DIANANN
"34. A člověk byl stvořen ze Života a Světla, stvořena byla Duše a Mysl; a z Života vznikla Duše, ze Světla pak Mysl."
Kniha druhá zvaná Phoemander - Hermova vize (Hermetické spisky)
Hermes:
"Nyní si promluvme o tom, co je smrtelné a co nesmrtelné. Zástupy lidí, pomíjející závažnost věci, se souží hrozivou blízkostí smrti. Smrt nastává rozkladem těla, znaveného svým plahočením."
Rozdíl mezi smrtelným a nesmrtelným, tamtéž.
"Smrt šeptá tisícerými ústy do uší každého člověka. Když je bouře, zpívá, při krupobití chřestí a když prší, jemně laská. Smrt a temnota jsou silnější než život a jejich tajemství jsou hluboká."
Každý z nás je legenda, Darrel Schweitzer
Každý jedinec se dříve či později setká se smrtí, která je přirozeným zakončením tohoto světa a obklopuje nás v takové šíři, že jsme se ji naučili téměř nevnímat. Je univerzálním principem, netýká se jenom člověka, ale i zvířat, rostlin a v širším přenosu zosobnění dokážeme přisuzovat atributy smrti i přírodním jevům, jakým je zejména stále se opakující západ slunce. Není tedy divu, že se stala nevyhnutelnou součástí všech náboženských kultů, někdy až hraničících s šílenstvím.
V magické verzi reality se se smrtí setkáváme na několika místech, především v lidově rozšířeném spiritismu, na kabalickém Stromu života tvoří spojnici mezi emanacemi Geburah a Chesed.
Přikláním se v tomto případě spíše k tradičnímu uspořádání Geburah - Chesed, logicky související s pojetím Kabalického kříže, nežli k Mathersovsko-Crowleyho verzi Tiphereth - Netzach. Rituál a forma kříže jsou obdobné jako např. při "The Lesser Banishing Pentagram Ritual", jež je založen na principech popsaných E. Lévim. Smrt vyjadřuje Břevno, křížící Univerzální Osu. Podrobnější kabalické studie jsou rozvedeny v samostatné kapitole.
Smrt prostupuje alchymickou symbolikou, ono umění vyjadřuje samo sebe snad nejznámější kresbou havrana sedícího na lebce, jakožto mnohovýznamový konec všech těl - matérií, topených, pálených či pohřbívaných, ale stále mutujících a transmutujících. Svým poznáním alchymie iniciovala medicínskou vědu, aby se sama později uchýlila ke kultu mrtvého muže na kříži.
Smrt zatuchle provívá chodbami egyptských pohřebišť, zástupy kněží z pohanských dob se jí snaží porozumět pomocí svých krví zalitých nožů, avšak ovládnutí zániku je jen zdánlivé a prach jejich kostí dennodenně usedá v našich domovech a s taoistickou mírností se podvoluje prachovkám v rukou hospodyň.
Supové se s mrtvými loučí prostřednictvím žaludku, stejně tak mnohé národy, udržující tradice pohřebního rautu. Kolektivní pocit viny a stísněnosti se pomalu vytrácí, zaplašen obligátním rčením: "Je mu tam líp, už ho nic netrápí." Nikdy se nedá pořádně truchlit nad masami mrtvých, zármutek je vyhrazen pouze jednotlivci - tak jednou skončíme i my.
Je mnoho představ o posmrtném životě, každá je však nedokonalá a nic nevysvětluje. Tolik moderní zážitky z klinické smrti vytváří sérii rozporuplných vyprávění, ne nepodobných zkazkám mořeplavců, kteří přežili ztroskotání lodi a neprobádaný mořský živel je vyvrhl zase zpět. I při vší pravdivosti, několik osamělých a klikatých stezek nedokáže přesně zmapovat nedozírnou temnotu rozsáhlého oceánu. Ale nikdo jej nechce zkoumat pouze z badatelské pohnutky, mysl dokáže vyhrabat přemíru důvodů, proč to nepodstoupit.
Práce a povolání, jež jsou v kontaktu se smrtí a s mrtvými jsou jen další společenskou zástěrkou. Tito lidé pracují jako komando čističů, které má za úkol odstranit nežádoucí důkazy. Normy a pravidla chování pokračují ještě dál, snaží se rozhodovat o tom, komu je povoleno mluvit nebo přemýšlet o smrti a komu ne. Povolení je i místně, věkově a osobně cenzurováno, v zájmu ochrany zbytku společenství před depresemi a nepříjemnými pocity, smrt se stává tabu a toto je s oblibou vyhledáváno osobami s "protispolečenskými" tendencemi. Nekrofilní zájem bledých pubertálních dívek o smrt často postrádá hlubší tendence, odráží v mnohem větší míře vztah společnosti k mladé ženě, její předurčení a omezení s tím spojená. Stává se provokací a skulinou, ve které lze rozvinout vlastní identitu, především je-li identita nabízená společenskými pravidly přijatelná jen sebezapřením.
Důležité je odhalovat pravdu a přiznat, že tak, jako nemá hrobník nic společného s opravdovou smrtí, ale s jejím zastíráním, stejně tak i tento článek a dřívější spisky nevychází z reálného poznání smrti, ale z jednostranného pozorování vztahu živých k mrtvým, vizí a z přirovnání všeho, co je nám životem dáno k jeho vlastnímu protikladu. Veškerá tvrzení opačného charakteru či dovolávání se božského vnuknutí mívají tendence manipulovat s úsudkem posluchačů, což má za následek eliminaci jejich vlastního pohledu a tím pádem i snižují naději k poznání skutečnosti.
A konečně se i setkáváme s uměním, zvaným NEKROMANCIE. Pouze skrze přitažlivost smrti lze pochopit zánik ve vyšších sférách, odumírání vzpomínek, myšlenek a umírání času, subjektivně vnímaného. Nekromancie není jenom spiritismus a rozmlouvání s mrtvými dušemi, tajemství Nekromancie zcela nespočívá v bravurních kouzlech Voodoo a v oživování mrtvých těl (což je jistou variantou spiritismu), ani v pitevních exhibicích kolem mrtvého těla. Další částí by se mohla jevit tzv. Infernální Nekromancie, povolávající na světlo mocné podsvětní inteligence a tím pádem i evokační (často zvaná též černá) magie.
Mystérium úplné Nekromancie je zahrnuto v každé z těchto cest, nebo chcete-li, v jejich kombinaci. Nejdůležitější je pamatovat si smysl, proč vstupujeme do říše mrtvých. Legenda o Orfeovi napovídá, že pravým úmyslem má být znovuzískání správné duše, poznání pravé smrti a vdechnout život, což se mnohdy překrouceno dochovalo v mýtech, kultech a pověstech.
