Motto: Nepřítomnost důkazů ještě neznamená neexistenci jevů.
V knížce Z. Patricka Silnější než Däniken se můžete dočíst mimo jiné o podivném artefaktu zvaném Dýmající zrcadlo. Za velmi zajímavých okolností se jeho majitelem stal anglický mág matematik a astrolog John Dee (1527 - 1589).
Místo, aby se z vlastnictví takového velezajímavého předmětu těšil, spolčil se s E. Kelleym, vzdal se přízně královny a vydal se do Čech. Ale zatímco v Anglii byl hlavní osobou J. Dee, v Praze na dvoře Rudolfa II se tento muž jakoby stáhl do pozadí a hlavním hrdinou se stává E. Kelley. Proč? Lámal jsem si s tím dost dlouho hlavu, až do té doby, než jsem narazil docela náhodou na zmínku o tom, že J. Dee v Praze překládal Necronomicon.
Je to kniha obsahující kouzla, umožňující vyvolat duchy zemřelých, znova otevřít bránu do jiných světů a spojit se s dávnými nelidskými bohy Elder Gods, kteří sice již odešli z našeho světa, ale stále ještě žijí v paralelní dimenzi Eziach. Zprávu o těchto paralelních dimenzích podává ve své knížce A. Hruška a další.
Zatímco v některých částech světa se brány do těchto jiných světů otevírají téměř cyklicky, jinde je to jen vzácně, za velmi zvláštních okolností. Naproti tomu pro bytosti z jiných dimenzí je cestování patrně snadnější. Podle dostupných pramenů se dříve používala Faradayově kleci podobná kabina. Přestup sám pak byl doprovázen oslnivým zášlehem světla, což velice připomíná mnohá pozorování UFO.
Necronomicon sestavil z částí textů starých mudrců arabský učenec Abdul Alhazred. Existence knihy vešla ve známost díky H.P. Lovecraftovi. Všeobecně se předpokládalo, že jde o výplod fantazie tohoto mistra ponurých a hrůzných povídek.
V roce 1978 píše C. Wilson, že se pro něj jistý „velký milovník záhad“ z Prahy pokouší opatřit záznamy o lóži Egyptských zednářů. Tato lóže (patřil k ní i Lovecraftův otec) prý Necronomicon vlastnila a odtud také pramení zdroj spisovatelových informací. Bylo by možné i toto považovat za výplod fantazie, kdyby v té době opravdu v Praze nežil nezaměnitelný muž, který byl opravdu velký milovník záhad, a který ve stejném roce za velmi podivných okolností umírá. Několik jeho rukopisů knih se ztratilo, byt byl vykraden, ale lupiči sebou vzali „jen“ několik zdánlivě bezcenných předmětů...
Dalším článkem řetězu, bylo mé vlastní pátrání po českém hermetikovi, který používal jméno P. Lasenic, byl členem společnosti Universália a předsedou úzkého okruhu lidí s názvem Egyptská společnost. I on umírá náhle, za ne zcela vyjasněných okolností.
Hypotetický Abdul Alhazret se nápadně podobá arabskému vědci Albumazazovi, který byl autorem mnoha knih o alchymii a magii. Žil v Bagdádu 805-85 a zemřel prý stejně jako Alhazret v šílenství. Necronomicon připomíná učebnici magie Picatrit. Nikdy nevyšla tiskem a existuje prý jen v opisech...
Nevím, zda při překládání J. Dee uspěl se svou enochiánštinou, ale po návratu domů se již nedokázal vrátit na královský dvůr a stíhalo ho jedno neštěstí za druhým. Byl nařčen z čarodějnictví, jeho dům podlehl požáru a s ním i všechny vzácné knihy, manželka ho opustila a tak dožil sám, zapomenut.
