Život je ohavná věc a z pozadí za tím, co známe, prokukují démonické náznaky pravdy, které jej někdy činí ještě tisíckrát ohavnějším. Věda, již nyní tísnivá svými otřesnými odhaleními, bude možná jednou konečným zhoubcem našeho lidského druhu - jestliže jsme samostatným druhem -, protože její zásobu netušených hrůz by smrtelné mozky nikdy neunesly, pakliže by byly vypuštěny do světa. Kdybychom věděli, co jsme, jednali bychom jako Sir Arthur Jermyn; a Arthur Jermyn se jedné noci polil olejem a zapálil si šaty. Nikdo neuložil ohořelé zbytky do urny ani nepostavil pomník tomu, kdo byl; našly se totiž jisté listiny a jistý objekt v bedně, pro které si lidé přáli zapomenout. Někteří z těch, kdo ho znali, ani nepřipouštějí, že vůbec existoval.
Arthur Jermyn vyšel na vřesoviště a upálil se, když spatřil objekt v bedně, který přišel z Afriky. Byl to tento objekt, ne zvlaštnost jeho osobního vzhledu, jenž ho přiměl, aby ukončil svůj život. Mnozí by si ošklivili život, kdyby se vyznačovali zvláštními rysy Arthura Jermyna, ale on byl básník a učenec, a tak mu to nevadilo. Touhu po poznání měl v krvi, protože jeho praděd Sir Robert Jermyn, baronet, byl uznávaným antropologem, kdežto jeho praprapraděd, Sir Wade Jermyn, byl jedním z nejranějšich cestovatelů v oblasti Konga a psal znalecky o tamních kmenech, zvířatech a předpokládaných starožitnostech. Ano, starý Sir Wade vlastnil intelektuální zápal, který hraničil s mánií; jeho bizarní teorie o existenci prehistorické bělošské civilizace v Kongu, poté co vyšla v jeho knize "Poznámka o různých částech Afriky", mu vydobyla mnoho posměchu. V roce 1765 tohoto nebojácného cestovatele umístili do blázince v Huntingdonu.
Šílenství v sobě měli všichni Jermynové a lidé byli rádi, že jich nebylo mnoho. Linie nevyháněla žádné větve a Arthur z ní byl poslední. Kdyby to bylo jinak, těžko říci, co by dělal, když přišel ten objekt. Jermynové nikdy nevypadali úplně v pořádku - bylo tam něco divného, a Arthur na tom byl nejhůř, ač staré rodinné portréty v domě Jermynů ukazovaly docela pěkné tváře z doby před Sirem Wadem. Šílenství rozhodně začalo u Sira Wadea, jehož divoké historky o Africe přinášely rozkoš a hrůzu hrstce jeho přátel. Projevovalo se v jeho sbírce trofejí a vzorků, které nebyly takové, jaké by sbíral a uchovával normální člověk, a nápadně se zračilo v orientální tajemnosti, v níž choval svou manželku. Řikal o ní, že je dcerou portugalského obchodníka, s nímž se seznámil v Africe, a nelíbí se jí anglické způsoby. Doprovázela jej s malým synkem, narozeným v Africe, pří návratu z druhé a nejdelší z jeho výprav, a odjela s ním na třetí a poslední, a nikdy se už nevrátila. Nikdo ji nikdy neviděl zblízka, ani služebnictvo; její povaha byla totiž prudká a zvláštní. Během svého krátkého pobytu v domě Jermynů obývala odlehlé křídlo a obsluhoval ji jedině manžel. Sir Wade byl ve své starostlivosti o rodinu opravdu velice zvláštní; když se totiž vracel do Afriky, nedovolil, aby se o synáčka staral nikdo kromě ohavné černošky z Guineje. Když se po pak smrti Lady Jermynové vrátil, převzal veškerou péči o chlapce sám.
Avšak k domnění, že je Sir Wade šílený, přivedly jeho přátele jeho řeči, zejména když, se trochu napil. V racionalistickém osmnáctém století nebylo moudré, aby učený muž mluvil o divokých podívaných a prapodivných výjevech při měsíci v Kongu; o gigantických zdech a sloupech zapomenuté-ho města, drolících se a obrostlých šlahouny, a o vlhkých, němých kamenných schodech vedoucích nekonečně dolů do tmy propastných kobek plných pokladů a do nepředstavitelných katakomb. Zejména nemoudré bylo blábolit o živých tvorech, kteří by takovou končinu mohli obcházet; o tvorech napůl z džungle a napůl z bezbožně starého města - bájných tvorech, jaké by i Plinius popisoval skepticky; bytostech, které snad vznikly, když umírající město se zdmi a sloupy, kobkami a podivnými řezbami osídlily velké opice. Přesto, když se Sir Wade naposled vrátil domů, hovoříval o takových věcech s otřesně zlověstnou chutí zejména po třetí skleničce U rytířovy hlavy; chvástal se tím, co našel v džungli, a jak přebýval uprostřed strašných rozvalin, které znal jen on sám. A nakonec mluvil o těch živých bytostech takovým způsobem, že ho zavřeli do blázince. Neprojevil žádnou lítost, když ho zamkli do zamřížovaného pokoje v Huntingdonu, neboť jeho mysl prošla zvláštní proměnou. Od té doby, co jeho syn začal odrůstat, líbilo se mu doma čím dál méně, až nakonec se domova jakoby děsil. Jeho sídlem byla spíš hospoda U rytířovy hlavy, a když ho zavřeli, projevil neurčitou vděčnost, jako za ochranu. Tři roky nato zemřel. Jermynův syn Philip byl velice zvláštní osoba. Přes výraznou tělesnou podobnost s otcem byly jeho vzhled a chování mnoha ohledech tak hrubé, že se mu každý vyhýbal. Šílenství sice nezdědil, jak se mnozí obávali, ale byl hlupák a neotesanec a míval krátká období neovladatelné divokosti. Postavou byl malý, ale velice silný a neuvěřitelně pohyblivý. Dvanáct let potom, co zdědil titul, se oženil s dcerou hajného, němž se říkalo, že má cikánské předky, ale než se mu narodil syn, nastoupil k vojenskému námořnictvu jako prostý námořník, čímž dovršil všeobecnou nechuť, kterou vyvolaly jeho zvyky a mesaliance. Po skončení války s Amerikou o něm bylo slyšet jako o námořníkovi obchodní lodi plavící se do Afriky, a svým způsobem proslul siláckými výkony a uměním šplhat. Nakonec však jedné noci zmizel, když loď kotvila konžského pobřeží.
