ZÁPLAVY NILU
V OBDOBÍ „psích dnů“
V OBDOBÍ „psích dnů“
Život celého Egypta, jeho esoterní náboženské obřady, jejichž nádheře se po celé věky obdivovaly všechny východní národy, dále pak jeho celá vyspělá kultura vůbec, byly úzce spjaty s časovou periodicitou záplav blahodárného Nilu. Velekněz, předsedající širokému kruhu chrámových kněží, složených z různých hierarchií a stupňů, kteří byli absolutními vládci celé země, každoročně, dne 20. června ohlašoval počátek nilských slavností. Jejich hlavní dny pak vrcholily od 24. července do 23. srpna, tj. v čase, ve kterém Slunce vstupuje do svého jediného „domu“ - Lva a Sirius, největší hvězda v souhvězdí Velkého psa - ve skutečnosti obrovské slunce, co do objemu tisíckrát větší našeho, které Egypťané nazývali Sopdet a později Řekové Sothis, se počíná objevovati na východě před východem Slunce. Podle hvězdy Sothis řídil celý starověk svůj kalendář a velký význam těchto slavnostních okamžiků dvojnásob vynikal proto, že zářící Sirius byl v Egyptě od nepaměti uctíván jako zosobnění velké bohyně Isidy. Podle kulminačního postavení Siria-Isidy byl též určen sklon hladkých vnějších poloh či ploch obrovské Cheopsovy pyramidy, kde všechny její čtyři boky jsou přesně orientovány proti čtyřem světovým stranám. Podle božské Sopdet se řídily též všechny astronomické propočty.
Během této doby vody Nilu kvapem přibývají, vystupují z břehů a celý kraj zaplavují, takže rozsáhlá krajina se podobá jednomu velkému jezeru, z něhož trčí osady jako drobné ostrovy. V této chvíli lze těžko lépe vystihnouti situační polohu země než jak učinil řecký dějepisec Herodot (500-430 před Kr.), který pravil, že „celý Egypt je darem blahodárného Nilu“. Tyto záplavy byly ve starověku pokládány za dar Isidy a za projev přízně Bohů, kterým byla vzdávána božská pocta. A byť dnes víme, že pravidelné stoupání „svaté řeky“ - bez které by byl Egypt trvalou pouští - se vysvětlují zcela přirozeně tím, že jedno z obou mocných zřídel Nilu se nachází v jezeře Ukerewe a že zvedání vod v jeho dolením poříčí má svou druhou příčinu v jarním tání sněhu na věčnosněžných horách rovníkových, přece vzdor těmto prozaickým zjištěním zůstává tichý van starých mysterií v tajemné zemi faraonů nedotčen a do dnešního dne zachován. To proto, že skutečné základy, budované především ještě ve staré říši, spočívají v jeho hluboké náboženské filosofii, dále pak ve všech ostatních vědách, jakou byla egyptská matematika, chemie, astrologie a především geometrie, kde zejména z chemie nebyly mnohé velké pravdy publikovány proto, že jejich enigmatické obsahy textů ještě nikdo nerozluštil. Na druhé straně si lze těžko představiti, že by v tomto vyprahlém zemědílu mohla vzniknouti tak skvělá vzdělanost bez Nilu, který díky svému, z vlhkosti lesklému a černému bahnu, kdysi nazývanému „Isidinou zřítelnicí“, se stal neširokou oázou v poušti a tím i rájem zeleně, která se nejvíce šíří v deltovém ústí od Iskandarie (Alexandrie), přes Dimját a Mansůru do Středozemního moře, zatím co celé ostatní nilské údolí je po obou stranách beznadějně obklíčeno mrtvou samotou pouští, které na východě i za Rudým mořem pokračují pak dále až do Asie.
