SCÉNÁŘ KATAKLYSMATU
Měsíc se zbarvil jakoby krví
a nebesa se svinula
jako svitek pergamenu ....
Apokalypsa
Kataklysma, kterým Nimiru postihuje Zemi, není pouze potopou či jen zemětřesením nebo deštěm žhavých kamenů. Je to víceméně současné působení všech těchto jevů zesilovaných chaosem vzdušného proudění, hlubokou tmou, rozsáhlými požáry lesů a lavinami přemrzlého ledu s bahnem. Scénář by měl naznačit vazbu a postup i důsledky dílčích dějů.
Pokud se ve výpočtech příliš nemýlím, měla by být odhadovaná hmotnost Nimiru někde mezi 0,8-1 x 1027g (Země má hmotnost 5,98 x 1027g, Venuše 4,87 x 1027g, Mars 6,42 x 1026g), nejnižší vzdálenost od zemského povrchu v období přeletu 80000-100000 km, což je odhadovaná vzdálenost nedovolující stržení zemské atmosféry, jako se stalo u Marsu.
Odhadovaná dráha přeletu Nimiru nutně musela ovlivnit nejen polohu zemské osy a její rozkmitání, ale také rychlost otáčení Země kolem vlastní osy i oběhovou dráhu kolem Slunce. Systémovou analýzou použitelných dat i starých zpráv lze dospět k následujícímu obrazu Země před posledním kataklysmatem v roce 3449 př.n.L
1. Země měla kratší den, přibližně kolem 20 hodin.
2. Zemský rok byl kratší a obnášel asi 360 dnů.
3. Sklon rotační osy Země vůči kolmici na rovinu oběžné dráhy byl kolem 5°, tedy mnohem menší než je tomu v současné době.
4. Precese rotační osy byla malá nebo neexistovala.
Kratší den a rok, malý sklon rotační osy vedly zcela jednoznačně k předpokladu celkového teplejšího a mírnějšího klimatu a menším teplotním rozdílům mezi dnem a nocí, mezi zemskými šířkami a v jednotlivých ročních obdobích. Pravděpodobně se odehrávaly pouze tři roční období: jaro-léto-podzim. Pouze v malém území polární oblasti a na nejvyšších vrcholcích hor se periodicky vytvářel sníh. Že skutečně došlo ke zpomalení rotace Země vyplývá přímo z analýzy dílčích vektorů zlomových struktur. Je pravděpodobné, že každý přelet Nimiru ovlivnil sklon osy, rychlost rotace i délku roku Země, ale vždy v odlišné míře. Patrně nejhorší důsledky měly poslední dva přelety. Nyní se pokusím předestřít scénář kataklysmatu.
Přibližující se Nimiru se projevovala rostoucím gravitačním gradientem, který způsobuje zprvu zpomalení a později až úplné zastavení vzdušných proudů. Zpomalují se a chaoticky mísí i mořské proudy. Nejméně měsíc před vlastním přeletem Nimiru je pevnina bezvětrná, zahalená do mokrých hustých mlh, zejména v přímořských a příjezerních oblastech. Obloha je zakryta souvislou vrstvou tmavých mraků. Vzduch přesycený vlhkostí má vysoký obsah kladných iontů, takže se obtížně dýchá lidem i zvěři, jsou stále četnější úmrtí starých a nemocných lidí. Neprší a jediným zdrojem vláhy je mlha, takže horní toky řek mají klesající stav vody. Rostoucí gravitační gradient způsobuje i zpomalení toku řek, zejména na dolní část toku, takže pokles hladiny v důsledku nižších stavů horních partií toku se příliš neprojevuje. Tíseň padá na vše živé, rostliny zavírají květy a poupata se nerozvíjejí, ptáci nezpívají, zvěř zalézá do rozličných úkrytů, hmyz není téměř vidět a je málo pohyblivý. Nimiru se jeví zprvu jako jasně stříbrný knoflík postupně růžovějící s rostoucí velikostí. Když dosahuje velikosti rudozlatého grapefruitu, začínají prvé záchvěvy zemské