III
Snad to bylo těmi tísnivými zážitky, ale můj spánek byl té noci ještě mnohem víc zneklidňován sny než předešlou noc. Byl tu však jeden velký rozdíl - výjevy, které jsem v neklidném spánku viděl, byly souvislejší. Opět v nich vystupoval můj praděd Asaph Peabody, ale ted' vypadal tak zlověstně, že budil strach, a jeho kocour měl zježenou srst na krku, uši nastražené a ocas vztyčený - byl to obludný tvor, který se vznášel nebo plul po jeho boku nebo za ním. Praděd něco nesl - věc bílé nebo tělové barvy, ale nejasnost snu mi to nedovolila rozpoznat. Plul lesy, nad krajinou, mezi stromy, putoval úzkými chodbami a jednou byl určitě v hrobce nebo ve sklepení. Poznával jsem také některé části domu. V mých snech však nebyl sám - v pozadí se vždy vyskytoval stínový, nestvůrný Černý muž - ne černoch, ale muž
tah pronikavě černý, že byl doslova temnější než noc, ale očí mu planuly jako živý oheň. Okolo starce byli všelijací menší tvorové - netopýři, krysy, ohyzdné zakrslé stvůry, jež byly půl člověk, půl krysa. Zároveň jsem měl i sluchové halucinace, protože se mi chvílemi zdálo, že slyšíte dušený pláč, jakoby dítěte v bolestech, a zároveň ohavný kdákavý smích a hlas prozpěvující: „Asaph zase bude. Asaph zase poroste."
Když jsem se konečně z té dlouhé noční můry probudil, právě když do pokoje začalo pronikat světlo, byl bych přísahal, že mi v uších pořád zní dětský pláč, jako by vycházel přímo ze zdí. Už jsem neusnul, ale ležel jsem s vytřeštěnýma očima a ptal se, co přinesou další noci.
Sny mi na chvíli vyhnal z hlavy příjezd polských dělníků z Bostonu Byli neteční a mlčenliví. Jejích předák, statný chlapík jménem Jon Cieciorka, byl věcný a zvyklý své podřízené komandovat. Byl to svalnatý padesátník a tři muži, které vedl, se spěšně pohybovali podle jeho rozkazů, jako by se báli jeho hněvu. Předák vysvětlil, že architektovi původně řekli, že budou moci až za týden, ale jiná práce byla odložena, a tak jsou zde; poslali architektovi telegram a přijeli z Bostonu. Plány mají a vědí, co se má dělat.
Jejích prvním činem bylo otlučení omítky ze severní zdi přímo pod tajnou komnatou. Museli pracovat opatrně, protože nesměli vybourat ani porušit nosníky poschodí. Omítka i latě, které byly starobylé ruční výroby, jak jsem si všiml, sotva muži začali pracovat, se musely odstranit a vyměnit; omítka se už před léty začala špinit a odlupovat, takže se v místnosti stěží dalo bydlet. Stejně na tom předtím byl í kus domu, který jsem nyní obýval, ale protože tam jsem podnikl větší změny, úpravy trvaly déle.
Chvíli jsem se díval, jak pracují, a právě jsem si zvykl na jejich bušení, když náhle ustalo. Chviličku jsem čekal, potom jsem vstal a šel do haly. Právě včas abych viděl, jalo se všichni čtyři tísní u zdi, pověrčivě se křižují, couvají, a pak se najednou dávají na útěk z domu. Když kolem mne běžel Cieciorka, křikl na mě v hrůze a hněvu nadávku. Pak byli pryč, a zatímco jsem stál jako do země vrostlý, slyšel jsem, jak jejich vůz startuje a překotně se řítí od mého pozemku.
Naprosto zmaten jsem zamířil tam, kde pracovali. Sundali velký kus omítky a latí; zůstaly tam dokonce poházené nástroje. Při práci odkryli část zdi, jež se skrývala za podkladovou deskou, a všechno nahromaděné smetí, jež tam během let napadalo. Teprve když jsem byl u stěny, spatřil jsem, co museli spatřit oni, a pochopil, co ty pověrčivce vehnalo se strachem a hnusem z domu.
U paty zdi za podkladovou deskou totiž mezi dávno zežloutlými papíry rozhlodanými od myší, jež na sobě přesto dosud nesly nesporně kabalistické znaky z nějakých dávných dnů, mezi zhoubnými nástroji smrti a zkázy - krátkými dýkovitými noži zrezivělými čímsi, co určitě musela být krev - ležely drobné lebky a hosti nejméně tří dětí!
Nevěřícně jsem zíral, protože pověrčivé nesmysly, které jsem pouhý den předtím slyšel od Ahaba Hopkinse, zněly rázem zlověstněji. To jsem si uvědomil okamžitě. Během pradědova pobytu se ztrácely děti; byl podezříván z černokněžnictví nebo čarodějnictví, z účasti na obřadech, při nichž hrály roli dětské oběti, a tady, uvnitř zdí jeho domu, jsou pozůstatky, jež propůjčují váhu podezřením sousedů o jeho nekalé činnosti!
Jakmile mě přešel první šok, věděl jsem, že musím jednat rychle. Pokud se někdo dozví o tomto odhalení, bude můj pobyt tady opravdu hořce nešťastný, o to se bohabojní sousedé postarají. Už jsem neotálel, doběhl jsem pro lepenkovou krabici, posbíral do ní kosti až po nejmenší zbyteček, jaký se dal najít, a odnesl to hrůzné břemeno do rodové hrobky a tam jsem kostičky vysypal do výklenku, kde kdysi odpočívaly ostatky Jedidiáše Peabodyho, nyní dávno obrácené v prach. Drobné lebky se naštěstí rozpadly, takže každý, kdo by to tu prohledával, by našel jen pozůstatky někoho dávno mrtvého, a jedině odborník by dokázal určit původ kostí, které zůstaly natolik neporušené, aby se z nich vůbec něco poznalo. Než podají polští dělníci zprávu architektovi, budu moci její pravdivost popřít. Na tu zprávu jsem však čekal marně, protože zděšení Poláci architektovi nikdy ani slovem neprozradili skutečný důvod, proč od práce utekli.