A tak pokaždé za letního slunovratu - by řekla novodobá definice Helady -, když se Abyssinie - země habešská utápí v prudkých lijavcích, tu mezi sloupy Heraklovými proplouvá do Středozemního moře bůh Neptun, pán všech řek a moří aby zde - obrácen tváří v tvář k Sfinze pouště Gizeh -, která jej již očekává, znovu pozvedl svůj magický trojzubec. Životodárný Nil pak znovu vystupuje z břehů, zvolna zatopuje celý obzor a spolu s deštěm mění svoji barvu na barvu krve, o níž mluví též dávná slova bible v Exodu VII.,20. A tento přírodní úkaz - způsobený písečnými bouřemi, které silně vějí červený písek z pouští -, je opět a vždy znovu dalším článkem v nekonečném řetězu živelných repríz, opakujících se po dlouhá tisíciletí, které spolu s mlčícím Nilem byly svědkem vystřídání bezmála padesáti egyptských dynastií.
Počátek těchto povodní, které trvají cca 90 dní, jest současně začátkem největších veder jak v Egyptě, tak i v Evropě a byly to také tyto záplavy, které již v pradávnu přivedly zemi k plánům o vodohospodářských pracech, jež usměrňovaly množství vod i v nejvzdálenějších oblastech od řeky. Veliké vodní stavby, kanály, hranice, důmyslná stavidla, hráze a splavy svědčí o inteligenci dnešku neznámých techniků, kteří se nebáli postavit tak obrovské dílo, jakým je kupř. umělé jezero Moorisovo, jehož obvod měří 166 km a jeho hloubka místy 80 metrů. V zachovaných rukopisech se praví, že k zřízení této obrovské nádrže bylo nutno vyvézt přes 700 miliard krychlových metrů země, což podle dnešních odhadů mohly provést asi dva miliony lidí za 100 let.
Ruku v ruce s těmito technickými pracemi kráčela též geometrie, jelikož po každém opadnutí vod bylo nutno pozemky vždy znovu vyměřovati. A vznik posvátného lékařství, praktikovaného v šeru tichých chrámů, byl přímo vynucen již proto, že s nánosem nilského bahna a s vlhkostí stojatých vod vznikaly různé nemoci, zejména však oční záněty, ve starověku nazývané „egyptská nemoc“. Staří Egypťané byli však také znalci výroby hedvábí a znamenitými zpracovateli jak mědi, tak i toho mála železa a ocelí, kterou kalili. Nejen vyráběli, ale také barvili sklo a keramiku a vyjma chemie - místy utajované - byli i praktickými chirurgy. Jejich stavitelské pomůcky se skoro v ničem neliší od našich a může snad jen laika překvapit, že tito míšenci Atlantovců, v symbolu zednické lžíce sousedního krále Hirama z Foinikie spatřovali především stavitelství chrámu božího. Postačí ještě připomenouti poznámku uvedenou v díle dra. S. Richtera - „Říše faraónů“ -, že všechny náročné keramické práce při budování tak velkorysých děl, jakými byly podzemní, ve skále tesané hrobky, obrovské, v základech chrámů budované laboratoře, nebo později grandiózní pyramidy s monumentálními chrámy s nadlidskými kolosy postav panovníků, byly prováděny toliko měděným a bronzovým nářadím, které přes svoji poměrnou měkkost muselo vystačit i na opracování sebetvrdších materiálů - žuly, čediče, porfyru a hadce.
Největším důkazem staroegyptského umění se stala Cheopsova pyramida v Cairu, která je složena ze dvou a čtvrt milionů kvádrů a podnes vévodí celému okolí. A obrovské žulové kvádry pak, kterými byla zatarasena chodba k centrálnímu sarkofágu, pocházejí z asuánských dolů, od Caira vzdálených 900 km.
V tomto požehnání záplav, kdy Slunce opět absolvovalo jeden ze svých solárních oběhů a kdy dynamické síly přírody na severní polokouli vrcholí, vrcholil též současně ve svatyních Delf, Luxoru a Théb zasvěcovací ceremoniál, v této chvíli velké chrámy prožívaly krátkou dobu „otevřených bran“, kdy byli přijímáni noví neofytové a kdy se k jejich oltářům - s vyloučením laiků - blížili nejmoudřejší mužové své doby, jakým kupř. byl Plutarchos, Pansanias a Apuleus, již předtím mnohaletí zasvěcenci do mysterií boha Osirida a bohyně Isis v Řecku. Všichni shodně přiznávali, že byli též přijati do jiných řeckých chrámů, jako Demetry a boha Dionysia, v období, ve kterém byl Adonis ctěn v Syrii, velká Hekata hlásána v Samotracii a Zeus oslavován na Krétě.
