Sumerská mytologie dle mého názoru spočívá na třech nejvýznamnějších bodech - událostech, které byly pro Sumery naprosto samozřejmými historickými událostmi. Jde o tzv. nebeskou bitvu, stvoření člověka a velkou potopu. Tzv. nebeskou bitvu, při zachování vší oficiální korektnosti a ohleduplnosti vůči všem roztodivným výkladům této i jiných událostí ze sumerské mytologie, nelze než označit jako velmi významný střet neznámých sil. Jedni badatelé a vykladatelé starobylých textů událost označují jako bitvu velkých bohů neznámé podoby, s neznámou sférou působnosti a nepochopitelnými či marnivými důvody k boji. Jiní zde vidí personifikované země a metaforizované souboje Sumerů s nepřátelskými národy. Četl jsem i výklady chápající tento mýt spíše jako obyčejný milostný (a poněkud krvavý) příběh bohů! V neposlední řadě jsou tu také nepředpojatí badatelé oproštění od všech nekonečných metaforických vidění historických textů, kteří považují událost za konkrétní popis kosmické události, jako střet těles sluneční soustavy s cizím tělesem. Pokud totiž za každým jménem, názvem, popisem či číselnými údaji vyskytujícími se v sumerských mytologických textech nevidíme jen rozmarné, Sumery upravované bohy, můžeme celkem snadno vysledovat v těchto textech podrobné popisy planet, a to i těch, jejichž vzhled jsme poznali až za pomoci kosmických sond ve 20. století.
V „nebeské bitvě“ se střetávají především síly Tiamat - prastará bohyně popisovaná jako vodní obr (monstrum), se svým souputníkem Kingu, a Nibiru neboli babylónsky Marduk, s nímž se střetávají. Přičemž je důležité uvědomit si, že Sumerové tyto „mocnosti“ nazývali „členy sluneční rodiny“.
Legenda barvitě a podrobně líčí celou tragickou událost, uveďme alespoň krátký verš. Marduk je zde nazýván Pánem a pramatka Tiamat monstrum nebo vodní monstrum.
Pán ustal, aby pohlédl na její bezvládné tělo
Rozpůlit monstrum si poté lstivě naplánoval
A pak, tak jako mušli, rozštípl ji na dvě části.
O Nibiru zas Sumerové píší po katastrofě takto:
Planeta (člen sluneční rodiny) NIBIRU:
Planeta, která září v nebesích
Zaujímá centrální pozici
Jemu musí skládat slib věrnosti
Planeta NIBIRU:
To je on, kdo neúnavně
Uprostřed Tiamat křižuje
Nechť „KŘÍŽENÍ“ je jeho jméno -
Toho, který okupuje pozici uprostřed.
Ti, kdož se nedokáží spokojit s tímto vysvětlením, vidí Nibiru/Marduk například jako jiný název Marsu. Zjišťování významu některých Sumerských jmen musí být velice složité, jelikož již v jedné jediné knize jsem našel tři poněkud nekompatibilní pohledy, kdy je Marduk ztotožňován nejprve s Jupiterem, pak je nazýván synem Enkiho (pána nad Zemí a stvořitele člověka) a nakonec zas tím, kdo dává Enkimu pokyny, jak stvořit člověka.
Sumerské myšlení představuje dějiny lidstva jako nepřetržitý vývoj. Dějiny začínají příchodem bohů na Zemi - kdy „Královská moc sestoupila z nebe“. Dávnověk, vytvoření světa, předcházel člověku. Vše se odehrává po střetu Tiamat a Nibiru. V té době vznikla Země (Ki) a dostalo se na ní sémě života. Nejdřív se na Zemi objevily rostlinstvo a zvířata jako potrava bohů a teprve naposled člověk, aby usnadnil bohům práci. Podle nejstarších mýtů člověk vyrostl z úrodné půdy, vzešel ze Země. Někteří v tom vidí symboliku, jiní zmatenost sumerských mýtů a primitivní pohádkovou zkratku a další pak totéž, co Darwin označoval předchůdcem člověka a opice, přirozeně vyvinutým tvorem. Samotné „stvoření“ přichází později. Vykonal ho Enki spolu s bohyní zrodu Ninhursag, zkřížením původního člověka s bohy. Proč se bohové pro stvoření rozhodli, vysvětluje barvitá legenda:
Když bohové jako lidé
snášeli práci a trpěli dřinou -
dřina bohů byla obrovská,
práce byla těžká,
nouze veliká.
