Ve sklepních prostorách Vatikánu (v místech někdejšího močálu), respektive v klenutých prostorách pod vatikánskou knihovnou, v udusané půdě (kam lidská noha nevkročila prý již pět set let), byly údajně nalezeny ostatky (lebky) bytostí, lišící se od zavedeného typu člověka. Papež Jan Pavel II. vydal, prý zřejmě na popud světových bezpečnostních složek, okamžitý přísný příkaz mlčení. Jan Pavel II. (polský rodák Karol Vojtyla) nález údajně komentoval slovy: „Ať již je to cokoliv, předkové měli dobrý důvod „To“ tam pochovat a zapomenout“.
Možná proto, že se jednalo o druhou, přesněji - opačnou (zlejší) skupinu andělských návštěvníků, kteří kdysi padli do tenat Svaté Inkvizice.
Připomeňme si, že před 500 lety (cca 1506 n. l.) byl Vatikán nejmocnější světovou institucí. Z tohoto faktu vyplývá další varianta: EBEové - vyslanci a zároveň vazalové mimozemců typu Asura navštěvují pouze mocná uskupení, skrze která lze mnohem snadněji praktikovat své agresivní choutky a nepozorovaně implantovat zánik lidstva do celého světa.
Pokud se v souvislosti s nálezem jedním dechem připomíná někdejší močál, jenž tu kdysi býval, pak lze odvozeně uvažovat možnost, že zmiňovaných pět set let je zavádějící informace.
Uložení mimozemských ostatků lze tedy klást mezi roky cca 300 až 1506 n. l. Tedy do období, kdy se křesťané definitivně zmocnili Říma a potažmo i celé Evropy.
Nyní je již jen na naší odvaze zkoumat, zda-li se v uvedeném časovém intervalu skutečně nepřihodilo cosi podivného a nepřirozeného!
Dne 13. března 1233
V papežské Bule Řehoře IX. vydané tohto roku se hovoří o bytosti, jež se zjevuje jako šedý muž, s výraznýma a velkýma očima, hubený až vychrtlý, tělo prakticky bezmasé a chladné pokožky.
V mnohých případech jeho horní polovina září a to tak intenzivně, že osvítí celou okolní prostoru. Ona bytost, nazývaná "průvodce" posléze mizí a stává se neviditelnou.
Zcela evidentně se jedná o démonskou, či ďábelskou bytost, která může měnit dle libosti těla, mizet, překonávat obrovské vzdálenosti nezávisle na čase, číst myšlenky lidí a přemisťovat jejich těla na libovolné místo.
Mimo jiné byla tato bytost v průběhu času obviněna, že plodí s pozemskými ženami lidem nepodobné nestvůry.
Roku 1484 vydal papež Innocenc VIII. (Neposkvrněný VIII,) bulu Summis desiderantes affectbus, obsahující teze boje proti herezi a čarodějnictví.
Již o tři roky později (1487 n. l.) tyto teze dva německo katoličtí mniši (Jacob Sprenger a Kramer) pečlivě rozpracovali. A to do nejmenších detailů a se vší germánskou důkladností!
Světlo světa tak spatřil nebývale "pokrokový" návod, "jak nenápadně sledovat, stíhat a následně eliminovat všechny vytypované možná možné nepřátelské osoby, dodatečně podezřelé ze zlých úmyslů, čarodějnictví, magie a spolupráce se Satanem".
Tento zcela výjimečně hanebný spis se stal výchozím materiálem nejen Velkých i malých svatých inkvizitorů při následném běsnění. Ale mnohem později i k odhalení třídního nepřítele, či možná možného teroristy. Aniž podezřelý vůbec, kdy tušil, že cosi podobného vůbec existuje.
Miliony čarodějnic, heretiků a nevinných osob bylo vyhlazeno z tohoto světa. A to s příslovečnou krutostí.
Pocházející prý z čistého milosrdenství Svatých Otců".
„Očistným“ plamenům slavnostního autodafé pak vždy předcházelo nemilosrdné mučení inspirované Svatou Inkvizicí.
