O tři dny později se Nahum brzy z rána objevil v Ammiho kuchyni a za nepřítomnosti hostitele ze sebe vykoktal další hrozivý příběh. Paní Pierceová mu naslouchala sevřená hrůzou. Tentokrát šlo o malého Merwina. Zmizel. Pozdě večer šel s lucernou a s vědrem pro vodu a už se nevrátil. Již několik dní se hroutil, už snad ani nevěděl, čí je, na všechno jen křičel. Ze dvora se ozval nepříčetný jek, ale dříve než se otec dostal ke dveřím, chlapec byl pryč. Světlo lucerny, kterou s sebou Merwin měl, zmizelo a po dítěti ani stopy. Nahum si v tu chvíli myslel, že lucerna a vědro zmizely také, avšak když se za rozbřesku trmácel zpět z celonočního pátrání v lesích a polích, našel u studny velmi podivné věci. Ležel tam kus rozbité a očividně roztavené železné hmoty, která byla kdysi lucernou; ohnuté držadlo a zkroucené železné obruče, napůl stavené dohromady, připomínaly zbytky vědra. To bylo vše. Nahum nevěděl, co si o tom myslet, paní Pierceová jako by ztratila řeč a Ammi, když dorazil domů a vyslechl ten příběh rovněž nebyl s to vyslovit jedinou domněnku. Merwin byl pryč a nemělo smysl to oznamovat ostatním, kteří se Gardnerovým už tak vyhýbali. Bylo rovněž nesmyslné říkat to lidem z Arkhamu, kteří se všemu jen vysmívali. Thad byl pryč, a nyní byl pryč i Merwin. Cosi se plížilo kolem a čekalo, až to někdo uvidí a uslyší. Nahum věděl, že jeho čas se blíží, a žádal Ammiho, aby se postaral o jeho ženu a o Zenase, kdyby jej přežili. Věřil, že jde o nějaký trest, i když si nedokázal představit zač, vždyť on, alespoň pokud věděl, vždycky kráčel zpříma po božích cestách.
Ammi Nahuma neviděl déle než dva týdny; pak se začal strachovat, co se mohlo stát. Nakonec se vzdor svému strachu rozhodl Gardnerovu farmu navštívit. Z mohutného komína nestoupal kouř a host se chvíli obával nejhoršího. Celá farma vypadala příšerně - šedivá, rozpadající se tráva a listí na zemi, křehké zlomky révy spadané z prastarých zdí a štítů a velké holé stromy drásající šedé listopadové nebe s nepřirozenou zlovolností, která, jak se Ammi mohl jen domnívat, pramenila ze sotva znatelně změněného pohybu větví. Nahum byl však přece jen naživu. Byl slabý a ležel na pohovce v kuchyni pod nízkým stropem, byl však dokonale při vědomí, dokonce schopný udílet jednoduché příkazy Zenasovi. V místnosti byla hrozná zima, a když se Ammi viditelně roztřásl, hostitel chraplavě zakřičel na Zenase, aby donesl více dřeva. Dříví bylo vskutku zapotřebí; dutina krbu byla vyhaslá a prázdná a jen mrak sazí vířil ve studeném větru, který proudil dolů komínem. Nahum se otázal, zda se teď, když se přiložilo, cítí pohodlněji, a tu si Ammi uvědomil, co se stalo. 1 ten nejpevnější provaz nakonec povolil. Ubohá farmářova mysl se uzavřela před dalším zoufalstvím.
Ammi se opatrně vyptával, kam zmizel Zenas, ale nedozvěděl se nic určitého. „Ve studni - žije ve studni -" bylo vše, co mu byl pomatený otec schopen říci. A tu si Ammi vzpomměl na Nahumovu šílenou manželku a začal se tedy vyptávat tímto směrem. „Nabby? Proč, vždyť je tady!" zněla překvapená Nahumova odpověď, a Ammimu došlo, že musí pátrat sám. Zanechal bezmocného a mumlajícího farmáře na pohovce, sňal z hřebíku vedle dveří klíče a vystoupil po skřípajících schodech nahoru na půdu. Nahoře bylo velmi dusno a těsno, a úplné ticho. Ze čtyř dveří před ním byly zamčeny pouze jedny, a Ammi na nich vyzkoušel různé klíče z přineseného svazku. Třetí klíč se ukázal jako správný, a po chvilce tápání Ammi nízké bílé dveře otevřel.
Uvnitř bylo poměrně tmavo, poněvadž okno bylo malé a ještě zčásti zakryté hrubými dřevěnými mřížemi. Na podlaze ze širokých prken nebylo nic. Zápach k nevydržení. Dříve než Ammi postoupil dále, musel se vrátit do jiné místnosti a naplnit si plíce dýchatelným vzduchem. Když opět vstoupil, zahlédl v rohu cosi tmavého, a když se na to podíval zblízka, vyjekl hrůzou. Jak vykřikl, zdálo se mu, že okno na chvíli zastínil mrak, a o sekundu později cítil, že se o něj otírá jakýsi nenávistný proud par. Před očima se mu roztančily podivné barvy, a kdyby jej hrůza neochromila, snad by si vzpomněl na kouli uvnitř meteoru, již roztříštilo geologické kladívko, a na morbidní vegetaci, která vyrazila na jaře, avšak v té chvíli si uvědomoval pouze tu nelidsky zuboženou věc před sebou, která až příliš zjevně sdílela nepochopitelný osud mladého Thaddea a domácích zvířat. Ale co bylo na té hrůzné věci nejhoršího: při svém postupujícím rozkladu se ještě velmi pomalu, avšak patrně pohybovala.
Ammi už mi neřekl, co udělal, ale vyrozuměl jsem jasně, že ta věc v rohu se už dál nehýbala. Zřejmě nemohl jinak. Jsou věci, u kterých nelze mluvit, a skutek provedený z čistě humánních pohnutek je někdy zákonem krutě souzen. Pochopil jsem, že v půdní místnosti nezůstalo nic, co by se mohlo hýbat, a že zanechat tam něco, co by se ještě hýbat mohlo, by byl zločin stejně hrůzný jako odsoudit jakoukoli chápající bytost k věčnému trápení. Jiný člověk než flegmatický farmář by zřejmě omdlel nebo zešílel, Ammi se však vrátil nízkými dveřmi při dokonalém vědomí a zamkl za sebou ono prokleté tajemství. Teď bylo potřeba něco udělat s Nahumem; nakrmit jej, opatřit a převézt na jiné místo, kde by jej bylo možno opatrovat.
Když sestupoval Ammi ze schodů, uslyšel dole jakési žuchnutí. Měl dojem, jako by zaslechl i výkřik, který byl náhle umlčen, a s nervozitou si vzpomněl na lepkavou páru, která se o něj otírala v tom hrůzném pokoji nahoře. Co asi způsobil jeho výkřik a vůbec jeho vstup? Zadržen neurčitým strachem poslouchal další zvuky ozývající se zezdola. Nepochybně tam docházelo k vláčení nějaké těžké věci a ozýval se nechutný mlaskavý zvuk jakéhosi pekelně hnusného sání. Představivost měl rozpálenu horečnatými vizemi a neřízené myšlenky se znovu vracely k tomu, co viděl nahoře. Dobrý bože! Do jakého hrůzného světa snů vstoupil'? Neodvažoval se pohnout dopředu ani dozadu, a tak stál a třásl se v zákrutu obedněného schodiště. Každá podrobnost oné scény se mu vpalovala do mozku. Zvuky, pocit příšerného očekávání, temnota, příkrost úzkých schodů - a bože smiluj se! - slabá, avšak patrná luminiscence trámů a dřevěných stěn kolem.
Potom zvenku zaznělo divoké zaržání Ammiho koně a po něm klapot kopyt prozrazující zběsilý útěk. V příštím okamžiku byl kůň i s vozem z doslechu, zanechávaje vyděšeného muže na schodišti jeho vlastním dohadům o tom, jaká hrůza jej přiměla k útěku. To ale nebylo všechno. Zvenku se ozval ještě jiný zvuk. Znělo to jako šplouchání nějaké tekutiny - vody -, muselo to být ve studni. Zanechal Hrdinu neuvázaného blízko ní, a kolo vozu mohlo narazit na obrubeň a shodit dovnitř kámen. Slabé světlo na prastarém, odporném dřevě stále zářilo. Bože, jak starý ten dům vlastně byl? Větší část byla postavena před rokem 1670 a mansardová střecha nejpozději roku 1730.