U syna Sira Philipa Jermyna se nyní již obvyklá rodinná zvláštnost projevila velmi podivně a osudově. Robert Jermyn byl urostlý a docela hezký a měl jakýsi zvláštní východní půvab navzdory drobným zvláštnostem proporcí. Začal žít životem učence a badatele. Právě on jako první vědecky zkoumal obrovskou sbírku památek, které jeho šílený děd přivezl z Afriky, a proslavil rodinné jméno jak v etnologii, tak cestovatelství. V roce 1815 se Sir Robert oženil s dcerou sedmého vikomta Brightholma a bylo mu pak požehnáno třemi dětmi, z nichž nejstarší a nejmladší veřejnost nikdy neviděla pro deformace na duchu i na těle. Zarmoucen těmito rodinný-mi neštěstími hledal učenec úlevu v práci a podnikl dvě dlouhé výpravy do nitra Afriky. V roce 1849 jeho druhý syn Nevil, pozoruhodně odpudivá osoba, která se zdála spojovat neurvalost Philipa Jermyna s domýšlivostí Brightholmů, utekl s vulgární tanečnicí, ale po návratu v příštím roce mu bylo odpuštěno. Vrátil se do domu Jermynů jako vdovec s novorozeným synem Alfredem, který se měl jednoho dne stát otcem Arthura Jermyna.
Přátelé říkali, že mysl Sira Roberta narušila tato řada zármutků, avšak pohromu pravděpodobně způsobil pouhý střípek afrického folklóru. Stárnoucí učenec sbíral legendy kmenů Onga v blízkosti místa, kde prováděl výzkumy jeho děd i on sám, a doufal, že najde nějaké vysvětlení divokých historek Sira Wadea o ztraceném městě obývaném podivnými hybridní-mi tvory. Jistá důslednost v podivných písemnostech jeho předka naznačovala, že obraznost šílence mohla být podnícena domorodými bájemi. Dne 19. října 1852 navštívil dům Jermynů cestovatel Samuel Seaton s rukopisnými poznámkami, nasbíranými u kmene Ongů, ve víře, že jisté legendy o šedém městě bílých opic, jimž panoval bílý bůh, by mohly mít pro etnologa cenu. V rozhovoru zřejmě připojil mnoho dalších, podrobností, jejichž povaha nebude nikdy známa, protože náhle vypukla ohavná série tragédií. Když se Sir Robert vynořil ze své knihovny, nechal za sebou mrtvolu za-rdoušeného cestovatele, a než ho mohli zadržet, usmrtil všechny tři své děti; dvě, které lidé nikdy neviděli, i syna, který předtím uprchl. Nevil Jermyn zahynul při úspěšné obraně svého dvouletého syna, který byl zřejmě zahrnut do starcova šíleného vražedného plánu. Sir Robert sám po opakovaných pokusech o sebevraždu a zatvrzelém odmítání vydat artikulovaný zvuk zemřel v druhém roce pobytu v ústavu na mrtvici.
Sir Alfred Jermyn byl baronetem, ještě než mu byly čtyři roky, ale jeho choutky nikdy neodpovídaly jeho titulu. Ve dvaceti se připojil ke skupině operetních umělců a ve třiceti šesti opustil manželku a dítě a vydal se na cesty s americkým cirkusem. Jeho konec byl velmi odpudivý. Mezi předváděnými zvířaty, s nimiž cestoval, byl obrovský gorilí samec nadprůměrné světlé barvy; překvapivě ovladatelné zvíře, velmi oblíbené mezi účinkujícími. Alfreda Jermyna tato gorila pozoru-hodně přitahovala a mnohdy se na sebe dlouze dívali přes mříže, které je oddělovaly. Nakonec požádal Jermyn o povoleni zvíře cvičit, a dostal je. Jeho úspěch ohromoval jak obecenstvo, tak spoluúčinkující. Jednou ráno, když v Chicagú gorila a Alfred nacvičovali neobyčejně dovedný boxerský zápas, zasadila gorila amatérskému cvičiteli silnější ránu než obvykle a ranila jak jeho tělo, tak jeho důstojnost. O tom, co následovalo, členové "Největší podívané na zeměkouli" neradi mluví. Neočekávali, že uslyší od Sira Alfreda Jermyna pronikavé, nelidské zavřeštění ani že ho uvidí, jak chytá neohrabaného protivníka oběma rukama, sráží ho na podlahu klece a jako posedlý se mu zahryzává do chlupatého hrdla. Gorila byla zaskočena, ale ne nadlouho, a než mohl řádný cvičitel zasáhnout, tělo, jež patřívalo baronetovi, bylo k nepoznání.
