Ve snu spatřil Kuranes město v údolí a za ním mořské pobřeží a zasněžený vrchol shlížející na moře a vesele pomalované lodě vyplouvající z přístavu k vzdáleným krajům, kde se moře stýká s oblohou. Také ke svému jménu přišel Kuranes ve snu, když se probudil, jmenoval se docela jinak. Vysnít si nové jméno bylo snad pro něho přirozené, protože byl posledním svého rodu a opuštěn mezi milióny lhostejných Londýňanů, takže se nenašel skoro nikdo, kdo by s ním promluvil a připomněl mu, kým kdysi býval. Přišel o peníze i pozemky a na tom, co si o něm lidé myslí, mu nezáleželo, raději snil a o svých snech psal. Ti, kterým dal své zápisky přečíst, se mu vysmáli, a tak si je po čase nechával pro sebe a nakonec přestal psát úplně. Čím víc se uzavíral světu kolem sebe, tím nádhernější byly jeho sny, a bylo by marné pokoušet se zachytit je na papíře. Kuranes nebyl moderní a neuvažoval tak jako ostatní spisovatelé. Zatímco oni se snažili strhnout ze života vyšívaná roucha mýtu a předváděli v nahé ošklivosti hnusnou věc, jež si říká realita, Kuranes hledal pouhou krásu. Když ji neodhalila pravda a zkušenost, hledal ji v představách a iluzích a objevil ji na svém vlastním prahu, v mlhavých vzpomínkách na dětské pohádky a sny. Jen málokdo ví, jaké zázraky se mu nabízejí v pohádkách a představách z jeho dětství. Jako děti nasloucháme a sníme a naše myšlenky se utvářejí jen napůl, když se v dospělosti na ně snažíme rozpomenout, jsme už otupeni a vystřízlivělí následkem jedu života. Ale některé z nás v noci budí podivné přeludy začarovaných kopců a zahrad, fontán zpívajících v slunci, zlatých útesů tyčících se nad šeptajícím mořem, plání táhnoucích se ke spícím městům z kamene a bronzu a přízračných družin hrdinů, kteří projíždějí na očabrakovaných bílých koních podél hustých lesů, a pak víme, že jsme pohlédli zpět branou ze slonoviny do toho zázračného světa, jenž nám patřil, než jsme se stali moudrými a nešťastnými. Kuranes objevil svůj zapomenutý svět dětství velice záhy. Zdálo se mu o domě, ve kterém se narodil, o velkém kamenném domě porostlém břečťanem, kde žilo třináct generací jeho předků a ve kterém doufal, že zemře.
Svítil měsíc a on se vykradl ven, do voňavé letní noci, zahradami a terasami, kolem ohromných dubů v parku a po dlouhé bílé cestě vedoucí k vesnici. Vesnice se zdála stará, na okraji vykousnutá jako měsíc, který právě začal ubývat, a Kuranes uvažoval, zda špičaté střechy domků skrývají spánek, či smrt. Na ulicích rostla kopí vysoké trávy a okenní tabulky na obou stranách byly rozbité nebo zamlžené. Kuranes neotálel, ale plahočil se dál, jakoby váben k nějakému cíli. Neopovážil se neuposlechnout volání, neboť se bál, že by to mohla být jen iluze, stejná jako nutkání a touhy v bdělém stavu, které nesměřují k žádnému cíli. Pak ho ulička, která odbočovala z vesnické ulice směrem k útesům u průlivu, zavedla ke konci všech věcí - ke srázu a k propasti, kde se vesnice a celý svět náhle propadly do hluché prázdnoty nekonečnosti a kde i nebe nad hlavou bylo prázdné, bez záře drolícího se měsíce a mžouravých hvězd. Víra jej hnala dál, ze srázu a do proudu, který ho unášel dolů, dolů, dolů, temnými, beztvarými, nesněnými sny, slabě světélkujícími sférami, které možná byly sny sněnými částečně, kolem rozchechtaných okřídlených