Jasně uslyšel slabé zaškrábání dole na podlaze a pevněji sevřel těžkou hůl, kterou popadl na půdě, nevěda přesně proč. Postupně přemáhaje strnulost, sestoupil ze schodů a vykročil odvážně ke kuchyni. Avšak nedošel, poněvadž to, co hledal, už tam nebylo. Vyšlo mu to vstříc a bylo to stále jakýmsi způsobem živé. Ammi nemohl říct, zda to lezlo či zda to bylo vlečeno nějakými vnějšími silami, ale smrt již po tom sahala. Všechno se událo během poslední půlhodiny; zhroucení, šednutí a rozpad již značně pokročily. Bylo to děsivě křehké; suché fragmenty se již odlupovaly. Ammi se toho neodvážil dotknout, ale zděšen hleděl na rozpadající se karikaturu toho, co bylo kdysi tváří. „Co se stalo, Nahume, co se stalo?" zašeptal. Rozpraskané rty byly ještě schopny zaskřehotat poslední odpověď.
„Nic . . . vůbec . . . jenom barva . . . pálí to . . . chladný a mokrý, ale pálí . . . žilo to ve studni . . . viděl jsem to . . . takový jakoby kouř . . .jako ty kytky loni na jaře . . . studna v noci svítila . . . Thad a Merwin a Zenas . . . všechno živý . . . ze všeho vysává život . . . muselo to bejt v tom kameni . . . prolezlo to celou farmu . . . nevím, co to chce . . . ta kulatá věc, kterou vědátoři vytloukli z toho kamene . . . rozmlátili ji . . . byla to ta samá barva . . . stejná jako květiny a rostliny . . . muselo jich bejt víc . . . semen, víš . . . semena, rozrostly se . . . tenhle tejden jsem to viděl poprvý . . . mělo to dost síly i na Zenase . . . silnýho kluka, plnýho života . . . utluče to tvou duši, a pak tě má . . . spálí tě . . . ve vodě ze studny . . . měls pravdu . . . zlá voda . . . Zenas se nikdy nevrátil od studny . . . nemůžeš utýct . . . táhne tě . . . víš, že se něco děje, ale je ti to na nic . . . viděl jsem to tu a tam od tý doby, co zmizel Zenas . . . co je s Nabby, Ammi? . . . Už mi to nemyslí . . . nevzpomenu si, kdy jsem ji naposled krmil . . . jestli nedáme pozor, dostane ji to . . .jen ta barva . . . obličej se jí tak někdy večer zbarvuje . . . a pálí to a saje . . . pochází to odněkud, kde věci nejsou tak, jak je to tady . . . to řek jeden z těch profesorů . . . měl pravdu . . . dej si pozor, Ammi, bude to pokračovat . . . vysaje to život . . ."
To bylo vše; ten, který mluvil, už mluvit nemohl; ta věc jej zcela pohltila. Ammi jen přikryl červeným ubrusem to, co zbylo, a zadním vchodem vyrazil do polí. Vyšplhal se na desetiakrovou pastvinu a klopýtal domů severní cestou přes lesy. Netroufal si jít kolem studny, od níž utekl jeho kůň. Díval se na ni oknem a jasně viděl, že v obrubni žádný kámen nechybí. Odjíždějící vůz tam tedy nic nesvrhl - šplouchalo tam cosi jiného, cosi, co uteklo do studny poté, co téměř vysálo život z ubohého Nahuma.
Když Ammi dorazil domů, vůz s koňmi už tam byl a žena tonula v úzkostech. Uklidnil ji a bez dlouhého vysvětlování vyrazil do Arkhamu uvědomit úřady o tom, že Gardnerova rodina už neexistuje. Neudal žádné detaily, jen oznámil smrt Nahuma a Nabby (o Thaddeovi se už vědělo) a vysvětlit, že příčinou je zřejmě nějaká podivná nemoc, která vybila i dobytek. Podal také zprávu o tom, že Merwin a Zenas zmizeli. Na policejní stanici mu kladli mnoho otázek a nakonec jej přiměli, aby na Gardnerovu farmu doprovodil skupinu tří úředníků spolu s ohledávačem mrtvol, lékařem a veterinářem, který už měl nemocná zvířata v péči. Šel jen velmi nerad, poněvadž odpoledne se již klonilo k večeru a obával se, že je na místě zastihne noc. Jistou útěchou mu bylo jen to, že s ním šlo tolik lidí.
Šest mužů v bryčce jelo za Ammího vozem; na zničenou farmu dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední. I když úředníci vypadali jako muži zvyklí na leccos, ani jeden nezůstal klidný při pohledu na to, co našli na půdě a pod červeným kostkovaným ubrusem dole na podlaze. Celkový vzhled zešedlé a zmořené farmy byl hrůzný, ale ony dva rozpadlé předměty překračovaly hranice čehokoli myslitelného. Nikdo se na ně nevydržel dlouho dívat, a dokonce i lékař připustil, že je tu velmi málo k vyšetřování. Bylo samozřejmě možno analyzovat vzorky, a tak se zaměstnával jejich odběrem - a pozdější výsledky rozborů v univerzitní laboratoři, kam byly ony dvě lahvičky prachu zaslány, byly velmi matoucí. Pod spektroskopem vykazovaly oba vzorky neznámé spektrum, v němž mnoho podivných čar připomínalo přesně spektrum meteoru, který byl zkoumán minulý rok. Schopnost vysílat toto spektrum po měsíci zmizela a prach se pak skládal převážně z alkalických fosforečnanů a uhličitanů.
Kdyby byl Ammi věděl, co muži podniknou, nikdy by jim o studni nic neříkal. Slunce již zapadalo a on toužil jen po tom, být už pryč. Ale stále se musel ohlížet po kamenné obrubni u velkého vahadla, a když se jej jeden z detektivů zeptal, připustil, že Nahum se obával něčeho tam dole, a to tak, že se dokonce ani nepokoušel hledat tam Merwina nebo Zenase. Po tom nezbylo než vyprázdnit studnu a ihned ji prozkoumat. Roztřesený Ammi musel čekat, zatímco ze studny vytahovali jedno vědro páchnoucí vody za druhým a vylévali je na rozměklou zemi. Muži nad tou břečkou zhnuseně odfrkávali a nakonec si museli ucpat nosy před zápachem, který odkrývali. Netrvalo to tak dlouho, jak se obávali, poněvadž vody ve studni bylo výjimečně málo. Není snad třeba popisovat příliš podrobně to, co našli. Merwin a Zenas tam byli oba, částečně v rozkladu; spíš jenom kostry. Byl tam také malý jelen a velký pes v podobném stavu a mnoho kostí menších živočichů. Mazlavé bahno a sliz na dně byly nevysvětlitelně pórovité a plné bublin; muž, který sestoupil dolů po stupačkách a dlouhým břevnem zkoumal hloubku bahna, nenarazil na nic pevného, ať nořil břevno sebehlouběji.
Všude se rozhostilo šero a z domu byly přineseny lucerny. Když už bylo jasné, že ze studny víc získat nelze, šli všichni dovnitř projednat celou věc v prastarém obývacím pokoji, zatímco strašidelné měsíční světlo si pohrávalo na všem tom rozpadu venku. Celý případ uváděl vyšetřovatele do rozpaků, neboť nemohli najít žádný společný prvek, který by spojoval podivný vzrůst zeleniny, neznámou nemoc dobytka a lidí a nepochopitelnou smrt Merwina a Zenase v zamořené studni. Pravda, slyšeli známé venkovské povídačky, ale nemohli přece věřit všemu, co zjevně odporovalo přírodním zákonům. Meteorit nepochybně otrávil půdu, avšak nemoc a smrt lidí a zvířat, kteří nejedli nic, co bylo na této půdě vypěstováno, to byla druhá věc. Byla to studniční voda? Bylo to pravděpodobné; možná by bylo vhodné ji analyzovat. Ale jaké zvláštní šílenství mohlo vést oba chlapce ke skoku do studny? Jejich počínání si bylo tak podobné - a zbytky dokazovaly, že oba trpěli smrtelným šednutím a křehnutím. Proč bylo všechno tak šedé a křehké?
Ohledávač mrtvol, který seděl blízko okna a díval se do dvora, si jako první všiml záře vystupující ze studny. Byla již úplná noc a celé to odpudivé okolí se zdálo být lehce luminiscentní, trochu
víc než jen osvětlené měsíčními paprsky, nicméně tato nová záře byla čímsi určitým a rozlišitelným; zdálo se, že vyráží z černé jámy jako tlumený paprsek lucerny a odráží se v malých kalužinkách vody rozlité kolem. Záře měla velmi podivnou barvu, a když se všichni shromáždili u okna, Ammi se skutečně vyděsil, protože ten podivný paprsek vycházející z ohavné hniloby měl zbarvení, které mu nebylo neznámé. Viděl je v té odporné křehké kouli v aerolitu před dvěma léty, viděl je v šílené vegetaci na jaře a domníval se, že je viděl také v jednom okamžiku předešlého rána proti zamřížovanému okénku v příšerném půdním pokoji, kde se odehrávaly nevyslovitelné věci. Zasvítilo na vteřinu a jeho ovanul lepkavý a nenávistný proud par - také chudák Nahum byl napaden něčím z toho světla. Rozhodně to říkal, říkal, že to bylo jako ta koule a jako ty rostliny. Pak to uteklo na dvůr a šplouchalo ve studni a nyní studna zářila do noci bledým, záludným paprskem téhož démonického odstínu.