II
Arthur Jermyn byl synem Sira Alfreda Jermyna a operetní zpěvačky neznámého původu. Když manžel a otec rodinu opustil, matka odvezla dítě do domu Jermynů, kde nezůstal nikdo, kdo by mohl mít námitky proti její přítomnosti. Nepostrádala pojem o tom, jaká by měla být důstojnost šlechtice, a postarala se, aby její syn dostal nejlepší vzdělání, jaké omezené prostředky dovolovaly. Rodinný majetek se nyní smutně ztenčil a dům Jermynů byl žalostně zchátralý, ale mladý Arthur miloval starou budovu a vše, co v ní bylo. Nepodobal se žádnému Jermynovi, který kdy žil, protože byl básník a snílek Některé ze sousedních rodin, které kdysi slyšely pověsti o nikdy nespatřené portugalské manželce starého Sira Wadea Jermyna, prohlašovaly, že se v tom jistě projevuje její latinská krev; většina lidí se však jen ušklíbala nad Arthurovou vnímavostí ke kráse a připisovala to jeho operetní matce, kterou společnost neuznávala. Básnická jemnost Arthura Jermyna byla ještě pozoruhodnější, když vezmeme v úvahu jeho osobní nevzhlednost. Většina Jermynů v sobě měla cosi nepojmenovatelně divného a odpudivého, ale Arthurúv případ byl velmi nápadný. Těžko říci, čemu se vlastně podobal, ale jeho výraz, úhel lící a délka paží vyvolávaly v těch, kdo se s ním poprvé setkali, záchvěv odporu.
Avšak mysl a charakter Arthura Jermyna jeho vzhled vynahrazovaly. Byl nadaný, a vzdělaný, absolvoval Oxford s nejvyššími poctami a zdálo se, že vzkřísí intelektuální pověst své rodiny. Třebaže byl založení spíš básnického než vědeckého, měl v plánu pokračovat v díle svých předků o africké etnologii a starožitnostech a využít opravdu úžasnou, ač podivnou sbírku Sira Wadea. Svou obraznou myslí často dumal o prehistorické civilizaci, ve kterou tak věřil šílený cestovatel, a splétal příběh za příběhem o mlčenlivém městě v džungli, o němž se zmiňovaly divočejší poznámky a řádky jeho předka. Mlhavé výroky o bezejmenném, netušeném plemeni kříženců z džungle v něm vzbuzovaly zvláštní cit: děsily ho i přitahovaly; hloubal o torn, co mohlo být základem takové fantazie, a snažil se nalézt světlo mezi novějšími údaji, nasbíranými jeho pradědem a Samuelem Seatonem mezi Ongy. V roce 1911, po smrti své matky, se Sir Arthur rozhodl dovést své výzkumy co nejdále. Prodal část majetku, aby si opatřil potřebné peníze, vybavil expedici a vyplul do Konga. U belgické vlády si zajistil skupinu průvodců a strávil rok v zemi Ongů a Kaliriů, kde nalezl údaje, jaké se ani neodvažoval očekávat. Mezi Kalirii byl starý náčelník jménem Mwanu, který měl nejen výbornou paměť, ale i pozoruhodnou inteligenci a zájem o staré pověsti. Tento kmet potvrdil všechny pověsti, které kdy Jermyn slyšel, a připojil své vlastní líčení kamenného města a bílých opic, jak je slyšel.
Podle Mwanua již šedé město a hybridní tvorové neexistovali, protože je před mnoha lety vyhladili bojovní N'banguové. Tento kmen nejprve zničil většinu budov a pobil živé tvory a pak odnesl vycpanou bohyni, o kterou usiloval; bílou opičí bohyni, kterou ty podivné bytosti uctívaly a která podle konžské tradice byla tělem někdejší princezny, jež těmto bytostem panovala. Co vlastně byli zač ti bílí tvorové podobní opicím, Mwanu netušil, ale domníval se, že byli staviteli rozbořeného města. Jermyn si nemohl vytvořit žádný dohad, ale pečlivým vyptáváním získal velmi malebnou pověst o vycpané bohyni.
Opičí princezna se prý stala chotí velkého bílého boha, který přišel ze západu. Dlouho panovali městu společně, ale když měli syna, všichni tři odešli. Později se bůh a princezna vrátili a po smrti princezny božský manžel tělo mumifikoval a uložil je v obrovské kamenné svatyni, kde bylo uctíváno. Pak odjel sám. Pověst zřejmě dále předkládala tři varianty. Podle jedné se již dál nedělo nic, jen vycpaná bohyně se stala symbolem svrchovanosti toho kmene, který ji vlastnil. Právě proto ji N'banguové odnesli. Druhý příběh mluvil o návratu boha a jeho smrti u nohou manželky v její svatyni. Třetí mluvil o návratu syna, dorostlého v muže - či opici či boha, jak to kdo vezme -, ale nevědomého ohledně své totožnosti. Černoši se svou bohatou obrazotvorností jistě vytěžili maximum z událostí, které se snad ukrývaly za tou výstřední pověstí.
O tom, že město v džungli, popisované Sirem Wadem, bylo skutečné, Arthur Jermyn dál nepochyboval; ani ho tedy příliš neohromilo, když počátkem roku 1912 naše! jeho pozůstatky. Jeho rozměry musely být zveličeny, přesto rozvalené kameny dokazovaly, že to nebyla žádná černošská vesnice. Naneštěstí se nenašly žádné řezby a malá velikost výpravy neumožnila pročištění jediného viditelného průchodu, který se zdál vést dolů do soustavy kobek, o nichž se zmiňoval Sir Wade. O bílých opicích a vycpané bohyni hovořili se všemi domorodými náčelníky v tom kraji, ale obohatit údaje získané od starého Mwanua dokázal teprve Evropan. Pan Verhaeren, belgický agent na obchodní misii v Kongu byl přesvědčen, že dokáže vycpanou bohyni, o níž slyšel neurčité pověsti, nejen nalézt, ale i získat. Kdysi mocní N'banguové totiž byli nyní poslušnými poddanými vlády krále Alberta, a postačí jen trochu řesvědčování, aby se rozloučili s příšerným božstvem, které odnesli. Když tedy Jermyn odplul do Anglie, rozjásaně očekával, že během několika měsíců získá neocenitelnou etnologickou památku, jež potvrdí nejdivočejší z příběhů jeho praprapraděda - tedy nejdivočejší, který kdy slyšel. Vesničané z okolí domu Jermynů možná slyšeli ještě divočejší příběhy, zděděné po předcích, kteří kdysi naslouchali Siru Wadeovi v hospodě U rytířovy hlavy.