věcí, jež se snad vysmívaly snílkům všech světů. Zdálo se mu, že v temnotě před ním se najednou rozevřela škvíra a on spatřil město v údolí, zářivě se třpytící v dálce, za ním moře a oblohu a nedaleko pobřeží horu s čepicí sněhu. Kuranes se probudil ve chvíli, kdy spatřil město, ale už z letmého pohledu věděl, že to nemůže být nic jiného než Celephais v údolí Ooth-Nargai za Tanarijským pohořím, kde jeho duch strávil kdysi dávno jednoho letního odpoledne celou věčnost jedné hodiny, když utekl chůvě a nechal se ukolébat k spánku vlažným mořským vánkem, když pozoroval z útesu poblíž vesnice mraky. Bránil se, když ho našli, probudili a odnesli domů, protože ho vyrušili, právě když měl odplout na zlaté galéře do těch úžasných krajů, kde se obloha stýká s mořem. Teď pocítil po probuzení stejnou lítost, protože po čtyřiceti únavných letech nalezl své bájné město. Ale třetí noc se Kuranes do Celephais vrátil. Jako předtím se mu zdálo nejprve o spící či mrtvé vesnici a o propasti, kterou člověk musí tiše proplout, pak se znovu otevřela škvíra a Kuranes spatřil jiskřící minarety města, ladné galéry zakotvené v modrém přístavu a díval se, jak se ginka na hoře Aran pohupují v mořském vánku. Ale tentokrát nebyl ze sna vytržen a vznášel se, jako by měl křídla, na travnaté úbočí, až konečně nohama lehce spočinul na zem. Skutečně se navrátil do údolí Ooth-Nargai a do nádherného města Celephais. Kuranes kráčel dolů strání a voňavou trávou a úchvatnými květy, přes bublající Naraxu, po dřevěném můstku, do kterého před tolika lety vyryl své jméno, a šumícím hájem k velkému kamennému mostu u městské brány. Všechno bylo jako kdysi, mramorové stěny nebyly vybledlé a ani sochy z leštěného bronzu nebyly zašlé. A Kuranes viděl, že se nemusí bát, že by to, co znával, zaniklo, neboť i strážci na valech byli stejní a pořád tak mladí, jak si je pamatoval. Když vešel do města, bronzovými branami a po onyxové dlažbě, kupci a poháněči velbloudů ho pozdravili, jako kdyby nebyl nikdy odešel, a stejné to bylo v tyrkysovém chrámu Nath-Horthath, kde mu knězi ověnčení orchidejemi řekli, že v Ooth-Nargai neexistuje čas, ale pouze věčné mládí. Pak Kuranes prošel Sloupovou ulicí ke zdi s výhledem na moře, kde se shromažďovali obchodníci a námořníci a cizinci z krajů, kde se moře stýká s oblohou. Zůstal tam dlouho a hleděl na jasný přístav, ve kterém se třpytily vlnky pod nevídaným sluncem a kde se lehce pohupovaly galéry z dalekého zámoří. Hleděl i na horu Aran, vznosně se ryčící na pobřeží, jejíž svahy se dole zelenaly pohupujícími se stromy a jejíž bělostný vrchol se dotýkal nebe. Více než kdy jindy si Kuranes přál, aby mohl odplout na galéře do dalekých krajů, o kterých slyšel vyprávět mnoho podivného, a znovu hledal kapitána, který mu kdysi slíbil, že ho vezme s sebou. Našel toho muže, Athiba, jak sedí na stejné bedně koření jako kdysi, a zdálo se, že si ani on neuvědomuje, kolik uplynulo času. Pak spolu odveslovali ke galéře v přístavu, dali rozkazy veslařům a vypluli na vzduté Cerenarijské moře, které se rozlévá až k obloze. Několik dnů klouzali po zvlněné hladině, až dopluli k obzoru, kde se moře stýká s oblohou. Zde se galéra nezastavila, ale volně vplula po nebeské modři mezi kadeřavé obláčky s růžovým nádechem. A daleko za kýlem Kuranes