Stěžovali si, klevetili,
reptali v dolech.
Dokud je Bohyně zrodu zde.
Ať stvoří Primitivního Pracovníka,
Ten ať nese jařmo…
Ten ať přebere dřinu bohů!
Bohyně zrodu si vyžádala pomoc Enkiho a spolu s ním se zhostila svého úkolu se ctí:
Pověřili jste mě úkolem -
A já jsem ho splnila…
Zbavila jsem vás jařma
Naložila jsem vaši dřinu na Pracovníka,
„Člověka“.
Volali jste po takovém Pracovníkovi.
Zbavila jsem vás jařma
Dala jsem vám svobodu.
Já jsem stvořila!
Mé ruce to vykonaly!
Další velmi významnou událostí sumerských mýtů je velká potopa v Eposu o Gilgamešovi, který byl zjevně vzorem biblickému textu o potopě. Narozdíl od příběhu biblické potopy je však tato verze mnohem podrobnější, a je také psaná ne v třetí, ale první osobě. O osudném rozhodnutí píší Sumerové takto:
Enlil otevřel svá ústa, aby promluvil
a oslovil Shromáždění všech bohů:
„Pojďte, my všichni teď složíme přísahu
Ohledně smrtící Potopy!“
Anu první přísahal,
Enlil přísahal, jeho synové přísahali s ním.
První, kdo přísahu odmítl, byl Enki: „Proč chcete mě zavázat přísahou?
Mám proti svým vlastním lidským bytostem pozvednout ruce?“
Dál už ten příběh všichni známe. Zajímavá je ale reakce bohů ve chvíli, kdy Potopa zachvátila Zemi. Sama bohyně matka - Ninhursag byla šokována náhlou devastací:
Bohyně uviděla a zaplakala…
její rty se zachvěly pohnutím…
„ Má stvoření jsou jako mouchy,
zaplavila řeky jako vážky,
jejich otčinu jim vzalo valící se moře.“
A bohyně se sama ptá, jestli má právo se zachránit a odejít na Nebe, když její lidé umírají.
(vodní lavina) nabírala na rychlosti, zaplavila hory,
převálcovala lidi jako nějaká bitva…
A když bylo po „jižní bouři“,
„nastalo ticho;
a celé lidstvo se opět stalo hlínou.“
Když se později bohové vrátili na Zemi, zjistili, že semeno lidstva nebylo vymýceno úplně. Přesvědčili Enlila, aby se obměkčil, lidstvu požehnal a dal mu civilizaci. A jak praví Bible, potomci Noemovi sestoupili do nížiny Šinearu (Sumeru) a založili sumerská města.
Sumerští a vůbec mezopotámští bohové jsou vesměs zobrazováni jako lidé, antropomorfismus je všeobecný. Vždyť to podle legend byli jejich stvořitelé, dali jim část svého já. Byli pro ně nadřazenými bytostmi, které s nimi žili, putovali mezi Nebem a Zemí, dali jim život i civilizaci a vládli jim. Zkrátka byli s nimi zcela spjati. Nebyli neomylní, jen zlí nebo jen dobří a měli lidské vlastnosti. Byli jen nadřazení - z hlediska moudrosti, vědomostí, stáří jejich existence, moci, schopností, působnosti a samozřejmě nadřazení i z postavení stvořitelů.
