Když jsem se přiblížil k bezejmennému městu, věděl jsem, že je prokleté. Cestoval jsem vyprahlým a strašným údolím v měsíčním světle a z dálky jsem je spatřil strašidelně trčet nad pískem, jako trčí kusy mrtvoly z nedbale vykopaného hrobu. Z věkovitých kamenů tohoto omšelého pamětníka potopy, této prabáby nejstarších pyramid, promlouval strach, a neviditelná aura mě odpuzovala a vyzývala mě k ústupu před prastarými a zlověstnými tajemstvími, která by neměl spatřit žádný člověk a která se nikdy žádný jiný člověk spatřit neodvážil.
Hluboko v arabské poušti leží bezejmenné město, drolící se, němé, nízké zdi téměř zakryté písky nepočítaných věků. Muselo již být takové předtím, než byly položeny první kameny Memphisu a než byly vypáleny cihly Babylóna. Neexistuje pověst tak stará, aby mu dávala jméno nebo aby připomínala, že bylo někdy živé; hovoří se však o něm šeptem okolo táborových ohňů a mumlají o něm stařeny ve stanech šejků, takže se mu všechny kmeny vyhýbají, ač vlastně nevědí proč. O tomto místě snil šílený básník Abdul Alhazred v noci předtím, než zazpíval své nevysvětlitelné dvojverší:
„Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá."
Měl jsem vědět, že Arabové měli dobrý důvod vyhýbat se bezejmennému městu, městu, o němž se vypráví v podivných příbězích, ale jež nikdo živý neviděl, a přece jsem na ně nedala vypravil se se svým velbloudem do pustiny, kam nikdo nechodí. Já jediný jsem je viděl, a jen proto žádnou jinou tvář nehyzdí takové vrásky strachu, jen proto se nikdo jiný tak hrozně neroz
třese, když noční vítr zaharaší okny. Když jsem na ně narazil v příšerné strnulosti nekonečného spánku, hledělo na mne, zmrazeno paprsky studeného měsíce uprostřed žáru pouště. A když jsem mu pohled oplácel, zapomněl jsem na svou vítězoslávu nad tím, že jsem je našel, zůstal jsem s velbloudem stát a čekal na úsvit.
Čekal jsem hodiny, až východ zešedl a hvězdy zbledly a šed' se proměnila v růžové světlo se zlatými okraji. Zaslechl jsem sténání a spatřil písečnou bouři, jak se pohybuje mezi prastarými kameny, ačkoli obloha byla jasná a obrovské rozlohy pouště klidné. Pak náhle nad vzdáleným obzorem pouště vystoupil planoucí okraj slunce, který jsem viděl skrze tu maličkou písečnou bouři, jež doznívala, a ve svém horečném rozpoložení jsem si představoval, že z nějaké daleké hlubiny se na pozdrav ohnivému kotouči ozval třesk znějícího kovu, jako jej zdraví Memnon z břehů Nilu. V uších mi zvonilo a v obraznosti se rojily nápady, když jsem pomalu vedl svého velblouda k onomu bezhlasému místu, tomu místu, které jsem viděl jen já ze všech živých
Toulal jsem se mezi beztvarými základy domů a jiných míst a nenacházel žádný vlys ani nápis, který by něco pověděl o lidech, pokud to byli lidé, kteří město vystavěli a kdysi tu žili. Starobylost toho místa byla ohavná a toužil jsem nalézt nějaké znamení nebo důkaz, že město skutečně zbudoval člověk. zříceniny měly určité proporce a rozměry které se mi nelíbily. Měl jsem s sebou mnoho nástrojů a hodně jsem kopal uvnitř zdí pobořených budov, ale práce pokračovaly pomalu a neobjevilo se nic významného. Když se vrátila noc a měsíc, ucítil jsem studený vítr, jenž přinesl nový strach, takže jsem se neodvážil zůstat. Když jsem vycházel z věkovitých zdí, abych někde přespal, zvedla se za mnou malá vzdychající písečná bouře a zavála nad šedými kameny, přestože měsíc byl jasný a většina pouště klidná.
Přesně za svítání jsem se probudil z hrůzných a barvitých snů a v uších mi zněl jakoby kovový třesk. Viděl jsem slunce, jak rudě prosvítá posledními závany malé písečné bouře, která se tetelila nad bezejmenným městem, a povšiml jsem si klidu ostatní krajiny. Ještě jednou jsem se odvážil do těch pochmurných trosek, jež se vzdouvaly pod pískem jako obr pod pokrývkou, a opět jsem marně kopal a hledal památky na zapomenuté plemeno. V poledne jsem si odpočal a odpoledne jsem strávil mnoho času sledováním zdí a některých ulic a obrysů téměř zaniklých budov. Viděl jsem, že město bývalo vskutku mohutné, a divil jsem se, odkud se vzala ta velikost. Představoval jsem si všechnu nádheru věku vzdáleného tak, že se naň Chaldea nemohla pamatovat, a myslel jsem na odsouzený Sarnath, který stával v zemi Mnar, když bylo lidstvo mladé, a na Ib, jenž byl vytesán z šedého kamene dříve, než lidstvo vzniklo.
Tu jsem narazil na místo, kde se skalní podloží zvedalo nad písek a tvořilo nízké skalisko. Zde jsem s radostí spatřil to, co slibovalo další stopy předpotopních lidí. Ve stěně skaliska byla vytesána nezaměnitelná průčelí několika malých, přikrčených skalních domů nebo chrámů, jejichž nitro možná uchovávalo mnohá tajemství věků tak vzdálených, že se vymykaly výpočtu, přestože písečné bouře dávno setřely jakékoli ozdoby, jež snad bývaly vytesány zvenku.
Všechny temné vchody v mé blízkosti byly velmi nízké a zaváté pískem, ale jeden jsem vyčistil rýčem a prolezl jsem jím s pochodní, abych odhalil tajemství která by mohl skrývat. Uvnitř jsem viděl, že jsem skutečně v chrámu, a viděl jsem zřetelné stopy plemene, které žilo a uctívalo své bohy než se poušť stala pouští. Nechyběly tam primitivní oltáře, sloupy a výklenky, všechny zvláštně nízké; a třebaže jsem neviděl žádné sochy ani fresky, bylo tam mnoho nápadných kamenů, zjevně uměle opracovaných do symbolických podob. Velmi zvláštní byla nízkost tesané komnaty, vždyť jsem tam stěží mohl vzpřímeně klečet, ale plocha byla tak velká, že mi ji pochodeň ukazovala jen zčásti. V některých vzdálených koutech jsem se podivně chvěl, protože jisté oltáře a kameny naznačovaly zapomenuté rituály strašné, odpudivé a nevysvětlitelné povahy, a já se ptal, jací lidé mohli vytvořit a navštěvovat takový chrám. Když jsem prohlédl vše, co to místo obsahovalo, vyplazil jsem se ven, dychtivý zjistit, co ještě se dá v chrámech objevit.
Už se přiblížila noc, ale hmatatelné věci, které jsem spatřil, způsobily, že zvědavost převážila nad strachem, takže jsem neuprchl před dlouhými měsíčními stíny, které mě odradily, když jsem bezejmenné město spatřil poprvé. V šeru jsem vyčistil jiný otvor a s novou pochodní jsem se proplazil dovnitř. Nalezl jsem další neurčité kameny a symboly, ale nic zřetelnějšího, než co obsahoval první chrám. Síň byla stejně nízká, ale mnohem méně široká, a končila velmi úzkou chodbou se stěsnanými šerými a záhadnými svatyněmi. Pátral jsem kolem těchto svatyní, když ticho prolomily zvuky větru a mého velblouda venku, a já se vrátil ven, abych zjistil, čeho se mohlo zvíře polekat.