spatřil podivné kraje, řeky a města neuvěřitelné krásy, rozložené volně v sluneční záři, která neslábla ani nemizela. Konečně mu Athib řekl, že jejich cesta je u konce a brzy vplují do přístavu Serannian, mračného města z růžového mramoru, které stojí na vzdušném pobřeží tam, kde se do nebe vlévá západní vítr, ale když se v dohledu objevila největší z městských věží, někde v prostoru se něco ozvalo a Kuranes se probudil ve své londýnské mansardě. Dlouhé měsíce pak marně hledal zázračné město Celephais a jeho galéry, plující po nebi, jeho sny ho sice zavedly do mnoha honosných a neslýchaných míst, avšak nikdo, s kým se tam setkal, mu neřekl, jak najít Ooth-Nargai za Tanarijskými horami. Jednou v noci se vznášel nad temnými horami, na kterých daleko od sebe mdle plápolaly osamělé ohně a pásla se tam podivná huňatá stáda, jejichž vůdci měli na krku klinkající zvonce, v nejdivočejší části této hornaté krajiny tak odlehlé, že na ní spočinuly jen oči málokoho, našel nesmírně starou zeď či cestu na kamenném náspu, klikatící se podél vršků a údolí. Byla příliš ohromná, než aby byla vztyčena lidskýma rukama, a tak dlouhá, že nešlo dohlédnout ani na jeden z jejích konců. Překročil zeď a v šedém úsvitu dorazil do kraje malebných zahrádek a třešňových stromů, a když vyšlo slunce, spatřil nádheru rudých a bílých květů, zeleného listoví a trávníků, bílých pěšinek, diamantových potůčků, modrých jezírek, tesaných můstků a pagod s červenými střechami, že na okamžik v prudkém okouzlení zapomněl na Celephais. Ale znovu si na město vzpomněl, když sešel po bílé pěšině směrem k pagodě s červenou střechou, a chtěl se na ně zeptat obyvatel tohoto kraje, shledal však, že tam nežijí lidé, ale jen ptáci, včely a motýli. Další noc Kuranes stoupal po nekonečném vlhkém kamenném schodišti a došel k věžnímu okénku s výhledem na ohromnou pláň a řeku ozářenou měsícem v úplňku, a zdálo se mu, že tiché město, rozkládající se daleko od břehu řeky, je mu svým uspořádáním nebo nějakým rysem povědomé. Býval by sestoupil a zeptal se na cestu do Ooth-Nargai, kdyby na vzdáleném místě za obzorem nevytryskla hrůzostrašná záře a neozářila starodávné trosky města, vyschlou, rákosím zarostlou řeku, a smrt spočívající na té zemi od doby, kdy se král Kynaratholis vrátil domů ze svých výbojů, aby se tam setkal s pomstou bohů. Tak Kuranes marně hledal zázračné město Celaphais a jeho galéry vyplouvající do nebeského Serannianu. Spatřil mezitím mnohé zázraky a jednou jen stěží unikl nepopsatelnému veleknězi, jenž má obličej zakrytý žlutou hedvábnou maskou a přebývá sám a sám v prehistorickém kamenném klášteře na chladné pouštní plošině Leng. Během chmurných denních přestávek byl stále netrpělivější, a tak začal kupovat drogy, aby si prodloužil období spánku. Velice mu pomohl hašiš a jednou se s jeho pomocí dostal do části vesmíru, kde neexistují formy, ale kde je tajemství bytí zkoumáno planoucími plyny. Jeden fialově zbarvený plyn mu prozradil, že jejich část vesmíru se nachází mimo to, čemu se říká nekonečno. Plyn nikdy neslyšel o planetách a organismech, ale identifikoval Kurana jako obyvatele nekonečna, kde existuje hmota, energie a gravitace. Kuranes nyní nesmírné toužil po návratu do minarety posázeného Celephaisu a zvýšil dávku drog, ale už mu nezbývaly žádné