Ve fyzické, astrální i spirituální sféře je to neortodoxní metoda, která nutně nemusí být každému sympatická. Obyčejná mrtvola vyvolává takové emoční pohnutí mysli, že i někteří lékaři při pouhém pohledu na mrtvé tělo omdlévají, zápach kazící se organické tkáně dohání většinou k žaludečním nevolnostem. Věnujte se fyzické Nekromancii (s kteroukoliv bývalou formou života), pokud musíte. Ale mějte na paměti, že není zanedbatelné riziko nákazy. Účinné duchovní metody mohou být mnohem přímočařejší, především snažíte-li se co nejvíc možno seznámit s archetypy a obrazy smrti, mýty a tradovanými příběhy, leckdy snad staršími než je inteligentní lidstvo samo.
1. Představy o smrti
Tabulka atributů smrti podle některých filozofických systémů
Bohové a bohyně, kteří byli v dějinách lidstva spojováni se smrtí a s podsvětím:
1.2 Proces poznávání smrti
Existence smrti byla vždy snadno dokazatelná, na rozdíl od sporné existence božstev, posmrtného života a zmrtvýchvstání. Chvíli připomínala jiné známé stavy organických bytostí, spánek nebo ztrátu vědomí, při bližším zkoumání byla rozpoznána absence dechu a tepu. Všechny tělesné funkce se zastavily, nebo pomalu dobíhaly, jak tělo vychládalo, začaly být patrné i další změny, jakými byla posmrtná ztuhlost, krevní skvrny a následoval rozklad a látkové přeměny, postupující od měkčích částí až po tvrdé.
Nebylo pochyb, že ztráta vědomí je trvalá a pakliže může být vědomí odděleno od těla, začalo být na tělo nahlíženo jako na skořápku, přechovávající jen na čas to, co bylo živou bytostí. Vědomí se staralo o naplnění tělesných potřeb, řízeno příjemnými i nepříjemnými pocity, tyto pak kombinovalo s informacemi uloženými v paměti a informacemi zpracovávanými smyslovými orgány a vytvářelo základní princip vůle živé bytosti, tedy jisté vyhodnovací programy možné činnosti, které mohly či nemusely být uskutečněny.
Tuto činnost vědomí, jen obtížně postřehnutelnou samotným subjektem, bylo možno zpětně pochopit pomocí pozorovatele, který musel být schopen pomocí svého úsudku porovnat rozdíl mezi živým a mrtvým. Zjednodušené poznání může vypadat takto: mrtvý se nebrání v situacích, kdy živý pociťoval bolest a zakoušel nepříjemné pocity. Nesnaží se jim vyhnout, byť toto rozhodnutí představuje princip k ochraně jeho života. Buďto tedy bolest nepociťuje, nebo je naprosto neschopen jakékoliv reakce. Byť by nepřítomnost reakce nemusela nevyhnutelně znamenat i nepřítomnost vědomí, nebo chceme-li duše, ten kdo nereaguje přestává být považován za osobu (jež může pozorovatele působením své individuální vůle ohrozit) a stává se věcí, se kterou může sám pozorovatel libovolně manipulovat. Je to jakýsi odchod ze hry, který má z pohledu pozorovatele stejné atributy, jako reálný odchod duše. Zjednodušeně je tedy kontakt se smrtí považován za odchod, který sebou nese základní otázku: Kam?
Později dochází k dalším spekulacím, které k identifikaci místa odchodu vyžadují co nejvíce informací o způsobu, jakými duše opouští tělo. Rozšířily se například takové názory, že duše z těla uniká dechem, respektive posledním výdechem, nebo též chladnutím těla. Tyto hypotézy odrážely ve své podstatě zkušenost s udušením či podchlazením, nesly sebou i pokusy o záchranu umírajícího. Leč byly úspěšné pouze v některých případech, zejména byl-li proces smrti opravdu zahájen dušením či podchlazením, pokud nebylo příliš pozdě.
Neúspěchy vedly k nutnosti lépe charakterizovat podstatu duše, což sebou přineslo jen další folklórní mýty. Duše je pták, duše je oheň, duše je vítr - měnila se i lokalizace orgánů, ve kterých se duše nalézala - játra, střeva, srdce, žaludek...
S postupem zosobnělých představ božstva bylo čím dál tím jasnější, že duše odchází do jejich říše, smrt sama se sice dočkala podobného zosobnění jako bytost, v porovnání s božstvy však zákonitě musela přijmout nižší úroveň, jakou byla např. cesta, proměna, poslední zkouška apod. Tento vnitřní rozpor je obsažen v základech každé filozofie, rozdíl mezi reálným a ideálním. Myslitel a filozof hledá vyšší esence, snaží se definovat lidskost oproti zvířecímu chování a vládu nad světem přisuzuje principům, které se mu jeví být neměnné.
Každé náboženství vzniklo ve své podstatě jako myšlenka, která se však v představách pragmatických věřících dotvářela do podoby šachovnicových figurek, tarotových karet, symbolů navzájem propojených schématy. Božské síly a principy byly i proti silným zákazům zpodobňovány, smrt a její principy dostala svá božstva nebo alespoň anděly, pozemské vykonavatele božského řádu. Známá je lidová představa smrti jako kostlivé bytosti, muže či ženy, vládnoucí nad lidskými osudy. Její nástroje se měnily, v podstatě však nesly základní význam, setkáváme se se svícemi, jejichž délka a plamen tvoří podstatu pozemského života každé živé bytosti, stejnou funkci zastávají přesýpací hodiny a dokonce i vlákna osudu, díky nimž se každý jednotlivec stává spolutvůrcem pestrého a proměnlivého koberce života. Ostrým nástrojem, kterým postava smrti život odebírá bývá meč, srp nebo kosa, někdy i nůžky.
V rámci evropského křesťanství se folklór udržoval pouze v podobě ústních tradic, za žádných okolností nemohl být ve větší míře vstřebán oficiální křesťanskou teologií. Tajemství principu smrti si církev chránila pro své rituály, zvláště velikonoce, připomínající Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. Naprosto nemyslitelnou byla představa umírajícího Božího Syna na kříži, ke kterému přistoupí podivná kostnatá postava s kosou v ruce (Smrtka) a mocným máchnutím paží oddělí jeho duši od těla. Anděl odpovídal lépe než pohanská Smrtka, přesto však andělé častokrát zůstávali oficiálně neschválenými a částečně i apokryfními bytostmi (Henochova apokryfní kniha, považovaná též za základ Enochianu).
Tradiční kulty smrti byly jakž takž i nadále tolerovány, pálila a topila se Morena, v industrializovanějším společenství přetrvávají morové sloupy či alegorizované sošky smrti na průčelí významných domů.
Lidová Smrt dostala ještě konkrétnější podobu, jejím charakteristickým rysem se stala možnost ji přelstít, oklamat - nebyla tedy neomylná. Známé pohádce "O ševci, který přelstil Smrt" předchází mnohem rannější mýty, ve kterých se matka obětuje za záchranu života svého dítěte. Smrt může zástupnou oběť přijmout, ale nemusí. V jedné z verzí smrt matčinu nabídku nepřijme a kontroverzně k matčinu emocionálnímu jednání vysvětluje, že její život musí být zachován v zájmu dalších potomků. V další verzi je oběť přijata a osiřelý potomek se musí vyrovnávat se svým údělem, tyto příběhy však hraničí s legendami o mýtických hrdinech, kteří sestoupí do říše mrtvých a mají i reálnou šanci vrátit se zpět.