Arthur Jermyn velmi trpělivě čekal na bednu od pana Verhaerena a mezitím s ještě větší pílí studoval rukopisy, jež zanechal jeho šílený předek. Začal cítit úzkou spřízněnost se Sirem Wadem a hledal památky na jeho osobní život v Anglii i na jeho africké výpravy. O záhadné a utajené manželce kolovala řada ústních vyprávění, ale na její pobyt v domě Jermynů nezůstala žádná hmotná památka. Jermyn si kladl otázku, jaké okolnosti vedly k takovému zahlazení stop nebo je připustily, a usoudil, že hlavní příčinou byla manželova ne-příčetnost. Vzpomínal si, že jeho prapraprabába údajně byla dcerou portugalského obchodníka z Afriky. Její praktické dědictví a povrchní znalost Temného kontinentu bezpochyby způsobily, že znevažovala Wadeovy pohádky o vnitrozemí, což by takový muž sotva odpustil. Zemřela v Africe, snad do ní odvlečena manželem odhodlaným dokázat, co vyprávěl. Ale Jermyn se neubránil úsměvu nad jalovostí těchto úvah, kterými se zaobíral století a půl po smrti obou svých zvláštních prarodičů.
V červnu 1913 přišel dopis od pana Verhaerena, líčící nalezení vycpané bohyně. Byl to podle Belgičana prapodivný objekt; objekt pro laika úplně nezařaditelný. Jen vědec by mohl určit, zda patřil k lidem, nebo k opicím, a určování by bylo velmi ztíženo jeho neúplností. Čas a konžské podnebí nepřejí mumiím; zejména když je jejich příprava tak amatérská, jako se zdála být v tomto případě. Na krku mumie se našel zlatý řetízek s prázdným medailonkem, na němž byl vyrytý erb; nepochybně památka nějakého cestovatele, kterou N'banguové dobyli a připnuli bohyni jako amulet. Ohledně rysu obličeje mumie pan Verhaeren naznačil žertovné srovnání, nebo spíše vyjádřil pobavenou zvědavost, jak asi zapůsobi na jeho korespondenta. Byl však příliš vědecky zaujat, než aby plýtval slovy na lehkovážnosti. Vycpaná bohyně, jak psal, dorazí řádně zabalená v bedně asi měsíc po dojití dopisu.
Objekt v bedně byl dodán do domu Jermynů odpoledne 3.srpna 1913 a ihned dopraven do velké komnaty, jež hostila sbírku afrických předmětů, jak ji uspořádali Sir Robert a Arthur. Co následovalo, lze nejlépe zjistit z vyprávění služebnictva a z později prozkoumaných věcí a písemností. Nejúplnější a nejsouvislejší z různých podání je líčení starého rodinného majordoma Soamese. Podle tohoto důvěryhodného muže Sir Arthur Jermyn před otevřením bedny poslal všechny pryč z místnosti, ačkoli okamžitý zvuk kladiva a dláta ukázal, že práci neodkládal. Nějakou dobu nebylo slyšet nic; Soames nedokázal určit, jak dlouho; neuplynula však ani čtvrthodina a ozval se hrůzný skřek, nepochybně Jermynovým hlasem. Vzápětí se Jermyn vynořil z místnosti a šíleně se hnal k přednímu vchodu, jako pronásledován nějakým ohyzdným nepřítelem. Výraz jeho obličeje, dostatečně ohavný i v klidu, se prostě nedal popsat. Když byl u dveří, jako by ho něco napadlo. Obrátil se na útěku a zmizel po schodech do sklepa. Sluhové byli úplně omráčení a čekali nahoře u schodiště, ale pán se nevracel. Jediné, co zdola přišlo, byl pach oleje. Po setmění se ozvalo harašení u dveří ze sklepa na nádvoří a jeden čeledín spatřil Arthura Jermyna, lesknoucího se od hlavy k patě olejem a páchnoucího tou tekutinou, jak se vykrádá ven a mizí na černém vřesovišti, které obklopovalo dům. Pak všichni ve vytržení svrchované hrůzy spatřili konec. Na vřesovišti se objevila jiskra, vzňal se plamen a lidský ohnivý sloup dosáhl k nebesům. Rod Jermynů již neexistoval.
Důvod, proč ohořelé pozůstatky Arthura Jermyna nebyly sebrány a pohřbeny, spočívá v tom, co bylo nalezeno později, zejména ve věci v bedně. Vycpaná bohyně byla podívanou, ze které se zvedal žaludek - svraštělá, ohlodaná -, ale zjevně to byla mumifikovaná bílá opice neznámého druhu, méně chlupatá než jakákoli zaznamenaná odrůda a nekonečně bližší člověku - až otřesně. Podrobný popis by byl dost nepříjemný, je však nutno uvést dva nápadné rysy, protože nechutně souhlasí s jistými poznámkami o afrických výpravách Sira Wadea Jermyna a s konžskými pověstmi o bílém bohu a opičí princezně. Jde o tyto dvě zvláštnosti: erb na zlatém medailonku okolo krku toho stvoření byl erb Jermynů, a žertovný náznak pana Verhaerena o jisté podobě ve spojitosti se svraštělou tváří platil s živou, ohavnou a nepřirozenou hrůzností právě na citlivého Arthura Jermyna, praprapravnuka Sira Wadea Jermyna a neznámé manželky. Členové Královského antropologické-ho ústavu tu věc spálili, medailon hodili do studny, a někteří nepřipouštějí, že Arthur Jermyn vůbec existoval.