peníze a nemohl si omamné látky kupovat. Pak ho jednoho letního dne vyhodili z mansardy, toulal se bezcílně ulicemi a přes nějaký most se dostal do míst, kde bylo jen několik domů. Tam došel naplnění a setkal se s družinou rytířů z Celephaisu, kteří přijeli, aby ho tam s sebou navždy odvedli. Byli to švarní rytíři, seděli na ryzácích oděni v zářící zbroji a zvláště zdobených kabátcích ze zlatohlavu. Bylo jich tolik, že Kuranes si je málem spletl s vojskem, ale byli vysláni na jeho počest, protože on to byl, kdo ve svých snech stvořil Ooth-Nargai, a proto měl být nyní na věky věků ustanoven jeho nejvyšším božstvem. Pak dali Kuranovi koně a uvedli ho do čela kavalkády, majestátně projížděli Surreyskou vrchovinou a dále do kraje, kde se narodil Kuranes a jeho předkové. Jízda byla velice zvláštní, protože jezdci snad cválali zpět časem, kdykoliv projížděli vesnicí, viděli v soumraku jen takové domy a vesničany, které mohl potkávat Chaucer nebo jeho předchůdci, občas spatřili rytíře na koni s malou družinou služebníků. Když se setmělo, zrychlili a brzy se zvláštním způsobem jakoby vznášeli ve vzduchu. Za rozbřesku dorazili k vesnici, kterou Kuranes znal z dětství zalidněnou a spící či mrtvou ze snu. Nyní vesnice žila a vesničané, kteří už byli na nohou, se klaněli, když jezdci klusali po ulici a zabočili do uličky, která končí v propasti snů. Když tam Kuranes minule vstoupil, byla noc, uvažoval, jak asi propast vypadá ve dne. A tak se dychtivě díval, když se blížili k okraji. Právě když cválali vzhůru po svahu ke srázu, na západě vytryskla zlatá záře a zahalila celou krajinu do zářivých drapérií. Propast byla jediným kypícím chaosem růžové a blankytné nádhery, a když se rytířský průvod přehoupl přes okraj a plul půvabně dolů jiskřícími oblaky a stříbřitými jiskrami, neviditelné hlasy triumfálně pěly. Jezdci plynuli nekonečně dolů a jejich oři hrabali kopyty vzduch, jako by cválali přes zlaté písčiny, a pak se světelná sprška rozplynula a odhalila vetší jas, jas města Celephais a za ním mořské pobřeží a zasněžený vrcholek shlížející na moře a vesele pomalované galéry vyplouvající z přístavu do vzdálených krajů, kde se moře stýká s oblohou. A pak Kuranes panoval nad Ooth-Nargai a všemi přilehlými zeměmi snů a jeho dvůr sídlil střídavě v Celephaisu a v mračném Serannianu. Vládne tam stále, a bude šťastně vládnout na věky věků, i když pod innsmouthskými útesy si příliv výsměšně pohrával s tělem tuláka, který se za soumraku potácel poloopuštěnou vesnicí, výsměšně si s ním pohrával a vyvrhl ho na skály u břečťanem porostlého sídla Trevor Towers, kde pozoruhodně tlustý a zvláště odporný pivovarník a milionář vychutnává koupenou atmosféru sídla vymřelé šlechty.
Svítil měsíc a on se vykradl ven, do voňavé letní noci, zahradami a terasami, kolem ohromných dubů v parku a po dlouhé bílé cestě vedoucí k vesnici. Vesnice se zdála stará, na okraji vykousnutá jako měsíc, který právě začal ubývat, a Kuranes uvažoval, zda špičaté střechy domků skrývají spánek, či smrt. Na ulicích rostla kopí vysoké trávy a okenní tabulky na obou stranách byly rozbité nebo zamlžené. Kuranes neotálel, ale plahočil se dál, jakoby váben k nějakému cíli. Neopovážil se neuposlechnout volání, neboť se bál, že by to mohla být jen iluze, stejná jako nutkání a