Všechny primitivní výpovědi o cestách do říše mrtvých využívají dramatičnosti temných podzemských prostor, v nichž se nachází panství vládce duší. Rovněž se stává nutností najít odlišné místo pro "dobré" nebo alespoň výjimečné duše, které ušetřeny pobytu v nehostinných prostorách přebývají v přítomnosti bohů. Dá se předpokládat, že peklo vzniklo dříve než nebe, nepříjemnost podsvětí však úzce souvisí s mírou vnitřního vnímání každé jednotlivé duše. Pro některé, příliš obyčejné a neutrální osobnosti je pobyt v podsvětí pouze dlouhým snem (Hypnos), v němž nejsou schopny vnímat ani radost, ani bolest.
1.3 Nekromantické rituály
Jelikož se předešlé kapitoly zabývaly sociálními principy, prvním úkolem začínajícího Nekromancera je seznámit se pomocí archetypálních a božských postav sám se sebou, se svými emocemi, strachem či naopak příjemnými pocity. Vyhledáváním míst, která mají mnoho společného se smrtí lze přenést jejich atmosféru na sebe, i zde se však setkáváme s několika úrovněmi, v jejichž středu se nachází čistý a spirituální Duch Smrti a ve slupce venkovního obalu disponujeme s materiálně-módními jevy, jakými se může stát například oblečení černé barvy a obklopování se hřbitovními symboly - to vše bez jakékoliv vyšší podstaty.
Zkoumáním svých pohnutek, vášní a společenských zvyklostí se snadno dobereme k vlastnímu určení symboliky smrti. Získaných znalostí pak použijeme jako magický náboj, jež nás může inspirovat k výběru vlastní božské deity, symbolizující sílu Smrti. Ke stejnému výsledku můžeme dospět použitím čistě imaginární techniky, prováděné formou testu. Důležité je simulovat pomocí své mysli situace a prostředí, která nám pomohou vyjádřit vášně, jež nás dovedly na cestu Nekromancie. Hřbitovy a stánky mrtvých jsou meditativní a tichá místa, bude tedy dost času k přemýšlení. Dobré je všechny zjištěné poznatky zapisovat, kreslit či použít jakékoliv techniky, která by nám konkretizovala nehmotné představy.
Nezoufejte, selže-li váš první pokus o vizualizaci, ale pamatujte si, že právě ten nejvzácnější poklad bývá skryt nejlépe. V dalším pátrání využijte inspiraci patřičné atmosféry, již je možné objevit například v blízkostech starých pohřebišť či gotických chrámů. Kvalitní výsledky může poskytnout třeba i tematická prohlídka muzejních exponátů. Hledání symbolů se může stát hrou a fascinací, tedy hnacím motorem, který popoháněl mnohé spisovatele, malíře, básníky a hudebníky v jejich činnosti.
Druhá a méně častější je práce s opozity. Dá-li se Nekromancie celkově považovat jako protiklad k běžnému životu, pak je to zapříčiněno tím, že se jejím následníkům podařilo úspěšným využitím dualistické magie získat zpodobnění svých vnitřních protihodnot a efektivně s nimi pracovat. Jako příklad nám poslouží poněkud výstřední tradovaná představa Nekromantů, jakožto osob vyhýbajících se svěcené vodě. Využijte této pověry a opatřete si svěcenou vodu - aby jste se jí mohli účinně vyhýbat.
Ne, není to vtip, lahvičku svěcené vody můžete použit jako fetiš a zavěsit například na stěnu, nadále pak používat k tréninku ducha i mysli. Fantazie vám zajisté vykreslí, jakými způsoby lze tento fetiš oživit, jak trénovat vůli a vyhýbat se mu myslí a pohledem, projektovat do něj ideje, vzpomínky, nemoci a zlozvyky, kterých se chceme zbavit - ale vše za jediným účelem. Abychom se do kázali osvobodit a ritualizovanou formou překonat své hranice. Pochopitelně můžete použít cokoliv chcete, avšak práce s nábojem musí být v přesně vyvážené hodnotě. Je-li vtělení příliš slabé, nemá rituál účinku, necháme-li si náš strach přerůst přes hlavu, staneme se sami jeho otroky.
2. Chování živých k mrtvým - mrtvých k živým
Tabulka magických rituálů:
2.2. Hněv, lítost, strach a vyrovnání
Každý živoucí organismus dojde k nevyhnutelnému závěru: mé trvání pokračuje, na rozdíl od toho mrtvého. Toto poznání dává sílu k dalšímu pokračování na cestě života. Jak se již zmiňuje Canetti, lidé mají tendence procházet se po hřbitově a číst si data na náhrobních kamenech. Podaří-li se jim narazit na mrtvého, mladšího než jsou sami, cítí v tom svůj triumf nad smrtí.
Existuje zde však svět snů, ve kterém mrtví znovu ožívají, přetrvávají vzpomínky a myšlenky. V tomto světě mrtví slyší myšlenky živých a mohou jim odpovídat, dokonce mohou zasahovat do materiálního světa. Pohřeb není jenom způsobem, jak se zbavit těla, je i nutností náležitě se rozloučit s duší, aby se nevracela a nepůsobila škody. Tradice praví, že mrtvých se má obávat především ten, kdo nemá čisté svědomí, kdo byl s danou osobou ve sporu nebo přímo zapříčinil její smrt. K takovým se pak duše zemřelých vrací a mstí se za spáchanou křivdu. Poněvadž disponuje abnormálními schopnostmi, nachází se ve značné výhodě, buďto provádí škody vlastnoručně, nebo jen straší a přivádí tím nešťastné pozůstalé k šílenství. Někdy si vybírá prostřednictví třetí osoby, ať už rodově blízké či pouze senzitivní. Klasickým případem je chování ducha Hamletova otce.
Jednou z častých obav krutovládce a diktátora je pomyšlení, co se o něm bude tradovat po jeho smrti. V našem století touto obavou trpěl například rumunský diktátor Nikola Czauczesku. Za svého života se mu podařilo získat všechny atributy lokální velikosti, prostředky, moc a slávu, čím blíže se však rýsoval konec jeho vlády, tím více se začínal zabývat mučivými vizemi:
"Co o mně napíší noviny, co se dostane do učebnic historie?"
Zkušenost s rychlým odstraněním stalinovského kultu v sousedním Sovětském Svazu dávala najevo, že není obtížné někoho prakticky vygumovat, spálit jeho fotografie, rozbít sochy a busty. Proti těmto věcem se nelze pojistit, v případě kulturního idolu je to alespoň vyloučeno.
Jinak je tomu ve sféře bohatší střední vrstvy, vhodné využití závěti a dědického práva dokáže léta manipulovat hned s několika generacemi. V rukou rozumných závěť obstarává potřeby nezletilých, studia potomků a spravedlivé rozdělení majetku. Sobečtí a panovační zanechávají jen slzy, vynucené sliby a podmínky, které je nutno splňovat. Některé podmínky jsou zanechávány s dobrým úmyslem, ale je zarážející, do jaké míry mohou změnit běh lidských životů a jaká obava bránila uskutečnit tyto myšlenky ještě za samotného života zesnulého.
