Nikdy Kámen o půlnoci na letní slunovrat nenavštívil, ale tvrdil, že se toho rozhodně nebojí; ať už se na tom místě kdysi odehrávalo cokoliv, dávno už to zmizelo v mlhách času a zapomnění. Černý kámen už měl význam jen jako relikt mrtvé, temné minulosti.
Jedné noci, asi týden po příjezdu, jsem se vracel z návštěvy u učitele, když vtom mě jako blesk osvítilo náhlé poznání: byl letní slunovrat! Ten den, který legendy spojovaly v děsivých souvislostech s Černým kamenem. Otočil jsem se od krčmy a rychle kráčel ztichlou vesnicí. Stregoicavar byl ponořen do spánku, vesničané uléhali brzy. Spěšně jsem procházel vzhůru k jedlovému lesu, zakrývajícímu srázy hory šeptajícími křídly temnoty, a cestou jsem nespatřil ani živáčka. Nad údolím visel veliký stříbrný měsíc, zalévající útesy a svahy tajemným svitem, vykrajujícím v krajině černé stíny. Mezi jedlemi panovalo bezvětří, ale všude kolem se ozývalo tajuplné, nepostřehnutelné šeptání a šustění. Za nocí, jako je tato, napovídala mi má neposedná představivost, se nad údolím proháněly nahé čarodějky na začarovaných košťatech, pronásledované šklíbícími se druhy.
Došel jsem k útesům a byl jsem zneklidněn, když jsem zaznamenal, že světlo měsíce jim propůjčilo podivně souměrný vzhled, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml - v matoucím svitu vypadaly daleko víc než jako přírodní útesy jako zbytky obřího, Titány zbudovaného cimbuří vytesaného z úbočí hory.
S obtížemi jsem zahnal chorobné představy a pokračoval v cestě. Dorazil jsem na plošinu a na okamžik jsem zaváhal, než jsem se opět ponořil do temných hlubin lesa. Ve vzduchu se vznášelo napětí, jako kdyby nějaká skrytá příšera s námahou zadržovala dech, aby nevyplašila oběť.
Zbavil jsem se toho pocitu - byl přirozený, pokud uvážíme tajuplnost toho místa a jeho děsivou pověst - a pokračoval jsem v cestě lesem, přičemž jsem zakoušel velice nepříjemný, intenzivní dojem, jako by mě někdo sledoval, a jednou jsem se dokonce s úlekem zastavil, protože jsem si byl jist, že se něco lepkavého a nezachytitelného v temnotě dotklo mé tváře.
Vyšel jsem na paseku a můj zrak padl na vysoký monolit, vypínající se pyšně nad trávníkem. Na okraji lesa blízko útesů stál kámen, tvořící přírodní stolec. Posadil jsem se na něj a blesklo mi hlavou, že s největší pravděpodobností tady šílený básník Justin Geoffrey psal svou fantastickou báseň Lidé monolitu. Můj hostitel se domníval, že právě Kámen byl příčinou Geoffreyovy pomatenosti, ale semínka šílenství v básníkově mozku klíčila již dlouho před tím, než navštívil Stregoicavar.
Ručičky hodinek ukazovaly, že půlnoc je už na dosah ruky. Opřel jsem se a čekal, připraven na cokoliv. Slabý noční vítr se proháněl mezi větvemi jedlí a rozezvučel celý les hrůzostrašnými tóny nepozemských, neviditelných píšťal, šeptajících děsivý a zlověstný nápěv. Neměnnost zvuku a soustředěné pozorování monolitu na mě působily jako autohypnóza; zmocňovala se mě dřímota. Bojoval jsem s ní, ale navzdory tomu jsem brzy upadl do spánku; monolit se mi před očima houpal a měnil, a pak už se mi oči zavřely nadobro.
Otevřel jsem oči a pokusil se posadit, ale byl jsem bezmocný, jako by mě svírala ledová ruka. Obestoupila mě chladná hrůza. Mýtina už nebyla prázdná. Byla zaplněna davem tichých lidí; s rozšířenýma očima jsem si všiml podivně barbarských částí oblečení, o kterých mi rozum říkal, že jsou velice archaické a dávno zapomenuté i v této zaostalé zemi. Myslel jsem si, že to jsou vesničané, kteří sem přišli jako nějaké fantastické procesí - ale už na druhý pohled jsem poznal, že to nemohou být obyvatelé Stregoicavaru. Byli celkově menší, měli nižší čela a širší obličeje s tupým výrazem ve tváři. Někteří z nich měli maďarské nebo slovanské rysy, ale ty byly překryty směsicí jiných, které jsem nedokázal určit. Mnozí byli oblečeni do zvířecích kůží a celkový zjev mužů i žen měl v sobě dávku jisté zvířecké hrubosti. Děsili mě a odpuzovali, ale naštěstí mi nevěnovali žádnou pozornost. Utvořili před monolitem široký půlkruh, začali podivně zpívat a kroužit těly od pasu nahoru. Všechny oči byly upřeny na vrchol Kamene, který očividně vzývali. Ale nejzvláštnější ze všeho byla vzdálenost, ze které přicházely jejich hlasy; ani ne padesát stop ode mne stovky mužů a žen nepopiratelně pozvedalo hlasy v divoké melodii, a přesto ke mně jejich zpěv doléhal jen jako děsivé nezřetelné mumlání, přicházející odněkud z dalekých hlubin prostoru - nebo času.