Arthur Jermyn vyšel na vřesoviště a upálil se, když spatřil objekt v bedně, který přišel z Afriky. Byl to tento objekt, ne zvlaštnost jeho osobního vzhledu, jenž ho přiměl, aby ukončil svůj život. Mnozí by si ošklivili život, kdyby se vyznačovali zvláštními rysy Arthura Jermyna, ale on byl básník a učenec, a tak mu to nevadilo. Touhu po poznání měl v krvi, protože jeho praděd Sir Robert Jermyn, baronet, byl uznávaným antropologem, kdežto jeho praprapraděd, Sir Wade Jermyn, byl jedním z nejranějšich cestovatelů v oblasti Konga a psal znalecky o tamních kmenech, zvířatech a předpokládaných starožitnostech. Ano, starý Sir Wade vlastnil intelektuální zápal, který hraničil s mánií; jeho bizarní teorie o existenci prehistorické bělošské civilizace v Kongu, poté co vyšla v jeho knize "Poznámka o různých částech Afriky", mu vydobyla mnoho posměchu. V roce 1765 tohoto nebojácného cestovatele umístili do blázince v Huntingdonu.
Šílenství v sobě měli všichni Jermynové a lidé byli rádi, že jich nebylo mnoho. Linie nevyháněla žádné větve a Arthur z ní byl poslední. Kdyby to bylo jinak, těžko říci, co by dělal, když přišel ten objekt. Jermynové nikdy nevypadali úplně v pořádku - bylo tam něco divného, a Arthur na tom byl nejhůř, ač staré rodinné portréty v domě Jermynů ukazovaly docela pěkné tváře z doby před Sirem Wadem. Šílenství rozhodně začalo u Sira Wadea, jehož divoké historky o Africe přinášely rozkoš a hrůzu hrstce jeho přátel. Projevovalo se v jeho sbírce trofejí a vzorků, které nebyly takové, jaké by sbíral a uchovával normální člověk, a nápadně se zračilo v orientální tajemnosti, v níž choval svou manželku. Řikal o ní, že je dcerou portugalského obchodníka, s nímž se seznámil v Africe, a nelíbí se jí anglické způsoby. Doprovázela jej s malým synkem, narozeným v Africe, pří návratu z druhé a nejdelší z jeho výprav, a odjela s ním na třetí a poslední, a nikdy se už nevrátila. Nikdo ji nikdy neviděl zblízka, ani služebnictvo; její povaha byla totiž prudká a zvláštní. Během svého krátkého pobytu v domě Jermynů obývala odlehlé křídlo a obsluhoval ji jedině manžel. Sir Wade byl ve své starostlivosti o rodinu opravdu velice zvláštní; když se totiž vracel do Afriky, nedovolil, aby se o synáčka staral nikdo kromě ohavné černošky z Guineje. Když se po pak smrti Lady Jermynové vrátil, převzal veškerou péči o chlapce sám.
Avšak k domnění, že je Sir Wade šílený, přivedly jeho přátele jeho řeči, zejména když, se trochu napil. V racionalistickém osmnáctém století nebylo moudré, aby učený muž mluvil o divokých podívaných a prapodivných výjevech při měsíci v Kongu; o gigantických zdech a sloupech zapomenuté-ho města, drolících se a obrostlých šlahouny, a o vlhkých, němých kamenných schodech vedoucích nekonečně dolů do tmy propastných kobek plných pokladů a do nepředstavitelných katakomb. Zejména nemoudré bylo blábolit o živých tvorech, kteří by takovou končinu mohli obcházet; o tvorech napůl z džungle a napůl z bezbožně starého města - bájných tvorech, jaké by i Plinius popisoval skepticky; bytostech, které snad vznikly, když umírající město se zdmi a sloupy, kobkami a podivnými řezbami osídlily velké opice. Přesto, když se Sir Wade naposled vrátil domů, hovoříval o takových věcech s otřesně zlověstnou chutí zejména po třetí skleničce U rytířovy hlavy; chvástal se tím, co našel v džungli, a jak přebýval uprostřed strašných rozvalin, které znal jen on sám. A nakonec mluvil o těch živých bytostech takovým způsobem, že ho zavřeli do blázince. Neprojevil žádnou lítost, když ho zamkli do zamřížovaného pokoje v Huntingdonu, neboť jeho mysl prošla zvláštní proměnou. Od té doby, co jeho syn začal odrůstat, líbilo se mu doma čím dál méně, až nakonec se domova jakoby děsil. Jeho sídlem byla spíš hospoda U rytířovy hlavy, a když ho zavřeli, projevil neurčitou vděčnost, jako za ochranu. Tři roky nato zemřel. Jermynův syn Philip byl velice zvláštní osoba. Přes výraznou tělesnou podobnost s otcem byly jeho vzhled a chování mnoha ohledech tak hrubé, že se mu každý vyhýbal. Šílenství sice nezdědil, jak se mnozí obávali, ale byl hlupák a neotesanec a míval krátká období neovladatelné divokosti. Postavou byl malý, ale velice silný a neuvěřitelně pohyblivý. Dvanáct let potom, co zdědil titul, se oženil s dcerou hajného, němž se říkalo, že má cikánské předky, ale než se mu narodil syn, nastoupil k vojenskému námořnictvu jako prostý námořník, čímž dovršil všeobecnou nechuť, kterou vyvolaly jeho zvyky a mesaliance. Po skončení války s Amerikou o něm bylo slyšet jako o námořníkovi obchodní lodi plavící se do Afriky, a svým způsobem proslul siláckými výkony a uměním šplhat. Nakonec však jedné noci zmizel, když loď kotvila konžského pobřeží.