Na českém venkově byli lidé přímými svědky smrti, tradovalo se rodinné shromáždění kolem postele zesnulého. Pozvolna se prosadil městský trend, dětem bylo zakazováno stýkat se s nemocným a v přeneseném smyslu i s umírajícím. Vystavování mrtvých na rodinných pohřbech je ustupující tradice, v poslední době bývá též označována výrazy jako "nechutná a nevkusná". Raději bychom neviděli ani sebemenší projev stáří, odkládání prarodičů do domova důchodců nebo do "umíráčků" zobrazuje jednak nedostatek životního prostoru, ale i propast mezi přirozenou vazbou minimálně tří generací.
Není to tak dávno, kdy byl v Evropě považován pohřeb žehem za výstřednost, existovaly dokonce i "Spolky přátel žehu". Konvence prolomila až odkulturněnost umírání za druhé světové války.
Ve vztahu k mrtvým jsme se opět stali dětmi, o čemž svědčí četné představy, se kterými se setkáváme ve filmu i v knihách. V prvé řadě se snažíme nepřipouštět si jejich neviditelnou existenci, pokud však přece, dosazujeme je do kladných rolí a úloh jakýchsi Strážných Andělů. Vymizela celková hrůza ze zmrtvýchvstání a nepřipouštíme si zlovolnost ze strany svých předků. I zkušenosti s "poltergeisty" především ubývají a podvědomí o možném útoku se přesouvá spíše na vesmírné pole. To nejhorší, co mohou soudobému plně industrializovanému člověku mrtví provést spočívá převážně v genetickém dědictví.
Tisíce žen naříkají kvůli tvaru svého nosu, sklonu k obezitě a kvůli všemu, co z jejich genetické výbavy nesouhlasí se soudobým ideálem krásy, muže zase stresuje malá velikost penisu, podměrečná výška a nedostatečný materiální základ v rodině. Populárně naučné seriály v televizi získávají tituly:
"Za co mohla prababička?"
Odpověď nemusíme dlouho hledat - asi naprosto za všechno - byť byla stejnou a ne-li větší obětí, jako jsme my. Cítíme se být moderními lidmi v moderním světě, kde se naše tělo stává pouhým přežitkem plným chyb, z toho pramení neúcta k předkům a dokonce i nenávist.
Někteří astrologové zastávající teorii inkarnace se domnívají, že lidská duše je zatížená rodinnou tendenční reinkarnací, tzn. že se duše předků vtělují pokud možno do stejné rodiny. Pochopitelně, základem této teorie je predestinační domněnka, že lidský osud ovlivňují vyšší a duchovnější síly, než jsou pouhé geny. Každopádně uprostřed všeho oddělování souběžně stoupá touha po sjednocení. Co je volné, touží se k něčemu připoutat a to, co je pevně svázané se zemí, touží naopak po svobodném letu. Proto se setkáváme s pojmy jako je Gotická Nekromancie, Novogotismus a Novoromantismus, odrážející touhu po alternativním chápání principů, objevení sebe sama, svých kořenů a snahu naučit se v citově ochuzené společnosti používat své emoce.
2.3 Nekromantické rituály - komunikace s mrtvými
2.3.1 Užití bylin a kadidel
Existuje mnoho bylin a dřevin, jež jsou od nepaměti spojeny s koloritem smrti. V eurasijské oblasti, rozprostírající na území chladnějšího klimatu, bývají často nerozlučnou atmosférou hřbitova porosty jehličnatých dřevin. Smrky, jedle, smutečně vyhlížející tuje, severské odrůdy stříbrných jedlí, jalovec a tis jako by svou temnou barvou připomínaly věci poslední. Tyto jehličnany též nápadně inkriminují k uniformnímu růstu, stejně tak jsou si v našich představách rovni i mrtví. Další nevyjádřený symbolický prvek vytváří pocit, že se jedná o zimní stromy, tak vhodné z hlediska opisného přirovnání smrti k věčné zimě. Tato tradice je udržovaná především severskými národy, i když pryskyřičnatá polena používá jako palivo pohřebních hranic mnoho asijských národů, žijících převážně na úpatí hor. Podobné hranice byly zaznamenány i u pohřebních rituálů předkolumbovských Američanů.
Dřevo smuteční vrby zapalovali v blízkostech nekropolí již staří Řekové, věřili, že její plameny otevírají cestu do podsvětí. Velké ohně a pryskyřičnatá polena lze používat především v přírodě, kde tento dým slouží nejlépe jako důležitá spirituální očista a příprava k rituálu, jež je také jednou z nejznámějších šamanských technik, tedy sestup do podsvětí. Z kadidel a vonných směsí je nejznámější santál a jeho mnohé kombinace. Santál a pelyněk zklidňuje mrtvé duše a provází je na jejich cestě do podsvětí, naopak k materializaci je vhodná kombinace santálu a smuteční vrby, dále pak santál a kadidlo (františek), santál a levandule, jejichž dým spoluutváří vhodné centrum, kde se duše zjevují. Divoké duše, které odmítají odejít, lze podle lidové tradice odehnat za pomoci byliny zvané Čertovo lejno.
Jiné druhy bylin jsou používány převážně jako vonné siličnaté oleje, jež jsou bližší pohřebním tradicím starých civilizací. Anýz, amarant, karafiát, růže, fialka, okvětní plátky zahradních květin byly už od pradávna základem prvních voňavek, v Nekromancii lze ale také užít netypickou Krétskou dobromysl, vřes a pelyněk, které spíše připomínají čarodějnou tradici vřesovišť a blat.
k tabulke:
1) Chod nebo čod (šod) je jedním z tibetských rituálů, při kterém evokatér nabízí démonickým bytostem sám sebe, bez jakékoliv materiální ochrany jako jsou kruhy apod. Ďábelské bytosti jsou ztělesněním niterních nesrovnalostí, problémů, frustrací a pochyb, jimž je dovoleno vzdorovat pouze za pomoci vnitřní síly.
2) Podle jedněch z posledních archeologických objevů bylo v přímořské části dnešního Polska objeveno sídliště, které obývaly pouze ženy (Amazonky?). Pohřbené mrtvoly byly různě ohaveny a rozřezávány, exhumovány a pohřbívány ve společenství s pozdějšími zesnulými. Domníváme se, že se jedná o kult předků, kde každá z mrtvol musela být pohřbena ve spojení s částí těla svých předchůdkyň. Dalším zajímavým faktem bylo, že se nalezlo i pár mrtvol naprosto nedotčených, především podepřených tak, aby seděly ve vzpřímené pozici. Tyto mrtvé ženy nesly znaky, jež nacházíme u všech soudobých kultur jako čarodějnické. Naopak u ostatních národů byly takto identifikované mrtvoly hanobeny a rozřezávány.