kůry, zatím řídké a nepříliš intenzivní. Tok řek se stále zpomaluje, ale atmosférické proudění se opět obnovuje, mraky jsou roztrhané a stále zběsileji letí po obloze směrem k jihu, kde nad obzorem visí sytě rudý kotouč Nimiru ve velikosti melounu. Převládající severní větry a nedostatek slunečního záření vede k citelnému poklesu teploty. Voda ve studních zřetelně stoupá, mohutní dříve nepatrné praménky a ze studánek začínají vytékat proudy zkalené vody. Pro trhávají se artézské stropy spodních vod a zaplavují rozsáhlé nížinné oblasti. V přímořských oblastech již dříve ustal příliv a odliv, nyní moře začíná opět ustupovat a to stále rychleji. Zemětřesení je stále intenzivnější a prakticky nepřetržité. Teplota ovzduší se začíná zvyšovat, protože Nimiru se na povrchu zahřívá třením vyvolaným slapovými silami a začíná vyzařovat stále intenzivnější tok infračerveného záření. Otevírají se dříve mrtvé sopečné krátery a za ohlušujícího řevu z nich vytékají potoky žhavé lávy. Nimiru již zabírá více než čtvrtinu jižní oblohy, její sálavé paprsky zapalují lesy, trávu, domy, působí popáleniny kůže a vznícení oděvů. Vítr nabírá sílu superorkánu s rychlostí vysoko přes 200 km v hodině, moře ustupuje rychlostí horské řeky, strhává s sebou nejen bahno, ale i štěrk. Atmosférický tlak v závětrných místech citelně klesá. Moře v epicentru je velmi neklidné a začíná se v obrovské slapové vlně zvedat vstříc blížící se Nimiru, která je téměř nad hlavou. Mělké mořské bazény jsou bezvodé, obnažuje se mořské dno. Slapová vlna v epicentru dosahuje již výše kolem 8 km, odtrhává se z ní hřeben vody o objemu desítek tisíc km3, následuje Nimiru a na hranici stratosféry se rychle mění v přechlazenou masu kamení, zmrzlého bahna a ledu. Zemětřesení je již nepřetržitým sledem větších a menších záchvěvů, hory mění reliéf a do údolí se řítí obrovskou rychlostí kamenné laviny a velké skalní bloky. V gravitačním epicentru pod Nimiru se zemská kůra vydouvá, praská a z puklin vyhřezávají nové horské hřebeny, mění se vzhled krajiny, údolí zalévají řeky lávy. Vrstva šíleně letících mraků do krajnosti nasycených vodou, prachem a sazemi, dosahuje již několika kilometrů a stále ještě mohutní.Epicentrum gravitačního kolapsu se vysunuje k severozápadu a jeho intenzita rychle klesá tak, jak Nimiru míjí Zem a vzdaluje se od ní. Šílení živlů vrcholí. Ledová lavina sledující dráhu Nimiru se na hranici stratosféry zpomaluje a po balistické křivce začíná padat zpět k Zemi. Ze stratosféry si přináší teplotu kolem -50°C a při dopadu na zemský povrch v několika vteřinách zmrazuje vše živé. Mírné zelené sibiřské a severokanadské savany se bleskově mění v hory zmrzlé tříště, která se později vlastní vahou slisuje do vrstev permafrostu. Obrovský vodní slap vytažený Nimiru z moře se vrací k Zemi stále větší rychlostí. Dopadá na povrch, tříští se a v obrovské kruhové příbojové vlně (místy vysoké až 5 km) se vrhá do všech stran nadzvukovou rychlostí, vniká s ohlušujícím duněním na pevniny, smetá a drtí co je v cestě, ale pozvolna ztrácí kinetickou energii a mění se v rychle stoupající záplavy pronikající hluboko do pevninských bloků. Zastavují ji až příčná pohoří, která se stávají také refugiem hrstky přežívajících lidí a živočichů. Po