III. Šílenství z moře
Pokud se nebi někdy zamane prokázat mi nějakou laskavost, půjde o naprosté vymazání následků náhody, která zavedla můj zrak k jednomu zbloudilému kusu papíru. Nebylo to nic, na co bych přirozeně narazil během své každodenní práce, neboť šlo o staré vydání australských novin, Sydney Bulletinu z 18. dubna 1925. Uniklo dokonce výstřižkové službě, jež v době vydání horečně sháněla materiál pro výzkumy mého strýce.
Už jsem z větší části přestal s bádáním ve věci tzv. kultu Cthulhu, jak jej nazval profesor Angell, a byl jsem na návštěvě u jednoho vzdělaného přítele v Patersonu v New Jersey, kurátora místního muzea a známého mineraloga. Když jsem si jednoho dne prohlížel rezervní vzorky neuspořádaně rozprostřené na policích ve skladu v jedné ze zadních místností muzea, padl můj zrak na zvláštní ilustraci v novinách rozložených pod kameny. Byl to Sydney Bulletin, o němž jsem se již zmínil, poněvadž můj přítel měl široké kontakty ve všech představitelných částech světa; a ilustrací k článku byl polotónový obrázek ohyzdného kamenného idolu takřka stejného druhu, jako byla soška nalezená Legrassem v močálu.
Jakmile jsem z listu chvatně odstranil drahocenné vzorky; zprávu jsem podrobně prozkoumal; zklamalo mne však, že je jen nevelkého rozsahu. To, co sdělovala, však zlověstně souviselo s mým ochabujícím pátráním; pečlivě jsem si ji tedy vytrhl pro bezprostřední reakci. Stálo v ní:
TAJUPLNÁ OPUŠTĚNÁ LOĎ NALEZENA NA ŠIRÉM MOŘI Vigilant připlouvá s bezmocnou ozbrojenou novozélandskou jachtou ve vleku.
Na palubě nalezen jeden přeživší a jeden mrtvý. Líčení zoufalého boje a úmrtí na moři. Zachráněný námořník odmítá sdělit podrobnosti svého podivného zážitku. Objevena u něj zvláštní modla. Vyšetřování bude následovat.
Nákladní loď Vygilant Morrisonovy společnosti vypravená z Valparaísa připlula dnešního rána ke svému molu v Darlingu, přičemž měla ve vleku v boji poškozenou a zneškodněnou, avšak po zuby ozbrojenou parní jachtu Alert z novozélandského Dunedinu, kterou spatřila 12. dubna na 34° 21' jižní šířky a 152° 17' západní délky s jedním přeživším a jedním mrtvým mužem na palubě.
Vigilant vyplul z Valparaísa z5. března a 2. dubna byl zahnán dosti daleko na jih od své vytyčené trasy vinou mimořádně prudkých bouří a gigantických vln. I2. dubna byl spatřen plovoucí vrak; a přesto, že se na první po-
hled zdál opuštěný, po vstupu na palubu na něm byl objeven jeden zpola třeštící přeživší a jeden muž, který byl očividně již více než týden mrtvý. Lijící muž svíral úděsnou kamennou modlu neznámého původu, asi třiceticentimetrové výšky, ohledně jejíž povahy zůstávají naprosto bezradní všichni odborníci ze Sydneyské univerzity Královské společnosti i z muzea na College Street a o níž přeživší muž tvrdí, že ji nalezl v kabině jachty v malé vyřezávané schránce běžného typu.
Tento muž poté, co opět nabyl vědomí, poskytl mimořádně podivné líčení pirátství a vraždění Jde o Gustafa Johansena, dosti bystrého Nora> druhého důstojníka dvoustěžňového škuneru Emmy z Aucklandu, která 20. února odplula do Callaa s posádkou čítající jedenáct mužů. Emmu, jak uvádí, 1. března zpozdila a prudce odklonila z předpokládané trasy silná bouře a z2. března loď na 4y° 51' jižní šířky a 128° 34' západní délky objevila Alert s posádkou sestávající z podivné a zlovolně vypadající skupiny Kanaků a míšenců. Když bylo Emmě kategoricky přikázáno otočit se zpět, kapitán Collins odmítl; načež podivná posádka začala po škuneru zběsile a bez varování pálit z nezvykle těžké baterie mosazných děl tvořící součást vybavení lodi. Muži z Emmy si útok nenechali líbit jak líčí přeživší námořník, a ačkoli se škuner začal potápět vinou střel, jež utrpěl pod čárou ponoru,podařilo se jim přiblížit k nepříteli bokem a proniknout na jeho palubu, kde se utkali s jeho divošskou posádkou, přičemž byli nuceni ji do posledního člena pobít - byť byli početně slabší -, vzhledem k nepřítelovu úděsnému a zoufalému, ač poměrně neobratnému způsobu boje.
Tři členové posádky Emmy, mezi nimiž byl kapitán Collins a první důstojník Green, byli zabiti. Zbývajících osm mužů pod velením druhého důstojníka Johansena se ujalo řízení zajaté jachty, s níž se vydali původním směrem, aby se přesvědčili, zda existoval nějaký důvod pro rozkaz k bezodkladné cestě zpět. Následujícího dne údajně přistáli na malém ostrůvku, ačkoli v oné části oceánu žádný ostrov být nemá; a šest z nich jakýmsi způsobem na břehu zemřelo, i když Johansen ohledně této části svého vyprávění vykazuje podivnou mlčenlivost a hovoří pouze o jejich pádu do skalní průrvy Později se ještě s jedním druhem nalodili na jachtu a pokusili se ji ukormidlovat, v kterémžto snažení jim zabránila bouře z z. dubna. Od onoho dne až do záchrany, k níž došlo 12., si toho tento muž pamatuje jen velmi málo, a dokonce si nevzpomíná, kdy zemřel jeho společník William Briden. Bridenovu smrt nelze připsat žádné zjevné příčině a byla pravděpodobně způsobena nervovým vypětím či vystavením povětrnostním vlivům. Telegrafická depeše z Dunedinu hlásí, že Alert byl v místě dobře známý jako obchodní loď zajišťující styk s ostrovy a u mola se netěšil nikterakdobré pověsti. Vlastnila jej skupina míšenců, jejichž častá setkání a noční výpravy do lesa vzbuzovaly nemalou pozornost. Ve velkém spěchu vyplul těsně po bouři a otřesech, k nimž došlo 1. března. Náš aucklandský korespondent přiznává Emmě a její posádce výtečnou pověst a Johansena popisuje jako střízlivého a poctivého muže. Zítra námořní soud v celé této věci zahájí vyšetřování, při němž bude vyvinuta veškerá snaha, aby se Johansen rozhovořil více, než jak dosud činil.
To bylo dohromady s obrázkem ďábelské sošky vše; ale jaké myšlenkové pochody se mi tím rozvířily v hlavě! Získal jsem novou pokladnici informací o kultu Cthulhu včetně důkazů, že měl zvláštní zájmy na moři, jakož i na souši. Jaký důvod vedl nečistou posádku, plavící se se svou obludnou modlou, aby poručila Emmě udělat čelem vzad? Co to bylo za neznámý ostrov, na němž zemřelo šest členů posádky Emmy a ohledně něhož se důstojník Johansen nechtěl nijak šířit? K čemu dospělo vyšetřování námořního soudu a co se vědělo 0 odporném kultu v Dunedinu? A nejzázračnější ze všeho, co to bylo za hluboké a nadpřirozené propojeni dat, která dodávalo na zlověstném a nyní nepopiratelném významu oněm přepestrým událostem, jež tak pečlivě zaznamenával můj strýc?
