Rukopis nalezený na pobřeží Yucatanu:
Dne 20. srpna 1917 já, Karl Heinrich, hrabě von Altberg-Ehrenstein, nadporučík císařského německého námořnictva a velitel ponorky U-29, svěřuji tuto láhev a zprávu Atlantickému oceánu na místě mně neznámém, ale pravděpodobně kolem 20. stupně sev. šířky a 35. stupně záp. délky, kde na dně oceánu leží má loď neschopná pohybu. Činím to, protože si přeji předložit veřejnosti jistá neobvyklá fakta; osobně to pravděpodobně nebudu moci vykonat, protože okolnosti, v nichž se nalézám, jsou stejně hrozivé jako mimořádné a za-hrnují nejen beznadějné ochromení U-29, ale i poškození mé železné německé vůle způsobem nanejvýš katastrofálním.
Dne 18. června odpoledne, jak bylo rádiem sděleno ponorce U-61, směřující ke Kielu, jsme na 45. stupni 16. minutě sev. šířky a 28. stupni 34. minutě záp. délky torpédovali britskou nákladní loď Victory plující z New Yorku do Liverpoolu; posádce jsme dovolili odjet v člunech; abychom získali parádní filmové záběry pro archiv admirality. Loď se potápěla docela malebně, přídí dolů, zatímco záď se vysoko zvedla z vody, a vzápětí se trup svisle řítil ke dnu moře. Naší kameře nic neuniklo a lituji, že takový znamenitý kotouč filmu se nikdy nedostane do Berlína. Pak jsme děly potopili záchranné čluny a ponořili se.
Když jsme okolo západu slunce vystoupili na hladinu, našlo se na palubě tělo námořníka, jehož ruce zvláštním způsobem svíraly zábradlí. Nebožák byl mladý, dosti snědý a vel-mi hezký, pravděpodobně Ital nebo Rek a bezpochyby z po-sádky Victory. Zřejmě hledal útočiště právě na lodi, jež byla nucena zničit jeho vlastní - další oběť nespravedlivé agrese, kterou angličtí svinští psi páchají na Vlasti. Naši muži ho prohledali, zda nenajdou nějakou památku, a našli v jeho kapse velmi zvláštní kousek slonoviny vyřezaný do podoby vavřínem ověnčené hlavy mladíka. Můj kolega důstojník, poručík Klenze, věřil, že je to věc velmi starobylá a historicky cenná, a tak ji mužům vzal a nechal si ji. Ani jeden z nás si nedovedl představit, jak k ní mohl přijít prostý námořník.
Když byl mrtvý házen přes palubu, došlo k dvěma příhodám, které vyvolaly mezi posádkou velký rozruch. Oči toho člověka byly zavřené; při vlečení těla k zábradlí se však násilím otevřely a mnozí zřejmě podlehli podivnému přeludu, že se vytrvale a posměšně upíraly na Schmidta a Zimmera, kteří se nad mrtvolou skláněli. Bocman Müller, který mohl mít rozum, kdyby to nebylo pověrčivé alsaské hovado, se tím dojmem tak rozrušil, že pozoroval tělo ve vodě, a tvrdil, že potom, co trochu kleslo, natáhlo ůdy do polohy plavce a pod hladinou rychle zamířilo k jihu. Klenzovi a mně se tyto projevy venkovské ignorance nelíbily, a tak jsme muže přísně napomenuli, zvláště Müllera.
Druhý den vyvolala velmi obtížnou situaci nevolnost některých členů posádky. Zjevně trpěli nervovým vypětím z naší dlouhé cesty a měli zlé sny. Několik jich vypadalo úplně omámené a otupěle; když jsem se přesvědčil, že svou slabost nepředstírají, omluvil jsem je z plnění povinností. Moře bylo dost bouřlivé, a tak jsme sestoupili do hloubky, kde byly vlny méně obtížné. Zde byl poměrný klid vzdor poněkud zarážejícímu jižnímu proudu, který jsme podle svých oceánografických map nedokázali identifikovat. Sténání nemocných bylo rozhodně protivné, protože však zřejmě nedemoralizovalo zbytek posádky, neuchýlili jsme se ke krajním opatřením. Měli jsme v plánu zústat, kde jsme byli, a zachytit oceánský parnik Dacii, zmíněný v informacích od newyorských agentů.
Navečer jsme vystoupili na hladinu a shledali moře klidnější. Severně od nás byl na obzoru kouř bitevní lodi, ale vzdálenost a naše schopnost ponořit se nám zaručovaly bezpečí. Starosti nám dělaly spíš řeči bocmana Müllera, které byly s blížící se nocí stále divočejší. Byl v odporně dětinském stavu a blábolil o nějaké iluzi mrtvých těl plovoucích kolem okének pod hladinou; těl, která na něho upřeně hleděla a v nichž, přestože byla nafouklá, poznával osoby, jež viděl umírat během některých našich vítězných německých výprav. A říkal, že mladík, kterého jsme našli a hodili přes palubu, byl jejich vůdce. Bylo to velmi hrůzostrašné a hraničící s šílenstvím, proto jsme dali Müllera do želez a nechali ho důkladně zbičovat. Mužům se jeho potrestání nelíbilo, ale kázeň byla nutná. Nevyhověli jsme také žádosti delegace vedené námořníkem Zimmerem, aby byla zvláštní vyřezávaná slonovinová hlava hozena do moře.
Dne 20. června propuklo u námořníků Böhma a Schmidta, kterým bylo předtím nevolno, zuřivé šílenství. Mrzelo mě, že mezi našimi důstojníky nebyl žádný lékař, protože německé životy jsou drahocenné; avšak vytrvalé třeštění těch dvou o strašné kletbě silně podvracelo kázeň, takže byly učiněny drastické kroky. Posádka přijala událost zachmuřeně, ale zdálo se, že to utišilo Müllera; od té doby nám nepůsobil těžkosti. Večer jsme ho propustili a on šel mlčky za svými povinnostmi.
Během následujícího týdne jsme byli všichni velmi nervózní a vyhlíželi jsme Dacii. Napětí se zhoršilo zmizením Müllera a Zimmera, kteři bezpochyby spáchali sebevraždu následkem strachu, který je zřejmě pronásledoval, ačkoli nebyli spatřeni při skoku přes palubu. Byl jsem celkem rád, že jsme se Müllera zbavili, protože i jeho mlčení nepříznivě působilo na posádku. Každý byl nyní zamlklý, jako by v sobě skrýval strach. Mnozí byli nemocní, ale nikdo nevyvolával rozruch. Poručík Klenze napětí snášel špatně a popouzela ho každá maličkost - třeba i hejno delfínů, kteří se kolem U-29 shlukovali ve stále stoupajícím počtu, a rostoucí intenzita jižního proudu, který nebyl na naší mapě.
Posléze bylo zjevné, že jsme Dacii minuli. Takové nezdary nejsou neobvyklé a my jsme byli spíš rádi než zklamáni, protože nyní byl čas vrátit se do Wilhelmshavenu. V poledne 28. června jsme se otočili na severovýchod a přes dosti komické střety s neobyčejnými spoustami delfínů jsme se brzy vydali na cestu.
Výbuch ve strojovně ve dvě hodiny v noci byl naprostým překvapením. Nebyla zaznamenána žádná závada na strojích ani neopatrnost mužů, přesto lodí otřásla od jednoho konce na druhý obrovská rána. Poručík Klenze spěchal do strojovny, nalezl palivovou nádrž a většinu strojů roztříštěné a strojníky Raabeho a Schneidera na místě mrtvé. Naše situace byla rázem opravdu vážná; přestože chemické regenerátory vzduchu byly nedotčené a přestože jsme mohli používat zařízení pro vynořování a ponořování lodi a otvírat průlezy, dokud vydrží stlačený vzduch a baterie, neměli jsme možnost ponorku rozjet ani řídit. Hledat záchranu v člunech by znamenalo vydat se do rukou nepřátel, nerozumně rozhořčených proti našemu velkoněmeckému národu, a naší vysílačce se od záležitosti s Victory nepodařilo navázat spojeni s jinou ponorkou císařského loďstva.
Od okamžiku nehody nás až do 2. července proud vytrvale unášel k jihu. Neměli jsme prakticky žádné plány a nepotkali žádné plavidlo. Delfíni stále kroužili okolo U-29, což bylo poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu vzdálenost, kterou jsme překonali. Ráno 2. července jsme zpozorovali válečnou led plující pod americkou vlajkou. Muži začali být velmi neklidní ve své touze se vzdát. Nakonec musel poručík Klenze zastřelit jednoho námořníka, Traubeho, který tento neněmecký čin prosazoval zvláště naléhavě. To posádku načas uklidnilo a ponořili jsme se, aniž jsme byli zpozorováni.