Před monolitem stála bronzová nádoba s obětním ohněm, ze které vycházel odporný, hnusný žlutý kouř, stoupající vzhůru v podivné spirále, svíjející se kolem černého obelisku jako veliký nehmotný had.
Na oltáři ležely dvě postavy - nahá mladá dívka se svázanýma rukama a nohama a nemluvně jen několik měsíců staré. Na druhé straně oltáře seděla ohyzdná stará čarodějnice s podivným černým bubnem na klíně; bušila do něj pomalými, lehkými údery dlaní, ale žádný zvuk jsem neslyšel.
Rytmus svíjejících se těl se zrychloval a najednou do prostoru mezi lidmi a monolitem skočila mladá, nahá žena s vytřeštěnýma očima a rozpuštěnými černými vlasy, poletujícími volně kolem hlavy. Zatočila se na špičkách a před Kamenem padla tváří k zemi, kde zůstala nehybně ležet. V dalším okamžiku ji následovala fantastická postava - muž, opásaný kozí kůží, jehož tvář byla zakryta maskou, vyrobenou z ohromné vlčí hlavy, takže vypadal jako příšerná, přízračná bytost, děsivé spojení prvků lidských a zvířecích. V ruce držel svazek jedlových větví, spojených na silnějším konci, a na krku se mu ve svitu měsíce blyštěl těžký zlatý řetěz.
Z něj visel menší řetízek, na kterém měl zřejmě viset nějaký talisman, ale ten chyběl.
Lidé zběsile třepali rukama a zdálo se, že zdvojnásobili křik, když se ta podivná kreatura s mnoha nesmyslnými výskoky a poskoky pohybovala otevřeným prostranstvím. Dotančil až k ženě, ležící před monolitem, a začal ji divoce šlehat větvemi. Vyskočila na nohy a zavířila v nejneuvěřitelnějším tanci, jaký jsem kdy spatřil. Její trýznitel tančil s ní, poddával se rytmu a každému jejímu pohybu, a na její tělo se snášel neustávající příval ran a bití. Při každém úderu vykřikoval jedno slovo, znovu a znovu, a dav ho po něm opakoval. Mohl jsem pozorovat, jak se mu pohybují rty, a zdálky přicházející šum hlasů se spojoval a sléval v jediné vzdálené volání, opakované znovu a znovu v zalykavé extázi. Ale jaké slovo to bylo, jsem nepoznal.
Tanečníci se točili v závratných smyčkách a přihlížející, stojící stále na svém místě, následovali rytmus jejich tance. V očích tanečnice rostlo šílenství a odráželo se v očích okolostojících. Horečnatý tanec byl čím dál tím zběsilejší - stávala se z něj děsivá a obscénní věc, stará čarodějnice vyla jako smyslů zbavená, bušila do bubnu a metla dopadala s rozzlobeným práskáním a neutuchající pravidelností.
Po těle tanečnice stékala krev, ale zdálo se, že bolest je pro ni jen stimulem k ještě divočejšímu a děsivějšímu tanci; vířila ve středu žlutého kouře, jehož nehmotná chapadla teď ovíjela oba tanečníky, a zdálo se, že splývá s ohavnou mlhou, která je zahalovala. Najednou se zase vrátila do jasně osvětleného středu, pronásledovaná tím strašlivým polozvířetem, které ji mučilo, vzepjala s k nepopsatelnému, šílenému výbuchu běsu a na vrcholu vlny šílenství se najednou svezla na trávu, třásla se a těžce oddychovala, naprosto vyčerpaná nelidským úsilím. Po břiše se začala plazit k monolitu, zatímco na její záda se s nezmenšenou silou snášel déšť prudkých ran. Kněz - snad mu tak mohu říkat - ji následoval a vší silou mohutných paží bičoval jako smyslů zbavený vpřed se sunoucí zkrvavené tělo, zanechávající na udusané zemi silnou šarlatovou stopu. Konečně dosáhla Kamene, supěla námahou, objala ho oběma rukama a zasypávala studený kámen divokými, žhavými polibky, plnými horečnaté, hříšné oddanosti. Kněz vyskočil vysoko do vzduchu, odhodil krví zbrocenou metlu a všichni se na sebe vrhli s vytím a pěnou u úst, zuby a nehty drásali jeden druhému oděv i maso v slepém záchvatu násilí. Kněz zvedl mohutnou rukou nemluvně, znovu vykřikl Jméno, zatočil naříkajícím dítětem ve vzduchu a roztříštil mu hlavu o monolit, zanechávajíc na černém povrchu děsivou skvrnu. Ztuhlý hrůzou jsem pozoroval, jak holými, spárovitými prsty rozerval malé tělíčko, házel na obelisk celé hrsti krve a vnitřností a potom mrštil zkrvaveným a zmrzačeným torzem do ohně, strašlivou sprškou uhasil plameny, zatímco šílené bestie za ním ječely znovu a znovu to Jméno. Potom se najednou všichni vrhli k zemi, svíjeli se jako hadi, zatímco kněz v triumfu vzepjal zkrvavené ruce. Otevřel jsem ústa, chtěl jsem ze sebe vykřičet všechnu hrůzu a děs, ale ze rtů mi vyšlo jen zachroptění; na vrcholku monolitu se krčilo odporné, ropuše podobné monstrum!