Ammiho mysl byla náhle tak vybuzena, že byl i v tomto vypjatém momentě schopen uvažovat o víceméně vědeckém aspektu jevu. Nemohl se než divit, že má stejný zrakový dojem z par, které zahlédl přes den proti oknu nebo za ním, a z nočních výparů, které se jevily jako fosforescentní mlha proti sežehlé temné krajině. To nebylo správné, to bylo proti přírodě - znovu musel myslet na hrozná poslední slova utýraného přítele: „Pochází to odněkud, kde věci nejsou tak, jak je to tady, to řek jeden z těch profesorů . . ."
Všichni tři koně uvázaní venku u dvou uschlých stromků u cesty teď již ržáli a zběsile tloukli kopyty. Kočí vyrazil ke dveřím, že s nimi něco udělá, ale Ammi mu položil roztřesenou ruku na rameno. „Nechoď tam," zašeptal. „Je tam něco, co neznáme. Nahum říkal, že prej ve studni žije cosi, co ti vysaje život. Říkal, že to muselo nějak vyrůst z toho kulatýho, co jsme viděli v tom meteoru, co sem dopad loni v červnu. Říkal, že to saje a pálí, a je to jen oblak barvy jako támhleto světlo, který skoro nevidíš, vůbec nevidíš, vůbec nevíš, co to je. Nahum myslel, že se to živí na všem živým a je to pořád silnější. Říkal, že to viděl minule] tejden. Musí to být něco z daleka, z nebe, jak to říkali loni ti chlapi z univerzity o tom meteoritu. Podle toho, jak se to chová a co to dělá, tak to není z tohohle božího světa. Je to něco odjinud."
A tak muži zůstali nerozhodně stát, zatímco světlo plynoucí ze studny sílilo a uvázaní koně tloukli kopyty a ržáli v narůstajícím děsu. Byla to vskutku ohavná chvíle v tom hrůzném, prastarém, prokletém domě, kde vzadu v přístěnku byly uloženy příšerné pozůstatky čtyř lidí, dvoje nalezené v domě a dvoje ze studny, a před okny stoupal ze slizkých hlubin nezemský duhový sloup. Ammi zabránil kočímu v provedení jeho záměru, jako by zapomněl, že sám, když se o něj v půdním pokoji ráno otřel závan barevných par, zůstal v podstatě nezraněn, ale možná že i tak to bylo lepší. Nikdo se nikdy nedozví, co se tu noc venku dělo; a i když ona hrůza z hlubin zatím neublížila člověku jehož mysl nebyla oslabena, nebylo možné říci, co udělá právě v této chvíli, kdy její síla zjevně roste; proč se tak děje, se mělo brzy vyjevit pod napůl zataženým nebem zalitým měsíční září.
Jeden z detektivů u okna se náhle hlasitě zajíkl. Ostatní na něj pohlédli a potom sledovali jeho upřený pohled. Nebylo třeba slov. Co se v místních pověstech jevilo jako sporné, už sporným nebylo, a snad právě kvůli této věci, kterou později každý ze skupiny šeptem potvrdil, se v Arkhamu o podivných dnech nemluví. Je třeba předeslat, že v tu večerní hodinu vůbec nefoukal vítr. Později se zvedl, ale v tu chvíli bylo úplné bezvětří. Dokonce ani suché, šedé a drolící se vrcholky živého plotu, ani lem střechy stojící bryčky se nepohnuly. A přesto se v tom napjatém a zlém klidu pohybovaly ve výši holé koruny všech stromů na dvoře. Morbidně a křečovitě sebou škubaly, v jakémsi záchvatu šílenství drásaly měsícem postříbřené mraky, naprázdno tepaly nezdravý vzduch, jako by jimi škubal jakýsi cizí nehmotný nerv, nějaké spojení s podzemními děsy šílícími v hloubi pod jejich černými kořeny.
Na několik vteřin všichni zadrželi dech. Potom hustý mrak zastínil měsíc a obrysy svíjejících se větví se na chvíli ztratily. A tu se ze všech stran ozval přidušený křik plný hrůzy. Neboť onen běs se zároveň s obrysy neztratil a v děsuplné chvíli hlubší tmy všichni viděli ve výšce korun stromů vířit tisíce tlumeně světélkujících bodů, označujících každou větev jako Eliášův oheň nebo jako plameny, které sestoupily na hlavy apoštolů na letnice. Byla to obludná konstelace nepřirozeného světla, podobná početnému roji mrchožravých světlušek tančících v pekelném kole nad zakletým močálem; a barvou toho světla bylo opět ono vetřelecké cizí zbarvení, které Ammi tak dobře znal a jehož se děsil. Světelný sloup proudící ze studny byl čím dál jasnější a naplňoval vědomí shromážděných mužů obludným katastrofickým pocitem. Světlo už nezářilo, ale tryskalo, a zdálo se, že beztvarý proud nepopsatelné barvy se valí ze studny přímo na nebe.
Roztřesený veterinář se zvedl a zajistil přední dveře ještě jednou závorou. Ammi se třásl také, a když chtěl něco poznamenat k sílícímu světélkování stromů, ztrácel kontrolu nad svým hlasem. Ržání vzpínajících se koní bylo příšerné, ale nikdo ze skupiny skryté ve starém domě by se za nic na světě nepohnul vpřed. Světélkování stromů sílilo každým okamžikem a neklidné větve jako by byly silou vzpínány do svislé polohy. Dřevo vahadla studny zářilo a jeden z policistů beze slova ukázal na dřevěné přístřešky a včelí úly poblíž západní zdi. Začínaly světélkovat také, jen povozy návštěvníků se zdály být nedotčeny. Na cestě nastal jakýsi divoký pohyb a ozval se klapot kopyt. Ammi zhasil lampu, aby lépe viděli, a tu jim došlo, že spřežení splašených šedáků se podařilo zlomit stromek, k němuž bylo připoutáno, a vyrazilo na útěk i s policejní bryčkou.
Útěk koní jako by lidem rozvázal jazyk, takže si začali ustrašeně šeptat. „Rozšiřuje se to na všechno organické v okolí," šeptal lékař. Nikdo neodpověděl, jen muž, který byl ve studni, naznačil, že jeho tyč se tam musela dotýkat něčeho neskutečného. „Bylo to hnusné," dodal. „Žádné dno, jen bahno a bubliny a pocit, že tam dole pod tím něco číhá." Ammiho kůň venku na cestě ještě stále hrabal kopyty a vyrážel ohlušující řev, který trhal slabounkou nit úvah jeho pána, jenž si tu mumlal své neutříděné myšlenky: „Pochází to z toho kamene - vyrostlo to tam dole - žralo to všechno živý - požíralo to jejich duši i tělo - Thada a Merwina a Zenase a Nabby - Nahum byl poslední - všichni pili tu vodu - napáslo se to na nich a zesílilo - pochází to odjinud, kde věci nejsou tak, jak je to tady - a teď se to vrací domů."
V té chvíli sloup neznámého světla zazářil náhle silněji a rozvlnil se do fantastických tvarů, které potom každý z diváků popisoval jinak. Uvázaný Hrdina vyrazil takový zvuk, jaký ještě nikdo od koně neslyšel. Všichni muži, schoulení pod nízkým stropem obývacího pokoje, si zacpávali uši a Ammi se přemožen hrůzou a hnusem odvrátil od okna. Slova nemohla vyjádřit, co se dělo; když Ammi znovu vyhlédl z okna, nebohé zvíře leželo zhrouceno a bez hnutí mezi zpřelámanými ojemi vozu. To byl Hrdinův konec; zůstal tak až do druhého dne, kdy ho pohřbili. Ale v té chvíli nebyl čas na nářky, protože právě tehdy jeden z detektivů upozornil na něco podivného přímo v místnosti. Při zhasnuté lampě bylo náhle jasně vidět, že bledá záře se začíná rozšiřovat po domě samotném. Zářila na širokých prknech na podlaze a na kusu hadrového koberce, tetelila se na závěsech podél dělených oken, běhala nahoru a dolů po odhalených rohových sloupech, blyštila se na poličkách a na krbové římse a zasahovala i dveře a nábytek. Bylo zřejmé, že záření každou minutou sílí a že každá normální lidská bytost odtud musí okamžitě pryč.
Ammi ukázal mužům zadní dveře a cestu mezi poli na desetiakrovou pastvinu. Šli a klopýtali jako ve snu a neodvažovali se ohlédnout, dokud nedosáhli vzdálené výšiny. Byli rádi, že, nalezli tuto cestu; přední cestou kolem studny by jít nemohli. Bylo dost hrozné projít jenom kolem zářící stodoly a přístřešku a dále sadem světélkujících a ohavně zkroucených stromů, jejichž větve byly v té chvíli díky bohu ohnuty největší silou vzhůru. Když přecházeli po venkovské lávce přes Chapmanův potok, měsíc byl schován za velmi hustými mraky a muži zcela potmě tápali do otevřených luk.