U syna Sira Philipa Jermyna se nyní již obvyklá rodinná zvláštnost projevila velmi podivně a osudově. Robert Jermyn byl urostlý a docela hezký a měl jakýsi zvláštní východní půvab navzdory drobným zvláštnostem proporcí. Začal žít životem učence a badatele. Právě on jako první vědecky zkoumal obrovskou sbírku památek, které jeho šílený děd přivezl z Afriky, a proslavil rodinné jméno jak v etnologii, tak cestovatelství. V roce 1815 se Sir Robert oženil s dcerou sedmého vikomta Brightholma a bylo mu pak požehnáno třemi dětmi, z nichž nejstarší a nejmladší veřejnost nikdy neviděla pro deformace na duchu i na těle. Zarmoucen těmito rodinný-mi neštěstími hledal učenec úlevu v práci a podnikl dvě dlouhé výpravy do nitra Afriky. V roce 1849 jeho druhý syn Nevil, pozoruhodně odpudivá osoba, která se zdála spojovat neurvalost Philipa Jermyna s domýšlivostí Brightholmů, utekl s vulgární tanečnicí, ale po návratu v příštím roce mu bylo odpuštěno. Vrátil se do domu Jermynů jako vdovec s novorozeným synem Alfredem, který se měl jednoho dne stát otcem Arthura Jermyna.
Přátelé říkali, že mysl Sira Roberta narušila tato řada zármutků, avšak pohromu pravděpodobně způsobil pouhý střípek afrického folklóru. Stárnoucí učenec sbíral legendy kmenů Onga v blízkosti místa, kde prováděl výzkumy jeho děd i on sám, a doufal, že najde nějaké vysvětlení divokých historek Sira Wadea o ztraceném městě obývaném podivnými hybridní-mi tvory. Jistá důslednost v podivných písemnostech jeho předka naznačovala, že obraznost šílence mohla být podnícena domorodými bájemi. Dne 19. října 1852 navštívil dům Jermynů cestovatel Samuel Seaton s rukopisnými poznámkami, nasbíranými u kmene Ongů, ve víře, že jisté legendy o šedém městě bílých opic, jimž panoval bílý bůh, by mohly mít pro etnologa cenu. V rozhovoru zřejmě připojil mnoho dalších, podrobností, jejichž povaha nebude nikdy známa, protože náhle vypukla ohavná série tragédií. Když se Sir Robert vynořil ze své knihovny, nechal za sebou mrtvolu za-rdoušeného cestovatele, a než ho mohli zadržet, usmrtil všechny tři své děti; dvě, které lidé nikdy neviděli, i syna, který předtím uprchl. Nevil Jermyn zahynul při úspěšné obraně svého dvouletého syna, který byl zřejmě zahrnut do starcova šíleného vražedného plánu. Sir Robert sám po opakovaných pokusech o sebevraždu a zatvrzelém odmítání vydat artikulovaný zvuk zemřel v druhém roce pobytu v ústavu na mrtvici.
Sir Alfred Jermyn byl baronetem, ještě než mu byly čtyři roky, ale jeho choutky nikdy neodpovídaly jeho titulu. Ve dvaceti se připojil ke skupině operetních umělců a ve třiceti šesti opustil manželku a dítě a vydal se na cesty s americkým cirkusem. Jeho konec byl velmi odpudivý. Mezi předváděnými zvířaty, s nimiž cestoval, byl obrovský gorilí samec nadprůměrné světlé barvy; překvapivě ovladatelné zvíře, velmi oblíbené mezi účinkujícími. Alfreda Jermyna tato gorila pozoru-hodně přitahovala a mnohdy se na sebe dlouze dívali přes mříže, které je oddělovaly. Nakonec požádal Jermyn o povoleni zvíře cvičit, a dostal je. Jeho úspěch ohromoval jak obecenstvo, tak spoluúčinkující. Jednou ráno, když v Chicagú gorila a Alfred nacvičovali neobyčejně dovedný boxerský zápas, zasadila gorila amatérskému cvičiteli silnější ránu než obvykle a ranila jak jeho tělo, tak jeho důstojnost. O tom, co následovalo, členové "Největší podívané na zeměkouli" neradi mluví. Neočekávali, že uslyší od Sira Alfreda Jermyna pronikavé, nelidské zavřeštění ani že ho uvidí, jak chytá neohrabaného protivníka oběma rukama, sráží ho na podlahu klece a jako posedlý se mu zahryzává do chlupatého hrdla. Gorila byla zaskočena, ale ne nadlouho, a než mohl řádný cvičitel zasáhnout, tělo, jež patřívalo baronetovi, bylo k nepoznání.