1 března - podle mezinárodní datové hranice našeho 18. února - došlo k zemětřesení a bouři. Z Dunedinu nedočkavě vystartoval Alert se svou ohyzdnou posádkou, jako by reagoval na nějaké volání, na druhé straně světa se básníkům a umělcům začalo zdát o zvláštním vlhkém kyklopském městě a mladý sochař ve spánku vymodeloval poďobu obávaného Cthulhu. 23. března posádka Emmy přistála na neznámém ostrůvku a zanechala na něm šestici mrtvých mužů; onoho dne sny vnímavých lidí dosáhly zvýšené sugestivity a potemněly děsem ze zlomyslného pronásledování obrovskou stvůrou, přičemž zešílel jeden architekt a sochař náhle upadl do deliria! A co si myslet o bouři z z, dubna - dnu, kdy všechny sny o mokvajícím městě ustaly a Wilcox se bez úhony vymanil z područí nezvyklé horečky? Co si o tom všem myslet - a o Castrových narážkách na zanořené a v kosmu zrozené Prastaré a jejich nadcházející vládu, na jejich věrný kult a jejich manipulaci se sny? Potácel jsem se na okraji kosmických hrůz, jež nemohla snést žádná lidská bytost? Pokud ano, pak muselo jít výhradně o duševní hrůzy, neboli druhý duben s obludnou hrozbou, která začala ujařmovat duši lidstva, jakýmsi způsobem skoncoval.
Toho večera, po dni vyplněném spěšným telegrafováním a vyřizováním,jsem se rozloučil se svým hostitelem a vyrazil jsem vlakem do San Franciska. Ani ne za měsíc jsem byl v Dunedinu; kde jsem však zjistil, že o podivných příslušnících kultu, kteří se zdržovali ve starých námořnických hospodách, se toho ví jen pramálo, Bahno bylo u mořského břehu příliš běžné na to, aby si zasluhovalo zvláštní zmínky; ačkoli jsem zaslechl mlhavé zvěsti o jedné výpravě do vnitrozemí, kterou podnikli právě tito míšenci a během níž se ze vzdálených kopců linulo slabé bubnování a rudé záblesky plamenů. V Aucklandu jsem se dozvěděl, že po zběžném a nikam nevedoucím šetření v Sydney se původně plavovlasý Johansen vrátil s bílými vlasy, načež prodal svůj domek na West Street a odplul i se ženou do svého starého domova v Oslu. O svém drastickém zážitku toho svým přátelům nechtěl říci více, než co sdělil admiralitě, a jediné, co jsem získal, byla adresa jeho norského bydliště.
Poté jsem se vydal do Sydney a bez jakýchkoli výsledků jsem si pohovořil s námořníky a členy námořního soudu. V Circular Quay v sydneyském zálivu jsem si prohlédl Alert, nyní odprodaný a využívaný ke komerčním účelům, ale z jeho nic neříkajícího trupu jsem nic nevyčetl. Přikrčená soška s hlavou sépie, tělem draka, šupinatými křídly a podstavcem popsaným hieroglyfy byla uchovávána v muzeu v Hyde Parku, kde jsem si ji dlouze a pečlivě prohlížel, přičemž jsem se přesvědčil, že jde o artefakt zlověstně vynikajícího řemeslného zpracování, vyznačující se stejnou dokonalou tajemností, strašlivou starobylostí a nezemskou podivností materiálu, jichž jsem si všiml už i u Legrasseova menšího exempláře. Jak mi řekl kurátor, geologové si s ním nepřestávali lámat hlavu, neboli se zapřísahali, že na Zemi podobný materiál není možné nalézt. Pak jsem si s rozechvěním vzpomněl na to, co Castro řekl Legrasseovi o předvěkých Prastarých: „Přišli z hvězd a přinesli si s sebou své obrazy"
Znejistěn duševním otřesem, který jsem dosud nikdy nezažil, rozhodl jsem se navštívit důstojníka Johansena přímo v Oslu. Vydal jsem se clo Londýna, kde jsem okamžitě přestoupil na loď do norského hlavního města; a jednoho podzimního dne jsem přistál u vzhledných mol ve stínu Egebergu. Zjistil jsem, že Johansenův dům se nachází ve Starém městě krále Harolda Haardrady který nedal zaniknout názvu Osla během všech těch staletí, kdy se velké město vydávalo za „Christianu". Nedlouhou vzdálenost jsem urazil v najaté drožce a s tlukoucím srdcem jsem zaklepal na dveře úhled né a starobylé budovy s omítnutou fasádou. Otevřela mi zkormoucená žena v černém, a když mí přerývanou angličtinou sdělila, že Gustaf Johansen už není mezí živými, neubránil jsem se palčivému návalu zklamání.
Žena mi dále řekla, že jeho pobyt doma neměl dlouhého trvání, neboť zážitky z moře v roce 1925 z něj udělaly trosku. Neřekl jí nic, co by už předtím neřekl veřejnosti, ale zanechal jí dlouhý rukopis - o „technických záležitostech`; jak jej popsal - sepsaný v angličtině, zjevně proto, aby ji uchránil před rizikem plynoucím z náhodného pročítání. Během chůze úzkou uličkou poblíž goteborského doku ho srazil k zemi štos papírů vyhozený z podkrovního okna. Na nohy mu okamžitě pomohli dva indičtí námořníci, ale než k němu stačila přijet sanita, zemřel. Lékaři neobjevili žádnou odpovídající příčinu jeho konce, a připsali jej tudíž srdečním potížím a oslabené konstituci.
Nyní jsem pocítil, jak mně u srdce začíná hlodat temný děs, jenž mne neopustí, dokud i já nedojdu klidu: „nešťastnou náhodou" čí nějak jinak. Když se mí podařilo vdovu přesvědčit, že můj vztah k „technickým záležitostem" jejího manžela je dostatečně velký na to, abych si mohl činit nárok na jeho rukopis, dokument jsem si odnesl a na lodi vracející se do Londýna jsem se pustil do jeho čtení. Šlo o prostý, nesourodý text - o snahu naivního námořníka sepsat deník po skončení událostí -, který se pokoušel den po dni vylíčit průběh oné poslední úděsné plavby. Nemohu jej zde v jeho vágností a mnohomluvnosti doslova přepisovat, ale pokusím se postihnout tolik z jeho podstaty, abych vysvětlil, proč jsem začal tak nesnášet zvuk vody šplouchající o bok lodi, že jsem si musel ucpat uší vatou.
Johansen, díky Bohu, nevěděl všechno, i když spatřil město a tu Věc, ale já už nikdy nebudu klidně spát, když pomyslím na hrůzy, které ustavičně číhají v čase a prostoru za hranící života, a na ony bezbožné nekalostí z pradávných hvězd, jež sní své sny pod mořem, poznané a ctěné přízračným kultem, jenž je hotov a dychtiv vypustit je do světa, jakmile další zemětřesení znovu pozvedne jejich obludné kamenné město ke slunci a vzduchu.