Jeho napuchlý, odpudivý a pomalu se pohybující obrys se černal proti noční obloze. Na místě, kde jsem hledal obličej té stvůry, zářily ohromné oči, ve kterých se zračil chtíč, bezedná lačnost, obscénní krutost a děsivé zlo, pronásledující lidi od dob, kdy se jejich předkové ještě schovávali v korunách stromů. V těch odporných očích se zrcadlily nečisté věci a děsivá tajemství, spící v mrtvých městech ukrytých pod hladinou moře, prchající před denním světlem do temnoty prastarých jeskyní. A teď ta strašlivá věc, přivolaná z ticha hor krvavými rituály, zírala a mžourala dolů na své uctívače, kteří se před ní plazili s odpuzující ponížeností.
Kněz se zvířecí maskou mohutnýma rukama pozvedl svázanou a lehce se svíjející dívku vzhůru, směrem k příšeře, trůnící na monolitu. A když se ta zrůda planoucí touhou slintavě nadechla, v mozku mi něco povolilo a obestřely mě milosrdné mrákoty.
Když jsem otevřel oči, už svítalo. Najednou se mi vybavily všechny události té děsivé noci a já zděšeně vyskočil na nohy. S úžasem jsem se rozhlížel kolem sebe. Ponurý monolit se tiše vypínal nad zeleným, neporušeným trávníkem, vlnícím se v ranním vánku. Vrhl jsem na paseku několik rychlých pohledů; tady tanečníci vířili a poskakovali, až byla země udusána do hola, a tudy se kněžka vydala na bolestivou cestu ke Kameni, značenou šarlatem. Ale na neporušeném trávníku nebyla ani stopa krve. Otřásl jsem se, když můj zrak padl na místo, kde krutý kněz roztříštil hlavu uneseného dítěte - ale po tmavé skvrně ani děsivých zbytcích nezbyla ani stopa.
Sen! Musela to být noční můra - nebo jinak - pokrčil jsem rameny. Byl to velice živý sen!
Tiše jsem se vrátil do vesnice a nepozorován jsem vešel do hostince. Seděl jsem tam a přemýšlel o podivných událostech uplynulé noci. Stále více jsem se odkláněl od názoru, že šlo o sen. Že to, co jsem spatřil, bylo přeludem bez materiální podstaty, bylo jasné. Ale věřil jsem, že jsem se stal svědkem obrazů činů, spáchaných v temných časech minulých dnů. Ale jak jsem si mohl být jistý? Jaké jsem vlastně měl důkazy, že jsem skutečně přihlížel setkání zlých duchů a nejen noční můře, výplodu vlastní rozrušené mysli?
A jako v odpověď mi v mysli zaplálo jméno - Selim Bahadur! Podle legend, které o něm kolovaly, tento voják i písař v jedné osobě velel části Sulejmánovy armády, která zničila Stregoicavar; a pokud mluvily pravdu, osud ho z vypleněného venkova vedl přímo na krvavá pole Schomvaalu, kde našel smrt. S výkřikem jsem vyskočil na nohy - rukopis, nalezený u Turkova těla, který prohlížel hrabě Boris - nemohl snad obsahovat vyprávění Turků o tom, co nalezli ve Stregoicavaru? Co jiného by mohlo otřást ocelovými nervy polského dobrodruha? A jestliže kosti nebohého hraběte nebyly nikdy odkryty, co bylo jistějšího, než že lakované pouzdro spolu se svým tajemným obsahem stále leží pod troskami, které pohřbily tělo statečného Borise Vladinoffa? Ve spěchu jsem si začal balit věci.
Jen o tři dny později jsem se nacházel v malé vesničce pouze několik mil od starého bitevního pole, a když vyšel měsíc, pracoval jsem už s horečnatým úsilím na veliké hromadě zhroucených kamenů, které vévodily kopci. Byla to strašlivá dřina - když teď o tom přemýšlím, nechápu, jak jsem to vůbec mohl dokázat, i když jsem pracoval bez přestávky od večera až do úsvitu. Právě když vycházelo slunce, odstranil jsem poslední kupu kamení a spatřil to, co zbylo z hraběte Borise Vladinoffa - jen několik úlomků rozdrcených kostí - a mezi nimi, zbaveno původního tvaru, leželo pouzdro, jehož lakovaný povrch ho v průběhu staletí uchránil od úplné zkázy.
Nedočkavě jsem ho sebral. Ve svém pokoji v krčmě jsem pak pouzdro otevřel a našel poměrně zachovalý pergamen; a bylo tam ještě něco navíc - malá věc, zabalená do hedvábí. Nemohl jsem se už dočkat, až odhalím tajemství těch zažloutlých stránek, ale únava mi v tom zabránila. Od odchodu ze Stregoicavaru jsem skoro vůbec nespal, a to mne spolu s ohromnou námahou předchozí noci přemohlo. Navzdory svým snahám jsem byl donucen natáhnout se na lůžku a nevzbudil jsem se až do západu slunce.