Možná dr. Ludvík Souček věděl, že se mu podařilo nahlédnout do tajemství bytostí, které se mu za to budou mstít a tak večer před svou smrtí volal: „Vemte si mě, ale mojí paní nechte na pokoji, nic neví!“
Já vím, to všechno nejsou žádné důkazy existence, nicméně jsou to smysluplné náznaky, které dávají tušit, že kniha zvaná Necronomicon není výmysl, ale že se skutečně ( tak jako mnoho jiných magických artefaktů) dostala do sbírek Rudolfa II, že k dalšímu exempláři měli přístup členové magické společnosti Zlatý úsvit, odkud se prostřednictvím A. Crowleye dostala do společnosti Ultima Thule.
Dnes již není pochyb o tom, že II. světová válka byla mimo jiné i válkou magickou a spalovací pece koncentráků měly sloužit i jako zápalné oběti hrůznému bohu Molochovi. Třeba právě Eder Gods viděl v transu černý mág A. Hitler, když křičel: „Vidím je! ONI přicházejí! Bojím se jich!“ a třásl se strachy.
Když jsem se začal o celou věc zajímat, měl jsem vizi velké knihy v černých deskách. Rohy byly chráněny ozdobami ze stříbra a měly tvar hvězd. Nikdy jsem netušil, že by mohla být tato vize reálná.
Potvrzení se mi dostalo při náhodném rozhovoru s mým přítelem, který je restaurátorem a odhadcem starožitností. Vyprávěl mi podivný příběh:
„Byl jsem asi před šesti lety požádán mužem jménem Kalaj, abych přišel posoudit možnosti opravy jakéhosi obrazu. Trvalo mi dlouho než se mi podařilo ten domek ve starých Střešovičkách najít. Je to pár desítek vesnických domků, které zůstaly přilepeny pod kopcem s kostelem sv.Norberta. Úzké uličky, dlážděné ještě žulovými kostkami, tu tvoří svět, který se diametrálně liší od elegantních vilek v okolí.
Otevřít mi přišel bledý muž s plnovousem a dlouhými černými vlasy. Jsem zvyklý na všelijaké podivíny, ale tenhle vypadal, jakoby vylezl z nějakého druhořadého hororu. Vedl mě dovnitř do temné chodby. V pootevřených dveřích do jedné místnosti jsem uviděl stůl se spoustou baněk, křivulí, chladičů a podobného chemického harampádí. Tam jsme ale nešli. Místo toho přede mnou ten podivín otevřel pokoj doslova přecpaný starožitnostmi a ukázal na obraz. Byl to portrét muže v životní velikosti, který byl majiteli nesmírně podoben. V jedné ruce držel jakýsi krystal a v druhé knihu v černé kůži. Její rohy byly chráněny stříbrnými ozdobami ve tvaru hvězd. Nejprve jsem zkoumal rozsah poškození. Obraz měl na několika místech dlouhé vedle sebe jdoucí rýhy, jakoby ho poškrábala nějaká velká šelma, i když neznám žádné zvíře, které by mělo tak velkou tlapu.
Hostitel mě nechal na chvilku samotného a tak jsem se rozhlížel po pokoji plném číší, kalichů, nádobí, chladných i palných zbraní a také knih. Jedna z nich, právě ta, která byla na obraze, ležela na stolku. Ze zvědavosti jsem k ní přistoupil a otevřel jí. Na volných, stářím zežloutlých listech se klikatilo naprosto neznámé písmo. V tom se ve dveřích zjevil majitel. Jedním skokem byl u stolu, knihu mi vyrval z rukou, zaklapl jí a rudý vzteky na mě křičel: „Kdo vám dovolil se tu hrabat, co? Chcete na sebe přivolat neštěstí? Ven!!!“ a s neobyčejnou silou mě strkal ven. „Vypadněte odsud. Už vás tu nechci ani vidět!“
Nezmohl jsem se vůbec na nic a jako opilý jsem klopýtal pryč. Teprve u auta jsem se vzpamatoval, rozhodl jsem se vrátit a omluvit se za svou zvědavost.