touhy v bdělém stavu, které nesměřují k žádnému cíli. Pak ho ulička, která odbočovala z vesnické ulice směrem k útesům u průlivu, zavedla ke konci všech věcí - ke srázu a k propasti, kde se vesnice a celý svět náhle propadly do hluché prázdnoty nekonečnosti a kde i nebe nad hlavou bylo prázdné, bez záře drolícího se měsíce a mžouravých hvězd. Víra jej hnala dál, ze srázu a do proudu, který ho unášel dolů, dolů, dolů, temnými, beztvarými, nesněnými sny, slabě světélkujícími sférami, které možná byly sny sněnými částečně, kolem rozchechtaných okřídlených věcí, jež se snad vysmívaly snílkům všech světů. Zdálo se mu, že v temnotě před ním se najednou rozevřela škvíra a on spatřil město v údolí, zářivě se třpytící v dálce, za ním moře a oblohu a nedaleko pobřeží horu s čepicí sněhu. Kuranes se probudil ve chvíli, kdy spatřil město, ale už z letmého pohledu věděl, že to nemůže být nic jiného než Celephais v údolí Ooth-Nargai za Tanarijským pohořím, kde jeho duch strávil kdysi dávno jednoho letního odpoledne celou věčnost jedné hodiny, když utekl chůvě a nechal se ukolébat k spánku vlažným mořským vánkem, když pozoroval z útesu poblíž vesnice mraky. Bránil se, když ho našli, probudili a odnesli domů, protože ho vyrušili, právě když měl odplout na zlaté galéře do těch úžasných krajů, kde se obloha stýká s mořem. Teď pocítil po probuzení stejnou lítost, protože po čtyřiceti únavných letech nalezl své bájné město. Ale třetí noc se Kuranes do Celephais vrátil. Jako předtím se mu zdálo nejprve o spící či mrtvé vesnici a o propasti, kterou člověk musí tiše proplout, pak se znovu otevřela škvíra a Kuranes spatřil jiskřící minarety města, ladné galéry zakotvené v modrém přístavu a díval se, jak se ginka na hoře Aran pohupují v mořském vánku. Ale tentokrát nebyl ze sna vytržen a vznášel se, jako by měl křídla, na travnaté úbočí, až konečně nohama lehce spočinul na zem. Skutečně se navrátil do údolí Ooth-Nargai a do nádherného města Celephais. Kuranes kráčel dolů strání a voňavou trávou a úchvatnými květy, přes bublající Naraxu, po dřevěném můstku, do kterého před tolika lety vyryl své jméno, a šumícím hájem k velkému kamennému mostu u městské brány. Všechno bylo jako kdysi, mramorové stěny nebyly vybledlé a ani sochy z leštěného bronzu nebyly zašlé. A Kuranes viděl, že se nemusí bát, že by to, co znával, zaniklo, neboť i strážci na valech byli stejní a pořád tak mladí, jak si je pamatoval. Když vešel do města, bronzovými branami a po onyxové dlažbě, kupci a poháněči velbloudů ho pozdravili, jako kdyby nebyl nikdy odešel, a stejné to bylo v tyrkysovém chrámu Nath-Horthath, kde mu knězi ověnčení orchidejemi řekli, že v Ooth-Nargai neexistuje čas, ale pouze věčné mládí. Pak Kuranes prošel Sloupovou ulicí ke zdi s výhledem na moře, kde se shromažďovali obchodníci a námořníci a cizinci z krajů, kde se moře stýká s oblohou. Zůstal tam dlouho a hleděl na jasný přístav, ve kterém se třpytily vlnky pod nevídaným sluncem a kde se lehce pohupovaly galéry z dalekého zámoří. Hleděl i na horu Aran, vznosně se ryčící na pobřeží, jejíž svahy se dole zelenaly pohupujícími se stromy a jejíž bělostný vrchol se dotýkal nebe. Více než kdy jindy si Kuranes přál, aby mohl odplout na galéře do dalekých krajů, o kterých slyšel vyprávět mnoho podivného, a