moři letí příbojová vlna a mnohokrát oběhne kolem Země až ztratí sílu a změní se v bouřlivé vlnobití. To vše se odehrává v hluboké tmě prošlehávané obrovskými ohňovými řekami blesků a výbuchy stovek vulkánů. Hrůzy však nekončí, zachráněné před potopou čeká další hrůzná zkouška nebeským ohněm. Po dráze Nimiru se opožděně pohybuje velký kamenný mrak sutě z kolize s Venuší. Část sutě se dostane do kontaktu se zemskou atmosférou, která ji zbrzdí, takže na zemský povrch dopadá hustý ohnivý déšť rozžhavených balvanů a ničí vše, co přežilo zátopy a včas se neuchýlilo do spásných jeskyní. Řádění živlů se pomalu utišuje, ale z mraků trvale prší černý, bahnitý déšť. Teprve po měsících déšť utichá, mraky se trhají a prosvítá slabé neduživé slunce. Orkány se mění ve svěží brízu vysušující rozsáhlé bahnité nánosy. Život se opět začíná klubat ke světlu, začíná nová civilizační éra. Ještě mladá civilizace zemřela - ať žije nová civilizace. Bohužel, civilizační struktury jsou rozvrácené, zničené a hierarchické svazky zanikly - není vůdců. Změnilo se pořadí hodnot, na prvém místě je imperativ přežití, záchrana raněných, dětí a žen. Začíná boj o potravu, moci se chápou se vší bezohledností nejkrutější z bezcitných. Toto období popisují staří autoři jako období "nimrudismu".
Dříve souvislý živý řetěz náboženských, kulturních a vědeckých středisek - svatyní, je zpřetrhán, některá střediska však přežívají a zahajují usilovnou práci na vybudování základů nové civilizace. Není jisté, zda tato generační etapa trvala sto, dvěstě či více let, ale domnívám se, že v Indii zahajuje misionářskou činnost Christua, později přijímající božské jméno Srí Kršna, v Persii začíná obrození civilizace kolem roku 3200 př.n.l. příchodem Zoroastra, v Číně to je Fo-hi (někdy zvaný také Fu-si), v Egyptě Meni (kolem roku 3100 př.n.l). Na americkou pevninu přichází od východu prvá vystěhovalecká vlna a vytváří pozdější aztécké a mayské civilizace. Start mayského kalendáře nám určuje přesné datum: 13.srpna roku 3113 př.n.l.,pokud je čtení znaků správné. Příchozí vede vůdce Itzamna, jsou bílé pleti, modrých očí a nosí bohaté světlé až ryšavé vousy. Praaztékové a Pramayové žijící v prvobytné společnosti, bez znalosti zemědělství, písma, astronomie, umění stavění chrámů, přijímají vysokou kulturu od příchozích a splývají s nimi. Původ Itzamny a jeho lidu zahaluje čas tajemstvím, mohli stejně dobře pocházet z mýtického "Věčného města - Lixu",mohli to být Atlanťané i trosečníci z ostrova Thule. Z obyvatel Lemurie se část populace zachránila v nitru rovníkové Afriky v refugiích na západních úpatích Habešské vysočiny a po odeznění projevů kataklysmatu postupovali na sever povodím Nilu a mezi roky 3100-3300 př.n.l. ovládli Nubii a Horní Egypt a posléze vytvořili tito bývalí Lemuřané vládnoucí a hierarchickou vrstvu Staré říše. Je velmi pravděpodobné, že tito příchozí jsou totožní s "gizskou rasou", jejíž pozůstatky a artefakty nacházejí archeologové jak v hrobech u Sakkáry a Heluanu, tak i u Tassy (Nakada II.). Přibližně v téže době Árjové zakládají říši Areiu, odtud kolem roku 3100 př.n.l. zahajují dobývání Indie i pochod na západ, do oblasti Středozemního a Černého moře. To však jsou již zárodky nové civilizace, k níž náležíme i my.
