Označil jsem své kopání jako absurdní – a takové opravdu bylo, vezmeme-li v úvahu jeho cíl a použitou metodu práce. Rakev s tělem Jana Martense jsem ze země dostal rychle – byl v ní už jen prach a ledek – ale ve zběsilé touze vyhrabat jeho ducha jsem se ryl dál pod místa, kde dříve ležel. Bůh ví, co jsem očekával, že najdu – jen jsem cítil, že kopu v hrobě člověka, jehož duch se za nocí plíží po světě.
Nemohu říci, doják velké hloubky jsem se dostal, když se můj rýč a zakrátko i mé nohy propadly zemí pode mnou. Ta příhoda byla za daných okolností úděsná, neboť výskyt podzemních prostor právě zde strašlivým způsobem potvrzoval mé šílené teorie. Při mírném pádu mi zhasla lucerna, ale rozsvítil jsem si kapesní elektrickou svítilnu a spatřil jsem nízký horizontální tunel, který se v obou směrech ztrácel v nedohlednu. Byl dost široký, aby se jím dalo proplazit, a ačkoli by se o to v dané chvíli žádný duševně zdravý člověk nepokoušel, já jsem ve své cílevědomé horečné snaze objevit číhající děs dočista zapomněl na nebezpečí a zdravý rozum. Zvolil jsem směr vedoucí k domu a bez velkého přemýšlení, nedbaje, že se ušpiním, jsem se nasoukal do nízké podzemní chodbičky; rychle a poslepu jsem se plazil vpřed a jen občas jsem si posvítil před sebe svítilnou.
Copak existují slova, kterými by se dal popsat pohled, který se naskytl člověku ztracenému v nekonečně propastné zemi; jenž si rukama ohmatává cestu před sebou, šroubovitým pohybem se souká vpřed a supí námahou, který se jako smyslů zbavený prodírá svažujícími se spirálami prastaré temnoty, aniž by měl potuchy o čase, nebezpečí, směru či určitém cíli? Je na tom něco příšerného, ale já jsem to prostě dělal. Dělal jsem to tak dlouho, že mi život vybledl ve vzdálenou vzpomínku, a stal jsem se rovným krtkům a červům nočních hlubin. Stalo se to opravdu jen náhodou, že jsem po nekonečném plazení vpřed rozsvítil elektrickou svítilnu, na kterou jsem úplně zapomněl, takže strašidelně ozářila chodbičku ze ztvrdlého jílu, která se táhla a klikatila dál.
Tímto způsobem jsem se po nějakou dobu škrábal dál, takže se mi téměř vybila baterie ve svítilně, když tu se chodba najednou prudce stočila vzhůru a tím mne donutila změnit způsob, kterým jsem se dosud prodíral vpřed. A jak jsem pozvedl oči, zcela nepřipraven na podobný pohled jsem uviděl, jak se v dálce blyští dva ďábelské odrazy mé pohasínající svítilny; dva odrazy, žhnoucí zhoubnou a neklamnou září a vyvolávající mlhavé vzpomínky, přivádějící mne na pokraj šílenství. Automaticky jsem se zastavil, ačkoli jsem neměl dost rozumu, abych se dal na ústup. Oči se blížily, a přesto z věci, která byla jejich nositelem, jsem dokázal rozeznat jen spár. Ale jaký spár! Pak jsem někde hodně vysoko nad hlavou zaslechl slabý rachot, který mi byl povědomý. Byl to divoký hlas horského hromu, vybičovaný do hysterické zuřivosti – musel jsem se nějakou dobu plazit vzhůru, takže povrch už byl docela blízko. A jak hrom tlumeně rachotil, ty oči se stále upíraly vpřed s tupou škodolibostí.
Díky Bohu jsem tenkrát netušil, o co jde, neboť bych byl s největší pravděpodobností umřel. Ale zachránil mne právě tentýž hlas hromu, který tu věc přivolal, neboť po hrůzné chvilce čekání vyšlehl z neviditelného nebe nade mnou jeden z těch blesků, které tak často narážely na horu a jejichž stop v podobě zbytků rozházené hlíny a fulguritů různé velikosti jsem si tu a tam všiml. S kyklopskou zuřivostí protrhl půdu nad tou prokletou jámou, až mne to oslepilo a ohlušilo, ale přesto mne nezbavil úplně vědomí.
V zmatku sesouvající, pohybující se země jsem kolem sebe bezmocně šmátral a tloukl, až mne uklidnily kapky deště, a uviděl jsem, že jsem se vynořil na povrchu na známém místě – na příkrém holém svahu jihozápadní části hory. Neustálé blýskání ozařovalo půdu a zbytky zvláštního nízkého pahrbku, který se táhl dolů z o něco výše ležícího zalesněného svahu; v tom zmatku se však nedalo rozeznat nic, co by naznačovalo, kudy jsem z těch smrtonosných katakomb vyšel. Myšlenky v mém mozku byly zpřeházené stejně jako hlína kolem mne – a jak se v dálce krajinou rozlila směrem od jihu rudá zář, nejspíš jsem si ani neuvědomil, jakou hrůzu jsem prožil.