Nečekal jsem na architekta, který nakonec jistě najde někoho, kdo se ujme žádaných úprav, a veden instinktem, o němž jsem ani netušil, že jej mám, jsem se se silnou baterkou vypravil do tajné komnaty, odhodlán ji s nejvyšší pečlivostí prozkoumat. Vzápětí mě čekal objev, z něhož mě zamrazilo: přestože stopy, které jsme s architektem nadělali při svém krátkém vstupu do komory, byly dosud zřetelné, byly tu i jiné, novější stopy, jež naznačovaly, že v této místnosti od posledně někdo - nebo něco - byl nebo bylo. Stopy byly zřetelně - bosé mužské nohy a stejně nezaměnitelné stopy kočky. To ovšem nebyly nejděsivější doklady čehosi nekalého - začínaly však v severovýchodním rohu podivně zkoseně komnaty v místě, kde se člověk vůbec nemohl postavit a kočka jen stěží. Přesto se zhmotnili právě tam a odtamtud kráčeli kupředu směrem k černému stolku - kde bylo něco mnohem horšího, ale toho jsem si nevšim , dokud jsem podle stop nedošel skoro až k němu.
Stolek byl čerstvě potřísněný. Stála tam loužička nějaké vazké tekutiny, jakoby vyvřelá ze dřeva - sotva víc než decimetr v průměru, vedle stopy v prachu, jež vypadala, jako by tam byla ležela kočka, panenka nebo nějaký uzlík. Zíral jsem na loužičku, snažil se ve světle baterky určit, co by to mohlo být, posvítil jsem si na strop, abych viděl, jestli tamtudy neprší, a až pak jsem si vzpomněl, že od mě první a jediné návštěvy v tajné komnatě nepršelo. Pak jsem se loužičky dotkl ukazovákem a zvedl jej ke světlu. Byla to červená barva - barva krve - a já v tu chvíli s určitostí věděl, že to krev je. Jak se tam dostala, o tom jsem se neodvážil přemýšlet.
Tou dobou se mi už v mysli tísnily ty nejděsivější závěry, ale beze vší logiky. Ucouvl jsem od stolku a jen jsem honem popadl několik knih vázaných v kůži a rukopis, který tam také ležel; s nimi jsem se vrátil do prozaičtějšího prostředí - kde pokoje nebyly postaveny se zdánlivě nemožnými úhly, jež by napovídaly něco o dimenzích přesahujících lidské poznání. Skoro provinile jsem s knihami přitisknutými k prsům chvátal dolů do svého obývacího pokoje.
Jakmile jsem knihy otevřel, pocítil jsem zvláštní, tajemně přesvědčení, že vím, co v nich je. Přesto jsem je do té doby nikdy neviděl, a pokud vím, nikdy jsem nenarazil na názvy jako Malleus maleficarum nebo Daemonialitas od Sinistrariho. Pojednávaly o čarování a černokněžnictví, o všemožných zaklínadlech a pověstech, o hubení čarodějnic a čarodějníku ohněm, o jejich způsobu cestování - „mezi jejich hlavní činnosti patří přenášení těla z místa na místo... svedeni iluzemi a mámením
ďáblů vskutku, jak věří a tvrdí, jezdí v noci na jistých zvířatech... nebo prostě vykročí do vzduchu z otvoru, jež byly zbudovány pro ně a pro nikoho jiného. Satan sám ve snech obluzuje mysl, kterou drží v zajetí, a vede ji křivými cestičkami... Berou mast, kterou podle ďáblových pokynů vyrábějí z údů dětí, zejména těch, které zabili, a pomazávají s ní židli nebo koště, načež jsou ihned vyzdviženi do vzduchu, ve dne jako v noci, bud' viditelně, nebo, přejí-li si to, neviditelně..." Dál jsem nečetl a obrátil se k Sinistrarimu.
Téměř ihned mi padlo oko na tuto znepokojivou pasáž: „Promittunt Diabolo statis temporibus sacrificia, et oblationes; singulis quindecim diebus zel singulo mense saltem, necem alicujus infantis, aut mortale veneficum et singulis hebdomadis alia rvala in damnum humani generis, ut grandines, tempestates, incendia; mortem animalium...," vykládající, jak čarodějníci a čarodějnice musejí. po určitých obdobích zavraždit dítě nebo vykonat jiný zhoubný magický úkon. Ze samotného čtení na mě padl nepopsatelný úlek, takže jsem se na ostatní knihy, které jsem si přinesl, sorta podíval. Byly to Vitae sophistrarum od Eunapia, Auaninovo De Natura Daemonum Stampova Fuga Satanae, Bougetův Discours des Sorciers a ono dílo bez názvu od Olauta Magna, vázané v hladké černé kůži, o níž jsem si až později uvědomil, že je lidská.
Samo vlastnictví těchto knih svědčilo o víc než obyčejném zájmu o čarodějné nauky; ano, tak zjevně to vysvětlovalo pověrčivé mínění o mém pradědovi, které bylo ve Wilbrahamu a okolí tak rozšířené, že jsem ihned pochopil, proč tak dlouho přetrvalo. Muselo tu ale být něco víc, protože o těch knihách mohlo vědět jen málo lidí. Co tedy? Kostičky ve zdi pod tajnou komnatou mluvily nesporně o nějaké ohavné souvislosti mezi domem Peabodyů a nerozluštěnými zločiny z minulých let. Ani to však jistě nebylo na veřejnosti známo. V životě mého praděda musel být nějaký viditelný rys, který tu spojitost v jejích mysli vytvořil, nejen jeho samotářství a pověst lakomce, o nichž jsem věděl. Klíč sotva najdu mezi věcmi z tajné komnaty, ale mohl by být někde ve sloupcích starých ročníků wilbrahamské Gazette, které byly k dispozici v městské knihovně.