Tak kruté, že mnohdy přítomní přísedící omdlévali hrůzou.
Pokud mučitelé naopak neřičeli ničemnou slastí!
Jakoby zlé síly opustily samo peklo a Satan sám konvertoval ke katolické církvi, aby se stal Velkým Inkvizitorem.
Zůstala pouze nezměnitelná jistota: Děti upálených i děti jejich dětí se již nikdy nenarodily.
Je jim cizí pravda i dobročini.
Posilují se našim utrpením.
Přicházejí zplozenci temnot
A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.
Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.
Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.
Co víme bezpečně je, že dnešní podoba naší Sluneční soustavy ani zdaleka neodpovídá někdejšímu vzhledu. Mám na mysli samý počátek jejího vzniku. O to překvapivěji může znít chaldejský (sumerský) epos Enúma Eliš.
Pokusíme se nyní, prostřednictvím sumerského eposu Enúma Eliš, vytvořit si další alternativní představu o planetárním uskupení našeho slunečního systému, jenž nemusel být nutně totožný s tím, co jsem popisoval kdysi, či je k vidění na nebeské obloze dnes.
Ačkoliv je nejisté, od koho vlastně Sumerové informace o zásadních změnách naší sluneční soustavy získali, je naopak téměř jisté, že popisované změny probíhaly v daleké minulosti, která je nejen Sumerům - vědecky „přísně zakázaná“.
Zopakujme si ještě jednou příběh z počátků časů první generace chaldejských bohů (zástupně planet), neboť je to čas, kdy do naší právě tvořící se Sluneční planety pronikli „Prastaří nebes“. Entita, jež postupně v čase kolonizuje planetu Zemi.
Zlo, jež se vynořilo z Temné země nebytí.
„Na počátku věků, když nahoře nebesa nebyla pojmenována a dole Země nebyla zvána, tu prastarý Apsú a jejich životadárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísily dohromady.“
Nevynořily se ještě pastviny a rákosové houštiny nebyly vidět.
Když žádný bůh se ještě neobjevil.
I. Tabulky eposu Enúma Eliš
Babylónský epos o stvoření světa
(Mýty staré Mezopotámie).
Na počátku věků, kdy nebesa nebyla pojmenovaná a Země (Ki) nebyla zvána, tu prastarý vesmírný oceán Apsú ( též Abzú) - mezihvězdný plyn obsahující převážně molekuly vodíku se smísil s životadárnou Tiámat, zhuštěným hvězdným prachem, obsahujícím všechny životadárné stavební prvky (uhlík, vápník, dusík atd.)
Ještě zdaleka se nemohly objevit pastviny a rákosiny u říčních toků, Vždyť se ještě neobjevili ani Bohové (zástupně planety).
Rotující hvězdný prach obsahující všechny stavební prvky promísený mezihvězdným plynem, obsahujícím mimo jiné i molekulární vodík se pozvolna smršťuje a gravitační síly jej rozdělují na obálky prvních planet, jež nabalují další stavební materiál. Neuvažujeme-li již připravený hmotný objekt, jenž jednou zazáří jako životodárná hvězda Šamaš (též Utu - Slunce).
Gravitační síly a smršťování hmoty musí nejdříve dosáhnout v jádru budoucí hvězdy několika milionů stupňů celsia, aby mohlo Slunce vzplanout a spalovat vodík (získaný z praoceánu Apsú) na helium.
Nicméně, až se tak stane bude, podle jiných kosmologických legend, stvořen i bájný Světlonoš (Lucifer, Lucifug), první a nejkrásnější z božích bytostí.
Tato zásadní informace, z úvodní části babylonského eposu Enúma Eliš tvrdí, že pochází z dávných dob, kdy nebylo nikoho, kdo by pojmenoval nejen Zemi, ale i okolní vesmírné prostory.
Vše bylo pusté a bez života.
Což je velmi pozoruhodné tvrzení, jež není v rozporu se žádnou doktrínou, či učením.