Když se ohlédli zpět do údolí a ke vzdálené Gardnerově farmě na jeho dně, naskytl se jim úděsný pohled. Celá farma zářila oním podivným, neznámým zbarvením; stromy, budovy, a dokonce i tráva a rostlinstvo, které nebylo zasaženo smrtelnou šedou křehkostí. Koruny stromů byly vzepjaty vzhůru, na koncích větví hořely nezdravé plameny a blikající cáry týchž plamenů se plazily po trámech domu, stodoly a přístřešků. Byla to scéna z Fuseliho vizí a korunou vší té vřavy amorfní luminiscence byla nepřátelská, nezměřitelná duha tajemného jedu vystupujícího ze studně - světlo kypělo, hmatalo, vyskakovalo, šlehalo, sršelo, vzpínalo se a zlovolně bublalo ve svém kosmickém, nepochopitelném chromatismu.
A potom ta podivná věc z ničeho nic vypálila svisle vzhůru k obloze jako raketa nebo meteorit a beze stopy zmizela okrouhlým a podezřele pravidelným otvorem v mracích, dříve než kdokoliv mohl vzdechnout či vykřiknout. Nikdo z diváků ten pohled nikdy nezapomene; Ammi tupě zíral na souhvězdí Labutě s Denebem blyštícím se nad všemi ostatními ve směru, kterým se neznámá barva propalovala Mléčnou dráhou. Jeho pohled se však rychle vrátil zpět na zem, a to díky praskotu dole v údolí. Bylo to tak, jen trhání a praskání dřeva, žádná exploze, jak později mnozí tvrdili. Avšak výsledek byl stejný. V jednu kaleidoskopickou vteřinu se zatracená a prokletá farma rozbouřila v kataklyzma nepřirozených jisker a substancí, jež zcela zastřelo pohled oněch několika diváků a stoupalo k zenitu v podobě prskající oblačné bouře trosek sršící barvami, které vskutku nemohly pocházet z našeho vesmíru. Mezi rychle se zatahujícími parami stačili ještě sledovat náhlý rozpad, který nastal v příští vteřině, a v další chvíli zmizelo vše. Tam dole zůstala pouze tma, do níž se muži neodvážili vrátit, a všude kolem vířil vítr, jehož temné závany jako by přicházely až z mezihvězdného prostoru. Ječel a skučel a bičoval pole a zničené lesy v šíleném kosmickém děsu, až si třesoucí se společnost uvědomila, že nemá smysl čekat, až měsíc osvětlí, co zbylo z Nahumova domova.
Vraceli se do Arkhamu severní cestou, sedm roztřesených mužů, poděšených tak, že si netroufali vyslovit ani náznak vysvětlení. Ammi na tom byl hůř než ostatní a prosil, aby s ním odbočili z cesty a doprovodili jej až domů do kuchyně. Netroufal si projít sám pustými, větrem bičovanými lesy až ke svému domovu na hlavní cestě, Neboť utrpěl ještě jeden šok, kterého ostatní byli ušetřeni, a navěky byl zdrcen do hloubky zaťatou hrůzou, o níž si po mnoho následujících let netroufal ani hlesnout. Když už se všichni, kteří to viděli z bouřlivého vrchu, vrátili na cestu, Ammi se ohlédl ještě jednou do zastíněného údolí zkázy, které ještě nedávno bylo domovem jeho nešťastného přítele. A tu si všiml, že z onoho vzdáleného a zničeného místa něco povylétlo a vzápětí opět sjelo do země, přesně tam, odkud odletěla do nebes ona obrovská beztvará příšera. Byla to jen barevná skvrna - avšak odstínu,jaký nenalezneš ani na zemi, ani na nebi. A protože Ammi tu barvu rozpoznal a pochopil, že její poslední zbytek musí stále číhat někde dole ve studni, již nikdy nenalezl klid.
Ammi se k tomu místu pak už nikdy nepřiblížil. Od dob všech těch hrůz uběhlo čtyřicet čtyři let, ale nikdy ta místa nenavštívila bude jen rád, až nová nádrž všechno přikryje. Já budu také rád, poněvadž se mi vůbec nelíbilo, jak sluneční svit měnil své zbarvení nad ústím opuštěné studny, kolem které jsem procházel. Doufám, že voda tam bude vždycky velmi hluboká, ale stejně ji nikdy nebudu pít. Tři z mužů, kteří tam tehdy byli s Ammim, se vrátili druhého dne prozkoumat trosky za denního světla, ale v podstatě žádné nenalezli. Pouze zbytky cihel z komína a kamenů ze sklepa, tu a tam neurčité minerální a metalické fragmenty a obrubeň osudné studny. Kromě Ammiho mrtvého koně, kterého odvlekli kus dál a pohřbili, a vozu, který mu byl vrácen, zmizelo cokoliv živého. Zůstalo jen pět tajemných akrů šedé pustiny, na níž od té doby nic nevyrostlo. Dodnes se tam rozprostírá otevřená nebi jako velká skvrna vypálená kyselinou v polích a lesích, a těch několik, kteří se na ni vzdor pověstem odvážili pohlédnout, ji nazvalo „Prokletý úhor".
Venkovské pověsti jsou podivné. A mohly by být ještě podivnější, kdyby se lidé z města a univerzitní chemici zabývali analýzou vody z neužívané studny a prachu, který, jak se zdá, žádný vítr nerozfouká. Také botanici by měli studovat umírající flóru na okrajích té skvrny, a tak by mohli vnést světlo do všeobecných dohadů, že skvrna se šíří, prý velmi pomalu, možná jen palec za rok. Lidé tvrdí, že barva okolní vegetace není na jaře úplně v pořádku, a v lehkém zimním sněhu prý je možno nalézt stopy podivných tvorů. Také sněhová pokrývka je prý na Prokletém úhoru tenčí než jinde. Koně, kterých již v tomto motorovém věku mnoho nezbylo, se prý v tom tichém údolí stávají neklidnými a lovci se prý v blízkostí skvrny šedého prachu nemohou spolehnout na své psy.
Říká se, že místo působí špatně i na psychiku. Po Nahumově smrti mnozí obyvatelé zpodivínštěli a nikdo z nich nedokázal kraj opustit. Zdravější lidé do jednoho odešli a jen cizinci se snažili uchytit se v rozpadajících se budovách. Nevydrželi však, a jeden se až diví, jak hluboký vhled vykazují jejich divoké pověsti a šeptaná magická tajemství. Argumentují, že se jim v tom groteskním kraji v noci zdají příšerné sny, a skutečně už pouhý pohled na ono temné království probouzí morbidní fantazii. Žádný cestovatel procházející místní hluboké rokle neunikl pocitu čehosi divného a malíře mrazí, když zobrazuje husté lesy, jejichž tajemnost je stejně duchovní jako optická. Já sám jsem překvapen intenzitou dojmu, který jsem získal jen z jediného dlouhého pochodu předtím, než mi Ammi vyprávěl svůj příběh. Když se začalo šeřit, tak nějak neurčitě jsem si přál, aby se obloha zatáhla mraky, poněvadž se mi do duše vkrádal podivný strach z hlubiny nebe klenoucího se mi nad hlavou.
Neptejte se mne na můj názor. Nevím, a to je všechno. Jediný, koho se můžete zeptat, je Ammi, protože lidé z Arkhamu o podivných dnech nemluví a tři profesoři, kteří viděli meteorit a jeho barevnou kouli, jsou už mrtví. Koulí bylo více. To je podstatné. Jedna se zřejmě nasytila a unikla, a byla tu zřejmě ještě jedna, pro kterou bylo tehdy příliš brzy. Ta je nepochybně ještě stále ve studni. Vím, že sluneční svit v miazmatických parách nad okrajem studny byl podivný. Venkované říkají, že se skvrna šíří asi o palec za rok; možná že tu znova dochází k růstu a sycení. Nicméně at' už se tam líhne jakýkoliv démon, musí být k něčemu připoután, jinak by se šířil rychle. Je snad přichycen ke kořenům stromů, které drásají vzduch? Jedna z dnešních arkhamských pověstí vypráví o tlustých dubech, které září a v noci se nepřirozeně pohybují.
Co to vlastně je, ví bůh. Podle kategorií hmoty je to, co Ammi popisoval, zřejmě plynem, avšak tento plyn podléhal zákonům, které nejsou z našeho vesmíru. Nepocházel ze sluncí a světů, které září do teleskopů a na fotografické desky v našich observatořích. Nebyl to dech nebe, jehož pohyby a rozměry naši astronomové měří nebo považují za nezměrné. Byla to skutečná barva z vesmíru, děsivý posel z dosud nezformovaných říší nekonečna mimo přírodu, kterou známe, jehož pouhá existence omračuje mozek a otupuje nás černými proudy z hlubin, které se náhle otevírají před našima zděšenýma očima.