Možná jsem si nezapamatoval dobře cestu a někam špatně odbočil, ale už jsem ten dům nenašel ani po hodině bloudění. Nejsem abstinent, ale když řídím nenapiji se nikdy. Nakonec jsem to vzdal, nasedl do auta a vyjel do centra. Už v momentě, kdy jsem vyjel na hlavní silnici osvětlenou zářivkami, nebyl jsem si jist tím co jsem zažil a nejsem dodnes. Jak čas běží, pořád víc věřím tomu, že se mi to všechno asi jen zdálo.“
Musím napsat, že svého přítele znám už dlouhá léta jako pedantského člověka bez špetky fantazie a jakéhokoliv zájmu o sci-fi, nebo záhady. Nejprve jsem ho chtěl přimět, aby se mnou jel do Střešoviček a pokusil se ten dům najít, ale pak jsem to vzdal. Když ho nenašel deset minut poté, co z něj odešel, po tak dlouhé době by ho nenašel určitě, nehledě k tomu, že on o tom nechce ani slyšet. Říká, že ho od té doby pořád pronásleduje smůla a neštěstí. A tak zůstává jen les otazníků...
Jméno Kalaj připomíná Kelleyho. Alchymistické spisy jasně říkají, že jak adept Velkého díla postupuje ve své práci, dochází mezi ním a hmotou ke kontrakci, která má u adepta za následek mnohonásobné prodloužení života, zrušení mozkové blokády a tím i vstup do vyššího stavu vědomí. To je také pravým cílem celého díla, kdežto transmutace kovů, je jen vedlejší produkt. Typickým příkladem je alchymista, který byl Nicholasem Flamellem v roce 1350, Nicollou Fulcanellim na začátku 20. století, Flammelem v roce 1944, a Falmelem v roce v roce 1957.
Mohl by tedy Kalaj a Kelley být jeden a tentýž muž? Nebyl náhodou na Křivoklátě místo známého alchymisty uvězněn jeho dvojník? Získal Kelley Necronomicon podvodem nebo J. Dee, když do knihy nahlédl, sám raději všeho nechal a odešel? Krystal na obraze může být onen vytoužený Kámen mudrců, což by znamenalo, že se Kelleymu opravdu podařilo Velké dílo dokončit.
Podle některých pramenů je možné manipulovat s časoprostorem podél koherentního svazku energie Zero, tak jak to dělají Xhumozové při únosech lidí do UFO. Důvodem proč můj přítel dům Kelleyho nemůže najít by mohlo být právě proto, že je posunut do prostoru mezi dimenzemi.
A co Dýmající zrcadlo - artefakt připomínající obrazovku a ukazující prý vzdálené děje i budoucnost? Možná zmizelo KDESI, tak jako mnoho jiných předmětů, evidentně technicky nepatřících do své doby. Můžete se o nich dočíst k knížkách Součka, Dänikena,Weisnera a dalších.
Jsem v rozpacích a nevím...
Byl jsem vychován ve zdánlivé jistotě vědeckých dogmat a je mi zatěžko přiznat možnost transmutace kovů, nepravděpodobnou dlouhověkost alchymistů, stejně jako existenci Elder Gods kdesi v sousední dimenzi, i funkčnost magie.
Dříve bych toto všechno označil za nesmysl a výplod něčí fantazie, ale čím víc se tím zabývám, tím víc jsem přesvědčen , že všeobecně přijímaná realita naší technické civilizace, není ta jediná možná a pod touto zdánlivě pevnou slupkou bublají netušené pravdy.
Já vím, že na mnoho otázek nejsem schopen dát uspokojující odpovědi, nicméně moje osobní zkušenosti s funkčností magie, mě nejprve uvedly ve velký duševní zmatek, ale nyní mi dávají jistotu. A možnost existence Necronomiconu a Dýmajícího zrcadla kdesi v Čechách mě nenechává v klidu.