Ale když mi usedlíci o dva dny později řekli, co ta rudá zář znamenala, pociťoval jsem větší hrůzu než tu, kterou ve mně vzbudila ona podzemní chodba a čísi oči a spár; větší proto, že měla tak krušné následky. Ve dvacet mil vzdálené vísce nastaly po zásahu blesku, který mne přivedl zpátky na zem, orgie děsu a na chatrnou střechu jedné z chalup spadla ze stromu, který se nad ní tyčil, jakási nepojmenovatelná věc. Spáchala tu jakýsi mrzký čin, ale usedlíci stačili chalupu v záchvatu šílenství spálit dřív, než ta věc mohla utéci. Onen mrzký čin konala právě ve chvíli, kdy se na mnou zahlédnuté stvoření s pařátem a očima propadla zem.
IV. STRAŠLIVÉ OČI
Mysl člověka, který by věděl o hrůzách Bouřné hory to, co vím já, a přesto tam hledal číhající děs, nemůže být v pořádku. To, že byla zničena nejméně dvě ztělesnění tohoto děsu, poskytovalo v tomto Acheronu mnohotvárného diabolismu jen nepatrnou záruku duševní a tělesné bezpečnosti, ale já jsem zároveň s tím, jak byly události a odhalení stále zrůdnější, přesto pokračoval ve svém pátrání, a to s ještě větším zápalem.
Když jsem se dva dny po tom příšerném plazení kryptou, spojenou v mých vzpomínkách s oním pařátem a očima, dozvěděl, že ve stejnou chvíli, kdy na mne zíraly ony oči, se nad vesnicí o dvacet mil dál vznášelo jakési zlé stvoření, pocítil jsem opravdové křeče strachu. Ale ten strach byl tak propojen s údivem a dráždivou absurdností, že mi ten pocit byl téměř příjemný. Někdy, trýzněn mukami noční můry, kdy neviditelné síly uhánějí přes střechy podivných mrtvých měst ke šklebící se propasti Nicoty, je pro člověka úlevou a snad i potěšením, když může divoce vykřiknout a dobrovolně se vrhnout s hrůzyplným vírem snové záhuby do kterékoli bezedné propasti, která na vás zrovna otevírá zející chřtán. A tak to bylo i s noční můrou obcházející Bouřnou horu: odhalení, že na tom místě straší hned dvě příšery, mi nakonec dodalo bláznivou, neodolatelnou chuť ponořit se do samotné půdy té prokleté krajiny a holýma rukama vyhrabat smrt, která se jízlivě šklebila z každého palce otrávené hlíny.
Hrob Jana Martense jsem navštívil tak brzy, jak to jen šlo, a bezvýsledně jsem kopal na stejném místě co poprvé. Rozsáhlý zával zahladil všechny stopy po podzemním průlezu, zatímco déšť nanesl zpět do výkopu tolik půdy, že jsem nebyl schopen určit, jak hluboko jsem se onehdy při kopání dostal. Také jsem podnikl náročnou cestu do vzdálené vísky, kde upálili smrtící stvoření, a tam se mi za mé potíže dostalo alespoň malé odměny. V popelu, který zbyl z té osudné chalupy, jsem našel několik kostí, ani jedna z nich však očividně nepatřila té zrůdě. Usedlicí tvrdili, že tomu stvořeni padl za oběť jen jeden člověk; ale já jsem usoudil, že jejich tvrzení je nepřesné, neboť kromě kompletní lidské lebky jsem našel ještě jeden úlomek kosti, který, jak se mi zdálo, kdysi musel tvořit součást lidské lebky. Ačkoli lidé viděli, jak příšera rychle padala dolů, nikdo nedokázal povědět, jak to stvoření vypadalo – ti, kdož ho zahlédli, ho nazývali prostě ďáblem. Prozkoumal jsem veliký strom, na kterém číhalo, nenašel jsem však žádné zřetelné stopy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu, která by vedla do černého lesa, nedokázal jsem však snést pohled na ty morbidně tlusté kmeny ani na ony hadovité kořeny, které se tak nenávistně stáčely, než nakonec zalezly do země.
Dalším krokem, který jsem podnikl, bylo, že jsem s mikroskopickou péčí znovu prozkoumal opuštěnou vísku, kterou navštívila smrt ze všech nejhojněji a ve které Arthur Munroe spatřil něco, co už během svého života nestačil popsat. Ačkoli už má předchozí bezvýsledná pátrání byla nadmíru podobná, nyní jsem si potřeboval ověřit nové údaje; to příšerné plazení v hrobě mne totiž přesvědčilo o tom, že nejméně v jednom z vývojových stadií je ta zrůdnost stvořením žijícím pod zemí. Tentokrát, 14. listopadu, jsem se ve svém pátrání zaměřil zejména na svahy Kuželové a Javorové hory, ze kterých je vidět na tu nešťastnou vísku, a obzvláštní pozornost jsem věnoval sypké půdě v těch částech Javorové hory, kde docházelo k častým půdním sesuvům.