Silně pochybuji, že by mi Ammi vědomě lhal, a také si nemyslím, že by jeho příběh byl jen výstřelkem šílenství, jak mě varovali lidé z města. Spolu s meteoritem přišlo do kopců a údolí něco hrozného, a něco hrozného, i když nevím v jakém rozsahu, tam zůstalo. Budu rád, až uvidím vodu stoupat. Doufám, že se zatím Ammimu nic nestane. Viděl toho tolik a ta věc působila tak zákeřně. Proč se nikdy neodstěhoval? Jak jasně si vybavil slova umírajícího Nahuma: „ . . . Nemůžeš utýct . . . táhne tě . . . víš, že se něco děje, ale je ti to na nic . . ." Chudák starý Ammi. Až budou pracovní čety nasazeny do práce na nádrži, musím napsat hlavnímu inženýrovi, aby na něj dával bedlivý pozor. Nerad bych si jej představoval jako šedé, zhroucené a křehnoucí monstrum, které čím dál častěji navštěvuje moje sny.
Ammi Nahuma neviděl déle než dva týdny; pak se začal strachovat, co se mohlo stát. Nakonec se vzdor svému strachu rozhodl Gardnerovu farmu navštívit. Z mohutného komína nestoupal kouř a host se chvíli obával nejhoršího. Celá farma vypadala příšerně - šedivá, rozpadající se tráva a listí na zemi, křehké zlomky révy spadané z prastarých zdí a štítů a velké holé stromy drásající šedé listopadové nebe s nepřirozenou zlovolností, která, jak se Ammi mohl jen domnívat, pramenila ze sotva znatelně změněného pohybu větví. Nahum byl však přece jen naživu. Byl slabý a ležel na pohovce v kuchyni pod nízkým stropem, byl však dokonale při vědomí, dokonce schopný udílet jednoduché příkazy Zenasovi. V místnosti byla hrozná zima, a když se Ammi viditelně roztřásl, hostitel chraplavě zakřičel na Zenase, aby donesl více dřeva. Dříví bylo vskutku zapotřebí; dutina krbu byla vyhaslá a prázdná a jen mrak sazí vířil ve studeném větru, který proudil dolů komínem. Nahum se otázal, zda se teď, když se přiložilo, cítí pohodlněji, a tu si Ammi uvědomil, co se stalo. 1 ten nejpevnější provaz nakonec povolil. Ubohá farmářova mysl se uzavřela před dalším zoufalstvím.
Ammi se opatrně vyptával, kam zmizel Zenas, ale nedozvěděl se nic určitého. „Ve studni - žije ve studni -" bylo vše, co mu byl pomatený otec schopen říci. A tu si Ammi vzpomměl na Nahumovu šílenou manželku a začal se tedy vyptávat tímto směrem. „Nabby? Proč, vždyť je tady!" zněla překvapená Nahumova odpověď, a Ammimu došlo, že musí pátrat sám. Zanechal bezmocného a mumlajícího farmáře na pohovce, sňal z hřebíku vedle dveří klíče a vystoupil po skřípajících schodech nahoru na půdu. Nahoře bylo velmi dusno a těsno, a úplné ticho. Ze čtyř dveří před ním byly zamčeny pouze jedny, a Ammi na nich vyzkoušel různé klíče z přineseného svazku. Třetí klíč se ukázal jako správný, a po chvilce tápání Ammi nízké bílé dveře otevřel.
Uvnitř bylo poměrně tmavo, poněvadž okno bylo malé a ještě zčásti zakryté hrubými dřevěnými mřížemi. Na podlaze ze širokých prken nebylo nic. Zápach k nevydržení. Dříve než Ammi postoupil dále, musel se vrátit do jiné místnosti a naplnit si plíce dýchatelným vzduchem. Když opět vstoupil, zahlédl v rohu cosi tmavého, a když se na to podíval zblízka, vyjekl hrůzou. Jak vykřikl, zdálo se mu, že okno na chvíli zastínil mrak, a o sekundu později cítil, že se o něj otírá jakýsi nenávistný proud par. Před očima se mu roztančily podivné barvy, a kdyby jej hrůza neochromila, snad by si vzpomněl na kouli uvnitř meteoru, již roztříštilo geologické kladívko, a na morbidní vegetaci, která vyrazila na jaře, avšak v té chvíli si uvědomoval pouze tu nelidsky zuboženou věc před sebou, která až příliš zjevně sdílela nepochopitelný osud mladého Thaddea a domácích zvířat. Ale co bylo na té hrůzné věci nejhoršího: při svém postupujícím rozkladu se ještě velmi pomalu, avšak patrně pohybovala.
Ammi už mi neřekl, co udělal, ale vyrozuměl jsem jasně, že ta věc v rohu se už dál nehýbala. Zřejmě nemohl jinak. Jsou věci, u kterých nelze mluvit, a skutek provedený z čistě humánních pohnutek je někdy zákonem krutě souzen. Pochopil jsem, že v půdní místnosti nezůstalo nic, co by se mohlo hýbat, a že zanechat tam něco, co by se ještě hýbat mohlo, by byl zločin stejně hrůzný jako odsoudit jakoukoli chápající bytost k věčnému trápení. Jiný člověk než flegmatický farmář by zřejmě omdlel nebo zešílel, Ammi se však vrátil nízkými dveřmi při dokonalém vědomí a zamkl za sebou ono prokleté tajemství. Teď bylo potřeba něco udělat s Nahumem; nakrmit jej, opatřit a převézt na jiné místo, kde by jej bylo možno opatrovat.
Když sestupoval Ammi ze schodů, uslyšel dole jakési žuchnutí. Měl dojem, jako by zaslechl i výkřik, který byl náhle umlčen, a s nervozitou si vzpomněl na lepkavou páru, která se o něj otírala v tom hrůzném pokoji nahoře. Co asi způsobil jeho výkřik a vůbec jeho vstup? Zadržen neurčitým strachem poslouchal další zvuky ozývající se zezdola. Nepochybně tam docházelo k vláčení nějaké těžké věci a ozýval se nechutný mlaskavý zvuk jakéhosi pekelně hnusného sání. Představivost měl rozpálenu horečnatými vizemi a neřízené myšlenky se znovu vracely k tomu, co viděl nahoře. Dobrý bože! Do jakého hrůzného světa snů vstoupil'? Neodvažoval se pohnout dopředu ani dozadu, a tak stál a třásl se v zákrutu obedněného schodiště. Každá podrobnost oné scény se mu vpalovala do mozku. Zvuky, pocit příšerného očekávání, temnota, příkrost úzkých schodů - a bože smiluj se! - slabá, avšak patrná luminiscence trámů a dřevěných stěn kolem.
Potom zvenku zaznělo divoké zaržání Ammiho koně a po něm klapot kopyt prozrazující zběsilý útěk. V příštím okamžiku byl kůň i s vozem z doslechu, zanechávaje vyděšeného muže na schodišti jeho vlastním dohadům o tom, jaká hrůza jej přiměla k útěku. To ale nebylo všechno. Zvenku se ozval ještě jiný zvuk. Znělo to jako šplouchání nějaké tekutiny - vody -, muselo to být ve studni. Zanechal Hrdinu neuvázaného blízko ní, a kolo vozu mohlo narazit na obrubeň a shodit dovnitř kámen. Slabé světlo na prastarém, odporném dřevě stále zářilo. Bože, jak starý ten dům vlastně byl? Větší část byla postavena před rokem 1670 a mansardová střecha nejpozději roku 1730.
Jasně uslyšel slabé zaškrábání dole na podlaze a pevněji sevřel těžkou hůl, kterou popadl na půdě, nevěda přesně proč. Postupně přemáhaje strnulost, sestoupil ze schodů a vykročil odvážně ke kuchyni. Avšak nedošel, poněvadž to, co hledal, už tam nebylo. Vyšlo mu to vstříc a bylo to stále jakýmsi způsobem živé. Ammi nemohl říct, zda to lezlo či zda to bylo vlečeno nějakými vnějšími silami, ale smrt již po tom sahala. Všechno se událo během poslední půlhodiny; zhroucení, šednutí a rozpad již značně pokročily. Bylo to děsivě křehké; suché fragmenty se již odlupovaly. Ammi se toho neodvážil dotknout, ale zděšen hleděl na rozpadající se karikaturu toho, co bylo kdysi tváří. „Co se stalo, Nahume, co se stalo?" zašeptal. Rozpraskané rty byly ještě schopny zaskřehotat poslední odpověď.