Uvážíme-li neprůchodnost informací v současných mediálních systémech, či naopak plíživou cenzuru celé škály nátlakových uskupení, pak jsou zcela namístě pochyby i o možnostech dávných „bohů“ obelstít informační šum a přes propasti času zaslat tyto zcela zásadní informace nejistotě budoucího věku. Zejména proto, že dávní „bohové“ patří, i dle vědců, pouze do folklorní mystiky.
Nicméně připusťme pro tuto krátkou chvíli, že naší sluneční soustavu, obklopenou vesmírným praoceánem Apsú, tvořila na počátku věků pouze Tiámat, budoucí roditelka života.
Hovoříme o dobách, kdy nebylo žádné rozumné bytosti schopné zaznamenat cokoli.
Planeta, či zárodečná obálka Tiámat, tvořena zhuštěným prachem prý původně obíhala kolem ústřední hvězdy „Šamaše“ (o němž epos sice tajuplně, nicméně v souladu s přírodními zákony mlčí) a její těžiště se pohybovalo po témže orbitu, kde se dnes nalézá pásmo asteroidů.
Dnes bychom ji ve zmíněné oblasti těžko hledali, neboť byla později zničena v planetárním kataklyzmatu. Respektive roztržena ve dví. Jedna její polovina snad dodnes obíhá v podobě meteorických rojů a miniplanetek, když druhá byla „odtažena“ blíže ke Slunci, „aniž by se vylily oceány do prostoru“.
Dříve, než se vše právě popisované uskuteční, vytvořily gravitační síly naší sluneční soustavy dvě zbrusu nové planety:
„Když se Lachmu (Mars) a Lachamu (Venuše) objevily a jménem nazvány byly...“
Z dávného textu jasně vyplývá, že Mars a Venuše vznikly až v dobách, kdy mohly být pojmenovány rozumnými bytostmi.
Jakými?
Vzápětí (v procesu trvajícím pravděpodobně relativně krátce) se objevily další dvě planety: Anšar (Saturn) a Kišar (Jupiter), jejichž spojené gravitační síly se staly rodiči další planety Anu (Uran ).
Není jistě bez zajímavosti, že Saturn a Jupiter, podobně jako Uran a později i Neptun, patří do téže skupiny „obřích“ planet (V porovnání se zbývajícími planetami). Navíc Saturn, Jupiter a Uran mají jako jediné planety prstenec.
Dalším podezřelým fenoménem eposu Enúma Eliš je skutečnost, že logicky popisuje vznik planet postupující od centra gravitačních sil.
Tedy od pomyslného středu naši planetární soustavy. Tam, kde tušíme Slunce (Šamaš - později však řadili Sumerové planety od vnějšího kruhu).
Dříve než se mohl stát Anu (Uran) dominantním bohem v naší sluneční soustavě, Anuem navýšené gravitační síly umožnily vytvoření Neptuna (Ea).
Merkur je kapitola sama pro sebe. Jakkoliv hovoříme o planetě, svoji velikost i krátery zbrázděný povrch připomíná spíše Měsíc.
Původně objekt náhodně přilétající do vznikající planetární soustavy, aby se načas usadil blízko trajektorie bájné Tiámat. Zde při planetárním kataklyzmatu zřejmě přišel ke své zjizvené tváři.
Nakonec byl gravitačními silami Neptuna zbaven božské záře a pásu, zbaven koruny, aby nakonec skončil jako první planeta nedaleko Slunce.
Jeho září se naopak oděl Ea (Neptun)
Ať již tomu bylo jakkoliv, je Anu (Uran) považován chaldejskými eposy za otce Enlila (Neptuna).
Zbytky zárodečné obálky Tiamát byly roztrženy sítí gravitačních sil ve dví. Přičemž z jedné části, v době vrcholícího kataklyzmatu, mohlo být vytvořeno pásmo planetek. Druhá část, zavlečená blíže Slunci, se mohla stát planetou Ki (Zemí) a Kingu (někdejší planetka), jejím Měsícem.