Johansenova plavba začala přesně tak, jak ji líčil námořnímu soudu. Emma, bez nákladu, vyplula z Aucklandu 20. února a musela čelit plné síle bouře zemětřesného původu, jež musela z mořského dna pozvednout hrůzy vniknuvší do snů nejrůznějších lidí. Když se loď opět dostala pod kontrolu posádky, začala si spěšně razit cestu kupředu, načež ji 22. března zastavil Alert; a já jsem pocítil důstojníkův žal, když popisoval kanonádu a následné potopení lodi. O snědých přívržencích kultu z Alertu hovoří s mimořádným děsem. Šířila se kolem nich jakási zvláštně odporná atmosféra, v níž se jejich likvidace zdála bezmála povinností, a Johansen poté s nefalšovaným úžasem pohlížel na obvinění ze surovosti, které bylo proti jeho straně vzneseno během přelíčení u vyšetřovacího soudu. Potom, uhánějíce pod Johansenovým velením v ukořistěné jachtě, zvědavostí hnaní muži zahlédli, jak z mořských hlubin ční ohromný kamenný sloup, a na 47° 9' jižní šířky a 126° 43' západní délky narazili na pobřeží smíšeného bahna, slizu a zapleveleného kyklopského zdiva, jež nemohlo být ničím jiným než hmatatelnou podstatou největší pozemské hrůzy - přízračného mrtvolného města R'lyehu, které bylo zbudováno v bezmezných epochách před počátkem dějin ohromnými obludnými tvory, již sem pronikli z temných hvězd. zde leželi velký Cthulhu a jeho hordy, skrytí v zelených mazlavých kobkách a konečně, po bezpočtu věků, vysílali myšlenky, jež vnášely strach do snů vnímavých, a rozkazovačně povolávali své věrné na pouť vysvobození a znovunastolení vlády. Johansen nic z tohoto netušil, ale Bůh ví, že zakrátko toho měl spatřit víc než dost!
Domnívám se, že se z vody vynořil pouze jediný horský vrchol, strašlivá, monolitem osazená citadela, na níž byl pohřben velký Cthulhu. Jakmile pomyslím na rozsah všeho, co může dlít v hlubinách, popadá mne touha okamžitě si vzít život. Johansen a jeho muži užasli před kosmickým majestátem tohoto promáčeného Babylonu pradávných démonů a i bez vysvětlování museli pochopit, že nejde o nic vlastního této či jakékoli jiné příčetné planetě. Bázeň před neuvěřitelnou velikostí nazelenalých kamenných bloků, před závratnou výškou ohromného ozdobeného monolitu a před zdrcující povahou kolosálních soch a basreliéfů s podivnou soškou nalezenou ve schránce na Alertu je naléhavě rozpoznatelná v každém řádku důstojníkova vyděšeného líčení.
Aniž by věděl, co je to futurismus, Johansen se mu při popisech města velmi přiblížil; neboli místo aby• popisoval nějakou konkrétní strukturu či budovu, drží se pouze vágních dojmů z ohromných úhlů a kamenných povrchů - povrchů příliš velkých na to, aby mohly přináležet něčemu správnému či patřičnému z tohoto světa, a bezbožných svými úděsnými obrazy a hieroglyfy. Zmiňuji se o jeho vyprávění o úhlech, protože naráží na něco, co mi sdělil Wilcox ohledně svého snění. Řekl mi, že geometrie snového města, jež spatřil, byla abnormální, neeuklidovská a obludně prostoupená sférami a dimenzemi nesouvisejícími s těmi našimi. A nyní nevzdělaný námořník pocítil totéž, když popatřil na strašnou skutečnost.
Johansen a jeho muži přistáli v této monstrózní akropoli u svažujícího se bahnitého břehu a za neustálého klouzání vyšplhali nahoru po titánských mazlavých blocích, jež nemohly představovat žádné pozemské schodiště. Samo slunce na obloze vypadalo pokrouceně, když na ně pohlíželi polarizujícími výpary vzlínajícími z této mořem prosáklé zvrácenosti; a v oněch nepříčetně nepostižitelných úhlech otesaného kamení, kde druhý pohled odhaloval konkávnost poté, co první pohled rozlišil konvexnost, šklebivě číhaly pokřivená hrozba a zlověstnost.
Než průzkumníci stačili spatřit něco konkrétnějšího než kamení, sliz a plevel, zasáhly je záchvěvy děsu. Každý z nich by vzal nohy na ramena, pokud by se neobával opovržení ze strany druhých, a tak se pouze s rozpačitým nadšením pustili do hledání - nakonec marného - nějakého suvenýru, který by si mohli odnést na památku.
Pak se ozval Portugalec Rodriguez, který se vyšplhal na podstavec monolitu a zakřičel, co na něm našel. Zbytek ho následoval a všichni se zvědavě zadívali na ohromné vyřezávané dveře opatřené nyní tak dobře známým basreliéfem sépiového draka. Jak uvedl Johansen, podobaly se nesmírným vratům od stodoly; všichni vycítili, že jde o dveře kvůli zdobnému překladu, prahu a okolním zárubním, ačkoli nedokázali určit, zda leží naplocho jako padací dveře, nebo našikmo jako venkovní dveře do sklepa. Jak by řekl Wilcox, geometrie tohoto místa byla celá špatně. Člověk si nemohl být jisti, zda moře a země zaujímají horizontální polohu, a tudíž relativní poloha všeho ostatního se zdála přízračně nejistá.
Briden na několika místech neúspěšně zatlačil na kámen. Donovan opatrně prozkoumal jeho okraje a při svém postupu zatlačil jednotlivě na každý jeho bod. Nepřestával šplhat po groteskní kamenné římse - tedy jeho pohyb by se mohl označit za šplhání, pokud by dveře nezaujímaly horizontální polohu - a ostatní žasli nad tím, jak mohou být některé dveře na světě ohromné. Potom se půl hektaru velký panel začal v horní části velmi zlehka a měkce propadat a námořníci spatřili, že je vyvážený. Donovan sklouzl či se nějak sám postrčil dolů nebo podél sloupu a připojil se ke svým druhům, a všichni sledovali, jak obludně vyřezávaný portál začíná klesat. V tomto přeludu spektrální deformace se nakláněl v abnormálním úhlopříčném pohybu, takže se zdálo, že zde neplatí žádné zákonitosti hmoty a perspektivy.
Otvor se černal takřka hmatatelnou temnotou. Ona černota byla vskutku reálná, neboť zakrývala části vnitřních stěn, jež měly být osvětleny, a ze svého dávného vězení se vyřítila ven jako kouř, přičemž viditelně zatemnila slunce, když se na máchajících blanitých křídlech vplížila do svraštělé a vypouklé oblohy. Z čerstvě otevřených hlubin se vyvalil také nesnesitelný puch a výtečně slyšícímu Hawkinsovi zanedlouho připadlo, že v propasti zaslechl odporný čvachtavý zvuk. Všichni nastražili uši a všichni stále poslouchali, když se To blátivě vysunulo na světlo a tápavě protlačilo své nesmírné rosolovité zelené tělo černým dveřním otvorem do zamořeného venkovního vzduchu onoho zhoubného města šílenství.