Druhý den odpoledne se od jihu objevilo husté hejno mořských ptáků a oceán se začal hrozivě zvedat. Zavřeli jsme průlezy a čekali na další vývoj. Pak jsem si uvědomili, že se musíme bud ponořit, nebo nás zaplaví rostoucí vlny. Tlak vzduchu a zásoba elektřiny se zmenšovaly a přáli jsme si vyhnout se veškerému zbytečnému používání svých ztenčených mechanických prostředků; v tomto případě jsme však neměli na vybranou. Nesestoupili jsme hluboko, a když bylo po několika hodinách moře klidnější, rozhodli jsem se vrátit se na hladinu. Tu se však objevila další potíž; loď totiž nereagovala na řízení, přestože mechanikové dělali, co uměli. Jak v mužích rostl strach z tohoto uvěznění pod mořem, někteří začali reptat proti slonovinové sošce poručíka Klenzeho, ale pohled na automatickou pistoli je uklidnil. Zaměstnávali jsme ty ubožáky, jak se dalo, a nechali je vrtat se ve strojích, i když jsme věděli, že je to zbytečné.
Klenze a já jsme obvykle spali v různou dobu, a právě když jsem spal já, v 5 hodin ráno, vypukla všeobecná vzpoura. Šest zbývajících námořnických prasat v podezření, že jsme ztraceni, najednou začalo šíleně zuřit proto, že jsme se dva dny předtím nevzdali té americké bitevní lodi; a kleli a řádili jako v delíriu. Řvali jako hovada - co také byli jiného? - a bez rozmyslu lámali přístroje a nábytek; vřeštěli nesmysly o kletbě slonovinové sošky a o snědém mladíkovi, který se na ně podíval a pak odplaval. Poručík Klenze se zdál ochromený a neschopný jednat. To se dalo od měkkého, zženštilého Porýňana čekat. Zastřelil jsem všech šest mužů, protože to bylo nutné, a ubezpečil jsem se, že žádný nezůstal naživu.
Vystrkali jsme těla dvojitými příklopy a zůstali na U-29 sami. Klenze se zdál velmi nervózní a silně pil. Bylo rozhodnuto, že zůstaneme naživu co nejdéle s použitím velké zásoby potravin a chemické dodávky kyslíku. Nic z toho neutrpělo třeštěním těch svinských psů. Ale naše kompasy, hloubkoměry a jiné jemné přístroje byly v troskách; nadále tedy musely být všechny naše výpočty jen odhadem založeným na našich hodinkách, kalendáři a zřejmé rychlosti unášení, kterou budeme posuzovat podle předmětů, jež bychom zpozorovali z hlídkové věže. Naštěstí jsme měli baterie ještě schopné dlouhodobého používání, jak pro vnitřní osvětlení, tak pro světlo-met. Často jsme vysílali paprsek okolo lodi, ale viděli jsme jen delfíny plovoucí směrem, kterým jsme byli unášeni my. Ti delfíni ve mně budili vědecký zájem; ačkoli je totiž běžný delphiivas delphis kytovec neschopný přežít bez vzduchu, pozoroval jsem jednoho toho plavce bedlivě celé dvě hodiny a neviděl jsem, že by změnil svůj stav ponoření.
Během doby jsme Klenze a já usoudili, že jsme stále unášeni k jihu a přitom klesáme hloub a hloub. Všímali jsme si mořské zvířeny a květeny a mnoho si na ten námět přečetli v knihách, které jsem si s sebou vezl pro volné okamžiky. Nemohl jsem ovšem nezpozorovat podřadné vědecké znalosti svého společnika. Jeho mysl nebyla pruská, ale náchylná k představám a spekulacím, které nemají žádnou hodnotu. Fakt naší blížící se smrti na něho podivně působil, a často se s výčitkami svědomí modlil za muže, ženy a děti, které jsme poslali ke dnu; zapomínal, že všechno, co slouží německé říši, je ušlechtilé. Po čase začal být zřetelně vyšinutý, hodiny zíral na slonovinovou sošku a snoval fantastické příběhy o ztracených a zapomenutých věcech pod mořem. Někdy jsem ho v rámci psychologického experimentu vedl dál v tom blouzně-ní a naslouchal jsem jeho nekonečným poetickým citátům a pohádkám o potopených lodích. Bylo mi ho velmi líto, protože nerad vidím Němce trpět; ale nebyl to dobrý společník k umírání. Já sám jsem byl hrdý, neboť jsem věděl, že Vlast uctí mou památku a moji synové budou vychováni, aby byli muži jako já.
Dne 9. srpna jsme spatřili dno oceánu a vyslali k němu silný paprsek ze světlometu. Byla to obrovská zvlněná pláň, většinou pokrytá chaluhami a posetá skořápkami malých mlžů. Tu a onde byly slizké objekty matoucího obrysu, porostlé býlím a krustou vilejšů. Klenze prohlašoval, že to musí být pohřbené starověké lodi. Zarazila ho jedna věc - útvar pevné hmoty vyčnívající vrcholkem téměř čtyři stopy nad oceánské dno, asi dvě stopy silný, s plochými boky a hladkými horními povrchy, které se stýkaly ve velmi tupém úhlu. Nazval jsem ten útvar vyčnívajícím kusem skály, ale Klenze se domníval, že na něm vidí rytiny. Po chvíli se začal třást a odvrátil se od podívané, jako by se zděsil; přesto nemohl podat žádné jiné vysvětlení, než že byl překonán obrovitostí, temnotou, vzdáleností, dávnověkostí a tajuplností oceánských propasti. Jeho mysl byla unavená, ale já jsem vždy Němec a pohotově jsem si všiml dvou věcí: že U-29 skvěle snáší tlak v hlubinách moře a že ti zvláštní delfíni jsou stále kolem nás, i v hloubce, kde většina přírodovědců pokládá existenci vyšších organismů za nemožnou. Zřejmě jsem předtím přecenil hloubku, v níž jsme byli; přesto jsme museli být tak hluboko, že tyto jevy byly pozoruhodné. Naše rychlost unášení, měřená dnem oceánu, zhruba odpovídala tomu, jak jsem ji předtím odhadoval, když jsme míjeli nějaké organismy ve vyšších vrstvách.
Dne 12. srpna v 15,15 nebohý Klenze nadobro zešílel. Byl v hlídkové věži a používal světlometu, když tu náhle vpadl do oddělení knihovny, kde jsem seděl a četl, a tvář ho ihned prozradila. Zopakuji zde, co řekl, a podtrhnu slova, která zdůraznil: "On volá! On volá! Slyším ho! Musíme jít!" Přitom vzal se stolu slonovinovou sošku, strčil ji do kapsy a chytil mě za paži ve snaze vyvléci mě průlezem na palubu. V mžiku jsem pochopil, že hodlá otevřít příklop a vrhnout se se mnou do vody venku. Na takový záchvat sebevražedné a vražedné mánie jsem nebyl připraven. Jak jsem otálela snažil se ho ukonejšit, ještě více zdivočel a říkal: "Pojďte teď - nečekejte na později; je lepší se kát a dostat odpuštění než vzdorovat a být odsouzen." Potom jsem zkusil opak konejšení a řekl mu, že je šílený - žalostně pomatený. Ale nepohnulo jím to. Křičel: "Jestliže jsem šílený, je to milosrdenství. Kéž se bohové slitují nad člověkem, který ve své otrlosti dokáže zůstat příčetný až do ohavného konce! Pojďte a buďte šílený, dokud on ještě volá a hodlá být milosrdným!"
Zdálo se, že tento výbuch ulevil tlaku v jeho mozku, protože když domluvil, byl mnohem mírnější a prosil mě, abych ho nechal odejít samotného, nechci-li ho doprovodit. Můj postup mi byl okamžitě jasný. Byl to sice Němec (i když jen neurozený Porýňan), ale teď to byl potenciálně nebezpečný šílenec. Vyhovím-li jeho sebevražedné prosbě, mohu se okamžitě osvobodit od někoho, kdo již není společníkem, ale hrozbou. Požádal jsem ho, aby mi před odchodem dal slonovinovou sošku, ale tato prosba v něm vyvolala tak zlovéstný smích, že jsem ji neopakoval. Pak jsem se ho zeptal, zda chce zanechat nějakou památku nebo kadeř pro svou rodinu v Německu pro případ, že bych byl zachráněn, ale opět se tak divně zasmál. Když tedy začal stoupat po žebříku, šel jsem k pákám a s patřičnými časovými intervaly jsem řídil mechanismus, který ho poslal na smrt. Když jsem viděl, že již v lodi není, zakroužil jsem světlometem po vodě, abych ho naposled spatřil, protože jsem chtěl zjistit, zda ho tlak vody zploští, jak by teoreticky měl, nebo zda bude tělo nedotčené jako ti neobyčejní delfíni. Nepodařilo se mi však mého bývalého společníka najít, protože delfíni byli shluklí okolo hlídkové věže a bránili pohledu.