V knížce Z. Patricka Silnější než Däniken se můžete dočíst mimo jiné o podivném artefaktu zvaném Dýmající zrcadlo. Za velmi zajímavých okolností se jeho majitelem stal anglický mág matematik a astrolog John Dee (1527 - 1589).
Místo, aby se z vlastnictví takového velezajímavého předmětu těšil, spolčil se s E. Kelleym, vzdal se přízně královny a vydal se do Čech. Ale zatímco v Anglii byl hlavní osobou J. Dee, v Praze na dvoře Rudolfa II se tento muž jakoby stáhl do pozadí a hlavním hrdinou se stává E. Kelley. Proč? Lámal jsem si s tím dost dlouho hlavu, až do té doby, než jsem narazil docela náhodou na zmínku o tom, že J. Dee v Praze překládal Necronomicon.
Je to kniha obsahující kouzla, umožňující vyvolat duchy zemřelých, znova otevřít bránu do jiných světů a spojit se s dávnými nelidskými bohy Elder Gods, kteří sice již odešli z našeho světa, ale stále ještě žijí v paralelní dimenzi Eziach. Zprávu o těchto paralelních dimenzích podává ve své knížce A. Hruška a další.
Zatímco v některých částech světa se brány do těchto jiných světů otevírají téměř cyklicky, jinde je to jen vzácně, za velmi zvláštních okolností. Naproti tomu pro bytosti z jiných dimenzí je cestování patrně snadnější. Podle dostupných pramenů se dříve používala Faradayově kleci podobná kabina. Přestup sám pak byl doprovázen oslnivým zášlehem světla, což velice připomíná mnohá pozorování UFO.
Necronomicon sestavil z částí textů starých mudrců arabský učenec Abdul Alhazred. Existence knihy vešla ve známost díky H.P. Lovecraftovi. Všeobecně se předpokládalo, že jde o výplod fantazie tohoto mistra ponurých a hrůzných povídek.
V roce 1978 píše C. Wilson, že se pro něj jistý „velký milovník záhad“ z Prahy pokouší opatřit záznamy o lóži Egyptských zednářů. Tato lóže (patřil k ní i Lovecraftův otec) prý Necronomicon vlastnila a odtud také pramení zdroj spisovatelových informací. Bylo by možné i toto považovat za výplod fantazie, kdyby v té době opravdu v Praze nežil nezaměnitelný muž, který byl opravdu velký milovník záhad, a který ve stejném roce za velmi podivných okolností umírá. Několik jeho rukopisů knih se ztratilo, byt byl vykraden, ale lupiči sebou vzali „jen“ několik zdánlivě bezcenných předmětů...
Dalším článkem řetězu, bylo mé vlastní pátrání po českém hermetikovi, který používal jméno P. Lasenic, byl členem společnosti Universália a předsedou úzkého okruhu lidí s názvem Egyptská společnost. I on umírá náhle, za ne zcela vyjasněných okolností.
Hypotetický Abdul Alhazret se nápadně podobá arabskému vědci Albumazazovi, který byl autorem mnoha knih o alchymii a magii. Žil v Bagdádu 805-85 a zemřel prý stejně jako Alhazret v šílenství. Necronomicon připomíná učebnici magie Picatrit. Nikdy nevyšla tiskem a existuje prý jen v opisech...
Nevím, zda při překládání J. Dee uspěl se svou enochiánštinou, ale po návratu domů se již nedokázal vrátit na královský dvůr a stíhalo ho jedno neštěstí za druhým. Byl nařčen z čarodějnictví, jeho dům podlehl požáru a s ním i všechny vzácné knihy, manželka ho opustila a tak dožil sám, zapomenut.