Měsíc jasně svítil nad prastarými ruinami a ozařoval hustý oblak písku, který se zdál hnán silným, ale utichajícím větrem z nějakého místa podél skály přede mnou. Pochopil jsem, že velblouda rozrušil tento studený písečný vítr, a chtěl jsem jej odvést někam do závětří, když tu jsem náhodou vzhlédl a viděl, že nahoře na skále žádný vítr není. To mě ohromilo a znovu jsem dostal strach, ale ihned jsem si vzpomněl na náhlé místní větry, které jsem viděl a slyšel již předtím při východu a západu slunce, a usoudil jsem, že je to normální. Odhadl jsem, že vychází z nějaké skalní pukliny vedoucí do jeskyně, a sledoval jsem rozvířený písek k jeho zdroji; brzy jsem postřehl, že vychází z černého ústí chrámu daleko na jih ode mne, téměř mimo dohled. Plahočil jsem se proti dusivému oblaku písku k tomuto chrámu, který se po přiblížení jevil větší než ostatní a vchod měl mmohem méně zanesený spečeným pískem. Byl bych vešel, nebýt toho, že strašlivá síla ledového větru téměř uhasila mou pochodeň. Vál zběsile z temných dveří, strašidelně vzdychal, když rozviřoval písek, a šířil se mezi podivnými troskami. Brzy zeslábl a písek se postupně uklidňoval, až posléze všechno zase spočinulo, avšak mezi přízračnými kameny města jako by cosi kráčelo, a když jsem vzhlédl k měsíci, zdálo se, že se chvěje, jako by se zrcadlil v neklidných vodách. Bál jsem se víc, než jsem mohl vysvětlit, ale ne tolik, aby to otupilo mou žízeň po poznání; a tak jakmile vítr zcela utichl, vkročil jsem do temné síně, odkud přivál.
Tento chrám, jak jsem si zvenčí představoval, byl větší než oba, které jsem navštívil předtím, a byla to pravděpodobně přírodní dutina, protože přiváděla vítr z nějaké končiny vzadu. Mohl jsem tu stát zcela vzpřímen, ale viděl jsem, že kameny a oltáře jsou stejně nízké jako v druhých chrámech. Na stěnách a klenbě jsem poprvé spatřil nějaké stopy výtvarného umění pradávného plemene, zvláštní zkroucené pruhy barvy, jež téměř vybledly nebo opadaly, a na dvou z oltářů jsem s rostoucím vzrušením spatřil spleť kvalitních ornamentálních reliéfů. Když jsem zvedl pochodeň, zdálo se mi, že tvar klenby je příliš pravidelný na to, aby byl přirozený, a ptal jsem se, na čem ti prehistoričtí kameníci pracovali nejdříve. Museli být ohromně technicky zruční.
Potom mi jasnější zášleh komíhaného světla plamene ukázal to, co jsem hledal: otvor do oněch vzdálenějších propastí, odkud přivál ten náhlý vítr; a udělalo se mi mdlo, když jsem viděl, že jsou to malé a zjevně umělé dveře vytesané ve skále. Vsunul jsem dovnitř svou pochodeň a spatřil černý tunel, jehož strop se klenul nízko nad hrubým schodištěm z velmi malých, četných a prudce klesajících stupňů. Ty stupně nikdy nepřestanu vidět ve snech, neboť jsem přišel na to, co znamenají. Tehdy jsem vlastně nevěděl, zda jim mám říkat schody, nebo jen výstupky ve srázném spádu. V hlavě mi vířily šílené myšlenky a slova výstrahy arabských proroků jako by vanula přes poušť ze zemí, jež lidé znají, k bezejmennému městu, které se lidé neodvažují znát. Přesto jsem váhal jen okamžik, než jsem se protáhl portálem a začal opatrně slézat dolů strmou chodbou, nohama napřed jako po žebříku.
Jen ve strašlivých fantaziích vyvolaných drogami nebo deliriem mohl kdy někdo jiný vykonat takový sestup jako já. Úzká chodba mířila nekonečně dolů jako do nějaké ohavné strašidelné studny a pochodeň, kterou jsem třímal nad hlavou, nemohla osvětlit neznámé hlubiny, k nimž jsem se plazil. Přestal jsem sledovat čas a zapomněl jsem se dívat na hodinky, třebaže jsem se lekal pomyšlení na vzdálenost, kterou zřejmě překonávám. Měnil jsem směr i spád, a jednou jsem se dostal do dlouhé, nízké rovné chodby, kde jsem se musel plazit nohama napřed po skalnaté podlaze a držet pochodeň na délku paže za svou hlavou. Nebylo to tam dost vysoké, abych si mohl kleknout. Pak byly další strmé schody, a stále jsem se bez konce škrábal dolů, když má skomírající pochodeň zhasla. Myslím, že jsem si toho hned nevšiml; když jsem to totiž konečně zaznamenal, pořád ještě jsem ji držel zdviženou, jako by planula. Byl jsem zcela vyveden z rovnováhy instinktivní touhou po všem neznámém a cizím, která ze mě udělala poutníka po zemi a návštěvníka dalekých pradávných a zapovězených míst.
Ve tmě mi v mysli vysvítaly zlomky z mého pokladu démonologie; věty ze šíleného Araba Alhazreda, odstavce z apokryf nich příšerností Damasciových a hanebné řádky z deliriózního Image du Monde od Gauthiera de Metz. Opakoval jsem si podivné útržky a mumlal o Afrasiabovi a démonech, kteří ho snesli do Oxu; později jsem si znovu a znovu prozpěvoval frázi z jednoho příběhu od Lorda Dunsanyho - „bezhlasá čerň propasti". Jednou, když byl sestup úžasně strmý, jsem si zpěvavě recitoval cosi z, Thomase Moora, až jsem dostal strach recitovat více:
„Jezero temnoty tak černé
jak čarodějný kotel plný býlí,
jež při zatmnění měsíce tam vlili.
Sklonil jsem se, bych viděl, kde má noha stane,
zda projdu. Pode mnou, kam oko dohlédlo,
černé jak smola, hladké jako sklo
stěny té propasti, jak čerstvě nablýskané
tou temnou živicí, již Smrti trůn
na břeh svůj vrhá navzdor nebesům.“
Čas již zcela přestal existovat, když mé nohy opět ucítily rovnou půdu a zjistil jsem, že jsem v prostoru o maličko vyšším než síně oněch dvou menších chrámů, nyní tak nezjistitelně vysoko nad mou hlavou. Postavit jsem se úplně nemohl, ale mohl jsem klečet zpříma a ve tmě jsem se šoural a plazil naslepo sem a tam. Brzy jsem poznal, že jsem v úzké chodbě, jejíž stěny jsou lemované dřevěnými skříněmi s prosklenými předními stěnami. Když jsem v té paleozologocké a propastné končině nahmatal něco takového jako leštěné dřevo a sklo, otřásl jsem se nad možnými souvislostmi, o nichž to svědčilo. Schránky byly zřejmě srovnané po obou stranách chodby v pravidelných rozestupech, byly obdélné a ležaté a tvarem i velikostí se odporně podobaly rakvím. Když jsem se dvěma či třemi pokusil pohnout, abych je blíže prozkoumal, zjistil jsem,, že sedí pevně.
Viděl jsem, že je chodba dlouhá, a tak jsem se rychle potácel kupředu plazivým během, který by se zdál hrůzný, kdyby mé nějaké oko v té temnotě pozorovalo; chvílemi jsem křižoval ze strany na stranu, abych se dotkl svého okolí a ujistil se, že stěny a řady schrán se táhnou dál. Člověk je tak zvyklý myslet vizuálně, že jsem téměř zapomněl na tmu, a představoval si nekonečnou chodbu ze dřeva a skla v její nízké jednotvárnosti, jako bych ji viděl. A pak jsem ji v okamžiku nepopsatelného pohnutí opravdu uviděl.