Toho večera jsem litoval, že jsem slonovinovou sošku Klenzemu tajně nevzal z kapsy, když odcházel, protože vzpomínka na ni mě fascinovala. Nemohl jsem zapomenout na tu krásnou mladistvou hlavu korunovanou listím, přestože nejsem umělecky založen. Mrzelo mě také, že nemám s kým hovořit. Klenze mi sice nebyl duševně roven, ale byl mnohem lepší než nikdo. Té noci jsem dobře nespal a přemýšlel, kdy přesně přijde konec. Rozhodně jsem měl velmi malou naději na záchranu.
Příští den jsem vystoupil do hlídkové věže a zahájil obvyklý průzkum světlometem. Směrem na sever byl výhled prakticky stejný jako všechny čtyři dny poté, co jsme zpozorovali dno, ale všiml jsem si, že U-29 je unášena menši rychlostí. Když jsem otočil paprsek k jihu, postřehl jsem, že dno oceánu má vpředu zřetelný spád dolů a na jistých místech na něm leží pozoruhodně pravidelné kvádry kamene, rozmístěné jakoby v určitých vzorcích. Loď neklesla ihned podle reliéfu dna, proto jsem byl brzy nucen obrátit světlomet tak, aby vrhl paprsek přímo dolů. Vlivem prudkého pohybu se odpojil jeden drát a oprava si vyžádala mnoho minut; ale posléze světlo zase proudilo a zalévalo mořské údolí pode mnou.
Nepropadám emocím, ale když jsem spatřil, co elektrická záře odhalila, můj úžas byl velmi velký. Přesto jsem jako člověk vychovaný podle nejlepší pruské Kultur neměl žasnout, neboť geologie i tradice nám vyprávějí o velkých přesunech oceánských a pevninských ploch. To, co jsem viděl, byla rozsáhlá a důmyslná sestava zborcených budov; všechny měly vynikající, ač nezařaditelnou architekturu, a byty v různé míře zachovány. Většina se zdála být z mramoru a bíle se leskla v paprscích světlometu a celkové rozložení tvořilo velké město na dně úzkého údolí s četnými osamělými chrámy a vilami na svazích nad ním. Střechy byly propadlé a sloupy pokácené, stále tam však přetrvávala atmosféra nepamětně starobylé nádhery, kterou nic nemohlo zahladit.
Tváří v tvář Atlantidě, kterou jsem do té doby považoval víceméně za mýtus, byl jsem tím nejdychtivějším z badatelů. Na dně údolí kdysi tekla řeka; jak jsem totiž scenerii zkoumal blíže, spatřil jsem pozůstatky kamenných a mramorových mostů, mořských hrází a teras a nábřeží, kdysi plných zeleně a krásných. Ve svém nadšení jsem zhloupl a zesentimentálněl skoro jako nebohý Klenze a jen velmi pomalu jsem si uvědomil, že jižní prouděni konečně ustalo a dovoluje, aby se U-29 snesla do potopeného města, jako se snáší letadlo do města nahoře na zemi. Trvalo mi také, než jsem si uvědomil, že hejno neobvyklých delfínů zmizelo.
Asi za dvě hodiny loď spočinula na dlážděném náměstí blízko skalnaté stěny údolí. Na jedné straně jsem mohl pozorovat celé město, jak se svažuje od náměstí k dávnému břehu řeky; na druhé straně jsem měl proti sobě v znepokojivé blízkosti bohatě zdobené a dokonale zachované průčelí velké budovy, zjevně chrámu vytesaného v rostlé skále. O originál-ním provedení tohoto titánského díla mohu mít pouze dohady. Nesmírně obrovité průčelí zřejmě zakrývá dutinu; oken je totiž mnoho a jsou daleko od sebe. Uprostřed zejí velké otevřené dveře, k nimž se stoupá po působivém schodišti, a obklopeny jsou skvostnými skulpturami podobnými reliéfům bakchanálií. Vpředu vyvstávají veliké sloupy a vlys, obojí zdobené nevypověditelně krásnými reliéfy; zjevně zobrazují idealizované pastorální výjevy a průvody kněží a kněžek nesoucích zvláštní obřadní pomůcky k adoraci zářivého boha. Provedení je nejúžasnější dokonalost sama, pojetím převážně helénské, avšak podivně svébytné. Vzbuzuje dojem strašlivé starobylosti, jako by bylo spíše nejvzdálenějšim než bezprostředním předchůdcem řeckého umění. Nemohu také pochybovat, že každý detail toho masivního výtvoru byl vytesán z panenské skály naší planety. Hmatatelně je součástí stěny údolí, třebaže si nedovedu představit, jak byl ten obří interiér někdy vyhlouben. Snad jádro poskytla jeskyně nebo soustava jeskyní. Ani stáří ani ponoření pod vodu neomlelo neposkvrněnou vznešenost této strašlivé svatyně - neboť svatyně to opravdu být musí - a dnes po tisíciletích spočívá neposkvrněná a nedotknutelná v nekonečné noci a tichu oceánské propasti.
Nespočítám, kolik hodin jsem strávil s pohledem upřeným na potopené město a jeho domy, oblouky, sochy a mosty a na kolosální chrám s jeho krásou a tajuplností. Přestože jsem věděl, že smrt je blízko, stravovala mě zvědavost, a vysílal jsem paprsek světlometu sem tam v dychtivém pátráni. Proud světla mi umožnil poznat mnohé podrobnosti, ale odmítl ukázat cokoli uvnitř zejících dveří skalního chrámu; po čase jsem vypnul proud s vědomím, že je třeba šetřit energií. Paprsky byly nyní pozorovatelně mdlejší než během týdnů unášení. A má touha vybádat podvodní tajemství rostla, jakoby zostřena blížícím se odnětím světla. Já, Němec, jsem měl být první, kdo vkročí na tyto po věky zapomenuté cesty.
Vytáhl a překontroloval jsem kovový kloubový oblek pro hloubkové potápění a přezkoušel přenosnou svítilnu a regenerátor vzduchu. Přestože bude nesnadné sám zvládnout dvojité příklopy, věřil jsem, že se svou vědeckou dovedností všechny překážky překonám a skutečně se osobně projdu po mrtvém městě.
Dne 16. srpna se mi podařil výstup z U-29 a namáhavě jsem se propracoval zborcenými a zabahněnými ulicemi k pradávné řece. Nenašel jsem žádné kostry ani jiné lidské pozůstatky, ale načerpal jsem bohaté archeologické poučení ze skulptur a mincí. Nemohu o tom nyní mluvit. Vyjádřím pouze svou uctivou bázeň před kulturou, jež stála na výsluní slávy, když se Evropou toulali jeskynní lidé a Nil plynul do moře nepozorován. Tajemství, jež mohu pouze napovědět, musí odhalit jiní, vedeni tímto rukopisem, jestliže se někdy najde. Když mi zeslábly elektrické baterie, vrátil jsem se k lodi, odhodlán příští den prozkoumat skalní chrám.
Dne 17. mé puzení prozkoumat záhadu chrámu ještě zesílilo; postihlo mě však velké zklamání. Shledal jsem totiž, že látky potřebné k novému nabití přenosné svítilny zanikly při vzpouře těch prasat v červenci. Můj vztek byl bezmezný, avšak můj německý rozum mi zabránil odvážit se bez přípravy do naprosto temného interiéru, který by se mohl ukázat jako sídlo nějakého nepopsatelného mořského netvora nebo jako bludiště chodeb, z jehož zákrutů bych se nikdy nevyprostil. Mohl jsem jedině zapnout slábnoucí světlomet U-29, s jeho pomocí vystoupit po chrámovém schodišti a prostudovat vnější sochařskou výzdobu. Paprsek světla vnikal do dveří ve stoupajícím úhlu. Nahlédl jsem, zda něco nespatřím, ale zcela marně. Nebylo vidět ani strop; a přestože jsem po ohledáni podlahy holí udělal pár kroků dovnitř, dál jsem se neodvážil. Navíc jsem poprvé v životě poznal emoci děsu. Začal jsem si uvědomovat, jak vznikly některé nálady nebohého Klenzeho, neboť jak mě chrám stále více a více přitahoval, lekal jsem se jeho zatopených hlubin slepou a rostoucí hrůzou. Po návratu do ponorky jsem zhasil světla a potmě seděl a přemýšlel. Elektřinu nyní musím šetřit pro naléhavé případy.