znovu hledal kapitána, který mu kdysi slíbil, že ho vezme s sebou. Našel toho muže, Athiba, jak sedí na stejné bedně koření jako kdysi, a zdálo se, že si ani on neuvědomuje, kolik uplynulo času. Pak spolu odveslovali ke galéře v přístavu, dali rozkazy veslařům a vypluli na vzduté Cerenarijské moře, které se rozlévá až k obloze. Několik dnů klouzali po zvlněné hladině, až dopluli k obzoru, kde se moře stýká s oblohou. Zde se galéra nezastavila, ale volně vplula po nebeské modři mezi kadeřavé obláčky s růžovým nádechem. A daleko za kýlem Kuranes spatřil podivné kraje, řeky a města neuvěřitelné krásy, rozložené volně v sluneční záři, která neslábla ani nemizela. Konečně mu Athib řekl, že jejich cesta je u konce a brzy vplují do přístavu Serannian, mračného města z růžového mramoru, které stojí na vzdušném pobřeží tam, kde se do nebe vlévá západní vítr, ale když se v dohledu objevila největší z městských věží, někde v prostoru se něco ozvalo a Kuranes se probudil ve své londýnské mansardě. Dlouhé měsíce pak marně hledal zázračné město Celephais a jeho galéry, plující po nebi, jeho sny ho sice zavedly do mnoha honosných a neslýchaných míst, avšak nikdo, s kým se tam setkal, mu neřekl, jak najít Ooth-Nargai za Tanarijskými horami. Jednou v noci se vznášel nad temnými horami, na kterých daleko od sebe mdle plápolaly osamělé ohně a pásla se tam podivná huňatá stáda, jejichž vůdci měli na krku klinkající zvonce, v nejdivočejší části této hornaté krajiny tak odlehlé, že na ní spočinuly jen oči málokoho, našel nesmírně starou zeď či cestu na kamenném náspu, klikatící se podél vršků a údolí. Byla příliš ohromná, než aby byla vztyčena lidskýma rukama, a tak dlouhá, že nešlo dohlédnout ani na jeden z jejích konců. Překročil zeď a v šedém úsvitu dorazil do kraje malebných zahrádek a třešňových stromů, a když vyšlo slunce, spatřil nádheru rudých a bílých květů, zeleného listoví a trávníků, bílých pěšinek, diamantových potůčků, modrých jezírek, tesaných můstků a pagod s červenými střechami, že na okamžik v prudkém okouzlení zapomněl na Celephais. Ale znovu si na město vzpomněl, když sešel po bílé pěšině směrem k pagodě s červenou střechou, a chtěl se na ně zeptat obyvatel tohoto kraje, shledal však, že tam nežijí lidé, ale jen ptáci, včely a motýli. Další noc Kuranes stoupal po nekonečném vlhkém kamenném schodišti a došel k věžnímu okénku s výhledem na ohromnou pláň a řeku ozářenou měsícem v úplňku, a zdálo se mu, že tiché město, rozkládající se daleko od břehu řeky, je mu svým uspořádáním nebo nějakým rysem povědomé. Býval by sestoupil a zeptal se na cestu do Ooth-Nargai, kdyby na vzdáleném místě za obzorem nevytryskla hrůzostrašná záře a neozářila starodávné trosky města, vyschlou, rákosím zarostlou řeku, a smrt spočívající na té zemi od doby, kdy se král Kynaratholis vrátil domů ze svých výbojů, aby se tam setkal s pomstou bohů. Tak Kuranes marně hledal zázračné město Celaphais a jeho galéry vyplouvající do nebeského Serannianu. Spatřil mezitím mnohé zázraky a jednou jen stěží unikl nepopsatelnému veleknězi, jenž má obličej zakrytý žlutou hedvábnou maskou a přebývá sám a sám v prehistorickém kamenném klášteře na chladné pouštní plošině Leng. Během chmurných denních přestávek byl stále netrpělivější, a tak začal kupovat drogy, aby