Během odpoledne, které jsem strávil hledáním, nevyšla na světlo žádná nová skutečnost a soumrak se snesl v okamžiku, kdy jsem z Javorové hory pohlížel na vesničku pod sebou a přes údolí na Bouřnou horu. Západ slunce byl nádherný – a najednou vyšel měsíc, který byl téměř v úplňku a zaléval stříbrnou záplavou planinu, vzdálené horské úbočí a podivné nízké pahrbky, které se tu a tam zvedaly ze země. Byla to mírumilovná arkádská scéna, ale já jsem k ní cítil nenávist, neboť jsem věděl, co v sobě skrývá. Nenáviděl jsem posmívající se měsíc, svatouškovskou planinu, rozkládající se horu i ty podezřelé pahrbky. Zdálo se mi, že všechno je zachváceno nějakou odpornou nákazou a ovlivněno zhoubným spojenectvím se zdeformovanými, skrytými mocnostmi.
Zanedlouho, jak jsem se zamyšleně díval na měsícem zalité panoráma, upoutala můj zrak nějaká výjimečnost v povaze a uspořádání jistého topografického prvku. Aniž bych měl nějaké zevrubnější znalosti z geologie, od prvopočátku vzbudily můj zájem neobvyklé vyvýšeniny a pahrbky vyskytující se v této oblasti. Všiml jsem si, že jich je v okolí Bouřné hory poměrně velké množství, ačkoli jich je o poznání méně na planině než u samotného vrcholu hory, který bezpochyby kladl menší odpor zvláštním a pošetilým rozmarům prehistorického zalednění. Nyní, ve světle měsíce, posazeného nízko na obloze a házejícího dlouhé tajuplné stíny, mne náhle napadla působivá myšlenka, že nejrůznější puntíky a proužky vytvořené systémem vyvýšenin mají zvláštní vztah k vrcholu Bouřné hory. Tento vrchol byl nade vši pochybnost středobodem, ze kterého se rozbíhaly řady linií a bodů, jako by odporný dům Martensových kolem sebe natahoval viditelné úponky strachu. Představa takových úponků mne nepochopitelně rozrušila, a zastavil jsem se, abych popřemýšlel o tom, proč považuji tyto vyvýšeniny za pozůstatek doby ledové.
Čím více jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem tomu věřil a v mé mysli, ve které se teprve nedávno udělalo jasno, začaly křižovat absurdní a příšerné analogie, založené na povrchové tvářnosti krajiny a mých zkušenostech z podzemí. Než jsem si to stačil uvědomit, pronášel jsem vzrušené a nesouvislé věty: „Můj Bože!… Krtiny… to proklaté místo musí být prolezlé… kolik asi… oné noci v domě… vybrali si nejdřív Bennetta a Tobeyho… na každé straně…“ Pak jsem se jako posedlý jal kopat do nejbližšího pahrbku: kopal jsem zoufale, rozechvěle, ale téměř vítězoslavně; kopal jsem a nakonec jsem vyrazil hlasitý výkřik plný jakýchsi neurčitelných emocí, jak jsem narazil na jakýsi tunel nebo chodbičku podobnou té, kterou jsem se onehdy za té ďábelské noci plazil.
Poté si vybavuji, jak jsem běžel, s rýčem v ruce; byl to příšerný běh napříč měsícem zalitými loukami pokrytými pahrbky a odpornými, strmými propastmi svažujícího se lesa, plného duchů; škobrtal jsem, úpěl, hekal, poskakoval na cestě k tomu příšernému domu Martensových. Vybavuji si, jak jsem bez rozmyslu kopal ve všech koutech sklepa rdoušeného trním, jak jsem kopal, abych našel jádro a centrum toho zhoubného světa pahrbků. A pak si vybavuj i, jak jsem se smál, když jsem narazil na skrytý průlez: díru dole v komíně, ve které rostl bujný plevel házející prazvláštní stíny ve svitu jediné svíce, kterou jsem náhodou měl s sebou. Co dosud zůstává skryto v tom ďábelském hnízdě, číhá tam a čeká, až ho probudí hrom, to jsem nevěděl. Dva se podařilo zabít: třeba už tím všechno skončilo. Přesto mne však stále neopouštělo to žhavé odhodlání dostat se až k nejvnitrnějšímu tajemství toho nebezpečí, které jsem opět začal považovat za určité, hmotné a organické.
Mé nerozhodné úvahy, zdá mám chodbu prozkoumat sám a bez odkladů za svitu kapesní svítilny, nebo se pokusit sehnat k průzkumu skupinku usedlíků, po chvilce přerušil náhlý nápor větru zvenčí, který zhasil svíčku a zanechal mne v naprosté tmě. Štěrbinami a puklinami nade mnou už přestal dovnitř svítit měsíc a s pocitem osudného znepokojení jsem uslyšel zlověstné a významné rachocení blížícího se hromu. Mého mozku se zmocnil chaos navzájem propojených myšlenek a přiměl mne, abych odtápal do nejvzdálenějšího kouta sklepa. Mé oči se však ani na okamžik neodtrhly od té hrozné trhliny dole v komíně; a jak začala dovnitř skrz býlí venku pronikat slabá zář blesků, která ozařovala spáry v horní části zdi, pomalu jsem začal rozeznávat drolící se cihly a odporný plevel. V každé vteřině jsem byl pohlcen směsicí strachu a zvědavosti. Co asi bouře přivolá – nebo existuje vůbec ještě něco, co by mohla přivolat? Veden jedním zábleskem jsem se usadil v hustém trsu rostlin, skrz který jsem mohl pozorovat díru v komíně, aniž bych sám mohl být viděn.