Sobotu 18. jsem strávil v úplné tmě, týrán myšlenkami a vzpomínkami, jež hrozily přemoci mou německou vůli. Klenze zešílel a zahynul předtím, než jsem dospěl k této strašidelné památce neblaze vzdálené minulosti, a radil mi, abych šel s ním. Uchránil Osud skutečně můj rozum jen proto, aby mě bez odvolání dovlekl ke konci hroznějšímu a nepředstavitelnějšímu, než o jakém se kdy člověku zdálo? Mé nervy byly zřejmě silně předrážděné, a musím odvrhnout tyto dojmy slabších lidí.
V sobotu v noci jsem nemohl spát a zapnul jsem světla bez ohledu na budoucnost. Bylo rozčilující, že elektřina nevydrží tak dlouho jako vzduch a potraviny. Připomněl jsem si své myšlenky o euthanasii, a prověřil jsem svou automatickou pistoli. K ránu jsem musel při světle usnout, protože jsem se včera odpoledne vzbudil ve tmě a našel baterie vybité. Několikrát po sobě jsem škrtl sirkou a zoufale jsem litoval neprozřetelnosti, s níž jsme již dávno spotřebovali těch několik svíček, které jsme vezli.
Když zhasla poslední zápalka, kterou jsem se odvážil promarnit, seděl jsem velmi tiše beze světla. Jak jsem uvažoval o nevyhnutelném konci, má mysl probírala předešlé události a vybavila si dosud dřímající vjem, nad nímž by se slabší a pověrčivější člověk otřásl. Hlava zářivého boha vytesaná na chrámu je táž jako ten kousek vyřezávané slonoviny, který přinesl z moře mrtvý námořník a který nebohý Klenze odnesl zpátky do moře.
Byl jsem tou shodou okolností trochu omámen, ale nevyděsil jsem se. Jen podřadný mozek chvátá vyložit jedinečné a složité primitivní zkratkou víry v nadpřirozeno. Shoda byla zvláštní, ale já uvažoval příliš zdravě na to, abych spojoval okolnosti, jež žádnou logickou spojitost nepřipouštějí, nebo abych zlověstně sdružoval katastrofální události, jež vedly od zaležitosti s Victory k mé současné neutěšené situaci. Cítil jsem potřebu dalšího odpočinku, a tak jsem si vzal sedativum a zajistil si opět trochu spánku. Můj nervový stav se odrazil v mých snech, protože se mi zdálo, že slyším výkřiky tonoucích a vidím, jak se k okénkům lodi tisknou mrtvé obličeje. A mezi mrtvými obličeji byl živý, výsměšný obličej mladíka se slonovinovou soškou.
Musím dát pozor, jak zaznamenán své dnešní probuzení, neboť jsem rozrušen a k faktům se nutně mísí mnoho halucinací. Psychologicky je můj případ velmi zajímavý a lituji, že nemůže být vědecky pozorován kompetentním německým odborníkem. Když jsem otevřel oči, můj první pocit byla nepřekonatelná touha navštívit skalní chrám; touha, jež kaž-dým okamžikem rostla, a přesto jsem se ji snažil vzdorovat jakýmsi pocitem strachu, který působil opačným směrem. Vzápětí jsem měl dojem světla uprostřed tmy vybitých baterií, a zdálo se mi, že za okénkem obráceným k chrámu vidím ve vodé jakýsi světélkující třpyt. To vzbudilo mou zvědavost, protože jsem neznal žádný hlubinný mořský organismus schopný vydávat takovou luminiscenci. Než jsem to však mohl prozkoumat, přišel třetí vjem, který mě svou iracionálností přiměl zapochybovat o objektivitě čehokoli, co by zaznamenaly mé smysly. Byl to sluchový přelud; dojem rytmického, melodického zvuku jakoby nějakého divokého, přesto krásného zpěvu či chorálu, přicházejícího zvenčí skrze naprosto zvukotěsný trup U-29. Přesvědčen o své psychické a nervové nenormálnosti jsem rozsvítil několik zápalek a nalil si silnou dávku roztoku bromidu sodného, který mě zřejmě uklidnil do té míry, že zahnal iluzi zvuku. Avšak světélkování zůstalo a já jsem s potížemi potlačil dětinský popud jít k okénku a hledat jeho zdroj. Bylo hrozně realistické a brzy jsem s jeho pomocí rozeznával známé předměty okolo sebe a také prázdnou sklenici od bromidu sodného, z níž jsem neměl žádný předchozí zrakový vjem v její současné poloze. Tato poslední okolnost mě přivedla k zamyšlení. Přešel jsem místnost a sklenice se dotkl. Byla skutečně na místě, kde se mi zdálo, že ji vidím. Nyní jsem věděl, že světlo je buď skutečné, nebo patři k halucinaci tak utkvělé a souvislé, že nemám naději ji zahnat, a tak jsem se vzdal všeho odporu a vystoupil na hlídkovou věž, abych pátral po zdroji luminiscence. Co kdyby to byla jiná ponorka, nabízející možnost záchrany?
Bude dobře, jestliže čtenář nepřijme nic z toho, co následuje, jako objektivní pravdu, neboť události překračují přírodní zákony, a proto nutně musí být subjektivními a neskutečnými výtvory mé předrážděné mysli. Když jsem vystoupil na hlídkovou věž, shledal jsem moře jako celek mnohem méně prosvícené, než jsem očekával. Nevyskytovalo se tam žádné živočišné ani rostlinné světélkování a město, jež se svažovalo k řece, bylo ve tmě neviditelné. To, co jsem viděl, nebylo okázalé, groteskní ani děsivé; přesto mě to zbavilo posledni stopy důvěry v mé vědomí. Neboť dveře a okna podmořského chrámu vytesaného ve skalnatém kopci živě planula kmitavou září, jakoby z mocného oltářního plamene uvnitř.
Pozdější události jsou zmatené. Jak jsem zíral na strašidelně osvětlené dveře a okna, podléhal jsem naprosto výstředním vidinám - vidinám tak výstředním, že je ani nemohu vyprávét. Domníval jsem se, že v chrámu rozeznávám předměty; předměty stojící i pohyblivé, a zdálo se mi, že opět slyším neskutečný zpěv, který se ke mně nesl, když jsem se probudil. A nade vším vystupovaly myšlenky a obavy soustředěné okolo mladíka z moře a slonovinové sošky, jejíž tvary byly zopakovány na vlysu a sloupech chrámu přede mnou. Myslel jsem na nebohého Klenzeho a ptal se, kde asi odpočívá jeho tělo se soškou, kterou odnesl zpátky do moře. Před něčím mě varoval a já na to nedbal - ale vždyť to byl přihlouplý Porýňan, který zešílel z těžkostí, jež snadno dokáže unést Prus.
Zbytek je velmi prostý. Mé puzení navštívit chrám a vstoupit do něj se nyní stalo nevysvětlitelným a nutkavým příkazem, jemuž nakonec nemohu odepřít. Má německá vůle již neovládá mé činy a volit nyní mohu jen v podrobnostech. Takové šílenství vyhnalo Klenzeho na smrt, s odkrytou hlavou a bez ochrany do oceánu; já jsem však Prus a rozumný člověk a budu až do konce používat tu trochu vůle, která mi zbývá. Když jsem viděl, že budu muset jít, připravil jsem si potápěčský oblek, přilbu a regenerátor vzduchu k okamžitému nasazení; a ihned jsem začal sepisovat tuto spěšnou kroniku v naději, že se snad někdy dostane do světa. Zapečetím rukopis do láhve a svěřím ji oceánu, až navždy opustím U-29.
Nemám strach, ani z proroctví šíleného Klenzeho. o jsem viděl, nemůže být pravda, a vím, že toto mé vlastní šílenství povede nanejvýš k udušení, až mi dojde vzduch. Světlo v chrámu je čirý přelud a zemřu klidné, jako Němec, v černých a zapomenutých hlubinách. Ten démonický smích, který slyším, když píšu, pochází jen z mého vlastního slábnoucího mozku. Proto si pečlivě navléknu potápěčský oblek a směle vystoupím po schodech do té pravěké svatyně, toho mlčenlivého tajemství nezměřených vod a nesčítaných let.