Chudáku Johansenovi při psaní těchto řádků málem vypověděla službu ruka. Má za to, že ze šestice mužů, která se nevrátila na loď, dva zemřeli přímo na místě čirým děsem. Ona Věc je nepopsatelná - neexistuje jazyk schopný vylíčit takové jícny třeštivého a prastarého šílenství, takové nepochopitelné popření vší hmoty, síly a kosmického pořádku. Hora se dala do pohybu či klopýtání. Bože! Lze se divit, že na druhém konci světa propadl nepříčetnosti slavný architekt a že ubohý Wilcox v onom okamžiku telepatie začal blouznit v horečkách? Ta Věc z model, ten zelený slizovitý zplozenec hvězd se probral, aby se přihlásil o to, co mu přináleží. Hvězdy se opět vhodně seskupily a to, co se prastarému kultu nepodařilo záměrně, se podařilo náhodou skupince nevinných námořníků. Po bezpočtu věků byl velký Cthulhu opět na svobodě a slídil po požitcích.
Než se někdo stačil otočit, tři muže popadly houbovité pařáty. Ať jim dá Bůh věčný kliď, pokud je ve vesmíru nějaký kliď vůbec možný. Šlo o Donovana, Guerreru a Angstroma. Parker uklouzl, když se se dvěma dalšími zběsile hnal nekonečnou plochou nazelenalých skalisek ke člunu, a Johansen přísahá, že ho pozřel úhel zdiva, který na místě neměl co dělat; úhel, který byl ostrý, ale choval se jako tupl. Ke člunu tedy doběhli pouze Briden a Johansen, kteří začali zoufale pádlovat k Alertu, zatímco po mazlavých kamenech pleskavě seskakovala obrovitá stvůra, jež na okraji vody potácivě zakolísala.
Námořníci, navzdory tomu, že se všichni do jednoho vydali na břeh, nenechali úplně ochladnout páru, takže jim trvalo jen několik okamžiků horečnatého pobíhání mezi kormidlem a strojovnou, než uvedli Alert opět do pohybu. Jachta začala mezi pokroucenými hrůzami té nepopsatelné scenérie pomalu čeřit smrtonosné vody; mezitím na kamenných blocích onoho mrtvolného břehu, jenž nepocházel z tohoto světa, slintala a drmolila titánská Věc podobající se Polyfémovi proklínajícímu prchající Odysseovu loď. S odvahou větší, než měli legendární kyklopové, se pak velký Cthulhu slizce vnořil do vody a začal unikající loď pronásledovat ohromnými, kosmicky mocnými záběry zvedajícími v okolí značné vlny Briden se ohlédl a zešílel a začal se nepříčetně smát, což nepřestal s přestávkami činit až do chvíle, kdy ho v kabině jedné noci navštívila smrt, zatímco Johansen se tou ďobou zmáhal jen na bezcílné delirantní toulání.
Ale nyní se Johansenovi ještě neulevilo. Jelikož věděl, že dokud Alert nepojede plnou parou, Věc loď určitě dohoní, rozhodl se k zoufalému kroku: nastavil stroje na maximální rychlost a bleskurychle vyběhl na palubu, kde stočil kormidlo. Páchnoucí voda kolem jachty začala mocně vířit a pěnit, a zatímco stroje zvyšovaly svůj výkon, náš odvážný Nor zamířil lodi přímo proti blížícímu se rosolu, který čněl naď nečistou pěnou jako záď ďábelské galeony. Obludná sépiovitá hlava se svíjejícími se chapadly dosahovala robustní jachtě takřka k čelenu, ale Johansen hnal loď neochvějně dál kupředu. Ozvalo se prasknutí připomínající pukající měchýř, po moři se rozlila mazlavá špína jakoby z roztržené chobotnice, vzduch prostoupil puch jakoby ze sta otevřených hrobů a zvuk, který se kronikář dokonce zdráhal svěřit papíru. Loď na okamžik zahalil štiplavý a oslepující zelený oblak a u zádi se záhy objevilo pouze nekalé kypění, a tam se - Bože na nebi! - rozptýlená poddajná hmota onoho nepopsatelného zplozence hvězd také začala znovu nejasně spojovat do svého ohyzdného původního tvaru, přičemž Alert, nabírající rychlost díky strojům pracujícím na stále větší obrátky, se jí každou vteřinou vzdaloval.
To bylo vše. Potom Johansen v kabině jen dumal naď modlou a občas se postaral o potravu pro sebe a smějícího se šílence po svém boku. Po počátečním smělém výpadu se už nepokoušel kormidlovat, neboť po tomto činu pocítil, jak mu ochabla duše. Pak 2. dubna došlo k bouři a naď jeho vědomím se zatáhla mračna. Odevzdal se dojmům přízračného víření tekutými oceány nekonečna, závratným projížďkám na ohonu komety potácejícími se univerzy a hysterickým výpadům z propasti k Měsíci a z Měsíce zase zpátky
do propasti, přičemž vše oživoval hýkající sbor znetvořených bujarých starých bohů a okřídlených zelených vysmívajících se rarachů z Tamaru.
Z tohoto snu se vynořila i záchrana - Vigilant, námořní soud, ulice Dunedinu a dlouhá plavba zpátky do starého domu u Egebergu. Nemohl nic říci - lidé by ho měli za blázna. O tom, co ví, ještě před smrtí napíše, ale jeho žena se nesmí ničeho dovtípit. Smrt pro něj bude požehnáním, pokud dokáže umazat všechny vzpomínky.
Toto stálo v dokumentu, jejž jsem si přečetl; teď jsem ho vložil do plechové krabice vedle basreliéfu a písemností profesora Angella. Přiložím k nim i tento svůj záznam - tuto zkoušku své příčetnosti, v níž jsem poskládal to, co doufám, že už nikdo jiný neposkládá. Pohlédl jsem na veškerou hrůzu, již skýtá kosmos, a od této doby budu muset vnímat jed i v jarní obloze a v letních květinách. Myslím, že můj život nebude mít dlouhého trvání. Tak, jak se ztratil můj strýc, jak se ztratil chudák Johansen, tak se ztratím i já. Vím toho příliš mnoho, a kult stále žije.
I Cthulhu stále žije. Domnívám se, že přežívá v oné kamenné propasti, která ho chránila od dob, kdy bylo Slunce ještě mladé. Jeho prokleté město je opět pod vodou, poněvadž Vigilant přes toto místo přeplul po dubnové bouři; ale jeho pozemští služebníci na opuštěných místech stále řičí, poskakují a vraždí kolem soškami osazených monolitů. Zanoření ostrova ho muselo uvěznit, když dlel ve své černé propasti, jinak by svět touto dobou už ječel hrůzou a šílenstvím. Kdo zná konec? To, co se vynořilo, může poklesnout, a to, co pokleslo, se může vnořit. V hlubině číhá a sní obludnost a kymácejícími se lidskými městy se šíří zhouba. Přijde čas - ale já nesmím a nemůže domýšlet! Pokud nepřežiji svůj rukopis, budu se modlit, aby vykonavatelé mé vůle upřednostnili opatrnost před troufalostí a dohlédli na to, aby jej nespatřil zrak nikoho jiného.