A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.
Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.
Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.
Možná proto, že se jednalo o druhou, přesněji - opačnou (zlejší) skupinu andělských návštěvníků, kteří kdysi padli do tenat Svaté Inkvizice.
Připomeňme si, že před 500 lety (cca 1506 n. l.) byl Vatikán nejmocnější světovou institucí. Z tohoto faktu vyplývá další varianta: EBEové - vyslanci a zároveň vazalové mimozemců typu Asura navštěvují pouze mocná uskupení, skrze která lze mnohem snadněji praktikovat své agresivní choutky a nepozorovaně implantovat zánik lidstva do celého světa.
Pokud se v souvislosti s nálezem jedním dechem připomíná někdejší močál, jenž tu kdysi býval, pak lze odvozeně uvažovat možnost, že zmiňovaných pět set let je zavádějící informace.
Uložení mimozemských ostatků lze tedy klást mezi roky cca 300 až 1506 n. l. Tedy do období, kdy se křesťané definitivně zmocnili Říma a potažmo i celé Evropy.
Nyní je již jen na naší odvaze zkoumat, zda-li se v uvedeném časovém intervalu skutečně nepřihodilo cosi podivného a nepřirozeného!
Dne 13. března 1233
V papežské Bule Řehoře IX. vydané tohto roku se hovoří o bytosti, jež se zjevuje jako šedý muž, s výraznýma a velkýma očima, hubený až vychrtlý, tělo prakticky bezmasé a chladné pokožky.
V mnohých případech jeho horní polovina září a to tak intenzivně, že osvítí celou okolní prostoru. Ona bytost, nazývaná "průvodce" posléze mizí a stává se neviditelnou.
Zcela evidentně se jedná o démonskou, či ďábelskou bytost, která může měnit dle libosti těla, mizet, překonávat obrovské vzdálenosti nezávisle na čase, číst myšlenky lidí a přemisťovat jejich těla na libovolné místo.
Mimo jiné byla tato bytost v průběhu času obviněna, že plodí s pozemskými ženami lidem nepodobné nestvůry.
Roku 1484 vydal papež Innocenc VIII. (Neposkvrněný VIII,) bulu Summis desiderantes affectbus, obsahující teze boje proti herezi a čarodějnictví.
Již o tři roky později (1487 n. l.) tyto teze dva německo katoličtí mniši (Jacob Sprenger a Kramer) pečlivě rozpracovali. A to do nejmenších detailů a se vší germánskou důkladností!
Světlo světa tak spatřil nebývale "pokrokový" návod, "jak nenápadně sledovat, stíhat a následně eliminovat všechny vytypované možná možné nepřátelské osoby, dodatečně podezřelé ze zlých úmyslů, čarodějnictví, magie a spolupráce se Satanem".
Tento zcela výjimečně hanebný spis se stal výchozím materiálem nejen Velkých i malých svatých inkvizitorů při následném běsnění. Ale mnohem později i k odhalení třídního nepřítele, či možná možného teroristy. Aniž podezřelý vůbec, kdy tušil, že cosi podobného vůbec existuje.
Miliony čarodějnic, heretiků a nevinných osob bylo vyhlazeno z tohoto světa. A to s příslovečnou krutostí.
Pocházející prý z čistého milosrdenství Svatých Otců".
„Očistným“ plamenům slavnostního autodafé pak vždy předcházelo nemilosrdné mučení inspirované Svatou Inkvizicí.
Tak kruté, že mnohdy přítomní přísedící omdlévali hrůzou.
Pokud mučitelé naopak neřičeli ničemnou slastí!
Jakoby zlé síly opustily samo peklo a Satan sám konvertoval ke katolické církvi, aby se stal Velkým Inkvizitorem.
Zůstala pouze nezměnitelná jistota: Děti upálených i děti jejich dětí se již nikdy nenarodily.
Je jim cizí pravda i dobročini.
Posilují se našim utrpením.