Jak jsem již zmínil, antropomorfismus je všeobecný. Dokonce i různé stvůry (šedu a lamassu, strážcové bran chrámů a paláců) mají třeba zvířecí těla a ptačí křídla, ale hlavu lidskou. Na některých zobrazeních mají bozi na jedné hlavě dvě tváře, jednu hledící vlevo a druhou napravo. Hlavním a obecným znakem bohů je na obrazech tiára s rohy. Tento symbol pochází možná z toho, že býk byl v celém starém Orientě hlavní a běžný symbol síly. Proto byli i mezopotamští bozi často přirovnáváni k býku či titulováni „býk“; tento jev ovšem najdeme i v jiných náboženstvích starého Orientu. Jestliže se tiára s rohy objeví na hlavě obrazu krále, považujeme to za doklad toho, že tento král byl uctíván jako bůh - či měl božský původ, jak se to traduje i v Egyptě.
V Mezopotámii je pojem božství odvozen podle většiny konvenčních badatelů od astrální povahy nejvýznamnějších bohů. Ukazuje to především determinativ, klínopisný znak, psaný před jménem boha. Je to hvězda, která se v této souvislosti četla jako „bůh“ (sumersky dingir, akkadsky ilum, srv. Hebrejské ‘el !). Jestliže tento znak nebyl determinativem, označoval slovo „nebe“ (sumersky an, akkadsky šamu, srv. Hebrejské šámajim). Bůh tedy byla bytost pocházející z Nebe.
Víme, že Nibiru/Marduk byla „planeta“ bohů, že se jí říkalo „křižující“ se znakem křížové hvězdy, a že Nebe bylo protějškem Země, přičemž Země byla světem lidí a Nebe světem bohů, a Země (Ki) byla (stejně jako i Nibiru) považována za „člena sluneční rodiny“, stejně jako ostatní planety sluneční soustavy včetně Měsíce a samotného Slunce. Není tedy divu, že někteří netradiční badatelé jako např. zakladatel archeoastronautického pohledu na sumerskou mytologii a jeden z pouhých 200 lidí na světě, kteří dokáží číst sumerský klínopis, Zecharia Sitchin, považují symbol hvězdy před jménem boha jako označení planety, odkud pochází, a myslí si, že by tedy bůh znamenalo něco jako „Nibiřan“ či „Mardučan“. Toť však jen co se týče archeoastronautického pohledu.
Hlavními bohy, tzv. kosmickou triádou, jsou hlavní bůh nebe Anu, jeho syn Enlil - pán nad slovem či pán vzduchu (vzdušných sil) a druhý syn Enki - pán nad Zemí či také pán vod - a samozřejmě spolustvořitel. Sumerští bohové měli svojí hierarchii, různá postavení, úkoly a důležitost, a byli různě tříděni, přičemž tato jejich postavení se stejně jako u lidí vyvíjela. Hlavní rozdělení rozlišovalo dvě skupiny: Igigi a Anunnaki. Igigi jsou bohové nebes, Anunnaki bohové Země a podsvětí. ANUN.NA.KI přitom znamená „ti, kdo přišli z Nebes na Zemi.“ Čerpala-li Bible (Starý Zákon) z prastarých sumerských spisů v případě Noemovi/Utnapištimovi archy, pak by se tam měli pohybovat i např. Anunnaki. A skutečně - ve Starém Zákoně nacházíme jak zkomolený název Anunnaki - Anakim, tak hebrejský název pro Anunnaki - totiž Nefilim, což znamená skoro totéž: NFL= „být shozen“ s nebe na zem.