Za půl hodiny jsem už stál mezi regály té instituce a propátrával stará čísla Gazette. Byla to náročná práce, protože jsem musel hledat naslepo v jednom čísle z doby pradědova zralého věku po druhém, a vůbec jsem neměl jistotu, že hledání bude odměněno, přestože noviny v jeho době byly rozhodně méně sešněrované právními omezeními než dnes. Hledal jsem přes hodinu, aniž jsem narazil na jméno Asaph Peabody, přestože jsem se pozdržel u článků učících „hrůzy" páchané na lidech - především na dětech - z okolí domu Peabodyů, vždy s redakčními otázkami ohledně „zvířete", jež „bylo údajně jakési velké černé stvoření a podle zpráv mělo různé rozměry - někdy bylo velké jako kočka, jindy i jako lev" -, což byla okolnost bezpochyby vyplývající pouze z obrazotvornosti svědků podávajících zprávu, a to byly převážně děti do deseti let, oběti zmrzačení nebo pokousání, jimž se podařilo uniknout. V tom měly štěstí proti mladším dětem, které během roku 1905, o němž jsem četl, beze stopy zmizely. Nikde tam však nebyla ani zmínka o mém pradědovi a nenašla se žádná až do roku jeho úmrtí.
Teprve tehdy otiskl redaktor Gazette to, co muselo být obecným přesvědčením o Asaphu Peabodyovi. ,,Odešel Asaph Peabody. Bude se na něj dlouho vzpomínat. Jsou mezi námi takoví, kteří mu připisovali schopnosti, jaké se hodí spíš do dob minulých než k dnešku. Jeden Peabody byl mezi obviněnými v Salemu a ze Salemu také přišel Jedidiáš Peabody, který si postavil dům u Wilbrahamu Pověry se neřídí rozumem. Snad je to jen shoda okolností, že černého kocoura Asapha Peabodyho nikdo od pánovy smrti nespatřil, a jistě je jen ošklivou pověstí, že Peabodyho rakev nebyla před pohřbem otevřena, protože v tělesných tkáních nebo v pohřebních obyčejích došlo k jakési změně, kvůli níž by otevření rakve bylo nemoudré. Tak se opět dopřává víry babským povídačkám, že čarodějník musí být pochován obličejem dolů a pak se ho nesmí již nic dotknout, jedině oheň..."
Bylo to psáno zvláštním, vyhýbavým stylem, přesto mi to řeklo hodně, .snad až nepříjemně víc, než jsem předpokládal. Na pradědova kocoura se pohlíželo jako na jeho osobního démona - neboť každá čarodějnice a čarodějník mají svého ochočeného šotka v takové podobě, jakou se sám rozhodne na sebe vzít. Co je přirozenější, než že pradědova kocoura mylné pokládali za šotka, když jej za života provázel stejně věrně jako v mých snech o starci? To, co mě v redakční poznámce zneklidnilo, byla zmínka o způsobu jeho pohřbu, protože jsem věděl,co redaktor vědět nemohl - že Asaph Peabody byl skutečně pohřben obličejem dolů. Věděl jsem něco navíc - že s ním bylo hnuto, což se nemělo stát. A tušil jsem ještě víc - že po starém sídle Peabodyů chodí i něco jiného než já, obchází to v mých snech, po krajině a ve vzduchu!
IV
Tu noc se sny opět dostavily, provázeny stejnou přecitlivělostí sluchu, díky níž jako bych byl naladěn na kakofonické zvuky z jiných dimenzí. Můj praděd opět páchal své ohavnosti, ale tentokrát jako by se jeho ďáblík, kocour, několikrát zastavil a se zlým a vítězoslavným šklebem se po mně ohlédl. Viděl jsem starce ve špičatém černém klobouku a dlouhém černém hávu vcházet z lesnaté krajiny jakoby zdí do nějakého domu, do setmělé, skrovně zařízené místnosti, kde předstoupil před černý oltář, u něhož čekal Černý muž na oběť, kterou bylo příliš hrozné sledovat. Avšak neměl jsem na vybranou, moc mých snů byla taková, že jsem tomu pekelnému činu musel přihlížet. A opět jsem viděl praděda s jeho kocourem a s Černým mužem, tentokrát uprostřed hlubokého lesa, daleko od Wilbrahamu, spolu s mnoha jinými, před velkým oltářem, kde sloužili černou mši a následovali ji orgiemi. Nebyli však pokaždé stejně zřetelní; někdy byly sny jen bleskurychlé průlety bezhraničnými propastmi podivně zbarveného přítmí a nesrozumitelně kakofonického zvuku, kde přitažlivost pozbývala smyslu, propastmi zcela cizími přírodě, v nichž jsem však byl pokaždé neobyčejně vnímavý v mimosmyslové rovině, schopný slyšet a vidět věci, jež bych si v bdění nikdy neuvědomil. Tak jsem slyšel přízračný zpěv černé mše, výkřiky umírajícího děcka, neladné kvílení píšťal, zvrácené modlitby chvály, orgiastické výkřiky celebrantů, přestože jsem je pokaždé neviděl. A občas se v mých snech vyskytly i útržky rozhovorů, shluky slov, jež sama o sobě nedávala smysl, ale nabízela se k temnému a znepokojivému výkladu.
„Má být vyvolen?"
„Při Beliálovi, Belzebubovi, Satanovi..."
„Z krve Jedidiáše, z krve Asapha, v průvodu Balora."
„Přiveďte ho ke Knize!"
Pak přišly ty kuriózní snové vidiny, jichž jako bych se účastnil já sám, zejména jedna, v níž jsem byl veden střídavé svým pradědem a kocourem k veliké, černě vázané knize, kde byla planoucím ohněm zapsána jména a vedle nich podpisy krví, a tam jsem se na pokyn také podepsal. Ruku mi vedl praděd, kdežto kocour, kterého Asaph Peabody oslovoval jménem Balor, mě škrábl do předloktí, aby vytryskla krev, do níž jsem namočil pero, a pak poskakoval a tančil kolem nás.
Jeden prvek v tom snu měl poněkud zneklidňující spojitost se skutečností. Po cestě lesem k onomu čarodějnickému sabatu jsme míjeli bažinu. Šli jsme černým kalem mezi ostřící, kolem páchnoucích mokřadů odkud to hrobově dýchalo rozkladem. Několikrát jsem se tam probořil do bahna, přestože kocour i praděd jako by se jen vznášeli po jeho povrchu. A ráno, když jsem se konečně po dlouhém spánku probudil, na svých střevících, jež byly čisté, když jsem uléhal, jsem našel černé bláto, zhmotnění svého snu! Po tom pohledu jsem vyskočil z lůžka a docela snadno sledoval stopy bot ven z pokoje, po schodech nahoru, do tajné komnaty, k onomu zakletému, podivné zkosenému koutu, odkud mířily do místnosti stopy v prachu! Zíral jsem nevěřícně, ale oči mě neklamaly. Bylo to šílené, ale nedalo se to popřít. Ani škrábnutí na předloktí se nedalo vymazat pouhým přáním.