Přicházejí zplozenci temnot
A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.
Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.
Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.
Co víme bezpečně je, že dnešní podoba naší Sluneční soustavy ani zdaleka neodpovídá někdejšímu vzhledu. Mám na mysli samý počátek jejího vzniku. O to překvapivěji může znít chaldejský (sumerský) epos Enúma Eliš.
Pokusíme se nyní, prostřednictvím sumerského eposu Enúma Eliš, vytvořit si další alternativní představu o planetárním uskupení našeho slunečního systému, jenž nemusel být nutně totožný s tím, co jsem popisoval kdysi, či je k vidění na nebeské obloze dnes.
Ačkoliv je nejisté, od koho vlastně Sumerové informace o zásadních změnách naší sluneční soustavy získali, je naopak téměř jisté, že popisované změny probíhaly v daleké minulosti, která je nejen Sumerům - vědecky „přísně zakázaná“.
Zopakujme si ještě jednou příběh z počátků časů první generace chaldejských bohů (zástupně planet), neboť je to čas, kdy do naší právě tvořící se Sluneční planety pronikli „Prastaří nebes“. Entita, jež postupně v čase kolonizuje planetu Zemi.
Zlo, jež se vynořilo z Temné země nebytí.
„Na počátku věků, když nahoře nebesa nebyla pojmenována a dole Země nebyla zvána, tu prastarý Apsú a jejich životadárná Tiámat, rodička veškerenstva, své vody smísily dohromady.“
Nevynořily se ještě pastviny a rákosové houštiny nebyly vidět.
Když žádný bůh se ještě neobjevil.
I. Tabulky eposu Enúma Eliš
Babylónský epos o stvoření světa
(Mýty staré Mezopotámie).
Na počátku věků, kdy nebesa nebyla pojmenovaná a Země (Ki) nebyla zvána, tu prastarý vesmírný oceán Apsú ( též Abzú) - mezihvězdný plyn obsahující převážně molekuly vodíku se smísil s životadárnou Tiámat, zhuštěným hvězdným prachem, obsahujícím všechny životadárné stavební prvky (uhlík, vápník, dusík atd.)
Ještě zdaleka se nemohly objevit pastviny a rákosiny u říčních toků, Vždyť se ještě neobjevili ani Bohové (zástupně planety).
Rotující hvězdný prach obsahující všechny stavební prvky promísený mezihvězdným plynem, obsahujícím mimo jiné i molekulární vodík se pozvolna smršťuje a gravitační síly jej rozdělují na obálky prvních planet, jež nabalují další stavební materiál. Neuvažujeme-li již připravený hmotný objekt, jenž jednou zazáří jako životodárná hvězda Šamaš (též Utu - Slunce).
Gravitační síly a smršťování hmoty musí nejdříve dosáhnout v jádru budoucí hvězdy několika milionů stupňů celsia, aby mohlo Slunce vzplanout a spalovat vodík (získaný z praoceánu Apsú) na helium.
Nicméně, až se tak stane bude, podle jiných kosmologických legend, stvořen i bájný Světlonoš (Lucifer, Lucifug), první a nejkrásnější z božích bytostí.
Tato zásadní informace, z úvodní části babylonského eposu Enúma Eliš tvrdí, že pochází z dávných dob, kdy nebylo nikoho, kdo by pojmenoval nejen Zemi, ale i okolní vesmírné prostory.
Vše bylo pusté a bez života.
Což je velmi pozoruhodné tvrzení, jež není v rozporu se žádnou doktrínou, či učením.
Uvážíme-li neprůchodnost informací v současných mediálních systémech, či naopak plíživou cenzuru celé škály nátlakových uskupení, pak jsou zcela namístě pochyby i o možnostech dávných „bohů“ obelstít informační šum a přes propasti času zaslat tyto zcela zásadní informace nejistotě budoucího věku. Zejména proto, že dávní „bohové“ patří, i dle vědců, pouze do folklorní mystiky.