Dne 20. srpna 1917 já, Karl Heinrich, hrabě von Altberg-Ehrenstein, nadporučík císařského německého námořnictva a velitel ponorky U-29, svěřuji tuto láhev a zprávu Atlantickému oceánu na místě mně neznámém, ale pravděpodobně kolem 20. stupně sev. šířky a 35. stupně záp. délky, kde na dně oceánu leží má loď neschopná pohybu. Činím to, protože si přeji předložit veřejnosti jistá neobvyklá fakta; osobně to pravděpodobně nebudu moci vykonat, protože okolnosti, v nichž se nalézám, jsou stejně hrozivé jako mimořádné a za-hrnují nejen beznadějné ochromení U-29, ale i poškození mé železné německé vůle způsobem nanejvýš katastrofálním.
Dne 18. června odpoledne, jak bylo rádiem sděleno ponorce U-61, směřující ke Kielu, jsme na 45. stupni 16. minutě sev. šířky a 28. stupni 34. minutě záp. délky torpédovali britskou nákladní loď Victory plující z New Yorku do Liverpoolu; posádce jsme dovolili odjet v člunech; abychom získali parádní filmové záběry pro archiv admirality. Loď se potápěla docela malebně, přídí dolů, zatímco záď se vysoko zvedla z vody, a vzápětí se trup svisle řítil ke dnu moře. Naší kameře nic neuniklo a lituji, že takový znamenitý kotouč filmu se nikdy nedostane do Berlína. Pak jsme děly potopili záchranné čluny a ponořili se.
Když jsme okolo západu slunce vystoupili na hladinu, našlo se na palubě tělo námořníka, jehož ruce zvláštním způsobem svíraly zábradlí. Nebožák byl mladý, dosti snědý a vel-mi hezký, pravděpodobně Ital nebo Rek a bezpochyby z po-sádky Victory. Zřejmě hledal útočiště právě na lodi, jež byla nucena zničit jeho vlastní - další oběť nespravedlivé agrese, kterou angličtí svinští psi páchají na Vlasti. Naši muži ho prohledali, zda nenajdou nějakou památku, a našli v jeho kapse velmi zvláštní kousek slonoviny vyřezaný do podoby vavřínem ověnčené hlavy mladíka. Můj kolega důstojník, poručík Klenze, věřil, že je to věc velmi starobylá a historicky cenná, a tak ji mužům vzal a nechal si ji. Ani jeden z nás si nedovedl představit, jak k ní mohl přijít prostý námořník.
Když byl mrtvý házen přes palubu, došlo k dvěma příhodám, které vyvolaly mezi posádkou velký rozruch. Oči toho člověka byly zavřené; při vlečení těla k zábradlí se však násilím otevřely a mnozí zřejmě podlehli podivnému přeludu, že se vytrvale a posměšně upíraly na Schmidta a Zimmera, kteří se nad mrtvolou skláněli. Bocman Müller, který mohl mít rozum, kdyby to nebylo pověrčivé alsaské hovado, se tím dojmem tak rozrušil, že pozoroval tělo ve vodě, a tvrdil, že potom, co trochu kleslo, natáhlo ůdy do polohy plavce a pod hladinou rychle zamířilo k jihu. Klenzovi a mně se tyto projevy venkovské ignorance nelíbily, a tak jsme muže přísně napomenuli, zvláště Müllera.
Druhý den vyvolala velmi obtížnou situaci nevolnost některých členů posádky. Zjevně trpěli nervovým vypětím z naší dlouhé cesty a měli zlé sny. Několik jich vypadalo úplně omámené a otupěle; když jsem se přesvědčil, že svou slabost nepředstírají, omluvil jsem je z plnění povinností. Moře bylo dost bouřlivé, a tak jsme sestoupili do hloubky, kde byly vlny méně obtížné. Zde byl poměrný klid vzdor poněkud zarážejícímu jižnímu proudu, který jsme podle svých oceánografických map nedokázali identifikovat. Sténání nemocných bylo rozhodně protivné, protože však zřejmě nedemoralizovalo zbytek posádky, neuchýlili jsme se ke krajním opatřením. Měli jsme v plánu zústat, kde jsme byli, a zachytit oceánský parnik Dacii, zmíněný v informacích od newyorských agentů.
Navečer jsme vystoupili na hladinu a shledali moře klidnější. Severně od nás byl na obzoru kouř bitevní lodi, ale vzdálenost a naše schopnost ponořit se nám zaručovaly bezpečí. Starosti nám dělaly spíš řeči bocmana Müllera, které byly s blížící se nocí stále divočejší. Byl v odporně dětinském stavu a blábolil o nějaké iluzi mrtvých těl plovoucích kolem okének pod hladinou; těl, která na něho upřeně hleděla a v nichž, přestože byla nafouklá, poznával osoby, jež viděl umírat během některých našich vítězných německých výprav. A říkal, že mladík, kterého jsme našli a hodili přes palubu, byl jejich vůdce. Bylo to velmi hrůzostrašné a hraničící s šílenstvím, proto jsme dali Müllera do želez a nechali ho důkladně zbičovat. Mužům se jeho potrestání nelíbilo, ale kázeň byla nutná. Nevyhověli jsme také žádosti delegace vedené námořníkem Zimmerem, aby byla zvláštní vyřezávaná slonovinová hlava hozena do moře.
Dne 20. června propuklo u námořníků Böhma a Schmidta, kterým bylo předtím nevolno, zuřivé šílenství. Mrzelo mě, že mezi našimi důstojníky nebyl žádný lékař, protože německé životy jsou drahocenné; avšak vytrvalé třeštění těch dvou o strašné kletbě silně podvracelo kázeň, takže byly učiněny drastické kroky. Posádka přijala událost zachmuřeně, ale zdálo se, že to utišilo Müllera; od té doby nám nepůsobil těžkosti. Večer jsme ho propustili a on šel mlčky za svými povinnostmi.
Během následujícího týdne jsme byli všichni velmi nervózní a vyhlíželi jsme Dacii. Napětí se zhoršilo zmizením Müllera a Zimmera, kteři bezpochyby spáchali sebevraždu následkem strachu, který je zřejmě pronásledoval, ačkoli nebyli spatřeni při skoku přes palubu. Byl jsem celkem rád, že jsme se Müllera zbavili, protože i jeho mlčení nepříznivě působilo na posádku. Každý byl nyní zamlklý, jako by v sobě skrýval strach. Mnozí byli nemocní, ale nikdo nevyvolával rozruch. Poručík Klenze napětí snášel špatně a popouzela ho každá maličkost - třeba i hejno delfínů, kteří se kolem U-29 shlukovali ve stále stoupajícím počtu, a rostoucí intenzita jižního proudu, který nebyl na naší mapě.
Posléze bylo zjevné, že jsme Dacii minuli. Takové nezdary nejsou neobvyklé a my jsme byli spíš rádi než zklamáni, protože nyní byl čas vrátit se do Wilhelmshavenu. V poledne 28. června jsme se otočili na severovýchod a přes dosti komické střety s neobyčejnými spoustami delfínů jsme se brzy vydali na cestu.
Výbuch ve strojovně ve dvě hodiny v noci byl naprostým překvapením. Nebyla zaznamenána žádná závada na strojích ani neopatrnost mužů, přesto lodí otřásla od jednoho konce na druhý obrovská rána. Poručík Klenze spěchal do strojovny, nalezl palivovou nádrž a většinu strojů roztříštěné a strojníky Raabeho a Schneidera na místě mrtvé. Naše situace byla rázem opravdu vážná; přestože chemické regenerátory vzduchu byly nedotčené a přestože jsme mohli používat zařízení pro vynořování a ponořování lodi a otvírat průlezy, dokud vydrží stlačený vzduch a baterie, neměli jsme možnost ponorku rozjet ani řídit. Hledat záchranu v člunech by znamenalo vydat se do rukou nepřátel, nerozumně rozhořčených proti našemu velkoněmeckému národu, a naší vysílačce se od záležitosti s Victory nepodařilo navázat spojeni s jinou ponorkou císařského loďstva.
Od okamžiku nehody nás až do 2. července proud vytrvale unášel k jihu. Neměli jsme prakticky žádné plány a nepotkali žádné plavidlo. Delfíni stále kroužili okolo U-29, což bylo poněkud zvláštní, vezmeme-li v úvahu vzdálenost, kterou jsme překonali. Ráno 2. července jsme zpozorovali válečnou led plující pod americkou vlajkou. Muži začali být velmi neklidní ve své touze se vzdát. Nakonec musel poručík Klenze zastřelit jednoho námořníka, Traubeho, který tento neněmecký čin prosazoval zvláště naléhavě. To posádku načas uklidnilo a ponořili jsme se, aniž jsme byli zpozorováni.