II
Arthur Jermyn byl synem Sira Alfreda Jermyna a operetní zpěvačky neznámého původu. Když manžel a otec rodinu opustil, matka odvezla dítě do domu Jermynů, kde nezůstal nikdo, kdo by mohl mít námitky proti její přítomnosti. Nepostrádala pojem o tom, jaká by měla být důstojnost šlechtice, a postarala se, aby její syn dostal nejlepší vzdělání, jaké omezené prostředky dovolovaly. Rodinný majetek se nyní smutně ztenčil a dům Jermynů byl žalostně zchátralý, ale mladý Arthur miloval starou budovu a vše, co v ní bylo. Nepodobal se žádnému Jermynovi, který kdy žil, protože byl básník a snílek Některé ze sousedních rodin, které kdysi slyšely pověsti o nikdy nespatřené portugalské manželce starého Sira Wadea Jermyna, prohlašovaly, že se v tom jistě projevuje její latinská krev; většina lidí se však jen ušklíbala nad Arthurovou vnímavostí ke kráse a připisovala to jeho operetní matce, kterou společnost neuznávala. Básnická jemnost Arthura Jermyna byla ještě pozoruhodnější, když vezmeme v úvahu jeho osobní nevzhlednost. Většina Jermynů v sobě měla cosi nepojmenovatelně divného a odpudivého, ale Arthurúv případ byl velmi nápadný. Těžko říci, čemu se vlastně podobal, ale jeho výraz, úhel lící a délka paží vyvolávaly v těch, kdo se s ním poprvé setkali, záchvěv odporu.
Avšak mysl a charakter Arthura Jermyna jeho vzhled vynahrazovaly. Byl nadaný, a vzdělaný, absolvoval Oxford s nejvyššími poctami a zdálo se, že vzkřísí intelektuální pověst své rodiny. Třebaže byl založení spíš básnického než vědeckého, měl v plánu pokračovat v díle svých předků o africké etnologii a starožitnostech a využít opravdu úžasnou, ač podivnou sbírku Sira Wadea. Svou obraznou myslí často dumal o prehistorické civilizaci, ve kterou tak věřil šílený cestovatel, a splétal příběh za příběhem o mlčenlivém městě v džungli, o němž se zmiňovaly divočejší poznámky a řádky jeho předka. Mlhavé výroky o bezejmenném, netušeném plemeni kříženců z džungle v něm vzbuzovaly zvláštní cit: děsily ho i přitahovaly; hloubal o torn, co mohlo být základem takové fantazie, a snažil se nalézt světlo mezi novějšími údaji, nasbíranými jeho pradědem a Samuelem Seatonem mezi Ongy. V roce 1911, po smrti své matky, se Sir Arthur rozhodl dovést své výzkumy co nejdále. Prodal část majetku, aby si opatřil potřebné peníze, vybavil expedici a vyplul do Konga. U belgické vlády si zajistil skupinu průvodců a strávil rok v zemi Ongů a Kaliriů, kde nalezl údaje, jaké se ani neodvažoval očekávat. Mezi Kalirii byl starý náčelník jménem Mwanu, který měl nejen výbornou paměť, ale i pozoruhodnou inteligenci a zájem o staré pověsti. Tento kmet potvrdil všechny pověsti, které kdy Jermyn slyšel, a připojil své vlastní líčení kamenného města a bílých opic, jak je slyšel.
Podle Mwanua již šedé město a hybridní tvorové neexistovali, protože je před mnoha lety vyhladili bojovní N'banguové. Tento kmen nejprve zničil většinu budov a pobil živé tvory a pak odnesl vycpanou bohyni, o kterou usiloval; bílou opičí bohyni, kterou ty podivné bytosti uctívaly a která podle konžské tradice byla tělem někdejší princezny, jež těmto bytostem panovala. Co vlastně byli zač ti bílí tvorové podobní opicím, Mwanu netušil, ale domníval se, že byli staviteli rozbořeného města. Jermyn si nemohl vytvořit žádný dohad, ale pečlivým vyptáváním získal velmi malebnou pověst o vycpané bohyni.
Opičí princezna se prý stala chotí velkého bílého boha, který přišel ze západu. Dlouho panovali městu společně, ale když měli syna, všichni tři odešli. Později se bůh a princezna vrátili a po smrti princezny božský manžel tělo mumifikoval a uložil je v obrovské kamenné svatyni, kde bylo uctíváno. Pak odjel sám. Pověst zřejmě dále předkládala tři varianty. Podle jedné se již dál nedělo nic, jen vycpaná bohyně se stala symbolem svrchovanosti toho kmene, který ji vlastnil. Právě proto ji N'banguové odnesli. Druhý příběh mluvil o návratu boha a jeho smrti u nohou manželky v její svatyni. Třetí mluvil o návratu syna, dorostlého v muže - či opici či boha, jak to kdo vezme -, ale nevědomého ohledně své totožnosti. Černoši se svou bohatou obrazotvorností jistě vytěžili maximum z událostí, které se snad ukrývaly za tou výstřední pověstí.
O tom, že město v džungli, popisované Sirem Wadem, bylo skutečné, Arthur Jermyn dál nepochyboval; ani ho tedy příliš neohromilo, když počátkem roku 1912 naše! jeho pozůstatky. Jeho rozměry musely být zveličeny, přesto rozvalené kameny dokazovaly, že to nebyla žádná černošská vesnice. Naneštěstí se nenašly žádné řezby a malá velikost výpravy neumožnila pročištění jediného viditelného průchodu, který se zdál vést dolů do soustavy kobek, o nichž se zmiňoval Sir Wade. O bílých opicích a vycpané bohyni hovořili se všemi domorodými náčelníky v tom kraji, ale obohatit údaje získané od starého Mwanua dokázal teprve Evropan. Pan Verhaeren, belgický agent na obchodní misii v Kongu byl přesvědčen, že dokáže vycpanou bohyni, o níž slyšel neurčité pověsti, nejen nalézt, ale i získat. Kdysi mocní N'banguové totiž byli nyní poslušnými poddanými vlády krále Alberta, a postačí jen trochu řesvědčování, aby se rozloučili s příšerným božstvem, které odnesli. Když tedy Jermyn odplul do Anglie, rozjásaně očekával, že během několika měsíců získá neocenitelnou etnologickou památku, jež potvrdí nejdivočejší z příběhů jeho praprapraděda - tedy nejdivočejší, který kdy slyšel. Vesničané z okolí domu Jermynů možná slyšeli ještě divočejší příběhy, zděděné po předcích, kteří kdysi naslouchali Siru Wadeovi v hospodě U rytířovy hlavy.