Nicméně připusťme pro tuto krátkou chvíli, že naší sluneční soustavu, obklopenou vesmírným praoceánem Apsú, tvořila na počátku věků pouze Tiámat, budoucí roditelka života.
Hovoříme o dobách, kdy nebylo žádné rozumné bytosti schopné zaznamenat cokoli.
Planeta, či zárodečná obálka Tiámat, tvořena zhuštěným prachem prý původně obíhala kolem ústřední hvězdy „Šamaše“ (o němž epos sice tajuplně, nicméně v souladu s přírodními zákony mlčí) a její těžiště se pohybovalo po témže orbitu, kde se dnes nalézá pásmo asteroidů.
Dnes bychom ji ve zmíněné oblasti těžko hledali, neboť byla později zničena v planetárním kataklyzmatu. Respektive roztržena ve dví. Jedna její polovina snad dodnes obíhá v podobě meteorických rojů a miniplanetek, když druhá byla „odtažena“ blíže ke Slunci, „aniž by se vylily oceány do prostoru“.
Dříve, než se vše právě popisované uskuteční, vytvořily gravitační síly naší sluneční soustavy dvě zbrusu nové planety:
„Když se Lachmu (Mars) a Lachamu (Venuše) objevily a jménem nazvány byly...“
Z dávného textu jasně vyplývá, že Mars a Venuše vznikly až v dobách, kdy mohly být pojmenovány rozumnými bytostmi.
Jakými?
Vzápětí (v procesu trvajícím pravděpodobně relativně krátce) se objevily další dvě planety: Anšar (Saturn) a Kišar (Jupiter), jejichž spojené gravitační síly se staly rodiči další planety Anu (Uran ).
Není jistě bez zajímavosti, že Saturn a Jupiter, podobně jako Uran a později i Neptun, patří do téže skupiny „obřích“ planet (V porovnání se zbývajícími planetami). Navíc Saturn, Jupiter a Uran mají jako jediné planety prstenec.
Dalším podezřelým fenoménem eposu Enúma Eliš je skutečnost, že logicky popisuje vznik planet postupující od centra gravitačních sil.
Tedy od pomyslného středu naši planetární soustavy. Tam, kde tušíme Slunce (Šamaš - později však řadili Sumerové planety od vnějšího kruhu).
Dříve než se mohl stát Anu (Uran) dominantním bohem v naší sluneční soustavě, Anuem navýšené gravitační síly umožnily vytvoření Neptuna (Ea).
Merkur je kapitola sama pro sebe. Jakkoliv hovoříme o planetě, svoji velikost i krátery zbrázděný povrch připomíná spíše Měsíc.
Původně objekt náhodně přilétající do vznikající planetární soustavy, aby se načas usadil blízko trajektorie bájné Tiámat. Zde při planetárním kataklyzmatu zřejmě přišel ke své zjizvené tváři.
Nakonec byl gravitačními silami Neptuna zbaven božské záře a pásu, zbaven koruny, aby nakonec skončil jako první planeta nedaleko Slunce.
Jeho září se naopak oděl Ea (Neptun)
Ať již tomu bylo jakkoliv, je Anu (Uran) považován chaldejskými eposy za otce Enlila (Neptuna).
Zbytky zárodečné obálky Tiamát byly roztrženy sítí gravitačních sil ve dví. Přičemž z jedné části, v době vrcholícího kataklyzmatu, mohlo být vytvořeno pásmo planetek. Druhá část, zavlečená blíže Slunci, se mohla stát planetou Ki (Zemí) a Kingu (někdejší planetka), jejím Měsícem.
A právě v časech, kdy se Anu (Uran) může konečně stát pánem přilehlého vesmíru, vynořila se z temnot nebytí bezrozměrného vesmíru neznámá entita Prastarých.
Využívající gigantických elektromagnetických sil k prostupu z propasti času. Entita o níž hovoří Soupis mrtvých jmen (Nekronomicon) z dílny chaldejských čarodějů.
Mohlo se tak stát na počátku věků. Při formování naší Sluneční soustavy.