Pokud se nebi někdy zamane prokázat mi nějakou laskavost, půjde o naprosté vymazání následků náhody, která zavedla můj zrak k jednomu zbloudilému kusu papíru. Nebylo to nic, na co bych přirozeně narazil během své každodenní práce, neboť šlo o staré vydání australských novin, Sydney Bulletinu z 18. dubna 1925. Uniklo dokonce výstřižkové službě, jež v době vydání horečně sháněla materiál pro výzkumy mého strýce.
Už jsem z větší části přestal s bádáním ve věci tzv. kultu Cthulhu, jak jej nazval profesor Angell, a byl jsem na návštěvě u jednoho vzdělaného přítele v Patersonu v New Jersey, kurátora místního muzea a známého mineraloga. Když jsem si jednoho dne prohlížel rezervní vzorky neuspořádaně rozprostřené na policích ve skladu v jedné ze zadních místností muzea, padl můj zrak na zvláštní ilustraci v novinách rozložených pod kameny. Byl to Sydney Bulletin, o němž jsem se již zmínil, poněvadž můj přítel měl široké kontakty ve všech představitelných částech světa; a ilustrací k článku byl polotónový obrázek ohyzdného kamenného idolu takřka stejného druhu, jako byla soška nalezená Legrassem v močálu.
Jakmile jsem z listu chvatně odstranil drahocenné vzorky; zprávu jsem podrobně prozkoumal; zklamalo mne však, že je jen nevelkého rozsahu. To, co sdělovala, však zlověstně souviselo s mým ochabujícím pátráním; pečlivě jsem si ji tedy vytrhl pro bezprostřední reakci. Stálo v ní:
TAJUPLNÁ OPUŠTĚNÁ LOĎ NALEZENA NA ŠIRÉM MOŘI Vigilant připlouvá s bezmocnou ozbrojenou novozélandskou jachtou ve vleku.
Na palubě nalezen jeden přeživší a jeden mrtvý. Líčení zoufalého boje a úmrtí na moři. Zachráněný námořník odmítá sdělit podrobnosti svého podivného zážitku. Objevena u něj zvláštní modla. Vyšetřování bude následovat.
Nákladní loď Vygilant Morrisonovy společnosti vypravená z Valparaísa připlula dnešního rána ke svému molu v Darlingu, přičemž měla ve vleku v boji poškozenou a zneškodněnou, avšak po zuby ozbrojenou parní jachtu Alert z novozélandského Dunedinu, kterou spatřila 12. dubna na 34° 21' jižní šířky a 152° 17' západní délky s jedním přeživším a jedním mrtvým mužem na palubě.
Vigilant vyplul z Valparaísa z5. března a 2. dubna byl zahnán dosti daleko na jih od své vytyčené trasy vinou mimořádně prudkých bouří a gigantických vln. I2. dubna byl spatřen plovoucí vrak; a přesto, že se na první po-
hled zdál opuštěný, po vstupu na palubu na něm byl objeven jeden zpola třeštící přeživší a jeden muž, který byl očividně již více než týden mrtvý. Lijící muž svíral úděsnou kamennou modlu neznámého původu, asi třiceticentimetrové výšky, ohledně jejíž povahy zůstávají naprosto bezradní všichni odborníci ze Sydneyské univerzity Královské společnosti i z muzea na College Street a o níž přeživší muž tvrdí, že ji nalezl v kabině jachty v malé vyřezávané schránce běžného typu.
Tento muž poté, co opět nabyl vědomí, poskytl mimořádně podivné líčení pirátství a vraždění Jde o Gustafa Johansena, dosti bystrého Nora> druhého důstojníka dvoustěžňového škuneru Emmy z Aucklandu, která 20. února odplula do Callaa s posádkou čítající jedenáct mužů. Emmu, jak uvádí, 1. března zpozdila a prudce odklonila z předpokládané trasy silná bouře a z2. března loď na 4y° 51' jižní šířky a 128° 34' západní délky objevila Alert s posádkou sestávající z podivné a zlovolně vypadající skupiny Kanaků a míšenců. Když bylo Emmě kategoricky přikázáno otočit se zpět, kapitán Collins odmítl; načež podivná posádka začala po škuneru zběsile a bez varování pálit z nezvykle těžké baterie mosazných děl tvořící součást vybavení lodi. Muži z Emmy si útok nenechali líbit jak líčí přeživší námořník, a ačkoli se škuner začal potápět vinou střel, jež utrpěl pod čárou ponoru,podařilo se jim přiblížit k nepříteli bokem a proniknout na jeho palubu, kde se utkali s jeho divošskou posádkou, přičemž byli nuceni ji do posledního člena pobít - byť byli početně slabší -, vzhledem k nepřítelovu úděsnému a zoufalému, ač poměrně neobratnému způsobu boje.
Tři členové posádky Emmy, mezi nimiž byl kapitán Collins a první důstojník Green, byli zabiti. Zbývajících osm mužů pod velením druhého důstojníka Johansena se ujalo řízení zajaté jachty, s níž se vydali původním směrem, aby se přesvědčili, zda existoval nějaký důvod pro rozkaz k bezodkladné cestě zpět. Následujícího dne údajně přistáli na malém ostrůvku, ačkoli v oné části oceánu žádný ostrov být nemá; a šest z nich jakýmsi způsobem na břehu zemřelo, i když Johansen ohledně této části svého vyprávění vykazuje podivnou mlčenlivost a hovoří pouze o jejich pádu do skalní průrvy Později se ještě s jedním druhem nalodili na jachtu a pokusili se ji ukormidlovat, v kterémžto snažení jim zabránila bouře z z. dubna. Od onoho dne až do záchrany, k níž došlo 12., si toho tento muž pamatuje jen velmi málo, a dokonce si nevzpomíná, kdy zemřel jeho společník William Briden. Bridenovu smrt nelze připsat žádné zjevné příčině a byla pravděpodobně způsobena nervovým vypětím či vystavením povětrnostním vlivům. Telegrafická depeše z Dunedinu hlásí, že Alert byl v místě dobře známý jako obchodní loď zajišťující styk s ostrovy a u mola se netěšil nikterakdobré pověsti. Vlastnila jej skupina míšenců, jejichž častá setkání a noční výpravy do lesa vzbuzovaly nemalou pozornost. Ve velkém spěchu vyplul těsně po bouři a otřesech, k nimž došlo 1. března. Náš aucklandský korespondent přiznává Emmě a její posádce výtečnou pověst a Johansena popisuje jako střízlivého a poctivého muže. Zítra námořní soud v celé této věci zahájí vyšetřování, při němž bude vyvinuta veškerá snaha, aby se Johansen rozhovořil více, než jak dosud činil.
To bylo dohromady s obrázkem ďábelské sošky vše; ale jaké myšlenkové pochody se mi tím rozvířily v hlavě! Získal jsem novou pokladnici informací o kultu Cthulhu včetně důkazů, že měl zvláštní zájmy na moři, jakož i na souši. Jaký důvod vedl nečistou posádku, plavící se se svou obludnou modlou, aby poručila Emmě udělat čelem vzad? Co to bylo za neznámý ostrov, na němž zemřelo šest členů posádky Emmy a ohledně něhož se důstojník Johansen nechtěl nijak šířit? K čemu dospělo vyšetřování námořního soudu a co se vědělo 0 odporném kultu v Dunedinu? A nejzázračnější ze všeho, co to bylo za hluboké a nadpřirozené propojeni dat, která dodávalo na zlověstném a nyní nepopiratelném významu oněm přepestrým událostem, jež tak pečlivě zaznamenával můj strýc?