Zhltnul jsem ve spěchu večeři, posadil se ke stolu a v mihotavém světle svíčky jsem luštil turecké písmo, pokrývající pergamen. Byla to obtížná práce, protože nejsem s turečtinou obeznámen příliš důkladně a mátl mě také archaický styl vyprávění. Ale pomalu jsem si razil cestu textem a tu a tam mě slovo nebo věta udeřily do očí. Pomalu se mne zmocňovala hrůza. Napřel jsem všechny síly a jak přede mnou postupně vyvstával příběh, dostávající stále zřetelnější podobu, krev mi tuhla v žilách, ježily se mi vlasy a jazyk se mi lepil na patro.
Do místnosti se už zamřížovaným oknem vkrádal úsvit, když jsem odložil rukopis a opatrně jsem rozbalil tu věc v hedvábí. Zůstal jsem zírat s rozšířenýma očima a věděl jsem, že podstata té věci je jasná, i když o věrohodnosti strašlivých rukopisů by bylo možno pochybovat.
Vrátil jsem oba děsivé předměty zpátky do pouzdra, ale neodpočinul jsem si, nespal a nepozřel jsem ani sousta, dokud pečlivě zatíženo kameny neskončilo na dně Dunaje, který, dá Bůh, je zanese zpátky do pekla, odkud přišlo. To, co jsem spatřil v noci na letní slunovrat ve Stregoicavaru, nebyl žádný sen. Dobře pro Justina Geoffreye, že tam pobýval pouze za světla a šel dál svou cestou, protože jeho šílená mysl by strašlivou scénu zřejmě nevydržela. Jak jsem se já sám udržel při smyslech, mi dodnes není zcela jasné.
Ne, nebyl to sen - stal jsem se svědkem děsivého srocení dávno mrtvých uctívačů, kteří přišli ze samotného pekla vzývat své bohy; duchové, klanící se před duchy. Peklo si jejich strašlivého boha už dlouho žádalo.
Jaká proklatá alchymie nebo nečisté čáry způsobily, že brány pekel se na tu jedinou tajemnou noc otvírají, nevím, ale viděl jsem to na vlastní oči. A jsem si jist, že té noci jsem nesledoval živé bytosti, díky spisu, kde Selim Bahadur pečlivou rukou popisoval, co on a jeho jezdci ve Stregoicavaru prováděli; bez hlesu jsem četl do podrobná popsané, nechutné odpornosti, které mučení vyrvalo ze rtů ječících vesničanů; krev mi tuhla v žilách, když jsem se prodíral řádky, vyprávějícími o ponuré tmavé jeskyni vysoko v kopcích, kde vyděšení Turci obklíčili ohromnou, napuchlou, slizem pokrytou příšeru a zahubili ji ohněm, prastarou ocelí, požehnanou v dávných časech samotným Mohamedem, a kouzly, která byla prastará již v dobách, kdy Arábie byla ještě v plenkách. A i jistá ruka starého Selima se zachvěla, když popisoval strašlivé, zemí otřásající smrtelné zavytí příšery, která nezemřela bez boje; spolu s ní zahynula téměř polovina jejích přemožitelů, způsobem, o kterém ani Selim nemohl nebo nechtěl mluvit.
A ten přikrčený bůžek, vyřezaný ze zlata a zabalený do hedvábí, byla jeho podobizna, kterou Selim utrhl ze zlatého řetězu, zdobícího krk zavražděného nejvyššího kněze.
Dobře, že Turci to děsivé údolí vyčistili ohněm a ocelí! Skutky, jejichž jedinými svědky byly mlčenlivé hory, patřily do temných propastí dávných eonů. Ne - v noci se netřesu strachem proto, že bych měl strach z té ropuchovité věci. Je pevně připoutána v pekle, spolu se svou děsivou hordou, svobodná jen na hodinu nejtajuplnější noci v roce, čehož jsem byl svědkem. A z jejích uctívačů nepřežil nikdo.
Ale při představě, že takové věci se kdysi plížily světem a dychtily po lidských duších, mi na čele vyvstává studený pot. Bojím se znovu listovat nečistými stránkami von Junztovy knihy. Protože teď už rozumím jeho opakované frázi o klíčích! - ano! Klíče k Vnějším dveřím - spojené s odpudivou minulostí a - kdo ví? - s neznámými sférami současnosti. A už chápu, proč synovec hospodského viděl ve svých nočních můrách Černý kámen jako věž na obrovském černém hradu. Pokud by lidé někdy kopali v horách, mohli by pod svahy skal najít neuvěřitelné věci. Jeskyně, kam Turci zahnali tu - věc - nebyla ve skutečnosti jeskyně, a bojím se pomyslet na ohromná moře času, sahající až do dob, kdy se země otřásla a jako na vrcholu vlny vyzvedla ty smutné hory, zakrývající věci, na které nelze ani pomyslit. Kéž by se nikdo nikdy nepokusil odkrýt tu děsivou věž, které lidé říkají Černý kámen!
Klíč! Ano, je to klíč, symbol zapomenuté hrůzy. Vrátila se zpátky do pekel, odkud se vyplížila kdysi dávno, na samém úsvitu věků. Ale jakých dalších, ještě děsivějších tajemství se dobral von Junzt - co ohromná ruka, která ukončila jeho život? Teď, když jsem četl spisy Selima Bahadura, nemohu už pochybovat o věrohodnosti Černé knihy. Člověk nebyl na Zemi vždy pánem - a je jím vůbec teď? Jaké bezejmenné věci mohou dodnes číhat v temných koutech světa?