Je-li nebe milosrdné, jednoho dne snad vymaže z mého vědomí pohled, který se mi naskytl, a nechá mě prožít zbývající léta v klidu. V noci nemůžu spát, a když hřmí, musím užívat opiáty. Ta věc přišla nečekaně a neohlášené: démon, krysí cupitání z děr vzdálených a nepředstavitelných, pekelné supění a přidušené chrochtání, a pak z té díry pod komínem vyrazila různorodá a malomocenstvím prolezlá živá hmota – odporná, nocí zplozená záplava organického rozkladu, ještě drtivěji hrůzná než ta nejčernější magie smrtelného šílenství a morbidity. S vřením, kypěním, bublajíc jako hadí sliz, svinovala se do té zející díry a zase se z ní rozvinovala, šířila se jako hnilobná nákaza a vytékala ze sklepa každým možným východem – vytékala, aby se rozptýlila prokletými půlnočními lesy a rozsévala strach, šílenství a smrt.
Bůh ví, kolik jich bylo – musely jich tam být tisíce. Vidět příval těch tvorů ve slabém světle přerušovaného blýskání bylo odpudivé. Když se dostatečně rozptýlili, aby je bylo možno rozeznávat jako samostatné organismy, uviděl jsem, že jsou to zakrslí, zdeformovaní, chlupatí ďáblové či opice – nestvůrné a ďábelské karikatury opičího rodu. Byli tak hrozivě tiší: neozvalo se téměř ani zavřísknutí, když si jeden z posledních opozdilců se zručností dlouholeté praxe navyklým způsobem udělal pokrm ze svého slabšího druha. Ostatní chňapali po tom, co jim zanechal, a jedli s nesmírnou chutí, až jim od úst tekly sliny. Pak, navzdory tomu, že jsem byl omráčen strachem a znechucením, přece jen zvítězila má morbidní zvědavost, a když pak z toho pekla nepoznaných nočních můr vyšla o samotě poslední z těch zrůdností, vytáhl jsem automatickou pistoli a maskován rachotem hromu jsem ji zastřelil.
Křik, zmítání, divoké stíny rudého, lepkavého šílenství, pronásledující jeden druhý nekonečnými, krví zbrocenými chodbami pod purpurovým, blesky metajícím nebem… beztvaré přízraky a kaleidoskopické mutace v paměti uchované ghúlské scény; lesy plné zrůdných, přebujelých dubů se zkroucenými hadovitými kořeny, které sají nepopsatelné šťávy ze země, zavšivené milióny kanibalských ďáblů; chapadla v podobě pahrbků, hledající si cestu z podzemního centra polypovité zvrhlosti… šílené blýskání nad zkázonosnými, břečťanem porostlými zdmi a ďábelskými arkádami, rdoušenými houbovitou vegetací… Budiž pochváleno Nebe za instinkt, který mne v bezvědomí zavedl na místa, kde přebývají lidé; do mírumilovné vesnice, která spala pod tichými hvězdami na jasnícím se nebi.
Za týden jsem se už dostatečně zotavil, abych mohl poslat do Albany pro skupinu mužů, jejichž úkolem bylo vyhodit dynamitem do povětří panství Martensových a celý vrchol Bouřné hory, zatarasit všechny chodby mezi pahrbky, které bude možno objevit, a zničit některé přebujelé stromy, jejichž pouhá existence člověku připadá jako urážka zdravého rozumu. Poté, co všechno vykonali, jsem už mohl trochu spát, ale opravdového klidu nedojdu nikdy, neboť v paměti mi stále tkví ono nepopsatelné tajemství číhajícího děsu. Ta věc mne bude strašit i nadále, neboť kdo může říci, že se ji podařilo úplně sprovodit ze světa a že nejsou po celém světě rozšířeny podobné jevy? Kdo může, s tím, co vím já, pomyslet na neznámé prohlubně v zemi bez příšerného strachu z toho, co by se mohlo stát? Nemohu se bez zachvění podívat na studnu či vchod do podzemí… proč mi lékaři nemohou dát něco, po čem bych spal nebo co by opravdu uklidnilo můj mozek, když hřmí? To, co jsem uviděl v záři blesku, poté co jsem zastřelil ten nepopsatelně ohavný, rozcuchaný objekt, bylo tak jednoduché, že uplynula skoro minuta, než jsem pochopil a dostal se do deliria. Ten předmět byl odporný: ucouraná gorila s ostrými žlutými tesáky a rozcuchanou bělavou srstí. Byl to konečný produkt degenerace savců, hrůzyplný výsledek izolovaného plození, množení a kanibalské výživy nad zemí i pod ní, ztělesnění veškerého chaosu a zmatku a šklebícího se děsu číhajícího v pozadí života. Když to stvoření umíralo, dívalo se na mne a jeho oči se vyznačovaly stejnou zvláštností jako ty, které na mne zíraly pod zemí a vyvolávaly mlhavé vzpomínky. Jedno oko bylo modré, druhé hnědé. Byly to martensovské oči ze starých pověstí, a já jsem v jediném zaplavujícím kataklyzmatu němé hrůzy pochopil, co vzešlo z té zmizelé rodiny – z toho příšerného a hromem o rozum připraveného rodu Martensů.