"34. A člověk byl stvořen ze Života a Světla, stvořena byla Duše a Mysl; a z Života vznikla Duše, ze Světla pak Mysl."
Kniha druhá zvaná Phoemander - Hermova vize (Hermetické spisky)
Hermes:
"Nyní si promluvme o tom, co je smrtelné a co nesmrtelné. Zástupy lidí, pomíjející závažnost věci, se souží hrozivou blízkostí smrti. Smrt nastává rozkladem těla, znaveného svým plahočením."
Rozdíl mezi smrtelným a nesmrtelným, tamtéž.
"Smrt šeptá tisícerými ústy do uší každého člověka. Když je bouře, zpívá, při krupobití chřestí a když prší, jemně laská. Smrt a temnota jsou silnější než život a jejich tajemství jsou hluboká."
Každý z nás je legenda, Darrel Schweitzer
Každý jedinec se dříve či později setká se smrtí, která je přirozeným zakončením tohoto světa a obklopuje nás v takové šíři, že jsme se ji naučili téměř nevnímat. Je univerzálním principem, netýká se jenom člověka, ale i zvířat, rostlin a v širším přenosu zosobnění dokážeme přisuzovat atributy smrti i přírodním jevům, jakým je zejména stále se opakující západ slunce. Není tedy divu, že se stala nevyhnutelnou součástí všech náboženských kultů, někdy až hraničících s šílenstvím.
V magické verzi reality se se smrtí setkáváme na několika místech, především v lidově rozšířeném spiritismu, na kabalickém Stromu života tvoří spojnici mezi emanacemi Geburah a Chesed.
Přikláním se v tomto případě spíše k tradičnímu uspořádání Geburah - Chesed, logicky související s pojetím Kabalického kříže, nežli k Mathersovsko-Crowleyho verzi Tiphereth - Netzach. Rituál a forma kříže jsou obdobné jako např. při "The Lesser Banishing Pentagram Ritual", jež je založen na principech popsaných E. Lévim. Smrt vyjadřuje Břevno, křížící Univerzální Osu. Podrobnější kabalické studie jsou rozvedeny v samostatné kapitole.
Smrt prostupuje alchymickou symbolikou, ono umění vyjadřuje samo sebe snad nejznámější kresbou havrana sedícího na lebce, jakožto mnohovýznamový konec všech těl - matérií, topených, pálených či pohřbívaných, ale stále mutujících a transmutujících. Svým poznáním alchymie iniciovala medicínskou vědu, aby se sama později uchýlila ke kultu mrtvého muže na kříži.
Smrt zatuchle provívá chodbami egyptských pohřebišť, zástupy kněží z pohanských dob se jí snaží porozumět pomocí svých krví zalitých nožů, avšak ovládnutí zániku je jen zdánlivé a prach jejich kostí dennodenně usedá v našich domovech a s taoistickou mírností se podvoluje prachovkám v rukou hospodyň.
Supové se s mrtvými loučí prostřednictvím žaludku, stejně tak mnohé národy, udržující tradice pohřebního rautu. Kolektivní pocit viny a stísněnosti se pomalu vytrácí, zaplašen obligátním rčením: "Je mu tam líp, už ho nic netrápí." Nikdy se nedá pořádně truchlit nad masami mrtvých, zármutek je vyhrazen pouze jednotlivci - tak jednou skončíme i my.
Je mnoho představ o posmrtném životě, každá je však nedokonalá a nic nevysvětluje. Tolik moderní zážitky z klinické smrti vytváří sérii rozporuplných vyprávění, ne nepodobných zkazkám mořeplavců, kteří přežili ztroskotání lodi a neprobádaný mořský živel je vyvrhl zase zpět. I při vší pravdivosti, několik osamělých a klikatých stezek nedokáže přesně zmapovat nedozírnou temnotu rozsáhlého oceánu. Ale nikdo jej nechce zkoumat pouze z badatelské pohnutky, mysl dokáže vyhrabat přemíru důvodů, proč to nepodstoupit.
Práce a povolání, jež jsou v kontaktu se smrtí a s mrtvými jsou jen další společenskou zástěrkou. Tito lidé pracují jako komando čističů, které má za úkol odstranit nežádoucí důkazy. Normy a pravidla chování pokračují ještě dál, snaží se rozhodovat o tom, komu je povoleno mluvit nebo přemýšlet o smrti a komu ne. Povolení je i místně, věkově a osobně cenzurováno, v zájmu ochrany zbytku společenství před depresemi a nepříjemnými pocity, smrt se stává tabu a toto je s oblibou vyhledáváno osobami s "protispolečenskými" tendencemi. Nekrofilní zájem bledých pubertálních dívek o smrt často postrádá hlubší tendence, odráží v mnohem větší míře vztah společnosti k mladé ženě, její předurčení a omezení s tím spojená. Stává se provokací a skulinou, ve které lze rozvinout vlastní identitu, především je-li identita nabízená společenskými pravidly přijatelná jen sebezapřením.
Důležité je odhalovat pravdu a přiznat, že tak, jako nemá hrobník nic společného s opravdovou smrtí, ale s jejím zastíráním, stejně tak i tento článek a dřívější spisky nevychází z reálného poznání smrti, ale z jednostranného pozorování vztahu živých k mrtvým, vizí a z přirovnání všeho, co je nám životem dáno k jeho vlastnímu protikladu. Veškerá tvrzení opačného charakteru či dovolávání se božského vnuknutí mívají tendence manipulovat s úsudkem posluchačů, což má za následek eliminaci jejich vlastního pohledu a tím pádem i snižují naději k poznání skutečnosti.
A konečně se i setkáváme s uměním, zvaným NEKROMANCIE. Pouze skrze přitažlivost smrti lze pochopit zánik ve vyšších sférách, odumírání vzpomínek, myšlenek a umírání času, subjektivně vnímaného. Nekromancie není jenom spiritismus a rozmlouvání s mrtvými dušemi, tajemství Nekromancie zcela nespočívá v bravurních kouzlech Voodoo a v oživování mrtvých těl (což je jistou variantou spiritismu), ani v pitevních exhibicích kolem mrtvého těla. Další částí by se mohla jevit tzv. Infernální Nekromancie, povolávající na světlo mocné podsvětní inteligence a tím pádem i evokační (často zvaná též černá) magie.
Mystérium úplné Nekromancie je zahrnuto v každé z těchto cest, nebo chcete-li, v jejich kombinaci. Nejdůležitější je pamatovat si smysl, proč vstupujeme do říše mrtvých. Legenda o Orfeovi napovídá, že pravým úmyslem má být znovuzískání správné duše, poznání pravé smrti a vdechnout život, což se mnohdy překrouceno dochovalo v mýtech, kultech a pověstech.