1 března - podle mezinárodní datové hranice našeho 18. února - došlo k zemětřesení a bouři. Z Dunedinu nedočkavě vystartoval Alert se svou ohyzdnou posádkou, jako by reagoval na nějaké volání, na druhé straně světa se básníkům a umělcům začalo zdát o zvláštním vlhkém kyklopském městě a mladý sochař ve spánku vymodeloval poďobu obávaného Cthulhu. 23. března posádka Emmy přistála na neznámém ostrůvku a zanechala na něm šestici mrtvých mužů; onoho dne sny vnímavých lidí dosáhly zvýšené sugestivity a potemněly děsem ze zlomyslného pronásledování obrovskou stvůrou, přičemž zešílel jeden architekt a sochař náhle upadl do deliria! A co si myslet o bouři z z, dubna - dnu, kdy všechny sny o mokvajícím městě ustaly a Wilcox se bez úhony vymanil z područí nezvyklé horečky? Co si o tom všem myslet - a o Castrových narážkách na zanořené a v kosmu zrozené Prastaré a jejich nadcházející vládu, na jejich věrný kult a jejich manipulaci se sny? Potácel jsem se na okraji kosmických hrůz, jež nemohla snést žádná lidská bytost? Pokud ano, pak muselo jít výhradně o duševní hrůzy, neboli druhý duben s obludnou hrozbou, která začala ujařmovat duši lidstva, jakýmsi způsobem skoncoval.
Toho večera, po dni vyplněném spěšným telegrafováním a vyřizováním,jsem se rozloučil se svým hostitelem a vyrazil jsem vlakem do San Franciska. Ani ne za měsíc jsem byl v Dunedinu; kde jsem však zjistil, že o podivných příslušnících kultu, kteří se zdržovali ve starých námořnických hospodách, se toho ví jen pramálo, Bahno bylo u mořského břehu příliš běžné na to, aby si zasluhovalo zvláštní zmínky; ačkoli jsem zaslechl mlhavé zvěsti o jedné výpravě do vnitrozemí, kterou podnikli právě tito míšenci a během níž se ze vzdálených kopců linulo slabé bubnování a rudé záblesky plamenů. V Aucklandu jsem se dozvěděl, že po zběžném a nikam nevedoucím šetření v Sydney se původně plavovlasý Johansen vrátil s bílými vlasy, načež prodal svůj domek na West Street a odplul i se ženou do svého starého domova v Oslu. O svém drastickém zážitku toho svým přátelům nechtěl říci více, než co sdělil admiralitě, a jediné, co jsem získal, byla adresa jeho norského bydliště.
Poté jsem se vydal do Sydney a bez jakýchkoli výsledků jsem si pohovořil s námořníky a členy námořního soudu. V Circular Quay v sydneyském zálivu jsem si prohlédl Alert, nyní odprodaný a využívaný ke komerčním účelům, ale z jeho nic neříkajícího trupu jsem nic nevyčetl. Přikrčená soška s hlavou sépie, tělem draka, šupinatými křídly a podstavcem popsaným hieroglyfy byla uchovávána v muzeu v Hyde Parku, kde jsem si ji dlouze a pečlivě prohlížel, přičemž jsem se přesvědčil, že jde o artefakt zlověstně vynikajícího řemeslného zpracování, vyznačující se stejnou dokonalou tajemností, strašlivou starobylostí a nezemskou podivností materiálu, jichž jsem si všiml už i u Legrasseova menšího exempláře. Jak mi řekl kurátor, geologové si s ním nepřestávali lámat hlavu, neboli se zapřísahali, že na Zemi podobný materiál není možné nalézt. Pak jsem si s rozechvěním vzpomněl na to, co Castro řekl Legrasseovi o předvěkých Prastarých: „Přišli z hvězd a přinesli si s sebou své obrazy"
Znejistěn duševním otřesem, který jsem dosud nikdy nezažil, rozhodl jsem se navštívit důstojníka Johansena přímo v Oslu. Vydal jsem se clo Londýna, kde jsem okamžitě přestoupil na loď do norského hlavního města; a jednoho podzimního dne jsem přistál u vzhledných mol ve stínu Egebergu. Zjistil jsem, že Johansenův dům se nachází ve Starém městě krále Harolda Haardrady který nedal zaniknout názvu Osla během všech těch staletí, kdy se velké město vydávalo za „Christianu". Nedlouhou vzdálenost jsem urazil v najaté drožce a s tlukoucím srdcem jsem zaklepal na dveře úhled né a starobylé budovy s omítnutou fasádou. Otevřela mi zkormoucená žena v černém, a když mí přerývanou angličtinou sdělila, že Gustaf Johansen už není mezí živými, neubránil jsem se palčivému návalu zklamání.
Žena mi dále řekla, že jeho pobyt doma neměl dlouhého trvání, neboť zážitky z moře v roce 1925 z něj udělaly trosku. Neřekl jí nic, co by už předtím neřekl veřejnosti, ale zanechal jí dlouhý rukopis - o „technických záležitostech`; jak jej popsal - sepsaný v angličtině, zjevně proto, aby ji uchránil před rizikem plynoucím z náhodného pročítání. Během chůze úzkou uličkou poblíž goteborského doku ho srazil k zemi štos papírů vyhozený z podkrovního okna. Na nohy mu okamžitě pomohli dva indičtí námořníci, ale než k němu stačila přijet sanita, zemřel. Lékaři neobjevili žádnou odpovídající příčinu jeho konce, a připsali jej tudíž srdečním potížím a oslabené konstituci.
Nyní jsem pocítil, jak mně u srdce začíná hlodat temný děs, jenž mne neopustí, dokud i já nedojdu klidu: „nešťastnou náhodou" čí nějak jinak. Když se mí podařilo vdovu přesvědčit, že můj vztah k „technickým záležitostem" jejího manžela je dostatečně velký na to, abych si mohl činit nárok na jeho rukopis, dokument jsem si odnesl a na lodi vracející se do Londýna jsem se pustil do jeho čtení. Šlo o prostý, nesourodý text - o snahu naivního námořníka sepsat deník po skončení událostí -, který se pokoušel den po dni vylíčit průběh oné poslední úděsné plavby. Nemohu jej zde v jeho vágností a mnohomluvnosti doslova přepisovat, ale pokusím se postihnout tolik z jeho podstaty, abych vysvětlil, proč jsem začal tak nesnášet zvuk vody šplouchající o bok lodi, že jsem si musel ucpat uší vatou.
Johansen, díky Bohu, nevěděl všechno, i když spatřil město a tu Věc, ale já už nikdy nebudu klidně spát, když pomyslím na hrůzy, které ustavičně číhají v čase a prostoru za hranící života, a na ony bezbožné nekalostí z pradávných hvězd, jež sní své sny pod mořem, poznané a ctěné přízračným kultem, jenž je hotov a dychtiv vypustit je do světa, jakmile další zemětřesení znovu pozvedne jejich obludné kamenné město ke slunci a vzduchu.