Nemohu říci, doják velké hloubky jsem se dostal, když se můj rýč a zakrátko i mé nohy propadly zemí pode mnou. Ta příhoda byla za daných okolností úděsná, neboť výskyt podzemních prostor právě zde strašlivým způsobem potvrzoval mé šílené teorie. Při mírném pádu mi zhasla lucerna, ale rozsvítil jsem si kapesní elektrickou svítilnu a spatřil jsem nízký horizontální tunel, který se v obou směrech ztrácel v nedohlednu. Byl dost široký, aby se jím dalo proplazit, a ačkoli by se o to v dané chvíli žádný duševně zdravý člověk nepokoušel, já jsem ve své cílevědomé horečné snaze objevit číhající děs dočista zapomněl na nebezpečí a zdravý rozum. Zvolil jsem směr vedoucí k domu a bez velkého přemýšlení, nedbaje, že se ušpiním, jsem se nasoukal do nízké podzemní chodbičky; rychle a poslepu jsem se plazil vpřed a jen občas jsem si posvítil před sebe svítilnou.
Copak existují slova, kterými by se dal popsat pohled, který se naskytl člověku ztracenému v nekonečně propastné zemi; jenž si rukama ohmatává cestu před sebou, šroubovitým pohybem se souká vpřed a supí námahou, který se jako smyslů zbavený prodírá svažujícími se spirálami prastaré temnoty, aniž by měl potuchy o čase, nebezpečí, směru či určitém cíli? Je na tom něco příšerného, ale já jsem to prostě dělal. Dělal jsem to tak dlouho, že mi život vybledl ve vzdálenou vzpomínku, a stal jsem se rovným krtkům a červům nočních hlubin. Stalo se to opravdu jen náhodou, že jsem po nekonečném plazení vpřed rozsvítil elektrickou svítilnu, na kterou jsem úplně zapomněl, takže strašidelně ozářila chodbičku ze ztvrdlého jílu, která se táhla a klikatila dál.
Tímto způsobem jsem se po nějakou dobu škrábal dál, takže se mi téměř vybila baterie ve svítilně, když tu se chodba najednou prudce stočila vzhůru a tím mne donutila změnit způsob, kterým jsem se dosud prodíral vpřed. A jak jsem pozvedl oči, zcela nepřipraven na podobný pohled jsem uviděl, jak se v dálce blyští dva ďábelské odrazy mé pohasínající svítilny; dva odrazy, žhnoucí zhoubnou a neklamnou září a vyvolávající mlhavé vzpomínky, přivádějící mne na pokraj šílenství. Automaticky jsem se zastavil, ačkoli jsem neměl dost rozumu, abych se dal na ústup. Oči se blížily, a přesto z věci, která byla jejich nositelem, jsem dokázal rozeznat jen spár. Ale jaký spár! Pak jsem někde hodně vysoko nad hlavou zaslechl slabý rachot, který mi byl povědomý. Byl to divoký hlas horského hromu, vybičovaný do hysterické zuřivosti – musel jsem se nějakou dobu plazit vzhůru, takže povrch už byl docela blízko. A jak hrom tlumeně rachotil, ty oči se stále upíraly vpřed s tupou škodolibostí.
Díky Bohu jsem tenkrát netušil, o co jde, neboť bych byl s největší pravděpodobností umřel. Ale zachránil mne právě tentýž hlas hromu, který tu věc přivolal, neboť po hrůzné chvilce čekání vyšlehl z neviditelného nebe nade mnou jeden z těch blesků, které tak často narážely na horu a jejichž stop v podobě zbytků rozházené hlíny a fulguritů různé velikosti jsem si tu a tam všiml. S kyklopskou zuřivostí protrhl půdu nad tou prokletou jámou, až mne to oslepilo a ohlušilo, ale přesto mne nezbavil úplně vědomí.
V zmatku sesouvající, pohybující se země jsem kolem sebe bezmocně šmátral a tloukl, až mne uklidnily kapky deště, a uviděl jsem, že jsem se vynořil na povrchu na známém místě – na příkrém holém svahu jihozápadní části hory. Neustálé blýskání ozařovalo půdu a zbytky zvláštního nízkého pahrbku, který se táhl dolů z o něco výše ležícího zalesněného svahu; v tom zmatku se však nedalo rozeznat nic, co by naznačovalo, kudy jsem z těch smrtonosných katakomb vyšel. Myšlenky v mém mozku byly zpřeházené stejně jako hlína kolem mne – a jak se v dálce krajinou rozlila směrem od jihu rudá zář, nejspíš jsem si ani neuvědomil, jakou hrůzu jsem prožil.