Ve fyzické, astrální i spirituální sféře je to neortodoxní metoda, která nutně nemusí být každému sympatická. Obyčejná mrtvola vyvolává takové emoční pohnutí mysli, že i někteří lékaři při pouhém pohledu na mrtvé tělo omdlévají, zápach kazící se organické tkáně dohání většinou k žaludečním nevolnostem. Věnujte se fyzické Nekromancii (s kteroukoliv bývalou formou života), pokud musíte. Ale mějte na paměti, že není zanedbatelné riziko nákazy. Účinné duchovní metody mohou být mnohem přímočařejší, především snažíte-li se co nejvíc možno seznámit s archetypy a obrazy smrti, mýty a tradovanými příběhy, leckdy snad staršími než je inteligentní lidstvo samo.
1. Představy o smrti
Tabulka atributů smrti podle některých filozofických systémů
Bohové a bohyně, kteří byli v dějinách lidstva spojováni se smrtí a s podsvětím:
1.2 Proces poznávání smrti
Existence smrti byla vždy snadno dokazatelná, na rozdíl od sporné existence božstev, posmrtného života a zmrtvýchvstání. Chvíli připomínala jiné známé stavy organických bytostí, spánek nebo ztrátu vědomí, při bližším zkoumání byla rozpoznána absence dechu a tepu. Všechny tělesné funkce se zastavily, nebo pomalu dobíhaly, jak tělo vychládalo, začaly být patrné i další změny, jakými byla posmrtná ztuhlost, krevní skvrny a následoval rozklad a látkové přeměny, postupující od měkčích částí až po tvrdé.
Nebylo pochyb, že ztráta vědomí je trvalá a pakliže může být vědomí odděleno od těla, začalo být na tělo nahlíženo jako na skořápku, přechovávající jen na čas to, co bylo živou bytostí. Vědomí se staralo o naplnění tělesných potřeb, řízeno příjemnými i nepříjemnými pocity, tyto pak kombinovalo s informacemi uloženými v paměti a informacemi zpracovávanými smyslovými orgány a vytvářelo základní princip vůle živé bytosti, tedy jisté vyhodnovací programy možné činnosti, které mohly či nemusely být uskutečněny.
Tuto činnost vědomí, jen obtížně postřehnutelnou samotným subjektem, bylo možno zpětně pochopit pomocí pozorovatele, který musel být schopen pomocí svého úsudku porovnat rozdíl mezi živým a mrtvým. Zjednodušené poznání může vypadat takto: mrtvý se nebrání v situacích, kdy živý pociťoval bolest a zakoušel nepříjemné pocity. Nesnaží se jim vyhnout, byť toto rozhodnutí představuje princip k ochraně jeho života. Buďto tedy bolest nepociťuje, nebo je naprosto neschopen jakékoliv reakce. Byť by nepřítomnost reakce nemusela nevyhnutelně znamenat i nepřítomnost vědomí, nebo chceme-li duše, ten kdo nereaguje přestává být považován za osobu (jež může pozorovatele působením své individuální vůle ohrozit) a stává se věcí, se kterou může sám pozorovatel libovolně manipulovat. Je to jakýsi odchod ze hry, který má z pohledu pozorovatele stejné atributy, jako reálný odchod duše. Zjednodušeně je tedy kontakt se smrtí považován za odchod, který sebou nese základní otázku: Kam?
Později dochází k dalším spekulacím, které k identifikaci místa odchodu vyžadují co nejvíce informací o způsobu, jakými duše opouští tělo. Rozšířily se například takové názory, že duše z těla uniká dechem, respektive posledním výdechem, nebo též chladnutím těla. Tyto hypotézy odrážely ve své podstatě zkušenost s udušením či podchlazením, nesly sebou i pokusy o záchranu umírajícího. Leč byly úspěšné pouze v některých případech, zejména byl-li proces smrti opravdu zahájen dušením či podchlazením, pokud nebylo příliš pozdě.
Neúspěchy vedly k nutnosti lépe charakterizovat podstatu duše, což sebou přineslo jen další folklórní mýty. Duše je pták, duše je oheň, duše je vítr - měnila se i lokalizace orgánů, ve kterých se duše nalézala - játra, střeva, srdce, žaludek...
S postupem zosobnělých představ božstva bylo čím dál tím jasnější, že duše odchází do jejich říše, smrt sama se sice dočkala podobného zosobnění jako bytost, v porovnání s božstvy však zákonitě musela přijmout nižší úroveň, jakou byla např. cesta, proměna, poslední zkouška apod. Tento vnitřní rozpor je obsažen v základech každé filozofie, rozdíl mezi reálným a ideálním. Myslitel a filozof hledá vyšší esence, snaží se definovat lidskost oproti zvířecímu chování a vládu nad světem přisuzuje principům, které se mu jeví být neměnné.
Každé náboženství vzniklo ve své podstatě jako myšlenka, která se však v představách pragmatických věřících dotvářela do podoby šachovnicových figurek, tarotových karet, symbolů navzájem propojených schématy. Božské síly a principy byly i proti silným zákazům zpodobňovány, smrt a její principy dostala svá božstva nebo alespoň anděly, pozemské vykonavatele božského řádu. Známá je lidová představa smrti jako kostlivé bytosti, muže či ženy, vládnoucí nad lidskými osudy. Její nástroje se měnily, v podstatě však nesly základní význam, setkáváme se se svícemi, jejichž délka a plamen tvoří podstatu pozemského života každé živé bytosti, stejnou funkci zastávají přesýpací hodiny a dokonce i vlákna osudu, díky nimž se každý jednotlivec stává spolutvůrcem pestrého a proměnlivého koberce života. Ostrým nástrojem, kterým postava smrti život odebírá bývá meč, srp nebo kosa, někdy i nůžky.
V rámci evropského křesťanství se folklór udržoval pouze v podobě ústních tradic, za žádných okolností nemohl být ve větší míře vstřebán oficiální křesťanskou teologií. Tajemství principu smrti si církev chránila pro své rituály, zvláště velikonoce, připomínající Kristovu smrt a zmrtvýchvstání. Naprosto nemyslitelnou byla představa umírajícího Božího Syna na kříži, ke kterému přistoupí podivná kostnatá postava s kosou v ruce (Smrtka) a mocným máchnutím paží oddělí jeho duši od těla. Anděl odpovídal lépe než pohanská Smrtka, přesto však andělé častokrát zůstávali oficiálně neschválenými a částečně i apokryfními bytostmi (Henochova apokryfní kniha, považovaná též za základ Enochianu).
Tradiční kulty smrti byly jakž takž i nadále tolerovány, pálila a topila se Morena, v industrializovanějším společenství přetrvávají morové sloupy či alegorizované sošky smrti na průčelí významných domů.
Lidová Smrt dostala ještě konkrétnější podobu, jejím charakteristickým rysem se stala možnost ji přelstít, oklamat - nebyla tedy neomylná. Známé pohádce "O ševci, který přelstil Smrt" předchází mnohem rannější mýty, ve kterých se matka obětuje za záchranu života svého dítěte. Smrt může zástupnou oběť přijmout, ale nemusí. V jedné z verzí smrt matčinu nabídku nepřijme a kontroverzně k matčinu emocionálnímu jednání vysvětluje, že její život musí být zachován v zájmu dalších potomků. V další verzi je oběť přijata a osiřelý potomek se musí vyrovnávat se svým údělem, tyto příběhy však hraničí s legendami o mýtických hrdinech, kteří sestoupí do říše mrtvých a mají i reálnou šanci vrátit se zpět.