„Nic . . . vůbec . . . jenom barva . . . pálí to . . . chladný a mokrý, ale pálí . . . žilo to ve studni . . . viděl jsem to . . . takový jakoby kouř . . .jako ty kytky loni na jaře . . . studna v noci svítila . . . Thad a Merwin a Zenas . . . všechno živý . . . ze všeho vysává život . . . muselo to bejt v tom kameni . . . prolezlo to celou farmu . . . nevím, co to chce . . . ta kulatá věc, kterou vědátoři vytloukli z toho kamene . . . rozmlátili ji . . . byla to ta samá barva . . . stejná jako květiny a rostliny . . . muselo jich bejt víc . . . semen, víš . . . semena, rozrostly se . . . tenhle tejden jsem to viděl poprvý . . . mělo to dost síly i na Zenase . . . silnýho kluka, plnýho života . . . utluče to tvou duši, a pak tě má . . . spálí tě . . . ve vodě ze studny . . . měls pravdu . . . zlá voda . . . Zenas se nikdy nevrátil od studny . . . nemůžeš utýct . . . táhne tě . . . víš, že se něco děje, ale je ti to na nic . . . viděl jsem to tu a tam od tý doby, co zmizel Zenas . . . co je s Nabby, Ammi? . . . Už mi to nemyslí . . . nevzpomenu si, kdy jsem ji naposled krmil . . . jestli nedáme pozor, dostane ji to . . .jen ta barva . . . obličej se jí tak někdy večer zbarvuje . . . a pálí to a saje . . . pochází to odněkud, kde věci nejsou tak, jak je to tady . . . to řek jeden z těch profesorů . . . měl pravdu . . . dej si pozor, Ammi, bude to pokračovat . . . vysaje to život . . ."
To bylo vše; ten, který mluvil, už mluvit nemohl; ta věc jej zcela pohltila. Ammi jen přikryl červeným ubrusem to, co zbylo, a zadním vchodem vyrazil do polí. Vyšplhal se na desetiakrovou pastvinu a klopýtal domů severní cestou přes lesy. Netroufal si jít kolem studny, od níž utekl jeho kůň. Díval se na ni oknem a jasně viděl, že v obrubni žádný kámen nechybí. Odjíždějící vůz tam tedy nic nesvrhl - šplouchalo tam cosi jiného, cosi, co uteklo do studny poté, co téměř vysálo život z ubohého Nahuma.
Když Ammi dorazil domů, vůz s koňmi už tam byl a žena tonula v úzkostech. Uklidnil ji a bez dlouhého vysvětlování vyrazil do Arkhamu uvědomit úřady o tom, že Gardnerova rodina už neexistuje. Neudal žádné detaily, jen oznámil smrt Nahuma a Nabby (o Thaddeovi se už vědělo) a vysvětlit, že příčinou je zřejmě nějaká podivná nemoc, která vybila i dobytek. Podal také zprávu o tom, že Merwin a Zenas zmizeli. Na policejní stanici mu kladli mnoho otázek a nakonec jej přiměli, aby na Gardnerovu farmu doprovodil skupinu tří úředníků spolu s ohledávačem mrtvol, lékařem a veterinářem, který už měl nemocná zvířata v péči. Šel jen velmi nerad, poněvadž odpoledne se již klonilo k večeru a obával se, že je na místě zastihne noc. Jistou útěchou mu bylo jen to, že s ním šlo tolik lidí.
Šest mužů v bryčce jelo za Ammího vozem; na zničenou farmu dorazili kolem čtvrté hodiny odpolední. I když úředníci vypadali jako muži zvyklí na leccos, ani jeden nezůstal klidný při pohledu na to, co našli na půdě a pod červeným kostkovaným ubrusem dole na podlaze. Celkový vzhled zešedlé a zmořené farmy byl hrůzný, ale ony dva rozpadlé předměty překračovaly hranice čehokoli myslitelného. Nikdo se na ně nevydržel dlouho dívat, a dokonce i lékař připustil, že je tu velmi málo k vyšetřování. Bylo samozřejmě možno analyzovat vzorky, a tak se zaměstnával jejich odběrem - a pozdější výsledky rozborů v univerzitní laboratoři, kam byly ony dvě lahvičky prachu zaslány, byly velmi matoucí. Pod spektroskopem vykazovaly oba vzorky neznámé spektrum, v němž mnoho podivných čar připomínalo přesně spektrum meteoru, který byl zkoumán minulý rok. Schopnost vysílat toto spektrum po měsíci zmizela a prach se pak skládal převážně z alkalických fosforečnanů a uhličitanů.
Kdyby byl Ammi věděl, co muži podniknou, nikdy by jim o studni nic neříkal. Slunce již zapadalo a on toužil jen po tom, být už pryč. Ale stále se musel ohlížet po kamenné obrubni u velkého vahadla, a když se jej jeden z detektivů zeptal, připustil, že Nahum se obával něčeho tam dole, a to tak, že se dokonce ani nepokoušel hledat tam Merwina nebo Zenase. Po tom nezbylo než vyprázdnit studnu a ihned ji prozkoumat. Roztřesený Ammi musel čekat, zatímco ze studny vytahovali jedno vědro páchnoucí vody za druhým a vylévali je na rozměklou zemi. Muži nad tou břečkou zhnuseně odfrkávali a nakonec si museli ucpat nosy před zápachem, který odkrývali. Netrvalo to tak dlouho, jak se obávali, poněvadž vody ve studni bylo výjimečně málo. Není snad třeba popisovat příliš podrobně to, co našli. Merwin a Zenas tam byli oba, částečně v rozkladu; spíš jenom kostry. Byl tam také malý jelen a velký pes v podobném stavu a mnoho kostí menších živočichů. Mazlavé bahno a sliz na dně byly nevysvětlitelně pórovité a plné bublin; muž, který sestoupil dolů po stupačkách a dlouhým břevnem zkoumal hloubku bahna, nenarazil na nic pevného, ať nořil břevno sebehlouběji.
Všude se rozhostilo šero a z domu byly přineseny lucerny. Když už bylo jasné, že ze studny víc získat nelze, šli všichni dovnitř projednat celou věc v prastarém obývacím pokoji, zatímco strašidelné měsíční světlo si pohrávalo na všem tom rozpadu venku. Celý případ uváděl vyšetřovatele do rozpaků, neboť nemohli najít žádný společný prvek, který by spojoval podivný vzrůst zeleniny, neznámou nemoc dobytka a lidí a nepochopitelnou smrt Merwina a Zenase v zamořené studni. Pravda, slyšeli známé venkovské povídačky, ale nemohli přece věřit všemu, co zjevně odporovalo přírodním zákonům. Meteorit nepochybně otrávil půdu, avšak nemoc a smrt lidí a zvířat, kteří nejedli nic, co bylo na této půdě vypěstováno, to byla druhá věc. Byla to studniční voda? Bylo to pravděpodobné; možná by bylo vhodné ji analyzovat. Ale jaké zvláštní šílenství mohlo vést oba chlapce ke skoku do studny? Jejich počínání si bylo tak podobné - a zbytky dokazovaly, že oba trpěli smrtelným šednutím a křehnutím. Proč bylo všechno tak šedé a křehké?
Ohledávač mrtvol, který seděl blízko okna a díval se do dvora, si jako první všiml záře vystupující ze studny. Byla již úplná noc a celé to odpudivé okolí se zdálo být lehce luminiscentní, trochu
víc než jen osvětlené měsíčními paprsky, nicméně tato nová záře byla čímsi určitým a rozlišitelným; zdálo se, že vyráží z černé jámy jako tlumený paprsek lucerny a odráží se v malých kalužinkách vody rozlité kolem. Záře měla velmi podivnou barvu, a když se všichni shromáždili u okna, Ammi se skutečně vyděsil, protože ten podivný paprsek vycházející z ohavné hniloby měl zbarvení, které mu nebylo neznámé. Viděl je v té odporné křehké kouli v aerolitu před dvěma léty, viděl je v šílené vegetaci na jaře a domníval se, že je viděl také v jednom okamžiku předešlého rána proti zamřížovanému okénku v příšerném půdním pokoji, kde se odehrávaly nevyslovitelné věci. Zasvítilo na vteřinu a jeho ovanul lepkavý a nenávistný proud par - také chudák Nahum byl napaden něčím z toho světla. Rozhodně to říkal, říkal, že to bylo jako ta koule a jako ty rostliny. Pak to uteklo na dvůr a šplouchalo ve studni a nyní studna zářila do noci bledým, záludným paprskem téhož démonického odstínu.
Ammiho mysl byla náhle tak vybuzena, že byl i v tomto vypjatém momentě schopen uvažovat o víceméně vědeckém aspektu jevu. Nemohl se než divit, že má stejný zrakový dojem z par, které zahlédl přes den proti oknu nebo za ním, a z nočních výparů, které se jevily jako fosforescentní mlha proti sežehlé temné krajině. To nebylo správné, to bylo proti přírodě - znovu musel myslet na hrozná poslední slova utýraného přítele: „Pochází to odněkud, kde věci nejsou tak, jak je to tady, to řek jeden z těch profesorů . . ."