Ale když mi usedlíci o dva dny později řekli, co ta rudá zář znamenala, pociťoval jsem větší hrůzu než tu, kterou ve mně vzbudila ona podzemní chodba a čísi oči a spár; větší proto, že měla tak krušné následky. Ve dvacet mil vzdálené vísce nastaly po zásahu blesku, který mne přivedl zpátky na zem, orgie děsu a na chatrnou střechu jedné z chalup spadla ze stromu, který se nad ní tyčil, jakási nepojmenovatelná věc. Spáchala tu jakýsi mrzký čin, ale usedlíci stačili chalupu v záchvatu šílenství spálit dřív, než ta věc mohla utéci. Onen mrzký čin konala právě ve chvíli, kdy se na mnou zahlédnuté stvoření s pařátem a očima propadla zem.
IV. STRAŠLIVÉ OČI
Mysl člověka, který by věděl o hrůzách Bouřné hory to, co vím já, a přesto tam hledal číhající děs, nemůže být v pořádku. To, že byla zničena nejméně dvě ztělesnění tohoto děsu, poskytovalo v tomto Acheronu mnohotvárného diabolismu jen nepatrnou záruku duševní a tělesné bezpečnosti, ale já jsem zároveň s tím, jak byly události a odhalení stále zrůdnější, přesto pokračoval ve svém pátrání, a to s ještě větším zápalem.
Když jsem se dva dny po tom příšerném plazení kryptou, spojenou v mých vzpomínkách s oním pařátem a očima, dozvěděl, že ve stejnou chvíli, kdy na mne zíraly ony oči, se nad vesnicí o dvacet mil dál vznášelo jakési zlé stvoření, pocítil jsem opravdové křeče strachu. Ale ten strach byl tak propojen s údivem a dráždivou absurdností, že mi ten pocit byl téměř příjemný. Někdy, trýzněn mukami noční můry, kdy neviditelné síly uhánějí přes střechy podivných mrtvých měst ke šklebící se propasti Nicoty, je pro člověka úlevou a snad i potěšením, když může divoce vykřiknout a dobrovolně se vrhnout s hrůzyplným vírem snové záhuby do kterékoli bezedné propasti, která na vás zrovna otevírá zející chřtán. A tak to bylo i s noční můrou obcházející Bouřnou horu: odhalení, že na tom místě straší hned dvě příšery, mi nakonec dodalo bláznivou, neodolatelnou chuť ponořit se do samotné půdy té prokleté krajiny a holýma rukama vyhrabat smrt, která se jízlivě šklebila z každého palce otrávené hlíny.
Hrob Jana Martense jsem navštívil tak brzy, jak to jen šlo, a bezvýsledně jsem kopal na stejném místě co poprvé. Rozsáhlý zával zahladil všechny stopy po podzemním průlezu, zatímco déšť nanesl zpět do výkopu tolik půdy, že jsem nebyl schopen určit, jak hluboko jsem se onehdy při kopání dostal. Také jsem podnikl náročnou cestu do vzdálené vísky, kde upálili smrtící stvoření, a tam se mi za mé potíže dostalo alespoň malé odměny. V popelu, který zbyl z té osudné chalupy, jsem našel několik kostí, ani jedna z nich však očividně nepatřila té zrůdě. Usedlicí tvrdili, že tomu stvořeni padl za oběť jen jeden člověk; ale já jsem usoudil, že jejich tvrzení je nepřesné, neboť kromě kompletní lidské lebky jsem našel ještě jeden úlomek kosti, který, jak se mi zdálo, kdysi musel tvořit součást lidské lebky. Ačkoli lidé viděli, jak příšera rychle padala dolů, nikdo nedokázal povědět, jak to stvoření vypadalo – ti, kdož ho zahlédli, ho nazývali prostě ďáblem. Prozkoumal jsem veliký strom, na kterém číhalo, nenašel jsem však žádné zřetelné stopy. Pokoušel jsem se najít nějakou stopu, která by vedla do černého lesa, nedokázal jsem však snést pohled na ty morbidně tlusté kmeny ani na ony hadovité kořeny, které se tak nenávistně stáčely, než nakonec zalezly do země.
Dalším krokem, který jsem podnikl, bylo, že jsem s mikroskopickou péčí znovu prozkoumal opuštěnou vísku, kterou navštívila smrt ze všech nejhojněji a ve které Arthur Munroe spatřil něco, co už během svého života nestačil popsat. Ačkoli už má předchozí bezvýsledná pátrání byla nadmíru podobná, nyní jsem si potřeboval ověřit nové údaje; to příšerné plazení v hrobě mne totiž přesvědčilo o tom, že nejméně v jednom z vývojových stadií je ta zrůdnost stvořením žijícím pod zemí. Tentokrát, 14. listopadu, jsem se ve svém pátrání zaměřil zejména na svahy Kuželové a Javorové hory, ze kterých je vidět na tu nešťastnou vísku, a obzvláštní pozornost jsem věnoval sypké půdě v těch částech Javorové hory, kde docházelo k častým půdním sesuvům.
Během odpoledne, které jsem strávil hledáním, nevyšla na světlo žádná nová skutečnost a soumrak se snesl v okamžiku, kdy jsem z Javorové hory pohlížel na vesničku pod sebou a přes údolí na Bouřnou horu. Západ slunce byl nádherný – a najednou vyšel měsíc, který byl téměř v úplňku a zaléval stříbrnou záplavou planinu, vzdálené horské úbočí a podivné nízké pahrbky, které se tu a tam zvedaly ze země. Byla to mírumilovná arkádská scéna, ale já jsem k ní cítil nenávist, neboť jsem věděl, co v sobě skrývá. Nenáviděl jsem posmívající se měsíc, svatouškovskou planinu, rozkládající se horu i ty podezřelé pahrbky. Zdálo se mi, že všechno je zachváceno nějakou odpornou nákazou a ovlivněno zhoubným spojenectvím se zdeformovanými, skrytými mocnostmi.