Nevím, kdy přesně se má představa prolnula se skutečným pohledem, ale přede mnou se postupně rozsvětlovalo a náhle jsem věděl, že vidím šeré obrysy chodby a schrán, jak se rýsují v jakémsi neznámém podzemním světélkování. Chvíli bylo vše přesně tak, jak jsem si to představoval, protože zář byla velmi slabá, ale jak jsem dál mechanicky klopýtal kupředu do silnějšího světla, uvědomil jsem si, že mé představy byly jen chabé. Tato síň nebyla žádným pozůstatkem primitivnosti jako chrámy ve městě nahoře, ale památníkem nejvelkolepějšího cizokrajného umění. Bohaté, živé a odvážně fantastické útvary a obrazy tvořily souvislý sled nástěnných maleb, jejichž čáry a barvy nelze popsat. Schrány byly ze zvláštního zlatého dřeva s přední stěnou ze skvělého skla a obsahovaly mumifikované podoby tvorů, groteskností přesahujících nejzmatenější lidské sny.
Zprostředkovat jakoukoli představu těchto obludností prostě nelze. Byli to plazi, tvarem těla připomínající někdy krokodýl}•, někdy tuleně, ale ještě častěji nepřipomínali vůbec nic, o čem kdy slyšeli přírodovědci nebo paleontologové. Velikostí se blížili malému člověku a přední nohy měly jemné a zřetelné tlapky pozoruhodně podobné lidským rukám a prstům. Ale nejpodivnějši byly jejich hlavy, které svým obrysem odporovaly všem biologickým zásadám. Nedají se prostě přirovnat k ničemu - v jediném mžiku mě napadaly příměry tak odlišné jako kočka, buldok, bájný satyr a člověk. Ani Jupiter sám neměl tak kolosální a vypouklé čelo, ale rohy, neexistence nosu a aligátoří tlama vyčleňovala ty bytosti ze všech známých kategorií. Chvíli jsem přemítal, zda jsou ty mumie skutečné, a měl jsem tak trochu podezření, že jsou to umělé modly; brzy jsem však usoudil, že je to opravdu jakýsi prazemský druh, který žil, když žilo to bezejmenné město. Jejich grotesknost korunovalo to, že většina byla velkolepé oděna nákladnými látkami a bohatě okrášlena ozdobami ze zlata, drahokamů a neznámých lesklých kovů.
Tito plazovití tvorové museli znít velkou důležitost, protože zaujímali první místo v podivných malbách na stěnách a na stropě. Umělec je s nedostižnou zručností zobrazil v jejich
vlastním světě, kde měli města a zahrady přizpůsobené svým rozměrům, a já se neubránil domněnce, že jejich obrazové dějiny jsou alegorické; snad ukazují vývoj plemene, které je uctívalo. Tito tvorové, říkal jsem si, byli pro lidi z bezejmenného města tím, čím byla vlčice pro Řím nebo čím je nějaká totemová šelma indiánskému kmenu.
Když jsem se držel tohoto náhledu, mohl jsem zhruba sledovat pozoruhodný epos o bezejmenném městě; příběh mocné přímořské metropole, jež panovala světu, dříve než se Afrika vynořila z vln, a jejích zápasů, když moře ustupovalo a poušť se plížila do úrodného údolí, kde město stálo. Viděl jsem jeho války a triumfy, jeho těžkostí a porážky a potom jeho strašlivý boj s pouští, když tisíce jeho lidí - zde alegoricky znázorněných groteskními plazy - byly dohnány k tomu, aby si jakýmsi zá zračným způsobem protesaly cestu dolů skalami do jiného světa, o němž jim pověděli jejich proroci. Bylo to všechno živé, podivné a realistické a souvislost se strašlivým sestupem, který jsem podnikl, byla nepochybná. Poznával jsem i chodby.
Jak jsem se plížil průchodem k jasnějšímu světlu, viděl jsem pozdější fáze malovaného eposu - loučení plemene, jež bydlívalo v bezejmenném městě a okolním údolí po deset miliónů let; plemene, jehož duše se svíraly, že mají opustit scénu, kterou jejich těla znala tak dlouho, když se jeho příslušníci v mládí země usadili jako kočovníci a tesali v panenské skále ty prastaré svatyně, v nichž nikdy nepřestali uctívat své bohy. Světlo teď bylo lepší, takže jsem studoval obrazy bedlivěji, a s vědomím, že podivní plazi musí představovat neznámé lidi, jsem hloubal nad obyčeji bezejmenného města. Mnohé bylo zvláštní a nevysvětlitelné. Civilizace, jež znala i písmo, vystoupila, jak se zdálo, na vyšší úroveň než nezměrně pozdější civilizace Egypta a Chaldeje, a přece tu byly zvláštní mezery. Nemohl jsem například najít žádné obrazy představující smrt nebo pohřební obřady, leda ve spojitosti s válkami, násilím a epidemiemi, a divil jsem se mlčenlivosti ohledně přirozené smrti. Zdálo se, že se tu jako povzbuzující iluze pěstoval ideál nesmrtelnosti.
Ještě blíž ke konci chodby byly vymalovány scény té největší malebnosti a výstřednosti: stály tu proti sobě pohledy na bezejmenné město v jeho opuštěnosti a postupném rozpadu a poMedy na podivnou novou rajskou říši, kam si plemeno protesalo cestu kamenem. V těchto pohledech se ukazovalo město a opuštěné údolí vždy v měsíčním světle a nad zhroucenými zdmi se chvěl zlatý opar, jenž napůl zjevoval skvělou dokonalost dřívějších dob, přízračně a nepostižitelně znázorněnou umělcem. Rajské scény byly až příliš výstřední na to, aby jim bylo možno věřit; zobrazovaly skrytý svět věčného dne, plný skvělých měst a éterických pahorků a údolí. Na samém konci jsem měl dojem, že vidím známky uměleckého úpadku. Malby byly méně zručné a mnohem bizarnější než ty nejdivočejší z dřívějších výjevů. Zdály se zaznamenávat pomalý úpadek pradávného rodu, spojený s rostoucí zuřivostí vůči vnějšímu světu, odkud byl vyhnán pouští. Podoby lidí - vždy představované posvátnými plazy - se zdály postupně chřadnout, ačkoli jejich duch, znázorněný, jak se vznáší při měsíci nad zříceninami, co do velikostí narůstal. Vychrtlí kněží zobrazení jako plazi ve zdobném rouše proklínali ovzduší nahoře a všechny, kdo je dýchají, a jeden strašný závěrečný výjev ukazoval napohled primitivního člověka, snad průzkumníka ze starověkého Iremu, Sloupového města, jak je sápán na kusy příslušníky staršího plemene. Vzpomněl jsem si, jak se Arabové bojí bezejmenného města, a byl jsem rád, že za tímto místem byly šedivé stěny a strop holé.
Při prohlížení nástěnné malované historie jsem se přiblížil až těsně ke konci nízké síně a uvědomil jsem si bránu, z níž vycházelo celé to světélkování. Připlazil jsem se k ní a hlasitě jsem vykřikl nadskutečným ohromením z toho, co leželo za ní; místo dalších a jasnějších komnat tam totiž bylo jen bezhraničné prázdno jednolité záře, jaké by si člověk mohl představovat při pohledu z vrcholku Mount Everestu na moře prosluněné mlhy. Za mnou byla chodka tak těsná, že jsem se v ní nemohl postavit, přede mnou bylo nekonečno podzemního světla.
Z chodby do propasti se táhlo strmé schodiště - malé četné stupínky jako v těch černých chodbách, jimiž jsem prolézal -, ale po několika stopách vše mizelo v řeřavějících parách. K levé stěně byly přiraženy otevřené masivní mosazné dveře, neuvěřitelně silné a zdobené fantastickými reliéfy, jež mohly po zavření oddělit celý vnitřní svět světla od skalních dutin a chodeb. Hleděl jsem na schody a pojednou jsem se neodvažoval na ně vstoupit. Dotkl jsem se otevřených mosazných dveří a nemohl jsem jimi hnout. Potom jsem klesl tváří na kamennou podlahu, mysl rozplameněnou velikými myšlenkami, jež nemohlo zaplašit ani smrtelné vyčerpání.