Možná dr. Ludvík Souček věděl, že se mu podařilo nahlédnout do tajemství bytostí, které se mu za to budou mstít a tak večer před svou smrtí volal: „Vemte si mě, ale mojí paní nechte na pokoji, nic neví!“
Já vím, to všechno nejsou žádné důkazy existence, nicméně jsou to smysluplné náznaky, které dávají tušit, že kniha zvaná Necronomicon není výmysl, ale že se skutečně ( tak jako mnoho jiných magických artefaktů) dostala do sbírek Rudolfa II, že k dalšímu exempláři měli přístup členové magické společnosti Zlatý úsvit, odkud se prostřednictvím A. Crowleye dostala do společnosti Ultima Thule.
Dnes již není pochyb o tom, že II. světová válka byla mimo jiné i válkou magickou a spalovací pece koncentráků měly sloužit i jako zápalné oběti hrůznému bohu Molochovi. Třeba právě Eder Gods viděl v transu černý mág A. Hitler, když křičel: „Vidím je! ONI přicházejí! Bojím se jich!“ a třásl se strachy.
Když jsem se začal o celou věc zajímat, měl jsem vizi velké knihy v černých deskách. Rohy byly chráněny ozdobami ze stříbra a měly tvar hvězd. Nikdy jsem netušil, že by mohla být tato vize reálná.
Potvrzení se mi dostalo při náhodném rozhovoru s mým přítelem, který je restaurátorem a odhadcem starožitností. Vyprávěl mi podivný příběh:
„Byl jsem asi před šesti lety požádán mužem jménem Kalaj, abych přišel posoudit možnosti opravy jakéhosi obrazu. Trvalo mi dlouho než se mi podařilo ten domek ve starých Střešovičkách najít. Je to pár desítek vesnických domků, které zůstaly přilepeny pod kopcem s kostelem sv.Norberta. Úzké uličky, dlážděné ještě žulovými kostkami, tu tvoří svět, který se diametrálně liší od elegantních vilek v okolí.
Otevřít mi přišel bledý muž s plnovousem a dlouhými černými vlasy. Jsem zvyklý na všelijaké podivíny, ale tenhle vypadal, jakoby vylezl z nějakého druhořadého hororu. Vedl mě dovnitř do temné chodby. V pootevřených dveřích do jedné místnosti jsem uviděl stůl se spoustou baněk, křivulí, chladičů a podobného chemického harampádí. Tam jsme ale nešli. Místo toho přede mnou ten podivín otevřel pokoj doslova přecpaný starožitnostmi a ukázal na obraz. Byl to portrét muže v životní velikosti, který byl majiteli nesmírně podoben. V jedné ruce držel jakýsi krystal a v druhé knihu v černé kůži. Její rohy byly chráněny stříbrnými ozdobami ve tvaru hvězd. Nejprve jsem zkoumal rozsah poškození. Obraz měl na několika místech dlouhé vedle sebe jdoucí rýhy, jakoby ho poškrábala nějaká velká šelma, i když neznám žádné zvíře, které by mělo tak velkou tlapu.
Hostitel mě nechal na chvilku samotného a tak jsem se rozhlížel po pokoji plném číší, kalichů, nádobí, chladných i palných zbraní a také knih. Jedna z nich, právě ta, která byla na obraze, ležela na stolku. Ze zvědavosti jsem k ní přistoupil a otevřel jí. Na volných, stářím zežloutlých listech se klikatilo naprosto neznámé písmo. V tom se ve dveřích zjevil majitel. Jedním skokem byl u stolu, knihu mi vyrval z rukou, zaklapl jí a rudý vzteky na mě křičel: „Kdo vám dovolil se tu hrabat, co? Chcete na sebe přivolat neštěstí? Ven!!!“ a s neobyčejnou silou mě strkal ven. „Vypadněte odsud. Už vás tu nechci ani vidět!“
Nezmohl jsem se vůbec na nic a jako opilý jsem klopýtal pryč. Teprve u auta jsem se vzpamatoval, rozhodl jsem se vrátit a omluvit se za svou zvědavost.