Všechny primitivní výpovědi o cestách do říše mrtvých využívají dramatičnosti temných podzemských prostor, v nichž se nachází panství vládce duší. Rovněž se stává nutností najít odlišné místo pro "dobré" nebo alespoň výjimečné duše, které ušetřeny pobytu v nehostinných prostorách přebývají v přítomnosti bohů. Dá se předpokládat, že peklo vzniklo dříve než nebe, nepříjemnost podsvětí však úzce souvisí s mírou vnitřního vnímání každé jednotlivé duše. Pro některé, příliš obyčejné a neutrální osobnosti je pobyt v podsvětí pouze dlouhým snem (Hypnos), v němž nejsou schopny vnímat ani radost, ani bolest.
1.3 Nekromantické rituály
Jelikož se předešlé kapitoly zabývaly sociálními principy, prvním úkolem začínajícího Nekromancera je seznámit se pomocí archetypálních a božských postav sám se sebou, se svými emocemi, strachem či naopak příjemnými pocity. Vyhledáváním míst, která mají mnoho společného se smrtí lze přenést jejich atmosféru na sebe, i zde se však setkáváme s několika úrovněmi, v jejichž středu se nachází čistý a spirituální Duch Smrti a ve slupce venkovního obalu disponujeme s materiálně-módními jevy, jakými se může stát například oblečení černé barvy a obklopování se hřbitovními symboly - to vše bez jakékoliv vyšší podstaty.
Zkoumáním svých pohnutek, vášní a společenských zvyklostí se snadno dobereme k vlastnímu určení symboliky smrti. Získaných znalostí pak použijeme jako magický náboj, jež nás může inspirovat k výběru vlastní božské deity, symbolizující sílu Smrti. Ke stejnému výsledku můžeme dospět použitím čistě imaginární techniky, prováděné formou testu. Důležité je simulovat pomocí své mysli situace a prostředí, která nám pomohou vyjádřit vášně, jež nás dovedly na cestu Nekromancie. Hřbitovy a stánky mrtvých jsou meditativní a tichá místa, bude tedy dost času k přemýšlení. Dobré je všechny zjištěné poznatky zapisovat, kreslit či použít jakékoliv techniky, která by nám konkretizovala nehmotné představy.
Nezoufejte, selže-li váš první pokus o vizualizaci, ale pamatujte si, že právě ten nejvzácnější poklad bývá skryt nejlépe. V dalším pátrání využijte inspiraci patřičné atmosféry, již je možné objevit například v blízkostech starých pohřebišť či gotických chrámů. Kvalitní výsledky může poskytnout třeba i tematická prohlídka muzejních exponátů. Hledání symbolů se může stát hrou a fascinací, tedy hnacím motorem, který popoháněl mnohé spisovatele, malíře, básníky a hudebníky v jejich činnosti.
Druhá a méně častější je práce s opozity. Dá-li se Nekromancie celkově považovat jako protiklad k běžnému životu, pak je to zapříčiněno tím, že se jejím následníkům podařilo úspěšným využitím dualistické magie získat zpodobnění svých vnitřních protihodnot a efektivně s nimi pracovat. Jako příklad nám poslouží poněkud výstřední tradovaná představa Nekromantů, jakožto osob vyhýbajících se svěcené vodě. Využijte této pověry a opatřete si svěcenou vodu - aby jste se jí mohli účinně vyhýbat.
Ne, není to vtip, lahvičku svěcené vody můžete použit jako fetiš a zavěsit například na stěnu, nadále pak používat k tréninku ducha i mysli. Fantazie vám zajisté vykreslí, jakými způsoby lze tento fetiš oživit, jak trénovat vůli a vyhýbat se mu myslí a pohledem, projektovat do něj ideje, vzpomínky, nemoci a zlozvyky, kterých se chceme zbavit - ale vše za jediným účelem. Abychom se do kázali osvobodit a ritualizovanou formou překonat své hranice. Pochopitelně můžete použít cokoliv chcete, avšak práce s nábojem musí být v přesně vyvážené hodnotě. Je-li vtělení příliš slabé, nemá rituál účinku, necháme-li si náš strach přerůst přes hlavu, staneme se sami jeho otroky.
2. Chování živých k mrtvým - mrtvých k živým
Tabulka magických rituálů:
2.2. Hněv, lítost, strach a vyrovnání
Každý živoucí organismus dojde k nevyhnutelnému závěru: mé trvání pokračuje, na rozdíl od toho mrtvého. Toto poznání dává sílu k dalšímu pokračování na cestě života. Jak se již zmiňuje Canetti, lidé mají tendence procházet se po hřbitově a číst si data na náhrobních kamenech. Podaří-li se jim narazit na mrtvého, mladšího než jsou sami, cítí v tom svůj triumf nad smrtí.
Existuje zde však svět snů, ve kterém mrtví znovu ožívají, přetrvávají vzpomínky a myšlenky. V tomto světě mrtví slyší myšlenky živých a mohou jim odpovídat, dokonce mohou zasahovat do materiálního světa. Pohřeb není jenom způsobem, jak se zbavit těla, je i nutností náležitě se rozloučit s duší, aby se nevracela a nepůsobila škody. Tradice praví, že mrtvých se má obávat především ten, kdo nemá čisté svědomí, kdo byl s danou osobou ve sporu nebo přímo zapříčinil její smrt. K takovým se pak duše zemřelých vrací a mstí se za spáchanou křivdu. Poněvadž disponuje abnormálními schopnostmi, nachází se ve značné výhodě, buďto provádí škody vlastnoručně, nebo jen straší a přivádí tím nešťastné pozůstalé k šílenství. Někdy si vybírá prostřednictví třetí osoby, ať už rodově blízké či pouze senzitivní. Klasickým případem je chování ducha Hamletova otce.
Jednou z častých obav krutovládce a diktátora je pomyšlení, co se o něm bude tradovat po jeho smrti. V našem století touto obavou trpěl například rumunský diktátor Nikola Czauczesku. Za svého života se mu podařilo získat všechny atributy lokální velikosti, prostředky, moc a slávu, čím blíže se však rýsoval konec jeho vlády, tím více se začínal zabývat mučivými vizemi:
"Co o mně napíší noviny, co se dostane do učebnic historie?"
Zkušenost s rychlým odstraněním stalinovského kultu v sousedním Sovětském Svazu dávala najevo, že není obtížné někoho prakticky vygumovat, spálit jeho fotografie, rozbít sochy a busty. Proti těmto věcem se nelze pojistit, v případě kulturního idolu je to alespoň vyloučeno.
Jinak je tomu ve sféře bohatší střední vrstvy, vhodné využití závěti a dědického práva dokáže léta manipulovat hned s několika generacemi. V rukou rozumných závěť obstarává potřeby nezletilých, studia potomků a spravedlivé rozdělení majetku. Sobečtí a panovační zanechávají jen slzy, vynucené sliby a podmínky, které je nutno splňovat. Některé podmínky jsou zanechávány s dobrým úmyslem, ale je zarážející, do jaké míry mohou změnit běh lidských životů a jaká obava bránila uskutečnit tyto myšlenky ještě za samotného života zesnulého.