Ve výsledku, ať už vidíme jakékoli důvody, musíme konstatovat, že Sumerové nevybočují z řady s ostatními starověkými národy a jejich mytologie stojí na existenci velkého množství bohů jakožto nadřazených bytostí, avšak s lidskou podobou a vlastnostmi, a označovaných za jejich hvězdné učitele, cestující po nebi či vesmíru, dárce civilizace, a v tomto případě i stvořitele. Dalším znakem spojujícím většinu takovýchto civilizací a jejich mytologií je i tzv. Strom života, neznámý to artefakt střídavě symbolického i konkrétního významu, zobrazovaný všude s neobyčejnou podobností. Sumerové mají ovšem i přesto výjimečné postavení, jakožto první civilizace po Potopě. Ať už tedy ale jsou důvody podobnosti mytologie Sumerů a územně zcela vzdálených starověkých civilizací pravdivost preastronautické teorie o globálním vlivu jiné kosmické civilizace, přirozené sociálně religiózní důvody vycházející z podstaty člověka či existence nějakého společného pranáboženství, je zde jistý nějaký jednotný důvod, společný faktor, pro jehož zkoumání je země Sumeru jedním z úplně nejlepších míst.
***
Zajímavé poznámky hovořící pro archeoastronautickou teorii o planetě Nibiru:
1) Vesmírný teleskop IRAS podle zprávy z 30.12 roku 1983 objevil „ve směru souhvězdí Orion nebeské těleso, které je možná stejně velké jako obrovský Jupiter a snad tak blízko Zemi že by mohlo patřit k naší sluneční soustavě… Když odborníci projektu IRAS vypočítali, že by se mohlo nacházet pouhých 80 miliard km od Země, spekulovali o tom, zda se opravdu pohybuje směrem k ní.“ To, že pozorování nespočívalo na omylu, dokazuje zpráva amerického časopisu Newsweek z 13.7.1987: „Minulý týden oznámila NASA na tisk. konferenci něco pozoruhodného: údajně je možné, že kolem Slunce krouží po excentrické dráze 10. Planeta.“ Dál se o tomto objevu pomlčuje. Nejzajímavější ale je, že to odpovídá sumerským popisům Nibiru, jakožto planety kroužící v perigeu mezi Jupiterem a Marsem po naprosto excentrické dráze, jejíž apogeum je několikanásobně dále než Pluto, s oběhem trvajícím asi 3600 let a velikostí právě skoro stejnou jako Jupiter.
2) Za pozornost stojí jistě jména sumerských měst - první kolonie E.RI.DU znamenající Daleko postavený dům s pravděpodobností toho, že dalo nakonec jméno celé naší planetě (viz Ereds v aramejštině, Erd nebo Ertz v kurdštině, Eretz v hebrejštině, Erde v němčině či Earth v angličtině), dále území edin jako rovina či E.DIN jako Dům spravedlivých, s velkou pravděpodobností, že jde o biblický Eden, a tudíž dokazující, že Sumer je skutečně asi pravlastí lidstva a že je třeba číst sumerské tabulky opravdu pozorně. Další jména měst jsou také velice zajímavá a zarážejícím způsobem popisná.
V „nebeské bitvě“ se střetávají především síly Tiamat - prastará bohyně popisovaná jako vodní obr (monstrum), se svým souputníkem Kingu, a Nibiru neboli babylónsky Marduk, s nímž se střetávají. Přičemž je důležité uvědomit si, že Sumerové tyto „mocnosti“ nazývali „členy sluneční rodiny“.
Legenda barvitě a podrobně líčí celou tragickou událost, uveďme alespoň krátký verš. Marduk je zde nazýván Pánem a pramatka Tiamat monstrum nebo vodní monstrum.
Pán ustal, aby pohlédl na její bezvládné tělo
Rozpůlit monstrum si poté lstivě naplánoval
A pak, tak jako mušli, rozštípl ji na dvě části.
O Nibiru zas Sumerové píší po katastrofě takto:
Planeta (člen sluneční rodiny) NIBIRU:
Planeta, která září v nebesích
Zaujímá centrální pozici
Jemu musí skládat slib věrnosti
Planeta NIBIRU:
To je on, kdo neúnavně
Uprostřed Tiamat křižuje
Nechť „KŘÍŽENÍ“ je jeho jméno -
Toho, který okupuje pozici uprostřed.