Měsíc se zbarvil jakoby krví
a nebesa se svinula
jako svitek pergamenu ....
Apokalypsa
Kataklysma, kterým Nimiru postihuje Zemi, není pouze potopou či jen zemětřesením nebo deštěm žhavých kamenů. Je to víceméně současné působení všech těchto jevů zesilovaných chaosem vzdušného proudění, hlubokou tmou, rozsáhlými požáry lesů a lavinami přemrzlého ledu s bahnem. Scénář by měl naznačit vazbu a postup i důsledky dílčích dějů.
Pokud se ve výpočtech příliš nemýlím, měla by být odhadovaná hmotnost Nimiru někde mezi 0,8-1 x 1027g (Země má hmotnost 5,98 x 1027g, Venuše 4,87 x 1027g, Mars 6,42 x 1026g), nejnižší vzdálenost od zemského povrchu v období přeletu 80000-100000 km, což je odhadovaná vzdálenost nedovolující stržení zemské atmosféry, jako se stalo u Marsu.
Odhadovaná dráha přeletu Nimiru nutně musela ovlivnit nejen polohu zemské osy a její rozkmitání, ale také rychlost otáčení Země kolem vlastní osy i oběhovou dráhu kolem Slunce. Systémovou analýzou použitelných dat i starých zpráv lze dospět k následujícímu obrazu Země před posledním kataklysmatem v roce 3449 př.n.L
1. Země měla kratší den, přibližně kolem 20 hodin.
2. Zemský rok byl kratší a obnášel asi 360 dnů.
3. Sklon rotační osy Země vůči kolmici na rovinu oběžné dráhy byl kolem 5°, tedy mnohem menší než je tomu v současné době.
4. Precese rotační osy byla malá nebo neexistovala.
Kratší den a rok, malý sklon rotační osy vedly zcela jednoznačně k předpokladu celkového teplejšího a mírnějšího klimatu a menším teplotním rozdílům mezi dnem a nocí, mezi zemskými šířkami a v jednotlivých ročních obdobích. Pravděpodobně se odehrávaly pouze tři roční období: jaro-léto-podzim. Pouze v malém území polární oblasti a na nejvyšších vrcholcích hor se periodicky vytvářel sníh. Že skutečně došlo ke zpomalení rotace Země vyplývá přímo z analýzy dílčích vektorů zlomových struktur. Je pravděpodobné, že každý přelet Nimiru ovlivnil sklon osy, rychlost rotace i délku roku Země, ale vždy v odlišné míře. Patrně nejhorší důsledky měly poslední dva přelety. Nyní se pokusím předestřít scénář kataklysmatu.
Přibližující se Nimiru se projevovala rostoucím gravitačním gradientem, který způsobuje zprvu zpomalení a později až úplné zastavení vzdušných proudů. Zpomalují se a chaoticky mísí i mořské proudy. Nejméně měsíc před vlastním přeletem Nimiru je pevnina bezvětrná, zahalená do mokrých hustých mlh, zejména v přímořských a příjezerních oblastech. Obloha je zakryta souvislou vrstvou tmavých mraků. Vzduch přesycený vlhkostí má vysoký obsah kladných iontů, takže se obtížně dýchá lidem i zvěři, jsou stále četnější úmrtí starých a nemocných lidí. Neprší a jediným zdrojem vláhy je mlha, takže horní toky řek mají klesající stav vody. Rostoucí gravitační gradient způsobuje i zpomalení toku řek, zejména na dolní část toku, takže pokles hladiny v důsledku nižších stavů horních partií toku se příliš neprojevuje. Tíseň padá na vše živé, rostliny zavírají květy a poupata se nerozvíjejí, ptáci nezpívají, zvěř zalézá do rozličných úkrytů, hmyz není téměř vidět a je málo pohyblivý. Nimiru se jeví zprvu jako jasně stříbrný knoflík postupně růžovějící s rostoucí velikostí. Když dosahuje velikosti rudozlatého grapefruitu, začínají prvé záchvěvy zemské kůry, zatím