Jedné noci, asi týden po příjezdu, jsem se vracel z návštěvy u učitele, když vtom mě jako blesk osvítilo náhlé poznání: byl letní slunovrat! Ten den, který legendy spojovaly v děsivých souvislostech s Černým kamenem. Otočil jsem se od krčmy a rychle kráčel ztichlou vesnicí. Stregoicavar byl ponořen do spánku, vesničané uléhali brzy. Spěšně jsem procházel vzhůru k jedlovému lesu, zakrývajícímu srázy hory šeptajícími křídly temnoty, a cestou jsem nespatřil ani živáčka. Nad údolím visel veliký stříbrný měsíc, zalévající útesy a svahy tajemným svitem, vykrajujícím v krajině černé stíny. Mezi jedlemi panovalo bezvětří, ale všude kolem se ozývalo tajuplné, nepostřehnutelné šeptání a šustění. Za nocí, jako je tato, napovídala mi má neposedná představivost, se nad údolím proháněly nahé čarodějky na začarovaných košťatech, pronásledované šklíbícími se druhy.
Došel jsem k útesům a byl jsem zneklidněn, když jsem zaznamenal, že světlo měsíce jim propůjčilo podivně souměrný vzhled, kterého jsem si předtím vůbec nevšiml - v matoucím svitu vypadaly daleko víc než jako přírodní útesy jako zbytky obřího, Titány zbudovaného cimbuří vytesaného z úbočí hory.
S obtížemi jsem zahnal chorobné představy a pokračoval v cestě. Dorazil jsem na plošinu a na okamžik jsem zaváhal, než jsem se opět ponořil do temných hlubin lesa. Ve vzduchu se vznášelo napětí, jako kdyby nějaká skrytá příšera s námahou zadržovala dech, aby nevyplašila oběť.
Zbavil jsem se toho pocitu - byl přirozený, pokud uvážíme tajuplnost toho místa a jeho děsivou pověst - a pokračoval jsem v cestě lesem, přičemž jsem zakoušel velice nepříjemný, intenzivní dojem, jako by mě někdo sledoval, a jednou jsem se dokonce s úlekem zastavil, protože jsem si byl jist, že se něco lepkavého a nezachytitelného v temnotě dotklo mé tváře.
Vyšel jsem na paseku a můj zrak padl na vysoký monolit, vypínající se pyšně nad trávníkem. Na okraji lesa blízko útesů stál kámen, tvořící přírodní stolec. Posadil jsem se na něj a blesklo mi hlavou, že s největší pravděpodobností tady šílený básník Justin Geoffrey psal svou fantastickou báseň Lidé monolitu. Můj hostitel se domníval, že právě Kámen byl příčinou Geoffreyovy pomatenosti, ale semínka šílenství v básníkově mozku klíčila již dlouho před tím, než navštívil Stregoicavar.
Ručičky hodinek ukazovaly, že půlnoc je už na dosah ruky. Opřel jsem se a čekal, připraven na cokoliv. Slabý noční vítr se proháněl mezi větvemi jedlí a rozezvučel celý les hrůzostrašnými tóny nepozemských, neviditelných píšťal, šeptajících děsivý a zlověstný nápěv. Neměnnost zvuku a soustředěné pozorování monolitu na mě působily jako autohypnóza; zmocňovala se mě dřímota. Bojoval jsem s ní, ale navzdory tomu jsem brzy upadl do spánku; monolit se mi před očima houpal a měnil, a pak už se mi oči zavřely nadobro.
Otevřel jsem oči a pokusil se posadit, ale byl jsem bezmocný, jako by mě svírala ledová ruka. Obestoupila mě chladná hrůza. Mýtina už nebyla prázdná. Byla zaplněna davem tichých lidí; s rozšířenýma očima jsem si všiml podivně barbarských částí oblečení, o kterých mi rozum říkal, že jsou velice archaické a dávno zapomenuté i v této zaostalé zemi. Myslel jsem si, že to jsou vesničané, kteří sem přišli jako nějaké fantastické procesí - ale už na druhý pohled jsem poznal, že to nemohou být obyvatelé Stregoicavaru. Byli celkově menší, měli nižší čela a širší obličeje s tupým výrazem ve tváři. Někteří z nich měli maďarské nebo slovanské rysy, ale ty byly překryty směsicí jiných, které jsem nedokázal určit. Mnozí byli oblečeni do zvířecích kůží a celkový zjev mužů i žen měl v sobě dávku jisté zvířecké hrubosti. Děsili mě a odpuzovali, ale naštěstí mi nevěnovali žádnou pozornost. Utvořili před monolitem široký půlkruh, začali podivně zpívat a kroužit těly od pasu nahoru. Všechny oči byly upřeny na vrchol Kamene, který očividně vzývali. Ale nejzvláštnější ze všeho byla vzdálenost, ze které přicházely jejich hlasy; ani ne padesát stop ode mne stovky mužů a žen nepopiratelně pozvedalo hlasy v divoké melodii, a přesto ke mně jejich zpěv doléhal jen jako děsivé nezřetelné mumlání, přicházející odněkud z dalekých hlubin prostoru - nebo času.