Doslova jsem se vypotácel z tajné komnaty. Konečně jsem začínal neurčitě chápat, proč se mí rodiče zdráhali statek Peabodyů prodat; museli slyšet něco o jeho pověsti od dědečka; vždyť praděda musel do rodinné hrobky pohřbít obličejem dolů právě on. A přestože jim snad byly zděděné pověry k smíchu, nechtěli riskovat, že na ně narazí. Pochopil jsem také, proč nájemci nechávali propadnout nájem, neboť dům sám byl jakýmsi soustředištěm sil, přesahujících chápání či síly každého jednotlivce, možná jakékoli lidské bytosti, a poznal jsem, že jsem se nakazil aurou onoho obydlí a že jsem se v určitém smyslů stal vězněm domu a jeho hrůzné historie.
Nyní jsem se obrátil k jediné cestě, na níž jsem mohl získat další poučení: k rukopisnému deníku svého praděda. Ihned jsem k němu spěchal, ani jsem se nenasnídal, a shledal jsem, že je to sled poznámek v jeho rozmáchlém rukopise, doprovázený
výstřižky z dopisů, novin, časopisu, ba i knih, jež se mu jevily důležité, přestože byly podivně nespojité. Všechny však pojednávaly o nevysvětlitelných událostech - v pradědových očích zřejmě sdílejících černokněžný původ. Jeho vlastní poznámky byly skrovné, ale odhalovaly mnoho.
„Dnes vykonáno, co bylo nutné J. se neuvěřitelně obaloval masem. To ovšem patří k věci. Jakmile ho obrátíš, všechno začne znovu. Šotek se vrátí a prach každou další obětí opět získává tvar. Obracet ho zpět by už bylo marné. Jediná možnost je oheň."
A pak:
„Něco v domě. Kocour? Vidím ho, ale nedá se chytit." „Rozhodně černý kocour. Nevím, odkud se vzal. Zneklidňující sny. Dvakrát na černé mši."
"Ve snu mé kocour dovedl k Černé knize. Podepsáno."
„Ve snu ďáblík jménem Balor. Hezký chlapík. Vysvětlil pouto."
Brzy nato:
„Dnes ke mně Balor přišel. Nenapadlo by mě, že je to on. Jako kocour je stejně hezký, jako když byl ďáblík. Zeptal jsem se ho, jestli sloužil J. ve stejné podobě. Naznačil, že ano. Odvedl mě do rohu s tím zvláštním úhlem z jiné dimenze, který je dveřmi ven. Postavil ho tak J. Ukázal mi, jak jím procházet..."
Nedokázal jsem číst dál. Už tak jsem přečetl příliš.Nyní jsem věděl, co se stalo s ostatky Jedidiáše Peabodyho. A věděl jsem, co musím udělat já. Bez ohledu na to, jaký strach jsem m.ěl z toho, co musím v kryptě najít, jsem se tam okamžité vydal, vešel dovnitř a přinutil se jít k rakvi svého praděda. Až tam jsem si všiml bronzové destičky přišroubované pod jménem Asaph Peabody a toho, co na ní bylo vyryto: „Běda tomu, kdo poruší můj odpočinek!"
Potom jsem zdvihl víko. Přestože jsem měl všechny důvody očekávat to, co jsem spatřil, nebyl jsem o to méně zděšen. Kosti, které jsem viděl minule, se totiž strašlivě změnily. To, co tehdy pyly jen kosti a cáry, zahájilo otřesnou proměnu. Na pozůstatcích mého praděda Asapha začalo opět růst maso - maso, pocházející ze zla, kterým se opět začal živit, když jsem tak pošetile obrátil jeho ostatky, a z té druhé věci v jeho rakvi - z nebohého, vysušeného tělíčka dítěte, jež sice zmizelo z domu George Taylora sotva před deseti dny, ale mělo již kožený, pergamenový• vzhled, jako by z něho byla vysáta všechna podstata a bylo částečně mumifikováno!
Oněmělý hrůzou jsem utekl z hrobky; ale jen proto, abych postavil pohřební hranici. Věděl jsem, že musím. Pracoval jsem horečně, ve spěchu, aby mě někdo při práci nepřekvapil. přestože jsem věděl, že se lidé statku Peabodyů už po desetiletí vyhýbají. když jsem byl hotov, osaměle jsem se lopotil s rakví Asapha Peabodyho a jejím pekelným obsahem k hranici, stejně jako to před desítkamí let udělal sám Asaph s Jedidiášovou rakví a s tím, co obsahovala. Pak jsem ustoupil stranou a díval se, jak plameny stravují rakev a její obsah, takže jen já zaslechl to vysoké, pronikavé, vzteklé zaúpění, které se vzneslo z plamenů jako ozvěna výkřiku.
Hranice dohořívala a žhnula celou noc. Viděl jsem ji z oken domu.A uvnitř domu jsem spatřil něco jiného.
Černého kocoura, který přišel ke dveřím mého pokoje a zlomyslně na mě zamžoural.A já si vzpomněl na pěšinu v bažině, po níž jsem prošel, na blátivé stopy, bláto na botách, vzpomněl jsem sí na škrábnutí na předloktí a na Černou knihu, kterou jsem podepsal. Tak, jako ji podepsal Asaph Peabody.Otočil jsem se k místo, kde ve stínech číhal kocour, a mírně ho oslovil: "Balore!"
Vstoupil a usedl těsně za dveřmi.Vytáhl jsem ze stolu revolver a chladnokrevně po něm střelil. Díval se na mě dál a nehnul ani brvou.Balor. Jeden z menších ďáblů.Toto je tedy dědictví Peabodyů. Dům, pozemky, les - to je jen slupka oněch cizorozměrných úhlů v tajné komnatě, pěšiny přes bažinu k čarodějnickému sabatu, podpisů v Černé knize... Až zemřu, a budu-li pohřben jako ti druzí, kdopak mě asi obrátí?