Jak jsem nehybně ležel se zavřenýma očima a dával myšlenkám volnost, mnohé, čeho jsem si na freskách jen lehce povšiml, se mi vracelo s novým a strašlivým významem - výjevy představující bezejmenné město v jeho rozkvětu - rostlinstvo v údolí kolem a daleké země, s nimiž obchodovali jeho kupci. Alegorie plazících se tvorů mě mátla svou všeobsáhlostí a divil jsem se, že se jí ta důležitá obrazová historie tak těsně držela Bezejmenné město bylo na freskách vždy zobrazeno v proporcích odpovídajících plazům. Dumal jsem, jaké byly jeho skutečné proporce a nádhera, a na okamžik jsem se zamyslel nad jistými zvláštnostmi, jichž jsem si všiml v troskách. Zvědavě jsem se pozastavil nad nízkostí prastarých chrámů a podzemních chodeb, jež byly bezpochyby takto vytesány z úcty k plazím božstvům, která tam byla ctěna; přestože nutily vyznavače plazit se. Možná že lezení v nápodobě těch tvorů žádal sám zdejší rituál. Žádná náboženská teorie však nemohla snadno vysvětlit, proč byly rovné úseky v tom děsivém sestupu stejně nízké jako chrámy, ba ještě nižší, protože se v nich nedalo ani pokleknout. Když jsem pomyslel na lezoucí tvory, jejichž ohyzdné mumifikované podoby byly tak blízko, pocítil jsem nový svíravý strach. Myšlenkové asociace jsou zvláštní, a já uhýbal před pomyšlením, že kromě toho nebohého primitivního člověka rozsápaného na kusy na poslední malbě jsem jediný lidský tvor uprostřed mnoha památek a symbolů praživota.
Ale jako vždycky v mém podivném a toulavém bytí zvědavost brzy zahnala strach; svítivá propast a to, co snad obsahuje, totiž nabízely problém hodný největšího objevitele. Nepochyboval jsem, že v hlubině dole pod tím schodištěm leží podivný svět tajemství, a doufal jsem, že tam najdu ty lidské památky, které mi nedaly malované chodby. Fresky vyobrazily v této pod zemní říši neuvěřitelná města a údolí a má fantazie prodlévala u bohatých a obrovitých zřícenin, které na mne čekaly.
Můj strach vlastně platil spíš minulosti než budoucnosti. Ani tělesná hrůza z mého postavení v tom těsném průchodu s mrtvými plazy a předpotopními freskami, míle pod světem, který jsem znal, a s jiným světem přízračného světla a mlhu před sebou se nemohly vyrovnat smrtelnému děsu, který jsem cítil před propastnou starobylostí svého okolí a jeho duše. Starobylost tak obrovská, že se nedostává míry, jako by se šklebila z pravěkých kamenů a skalních chrámů bezejmenného města, zatímco ta nejposlednější z úžasných nástěnných map ukazovaly oceány a pevniny, jež člověk zapomněl, jen tu a tam s nějakým trochu povědomým obrysem. Co se mohlo dít během geologických věků od doby, kdy malby skončily a plemeno nenávidící smrt s odporem podlehlo rozkladu, to nemůže nikdo říci. V těchto jeskyních a v zářivé říši za nimi kdysi kvetl život; nyní jsem byl sám s životnými památkami a chvěl jsem se při pomyšlení na nespočetné věky, během nichž tato památky držely mlčenlivou opuštěnou stráž.
Náhle přišel další záchvat toho pronikavého strachu, který se mě střídavě zmocňoval od prvního pohledu na strašlivé údolí a bezejmenné město pod studeným měsícem, a přes své vyčerpání jsem se podvědomě zprudka posadil a zahleděl se zpátky do černého průchodu k tunelům, jež stoupaly ke světu venku. Mé pocity byly stejné jako ta, které mě přiměly nevstoupit do bezejmenného města za noci, a byly stejně nevysvětlitelné jako pronikavé. V následujícím okamžiku mě však čekal ještě větší otřes v podobě zřetelného zvuku - prvního, který porušil naprosté ticho těchto hrobových hlubin. Bylo to hluboké, tiché sténání jakoby vzdáleného zástupu zatracených duchů, a přicházelo ze směru, katu jsem právě hleděl. Jeho síla rychle rostla a brzy se strašlivě rozléhalo nízkou chodbou, a současné jsem si uvědomil silicí vanutí studeného vzduchu, rovněž proudící z tunelů a města nahoře. Dotek toho vzduchu jako by obnovil mou rovnováhu, protože jsem si okamžité vybavil náhlé závany, které se zvedaly okolo ústí propasti pokaždé při západu a východu slunce. Jeden z nich mi přece odhalil skryté tunely. Podíval jsem se na hodinky a viděl jsem, že se blíží východ slunce, a tak jsem se vzepřel, abych se ubránil vichru, který se hnal dolů do svého jeskynního domova, jako se s večerem hnal ven. Můj strach opět ustoupil, protože přírodní úkaz zpravidla zažene hloubání o neznámu.
Zběsileji a zběsileji se valil ten ječící, sténající noční vítr do propasti v nitru země. Opět jsem padl na tvář a marně se chytal podlahy ve strachu, že budu smeten otevřenou branou do světélkující propasti. Takové běsnění jsem neočekával, a jak jsem si začal uvědomovat, že mé tělo skutečně klouže směrem k propasti, obklíčilo mě tisk nových hrůzných předtuch a představ. Zlovůle toho vanutí vyvolávala neuvěřitelné obrazy; znovu jsem se roztřeseně srovnával s jediným lidským obrazem v té strašné chodbě, s mužem rozsápaným oním bezejmenným plemenem, neboť v dábelských spárech vířících proudů se zdála žít mstivá zloba tím silnější, že byla vlastně bezmocná. Myslím, že ke konci jsem zuřivě křičel - byl jsem téměř šílený -, ale jestliže ano, mé výkřiky se ztratily v pekelném bábelu vyjících větrných přízraků. Snažil jsem se lézt proti vražednému neviditelnému proudu, ale neudržel jsem se ani na místě a byl jsem pomalu a neodvratně tlačen k neznámému světu. Nakonec musel rozum úplně podlehnout, protože jsem začal donekonečna drmolit to nevysvětlitelné dvojverší šíleného Araba Alhazreda, který snil o bezejmenném městě:
„Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá. "
Jen pochmurní zádumčiví bozi pouště vědí, co se skutečné stalo - jaké nepopsatelné zápasy a tápání ve tmě jsem vytrpěl nebo jaký Abaddon mě vyvedl zpátky do života, kde musím stále vzpomínat a třást se v nočním větru, dokud si mě nevyžádá zapomnění - anebo něco horšího. Obludná, nepřirozená,obrovitá byla ta věc - a příliš přesahovala veškeré lidské představy než aby se jí dalo věřit jindy než v tichých prokletých hodinách před jitrem, kdy člověk nemůže spát.
Řekl jsem, že zuřivost toho vanutí byla pekelná - kakodémonická - a že jeho hlasy byly ohyzdné spoutanou zlobou zborcených věčností. Vzápětí se mému pulsujícímu mozku zdálo, že tyto hlasy, přede mnou chaotické, za mnou nabývají artikulované podoby; a. tam dole, v hrobě nespočetných, po věky mrtvých pradávností, míle a míle pod svítajícím světem lidí jsem slyšel obludné kletby a vrčení ďáblů v cizím jazyku. Otočil jsem se a proti svítivému éteru propasti jsem spatřil obrys toho, co nebylo vidět proti šeru v průchodu - příšernou tlupu chvátajících běsů, poloprůhledných, groteskně shluklých ďáblů zkřivených nenávistí, plemene, které si nikdo nemohl splést - lezoucích plazů z bezejmenného města.
