Morgan není žádný literát; vlastně ani neumí příliš souvisle hovořit anglicky. Proto si se slovy, jež napsal, lámu hlavu, třebaže se jiní smáli.
Toho večera, kdy se to stala, byl sám. Náhle na něho přišlo neovladatelné nutkání psát, a tak vzal pero a napsal; Jmenuji se Howard Phillips. Bydlím v Providence na Rhode Islandu, College Street 66. Dne 24. listopadu 1927 - nevím totiž ani, který je nyní rok - jsem usnul a měl jsem sen, z něhož jsem se již nedokázal probudit.
Můj sen začínal pod šedivou podzimní oblohou, v mokrém, rákosím zarostlém bahnisku, z něhož se na severu zvedala zubatá skála porostlá lišejníkem. Puzen nějakou nejasnou touhou jsem se vydal vzhůru trhlinou či průrvou v tomto hrozivém srázu a přitom jsem si všímal četných ústí mnoha děsivých nor, jež se z obou stěn táhly do hlubin skalní plošiny.
Průchod byl několikrát zastřešen závalem v horní části úzké pukliny; bylo tam nesmírně temno a nory, jež tam snad byly, nebylo vidět. V jednom takovém temném místě jsem si uvědomil neobyčejný nával děsu, jako by mého ducha objímal jakýsi jemný a beztělý výron z propasti; bylo však příliš černo, abych mohl postřehnout, odkud můj úlek vyvěrá.
Posléze jsem se vynořil na plošině mechem porostlé skály se skrovnou vrstvičkou půdy, osvětlené slabým mesíčním světlem, jež vystřídalo hasnoucí denici Rozhlížel jsem se, ale neviděl jsem ani živáčka; uvědomil jsem si však velmi zvláštní ruch pod sebou v ševelícím rákosí morové bažiny, kterou jsem nedávno opustil.
Ušel jsem nějakou vzdálenost a tu jsem narazil na rezavé tramvajové koleje a červotočivé sloupy, jež dosud držely povolené a pronesené trolejové vedení Šel jsem po trati a brzy jsem narazil na žlutý vůz s krytou plošinou s číslem 1852 - běžný typ s dvojitý m podvozkem, jaký se používal v letech 1900 až 1910. Nikdo v něm neseděl, ale očividně byl připraven k odjezdu; kladku měl nasazenou na vedení a vzduchová brzda pod podlahou tu a tam zadrnčela. Nastoupil jsem a marně jsem se rozhlížel po vypínači, abych rozsvítil - a přitom jsem si všiml, že tam není ovládací klika, což naznačovalo, že si řidič na chvilku odskočil. Pak jsem se posadil na jedno z proti sobě stojících sedadel. Vzápětí jsem zaslechl šelest v řídké trávě nalevo a proti měsíčnímu světlu spatřil tmavé postavy dvou mužů. Měli tramvajácké čepice, takže jsem nepochyboval, že je to průvodčí a řidič. Pak jeden se zarážející ostrostí začenichal a zvedl tvář, aby zavyl na měsíc. Druhý se spustil na všechny čtyři a rozběhl se k vozu.
Okamžitě jsem vyskočil a pádil jako šílený z vozu přes nekonečné míle planiny, dokud jsem vyčerpáním nezůstal stát - ne proto, že průvodčí se spustil na všechny čtyři, ale protože řidičova tvář byla pouhý bílý kužel zužující se k jedinému krvavě rudému chapadlu.
Věděl jsem, že se mi to jen zdálo, ale samo to vědomí bylo nepříjemné. Od té strašlivé noci se modlím jen o probuzení - a nepřišlo!
Místo toho zjišťuji, že jsem se stal obyvatelem tohoto strašného snového světa! Ta první noc ustoupila svítání a já jsem bezcílně bloumal osamělým molařady. Když přišla noc, ještě pořád jsem bloudil a doufal v probuzení. Náhle jsem však rozhrnul býlí a spatřil před sebou stařičkou tramvaj - a po jedné straně zvedlo cosi s kuželovitou tváří hlavu a v proudech měsíčního světla podivně zavylo!
Je to den co den stejné. Noc mě vždy zavede na ono hrůzné místo. Pokoušel jsem se nehýbat, když padá noc, ale zřejmě chodím ve spaní, protože se pokaždé vzbudím a to strašné cosi přede mnou vyje k bledému měsíci, já se obracím a prchám jako šílený.
Bože, kdy se probudím?