Před monolitem stála bronzová nádoba s obětním ohněm, ze které vycházel odporný, hnusný žlutý kouř, stoupající vzhůru v podivné spirále, svíjející se kolem černého obelisku jako veliký nehmotný had.
Na oltáři ležely dvě postavy - nahá mladá dívka se svázanýma rukama a nohama a nemluvně jen několik měsíců staré. Na druhé straně oltáře seděla ohyzdná stará čarodějnice s podivným černým bubnem na klíně; bušila do něj pomalými, lehkými údery dlaní, ale žádný zvuk jsem neslyšel.
Rytmus svíjejících se těl se zrychloval a najednou do prostoru mezi lidmi a monolitem skočila mladá, nahá žena s vytřeštěnýma očima a rozpuštěnými černými vlasy, poletujícími volně kolem hlavy. Zatočila se na špičkách a před Kamenem padla tváří k zemi, kde zůstala nehybně ležet. V dalším okamžiku ji následovala fantastická postava - muž, opásaný kozí kůží, jehož tvář byla zakryta maskou, vyrobenou z ohromné vlčí hlavy, takže vypadal jako příšerná, přízračná bytost, děsivé spojení prvků lidských a zvířecích. V ruce držel svazek jedlových větví, spojených na silnějším konci, a na krku se mu ve svitu měsíce blyštěl těžký zlatý řetěz.
Z něj visel menší řetízek, na kterém měl zřejmě viset nějaký talisman, ale ten chyběl.
Lidé zběsile třepali rukama a zdálo se, že zdvojnásobili křik, když se ta podivná kreatura s mnoha nesmyslnými výskoky a poskoky pohybovala otevřeným prostranstvím. Dotančil až k ženě, ležící před monolitem, a začal ji divoce šlehat větvemi. Vyskočila na nohy a zavířila v nejneuvěřitelnějším tanci, jaký jsem kdy spatřil. Její trýznitel tančil s ní, poddával se rytmu a každému jejímu pohybu, a na její tělo se snášel neustávající příval ran a bití. Při každém úderu vykřikoval jedno slovo, znovu a znovu, a dav ho po něm opakoval. Mohl jsem pozorovat, jak se mu pohybují rty, a zdálky přicházející šum hlasů se spojoval a sléval v jediné vzdálené volání, opakované znovu a znovu v zalykavé extázi. Ale jaké slovo to bylo, jsem nepoznal.
Tanečníci se točili v závratných smyčkách a přihlížející, stojící stále na svém místě, následovali rytmus jejich tance. V očích tanečnice rostlo šílenství a odráželo se v očích okolostojících. Horečnatý tanec byl čím dál tím zběsilejší - stávala se z něj děsivá a obscénní věc, stará čarodějnice vyla jako smyslů zbavená, bušila do bubnu a metla dopadala s rozzlobeným práskáním a neutuchající pravidelností.
Po těle tanečnice stékala krev, ale zdálo se, že bolest je pro ni jen stimulem k ještě divočejšímu a děsivějšímu tanci; vířila ve středu žlutého kouře, jehož nehmotná chapadla teď ovíjela oba tanečníky, a zdálo se, že splývá s ohavnou mlhou, která je zahalovala. Najednou se zase vrátila do jasně osvětleného středu, pronásledovaná tím strašlivým polozvířetem, které ji mučilo, vzepjala s k nepopsatelnému, šílenému výbuchu běsu a na vrcholu vlny šílenství se najednou svezla na trávu, třásla se a těžce oddychovala, naprosto vyčerpaná nelidským úsilím. Po břiše se začala plazit k monolitu, zatímco na její záda se s nezmenšenou silou snášel déšť prudkých ran. Kněz - snad mu tak mohu říkat - ji následoval a vší silou mohutných paží bičoval jako smyslů zbavený vpřed se sunoucí zkrvavené tělo, zanechávající na udusané zemi silnou šarlatovou stopu. Konečně dosáhla Kamene, supěla námahou, objala ho oběma rukama a zasypávala studený kámen divokými, žhavými polibky, plnými horečnaté, hříšné oddanosti. Kněz vyskočil vysoko do vzduchu, odhodil krví zbrocenou metlu a všichni se na sebe vrhli s vytím a pěnou u úst, zuby a nehty drásali jeden druhému oděv i maso v slepém záchvatu násilí. Kněz zvedl mohutnou rukou nemluvně, znovu vykřikl Jméno, zatočil naříkajícím dítětem ve vzduchu a roztříštil mu hlavu o monolit, zanechávajíc na černém povrchu děsivou skvrnu. Ztuhlý hrůzou jsem pozoroval, jak holými, spárovitými prsty rozerval malé tělíčko, házel na obelisk celé hrsti krve a vnitřností a potom mrštil zkrvaveným a zmrzačeným torzem do ohně, strašlivou sprškou uhasil plameny, zatímco šílené bestie za ním ječely znovu a znovu to Jméno. Potom se najednou všichni vrhli k zemi, svíjeli se jako hadi, zatímco kněz v triumfu vzepjal zkrvavené ruce. Otevřel jsem ústa, chtěl jsem ze sebe vykřičet všechnu hrůzu a děs, ale ze rtů mi vyšlo jen zachroptění; na vrcholku monolitu se krčilo odporné, ropuše podobné monstrum!