Tyto vážné vědce však nejvíce vábil Egypt, dávný to zasvětitel Mojžíše do theurgie a praktické magie. Spěchá sem i sám zakladatel několika řádů v Řecku - velký Pythagor, o němž Iamblichos píše, „Dvaadvacet let strávil Pythagor v různých chrámech Egypta, aby tam studoval geometrii a astrologii a poučil se nejen o hlavních zákonech přírody, ale aby se zejména seznámil se všemi dalšími božskými doktrínami.“ Tomuto filosofu se nejednalo o pouhou formu a titul zasvěcence, o který by se přišel ucházet, on chtěl dosáhnout a v Egyptě také skutečně obdržel onen vysoký stupeň kněžské hierarchie. Odtud pak je Pythagor považován za jim rovného, jak ve všech odvětvích hermetických disciplín, tak i v thaumaturgii, tj. jako praktický mág divotvorce.
Slunce právě vstupuje na 20° zodiaku Lva a v samém srdci svatostánků, přístupných jen nejužšímu kruhu důvěry, sbor kněží, řídě se návodem arcan děděných z generace na generaci, v obrovských athanorech pozoruje dozrávání alchymické „pentalfy“, v Řecku nazývané „tetraprima“, které v luxorských hieroglyfech je symbolizována znakem „ankh“, nazývaným též „nilským křížem“.
2
Tento kříž se se svým ideovým obsahem rovná hebrejskému tetragramu a Pythagorově tetraktys, neboť velké pravdy a symboly jsou v kultech všech národů a kultur nevyhnutelně stejné. Tato chemická reakce, která v podstatě jen prakticky realizuje hermetickou poučku o „čtyřnásobném projevu životního světla“, v Egyptě symbolizovaného hadem, umístěným na čelenkách faraónů, byla začata ve znamení Skopce, prvním to reprezentantem trigonu ohně a nyní právě zvolna spěje k reakci „argyrophé“, tj. na stříbro.
Celý proces - na zlato - chrysophé -, bude ukončen ve znamení Střelce za další tři měsíce, v zodiaku to, který je nositelem třetího vyzáření trojúhelníku ohně.
V tomto historickém období Egypta je všeobecně známe, že kupř. zde tak potřebné olovo se dobývá pouze na pobřeží Rudého moře a Assuánu, měď na Sinajském poloostrově a ve Východní poušti. Avšak přírodního zlata - v opak klamných pověstí o bohatých dolech na zlato v Nubijské poušti - je zde naprostý nedostatek. Ale zato žhnou dnem i nocí velké metalurgické pece v podzemí chrámů Horní i Dolní země, zejména však v archaickém sídle boha Ptaha v Mennoferu-Memfidě. Je to období, kdy - zejména v prvním tisíciletí před Kr. -, je v Egyptě tak málo železa, avšak zlata z chrámů takový nadbytek, že - jak shodně dokresluje archeologie, poučená zejména z hrobky „zlatého faraóna“, mladého Tutanch-Amona, železné šperky jsou drahocennější zlatých. V hrobech králů a velmožů byly z doby prvních dynastií nalezeny těžké zlaté klenoty, jež svědčí nejen o úspěších alchymických, ale i o zručnosti a velkém rozvoji klenotnického umění. Tato praktická alchymie kvete v Egyptě zejména v době nejvyššího architekta faraóna Džosera a prvního jeho stavitele, který je současně prvním, dějinně prokázaným veleknězem v Heliopoli. Je jím velký Imhotep, nazývaný „Největší z vidoucích“, žijící na počátku stavění prvních pyramid, který pak svému faraónovi - kterým nastupuje třetí dynastie nazvaná „memfidská“ ze Staré říše - staví obrovskou pyramidu v Sakkaře.