Druhý den odpoledne se od jihu objevilo husté hejno mořských ptáků a oceán se začal hrozivě zvedat. Zavřeli jsme průlezy a čekali na další vývoj. Pak jsem si uvědomili, že se musíme bud ponořit, nebo nás zaplaví rostoucí vlny. Tlak vzduchu a zásoba elektřiny se zmenšovaly a přáli jsme si vyhnout se veškerému zbytečnému používání svých ztenčených mechanických prostředků; v tomto případě jsme však neměli na vybranou. Nesestoupili jsme hluboko, a když bylo po několika hodinách moře klidnější, rozhodli jsem se vrátit se na hladinu. Tu se však objevila další potíž; loď totiž nereagovala na řízení, přestože mechanikové dělali, co uměli. Jak v mužích rostl strach z tohoto uvěznění pod mořem, někteří začali reptat proti slonovinové sošce poručíka Klenzeho, ale pohled na automatickou pistoli je uklidnil. Zaměstnávali jsme ty ubožáky, jak se dalo, a nechali je vrtat se ve strojích, i když jsme věděli, že je to zbytečné.
Klenze a já jsme obvykle spali v různou dobu, a právě když jsem spal já, v 5 hodin ráno, vypukla všeobecná vzpoura. Šest zbývajících námořnických prasat v podezření, že jsme ztraceni, najednou začalo šíleně zuřit proto, že jsme se dva dny předtím nevzdali té americké bitevní lodi; a kleli a řádili jako v delíriu. Řvali jako hovada - co také byli jiného? - a bez rozmyslu lámali přístroje a nábytek; vřeštěli nesmysly o kletbě slonovinové sošky a o snědém mladíkovi, který se na ně podíval a pak odplaval. Poručík Klenze se zdál ochromený a neschopný jednat. To se dalo od měkkého, zženštilého Porýňana čekat. Zastřelil jsem všech šest mužů, protože to bylo nutné, a ubezpečil jsem se, že žádný nezůstal naživu.
Vystrkali jsme těla dvojitými příklopy a zůstali na U-29 sami. Klenze se zdál velmi nervózní a silně pil. Bylo rozhodnuto, že zůstaneme naživu co nejdéle s použitím velké zásoby potravin a chemické dodávky kyslíku. Nic z toho neutrpělo třeštěním těch svinských psů. Ale naše kompasy, hloubkoměry a jiné jemné přístroje byly v troskách; nadále tedy musely být všechny naše výpočty jen odhadem založeným na našich hodinkách, kalendáři a zřejmé rychlosti unášení, kterou budeme posuzovat podle předmětů, jež bychom zpozorovali z hlídkové věže. Naštěstí jsme měli baterie ještě schopné dlouhodobého používání, jak pro vnitřní osvětlení, tak pro světlo-met. Často jsme vysílali paprsek okolo lodi, ale viděli jsme jen delfíny plovoucí směrem, kterým jsme byli unášeni my. Ti delfíni ve mně budili vědecký zájem; ačkoli je totiž běžný delphiivas delphis kytovec neschopný přežít bez vzduchu, pozoroval jsem jednoho toho plavce bedlivě celé dvě hodiny a neviděl jsem, že by změnil svůj stav ponoření.
Během doby jsme Klenze a já usoudili, že jsme stále unášeni k jihu a přitom klesáme hloub a hloub. Všímali jsme si mořské zvířeny a květeny a mnoho si na ten námět přečetli v knihách, které jsem si s sebou vezl pro volné okamžiky. Nemohl jsem ovšem nezpozorovat podřadné vědecké znalosti svého společnika. Jeho mysl nebyla pruská, ale náchylná k představám a spekulacím, které nemají žádnou hodnotu. Fakt naší blížící se smrti na něho podivně působil, a často se s výčitkami svědomí modlil za muže, ženy a děti, které jsme poslali ke dnu; zapomínal, že všechno, co slouží německé říši, je ušlechtilé. Po čase začal být zřetelně vyšinutý, hodiny zíral na slonovinovou sošku a snoval fantastické příběhy o ztracených a zapomenutých věcech pod mořem. Někdy jsem ho v rámci psychologického experimentu vedl dál v tom blouzně-ní a naslouchal jsem jeho nekonečným poetickým citátům a pohádkám o potopených lodích. Bylo mi ho velmi líto, protože nerad vidím Němce trpět; ale nebyl to dobrý společník k umírání. Já sám jsem byl hrdý, neboť jsem věděl, že Vlast uctí mou památku a moji synové budou vychováni, aby byli muži jako já.
Dne 9. srpna jsme spatřili dno oceánu a vyslali k němu silný paprsek ze světlometu. Byla to obrovská zvlněná pláň, většinou pokrytá chaluhami a posetá skořápkami malých mlžů. Tu a onde byly slizké objekty matoucího obrysu, porostlé býlím a krustou vilejšů. Klenze prohlašoval, že to musí být pohřbené starověké lodi. Zarazila ho jedna věc - útvar pevné hmoty vyčnívající vrcholkem téměř čtyři stopy nad oceánské dno, asi dvě stopy silný, s plochými boky a hladkými horními povrchy, které se stýkaly ve velmi tupém úhlu. Nazval jsem ten útvar vyčnívajícím kusem skály, ale Klenze se domníval, že na něm vidí rytiny. Po chvíli se začal třást a odvrátil se od podívané, jako by se zděsil; přesto nemohl podat žádné jiné vysvětlení, než že byl překonán obrovitostí, temnotou, vzdáleností, dávnověkostí a tajuplností oceánských propasti. Jeho mysl byla unavená, ale já jsem vždy Němec a pohotově jsem si všiml dvou věcí: že U-29 skvěle snáší tlak v hlubinách moře a že ti zvláštní delfíni jsou stále kolem nás, i v hloubce, kde většina přírodovědců pokládá existenci vyšších organismů za nemožnou. Zřejmě jsem předtím přecenil hloubku, v níž jsme byli; přesto jsme museli být tak hluboko, že tyto jevy byly pozoruhodné. Naše rychlost unášení, měřená dnem oceánu, zhruba odpovídala tomu, jak jsem ji předtím odhadoval, když jsme míjeli nějaké organismy ve vyšších vrstvách.
Dne 12. srpna v 15,15 nebohý Klenze nadobro zešílel. Byl v hlídkové věži a používal světlometu, když tu náhle vpadl do oddělení knihovny, kde jsem seděl a četl, a tvář ho ihned prozradila. Zopakuji zde, co řekl, a podtrhnu slova, která zdůraznil: "On volá! On volá! Slyším ho! Musíme jít!" Přitom vzal se stolu slonovinovou sošku, strčil ji do kapsy a chytil mě za paži ve snaze vyvléci mě průlezem na palubu. V mžiku jsem pochopil, že hodlá otevřít příklop a vrhnout se se mnou do vody venku. Na takový záchvat sebevražedné a vražedné mánie jsem nebyl připraven. Jak jsem otálela snažil se ho ukonejšit, ještě více zdivočel a říkal: "Pojďte teď - nečekejte na později; je lepší se kát a dostat odpuštění než vzdorovat a být odsouzen." Potom jsem zkusil opak konejšení a řekl mu, že je šílený - žalostně pomatený. Ale nepohnulo jím to. Křičel: "Jestliže jsem šílený, je to milosrdenství. Kéž se bohové slitují nad člověkem, který ve své otrlosti dokáže zůstat příčetný až do ohavného konce! Pojďte a buďte šílený, dokud on ještě volá a hodlá být milosrdným!"
Zdálo se, že tento výbuch ulevil tlaku v jeho mozku, protože když domluvil, byl mnohem mírnější a prosil mě, abych ho nechal odejít samotného, nechci-li ho doprovodit. Můj postup mi byl okamžitě jasný. Byl to sice Němec (i když jen neurozený Porýňan), ale teď to byl potenciálně nebezpečný šílenec. Vyhovím-li jeho sebevražedné prosbě, mohu se okamžitě osvobodit od někoho, kdo již není společníkem, ale hrozbou. Požádal jsem ho, aby mi před odchodem dal slonovinovou sošku, ale tato prosba v něm vyvolala tak zlovéstný smích, že jsem ji neopakoval. Pak jsem se ho zeptal, zda chce zanechat nějakou památku nebo kadeř pro svou rodinu v Německu pro případ, že bych byl zachráněn, ale opět se tak divně zasmál. Když tedy začal stoupat po žebříku, šel jsem k pákám a s patřičnými časovými intervaly jsem řídil mechanismus, který ho poslal na smrt. Když jsem viděl, že již v lodi není, zakroužil jsem světlometem po vodě, abych ho naposled spatřil, protože jsem chtěl zjistit, zda ho tlak vody zploští, jak by teoreticky měl, nebo zda bude tělo nedotčené jako ti neobyčejní delfíni. Nepodařilo se mi však mého bývalého společníka najít, protože delfíni byli shluklí okolo hlídkové věže a bránili pohledu.