Snad to bylo těmi tísnivými zážitky, ale můj spánek byl té noci ještě mnohem víc zneklidňován sny než předešlou noc. Byl tu však jeden velký rozdíl - výjevy, které jsem v neklidném spánku viděl, byly souvislejší. Opět v nich vystupoval můj praděd Asaph Peabody, ale ted' vypadal tak zlověstně, že budil strach, a jeho kocour měl zježenou srst na krku, uši nastražené a ocas vztyčený - byl to obludný tvor, který se vznášel nebo plul po jeho boku nebo za ním. Praděd něco nesl - věc bílé nebo tělové barvy, ale nejasnost snu mi to nedovolila rozpoznat. Plul lesy, nad krajinou, mezi stromy, putoval úzkými chodbami a jednou byl určitě v hrobce nebo ve sklepení. Poznával jsem také některé části domu. V mých snech však nebyl sám - v pozadí se vždy vyskytoval stínový, nestvůrný Černý muž - ne černoch, ale muž
tah pronikavě černý, že byl doslova temnější než noc, ale očí mu planuly jako živý oheň. Okolo starce byli všelijací menší tvorové - netopýři, krysy, ohyzdné zakrslé stvůry, jež byly půl člověk, půl krysa. Zároveň jsem měl i sluchové halucinace, protože se mi chvílemi zdálo, že slyšíte dušený pláč, jakoby dítěte v bolestech, a zároveň ohavný kdákavý smích a hlas prozpěvující: „Asaph zase bude. Asaph zase poroste."
Když jsem se konečně z té dlouhé noční můry probudil, právě když do pokoje začalo pronikat světlo, byl bych přísahal, že mi v uších pořád zní dětský pláč, jako by vycházel přímo ze zdí. Už jsem neusnul, ale ležel jsem s vytřeštěnýma očima a ptal se, co přinesou další noci.
Sny mi na chvíli vyhnal z hlavy příjezd polských dělníků z Bostonu Byli neteční a mlčenliví. Jejích předák, statný chlapík jménem Jon Cieciorka, byl věcný a zvyklý své podřízené komandovat. Byl to svalnatý padesátník a tři muži, které vedl, se spěšně pohybovali podle jeho rozkazů, jako by se báli jeho hněvu. Předák vysvětlil, že architektovi původně řekli, že budou moci až za týden, ale jiná práce byla odložena, a tak jsou zde; poslali architektovi telegram a přijeli z Bostonu. Plány mají a vědí, co se má dělat.
Jejích prvním činem bylo otlučení omítky ze severní zdi přímo pod tajnou komnatou. Museli pracovat opatrně, protože nesměli vybourat ani porušit nosníky poschodí. Omítka i latě, které byly starobylé ruční výroby, jak jsem si všiml, sotva muži začali pracovat, se musely odstranit a vyměnit; omítka se už před léty začala špinit a odlupovat, takže se v místnosti stěží dalo bydlet. Stejně na tom předtím byl í kus domu, který jsem nyní obýval, ale protože tam jsem podnikl větší změny, úpravy trvaly déle.
Chvíli jsem se díval, jak pracují, a právě jsem si zvykl na jejich bušení, když náhle ustalo. Chviličku jsem čekal, potom jsem vstal a šel do haly. Právě včas abych viděl, jalo se všichni čtyři tísní u zdi, pověrčivě se křižují, couvají, a pak se najednou dávají na útěk z domu. Když kolem mne běžel Cieciorka, křikl na mě v hrůze a hněvu nadávku. Pak byli pryč, a zatímco jsem stál jako do země vrostlý, slyšel jsem, jak jejich vůz startuje a překotně se řítí od mého pozemku.
Naprosto zmaten jsem zamířil tam, kde pracovali. Sundali velký kus omítky a latí; zůstaly tam dokonce poházené nástroje. Při práci odkryli část zdi, jež se skrývala za podkladovou deskou, a všechno nahromaděné smetí, jež tam během let napadalo. Teprve když jsem byl u stěny, spatřil jsem, co museli spatřit oni, a pochopil, co ty pověrčivce vehnalo se strachem a hnusem z domu.
U paty zdi za podkladovou deskou totiž mezi dávno zežloutlými papíry rozhlodanými od myší, jež na sobě přesto dosud nesly nesporně kabalistické znaky z nějakých dávných dnů, mezi zhoubnými nástroji smrti a zkázy - krátkými dýkovitými noži zrezivělými čímsi, co určitě musela být krev - ležely drobné lebky a hosti nejméně tří dětí!
Nevěřícně jsem zíral, protože pověrčivé nesmysly, které jsem pouhý den předtím slyšel od Ahaba Hopkinse, zněly rázem zlověstněji. To jsem si uvědomil okamžitě. Během pradědova pobytu se ztrácely děti; byl podezříván z černokněžnictví nebo čarodějnictví, z účasti na obřadech, při nichž hrály roli dětské oběti, a tady, uvnitř zdí jeho domu, jsou pozůstatky, jež propůjčují váhu podezřením sousedů o jeho nekalé činnosti!
Jakmile mě přešel první šok, věděl jsem, že musím jednat rychle. Pokud se někdo dozví o tomto odhalení, bude můj pobyt tady opravdu hořce nešťastný, o to se bohabojní sousedé postarají. Už jsem neotálel, doběhl jsem pro lepenkovou krabici, posbíral do ní kosti až po nejmenší zbyteček, jaký se dal najít, a odnesl to hrůzné břemeno do rodové hrobky a tam jsem kostičky vysypal do výklenku, kde kdysi odpočívaly ostatky Jedidiáše Peabodyho, nyní dávno obrácené v prach. Drobné lebky se naštěstí rozpadly, takže každý, kdo by to tu prohledával, by našel jen pozůstatky někoho dávno mrtvého, a jedině odborník by dokázal určit původ kostí, které zůstaly natolik neporušené, aby se z nich vůbec něco poznalo. Než podají polští dělníci zprávu architektovi, budu moci její pravdivost popřít. Na tu zprávu jsem však čekal marně, protože zděšení Poláci architektovi nikdy ani slovem neprozradili skutečný důvod, proč od práce utekli.