A jak vítr utichl, ponořil jsem se do upíři tmy útrob země; vždyť za posledním z tvorů řinkly veliké mosazné dveře s ohlušujícím zaduněním kovové hudby, jejíž ozvuky se vyvalily do dalekého světa, aby pozdravily vycházející slunce, jako je zdraví Memnon od břehů Nilu.
Hluboko v arabské poušti leží bezejmenné město, drolící se, němé, nízké zdi téměř zakryté písky nepočítaných věků. Muselo již být takové předtím, než byly položeny první kameny Memphisu a než byly vypáleny cihly Babylóna. Neexistuje pověst tak stará, aby mu dávala jméno nebo aby připomínala, že bylo někdy živé; hovoří se však o něm šeptem okolo táborových ohňů a mumlají o něm stařeny ve stanech šejků, takže se mu všechny kmeny vyhýbají, ač vlastně nevědí proč. O tomto místě snil šílený básník Abdul Alhazred v noci předtím, než zazpíval své nevysvětlitelné dvojverší:
„Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá."
Měl jsem vědět, že Arabové měli dobrý důvod vyhýbat se bezejmennému městu, městu, o němž se vypráví v podivných příbězích, ale jež nikdo živý neviděl, a přece jsem na ně nedala vypravil se se svým velbloudem do pustiny, kam nikdo nechodí. Já jediný jsem je viděl, a jen proto žádnou jinou tvář nehyzdí takové vrásky strachu, jen proto se nikdo jiný tak hrozně neroz
třese, když noční vítr zaharaší okny. Když jsem na ně narazil v příšerné strnulosti nekonečného spánku, hledělo na mne, zmrazeno paprsky studeného měsíce uprostřed žáru pouště. A když jsem mu pohled oplácel, zapomněl jsem na svou vítězoslávu nad tím, že jsem je našel, zůstal jsem s velbloudem stát a čekal na úsvit.
Čekal jsem hodiny, až východ zešedl a hvězdy zbledly a šed' se proměnila v růžové světlo se zlatými okraji. Zaslechl jsem sténání a spatřil písečnou bouři, jak se pohybuje mezi prastarými kameny, ačkoli obloha byla jasná a obrovské rozlohy pouště klidné. Pak náhle nad vzdáleným obzorem pouště vystoupil planoucí okraj slunce, který jsem viděl skrze tu maličkou písečnou bouři, jež doznívala, a ve svém horečném rozpoložení jsem si představoval, že z nějaké daleké hlubiny se na pozdrav ohnivému kotouči ozval třesk znějícího kovu, jako jej zdraví Memnon z břehů Nilu. V uších mi zvonilo a v obraznosti se rojily nápady, když jsem pomalu vedl svého velblouda k onomu bezhlasému místu, tomu místu, které jsem viděl jen já ze všech živých
Toulal jsem se mezi beztvarými základy domů a jiných míst a nenacházel žádný vlys ani nápis, který by něco pověděl o lidech, pokud to byli lidé, kteří město vystavěli a kdysi tu žili. Starobylost toho místa byla ohavná a toužil jsem nalézt nějaké znamení nebo důkaz, že město skutečně zbudoval člověk. zříceniny měly určité proporce a rozměry které se mi nelíbily. Měl jsem s sebou mnoho nástrojů a hodně jsem kopal uvnitř zdí pobořených budov, ale práce pokračovaly pomalu a neobjevilo se nic významného. Když se vrátila noc a měsíc, ucítil jsem studený vítr, jenž přinesl nový strach, takže jsem se neodvážil zůstat. Když jsem vycházel z věkovitých zdí, abych někde přespal, zvedla se za mnou malá vzdychající písečná bouře a zavála nad šedými kameny, přestože měsíc byl jasný a většina pouště klidná.
Přesně za svítání jsem se probudil z hrůzných a barvitých snů a v uších mi zněl jakoby kovový třesk. Viděl jsem slunce, jak rudě prosvítá posledními závany malé písečné bouře, která se tetelila nad bezejmenným městem, a povšiml jsem si klidu ostatní krajiny. Ještě jednou jsem se odvážil do těch pochmurných trosek, jež se vzdouvaly pod pískem jako obr pod pokrývkou, a opět jsem marně kopal a hledal památky na zapomenuté plemeno. V poledne jsem si odpočal a odpoledne jsem strávil mnoho času sledováním zdí a některých ulic a obrysů téměř zaniklých budov. Viděl jsem, že město bývalo vskutku mohutné, a divil jsem se, odkud se vzala ta velikost. Představoval jsem si všechnu nádheru věku vzdáleného tak, že se naň Chaldea nemohla pamatovat, a myslel jsem na odsouzený Sarnath, který stával v zemi Mnar, když bylo lidstvo mladé, a na Ib, jenž byl vytesán z šedého kamene dříve, než lidstvo vzniklo.
Tu jsem narazil na místo, kde se skalní podloží zvedalo nad písek a tvořilo nízké skalisko. Zde jsem s radostí spatřil to, co slibovalo další stopy předpotopních lidí. Ve stěně skaliska byla vytesána nezaměnitelná průčelí několika malých, přikrčených skalních domů nebo chrámů, jejichž nitro možná uchovávalo mnohá tajemství věků tak vzdálených, že se vymykaly výpočtu, přestože písečné bouře dávno setřely jakékoli ozdoby, jež snad bývaly vytesány zvenku.
Všechny temné vchody v mé blízkosti byly velmi nízké a zaváté pískem, ale jeden jsem vyčistil rýčem a prolezl jsem jím s pochodní, abych odhalil tajemství která by mohl skrývat. Uvnitř jsem viděl, že jsem skutečně v chrámu, a viděl jsem zřetelné stopy plemene, které žilo a uctívalo své bohy než se poušť stala pouští. Nechyběly tam primitivní oltáře, sloupy a výklenky, všechny zvláštně nízké; a třebaže jsem neviděl žádné sochy ani fresky, bylo tam mnoho nápadných kamenů, zjevně uměle opracovaných do symbolických podob. Velmi zvláštní byla nízkost tesané komnaty, vždyť jsem tam stěží mohl vzpřímeně klečet, ale plocha byla tak velká, že mi ji pochodeň ukazovala jen zčásti. V některých vzdálených koutech jsem se podivně chvěl, protože jisté oltáře a kameny naznačovaly zapomenuté rituály strašné, odpudivé a nevysvětlitelné povahy, a já se ptal, jací lidé mohli vytvořit a navštěvovat takový chrám. Když jsem prohlédl vše, co to místo obsahovalo, vyplazil jsem se ven, dychtivý zjistit, co ještě se dá v chrámech objevit.
Už se přiblížila noc, ale hmatatelné věci, které jsem spatřil, způsobily, že zvědavost převážila nad strachem, takže jsem neuprchl před dlouhými měsíčními stíny, které mě odradily, když jsem bezejmenné město spatřil poprvé. V šeru jsem vyčistil jiný otvor a s novou pochodní jsem se proplazil dovnitř. Nalezl jsem další neurčité kameny a symboly, ale nic zřetelnějšího, než co obsahoval první chrám. Síň byla stejně nízká, ale mnohem méně široká, a končila velmi úzkou chodbou se stěsnanými šerými a záhadnými svatyněmi. Pátral jsem kolem těchto svatyní, když ticho prolomily zvuky větru a mého velblouda venku, a já se vrátil ven, abych zjistil, čeho se mohlo zvíře polekat.