Výše zmíněných 90 dní. Během kterých trvají nilské záplavy, esoterikům znovu připomíná, že Nil každoročně protéká třemi astrologickými branami nebeské Uranie, počínaje 21. červnem zodiakem Raka ($), pak Lva (%), a nakonec Panny (^). A zatím co jeho vody stoupají, zasvěcovacímu rituálu, který se současně odbývá v chrámech, žehná posvěcující zář Luny bohyně Isis, které je Rak astrologickým domem. K posvátnému aktu přistupují pak další bohové egyptského Olympu - nejvyšší vládce mysterií vůbec - bůh Slunce Amon-Ra, aby svojí signaturou Lva zapečetil přísahy zasvěcovacích mistrů, a za ním vždy spěchající Hermes celému světu ohlásil slavnou intronizaci povolaných adeptů.
Během této doby vody Nilu kvapem přibývají, vystupují z břehů a celý kraj zaplavují, takže rozsáhlá krajina se podobá jednomu velkému jezeru, z něhož trčí osady jako drobné ostrovy. V této chvíli lze těžko lépe vystihnouti situační polohu země než jak učinil řecký dějepisec Herodot (500-430 před Kr.), který pravil, že „celý Egypt je darem blahodárného Nilu“. Tyto záplavy byly ve starověku pokládány za dar Isidy a za projev přízně Bohů, kterým byla vzdávána božská pocta. A byť dnes víme, že pravidelné stoupání „svaté řeky“ - bez které by byl Egypt trvalou pouští - se vysvětlují zcela přirozeně tím, že jedno z obou mocných zřídel Nilu se nachází v jezeře Ukerewe a že zvedání vod v jeho dolením poříčí má svou druhou příčinu v jarním tání sněhu na věčnosněžných horách rovníkových, přece vzdor těmto prozaickým zjištěním zůstává tichý van starých mysterií v tajemné zemi faraonů nedotčen a do dnešního dne zachován. To proto, že skutečné základy, budované především ještě ve staré říši, spočívají v jeho hluboké náboženské filosofii, dále pak ve všech ostatních vědách, jakou byla egyptská matematika, chemie, astrologie a především geometrie, kde zejména z chemie nebyly mnohé velké pravdy publikovány proto, že jejich enigmatické obsahy textů ještě nikdo nerozluštil. Na druhé straně si lze těžko představiti, že by v tomto vyprahlém zemědílu mohla vzniknouti tak skvělá vzdělanost bez Nilu, který díky svému, z vlhkosti lesklému a černému bahnu, kdysi nazývanému „Isidinou zřítelnicí“, se stal neširokou oázou v poušti a tím i rájem zeleně, která se nejvíce šíří v deltovém ústí od Iskandarie (Alexandrie), přes Dimját a Mansůru do Středozemního moře, zatím co celé ostatní nilské údolí je po obou stranách beznadějně obklíčeno mrtvou samotou pouští, které na východě i za Rudým mořem pokračují pak dále až do Asie.
A tak pokaždé za letního slunovratu - by řekla novodobá definice Helady -, když se Abyssinie - země habešská utápí v prudkých lijavcích, tu mezi sloupy Heraklovými proplouvá do Středozemního moře bůh Neptun, pán všech řek a moří aby zde - obrácen tváří v tvář k Sfinze pouště Gizeh -, která jej již očekává, znovu pozvedl svůj magický trojzubec. Životodárný Nil pak znovu vystupuje z břehů, zvolna zatopuje celý obzor a spolu s deštěm mění svoji barvu na barvu krve, o níž mluví též dávná slova bible v Exodu VII.,20. A tento přírodní úkaz - způsobený písečnými bouřemi, které silně vějí červený písek z pouští -, je opět a vždy znovu dalším článkem v nekonečném řetězu živelných repríz, opakujících se po dlouhá tisíciletí, které spolu s mlčícím Nilem byly svědkem vystřídání bezmála padesáti egyptských dynastií.