Nečekal jsem na architekta, který nakonec jistě najde někoho, kdo se ujme žádaných úprav, a veden instinktem, o němž jsem ani netušil, že jej mám, jsem se se silnou baterkou vypravil do tajné komnaty, odhodlán ji s nejvyšší pečlivostí prozkoumat. Vzápětí mě čekal objev, z něhož mě zamrazilo: přestože stopy, které jsme s architektem nadělali při svém krátkém vstupu do komory, byly dosud zřetelné, byly tu i jiné, novější stopy, jež naznačovaly, že v této místnosti od posledně někdo - nebo něco - byl nebo bylo. Stopy byly zřetelně - bosé mužské nohy a stejně nezaměnitelné stopy kočky. To ovšem nebyly nejděsivější doklady čehosi nekalého - začínaly však v severovýchodním rohu podivně zkoseně komnaty v místě, kde se člověk vůbec nemohl postavit a kočka jen stěží. Přesto se zhmotnili právě tam a odtamtud kráčeli kupředu směrem k černému stolku - kde bylo něco mnohem horšího, ale toho jsem si nevšim , dokud jsem podle stop nedošel skoro až k němu.
Stolek byl čerstvě potřísněný. Stála tam loužička nějaké vazké tekutiny, jakoby vyvřelá ze dřeva - sotva víc než decimetr v průměru, vedle stopy v prachu, jež vypadala, jako by tam byla ležela kočka, panenka nebo nějaký uzlík. Zíral jsem na loužičku, snažil se ve světle baterky určit, co by to mohlo být, posvítil jsem si na strop, abych viděl, jestli tamtudy neprší, a až pak jsem si vzpomněl, že od mě první a jediné návštěvy v tajné komnatě nepršelo. Pak jsem se loužičky dotkl ukazovákem a zvedl jej ke světlu. Byla to červená barva - barva krve - a já v tu chvíli s určitostí věděl, že to krev je. Jak se tam dostala, o tom jsem se neodvážil přemýšlet.
Tou dobou se mi už v mysli tísnily ty nejděsivější závěry, ale beze vší logiky. Ucouvl jsem od stolku a jen jsem honem popadl několik knih vázaných v kůži a rukopis, který tam také ležel; s nimi jsem se vrátil do prozaičtějšího prostředí - kde pokoje nebyly postaveny se zdánlivě nemožnými úhly, jež by napovídaly něco o dimenzích přesahujících lidské poznání. Skoro provinile jsem s knihami přitisknutými k prsům chvátal dolů do svého obývacího pokoje.
Jakmile jsem knihy otevřel, pocítil jsem zvláštní, tajemně přesvědčení, že vím, co v nich je. Přesto jsem je do té doby nikdy neviděl, a pokud vím, nikdy jsem nenarazil na názvy jako Malleus maleficarum nebo Daemonialitas od Sinistrariho. Pojednávaly o čarování a černokněžnictví, o všemožných zaklínadlech a pověstech, o hubení čarodějnic a čarodějníku ohněm, o jejich způsobu cestování - „mezi jejich hlavní činnosti patří přenášení těla z místa na místo... svedeni iluzemi a mámením
ďáblů vskutku, jak věří a tvrdí, jezdí v noci na jistých zvířatech... nebo prostě vykročí do vzduchu z otvoru, jež byly zbudovány pro ně a pro nikoho jiného. Satan sám ve snech obluzuje mysl, kterou drží v zajetí, a vede ji křivými cestičkami... Berou mast, kterou podle ďáblových pokynů vyrábějí z údů dětí, zejména těch, které zabili, a pomazávají s ní židli nebo koště, načež jsou ihned vyzdviženi do vzduchu, ve dne jako v noci, bud' viditelně, nebo, přejí-li si to, neviditelně..." Dál jsem nečetl a obrátil se k Sinistrarimu.
Téměř ihned mi padlo oko na tuto znepokojivou pasáž: „Promittunt Diabolo statis temporibus sacrificia, et oblationes; singulis quindecim diebus zel singulo mense saltem, necem alicujus infantis, aut mortale veneficum et singulis hebdomadis alia rvala in damnum humani generis, ut grandines, tempestates, incendia; mortem animalium...," vykládající, jak čarodějníci a čarodějnice musejí. po určitých obdobích zavraždit dítě nebo vykonat jiný zhoubný magický úkon. Ze samotného čtení na mě padl nepopsatelný úlek, takže jsem se na ostatní knihy, které jsem si přinesl, sorta podíval. Byly to Vitae sophistrarum od Eunapia, Auaninovo De Natura Daemonum Stampova Fuga Satanae, Bougetův Discours des Sorciers a ono dílo bez názvu od Olauta Magna, vázané v hladké černé kůži, o níž jsem si až později uvědomil, že je lidská.
Samo vlastnictví těchto knih svědčilo o víc než obyčejném zájmu o čarodějné nauky; ano, tak zjevně to vysvětlovalo pověrčivé mínění o mém pradědovi, které bylo ve Wilbrahamu a okolí tak rozšířené, že jsem ihned pochopil, proč tak dlouho přetrvalo. Muselo tu ale být něco víc, protože o těch knihách mohlo vědět jen málo lidí. Co tedy? Kostičky ve zdi pod tajnou komnatou mluvily nesporně o nějaké ohavné souvislosti mezi domem Peabodyů a nerozluštěnými zločiny z minulých let. Ani to však jistě nebylo na veřejnosti známo. V životě mého praděda musel být nějaký viditelný rys, který tu spojitost v jejích mysli vytvořil, nejen jeho samotářství a pověst lakomce, o nichž jsem věděl. Klíč sotva najdu mezi věcmi z tajné komnaty, ale mohl by být někde ve sloupcích starých ročníků wilbrahamské Gazette, které byly k dispozici v městské knihovně.