řídké a nepříliš intenzivní. Tok řek se stále zpomaluje, ale atmosférické proudění se opět obnovuje, mraky jsou roztrhané a stále zběsileji letí po obloze směrem k jihu, kde nad obzorem visí sytě rudý kotouč Nimiru ve velikosti melounu. Převládající severní větry a nedostatek slunečního záření vede k citelnému poklesu teploty. Voda ve studních zřetelně stoupá, mohutní dříve nepatrné praménky a ze studánek začínají vytékat proudy zkalené vody. Pro trhávají se artézské stropy spodních vod a zaplavují rozsáhlé nížinné oblasti. V přímořských oblastech již dříve ustal příliv a odliv, nyní moře začíná opět ustupovat a to stále rychleji. Zemětřesení je stále intenzivnější a prakticky nepřetržité. Teplota ovzduší se začíná zvyšovat, protože Nimiru se na povrchu zahřívá třením vyvolaným slapovými silami a začíná vyzařovat stále intenzivnější tok infračerveného záření. Otevírají se dříve mrtvé sopečné krátery a za ohlušujícího řevu z nich vytékají potoky žhavé lávy. Nimiru již zabírá více než čtvrtinu jižní oblohy, její sálavé paprsky zapalují lesy, trávu, domy, působí popáleniny kůže a vznícení oděvů. Vítr nabírá sílu superorkánu s rychlostí vysoko přes 200 km v hodině, moře ustupuje rychlostí horské řeky, strhává s sebou nejen bahno, ale i štěrk. Atmosférický tlak v závětrných místech citelně klesá. Moře v epicentru je velmi neklidné a začíná se v obrovské slapové vlně zvedat vstříc blížící se Nimiru, která je téměř nad hlavou. Mělké mořské bazény jsou bezvodé, obnažuje se mořské dno. Slapová vlna v epicentru dosahuje již výše kolem 8 km, odtrhává se z ní hřeben vody o objemu desítek tisíc km3, následuje Nimiru a na hranici stratosféry se rychle mění v přechlazenou masu kamení, zmrzlého bahna a ledu. Zemětřesení je již nepřetržitým sledem větších a menších záchvěvů, hory mění reliéf a do údolí se řítí obrovskou rychlostí kamenné laviny a velké skalní bloky. V gravitačním epicentru pod Nimiru se zemská kůra vydouvá, praská a z puklin vyhřezávají nové horské hřebeny, mění se vzhled krajiny, údolí zalévají řeky lávy. Vrstva šíleně letících mraků do krajnosti nasycených vodou, prachem a sazemi, dosahuje již několika kilometrů a stále ještě mohutní.Epicentrum gravitačního kolapsu se vysunuje k severozápadu a jeho intenzita rychle klesá tak, jak Nimiru míjí Zem a vzdaluje se od ní. Šílení živlů vrcholí. Ledová lavina sledující dráhu Nimiru se na hranici stratosféry zpomaluje a po balistické křivce začíná padat zpět k Zemi. Ze stratosféry si přináší teplotu kolem -50°C a při dopadu na zemský povrch v několika vteřinách zmrazuje vše živé. Mírné zelené sibiřské a severokanadské savany se bleskově mění v hory zmrzlé tříště, která se později vlastní vahou slisuje do vrstev permafrostu. Obrovský vodní slap vytažený Nimiru z moře se vrací k Zemi stále větší rychlostí. Dopadá na povrch, tříští se a v obrovské kruhové příbojové vlně (místy vysoké až 5 km) se vrhá do všech stran nadzvukovou rychlostí, vniká s ohlušujícím duněním na pevniny, smetá a drtí co je v cestě, ale pozvolna ztrácí kinetickou energii a mění se v rychle stoupající záplavy pronikající hluboko do pevninských bloků. Zastavují ji až příčná pohoří, která se stávají také refugiem hrstky přežívajících lidí a živočichů. Po moři letí