Zanedlouho, jak jsem se zamyšleně díval na měsícem zalité panoráma, upoutala můj zrak nějaká výjimečnost v povaze a uspořádání jistého topografického prvku. Aniž bych měl nějaké zevrubnější znalosti z geologie, od prvopočátku vzbudily můj zájem neobvyklé vyvýšeniny a pahrbky vyskytující se v této oblasti. Všiml jsem si, že jich je v okolí Bouřné hory poměrně velké množství, ačkoli jich je o poznání méně na planině než u samotného vrcholu hory, který bezpochyby kladl menší odpor zvláštním a pošetilým rozmarům prehistorického zalednění. Nyní, ve světle měsíce, posazeného nízko na obloze a házejícího dlouhé tajuplné stíny, mne náhle napadla působivá myšlenka, že nejrůznější puntíky a proužky vytvořené systémem vyvýšenin mají zvláštní vztah k vrcholu Bouřné hory. Tento vrchol byl nade vši pochybnost středobodem, ze kterého se rozbíhaly řady linií a bodů, jako by odporný dům Martensových kolem sebe natahoval viditelné úponky strachu. Představa takových úponků mne nepochopitelně rozrušila, a zastavil jsem se, abych popřemýšlel o tom, proč považuji tyto vyvýšeniny za pozůstatek doby ledové.
Čím více jsem o tom přemýšlel, tím méně jsem tomu věřil a v mé mysli, ve které se teprve nedávno udělalo jasno, začaly křižovat absurdní a příšerné analogie, založené na povrchové tvářnosti krajiny a mých zkušenostech z podzemí. Než jsem si to stačil uvědomit, pronášel jsem vzrušené a nesouvislé věty: „Můj Bože!… Krtiny… to proklaté místo musí být prolezlé… kolik asi… oné noci v domě… vybrali si nejdřív Bennetta a Tobeyho… na každé straně…“ Pak jsem se jako posedlý jal kopat do nejbližšího pahrbku: kopal jsem zoufale, rozechvěle, ale téměř vítězoslavně; kopal jsem a nakonec jsem vyrazil hlasitý výkřik plný jakýchsi neurčitelných emocí, jak jsem narazil na jakýsi tunel nebo chodbičku podobnou té, kterou jsem se onehdy za té ďábelské noci plazil.
Poté si vybavuji, jak jsem běžel, s rýčem v ruce; byl to příšerný běh napříč měsícem zalitými loukami pokrytými pahrbky a odpornými, strmými propastmi svažujícího se lesa, plného duchů; škobrtal jsem, úpěl, hekal, poskakoval na cestě k tomu příšernému domu Martensových. Vybavuji si, jak jsem bez rozmyslu kopal ve všech koutech sklepa rdoušeného trním, jak jsem kopal, abych našel jádro a centrum toho zhoubného světa pahrbků. A pak si vybavuj i, jak jsem se smál, když jsem narazil na skrytý průlez: díru dole v komíně, ve které rostl bujný plevel házející prazvláštní stíny ve svitu jediné svíce, kterou jsem náhodou měl s sebou. Co dosud zůstává skryto v tom ďábelském hnízdě, číhá tam a čeká, až ho probudí hrom, to jsem nevěděl. Dva se podařilo zabít: třeba už tím všechno skončilo. Přesto mne však stále neopouštělo to žhavé odhodlání dostat se až k nejvnitrnějšímu tajemství toho nebezpečí, které jsem opět začal považovat za určité, hmotné a organické.
Mé nerozhodné úvahy, zdá mám chodbu prozkoumat sám a bez odkladů za svitu kapesní svítilny, nebo se pokusit sehnat k průzkumu skupinku usedlíků, po chvilce přerušil náhlý nápor větru zvenčí, který zhasil svíčku a zanechal mne v naprosté tmě. Štěrbinami a puklinami nade mnou už přestal dovnitř svítit měsíc a s pocitem osudného znepokojení jsem uslyšel zlověstné a významné rachocení blížícího se hromu. Mého mozku se zmocnil chaos navzájem propojených myšlenek a přiměl mne, abych odtápal do nejvzdálenějšího kouta sklepa. Mé oči se však ani na okamžik neodtrhly od té hrozné trhliny dole v komíně; a jak začala dovnitř skrz býlí venku pronikat slabá zář blesků, která ozařovala spáry v horní části zdi, pomalu jsem začal rozeznávat drolící se cihly a odporný plevel. V každé vteřině jsem byl pohlcen směsicí strachu a zvědavosti. Co asi bouře přivolá – nebo existuje vůbec ještě něco, co by mohla přivolat? Veden jedním zábleskem jsem se usadil v hustém trsu rostlin, skrz který jsem mohl pozorovat díru v komíně, aniž bych sám mohl být viděn.