Ti, kdož se nedokáží spokojit s tímto vysvětlením, vidí Nibiru/Marduk například jako jiný název Marsu. Zjišťování významu některých Sumerských jmen musí být velice složité, jelikož již v jedné jediné knize jsem našel tři poněkud nekompatibilní pohledy, kdy je Marduk ztotožňován nejprve s Jupiterem, pak je nazýván synem Enkiho (pána nad Zemí a stvořitele člověka) a nakonec zas tím, kdo dává Enkimu pokyny, jak stvořit člověka.
Sumerské myšlení představuje dějiny lidstva jako nepřetržitý vývoj. Dějiny začínají příchodem bohů na Zemi - kdy „Královská moc sestoupila z nebe“. Dávnověk, vytvoření světa, předcházel člověku. Vše se odehrává po střetu Tiamat a Nibiru. V té době vznikla Země (Ki) a dostalo se na ní sémě života. Nejdřív se na Zemi objevily rostlinstvo a zvířata jako potrava bohů a teprve naposled člověk, aby usnadnil bohům práci. Podle nejstarších mýtů člověk vyrostl z úrodné půdy, vzešel ze Země. Někteří v tom vidí symboliku, jiní zmatenost sumerských mýtů a primitivní pohádkovou zkratku a další pak totéž, co Darwin označoval předchůdcem člověka a opice, přirozeně vyvinutým tvorem. Samotné „stvoření“ přichází později. Vykonal ho Enki spolu s bohyní zrodu Ninhursag, zkřížením původního člověka s bohy. Proč se bohové pro stvoření rozhodli, vysvětluje barvitá legenda:
Když bohové jako lidé
snášeli práci a trpěli dřinou -
dřina bohů byla obrovská,
práce byla těžká,
nouze veliká.
Stěžovali si, klevetili,
reptali v dolech.
Dokud je Bohyně zrodu zde.
Ať stvoří Primitivního Pracovníka,
Ten ať nese jařmo…
Ten ať přebere dřinu bohů!
Bohyně zrodu si vyžádala pomoc Enkiho a spolu s ním se zhostila svého úkolu se ctí:
Pověřili jste mě úkolem -
A já jsem ho splnila…
Zbavila jsem vás jařma
Naložila jsem vaši dřinu na Pracovníka,
„Člověka“.
Volali jste po takovém Pracovníkovi.
Zbavila jsem vás jařma
Dala jsem vám svobodu.
Já jsem stvořila!
Mé ruce to vykonaly!
Další velmi významnou událostí sumerských mýtů je velká potopa v Eposu o Gilgamešovi, který byl zjevně vzorem biblickému textu o potopě. Narozdíl od příběhu biblické potopy je však tato verze mnohem podrobnější, a je také psaná ne v třetí, ale první osobě. O osudném rozhodnutí píší Sumerové takto:
Enlil otevřel svá ústa, aby promluvil
a oslovil Shromáždění všech bohů:
„Pojďte, my všichni teď složíme přísahu
Ohledně smrtící Potopy!“
Anu první přísahal,
Enlil přísahal, jeho synové přísahali s ním.
První, kdo přísahu odmítl, byl Enki: „Proč chcete mě zavázat přísahou?
Mám proti svým vlastním lidským bytostem pozvednout ruce?“
Dál už ten příběh všichni známe. Zajímavá je ale reakce bohů ve chvíli, kdy Potopa zachvátila Zemi. Sama bohyně matka - Ninhursag byla šokována náhlou devastací:
Bohyně uviděla a zaplakala…
její rty se zachvěly pohnutím…
„ Má stvoření jsou jako mouchy,
zaplavila řeky jako vážky,
jejich otčinu jim vzalo valící se moře.“
A bohyně se sama ptá, jestli má právo se zachránit a odejít na Nebe, když její lidé umírají.