Jeho napuchlý, odpudivý a pomalu se pohybující obrys se černal proti noční obloze. Na místě, kde jsem hledal obličej té stvůry, zářily ohromné oči, ve kterých se zračil chtíč, bezedná lačnost, obscénní krutost a děsivé zlo, pronásledující lidi od dob, kdy se jejich předkové ještě schovávali v korunách stromů. V těch odporných očích se zrcadlily nečisté věci a děsivá tajemství, spící v mrtvých městech ukrytých pod hladinou moře, prchající před denním světlem do temnoty prastarých jeskyní. A teď ta strašlivá věc, přivolaná z ticha hor krvavými rituály, zírala a mžourala dolů na své uctívače, kteří se před ní plazili s odpuzující ponížeností.
Kněz se zvířecí maskou mohutnýma rukama pozvedl svázanou a lehce se svíjející dívku vzhůru, směrem k příšeře, trůnící na monolitu. A když se ta zrůda planoucí touhou slintavě nadechla, v mozku mi něco povolilo a obestřely mě milosrdné mrákoty.
Když jsem otevřel oči, už svítalo. Najednou se mi vybavily všechny události té děsivé noci a já zděšeně vyskočil na nohy. S úžasem jsem se rozhlížel kolem sebe. Ponurý monolit se tiše vypínal nad zeleným, neporušeným trávníkem, vlnícím se v ranním vánku. Vrhl jsem na paseku několik rychlých pohledů; tady tanečníci vířili a poskakovali, až byla země udusána do hola, a tudy se kněžka vydala na bolestivou cestu ke Kameni, značenou šarlatem. Ale na neporušeném trávníku nebyla ani stopa krve. Otřásl jsem se, když můj zrak padl na místo, kde krutý kněz roztříštil hlavu uneseného dítěte - ale po tmavé skvrně ani děsivých zbytcích nezbyla ani stopa.
Sen! Musela to být noční můra - nebo jinak - pokrčil jsem rameny. Byl to velice živý sen!
Tiše jsem se vrátil do vesnice a nepozorován jsem vešel do hostince. Seděl jsem tam a přemýšlel o podivných událostech uplynulé noci. Stále více jsem se odkláněl od názoru, že šlo o sen. Že to, co jsem spatřil, bylo přeludem bez materiální podstaty, bylo jasné. Ale věřil jsem, že jsem se stal svědkem obrazů činů, spáchaných v temných časech minulých dnů. Ale jak jsem si mohl být jistý? Jaké jsem vlastně měl důkazy, že jsem skutečně přihlížel setkání zlých duchů a nejen noční můře, výplodu vlastní rozrušené mysli?
A jako v odpověď mi v mysli zaplálo jméno - Selim Bahadur! Podle legend, které o něm kolovaly, tento voják i písař v jedné osobě velel části Sulejmánovy armády, která zničila Stregoicavar; a pokud mluvily pravdu, osud ho z vypleněného venkova vedl přímo na krvavá pole Schomvaalu, kde našel smrt. S výkřikem jsem vyskočil na nohy - rukopis, nalezený u Turkova těla, který prohlížel hrabě Boris - nemohl snad obsahovat vyprávění Turků o tom, co nalezli ve Stregoicavaru? Co jiného by mohlo otřást ocelovými nervy polského dobrodruha? A jestliže kosti nebohého hraběte nebyly nikdy odkryty, co bylo jistějšího, než že lakované pouzdro spolu se svým tajemným obsahem stále leží pod troskami, které pohřbily tělo statečného Borise Vladinoffa? Ve spěchu jsem si začal balit věci.
Jen o tři dny později jsem se nacházel v malé vesničce pouze několik mil od starého bitevního pole, a když vyšel měsíc, pracoval jsem už s horečnatým úsilím na veliké hromadě zhroucených kamenů, které vévodily kopci. Byla to strašlivá dřina - když teď o tom přemýšlím, nechápu, jak jsem to vůbec mohl dokázat, i když jsem pracoval bez přestávky od večera až do úsvitu. Právě když vycházelo slunce, odstranil jsem poslední kupu kamení a spatřil to, co zbylo z hraběte Borise Vladinoffa - jen několik úlomků rozdrcených kostí - a mezi nimi, zbaveno původního tvaru, leželo pouzdro, jehož lakovaný povrch ho v průběhu staletí uchránil od úplné zkázy.
Nedočkavě jsem ho sebral. Ve svém pokoji v krčmě jsem pak pouzdro otevřel a našel poměrně zachovalý pergamen; a bylo tam ještě něco navíc - malá věc, zabalená do hedvábí. Nemohl jsem se už dočkat, až odhalím tajemství těch zažloutlých stránek, ale únava mi v tom zabránila. Od odchodu ze Stregoicavaru jsem skoro vůbec nespal, a to mne spolu s ohromnou námahou předchozí noci přemohlo. Navzdory svým snahám jsem byl donucen natáhnout se na lůžku a nevzbudil jsem se až do západu slunce.