Za půl hodiny jsem už stál mezi regály té instituce a propátrával stará čísla Gazette. Byla to náročná práce, protože jsem musel hledat naslepo v jednom čísle z doby pradědova zralého věku po druhém, a vůbec jsem neměl jistotu, že hledání bude odměněno, přestože noviny v jeho době byly rozhodně méně sešněrované právními omezeními než dnes. Hledal jsem přes hodinu, aniž jsem narazil na jméno Asaph Peabody, přestože jsem se pozdržel u článků učících „hrůzy" páchané na lidech - především na dětech - z okolí domu Peabodyů, vždy s redakčními otázkami ohledně „zvířete", jež „bylo údajně jakési velké černé stvoření a podle zpráv mělo různé rozměry - někdy bylo velké jako kočka, jindy i jako lev" -, což byla okolnost bezpochyby vyplývající pouze z obrazotvornosti svědků podávajících zprávu, a to byly převážně děti do deseti let, oběti zmrzačení nebo pokousání, jimž se podařilo uniknout. V tom měly štěstí proti mladším dětem, které během roku 1905, o němž jsem četl, beze stopy zmizely. Nikde tam však nebyla ani zmínka o mém pradědovi a nenašla se žádná až do roku jeho úmrtí.
Teprve tehdy otiskl redaktor Gazette to, co muselo být obecným přesvědčením o Asaphu Peabodyovi. ,,Odešel Asaph Peabody. Bude se na něj dlouho vzpomínat. Jsou mezi námi takoví, kteří mu připisovali schopnosti, jaké se hodí spíš do dob minulých než k dnešku. Jeden Peabody byl mezi obviněnými v Salemu a ze Salemu také přišel Jedidiáš Peabody, který si postavil dům u Wilbrahamu Pověry se neřídí rozumem. Snad je to jen shoda okolností, že černého kocoura Asapha Peabodyho nikdo od pánovy smrti nespatřil, a jistě je jen ošklivou pověstí, že Peabodyho rakev nebyla před pohřbem otevřena, protože v tělesných tkáních nebo v pohřebních obyčejích došlo k jakési změně, kvůli níž by otevření rakve bylo nemoudré. Tak se opět dopřává víry babským povídačkám, že čarodějník musí být pochován obličejem dolů a pak se ho nesmí již nic dotknout, jedině oheň..."
Bylo to psáno zvláštním, vyhýbavým stylem, přesto mi to řeklo hodně, .snad až nepříjemně víc, než jsem předpokládal. Na pradědova kocoura se pohlíželo jako na jeho osobního démona - neboť každá čarodějnice a čarodějník mají svého ochočeného šotka v takové podobě, jakou se sám rozhodne na sebe vzít. Co je přirozenější, než že pradědova kocoura mylné pokládali za šotka, když jej za života provázel stejně věrně jako v mých snech o starci? To, co mě v redakční poznámce zneklidnilo, byla zmínka o způsobu jeho pohřbu, protože jsem věděl,co redaktor vědět nemohl - že Asaph Peabody byl skutečně pohřben obličejem dolů. Věděl jsem něco navíc - že s ním bylo hnuto, což se nemělo stát. A tušil jsem ještě víc - že po starém sídle Peabodyů chodí i něco jiného než já, obchází to v mých snech, po krajině a ve vzduchu!
IV
Tu noc se sny opět dostavily, provázeny stejnou přecitlivělostí sluchu, díky níž jako bych byl naladěn na kakofonické zvuky z jiných dimenzí. Můj praděd opět páchal své ohavnosti, ale tentokrát jako by se jeho ďáblík, kocour, několikrát zastavil a se zlým a vítězoslavným šklebem se po mně ohlédl. Viděl jsem starce ve špičatém černém klobouku a dlouhém černém hávu vcházet z lesnaté krajiny jakoby zdí do nějakého domu, do setmělé, skrovně zařízené místnosti, kde předstoupil před černý oltář, u něhož čekal Černý muž na oběť, kterou bylo příliš hrozné sledovat. Avšak neměl jsem na vybranou, moc mých snů byla taková, že jsem tomu pekelnému činu musel přihlížet. A opět jsem viděl praděda s jeho kocourem a s Černým mužem, tentokrát uprostřed hlubokého lesa, daleko od Wilbrahamu, spolu s mnoha jinými, před velkým oltářem, kde sloužili černou mši a následovali ji orgiemi. Nebyli však pokaždé stejně zřetelní; někdy byly sny jen bleskurychlé průlety bezhraničnými propastmi podivně zbarveného přítmí a nesrozumitelně kakofonického zvuku, kde přitažlivost pozbývala smyslu, propastmi zcela cizími přírodě, v nichž jsem však byl pokaždé neobyčejně vnímavý v mimosmyslové rovině, schopný slyšet a vidět věci, jež bych si v bdění nikdy neuvědomil. Tak jsem slyšel přízračný zpěv černé mše, výkřiky umírajícího děcka, neladné kvílení píšťal, zvrácené modlitby chvály, orgiastické výkřiky celebrantů, přestože jsem je pokaždé neviděl. A občas se v mých snech vyskytly i útržky rozhovorů, shluky slov, jež sama o sobě nedávala smysl, ale nabízela se k temnému a znepokojivému výkladu.
„Má být vyvolen?"
„Při Beliálovi, Belzebubovi, Satanovi..."
„Z krve Jedidiáše, z krve Asapha, v průvodu Balora."
„Přiveďte ho ke Knize!"
Pak přišly ty kuriózní snové vidiny, jichž jako bych se účastnil já sám, zejména jedna, v níž jsem byl veden střídavé svým pradědem a kocourem k veliké, černě vázané knize, kde byla planoucím ohněm zapsána jména a vedle nich podpisy krví, a tam jsem se na pokyn také podepsal. Ruku mi vedl praděd, kdežto kocour, kterého Asaph Peabody oslovoval jménem Balor, mě škrábl do předloktí, aby vytryskla krev, do níž jsem namočil pero, a pak poskakoval a tančil kolem nás.
Jeden prvek v tom snu měl poněkud zneklidňující spojitost se skutečností. Po cestě lesem k onomu čarodějnickému sabatu jsme míjeli bažinu. Šli jsme černým kalem mezi ostřící, kolem páchnoucích mokřadů odkud to hrobově dýchalo rozkladem. Několikrát jsem se tam probořil do bahna, přestože kocour i praděd jako by se jen vznášeli po jeho povrchu. A ráno, když jsem se konečně po dlouhém spánku probudil, na svých střevících, jež byly čisté, když jsem uléhal, jsem našel černé bláto, zhmotnění svého snu! Po tom pohledu jsem vyskočil z lůžka a docela snadno sledoval stopy bot ven z pokoje, po schodech nahoru, do tajné komnaty, k onomu zakletému, podivné zkosenému koutu, odkud mířily do místnosti stopy v prachu! Zíral jsem nevěřícně, ale oči mě neklamaly. Bylo to šílené, ale nedalo se to popřít. Ani škrábnutí na předloktí se nedalo vymazat pouhým přáním.