Měsíc jasně svítil nad prastarými ruinami a ozařoval hustý oblak písku, který se zdál hnán silným, ale utichajícím větrem z nějakého místa podél skály přede mnou. Pochopil jsem, že velblouda rozrušil tento studený písečný vítr, a chtěl jsem jej odvést někam do závětří, když tu jsem náhodou vzhlédl a viděl, že nahoře na skále žádný vítr není. To mě ohromilo a znovu jsem dostal strach, ale ihned jsem si vzpomněl na náhlé místní větry, které jsem viděl a slyšel již předtím při východu a západu slunce, a usoudil jsem, že je to normální. Odhadl jsem, že vychází z nějaké skalní pukliny vedoucí do jeskyně, a sledoval jsem rozvířený písek k jeho zdroji; brzy jsem postřehl, že vychází z černého ústí chrámu daleko na jih ode mne, téměř mimo dohled. Plahočil jsem se proti dusivému oblaku písku k tomuto chrámu, který se po přiblížení jevil větší než ostatní a vchod měl mmohem méně zanesený spečeným pískem. Byl bych vešel, nebýt toho, že strašlivá síla ledového větru téměř uhasila mou pochodeň. Vál zběsile z temných dveří, strašidelně vzdychal, když rozviřoval písek, a šířil se mezi podivnými troskami. Brzy zeslábl a písek se postupně uklidňoval, až posléze všechno zase spočinulo, avšak mezi přízračnými kameny města jako by cosi kráčelo, a když jsem vzhlédl k měsíci, zdálo se, že se chvěje, jako by se zrcadlil v neklidných vodách. Bál jsem se víc, než jsem mohl vysvětlit, ale ne tolik, aby to otupilo mou žízeň po poznání; a tak jakmile vítr zcela utichl, vkročil jsem do temné síně, odkud přivál.
Tento chrám, jak jsem si zvenčí představoval, byl větší než oba, které jsem navštívil předtím, a byla to pravděpodobně přírodní dutina, protože přiváděla vítr z nějaké končiny vzadu. Mohl jsem tu stát zcela vzpřímen, ale viděl jsem, že kameny a oltáře jsou stejně nízké jako v druhých chrámech. Na stěnách a klenbě jsem poprvé spatřil nějaké stopy výtvarného umění pradávného plemene, zvláštní zkroucené pruhy barvy, jež téměř vybledly nebo opadaly, a na dvou z oltářů jsem s rostoucím vzrušením spatřil spleť kvalitních ornamentálních reliéfů. Když jsem zvedl pochodeň, zdálo se mi, že tvar klenby je příliš pravidelný na to, aby byl přirozený, a ptal jsem se, na čem ti prehistoričtí kameníci pracovali nejdříve. Museli být ohromně technicky zruční.
Potom mi jasnější zášleh komíhaného světla plamene ukázal to, co jsem hledal: otvor do oněch vzdálenějších propastí, odkud přivál ten náhlý vítr; a udělalo se mi mdlo, když jsem viděl, že jsou to malé a zjevně umělé dveře vytesané ve skále. Vsunul jsem dovnitř svou pochodeň a spatřil černý tunel, jehož strop se klenul nízko nad hrubým schodištěm z velmi malých, četných a prudce klesajících stupňů. Ty stupně nikdy nepřestanu vidět ve snech, neboť jsem přišel na to, co znamenají. Tehdy jsem vlastně nevěděl, zda jim mám říkat schody, nebo jen výstupky ve srázném spádu. V hlavě mi vířily šílené myšlenky a slova výstrahy arabských proroků jako by vanula přes poušť ze zemí, jež lidé znají, k bezejmennému městu, které se lidé neodvažují znát. Přesto jsem váhal jen okamžik, než jsem se protáhl portálem a začal opatrně slézat dolů strmou chodbou, nohama napřed jako po žebříku.
Jen ve strašlivých fantaziích vyvolaných drogami nebo deliriem mohl kdy někdo jiný vykonat takový sestup jako já. Úzká chodba mířila nekonečně dolů jako do nějaké ohavné strašidelné studny a pochodeň, kterou jsem třímal nad hlavou, nemohla osvětlit neznámé hlubiny, k nimž jsem se plazil. Přestal jsem sledovat čas a zapomněl jsem se dívat na hodinky, třebaže jsem se lekal pomyšlení na vzdálenost, kterou zřejmě překonávám. Měnil jsem směr i spád, a jednou jsem se dostal do dlouhé, nízké rovné chodby, kde jsem se musel plazit nohama napřed po skalnaté podlaze a držet pochodeň na délku paže za svou hlavou. Nebylo to tam dost vysoké, abych si mohl kleknout. Pak byly další strmé schody, a stále jsem se bez konce škrábal dolů, když má skomírající pochodeň zhasla. Myslím, že jsem si toho hned nevšiml; když jsem to totiž konečně zaznamenal, pořád ještě jsem ji držel zdviženou, jako by planula. Byl jsem zcela vyveden z rovnováhy instinktivní touhou po všem neznámém a cizím, která ze mě udělala poutníka po zemi a návštěvníka dalekých pradávných a zapovězených míst.
Ve tmě mi v mysli vysvítaly zlomky z mého pokladu démonologie; věty ze šíleného Araba Alhazreda, odstavce z apokryf nich příšerností Damasciových a hanebné řádky z deliriózního Image du Monde od Gauthiera de Metz. Opakoval jsem si podivné útržky a mumlal o Afrasiabovi a démonech, kteří ho snesli do Oxu; později jsem si znovu a znovu prozpěvoval frázi z jednoho příběhu od Lorda Dunsanyho - „bezhlasá čerň propasti". Jednou, když byl sestup úžasně strmý, jsem si zpěvavě recitoval cosi z, Thomase Moora, až jsem dostal strach recitovat více:
„Jezero temnoty tak černé
jak čarodějný kotel plný býlí,
jež při zatmnění měsíce tam vlili.
Sklonil jsem se, bych viděl, kde má noha stane,
zda projdu. Pode mnou, kam oko dohlédlo,
černé jak smola, hladké jako sklo
stěny té propasti, jak čerstvě nablýskané
tou temnou živicí, již Smrti trůn
na břeh svůj vrhá navzdor nebesům.“
Čas již zcela přestal existovat, když mé nohy opět ucítily rovnou půdu a zjistil jsem, že jsem v prostoru o maličko vyšším než síně oněch dvou menších chrámů, nyní tak nezjistitelně vysoko nad mou hlavou. Postavit jsem se úplně nemohl, ale mohl jsem klečet zpříma a ve tmě jsem se šoural a plazil naslepo sem a tam. Brzy jsem poznal, že jsem v úzké chodbě, jejíž stěny jsou lemované dřevěnými skříněmi s prosklenými předními stěnami. Když jsem v té paleozologocké a propastné končině nahmatal něco takového jako leštěné dřevo a sklo, otřásl jsem se nad možnými souvislostmi, o nichž to svědčilo. Schránky byly zřejmě srovnané po obou stranách chodby v pravidelných rozestupech, byly obdélné a ležaté a tvarem i velikostí se odporně podobaly rakvím. Když jsem se dvěma či třemi pokusil pohnout, abych je blíže prozkoumal, zjistil jsem,, že sedí pevně.
Viděl jsem, že je chodba dlouhá, a tak jsem se rychle potácel kupředu plazivým během, který by se zdál hrůzný, kdyby mé nějaké oko v té temnotě pozorovalo; chvílemi jsem křižoval ze strany na stranu, abych se dotkl svého okolí a ujistil se, že stěny a řady schrán se táhnou dál. Člověk je tak zvyklý myslet vizuálně, že jsem téměř zapomněl na tmu, a představoval si nekonečnou chodbu ze dřeva a skla v její nízké jednotvárnosti, jako bych ji viděl. A pak jsem ji v okamžiku nepopsatelného pohnutí opravdu uviděl.
Nevím, kdy přesně se má představa prolnula se skutečným pohledem, ale přede mnou se postupně rozsvětlovalo a náhle jsem věděl, že vidím šeré obrysy chodby a schrán, jak se rýsují v jakémsi neznámém podzemním světélkování. Chvíli bylo vše přesně tak, jak jsem si to představoval, protože zář byla velmi slabá, ale jak jsem dál mechanicky klopýtal kupředu do silnějšího světla, uvědomil jsem si, že mé představy byly jen chabé. Tato síň nebyla žádným pozůstatkem primitivnosti jako chrámy ve městě nahoře, ale památníkem nejvelkolepějšího cizokrajného umění. Bohaté, živé a odvážně fantastické útvary a obrazy tvořily souvislý sled nástěnných maleb, jejichž čáry a barvy nelze popsat. Schrány byly ze zvláštního zlatého dřeva s přední stěnou ze skvělého skla a obsahovaly mumifikované podoby tvorů, groteskností přesahujících nejzmatenější lidské sny.