Johansenova plavba začala přesně tak, jak ji líčil námořnímu soudu. Emma, bez nákladu, vyplula z Aucklandu 20. února a musela čelit plné síle bouře zemětřesného původu, jež musela z mořského dna pozvednout hrůzy vniknuvší do snů nejrůznějších lidí. Když se loď opět dostala pod kontrolu posádky, začala si spěšně razit cestu kupředu, načež ji 22. března zastavil Alert; a já jsem pocítil důstojníkův žal, když popisoval kanonádu a následné potopení lodi. O snědých přívržencích kultu z Alertu hovoří s mimořádným děsem. Šířila se kolem nich jakási zvláštně odporná atmosféra, v níž se jejich likvidace zdála bezmála povinností, a Johansen poté s nefalšovaným úžasem pohlížel na obvinění ze surovosti, které bylo proti jeho straně vzneseno během přelíčení u vyšetřovacího soudu. Potom, uhánějíce pod Johansenovým velením v ukořistěné jachtě, zvědavostí hnaní muži zahlédli, jak z mořských hlubin ční ohromný kamenný sloup, a na 47° 9' jižní šířky a 126° 43' západní délky narazili na pobřeží smíšeného bahna, slizu a zapleveleného kyklopského zdiva, jež nemohlo být ničím jiným než hmatatelnou podstatou největší pozemské hrůzy - přízračného mrtvolného města R'lyehu, které bylo zbudováno v bezmezných epochách před počátkem dějin ohromnými obludnými tvory, již sem pronikli z temných hvězd. zde leželi velký Cthulhu a jeho hordy, skrytí v zelených mazlavých kobkách a konečně, po bezpočtu věků, vysílali myšlenky, jež vnášely strach do snů vnímavých, a rozkazovačně povolávali své věrné na pouť vysvobození a znovunastolení vlády. Johansen nic z tohoto netušil, ale Bůh ví, že zakrátko toho měl spatřit víc než dost!
Domnívám se, že se z vody vynořil pouze jediný horský vrchol, strašlivá, monolitem osazená citadela, na níž byl pohřben velký Cthulhu. Jakmile pomyslím na rozsah všeho, co může dlít v hlubinách, popadá mne touha okamžitě si vzít život. Johansen a jeho muži užasli před kosmickým majestátem tohoto promáčeného Babylonu pradávných démonů a i bez vysvětlování museli pochopit, že nejde o nic vlastního této či jakékoli jiné příčetné planetě. Bázeň před neuvěřitelnou velikostí nazelenalých kamenných bloků, před závratnou výškou ohromného ozdobeného monolitu a před zdrcující povahou kolosálních soch a basreliéfů s podivnou soškou nalezenou ve schránce na Alertu je naléhavě rozpoznatelná v každém řádku důstojníkova vyděšeného líčení.
Aniž by věděl, co je to futurismus, Johansen se mu při popisech města velmi přiblížil; neboli místo aby• popisoval nějakou konkrétní strukturu či budovu, drží se pouze vágních dojmů z ohromných úhlů a kamenných povrchů - povrchů příliš velkých na to, aby mohly přináležet něčemu správnému či patřičnému z tohoto světa, a bezbožných svými úděsnými obrazy a hieroglyfy. Zmiňuji se o jeho vyprávění o úhlech, protože naráží na něco, co mi sdělil Wilcox ohledně svého snění. Řekl mi, že geometrie snového města, jež spatřil, byla abnormální, neeuklidovská a obludně prostoupená sférami a dimenzemi nesouvisejícími s těmi našimi. A nyní nevzdělaný námořník pocítil totéž, když popatřil na strašnou skutečnost.
Johansen a jeho muži přistáli v této monstrózní akropoli u svažujícího se bahnitého břehu a za neustálého klouzání vyšplhali nahoru po titánských mazlavých blocích, jež nemohly představovat žádné pozemské schodiště. Samo slunce na obloze vypadalo pokrouceně, když na ně pohlíželi polarizujícími výpary vzlínajícími z této mořem prosáklé zvrácenosti; a v oněch nepříčetně nepostižitelných úhlech otesaného kamení, kde druhý pohled odhaloval konkávnost poté, co první pohled rozlišil konvexnost, šklebivě číhaly pokřivená hrozba a zlověstnost.
Než průzkumníci stačili spatřit něco konkrétnějšího než kamení, sliz a plevel, zasáhly je záchvěvy děsu. Každý z nich by vzal nohy na ramena, pokud by se neobával opovržení ze strany druhých, a tak se pouze s rozpačitým nadšením pustili do hledání - nakonec marného - nějakého suvenýru, který by si mohli odnést na památku.
Pak se ozval Portugalec Rodriguez, který se vyšplhal na podstavec monolitu a zakřičel, co na něm našel. Zbytek ho následoval a všichni se zvědavě zadívali na ohromné vyřezávané dveře opatřené nyní tak dobře známým basreliéfem sépiového draka. Jak uvedl Johansen, podobaly se nesmírným vratům od stodoly; všichni vycítili, že jde o dveře kvůli zdobnému překladu, prahu a okolním zárubním, ačkoli nedokázali určit, zda leží naplocho jako padací dveře, nebo našikmo jako venkovní dveře do sklepa. Jak by řekl Wilcox, geometrie tohoto místa byla celá špatně. Člověk si nemohl být jisti, zda moře a země zaujímají horizontální polohu, a tudíž relativní poloha všeho ostatního se zdála přízračně nejistá.
Briden na několika místech neúspěšně zatlačil na kámen. Donovan opatrně prozkoumal jeho okraje a při svém postupu zatlačil jednotlivě na každý jeho bod. Nepřestával šplhat po groteskní kamenné římse - tedy jeho pohyb by se mohl označit za šplhání, pokud by dveře nezaujímaly horizontální polohu - a ostatní žasli nad tím, jak mohou být některé dveře na světě ohromné. Potom se půl hektaru velký panel začal v horní části velmi zlehka a měkce propadat a námořníci spatřili, že je vyvážený. Donovan sklouzl či se nějak sám postrčil dolů nebo podél sloupu a připojil se ke svým druhům, a všichni sledovali, jak obludně vyřezávaný portál začíná klesat. V tomto přeludu spektrální deformace se nakláněl v abnormálním úhlopříčném pohybu, takže se zdálo, že zde neplatí žádné zákonitosti hmoty a perspektivy.
Otvor se černal takřka hmatatelnou temnotou. Ona černota byla vskutku reálná, neboť zakrývala části vnitřních stěn, jež měly být osvětleny, a ze svého dávného vězení se vyřítila ven jako kouř, přičemž viditelně zatemnila slunce, když se na máchajících blanitých křídlech vplížila do svraštělé a vypouklé oblohy. Z čerstvě otevřených hlubin se vyvalil také nesnesitelný puch a výtečně slyšícímu Hawkinsovi zanedlouho připadlo, že v propasti zaslechl odporný čvachtavý zvuk. Všichni nastražili uši a všichni stále poslouchali, když se To blátivě vysunulo na světlo a tápavě protlačilo své nesmírné rosolovité zelené tělo černým dveřním otvorem do zamořeného venkovního vzduchu onoho zhoubného města šílenství.