Doslova jsem se vypotácel z tajné komnaty. Konečně jsem začínal neurčitě chápat, proč se mí rodiče zdráhali statek Peabodyů prodat; museli slyšet něco o jeho pověsti od dědečka; vždyť praděda musel do rodinné hrobky pohřbít obličejem dolů právě on. A přestože jim snad byly zděděné pověry k smíchu, nechtěli riskovat, že na ně narazí. Pochopil jsem také, proč nájemci nechávali propadnout nájem, neboť dům sám byl jakýmsi soustředištěm sil, přesahujících chápání či síly každého jednotlivce, možná jakékoli lidské bytosti, a poznal jsem, že jsem se nakazil aurou onoho obydlí a že jsem se v určitém smyslů stal vězněm domu a jeho hrůzné historie.
Nyní jsem se obrátil k jediné cestě, na níž jsem mohl získat další poučení: k rukopisnému deníku svého praděda. Ihned jsem k němu spěchal, ani jsem se nenasnídal, a shledal jsem, že je to sled poznámek v jeho rozmáchlém rukopise, doprovázený
výstřižky z dopisů, novin, časopisu, ba i knih, jež se mu jevily důležité, přestože byly podivně nespojité. Všechny však pojednávaly o nevysvětlitelných událostech - v pradědových očích zřejmě sdílejících černokněžný původ. Jeho vlastní poznámky byly skrovné, ale odhalovaly mnoho.
„Dnes vykonáno, co bylo nutné J. se neuvěřitelně obaloval masem. To ovšem patří k věci. Jakmile ho obrátíš, všechno začne znovu. Šotek se vrátí a prach každou další obětí opět získává tvar. Obracet ho zpět by už bylo marné. Jediná možnost je oheň."
A pak:
„Něco v domě. Kocour? Vidím ho, ale nedá se chytit." „Rozhodně černý kocour. Nevím, odkud se vzal. Zneklidňující sny. Dvakrát na černé mši."
"Ve snu mé kocour dovedl k Černé knize. Podepsáno."
„Ve snu ďáblík jménem Balor. Hezký chlapík. Vysvětlil pouto."
Brzy nato:
„Dnes ke mně Balor přišel. Nenapadlo by mě, že je to on. Jako kocour je stejně hezký, jako když byl ďáblík. Zeptal jsem se ho, jestli sloužil J. ve stejné podobě. Naznačil, že ano. Odvedl mě do rohu s tím zvláštním úhlem z jiné dimenze, který je dveřmi ven. Postavil ho tak J. Ukázal mi, jak jím procházet..."
Nedokázal jsem číst dál. Už tak jsem přečetl příliš.Nyní jsem věděl, co se stalo s ostatky Jedidiáše Peabodyho. A věděl jsem, co musím udělat já. Bez ohledu na to, jaký strach jsem m.ěl z toho, co musím v kryptě najít, jsem se tam okamžité vydal, vešel dovnitř a přinutil se jít k rakvi svého praděda. Až tam jsem si všiml bronzové destičky přišroubované pod jménem Asaph Peabody a toho, co na ní bylo vyryto: „Běda tomu, kdo poruší můj odpočinek!"
Potom jsem zdvihl víko. Přestože jsem měl všechny důvody očekávat to, co jsem spatřil, nebyl jsem o to méně zděšen. Kosti, které jsem viděl minule, se totiž strašlivě změnily. To, co tehdy pyly jen kosti a cáry, zahájilo otřesnou proměnu. Na pozůstatcích mého praděda Asapha začalo opět růst maso - maso, pocházející ze zla, kterým se opět začal živit, když jsem tak pošetile obrátil jeho ostatky, a z té druhé věci v jeho rakvi - z nebohého, vysušeného tělíčka dítěte, jež sice zmizelo z domu George Taylora sotva před deseti dny, ale mělo již kožený, pergamenový• vzhled, jako by z něho byla vysáta všechna podstata a bylo částečně mumifikováno!
Oněmělý hrůzou jsem utekl z hrobky; ale jen proto, abych postavil pohřební hranici. Věděl jsem, že musím. Pracoval jsem horečně, ve spěchu, aby mě někdo při práci nepřekvapil. přestože jsem věděl, že se lidé statku Peabodyů už po desetiletí vyhýbají. když jsem byl hotov, osaměle jsem se lopotil s rakví Asapha Peabodyho a jejím pekelným obsahem k hranici, stejně jako to před desítkamí let udělal sám Asaph s Jedidiášovou rakví a s tím, co obsahovala. Pak jsem ustoupil stranou a díval se, jak plameny stravují rakev a její obsah, takže jen já zaslechl to vysoké, pronikavé, vzteklé zaúpění, které se vzneslo z plamenů jako ozvěna výkřiku.
Hranice dohořívala a žhnula celou noc. Viděl jsem ji z oken domu.A uvnitř domu jsem spatřil něco jiného.
Černého kocoura, který přišel ke dveřím mého pokoje a zlomyslně na mě zamžoural.A já si vzpomněl na pěšinu v bažině, po níž jsem prošel, na blátivé stopy, bláto na botách, vzpomněl jsem sí na škrábnutí na předloktí a na Černou knihu, kterou jsem podepsal. Tak, jako ji podepsal Asaph Peabody.Otočil jsem se k místo, kde ve stínech číhal kocour, a mírně ho oslovil: "Balore!"
Vstoupil a usedl těsně za dveřmi.Vytáhl jsem ze stolu revolver a chladnokrevně po něm střelil. Díval se na mě dál a nehnul ani brvou.Balor. Jeden z menších ďáblů.Toto je tedy dědictví Peabodyů. Dům, pozemky, les - to je jen slupka oněch cizorozměrných úhlů v tajné komnatě, pěšiny přes bažinu k čarodějnickému sabatu, podpisů v Černé knize... Až zemřu, a budu-li pohřben jako ti druzí, kdopak mě asi obrátí?