Zprostředkovat jakoukoli představu těchto obludností prostě nelze. Byli to plazi, tvarem těla připomínající někdy krokodýl}•, někdy tuleně, ale ještě častěji nepřipomínali vůbec nic, o čem kdy slyšeli přírodovědci nebo paleontologové. Velikostí se blížili malému člověku a přední nohy měly jemné a zřetelné tlapky pozoruhodně podobné lidským rukám a prstům. Ale nejpodivnějši byly jejich hlavy, které svým obrysem odporovaly všem biologickým zásadám. Nedají se prostě přirovnat k ničemu - v jediném mžiku mě napadaly příměry tak odlišné jako kočka, buldok, bájný satyr a člověk. Ani Jupiter sám neměl tak kolosální a vypouklé čelo, ale rohy, neexistence nosu a aligátoří tlama vyčleňovala ty bytosti ze všech známých kategorií. Chvíli jsem přemítal, zda jsou ty mumie skutečné, a měl jsem tak trochu podezření, že jsou to umělé modly; brzy jsem však usoudil, že je to opravdu jakýsi prazemský druh, který žil, když žilo to bezejmenné město. Jejich grotesknost korunovalo to, že většina byla velkolepé oděna nákladnými látkami a bohatě okrášlena ozdobami ze zlata, drahokamů a neznámých lesklých kovů.
Tito plazovití tvorové museli znít velkou důležitost, protože zaujímali první místo v podivných malbách na stěnách a na stropě. Umělec je s nedostižnou zručností zobrazil v jejich
vlastním světě, kde měli města a zahrady přizpůsobené svým rozměrům, a já se neubránil domněnce, že jejich obrazové dějiny jsou alegorické; snad ukazují vývoj plemene, které je uctívalo. Tito tvorové, říkal jsem si, byli pro lidi z bezejmenného města tím, čím byla vlčice pro Řím nebo čím je nějaká totemová šelma indiánskému kmenu.
Když jsem se držel tohoto náhledu, mohl jsem zhruba sledovat pozoruhodný epos o bezejmenném městě; příběh mocné přímořské metropole, jež panovala světu, dříve než se Afrika vynořila z vln, a jejích zápasů, když moře ustupovalo a poušť se plížila do úrodného údolí, kde město stálo. Viděl jsem jeho války a triumfy, jeho těžkostí a porážky a potom jeho strašlivý boj s pouští, když tisíce jeho lidí - zde alegoricky znázorněných groteskními plazy - byly dohnány k tomu, aby si jakýmsi zá zračným způsobem protesaly cestu dolů skalami do jiného světa, o němž jim pověděli jejich proroci. Bylo to všechno živé, podivné a realistické a souvislost se strašlivým sestupem, který jsem podnikl, byla nepochybná. Poznával jsem i chodby.
Jak jsem se plížil průchodem k jasnějšímu světlu, viděl jsem pozdější fáze malovaného eposu - loučení plemene, jež bydlívalo v bezejmenném městě a okolním údolí po deset miliónů let; plemene, jehož duše se svíraly, že mají opustit scénu, kterou jejich těla znala tak dlouho, když se jeho příslušníci v mládí země usadili jako kočovníci a tesali v panenské skále ty prastaré svatyně, v nichž nikdy nepřestali uctívat své bohy. Světlo teď bylo lepší, takže jsem studoval obrazy bedlivěji, a s vědomím, že podivní plazi musí představovat neznámé lidi, jsem hloubal nad obyčeji bezejmenného města. Mnohé bylo zvláštní a nevysvětlitelné. Civilizace, jež znala i písmo, vystoupila, jak se zdálo, na vyšší úroveň než nezměrně pozdější civilizace Egypta a Chaldeje, a přece tu byly zvláštní mezery. Nemohl jsem například najít žádné obrazy představující smrt nebo pohřební obřady, leda ve spojitosti s válkami, násilím a epidemiemi, a divil jsem se mlčenlivosti ohledně přirozené smrti. Zdálo se, že se tu jako povzbuzující iluze pěstoval ideál nesmrtelnosti.
Ještě blíž ke konci chodby byly vymalovány scény té největší malebnosti a výstřednosti: stály tu proti sobě pohledy na bezejmenné město v jeho opuštěnosti a postupném rozpadu a poMedy na podivnou novou rajskou říši, kam si plemeno protesalo cestu kamenem. V těchto pohledech se ukazovalo město a opuštěné údolí vždy v měsíčním světle a nad zhroucenými zdmi se chvěl zlatý opar, jenž napůl zjevoval skvělou dokonalost dřívějších dob, přízračně a nepostižitelně znázorněnou umělcem. Rajské scény byly až příliš výstřední na to, aby jim bylo možno věřit; zobrazovaly skrytý svět věčného dne, plný skvělých měst a éterických pahorků a údolí. Na samém konci jsem měl dojem, že vidím známky uměleckého úpadku. Malby byly méně zručné a mnohem bizarnější než ty nejdivočejší z dřívějších výjevů. Zdály se zaznamenávat pomalý úpadek pradávného rodu, spojený s rostoucí zuřivostí vůči vnějšímu světu, odkud byl vyhnán pouští. Podoby lidí - vždy představované posvátnými plazy - se zdály postupně chřadnout, ačkoli jejich duch, znázorněný, jak se vznáší při měsíci nad zříceninami, co do velikostí narůstal. Vychrtlí kněží zobrazení jako plazi ve zdobném rouše proklínali ovzduší nahoře a všechny, kdo je dýchají, a jeden strašný závěrečný výjev ukazoval napohled primitivního člověka, snad průzkumníka ze starověkého Iremu, Sloupového města, jak je sápán na kusy příslušníky staršího plemene. Vzpomněl jsem si, jak se Arabové bojí bezejmenného města, a byl jsem rád, že za tímto místem byly šedivé stěny a strop holé.
Při prohlížení nástěnné malované historie jsem se přiblížil až těsně ke konci nízké síně a uvědomil jsem si bránu, z níž vycházelo celé to světélkování. Připlazil jsem se k ní a hlasitě jsem vykřikl nadskutečným ohromením z toho, co leželo za ní; místo dalších a jasnějších komnat tam totiž bylo jen bezhraničné prázdno jednolité záře, jaké by si člověk mohl představovat při pohledu z vrcholku Mount Everestu na moře prosluněné mlhy. Za mnou byla chodka tak těsná, že jsem se v ní nemohl postavit, přede mnou bylo nekonečno podzemního světla.
Z chodby do propasti se táhlo strmé schodiště - malé četné stupínky jako v těch černých chodbách, jimiž jsem prolézal -, ale po několika stopách vše mizelo v řeřavějících parách. K levé stěně byly přiraženy otevřené masivní mosazné dveře, neuvěřitelně silné a zdobené fantastickými reliéfy, jež mohly po zavření oddělit celý vnitřní svět světla od skalních dutin a chodeb. Hleděl jsem na schody a pojednou jsem se neodvažoval na ně vstoupit. Dotkl jsem se otevřených mosazných dveří a nemohl jsem jimi hnout. Potom jsem klesl tváří na kamennou podlahu, mysl rozplameněnou velikými myšlenkami, jež nemohlo zaplašit ani smrtelné vyčerpání.