Chudáku Johansenovi při psaní těchto řádků málem vypověděla službu ruka. Má za to, že ze šestice mužů, která se nevrátila na loď, dva zemřeli přímo na místě čirým děsem. Ona Věc je nepopsatelná - neexistuje jazyk schopný vylíčit takové jícny třeštivého a prastarého šílenství, takové nepochopitelné popření vší hmoty, síly a kosmického pořádku. Hora se dala do pohybu či klopýtání. Bože! Lze se divit, že na druhém konci světa propadl nepříčetnosti slavný architekt a že ubohý Wilcox v onom okamžiku telepatie začal blouznit v horečkách? Ta Věc z model, ten zelený slizovitý zplozenec hvězd se probral, aby se přihlásil o to, co mu přináleží. Hvězdy se opět vhodně seskupily a to, co se prastarému kultu nepodařilo záměrně, se podařilo náhodou skupince nevinných námořníků. Po bezpočtu věků byl velký Cthulhu opět na svobodě a slídil po požitcích.
Než se někdo stačil otočit, tři muže popadly houbovité pařáty. Ať jim dá Bůh věčný kliď, pokud je ve vesmíru nějaký kliď vůbec možný. Šlo o Donovana, Guerreru a Angstroma. Parker uklouzl, když se se dvěma dalšími zběsile hnal nekonečnou plochou nazelenalých skalisek ke člunu, a Johansen přísahá, že ho pozřel úhel zdiva, který na místě neměl co dělat; úhel, který byl ostrý, ale choval se jako tupl. Ke člunu tedy doběhli pouze Briden a Johansen, kteří začali zoufale pádlovat k Alertu, zatímco po mazlavých kamenech pleskavě seskakovala obrovitá stvůra, jež na okraji vody potácivě zakolísala.
Námořníci, navzdory tomu, že se všichni do jednoho vydali na břeh, nenechali úplně ochladnout páru, takže jim trvalo jen několik okamžiků horečnatého pobíhání mezi kormidlem a strojovnou, než uvedli Alert opět do pohybu. Jachta začala mezi pokroucenými hrůzami té nepopsatelné scenérie pomalu čeřit smrtonosné vody; mezitím na kamenných blocích onoho mrtvolného břehu, jenž nepocházel z tohoto světa, slintala a drmolila titánská Věc podobající se Polyfémovi proklínajícímu prchající Odysseovu loď. S odvahou větší, než měli legendární kyklopové, se pak velký Cthulhu slizce vnořil do vody a začal unikající loď pronásledovat ohromnými, kosmicky mocnými záběry zvedajícími v okolí značné vlny Briden se ohlédl a zešílel a začal se nepříčetně smát, což nepřestal s přestávkami činit až do chvíle, kdy ho v kabině jedné noci navštívila smrt, zatímco Johansen se tou ďobou zmáhal jen na bezcílné delirantní toulání.
Ale nyní se Johansenovi ještě neulevilo. Jelikož věděl, že dokud Alert nepojede plnou parou, Věc loď určitě dohoní, rozhodl se k zoufalému kroku: nastavil stroje na maximální rychlost a bleskurychle vyběhl na palubu, kde stočil kormidlo. Páchnoucí voda kolem jachty začala mocně vířit a pěnit, a zatímco stroje zvyšovaly svůj výkon, náš odvážný Nor zamířil lodi přímo proti blížícímu se rosolu, který čněl naď nečistou pěnou jako záď ďábelské galeony. Obludná sépiovitá hlava se svíjejícími se chapadly dosahovala robustní jachtě takřka k čelenu, ale Johansen hnal loď neochvějně dál kupředu. Ozvalo se prasknutí připomínající pukající měchýř, po moři se rozlila mazlavá špína jakoby z roztržené chobotnice, vzduch prostoupil puch jakoby ze sta otevřených hrobů a zvuk, který se kronikář dokonce zdráhal svěřit papíru. Loď na okamžik zahalil štiplavý a oslepující zelený oblak a u zádi se záhy objevilo pouze nekalé kypění, a tam se - Bože na nebi! - rozptýlená poddajná hmota onoho nepopsatelného zplozence hvězd také začala znovu nejasně spojovat do svého ohyzdného původního tvaru, přičemž Alert, nabírající rychlost díky strojům pracujícím na stále větší obrátky, se jí každou vteřinou vzdaloval.
To bylo vše. Potom Johansen v kabině jen dumal naď modlou a občas se postaral o potravu pro sebe a smějícího se šílence po svém boku. Po počátečním smělém výpadu se už nepokoušel kormidlovat, neboť po tomto činu pocítil, jak mu ochabla duše. Pak 2. dubna došlo k bouři a naď jeho vědomím se zatáhla mračna. Odevzdal se dojmům přízračného víření tekutými oceány nekonečna, závratným projížďkám na ohonu komety potácejícími se univerzy a hysterickým výpadům z propasti k Měsíci a z Měsíce zase zpátky
do propasti, přičemž vše oživoval hýkající sbor znetvořených bujarých starých bohů a okřídlených zelených vysmívajících se rarachů z Tamaru.
Z tohoto snu se vynořila i záchrana - Vigilant, námořní soud, ulice Dunedinu a dlouhá plavba zpátky do starého domu u Egebergu. Nemohl nic říci - lidé by ho měli za blázna. O tom, co ví, ještě před smrtí napíše, ale jeho žena se nesmí ničeho dovtípit. Smrt pro něj bude požehnáním, pokud dokáže umazat všechny vzpomínky.
Toto stálo v dokumentu, jejž jsem si přečetl; teď jsem ho vložil do plechové krabice vedle basreliéfu a písemností profesora Angella. Přiložím k nim i tento svůj záznam - tuto zkoušku své příčetnosti, v níž jsem poskládal to, co doufám, že už nikdo jiný neposkládá. Pohlédl jsem na veškerou hrůzu, již skýtá kosmos, a od této doby budu muset vnímat jed i v jarní obloze a v letních květinách. Myslím, že můj život nebude mít dlouhého trvání. Tak, jak se ztratil můj strýc, jak se ztratil chudák Johansen, tak se ztratím i já. Vím toho příliš mnoho, a kult stále žije.
I Cthulhu stále žije. Domnívám se, že přežívá v oné kamenné propasti, která ho chránila od dob, kdy bylo Slunce ještě mladé. Jeho prokleté město je opět pod vodou, poněvadž Vigilant přes toto místo přeplul po dubnové bouři; ale jeho pozemští služebníci na opuštěných místech stále řičí, poskakují a vraždí kolem soškami osazených monolitů. Zanoření ostrova ho muselo uvěznit, když dlel ve své černé propasti, jinak by svět touto dobou už ječel hrůzou a šílenstvím. Kdo zná konec? To, co se vynořilo, může poklesnout, a to, co pokleslo, se může vnořit. V hlubině číhá a sní obludnost a kymácejícími se lidskými městy se šíří zhouba. Přijde čas - ale já nesmím a nemůže domýšlet! Pokud nepřežiji svůj rukopis, budu se modlit, aby vykonavatelé mé vůle upřednostnili opatrnost před troufalostí a dohlédli na to, aby jej nespatřil zrak nikoho jiného.