příbojová vlna a mnohokrát oběhne kolem Země až ztratí sílu a změní se v bouřlivé vlnobití. To vše se odehrává v hluboké tmě prošlehávané obrovskými ohňovými řekami blesků a výbuchy stovek vulkánů. Hrůzy však nekončí, zachráněné před potopou čeká další hrůzná zkouška nebeským ohněm. Po dráze Nimiru se opožděně pohybuje velký kamenný mrak sutě z kolize s Venuší. Část sutě se dostane do kontaktu se zemskou atmosférou, která ji zbrzdí, takže na zemský povrch dopadá hustý ohnivý déšť rozžhavených balvanů a ničí vše, co přežilo zátopy a včas se neuchýlilo do spásných jeskyní. Řádění živlů se pomalu utišuje, ale z mraků trvale prší černý, bahnitý déšť. Teprve po měsících déšť utichá, mraky se trhají a prosvítá slabé neduživé slunce. Orkány se mění ve svěží brízu vysušující rozsáhlé bahnité nánosy. Život se opět začíná klubat ke světlu, začíná nová civilizační éra. Ještě mladá civilizace zemřela - ať žije nová civilizace. Bohužel, civilizační struktury jsou rozvrácené, zničené a hierarchické svazky zanikly - není vůdců. Změnilo se pořadí hodnot, na prvém místě je imperativ přežití, záchrana raněných, dětí a žen. Začíná boj o potravu, moci se chápou se vší bezohledností nejkrutější z bezcitných. Toto období popisují staří autoři jako období "nimrudismu".
Dříve souvislý živý řetěz náboženských, kulturních a vědeckých středisek - svatyní, je zpřetrhán, některá střediska však přežívají a zahajují usilovnou práci na vybudování základů nové civilizace. Není jisté, zda tato generační etapa trvala sto, dvěstě či více let, ale domnívám se, že v Indii zahajuje misionářskou činnost Christua, později přijímající božské jméno Srí Kršna, v Persii začíná obrození civilizace kolem roku 3200 př.n.l. příchodem Zoroastra, v Číně to je Fo-hi (někdy zvaný také Fu-si), v Egyptě Meni (kolem roku 3100 př.n.l). Na americkou pevninu přichází od východu prvá vystěhovalecká vlna a vytváří pozdější aztécké a mayské civilizace. Start mayského kalendáře nám určuje přesné datum: 13.srpna roku 3113 př.n.l.,pokud je čtení znaků správné. Příchozí vede vůdce Itzamna, jsou bílé pleti, modrých očí a nosí bohaté světlé až ryšavé vousy. Praaztékové a Pramayové žijící v prvobytné společnosti, bez znalosti zemědělství, písma, astronomie, umění stavění chrámů, přijímají vysokou kulturu od příchozích a splývají s nimi. Původ Itzamny a jeho lidu zahaluje čas tajemstvím, mohli stejně dobře pocházet z mýtického "Věčného města - Lixu",mohli to být Atlanťané i trosečníci z ostrova Thule. Z obyvatel Lemurie se část populace zachránila v nitru rovníkové Afriky v refugiích na západních úpatích Habešské vysočiny a po odeznění projevů kataklysmatu postupovali na sever povodím Nilu a mezi roky 3100-3300 př.n.l. ovládli Nubii a Horní Egypt a posléze vytvořili tito bývalí Lemuřané vládnoucí a hierarchickou vrstvu Staré říše. Je velmi pravděpodobné, že tito příchozí jsou totožní s "gizskou rasou", jejíž pozůstatky a artefakty nacházejí archeologové jak v hrobech u Sakkáry a Heluanu, tak i u Tassy (Nakada II.). Přibližně v téže době Árjové zakládají říši Areiu, odtud kolem roku 3100 př.n.l. zahajují dobývání Indie i pochod na západ, do oblasti Středozemního a Černého moře. To však jsou již zárodky nové civilizace, k níž náležíme i my.