Arthur Jermyn velmi trpělivě čekal na bednu od pana Verhaerena a mezitím s ještě větší pílí studoval rukopisy, jež zanechal jeho šílený předek. Začal cítit úzkou spřízněnost se Sirem Wadem a hledal památky na jeho osobní život v Anglii i na jeho africké výpravy. O záhadné a utajené manželce kolovala řada ústních vyprávění, ale na její pobyt v domě Jermynů nezůstala žádná hmotná památka. Jermyn si kladl otázku, jaké okolnosti vedly k takovému zahlazení stop nebo je připustily, a usoudil, že hlavní příčinou byla manželova ne-příčetnost. Vzpomínal si, že jeho prapraprabába údajně byla dcerou portugalského obchodníka z Afriky. Její praktické dědictví a povrchní znalost Temného kontinentu bezpochyby způsobily, že znevažovala Wadeovy pohádky o vnitrozemí, což by takový muž sotva odpustil. Zemřela v Africe, snad do ní odvlečena manželem odhodlaným dokázat, co vyprávěl. Ale Jermyn se neubránil úsměvu nad jalovostí těchto úvah, kterými se zaobíral století a půl po smrti obou svých zvláštních prarodičů.
V červnu 1913 přišel dopis od pana Verhaerena, líčící nalezení vycpané bohyně. Byl to podle Belgičana prapodivný objekt; objekt pro laika úplně nezařaditelný. Jen vědec by mohl určit, zda patřil k lidem, nebo k opicím, a určování by bylo velmi ztíženo jeho neúplností. Čas a konžské podnebí nepřejí mumiím; zejména když je jejich příprava tak amatérská, jako se zdála být v tomto případě. Na krku mumie se našel zlatý řetízek s prázdným medailonkem, na němž byl vyrytý erb; nepochybně památka nějakého cestovatele, kterou N'banguové dobyli a připnuli bohyni jako amulet. Ohledně rysu obličeje mumie pan Verhaeren naznačil žertovné srovnání, nebo spíše vyjádřil pobavenou zvědavost, jak asi zapůsobi na jeho korespondenta. Byl však příliš vědecky zaujat, než aby plýtval slovy na lehkovážnosti. Vycpaná bohyně, jak psal, dorazí řádně zabalená v bedně asi měsíc po dojití dopisu.
Objekt v bedně byl dodán do domu Jermynů odpoledne 3.srpna 1913 a ihned dopraven do velké komnaty, jež hostila sbírku afrických předmětů, jak ji uspořádali Sir Robert a Arthur. Co následovalo, lze nejlépe zjistit z vyprávění služebnictva a z později prozkoumaných věcí a písemností. Nejúplnější a nejsouvislejší z různých podání je líčení starého rodinného majordoma Soamese. Podle tohoto důvěryhodného muže Sir Arthur Jermyn před otevřením bedny poslal všechny pryč z místnosti, ačkoli okamžitý zvuk kladiva a dláta ukázal, že práci neodkládal. Nějakou dobu nebylo slyšet nic; Soames nedokázal určit, jak dlouho; neuplynula však ani čtvrthodina a ozval se hrůzný skřek, nepochybně Jermynovým hlasem. Vzápětí se Jermyn vynořil z místnosti a šíleně se hnal k přednímu vchodu, jako pronásledován nějakým ohyzdným nepřítelem. Výraz jeho obličeje, dostatečně ohavný i v klidu, se prostě nedal popsat. Když byl u dveří, jako by ho něco napadlo. Obrátil se na útěku a zmizel po schodech do sklepa. Sluhové byli úplně omráčení a čekali nahoře u schodiště, ale pán se nevracel. Jediné, co zdola přišlo, byl pach oleje. Po setmění se ozvalo harašení u dveří ze sklepa na nádvoří a jeden čeledín spatřil Arthura Jermyna, lesknoucího se od hlavy k patě olejem a páchnoucího tou tekutinou, jak se vykrádá ven a mizí na černém vřesovišti, které obklopovalo dům. Pak všichni ve vytržení svrchované hrůzy spatřili konec. Na vřesovišti se objevila jiskra, vzňal se plamen a lidský ohnivý sloup dosáhl k nebesům. Rod Jermynů již neexistoval.
Důvod, proč ohořelé pozůstatky Arthura Jermyna nebyly sebrány a pohřbeny, spočívá v tom, co bylo nalezeno později, zejména ve věci v bedně. Vycpaná bohyně byla podívanou, ze které se zvedal žaludek - svraštělá, ohlodaná -, ale zjevně to byla mumifikovaná bílá opice neznámého druhu, méně chlupatá než jakákoli zaznamenaná odrůda a nekonečně bližší člověku - až otřesně. Podrobný popis by byl dost nepříjemný, je však nutno uvést dva nápadné rysy, protože nechutně souhlasí s jistými poznámkami o afrických výpravách Sira Wadea Jermyna a s konžskými pověstmi o bílém bohu a opičí princezně. Jde o tyto dvě zvláštnosti: erb na zlatém medailonku okolo krku toho stvoření byl erb Jermynů, a žertovný náznak pana Verhaerena o jisté podobě ve spojitosti se svraštělou tváří platil s živou, ohavnou a nepřirozenou hrůzností právě na citlivého Arthura Jermyna, praprapravnuka Sira Wadea Jermyna a neznámé manželky. Členové Královského antropologické-ho ústavu tu věc spálili, medailon hodili do studny, a někteří nepřipouštějí, že Arthur Jermyn vůbec existoval.
Arthur Jermyn
H.P. Lovecraft