(vodní lavina) nabírala na rychlosti, zaplavila hory,
převálcovala lidi jako nějaká bitva…
A když bylo po „jižní bouři“,
„nastalo ticho;
a celé lidstvo se opět stalo hlínou.“
Když se později bohové vrátili na Zemi, zjistili, že semeno lidstva nebylo vymýceno úplně. Přesvědčili Enlila, aby se obměkčil, lidstvu požehnal a dal mu civilizaci. A jak praví Bible, potomci Noemovi sestoupili do nížiny Šinearu (Sumeru) a založili sumerská města.
Sumerští a vůbec mezopotámští bohové jsou vesměs zobrazováni jako lidé, antropomorfismus je všeobecný. Vždyť to podle legend byli jejich stvořitelé, dali jim část svého já. Byli pro ně nadřazenými bytostmi, které s nimi žili, putovali mezi Nebem a Zemí, dali jim život i civilizaci a vládli jim. Zkrátka byli s nimi zcela spjati. Nebyli neomylní, jen zlí nebo jen dobří a měli lidské vlastnosti. Byli jen nadřazení - z hlediska moudrosti, vědomostí, stáří jejich existence, moci, schopností, působnosti a samozřejmě nadřazení i z postavení stvořitelů.
Jak jsem již zmínil, antropomorfismus je všeobecný. Dokonce i různé stvůry (šedu a lamassu, strážcové bran chrámů a paláců) mají třeba zvířecí těla a ptačí křídla, ale hlavu lidskou. Na některých zobrazeních mají bozi na jedné hlavě dvě tváře, jednu hledící vlevo a druhou napravo. Hlavním a obecným znakem bohů je na obrazech tiára s rohy. Tento symbol pochází možná z toho, že býk byl v celém starém Orientě hlavní a běžný symbol síly. Proto byli i mezopotamští bozi často přirovnáváni k býku či titulováni „býk“; tento jev ovšem najdeme i v jiných náboženstvích starého Orientu. Jestliže se tiára s rohy objeví na hlavě obrazu krále, považujeme to za doklad toho, že tento král byl uctíván jako bůh - či měl božský původ, jak se to traduje i v Egyptě.
V Mezopotámii je pojem božství odvozen podle většiny konvenčních badatelů od astrální povahy nejvýznamnějších bohů. Ukazuje to především determinativ, klínopisný znak, psaný před jménem boha. Je to hvězda, která se v této souvislosti četla jako „bůh“ (sumersky dingir, akkadsky ilum, srv. Hebrejské ‘el !). Jestliže tento znak nebyl determinativem, označoval slovo „nebe“ (sumersky an, akkadsky šamu, srv. Hebrejské šámajim). Bůh tedy byla bytost pocházející z Nebe.
Víme, že Nibiru/Marduk byla „planeta“ bohů, že se jí říkalo „křižující“ se znakem křížové hvězdy, a že Nebe bylo protějškem Země, přičemž Země byla světem lidí a Nebe světem bohů, a Země (Ki) byla (stejně jako i Nibiru) považována za „člena sluneční rodiny“, stejně jako ostatní planety sluneční soustavy včetně Měsíce a samotného Slunce. Není tedy divu, že někteří netradiční badatelé jako např. zakladatel archeoastronautického pohledu na sumerskou mytologii a jeden z pouhých 200 lidí na světě, kteří dokáží číst sumerský klínopis, Zecharia Sitchin, považují symbol hvězdy před jménem boha jako označení planety, odkud pochází, a myslí si, že by tedy bůh znamenalo něco jako „Nibiřan“ či „Mardučan“. Toť však jen co se týče archeoastronautického pohledu.