Na českém venkově byli lidé přímými svědky smrti, tradovalo se rodinné shromáždění kolem postele zesnulého. Pozvolna se prosadil městský trend, dětem bylo zakazováno stýkat se s nemocným a v přeneseném smyslu i s umírajícím. Vystavování mrtvých na rodinných pohřbech je ustupující tradice, v poslední době bývá též označována výrazy jako "nechutná a nevkusná". Raději bychom neviděli ani sebemenší projev stáří, odkládání prarodičů do domova důchodců nebo do "umíráčků" zobrazuje jednak nedostatek životního prostoru, ale i propast mezi přirozenou vazbou minimálně tří generací.
Není to tak dávno, kdy byl v Evropě považován pohřeb žehem za výstřednost, existovaly dokonce i "Spolky přátel žehu". Konvence prolomila až odkulturněnost umírání za druhé světové války.
Ve vztahu k mrtvým jsme se opět stali dětmi, o čemž svědčí četné představy, se kterými se setkáváme ve filmu i v knihách. V prvé řadě se snažíme nepřipouštět si jejich neviditelnou existenci, pokud však přece, dosazujeme je do kladných rolí a úloh jakýchsi Strážných Andělů. Vymizela celková hrůza ze zmrtvýchvstání a nepřipouštíme si zlovolnost ze strany svých předků. I zkušenosti s "poltergeisty" především ubývají a podvědomí o možném útoku se přesouvá spíše na vesmírné pole. To nejhorší, co mohou soudobému plně industrializovanému člověku mrtví provést spočívá převážně v genetickém dědictví.
Tisíce žen naříkají kvůli tvaru svého nosu, sklonu k obezitě a kvůli všemu, co z jejich genetické výbavy nesouhlasí se soudobým ideálem krásy, muže zase stresuje malá velikost penisu, podměrečná výška a nedostatečný materiální základ v rodině. Populárně naučné seriály v televizi získávají tituly:
"Za co mohla prababička?"
Odpověď nemusíme dlouho hledat - asi naprosto za všechno - byť byla stejnou a ne-li větší obětí, jako jsme my. Cítíme se být moderními lidmi v moderním světě, kde se naše tělo stává pouhým přežitkem plným chyb, z toho pramení neúcta k předkům a dokonce i nenávist.
Někteří astrologové zastávající teorii inkarnace se domnívají, že lidská duše je zatížená rodinnou tendenční reinkarnací, tzn. že se duše předků vtělují pokud možno do stejné rodiny. Pochopitelně, základem této teorie je predestinační domněnka, že lidský osud ovlivňují vyšší a duchovnější síly, než jsou pouhé geny. Každopádně uprostřed všeho oddělování souběžně stoupá touha po sjednocení. Co je volné, touží se k něčemu připoutat a to, co je pevně svázané se zemí, touží naopak po svobodném letu. Proto se setkáváme s pojmy jako je Gotická Nekromancie, Novogotismus a Novoromantismus, odrážející touhu po alternativním chápání principů, objevení sebe sama, svých kořenů a snahu naučit se v citově ochuzené společnosti používat své emoce.
2.3 Nekromantické rituály - komunikace s mrtvými
2.3.1 Užití bylin a kadidel
Existuje mnoho bylin a dřevin, jež jsou od nepaměti spojeny s koloritem smrti. V eurasijské oblasti, rozprostírající na území chladnějšího klimatu, bývají často nerozlučnou atmosférou hřbitova porosty jehličnatých dřevin. Smrky, jedle, smutečně vyhlížející tuje, severské odrůdy stříbrných jedlí, jalovec a tis jako by svou temnou barvou připomínaly věci poslední. Tyto jehličnany též nápadně inkriminují k uniformnímu růstu, stejně tak jsou si v našich představách rovni i mrtví. Další nevyjádřený symbolický prvek vytváří pocit, že se jedná o zimní stromy, tak vhodné z hlediska opisného přirovnání smrti k věčné zimě. Tato tradice je udržovaná především severskými národy, i když pryskyřičnatá polena používá jako palivo pohřebních hranic mnoho asijských národů, žijících převážně na úpatí hor. Podobné hranice byly zaznamenány i u pohřebních rituálů předkolumbovských Američanů.
Dřevo smuteční vrby zapalovali v blízkostech nekropolí již staří Řekové, věřili, že její plameny otevírají cestu do podsvětí. Velké ohně a pryskyřičnatá polena lze používat především v přírodě, kde tento dým slouží nejlépe jako důležitá spirituální očista a příprava k rituálu, jež je také jednou z nejznámějších šamanských technik, tedy sestup do podsvětí. Z kadidel a vonných směsí je nejznámější santál a jeho mnohé kombinace. Santál a pelyněk zklidňuje mrtvé duše a provází je na jejich cestě do podsvětí, naopak k materializaci je vhodná kombinace santálu a smuteční vrby, dále pak santál a kadidlo (františek), santál a levandule, jejichž dým spoluutváří vhodné centrum, kde se duše zjevují. Divoké duše, které odmítají odejít, lze podle lidové tradice odehnat za pomoci byliny zvané Čertovo lejno.
Jiné druhy bylin jsou používány převážně jako vonné siličnaté oleje, jež jsou bližší pohřebním tradicím starých civilizací. Anýz, amarant, karafiát, růže, fialka, okvětní plátky zahradních květin byly už od pradávna základem prvních voňavek, v Nekromancii lze ale také užít netypickou Krétskou dobromysl, vřes a pelyněk, které spíše připomínají čarodějnou tradici vřesovišť a blat.
k tabulke:
1) Chod nebo čod (šod) je jedním z tibetských rituálů, při kterém evokatér nabízí démonickým bytostem sám sebe, bez jakékoliv materiální ochrany jako jsou kruhy apod. Ďábelské bytosti jsou ztělesněním niterních nesrovnalostí, problémů, frustrací a pochyb, jimž je dovoleno vzdorovat pouze za pomoci vnitřní síly.
2) Podle jedněch z posledních archeologických objevů bylo v přímořské části dnešního Polska objeveno sídliště, které obývaly pouze ženy (Amazonky?). Pohřbené mrtvoly byly různě ohaveny a rozřezávány, exhumovány a pohřbívány ve společenství s pozdějšími zesnulými. Domníváme se, že se jedná o kult předků, kde každá z mrtvol musela být pohřbena ve spojení s částí těla svých předchůdkyň. Dalším zajímavým faktem bylo, že se nalezlo i pár mrtvol naprosto nedotčených, především podepřených tak, aby seděly ve vzpřímené pozici. Tyto mrtvé ženy nesly znaky, jež nacházíme u všech soudobých kultur jako čarodějnické. Naopak u ostatních národů byly takto identifikované mrtvoly hanobeny a rozřezávány.
Nekromancie
Smrt: návod k použití