si prodloužil období spánku. Velice mu pomohl hašiš a jednou se s jeho pomocí dostal do části vesmíru, kde neexistují formy, ale kde je tajemství bytí zkoumáno planoucími plyny. Jeden fialově zbarvený plyn mu prozradil, že jejich část vesmíru se nachází mimo to, čemu se říká nekonečno. Plyn nikdy neslyšel o planetách a organismech, ale identifikoval Kurana jako obyvatele nekonečna, kde existuje hmota, energie a gravitace. Kuranes nyní nesmírné toužil po návratu do minarety posázeného Celephaisu a zvýšil dávku drog, ale už mu nezbývaly žádné peníze a nemohl si omamné látky kupovat. Pak ho jednoho letního dne vyhodili z mansardy, toulal se bezcílně ulicemi a přes nějaký most se dostal do míst, kde bylo jen několik domů. Tam došel naplnění a setkal se s družinou rytířů z Celephaisu, kteří přijeli, aby ho tam s sebou navždy odvedli. Byli to švarní rytíři, seděli na ryzácích oděni v zářící zbroji a zvláště zdobených kabátcích ze zlatohlavu. Bylo jich tolik, že Kuranes si je málem spletl s vojskem, ale byli vysláni na jeho počest, protože on to byl, kdo ve svých snech stvořil Ooth-Nargai, a proto měl být nyní na věky věků ustanoven jeho nejvyšším božstvem. Pak dali Kuranovi koně a uvedli ho do čela kavalkády, majestátně projížděli Surreyskou vrchovinou a dále do kraje, kde se narodil Kuranes a jeho předkové. Jízda byla velice zvláštní, protože jezdci snad cválali zpět časem, kdykoliv projížděli vesnicí, viděli v soumraku jen takové domy a vesničany, které mohl potkávat Chaucer nebo jeho předchůdci, občas spatřili rytíře na koni s malou družinou služebníků. Když se setmělo, zrychlili a brzy se zvláštním způsobem jakoby vznášeli ve vzduchu. Za rozbřesku dorazili k vesnici, kterou Kuranes znal z dětství zalidněnou a spící či mrtvou ze snu. Nyní vesnice žila a vesničané, kteří už byli na nohou, se klaněli, když jezdci klusali po ulici a zabočili do uličky, která končí v propasti snů. Když tam Kuranes minule vstoupil, byla noc, uvažoval, jak asi propast vypadá ve dne. A tak se dychtivě díval, když se blížili k okraji. Právě když cválali vzhůru po svahu ke srázu, na západě vytryskla zlatá záře a zahalila celou krajinu do zářivých drapérií. Propast byla jediným kypícím chaosem růžové a blankytné nádhery, a když se rytířský průvod přehoupl přes okraj a plul půvabně dolů jiskřícími oblaky a stříbřitými jiskrami, neviditelné hlasy triumfálně pěly. Jezdci plynuli nekonečně dolů a jejich oři hrabali kopyty vzduch, jako by cválali přes zlaté písčiny, a pak se světelná sprška rozplynula a odhalila vetší jas, jas města Celephais a za ním mořské pobřeží a zasněžený vrcholek shlížející na moře a vesele pomalované galéry vyplouvající z přístavu do vzdálených krajů, kde se moře stýká s oblohou. A pak Kuranes panoval nad Ooth-Nargai a všemi přilehlými zeměmi snů a jeho dvůr sídlil střídavě v Celephaisu a v mračném Serannianu. Vládne tam stále, a bude šťastně vládnout na věky věků, i když pod innsmouthskými útesy si příliv výsměšně pohrával s tělem tuláka, který se za soumraku potácel poloopuštěnou vesnicí, výsměšně si s ním pohrával a vyvrhl ho na skály u břečťanem porostlého sídla Trevor Towers, kde pozoruhodně tlustý a zvláště odporný pivovarník a milionář vychutnává koupenou atmosféru sídla vymřelé šlechty.
Celephais
H.P. Lovecraft