Všichni tři koně uvázaní venku u dvou uschlých stromků u cesty teď již ržáli a zběsile tloukli kopyty. Kočí vyrazil ke dveřím, že s nimi něco udělá, ale Ammi mu položil roztřesenou ruku na rameno. „Nechoď tam," zašeptal. „Je tam něco, co neznáme. Nahum říkal, že prej ve studni žije cosi, co ti vysaje život. Říkal, že to muselo nějak vyrůst z toho kulatýho, co jsme viděli v tom meteoru, co sem dopad loni v červnu. Říkal, že to saje a pálí, a je to jen oblak barvy jako támhleto světlo, který skoro nevidíš, vůbec nevidíš, vůbec nevíš, co to je. Nahum myslel, že se to živí na všem živým a je to pořád silnější. Říkal, že to viděl minule] tejden. Musí to být něco z daleka, z nebe, jak to říkali loni ti chlapi z univerzity o tom meteoritu. Podle toho, jak se to chová a co to dělá, tak to není z tohohle božího světa. Je to něco odjinud."
A tak muži zůstali nerozhodně stát, zatímco světlo plynoucí ze studny sílilo a uvázaní koně tloukli kopyty a ržáli v narůstajícím děsu. Byla to vskutku ohavná chvíle v tom hrůzném, prastarém, prokletém domě, kde vzadu v přístěnku byly uloženy příšerné pozůstatky čtyř lidí, dvoje nalezené v domě a dvoje ze studny, a před okny stoupal ze slizkých hlubin nezemský duhový sloup. Ammi zabránil kočímu v provedení jeho záměru, jako by zapomněl, že sám, když se o něj v půdním pokoji ráno otřel závan barevných par, zůstal v podstatě nezraněn, ale možná že i tak to bylo lepší. Nikdo se nikdy nedozví, co se tu noc venku dělo; a i když ona hrůza z hlubin zatím neublížila člověku jehož mysl nebyla oslabena, nebylo možné říci, co udělá právě v této chvíli, kdy její síla zjevně roste; proč se tak děje, se mělo brzy vyjevit pod napůl zataženým nebem zalitým měsíční září.
Jeden z detektivů u okna se náhle hlasitě zajíkl. Ostatní na něj pohlédli a potom sledovali jeho upřený pohled. Nebylo třeba slov. Co se v místních pověstech jevilo jako sporné, už sporným nebylo, a snad právě kvůli této věci, kterou později každý ze skupiny šeptem potvrdil, se v Arkhamu o podivných dnech nemluví. Je třeba předeslat, že v tu večerní hodinu vůbec nefoukal vítr. Později se zvedl, ale v tu chvíli bylo úplné bezvětří. Dokonce ani suché, šedé a drolící se vrcholky živého plotu, ani lem střechy stojící bryčky se nepohnuly. A přesto se v tom napjatém a zlém klidu pohybovaly ve výši holé koruny všech stromů na dvoře. Morbidně a křečovitě sebou škubaly, v jakémsi záchvatu šílenství drásaly měsícem postříbřené mraky, naprázdno tepaly nezdravý vzduch, jako by jimi škubal jakýsi cizí nehmotný nerv, nějaké spojení s podzemními děsy šílícími v hloubi pod jejich černými kořeny.
Na několik vteřin všichni zadrželi dech. Potom hustý mrak zastínil měsíc a obrysy svíjejících se větví se na chvíli ztratily. A tu se ze všech stran ozval přidušený křik plný hrůzy. Neboť onen běs se zároveň s obrysy neztratil a v děsuplné chvíli hlubší tmy všichni viděli ve výšce korun stromů vířit tisíce tlumeně světélkujících bodů, označujících každou větev jako Eliášův oheň nebo jako plameny, které sestoupily na hlavy apoštolů na letnice. Byla to obludná konstelace nepřirozeného světla, podobná početnému roji mrchožravých světlušek tančících v pekelném kole nad zakletým močálem; a barvou toho světla bylo opět ono vetřelecké cizí zbarvení, které Ammi tak dobře znal a jehož se děsil. Světelný sloup proudící ze studny byl čím dál jasnější a naplňoval vědomí shromážděných mužů obludným katastrofickým pocitem. Světlo už nezářilo, ale tryskalo, a zdálo se, že beztvarý proud nepopsatelné barvy se valí ze studny přímo na nebe.
Roztřesený veterinář se zvedl a zajistil přední dveře ještě jednou závorou. Ammi se třásl také, a když chtěl něco poznamenat k sílícímu světélkování stromů, ztrácel kontrolu nad svým hlasem. Ržání vzpínajících se koní bylo příšerné, ale nikdo ze skupiny skryté ve starém domě by se za nic na světě nepohnul vpřed. Světélkování stromů sílilo každým okamžikem a neklidné větve jako by byly silou vzpínány do svislé polohy. Dřevo vahadla studny zářilo a jeden z policistů beze slova ukázal na dřevěné přístřešky a včelí úly poblíž západní zdi. Začínaly světélkovat také, jen povozy návštěvníků se zdály být nedotčeny. Na cestě nastal jakýsi divoký pohyb a ozval se klapot kopyt. Ammi zhasil lampu, aby lépe viděli, a tu jim došlo, že spřežení splašených šedáků se podařilo zlomit stromek, k němuž bylo připoutáno, a vyrazilo na útěk i s policejní bryčkou.
Útěk koní jako by lidem rozvázal jazyk, takže si začali ustrašeně šeptat. „Rozšiřuje se to na všechno organické v okolí," šeptal lékař. Nikdo neodpověděl, jen muž, který byl ve studni, naznačil, že jeho tyč se tam musela dotýkat něčeho neskutečného. „Bylo to hnusné," dodal. „Žádné dno, jen bahno a bubliny a pocit, že tam dole pod tím něco číhá." Ammiho kůň venku na cestě ještě stále hrabal kopyty a vyrážel ohlušující řev, který trhal slabounkou nit úvah jeho pána, jenž si tu mumlal své neutříděné myšlenky: „Pochází to z toho kamene - vyrostlo to tam dole - žralo to všechno živý - požíralo to jejich duši i tělo - Thada a Merwina a Zenase a Nabby - Nahum byl poslední - všichni pili tu vodu - napáslo se to na nich a zesílilo - pochází to odjinud, kde věci nejsou tak, jak je to tady - a teď se to vrací domů."
V té chvíli sloup neznámého světla zazářil náhle silněji a rozvlnil se do fantastických tvarů, které potom každý z diváků popisoval jinak. Uvázaný Hrdina vyrazil takový zvuk, jaký ještě nikdo od koně neslyšel. Všichni muži, schoulení pod nízkým stropem obývacího pokoje, si zacpávali uši a Ammi se přemožen hrůzou a hnusem odvrátil od okna. Slova nemohla vyjádřit, co se dělo; když Ammi znovu vyhlédl z okna, nebohé zvíře leželo zhrouceno a bez hnutí mezi zpřelámanými ojemi vozu. To byl Hrdinův konec; zůstal tak až do druhého dne, kdy ho pohřbili. Ale v té chvíli nebyl čas na nářky, protože právě tehdy jeden z detektivů upozornil na něco podivného přímo v místnosti. Při zhasnuté lampě bylo náhle jasně vidět, že bledá záře se začíná rozšiřovat po domě samotném. Zářila na širokých prknech na podlaze a na kusu hadrového koberce, tetelila se na závěsech podél dělených oken, běhala nahoru a dolů po odhalených rohových sloupech, blyštila se na poličkách a na krbové římse a zasahovala i dveře a nábytek. Bylo zřejmé, že záření každou minutou sílí a že každá normální lidská bytost odtud musí okamžitě pryč.
Ammi ukázal mužům zadní dveře a cestu mezi poli na desetiakrovou pastvinu. Šli a klopýtali jako ve snu a neodvažovali se ohlédnout, dokud nedosáhli vzdálené výšiny. Byli rádi, že, nalezli tuto cestu; přední cestou kolem studny by jít nemohli. Bylo dost hrozné projít jenom kolem zářící stodoly a přístřešku a dále sadem světélkujících a ohavně zkroucených stromů, jejichž větve byly v té chvíli díky bohu ohnuty největší silou vzhůru. Když přecházeli po venkovské lávce přes Chapmanův potok, měsíc byl schován za velmi hustými mraky a muži zcela potmě tápali do otevřených luk.
Když se ohlédli zpět do údolí a ke vzdálené Gardnerově farmě na jeho dně, naskytl se jim úděsný pohled. Celá farma zářila oním podivným, neznámým zbarvením; stromy, budovy, a dokonce i tráva a rostlinstvo, které nebylo zasaženo smrtelnou šedou křehkostí. Koruny stromů byly vzepjaty vzhůru, na koncích větví hořely nezdravé plameny a blikající cáry týchž plamenů se plazily po trámech domu, stodoly a přístřešků. Byla to scéna z Fuseliho vizí a korunou vší té vřavy amorfní luminiscence byla nepřátelská, nezměřitelná duha tajemného jedu vystupujícího ze studně - světlo kypělo, hmatalo, vyskakovalo, šlehalo, sršelo, vzpínalo se a zlovolně bublalo ve svém kosmickém, nepochopitelném chromatismu.