Toho večera jsem litoval, že jsem slonovinovou sošku Klenzemu tajně nevzal z kapsy, když odcházel, protože vzpomínka na ni mě fascinovala. Nemohl jsem zapomenout na tu krásnou mladistvou hlavu korunovanou listím, přestože nejsem umělecky založen. Mrzelo mě také, že nemám s kým hovořit. Klenze mi sice nebyl duševně roven, ale byl mnohem lepší než nikdo. Té noci jsem dobře nespal a přemýšlel, kdy přesně přijde konec. Rozhodně jsem měl velmi malou naději na záchranu.
Příští den jsem vystoupil do hlídkové věže a zahájil obvyklý průzkum světlometem. Směrem na sever byl výhled prakticky stejný jako všechny čtyři dny poté, co jsme zpozorovali dno, ale všiml jsem si, že U-29 je unášena menši rychlostí. Když jsem otočil paprsek k jihu, postřehl jsem, že dno oceánu má vpředu zřetelný spád dolů a na jistých místech na něm leží pozoruhodně pravidelné kvádry kamene, rozmístěné jakoby v určitých vzorcích. Loď neklesla ihned podle reliéfu dna, proto jsem byl brzy nucen obrátit světlomet tak, aby vrhl paprsek přímo dolů. Vlivem prudkého pohybu se odpojil jeden drát a oprava si vyžádala mnoho minut; ale posléze světlo zase proudilo a zalévalo mořské údolí pode mnou.
Nepropadám emocím, ale když jsem spatřil, co elektrická záře odhalila, můj úžas byl velmi velký. Přesto jsem jako člověk vychovaný podle nejlepší pruské Kultur neměl žasnout, neboť geologie i tradice nám vyprávějí o velkých přesunech oceánských a pevninských ploch. To, co jsem viděl, byla rozsáhlá a důmyslná sestava zborcených budov; všechny měly vynikající, ač nezařaditelnou architekturu, a byty v různé míře zachovány. Většina se zdála být z mramoru a bíle se leskla v paprscích světlometu a celkové rozložení tvořilo velké město na dně úzkého údolí s četnými osamělými chrámy a vilami na svazích nad ním. Střechy byly propadlé a sloupy pokácené, stále tam však přetrvávala atmosféra nepamětně starobylé nádhery, kterou nic nemohlo zahladit.
Tváří v tvář Atlantidě, kterou jsem do té doby považoval víceméně za mýtus, byl jsem tím nejdychtivějším z badatelů. Na dně údolí kdysi tekla řeka; jak jsem totiž scenerii zkoumal blíže, spatřil jsem pozůstatky kamenných a mramorových mostů, mořských hrází a teras a nábřeží, kdysi plných zeleně a krásných. Ve svém nadšení jsem zhloupl a zesentimentálněl skoro jako nebohý Klenze a jen velmi pomalu jsem si uvědomil, že jižní prouděni konečně ustalo a dovoluje, aby se U-29 snesla do potopeného města, jako se snáší letadlo do města nahoře na zemi. Trvalo mi také, než jsem si uvědomil, že hejno neobvyklých delfínů zmizelo.
Asi za dvě hodiny loď spočinula na dlážděném náměstí blízko skalnaté stěny údolí. Na jedné straně jsem mohl pozorovat celé město, jak se svažuje od náměstí k dávnému břehu řeky; na druhé straně jsem měl proti sobě v znepokojivé blízkosti bohatě zdobené a dokonale zachované průčelí velké budovy, zjevně chrámu vytesaného v rostlé skále. O originál-ním provedení tohoto titánského díla mohu mít pouze dohady. Nesmírně obrovité průčelí zřejmě zakrývá dutinu; oken je totiž mnoho a jsou daleko od sebe. Uprostřed zejí velké otevřené dveře, k nimž se stoupá po působivém schodišti, a obklopeny jsou skvostnými skulpturami podobnými reliéfům bakchanálií. Vpředu vyvstávají veliké sloupy a vlys, obojí zdobené nevypověditelně krásnými reliéfy; zjevně zobrazují idealizované pastorální výjevy a průvody kněží a kněžek nesoucích zvláštní obřadní pomůcky k adoraci zářivého boha. Provedení je nejúžasnější dokonalost sama, pojetím převážně helénské, avšak podivně svébytné. Vzbuzuje dojem strašlivé starobylosti, jako by bylo spíše nejvzdálenějšim než bezprostředním předchůdcem řeckého umění. Nemohu také pochybovat, že každý detail toho masivního výtvoru byl vytesán z panenské skály naší planety. Hmatatelně je součástí stěny údolí, třebaže si nedovedu představit, jak byl ten obří interiér někdy vyhlouben. Snad jádro poskytla jeskyně nebo soustava jeskyní. Ani stáří ani ponoření pod vodu neomlelo neposkvrněnou vznešenost této strašlivé svatyně - neboť svatyně to opravdu být musí - a dnes po tisíciletích spočívá neposkvrněná a nedotknutelná v nekonečné noci a tichu oceánské propasti.
Nespočítám, kolik hodin jsem strávil s pohledem upřeným na potopené město a jeho domy, oblouky, sochy a mosty a na kolosální chrám s jeho krásou a tajuplností. Přestože jsem věděl, že smrt je blízko, stravovala mě zvědavost, a vysílal jsem paprsek světlometu sem tam v dychtivém pátráni. Proud světla mi umožnil poznat mnohé podrobnosti, ale odmítl ukázat cokoli uvnitř zejících dveří skalního chrámu; po čase jsem vypnul proud s vědomím, že je třeba šetřit energií. Paprsky byly nyní pozorovatelně mdlejší než během týdnů unášení. A má touha vybádat podvodní tajemství rostla, jakoby zostřena blížícím se odnětím světla. Já, Němec, jsem měl být první, kdo vkročí na tyto po věky zapomenuté cesty.
Vytáhl a překontroloval jsem kovový kloubový oblek pro hloubkové potápění a přezkoušel přenosnou svítilnu a regenerátor vzduchu. Přestože bude nesnadné sám zvládnout dvojité příklopy, věřil jsem, že se svou vědeckou dovedností všechny překážky překonám a skutečně se osobně projdu po mrtvém městě.
Dne 16. srpna se mi podařil výstup z U-29 a namáhavě jsem se propracoval zborcenými a zabahněnými ulicemi k pradávné řece. Nenašel jsem žádné kostry ani jiné lidské pozůstatky, ale načerpal jsem bohaté archeologické poučení ze skulptur a mincí. Nemohu o tom nyní mluvit. Vyjádřím pouze svou uctivou bázeň před kulturou, jež stála na výsluní slávy, když se Evropou toulali jeskynní lidé a Nil plynul do moře nepozorován. Tajemství, jež mohu pouze napovědět, musí odhalit jiní, vedeni tímto rukopisem, jestliže se někdy najde. Když mi zeslábly elektrické baterie, vrátil jsem se k lodi, odhodlán příští den prozkoumat skalní chrám.
Dne 17. mé puzení prozkoumat záhadu chrámu ještě zesílilo; postihlo mě však velké zklamání. Shledal jsem totiž, že látky potřebné k novému nabití přenosné svítilny zanikly při vzpouře těch prasat v červenci. Můj vztek byl bezmezný, avšak můj německý rozum mi zabránil odvážit se bez přípravy do naprosto temného interiéru, který by se mohl ukázat jako sídlo nějakého nepopsatelného mořského netvora nebo jako bludiště chodeb, z jehož zákrutů bych se nikdy nevyprostil. Mohl jsem jedině zapnout slábnoucí světlomet U-29, s jeho pomocí vystoupit po chrámovém schodišti a prostudovat vnější sochařskou výzdobu. Paprsek světla vnikal do dveří ve stoupajícím úhlu. Nahlédl jsem, zda něco nespatřím, ale zcela marně. Nebylo vidět ani strop; a přestože jsem po ohledáni podlahy holí udělal pár kroků dovnitř, dál jsem se neodvážil. Navíc jsem poprvé v životě poznal emoci děsu. Začal jsem si uvědomovat, jak vznikly některé nálady nebohého Klenzeho, neboť jak mě chrám stále více a více přitahoval, lekal jsem se jeho zatopených hlubin slepou a rostoucí hrůzou. Po návratu do ponorky jsem zhasil světla a potmě seděl a přemýšlel. Elektřinu nyní musím šetřit pro naléhavé případy.