Jak jsem nehybně ležel se zavřenýma očima a dával myšlenkám volnost, mnohé, čeho jsem si na freskách jen lehce povšiml, se mi vracelo s novým a strašlivým významem - výjevy představující bezejmenné město v jeho rozkvětu - rostlinstvo v údolí kolem a daleké země, s nimiž obchodovali jeho kupci. Alegorie plazících se tvorů mě mátla svou všeobsáhlostí a divil jsem se, že se jí ta důležitá obrazová historie tak těsně držela Bezejmenné město bylo na freskách vždy zobrazeno v proporcích odpovídajících plazům. Dumal jsem, jaké byly jeho skutečné proporce a nádhera, a na okamžik jsem se zamyslel nad jistými zvláštnostmi, jichž jsem si všiml v troskách. Zvědavě jsem se pozastavil nad nízkostí prastarých chrámů a podzemních chodeb, jež byly bezpochyby takto vytesány z úcty k plazím božstvům, která tam byla ctěna; přestože nutily vyznavače plazit se. Možná že lezení v nápodobě těch tvorů žádal sám zdejší rituál. Žádná náboženská teorie však nemohla snadno vysvětlit, proč byly rovné úseky v tom děsivém sestupu stejně nízké jako chrámy, ba ještě nižší, protože se v nich nedalo ani pokleknout. Když jsem pomyslel na lezoucí tvory, jejichž ohyzdné mumifikované podoby byly tak blízko, pocítil jsem nový svíravý strach. Myšlenkové asociace jsou zvláštní, a já uhýbal před pomyšlením, že kromě toho nebohého primitivního člověka rozsápaného na kusy na poslední malbě jsem jediný lidský tvor uprostřed mnoha památek a symbolů praživota.
Ale jako vždycky v mém podivném a toulavém bytí zvědavost brzy zahnala strach; svítivá propast a to, co snad obsahuje, totiž nabízely problém hodný největšího objevitele. Nepochyboval jsem, že v hlubině dole pod tím schodištěm leží podivný svět tajemství, a doufal jsem, že tam najdu ty lidské památky, které mi nedaly malované chodby. Fresky vyobrazily v této pod zemní říši neuvěřitelná města a údolí a má fantazie prodlévala u bohatých a obrovitých zřícenin, které na mne čekaly.
Můj strach vlastně platil spíš minulosti než budoucnosti. Ani tělesná hrůza z mého postavení v tom těsném průchodu s mrtvými plazy a předpotopními freskami, míle pod světem, který jsem znal, a s jiným světem přízračného světla a mlhu před sebou se nemohly vyrovnat smrtelnému děsu, který jsem cítil před propastnou starobylostí svého okolí a jeho duše. Starobylost tak obrovská, že se nedostává míry, jako by se šklebila z pravěkých kamenů a skalních chrámů bezejmenného města, zatímco ta nejposlednější z úžasných nástěnných map ukazovaly oceány a pevniny, jež člověk zapomněl, jen tu a tam s nějakým trochu povědomým obrysem. Co se mohlo dít během geologických věků od doby, kdy malby skončily a plemeno nenávidící smrt s odporem podlehlo rozkladu, to nemůže nikdo říci. V těchto jeskyních a v zářivé říši za nimi kdysi kvetl život; nyní jsem byl sám s životnými památkami a chvěl jsem se při pomyšlení na nespočetné věky, během nichž tato památky držely mlčenlivou opuštěnou stráž.
Náhle přišel další záchvat toho pronikavého strachu, který se mě střídavě zmocňoval od prvního pohledu na strašlivé údolí a bezejmenné město pod studeným měsícem, a přes své vyčerpání jsem se podvědomě zprudka posadil a zahleděl se zpátky do černého průchodu k tunelům, jež stoupaly ke světu venku. Mé pocity byly stejné jako ta, které mě přiměly nevstoupit do bezejmenného města za noci, a byly stejně nevysvětlitelné jako pronikavé. V následujícím okamžiku mě však čekal ještě větší otřes v podobě zřetelného zvuku - prvního, který porušil naprosté ticho těchto hrobových hlubin. Bylo to hluboké, tiché sténání jakoby vzdáleného zástupu zatracených duchů, a přicházelo ze směru, katu jsem právě hleděl. Jeho síla rychle rostla a brzy se strašlivě rozléhalo nízkou chodbou, a současné jsem si uvědomil silicí vanutí studeného vzduchu, rovněž proudící z tunelů a města nahoře. Dotek toho vzduchu jako by obnovil mou rovnováhu, protože jsem si okamžité vybavil náhlé závany, které se zvedaly okolo ústí propasti pokaždé při západu a východu slunce. Jeden z nich mi přece odhalil skryté tunely. Podíval jsem se na hodinky a viděl jsem, že se blíží východ slunce, a tak jsem se vzepřel, abych se ubránil vichru, který se hnal dolů do svého jeskynního domova, jako se s večerem hnal ven. Můj strach opět ustoupil, protože přírodní úkaz zpravidla zažene hloubání o neznámu.
Zběsileji a zběsileji se valil ten ječící, sténající noční vítr do propasti v nitru země. Opět jsem padl na tvář a marně se chytal podlahy ve strachu, že budu smeten otevřenou branou do světélkující propasti. Takové běsnění jsem neočekával, a jak jsem si začal uvědomovat, že mé tělo skutečně klouže směrem k propasti, obklíčilo mě tisk nových hrůzných předtuch a představ. Zlovůle toho vanutí vyvolávala neuvěřitelné obrazy; znovu jsem se roztřeseně srovnával s jediným lidským obrazem v té strašné chodbě, s mužem rozsápaným oním bezejmenným plemenem, neboť v dábelských spárech vířících proudů se zdála žít mstivá zloba tím silnější, že byla vlastně bezmocná. Myslím, že ke konci jsem zuřivě křičel - byl jsem téměř šílený -, ale jestliže ano, mé výkřiky se ztratily v pekelném bábelu vyjících větrných přízraků. Snažil jsem se lézt proti vražednému neviditelnému proudu, ale neudržel jsem se ani na místě a byl jsem pomalu a neodvratně tlačen k neznámému světu. Nakonec musel rozum úplně podlehnout, protože jsem začal donekonečna drmolit to nevysvětlitelné dvojverší šíleného Araba Alhazreda, který snil o bezejmenném městě:
„Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá, a dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá. "
Jen pochmurní zádumčiví bozi pouště vědí, co se skutečné stalo - jaké nepopsatelné zápasy a tápání ve tmě jsem vytrpěl nebo jaký Abaddon mě vyvedl zpátky do života, kde musím stále vzpomínat a třást se v nočním větru, dokud si mě nevyžádá zapomnění - anebo něco horšího. Obludná, nepřirozená,obrovitá byla ta věc - a příliš přesahovala veškeré lidské představy než aby se jí dalo věřit jindy než v tichých prokletých hodinách před jitrem, kdy člověk nemůže spát.
Řekl jsem, že zuřivost toho vanutí byla pekelná - kakodémonická - a že jeho hlasy byly ohyzdné spoutanou zlobou zborcených věčností. Vzápětí se mému pulsujícímu mozku zdálo, že tyto hlasy, přede mnou chaotické, za mnou nabývají artikulované podoby; a. tam dole, v hrobě nespočetných, po věky mrtvých pradávností, míle a míle pod svítajícím světem lidí jsem slyšel obludné kletby a vrčení ďáblů v cizím jazyku. Otočil jsem se a proti svítivému éteru propasti jsem spatřil obrys toho, co nebylo vidět proti šeru v průchodu - příšernou tlupu chvátajících běsů, poloprůhledných, groteskně shluklých ďáblů zkřivených nenávistí, plemene, které si nikdo nemohl splést - lezoucích plazů z bezejmenného města.
A jak vítr utichl, ponořil jsem se do upíři tmy útrob země; vždyť za posledním z tvorů řinkly veliké mosazné dveře s ohlušujícím zaduněním kovové hudby, jejíž ozvuky se vyvalily do dalekého světa, aby pozdravily vycházející slunce, jako je zdraví Memnon od břehů Nilu.
Bezejmenné město
(The Nameless City)
H.P. Lovecraft