Tohle napsal Morgan. Rád bych zašel do Providence, do College Street 66, ale bojím se, co bych tam snad našel. (1934)
Toho večera, kdy se to stala, byl sám. Náhle na něho přišlo neovladatelné nutkání psát, a tak vzal pero a napsal; Jmenuji se Howard Phillips. Bydlím v Providence na Rhode Islandu, College Street 66. Dne 24. listopadu 1927 - nevím totiž ani, který je nyní rok - jsem usnul a měl jsem sen, z něhož jsem se již nedokázal probudit.
Můj sen začínal pod šedivou podzimní oblohou, v mokrém, rákosím zarostlém bahnisku, z něhož se na severu zvedala zubatá skála porostlá lišejníkem. Puzen nějakou nejasnou touhou jsem se vydal vzhůru trhlinou či průrvou v tomto hrozivém srázu a přitom jsem si všímal četných ústí mnoha děsivých nor, jež se z obou stěn táhly do hlubin skalní plošiny.
Průchod byl několikrát zastřešen závalem v horní části úzké pukliny; bylo tam nesmírně temno a nory, jež tam snad byly, nebylo vidět. V jednom takovém temném místě jsem si uvědomil neobyčejný nával děsu, jako by mého ducha objímal jakýsi jemný a beztělý výron z propasti; bylo však příliš černo, abych mohl postřehnout, odkud můj úlek vyvěrá.
Posléze jsem se vynořil na plošině mechem porostlé skály se skrovnou vrstvičkou půdy, osvětlené slabým mesíčním světlem, jež vystřídalo hasnoucí denici Rozhlížel jsem se, ale neviděl jsem ani živáčka; uvědomil jsem si však velmi zvláštní ruch pod sebou v ševelícím rákosí morové bažiny, kterou jsem nedávno opustil.
Ušel jsem nějakou vzdálenost a tu jsem narazil na rezavé tramvajové koleje a červotočivé sloupy, jež dosud držely povolené a pronesené trolejové vedení Šel jsem po trati a brzy jsem narazil na žlutý vůz s krytou plošinou s číslem 1852 - běžný typ s dvojitý m podvozkem, jaký se používal v letech 1900 až 1910. Nikdo v něm neseděl, ale očividně byl připraven k odjezdu; kladku měl nasazenou na vedení a vzduchová brzda pod podlahou tu a tam zadrnčela. Nastoupil jsem a marně jsem se rozhlížel po vypínači, abych rozsvítil - a přitom jsem si všiml, že tam není ovládací klika, což naznačovalo, že si řidič na chvilku odskočil. Pak jsem se posadil na jedno z proti sobě stojících sedadel. Vzápětí jsem zaslechl šelest v řídké trávě nalevo a proti měsíčnímu světlu spatřil tmavé postavy dvou mužů. Měli tramvajácké čepice, takže jsem nepochyboval, že je to průvodčí a řidič. Pak jeden se zarážející ostrostí začenichal a zvedl tvář, aby zavyl na měsíc. Druhý se spustil na všechny čtyři a rozběhl se k vozu.
Okamžitě jsem vyskočil a pádil jako šílený z vozu přes nekonečné míle planiny, dokud jsem vyčerpáním nezůstal stát - ne proto, že průvodčí se spustil na všechny čtyři, ale protože řidičova tvář byla pouhý bílý kužel zužující se k jedinému krvavě rudému chapadlu.
Věděl jsem, že se mi to jen zdálo, ale samo to vědomí bylo nepříjemné. Od té strašlivé noci se modlím jen o probuzení - a nepřišlo!
Místo toho zjišťuji, že jsem se stal obyvatelem tohoto strašného snového světa! Ta první noc ustoupila svítání a já jsem bezcílně bloumal osamělým molařady. Když přišla noc, ještě pořád jsem bloudil a doufal v probuzení. Náhle jsem však rozhrnul býlí a spatřil před sebou stařičkou tramvaj - a po jedné straně zvedlo cosi s kuželovitou tváří hlavu a v proudech měsíčního světla podivně zavylo!
Je to den co den stejné. Noc mě vždy zavede na ono hrůzné místo. Pokoušel jsem se nehýbat, když padá noc, ale zřejmě chodím ve spaní, protože se pokaždé vzbudím a to strašné cosi přede mnou vyje k bledému měsíci, já se obracím a prchám jako šílený.
Bože, kdy se probudím?
Tohle napsal Morgan. Rád bych zašel do Providence, do College Street 66, ale bojím se, co bych tam snad našel. (1934)
Cosi v měsíčním světle
(The Thing in The Moonshine)
H.P. Lovecraft