Počátek těchto povodní, které trvají cca 90 dní, jest současně začátkem největších veder jak v Egyptě, tak i v Evropě a byly to také tyto záplavy, které již v pradávnu přivedly zemi k plánům o vodohospodářských pracech, jež usměrňovaly množství vod i v nejvzdálenějších oblastech od řeky. Veliké vodní stavby, kanály, hranice, důmyslná stavidla, hráze a splavy svědčí o inteligenci dnešku neznámých techniků, kteří se nebáli postavit tak obrovské dílo, jakým je kupř. umělé jezero Moorisovo, jehož obvod měří 166 km a jeho hloubka místy 80 metrů. V zachovaných rukopisech se praví, že k zřízení této obrovské nádrže bylo nutno vyvézt přes 700 miliard krychlových metrů země, což podle dnešních odhadů mohly provést asi dva miliony lidí za 100 let.
Ruku v ruce s těmito technickými pracemi kráčela též geometrie, jelikož po každém opadnutí vod bylo nutno pozemky vždy znovu vyměřovati. A vznik posvátného lékařství, praktikovaného v šeru tichých chrámů, byl přímo vynucen již proto, že s nánosem nilského bahna a s vlhkostí stojatých vod vznikaly různé nemoci, zejména však oční záněty, ve starověku nazývané „egyptská nemoc“. Staří Egypťané byli však také znalci výroby hedvábí a znamenitými zpracovateli jak mědi, tak i toho mála železa a ocelí, kterou kalili. Nejen vyráběli, ale také barvili sklo a keramiku a vyjma chemie - místy utajované - byli i praktickými chirurgy. Jejich stavitelské pomůcky se skoro v ničem neliší od našich a může snad jen laika překvapit, že tito míšenci Atlantovců, v symbolu zednické lžíce sousedního krále Hirama z Foinikie spatřovali především stavitelství chrámu božího. Postačí ještě připomenouti poznámku uvedenou v díle dra. S. Richtera - „Říše faraónů“ -, že všechny náročné keramické práce při budování tak velkorysých děl, jakými byly podzemní, ve skále tesané hrobky, obrovské, v základech chrámů budované laboratoře, nebo později grandiózní pyramidy s monumentálními chrámy s nadlidskými kolosy postav panovníků, byly prováděny toliko měděným a bronzovým nářadím, které přes svoji poměrnou měkkost muselo vystačit i na opracování sebetvrdších materiálů - žuly, čediče, porfyru a hadce.
Největším důkazem staroegyptského umění se stala Cheopsova pyramida v Cairu, která je složena ze dvou a čtvrt milionů kvádrů a podnes vévodí celému okolí. A obrovské žulové kvádry pak, kterými byla zatarasena chodba k centrálnímu sarkofágu, pocházejí z asuánských dolů, od Caira vzdálených 900 km.
V tomto požehnání záplav, kdy Slunce opět absolvovalo jeden ze svých solárních oběhů a kdy dynamické síly přírody na severní polokouli vrcholí, vrcholil též současně ve svatyních Delf, Luxoru a Théb zasvěcovací ceremoniál, v této chvíli velké chrámy prožívaly krátkou dobu „otevřených bran“, kdy byli přijímáni noví neofytové a kdy se k jejich oltářům - s vyloučením laiků - blížili nejmoudřejší mužové své doby, jakým kupř. byl Plutarchos, Pansanias a Apuleus, již předtím mnohaletí zasvěcenci do mysterií boha Osirida a bohyně Isis v Řecku. Všichni shodně přiznávali, že byli též přijati do jiných řeckých chrámů, jako Demetry a boha Dionysia, v období, ve kterém byl Adonis ctěn v Syrii, velká Hekata hlásána v Samotracii a Zeus oslavován na Krétě.
Tyto vážné vědce však nejvíce vábil Egypt, dávný to zasvětitel Mojžíše do theurgie a praktické magie. Spěchá sem i sám zakladatel několika řádů v Řecku - velký Pythagor, o němž Iamblichos píše, „Dvaadvacet let strávil Pythagor v různých chrámech Egypta, aby tam studoval geometrii a astrologii a poučil se nejen o hlavních zákonech přírody, ale aby se zejména seznámil se všemi dalšími božskými doktrínami.“ Tomuto filosofu se nejednalo o pouhou formu a titul zasvěcence, o který by se přišel ucházet, on chtěl dosáhnout a v Egyptě také skutečně obdržel onen vysoký stupeň kněžské hierarchie. Odtud pak je Pythagor považován za jim rovného, jak ve všech odvětvích hermetických disciplín, tak i v thaumaturgii, tj. jako praktický mág divotvorce.