Je-li nebe milosrdné, jednoho dne snad vymaže z mého vědomí pohled, který se mi naskytl, a nechá mě prožít zbývající léta v klidu. V noci nemůžu spát, a když hřmí, musím užívat opiáty. Ta věc přišla nečekaně a neohlášené: démon, krysí cupitání z děr vzdálených a nepředstavitelných, pekelné supění a přidušené chrochtání, a pak z té díry pod komínem vyrazila různorodá a malomocenstvím prolezlá živá hmota – odporná, nocí zplozená záplava organického rozkladu, ještě drtivěji hrůzná než ta nejčernější magie smrtelného šílenství a morbidity. S vřením, kypěním, bublajíc jako hadí sliz, svinovala se do té zející díry a zase se z ní rozvinovala, šířila se jako hnilobná nákaza a vytékala ze sklepa každým možným východem – vytékala, aby se rozptýlila prokletými půlnočními lesy a rozsévala strach, šílenství a smrt.
Bůh ví, kolik jich bylo – musely jich tam být tisíce. Vidět příval těch tvorů ve slabém světle přerušovaného blýskání bylo odpudivé. Když se dostatečně rozptýlili, aby je bylo možno rozeznávat jako samostatné organismy, uviděl jsem, že jsou to zakrslí, zdeformovaní, chlupatí ďáblové či opice – nestvůrné a ďábelské karikatury opičího rodu. Byli tak hrozivě tiší: neozvalo se téměř ani zavřísknutí, když si jeden z posledních opozdilců se zručností dlouholeté praxe navyklým způsobem udělal pokrm ze svého slabšího druha. Ostatní chňapali po tom, co jim zanechal, a jedli s nesmírnou chutí, až jim od úst tekly sliny. Pak, navzdory tomu, že jsem byl omráčen strachem a znechucením, přece jen zvítězila má morbidní zvědavost, a když pak z toho pekla nepoznaných nočních můr vyšla o samotě poslední z těch zrůdností, vytáhl jsem automatickou pistoli a maskován rachotem hromu jsem ji zastřelil.
Křik, zmítání, divoké stíny rudého, lepkavého šílenství, pronásledující jeden druhý nekonečnými, krví zbrocenými chodbami pod purpurovým, blesky metajícím nebem… beztvaré přízraky a kaleidoskopické mutace v paměti uchované ghúlské scény; lesy plné zrůdných, přebujelých dubů se zkroucenými hadovitými kořeny, které sají nepopsatelné šťávy ze země, zavšivené milióny kanibalských ďáblů; chapadla v podobě pahrbků, hledající si cestu z podzemního centra polypovité zvrhlosti… šílené blýskání nad zkázonosnými, břečťanem porostlými zdmi a ďábelskými arkádami, rdoušenými houbovitou vegetací… Budiž pochváleno Nebe za instinkt, který mne v bezvědomí zavedl na místa, kde přebývají lidé; do mírumilovné vesnice, která spala pod tichými hvězdami na jasnícím se nebi.
Za týden jsem se už dostatečně zotavil, abych mohl poslat do Albany pro skupinu mužů, jejichž úkolem bylo vyhodit dynamitem do povětří panství Martensových a celý vrchol Bouřné hory, zatarasit všechny chodby mezi pahrbky, které bude možno objevit, a zničit některé přebujelé stromy, jejichž pouhá existence člověku připadá jako urážka zdravého rozumu. Poté, co všechno vykonali, jsem už mohl trochu spát, ale opravdového klidu nedojdu nikdy, neboť v paměti mi stále tkví ono nepopsatelné tajemství číhajícího děsu. Ta věc mne bude strašit i nadále, neboť kdo může říci, že se ji podařilo úplně sprovodit ze světa a že nejsou po celém světě rozšířeny podobné jevy? Kdo může, s tím, co vím já, pomyslet na neznámé prohlubně v zemi bez příšerného strachu z toho, co by se mohlo stát? Nemohu se bez zachvění podívat na studnu či vchod do podzemí… proč mi lékaři nemohou dát něco, po čem bych spal nebo co by opravdu uklidnilo můj mozek, když hřmí? To, co jsem uviděl v záři blesku, poté co jsem zastřelil ten nepopsatelně ohavný, rozcuchaný objekt, bylo tak jednoduché, že uplynula skoro minuta, než jsem pochopil a dostal se do deliria. Ten předmět byl odporný: ucouraná gorila s ostrými žlutými tesáky a rozcuchanou bělavou srstí. Byl to konečný produkt degenerace savců, hrůzyplný výsledek izolovaného plození, množení a kanibalské výživy nad zemí i pod ní, ztělesnění veškerého chaosu a zmatku a šklebícího se děsu číhajícího v pozadí života. Když to stvoření umíralo, dívalo se na mne a jeho oči se vyznačovaly stejnou zvláštností jako ty, které na mne zíraly pod zemí a vyvolávaly mlhavé vzpomínky. Jedno oko bylo modré, druhé hnědé. Byly to martensovské oči ze starých pověstí, a já jsem v jediném zaplavujícím kataklyzmatu němé hrůzy pochopil, co vzešlo z té zmizelé rodiny – z toho příšerného a hromem o rozum připraveného rodu Martensů.