Zhltnul jsem ve spěchu večeři, posadil se ke stolu a v mihotavém světle svíčky jsem luštil turecké písmo, pokrývající pergamen. Byla to obtížná práce, protože nejsem s turečtinou obeznámen příliš důkladně a mátl mě také archaický styl vyprávění. Ale pomalu jsem si razil cestu textem a tu a tam mě slovo nebo věta udeřily do očí. Pomalu se mne zmocňovala hrůza. Napřel jsem všechny síly a jak přede mnou postupně vyvstával příběh, dostávající stále zřetelnější podobu, krev mi tuhla v žilách, ježily se mi vlasy a jazyk se mi lepil na patro.
Do místnosti se už zamřížovaným oknem vkrádal úsvit, když jsem odložil rukopis a opatrně jsem rozbalil tu věc v hedvábí. Zůstal jsem zírat s rozšířenýma očima a věděl jsem, že podstata té věci je jasná, i když o věrohodnosti strašlivých rukopisů by bylo možno pochybovat.
Vrátil jsem oba děsivé předměty zpátky do pouzdra, ale neodpočinul jsem si, nespal a nepozřel jsem ani sousta, dokud pečlivě zatíženo kameny neskončilo na dně Dunaje, který, dá Bůh, je zanese zpátky do pekla, odkud přišlo. To, co jsem spatřil v noci na letní slunovrat ve Stregoicavaru, nebyl žádný sen. Dobře pro Justina Geoffreye, že tam pobýval pouze za světla a šel dál svou cestou, protože jeho šílená mysl by strašlivou scénu zřejmě nevydržela. Jak jsem se já sám udržel při smyslech, mi dodnes není zcela jasné.
Ne, nebyl to sen - stal jsem se svědkem děsivého srocení dávno mrtvých uctívačů, kteří přišli ze samotného pekla vzývat své bohy; duchové, klanící se před duchy. Peklo si jejich strašlivého boha už dlouho žádalo.
Jaká proklatá alchymie nebo nečisté čáry způsobily, že brány pekel se na tu jedinou tajemnou noc otvírají, nevím, ale viděl jsem to na vlastní oči. A jsem si jist, že té noci jsem nesledoval živé bytosti, díky spisu, kde Selim Bahadur pečlivou rukou popisoval, co on a jeho jezdci ve Stregoicavaru prováděli; bez hlesu jsem četl do podrobná popsané, nechutné odpornosti, které mučení vyrvalo ze rtů ječících vesničanů; krev mi tuhla v žilách, když jsem se prodíral řádky, vyprávějícími o ponuré tmavé jeskyni vysoko v kopcích, kde vyděšení Turci obklíčili ohromnou, napuchlou, slizem pokrytou příšeru a zahubili ji ohněm, prastarou ocelí, požehnanou v dávných časech samotným Mohamedem, a kouzly, která byla prastará již v dobách, kdy Arábie byla ještě v plenkách. A i jistá ruka starého Selima se zachvěla, když popisoval strašlivé, zemí otřásající smrtelné zavytí příšery, která nezemřela bez boje; spolu s ní zahynula téměř polovina jejích přemožitelů, způsobem, o kterém ani Selim nemohl nebo nechtěl mluvit.
A ten přikrčený bůžek, vyřezaný ze zlata a zabalený do hedvábí, byla jeho podobizna, kterou Selim utrhl ze zlatého řetězu, zdobícího krk zavražděného nejvyššího kněze.
Dobře, že Turci to děsivé údolí vyčistili ohněm a ocelí! Skutky, jejichž jedinými svědky byly mlčenlivé hory, patřily do temných propastí dávných eonů. Ne - v noci se netřesu strachem proto, že bych měl strach z té ropuchovité věci. Je pevně připoutána v pekle, spolu se svou děsivou hordou, svobodná jen na hodinu nejtajuplnější noci v roce, čehož jsem byl svědkem. A z jejích uctívačů nepřežil nikdo.
Ale při představě, že takové věci se kdysi plížily světem a dychtily po lidských duších, mi na čele vyvstává studený pot. Bojím se znovu listovat nečistými stránkami von Junztovy knihy. Protože teď už rozumím jeho opakované frázi o klíčích! - ano! Klíče k Vnějším dveřím - spojené s odpudivou minulostí a - kdo ví? - s neznámými sférami současnosti. A už chápu, proč synovec hospodského viděl ve svých nočních můrách Černý kámen jako věž na obrovském černém hradu. Pokud by lidé někdy kopali v horách, mohli by pod svahy skal najít neuvěřitelné věci. Jeskyně, kam Turci zahnali tu - věc - nebyla ve skutečnosti jeskyně, a bojím se pomyslet na ohromná moře času, sahající až do dob, kdy se země otřásla a jako na vrcholu vlny vyzvedla ty smutné hory, zakrývající věci, na které nelze ani pomyslit. Kéž by se nikdo nikdy nepokusil odkrýt tu děsivou věž, které lidé říkají Černý kámen!
Klíč! Ano, je to klíč, symbol zapomenuté hrůzy. Vrátila se zpátky do pekel, odkud se vyplížila kdysi dávno, na samém úsvitu věků. Ale jakých dalších, ještě děsivějších tajemství se dobral von Junzt - co ohromná ruka, která ukončila jeho život? Teď, když jsem četl spisy Selima Bahadura, nemohu už pochybovat o věrohodnosti Černé knihy. Člověk nebyl na Zemi vždy pánem - a je jím vůbec teď? Jaké bezejmenné věci mohou dodnes číhat v temných koutech světa?