Slunce právě vstupuje na 20° zodiaku Lva a v samém srdci svatostánků, přístupných jen nejužšímu kruhu důvěry, sbor kněží, řídě se návodem arcan děděných z generace na generaci, v obrovských athanorech pozoruje dozrávání alchymické „pentalfy“, v Řecku nazývané „tetraprima“, které v luxorských hieroglyfech je symbolizována znakem „ankh“, nazývaným též „nilským křížem“.
2
Tento kříž se se svým ideovým obsahem rovná hebrejskému tetragramu a Pythagorově tetraktys, neboť velké pravdy a symboly jsou v kultech všech národů a kultur nevyhnutelně stejné. Tato chemická reakce, která v podstatě jen prakticky realizuje hermetickou poučku o „čtyřnásobném projevu životního světla“, v Egyptě symbolizovaného hadem, umístěným na čelenkách faraónů, byla začata ve znamení Skopce, prvním to reprezentantem trigonu ohně a nyní právě zvolna spěje k reakci „argyrophé“, tj. na stříbro.
Celý proces - na zlato - chrysophé -, bude ukončen ve znamení Střelce za další tři měsíce, v zodiaku to, který je nositelem třetího vyzáření trojúhelníku ohně.
V tomto historickém období Egypta je všeobecně známe, že kupř. zde tak potřebné olovo se dobývá pouze na pobřeží Rudého moře a Assuánu, měď na Sinajském poloostrově a ve Východní poušti. Avšak přírodního zlata - v opak klamných pověstí o bohatých dolech na zlato v Nubijské poušti - je zde naprostý nedostatek. Ale zato žhnou dnem i nocí velké metalurgické pece v podzemí chrámů Horní i Dolní země, zejména však v archaickém sídle boha Ptaha v Mennoferu-Memfidě. Je to období, kdy - zejména v prvním tisíciletí před Kr. -, je v Egyptě tak málo železa, avšak zlata z chrámů takový nadbytek, že - jak shodně dokresluje archeologie, poučená zejména z hrobky „zlatého faraóna“, mladého Tutanch-Amona, železné šperky jsou drahocennější zlatých. V hrobech králů a velmožů byly z doby prvních dynastií nalezeny těžké zlaté klenoty, jež svědčí nejen o úspěších alchymických, ale i o zručnosti a velkém rozvoji klenotnického umění. Tato praktická alchymie kvete v Egyptě zejména v době nejvyššího architekta faraóna Džosera a prvního jeho stavitele, který je současně prvním, dějinně prokázaným veleknězem v Heliopoli. Je jím velký Imhotep, nazývaný „Největší z vidoucích“, žijící na počátku stavění prvních pyramid, který pak svému faraónovi - kterým nastupuje třetí dynastie nazvaná „memfidská“ ze Staré říše - staví obrovskou pyramidu v Sakkaře.
Výše zmíněných 90 dní. Během kterých trvají nilské záplavy, esoterikům znovu připomíná, že Nil každoročně protéká třemi astrologickými branami nebeské Uranie, počínaje 21. červnem zodiakem Raka ($), pak Lva (%), a nakonec Panny (^). A zatím co jeho vody stoupají, zasvěcovacímu rituálu, který se současně odbývá v chrámech, žehná posvěcující zář Luny bohyně Isis, které je Rak astrologickým domem. K posvátnému aktu přistupují pak další bohové egyptského Olympu - nejvyšší vládce mysterií vůbec - bůh Slunce Amon-Ra, aby svojí signaturou Lva zapečetil přísahy zasvěcovacích mistrů, a za ním vždy spěchající Hermes celému světu ohlásil slavnou intronizaci povolaných adeptů.