Hlavními bohy, tzv. kosmickou triádou, jsou hlavní bůh nebe Anu, jeho syn Enlil - pán nad slovem či pán vzduchu (vzdušných sil) a druhý syn Enki - pán nad Zemí či také pán vod - a samozřejmě spolustvořitel. Sumerští bohové měli svojí hierarchii, různá postavení, úkoly a důležitost, a byli různě tříděni, přičemž tato jejich postavení se stejně jako u lidí vyvíjela. Hlavní rozdělení rozlišovalo dvě skupiny: Igigi a Anunnaki. Igigi jsou bohové nebes, Anunnaki bohové Země a podsvětí. ANUN.NA.KI přitom znamená „ti, kdo přišli z Nebes na Zemi.“ Čerpala-li Bible (Starý Zákon) z prastarých sumerských spisů v případě Noemovi/Utnapištimovi archy, pak by se tam měli pohybovat i např. Anunnaki. A skutečně - ve Starém Zákoně nacházíme jak zkomolený název Anunnaki - Anakim, tak hebrejský název pro Anunnaki - totiž Nefilim, což znamená skoro totéž: NFL= „být shozen“ s nebe na zem.
Ve výsledku, ať už vidíme jakékoli důvody, musíme konstatovat, že Sumerové nevybočují z řady s ostatními starověkými národy a jejich mytologie stojí na existenci velkého množství bohů jakožto nadřazených bytostí, avšak s lidskou podobou a vlastnostmi, a označovaných za jejich hvězdné učitele, cestující po nebi či vesmíru, dárce civilizace, a v tomto případě i stvořitele. Dalším znakem spojujícím většinu takovýchto civilizací a jejich mytologií je i tzv. Strom života, neznámý to artefakt střídavě symbolického i konkrétního významu, zobrazovaný všude s neobyčejnou podobností. Sumerové mají ovšem i přesto výjimečné postavení, jakožto první civilizace po Potopě. Ať už tedy ale jsou důvody podobnosti mytologie Sumerů a územně zcela vzdálených starověkých civilizací pravdivost preastronautické teorie o globálním vlivu jiné kosmické civilizace, přirozené sociálně religiózní důvody vycházející z podstaty člověka či existence nějakého společného pranáboženství, je zde jistý nějaký jednotný důvod, společný faktor, pro jehož zkoumání je země Sumeru jedním z úplně nejlepších míst.
***
Zajímavé poznámky hovořící pro archeoastronautickou teorii o planetě Nibiru:
1) Vesmírný teleskop IRAS podle zprávy z 30.12 roku 1983 objevil „ve směru souhvězdí Orion nebeské těleso, které je možná stejně velké jako obrovský Jupiter a snad tak blízko Zemi že by mohlo patřit k naší sluneční soustavě… Když odborníci projektu IRAS vypočítali, že by se mohlo nacházet pouhých 80 miliard km od Země, spekulovali o tom, zda se opravdu pohybuje směrem k ní.“ To, že pozorování nespočívalo na omylu, dokazuje zpráva amerického časopisu Newsweek z 13.7.1987: „Minulý týden oznámila NASA na tisk. konferenci něco pozoruhodného: údajně je možné, že kolem Slunce krouží po excentrické dráze 10. Planeta.“ Dál se o tomto objevu pomlčuje. Nejzajímavější ale je, že to odpovídá sumerským popisům Nibiru, jakožto planety kroužící v perigeu mezi Jupiterem a Marsem po naprosto excentrické dráze, jejíž apogeum je několikanásobně dále než Pluto, s oběhem trvajícím asi 3600 let a velikostí právě skoro stejnou jako Jupiter.
2) Za pozornost stojí jistě jména sumerských měst - první kolonie E.RI.DU znamenající Daleko postavený dům s pravděpodobností toho, že dalo nakonec jméno celé naší planetě (viz Ereds v aramejštině, Erd nebo Ertz v kurdštině, Eretz v hebrejštině, Erde v němčině či Earth v angličtině), dále území edin jako rovina či E.DIN jako Dům spravedlivých, s velkou pravděpodobností, že jde o biblický Eden, a tudíž dokazující, že Sumer je skutečně asi pravlastí lidstva a že je třeba číst sumerské tabulky opravdu pozorně. Další jména měst jsou také velice zajímavá a zarážejícím způsobem popisná.
Sumerská mytologie