Sobotu 18. jsem strávil v úplné tmě, týrán myšlenkami a vzpomínkami, jež hrozily přemoci mou německou vůli. Klenze zešílel a zahynul předtím, než jsem dospěl k této strašidelné památce neblaze vzdálené minulosti, a radil mi, abych šel s ním. Uchránil Osud skutečně můj rozum jen proto, aby mě bez odvolání dovlekl ke konci hroznějšímu a nepředstavitelnějšímu, než o jakém se kdy člověku zdálo? Mé nervy byly zřejmě silně předrážděné, a musím odvrhnout tyto dojmy slabších lidí.
V sobotu v noci jsem nemohl spát a zapnul jsem světla bez ohledu na budoucnost. Bylo rozčilující, že elektřina nevydrží tak dlouho jako vzduch a potraviny. Připomněl jsem si své myšlenky o euthanasii, a prověřil jsem svou automatickou pistoli. K ránu jsem musel při světle usnout, protože jsem se včera odpoledne vzbudil ve tmě a našel baterie vybité. Několikrát po sobě jsem škrtl sirkou a zoufale jsem litoval neprozřetelnosti, s níž jsme již dávno spotřebovali těch několik svíček, které jsme vezli.
Když zhasla poslední zápalka, kterou jsem se odvážil promarnit, seděl jsem velmi tiše beze světla. Jak jsem uvažoval o nevyhnutelném konci, má mysl probírala předešlé události a vybavila si dosud dřímající vjem, nad nímž by se slabší a pověrčivější člověk otřásl. Hlava zářivého boha vytesaná na chrámu je táž jako ten kousek vyřezávané slonoviny, který přinesl z moře mrtvý námořník a který nebohý Klenze odnesl zpátky do moře.
Byl jsem tou shodou okolností trochu omámen, ale nevyděsil jsem se. Jen podřadný mozek chvátá vyložit jedinečné a složité primitivní zkratkou víry v nadpřirozeno. Shoda byla zvláštní, ale já uvažoval příliš zdravě na to, abych spojoval okolnosti, jež žádnou logickou spojitost nepřipouštějí, nebo abych zlověstně sdružoval katastrofální události, jež vedly od zaležitosti s Victory k mé současné neutěšené situaci. Cítil jsem potřebu dalšího odpočinku, a tak jsem si vzal sedativum a zajistil si opět trochu spánku. Můj nervový stav se odrazil v mých snech, protože se mi zdálo, že slyším výkřiky tonoucích a vidím, jak se k okénkům lodi tisknou mrtvé obličeje. A mezi mrtvými obličeji byl živý, výsměšný obličej mladíka se slonovinovou soškou.
Musím dát pozor, jak zaznamenán své dnešní probuzení, neboť jsem rozrušen a k faktům se nutně mísí mnoho halucinací. Psychologicky je můj případ velmi zajímavý a lituji, že nemůže být vědecky pozorován kompetentním německým odborníkem. Když jsem otevřel oči, můj první pocit byla nepřekonatelná touha navštívit skalní chrám; touha, jež kaž-dým okamžikem rostla, a přesto jsem se ji snažil vzdorovat jakýmsi pocitem strachu, který působil opačným směrem. Vzápětí jsem měl dojem světla uprostřed tmy vybitých baterií, a zdálo se mi, že za okénkem obráceným k chrámu vidím ve vodé jakýsi světélkující třpyt. To vzbudilo mou zvědavost, protože jsem neznal žádný hlubinný mořský organismus schopný vydávat takovou luminiscenci. Než jsem to však mohl prozkoumat, přišel třetí vjem, který mě svou iracionálností přiměl zapochybovat o objektivitě čehokoli, co by zaznamenaly mé smysly. Byl to sluchový přelud; dojem rytmického, melodického zvuku jakoby nějakého divokého, přesto krásného zpěvu či chorálu, přicházejícího zvenčí skrze naprosto zvukotěsný trup U-29. Přesvědčen o své psychické a nervové nenormálnosti jsem rozsvítil několik zápalek a nalil si silnou dávku roztoku bromidu sodného, který mě zřejmě uklidnil do té míry, že zahnal iluzi zvuku. Avšak světélkování zůstalo a já jsem s potížemi potlačil dětinský popud jít k okénku a hledat jeho zdroj. Bylo hrozně realistické a brzy jsem s jeho pomocí rozeznával známé předměty okolo sebe a také prázdnou sklenici od bromidu sodného, z níž jsem neměl žádný předchozí zrakový vjem v její současné poloze. Tato poslední okolnost mě přivedla k zamyšlení. Přešel jsem místnost a sklenice se dotkl. Byla skutečně na místě, kde se mi zdálo, že ji vidím. Nyní jsem věděl, že světlo je buď skutečné, nebo patři k halucinaci tak utkvělé a souvislé, že nemám naději ji zahnat, a tak jsem se vzdal všeho odporu a vystoupil na hlídkovou věž, abych pátral po zdroji luminiscence. Co kdyby to byla jiná ponorka, nabízející možnost záchrany?
Bude dobře, jestliže čtenář nepřijme nic z toho, co následuje, jako objektivní pravdu, neboť události překračují přírodní zákony, a proto nutně musí být subjektivními a neskutečnými výtvory mé předrážděné mysli. Když jsem vystoupil na hlídkovou věž, shledal jsem moře jako celek mnohem méně prosvícené, než jsem očekával. Nevyskytovalo se tam žádné živočišné ani rostlinné světélkování a město, jež se svažovalo k řece, bylo ve tmě neviditelné. To, co jsem viděl, nebylo okázalé, groteskní ani děsivé; přesto mě to zbavilo posledni stopy důvěry v mé vědomí. Neboť dveře a okna podmořského chrámu vytesaného ve skalnatém kopci živě planula kmitavou září, jakoby z mocného oltářního plamene uvnitř.
Pozdější události jsou zmatené. Jak jsem zíral na strašidelně osvětlené dveře a okna, podléhal jsem naprosto výstředním vidinám - vidinám tak výstředním, že je ani nemohu vyprávét. Domníval jsem se, že v chrámu rozeznávám předměty; předměty stojící i pohyblivé, a zdálo se mi, že opět slyším neskutečný zpěv, který se ke mně nesl, když jsem se probudil. A nade vším vystupovaly myšlenky a obavy soustředěné okolo mladíka z moře a slonovinové sošky, jejíž tvary byly zopakovány na vlysu a sloupech chrámu přede mnou. Myslel jsem na nebohého Klenzeho a ptal se, kde asi odpočívá jeho tělo se soškou, kterou odnesl zpátky do moře. Před něčím mě varoval a já na to nedbal - ale vždyť to byl přihlouplý Porýňan, který zešílel z těžkostí, jež snadno dokáže unést Prus.
Zbytek je velmi prostý. Mé puzení navštívit chrám a vstoupit do něj se nyní stalo nevysvětlitelným a nutkavým příkazem, jemuž nakonec nemohu odepřít. Má německá vůle již neovládá mé činy a volit nyní mohu jen v podrobnostech. Takové šílenství vyhnalo Klenzeho na smrt, s odkrytou hlavou a bez ochrany do oceánu; já jsem však Prus a rozumný člověk a budu až do konce používat tu trochu vůle, která mi zbývá. Když jsem viděl, že budu muset jít, připravil jsem si potápěčský oblek, přilbu a regenerátor vzduchu k okamžitému nasazení; a ihned jsem začal sepisovat tuto spěšnou kroniku v naději, že se snad někdy dostane do světa. Zapečetím rukopis do láhve a svěřím ji oceánu, až navždy opustím U-29.
Nemám strach, ani z proroctví šíleného Klenzeho. o jsem viděl, nemůže být pravda, a vím, že toto mé vlastní šílenství povede nanejvýš k udušení, až mi dojde vzduch. Světlo v chrámu je čirý přelud a zemřu klidné, jako Němec, v černých a zapomenutých hlubinách. Ten démonický smích, který slyším, když píšu, pochází jen z mého vlastního slábnoucího mozku. Proto si pečlivě navléknu potápěčský oblek a směle vystoupím po schodech do té pravěké svatyně, toho mlčenlivého tajemství nezměřených vod a nesčítaných let.
H.P. Lovecraft
(The Temple)
Chrám