Možná jsem si nezapamatoval dobře cestu a někam špatně odbočil, ale už jsem ten dům nenašel ani po hodině bloudění. Nejsem abstinent, ale když řídím nenapiji se nikdy. Nakonec jsem to vzdal, nasedl do auta a vyjel do centra. Už v momentě, kdy jsem vyjel na hlavní silnici osvětlenou zářivkami, nebyl jsem si jist tím co jsem zažil a nejsem dodnes. Jak čas běží, pořád víc věřím tomu, že se mi to všechno asi jen zdálo.“
Musím napsat, že svého přítele znám už dlouhá léta jako pedantského člověka bez špetky fantazie a jakéhokoliv zájmu o sci-fi, nebo záhady. Nejprve jsem ho chtěl přimět, aby se mnou jel do Střešoviček a pokusil se ten dům najít, ale pak jsem to vzdal. Když ho nenašel deset minut poté, co z něj odešel, po tak dlouhé době by ho nenašel určitě, nehledě k tomu, že on o tom nechce ani slyšet. Říká, že ho od té doby pořád pronásleduje smůla a neštěstí. A tak zůstává jen les otazníků...
Jméno Kalaj připomíná Kelleyho. Alchymistické spisy jasně říkají, že jak adept Velkého díla postupuje ve své práci, dochází mezi ním a hmotou ke kontrakci, která má u adepta za následek mnohonásobné prodloužení života, zrušení mozkové blokády a tím i vstup do vyššího stavu vědomí. To je také pravým cílem celého díla, kdežto transmutace kovů, je jen vedlejší produkt. Typickým příkladem je alchymista, který byl Nicholasem Flamellem v roce 1350, Nicollou Fulcanellim na začátku 20. století, Flammelem v roce 1944, a Falmelem v roce v roce 1957.
Mohl by tedy Kalaj a Kelley být jeden a tentýž muž? Nebyl náhodou na Křivoklátě místo známého alchymisty uvězněn jeho dvojník? Získal Kelley Necronomicon podvodem nebo J. Dee, když do knihy nahlédl, sám raději všeho nechal a odešel? Krystal na obraze může být onen vytoužený Kámen mudrců, což by znamenalo, že se Kelleymu opravdu podařilo Velké dílo dokončit.
Podle některých pramenů je možné manipulovat s časoprostorem podél koherentního svazku energie Zero, tak jak to dělají Xhumozové při únosech lidí do UFO. Důvodem proč můj přítel dům Kelleyho nemůže najít by mohlo být právě proto, že je posunut do prostoru mezi dimenzemi.
A co Dýmající zrcadlo - artefakt připomínající obrazovku a ukazující prý vzdálené děje i budoucnost? Možná zmizelo KDESI, tak jako mnoho jiných předmětů, evidentně technicky nepatřících do své doby. Můžete se o nich dočíst k knížkách Součka, Dänikena,Weisnera a dalších.
Jsem v rozpacích a nevím...
Byl jsem vychován ve zdánlivé jistotě vědeckých dogmat a je mi zatěžko přiznat možnost transmutace kovů, nepravděpodobnou dlouhověkost alchymistů, stejně jako existenci Elder Gods kdesi v sousední dimenzi, i funkčnost magie.
Dříve bych toto všechno označil za nesmysl a výplod něčí fantazie, ale čím víc se tím zabývám, tím víc jsem přesvědčen , že všeobecně přijímaná realita naší technické civilizace, není ta jediná možná a pod touto zdánlivě pevnou slupkou bublají netušené pravdy.
Já vím, že na mnoho otázek nejsem schopen dát uspokojující odpovědi, nicméně moje osobní zkušenosti s funkčností magie, mě nejprve uvedly ve velký duševní zmatek, ale nyní mi dávají jistotu. A možnost existence Necronomiconu a Dýmajícího zrcadla kdesi v Čechách mě nenechává v klidu.
Fantastická realita