A potom ta podivná věc z ničeho nic vypálila svisle vzhůru k obloze jako raketa nebo meteorit a beze stopy zmizela okrouhlým a podezřele pravidelným otvorem v mracích, dříve než kdokoliv mohl vzdechnout či vykřiknout. Nikdo z diváků ten pohled nikdy nezapomene; Ammi tupě zíral na souhvězdí Labutě s Denebem blyštícím se nad všemi ostatními ve směru, kterým se neznámá barva propalovala Mléčnou dráhou. Jeho pohled se však rychle vrátil zpět na zem, a to díky praskotu dole v údolí. Bylo to tak, jen trhání a praskání dřeva, žádná exploze, jak později mnozí tvrdili. Avšak výsledek byl stejný. V jednu kaleidoskopickou vteřinu se zatracená a prokletá farma rozbouřila v kataklyzma nepřirozených jisker a substancí, jež zcela zastřelo pohled oněch několika diváků a stoupalo k zenitu v podobě prskající oblačné bouře trosek sršící barvami, které vskutku nemohly pocházet z našeho vesmíru. Mezi rychle se zatahujícími parami stačili ještě sledovat náhlý rozpad, který nastal v příští vteřině, a v další chvíli zmizelo vše. Tam dole zůstala pouze tma, do níž se muži neodvážili vrátit, a všude kolem vířil vítr, jehož temné závany jako by přicházely až z mezihvězdného prostoru. Ječel a skučel a bičoval pole a zničené lesy v šíleném kosmickém děsu, až si třesoucí se společnost uvědomila, že nemá smysl čekat, až měsíc osvětlí, co zbylo z Nahumova domova.
Vraceli se do Arkhamu severní cestou, sedm roztřesených mužů, poděšených tak, že si netroufali vyslovit ani náznak vysvětlení. Ammi na tom byl hůř než ostatní a prosil, aby s ním odbočili z cesty a doprovodili jej až domů do kuchyně. Netroufal si projít sám pustými, větrem bičovanými lesy až ke svému domovu na hlavní cestě, Neboť utrpěl ještě jeden šok, kterého ostatní byli ušetřeni, a navěky byl zdrcen do hloubky zaťatou hrůzou, o níž si po mnoho následujících let netroufal ani hlesnout. Když už se všichni, kteří to viděli z bouřlivého vrchu, vrátili na cestu, Ammi se ohlédl ještě jednou do zastíněného údolí zkázy, které ještě nedávno bylo domovem jeho nešťastného přítele. A tu si všiml, že z onoho vzdáleného a zničeného místa něco povylétlo a vzápětí opět sjelo do země, přesně tam, odkud odletěla do nebes ona obrovská beztvará příšera. Byla to jen barevná skvrna - avšak odstínu,jaký nenalezneš ani na zemi, ani na nebi. A protože Ammi tu barvu rozpoznal a pochopil, že její poslední zbytek musí stále číhat někde dole ve studni, již nikdy nenalezl klid.
Ammi se k tomu místu pak už nikdy nepřiblížil. Od dob všech těch hrůz uběhlo čtyřicet čtyři let, ale nikdy ta místa nenavštívila bude jen rád, až nová nádrž všechno přikryje. Já budu také rád, poněvadž se mi vůbec nelíbilo, jak sluneční svit měnil své zbarvení nad ústím opuštěné studny, kolem které jsem procházel. Doufám, že voda tam bude vždycky velmi hluboká, ale stejně ji nikdy nebudu pít. Tři z mužů, kteří tam tehdy byli s Ammim, se vrátili druhého dne prozkoumat trosky za denního světla, ale v podstatě žádné nenalezli. Pouze zbytky cihel z komína a kamenů ze sklepa, tu a tam neurčité minerální a metalické fragmenty a obrubeň osudné studny. Kromě Ammiho mrtvého koně, kterého odvlekli kus dál a pohřbili, a vozu, který mu byl vrácen, zmizelo cokoliv živého. Zůstalo jen pět tajemných akrů šedé pustiny, na níž od té doby nic nevyrostlo. Dodnes se tam rozprostírá otevřená nebi jako velká skvrna vypálená kyselinou v polích a lesích, a těch několik, kteří se na ni vzdor pověstem odvážili pohlédnout, ji nazvalo „Prokletý úhor".
Venkovské pověsti jsou podivné. A mohly by být ještě podivnější, kdyby se lidé z města a univerzitní chemici zabývali analýzou vody z neužívané studny a prachu, který, jak se zdá, žádný vítr nerozfouká. Také botanici by měli studovat umírající flóru na okrajích té skvrny, a tak by mohli vnést světlo do všeobecných dohadů, že skvrna se šíří, prý velmi pomalu, možná jen palec za rok. Lidé tvrdí, že barva okolní vegetace není na jaře úplně v pořádku, a v lehkém zimním sněhu prý je možno nalézt stopy podivných tvorů. Také sněhová pokrývka je prý na Prokletém úhoru tenčí než jinde. Koně, kterých již v tomto motorovém věku mnoho nezbylo, se prý v tom tichém údolí stávají neklidnými a lovci se prý v blízkostí skvrny šedého prachu nemohou spolehnout na své psy.
Říká se, že místo působí špatně i na psychiku. Po Nahumově smrti mnozí obyvatelé zpodivínštěli a nikdo z nich nedokázal kraj opustit. Zdravější lidé do jednoho odešli a jen cizinci se snažili uchytit se v rozpadajících se budovách. Nevydrželi však, a jeden se až diví, jak hluboký vhled vykazují jejich divoké pověsti a šeptaná magická tajemství. Argumentují, že se jim v tom groteskním kraji v noci zdají příšerné sny, a skutečně už pouhý pohled na ono temné království probouzí morbidní fantazii. Žádný cestovatel procházející místní hluboké rokle neunikl pocitu čehosi divného a malíře mrazí, když zobrazuje husté lesy, jejichž tajemnost je stejně duchovní jako optická. Já sám jsem překvapen intenzitou dojmu, který jsem získal jen z jediného dlouhého pochodu předtím, než mi Ammi vyprávěl svůj příběh. Když se začalo šeřit, tak nějak neurčitě jsem si přál, aby se obloha zatáhla mraky, poněvadž se mi do duše vkrádal podivný strach z hlubiny nebe klenoucího se mi nad hlavou.
Neptejte se mne na můj názor. Nevím, a to je všechno. Jediný, koho se můžete zeptat, je Ammi, protože lidé z Arkhamu o podivných dnech nemluví a tři profesoři, kteří viděli meteorit a jeho barevnou kouli, jsou už mrtví. Koulí bylo více. To je podstatné. Jedna se zřejmě nasytila a unikla, a byla tu zřejmě ještě jedna, pro kterou bylo tehdy příliš brzy. Ta je nepochybně ještě stále ve studni. Vím, že sluneční svit v miazmatických parách nad okrajem studny byl podivný. Venkované říkají, že se skvrna šíří asi o palec za rok; možná že tu znova dochází k růstu a sycení. Nicméně at' už se tam líhne jakýkoliv démon, musí být k něčemu připoután, jinak by se šířil rychle. Je snad přichycen ke kořenům stromů, které drásají vzduch? Jedna z dnešních arkhamských pověstí vypráví o tlustých dubech, které září a v noci se nepřirozeně pohybují.
Co to vlastně je, ví bůh. Podle kategorií hmoty je to, co Ammi popisoval, zřejmě plynem, avšak tento plyn podléhal zákonům, které nejsou z našeho vesmíru. Nepocházel ze sluncí a světů, které září do teleskopů a na fotografické desky v našich observatořích. Nebyl to dech nebe, jehož pohyby a rozměry naši astronomové měří nebo považují za nezměrné. Byla to skutečná barva z vesmíru, děsivý posel z dosud nezformovaných říší nekonečna mimo přírodu, kterou známe, jehož pouhá existence omračuje mozek a otupuje nás černými proudy z hlubin, které se náhle otevírají před našima zděšenýma očima.
Silně pochybuji, že by mi Ammi vědomě lhal, a také si nemyslím, že by jeho příběh byl jen výstřelkem šílenství, jak mě varovali lidé z města. Spolu s meteoritem přišlo do kopců a údolí něco hrozného, a něco hrozného, i když nevím v jakém rozsahu, tam zůstalo. Budu rád, až uvidím vodu stoupat. Doufám, že se zatím Ammimu nic nestane. Viděl toho tolik a ta věc působila tak zákeřně. Proč se nikdy neodstěhoval? Jak jasně si vybavil slova umírajícího Nahuma: „ . . . Nemůžeš utýct . . . táhne tě . . . víš, že se něco děje, ale je ti to na nic . . ." Chudák starý Ammi. Až budou pracovní čety nasazeny do práce na nádrži, musím napsat hlavnímu inženýrovi, aby na něj dával bedlivý pozor. Nerad bych si jej představoval jako šedé, zhroucené a křehnoucí monstrum, které čím dál častěji navštěvuje moje sny.