Nešťasten ten, jemuž vzpomínky z dětství přinášejí pouze úzkost a smutek. Politováníhodný, komu se vybavují jen siré hodiny, líně se vlekoucí v rozlehlých zasmušilých komnatách se zahnědlými záclonami a s nekonečnými řadami starobylých knih přivádějícími k šílenství, či tísnivé výhledy na groteskní, gigantické, psím vínem obrostlé stromy v soumračném houští, jež tiše rozpínají do šíře své pokroucené větve. Takový los bohové určili mně - ošálenému a zklamanému, prázdnému a zlomenému. A přece mají pro mne tyto vyprahlé vzpomínky podivuhodnou obsažnost a zoufale na nich, ubohých, ulpívám, kdykoli má mysl hrozí vymknout se mé vůli a dojít - k tamtomu.
Nevím, kde jsem se narodil, vím jen, že to byl nesmírně starý a nekonečně děsivý zámek plný temných průchodů a s vysokými stropy, na nichž zabloudivší pohled nacházel jen pavučiny a stíny. Zdálo se, že kameny rozpadávajících se chodeb jednou provždy ohavně mokvají a všude se vznáší nepříjemný pach jakoby zetlelých nakupených těl dávno odešlých generací. Nebylo tam nikdy doopravdy světlo, takže jsem občas rozsvěcel svíce a pro útěchu upřeně zíral do jejich plamene; a ani slunce tam nemělo přístupu, poněvadž obrovité stromy rozkládaly své větve vysoko i nad tou nejvyšší z věží, na niž by se dalo vystoupit. Pravda, byla tam jedna černá věž pronikající až nad stromy k neznámé vnější obloze, ale ta byla zčásti zborcená a nemohla být zlezena než téměř krkolomným šplháním vzhůru po kolmé stěně, z kamene na kámen.
Musel jsem tam žít celé roky, neumím však ten čas změřit.
Kdosi se o mě musel starat, nicméně nedokážu si vybavit nikoho jiného než sebe sama; ba, nepamatuji ani živáčka, s výjimkou pavouků, netopýrů a krys nehlučných stejně jako já. Myslím, že at' už o mne pečoval kdokoli, musel být neskutečně stár, protože moje první ponětí o živé bytosti bylo představou čehosi jakoby mne imitujícího, ale pokřiveného, scvrklého a rozpadajícího se jako zámek sám. Nespatřoval jsem tedy nic groteskního ani v kostech i celých skeletech, jež vystýlaly některé z kamenných krytů hluboko dole v základech. V neskutečném světě, v němž jsem byl, se mi tyto věci spojily s každodenními událostmi: připadaly mi koneckonců přirozenější než barevné obrázky živých bytostí, na něž jsem narážel ve zpuchřelých knihách z regálů. Z těchto a podobných knih pochází veškeré mé nynější vědění. Nevedl mne a nepovzbuzoval žádný učitel, a nepamatuji se z těch let na žádný lidský hlas - ani hlas svůj; protože i když jsem o řeči čítal, nikdy mi prostě nenapadlo, abych se pokusil promluvit nahlas. Stejně nemyslitelné bylo, abych se zajímal o svůj vzhled, neboť v zámku nebylo jediného zrcadla, a tak jen instinktivně jsem se v duchu připodobňoval k mladým zjevům, jež jsem vídával vyobrazeny v knihách. Připadal jsem si mladý: pamatoval jsem tak málo!
Venku, za hnilobou naplněným vodním příkopem pod temným němým stromovím, jsem často lehával a snil celé hodiny, o čem jsem četl v knihách; toužebně jsem si přitom představoval sám sebe uprostřed veselých zástupů za těmi nikde nekončícími lesy. Jednou jsem se pokusil z lesa uprchnout, ale čím dál jsem se ocital od zámku, tím víc stíny houstly a vzduch se plnil náhlou tísní, takže jsem pádil slepě zpět, abych snad nezabloudil v onom labyrintu tíživého ticha černého jak noc.
A tak jsem snil a čekal v pokročilém soumraku, jehož konec však byl v nedohlednu; i když nač vlastně čekám, jsem dobře nevěděl. Posléze však v onom osamění mezi stíny se moje touha po světle stala tak nezadržitelnou, že jsem už nemohl čekat déle, a vztahoval jsem prosebně paže k té jediné černé pobořené věži, která čněla vysoko nad lesem k neznámé venkovní obloze. A potom konečně jsem se rozhodl ji zdolat, i když mi hrozil smrtelný pád; lépe však zahlédnout jediný pablesk oblohy, byt' i sebenejpatrnější než nadále žít aniž kdy uhlídat den.
Vlhkým a ztuchlým příšeřím jsem stoupal po ohlazených věkovitých kamenných stupních schodů, dokud jsem nedošel tam, kde přestávaly, a pak jsem se odvážně přimknul k malým výstupkům vedoucím vzhůru. Hrůzně zsinalý byl ten mrtvý, hladký komín skály; černý, zborcený, opuštěný; zlověstný svými netopýry, kteří překvapeně vylétali na svých bezzvučných křídlech. Ale mnohem hrozivější byla zřejmá pomalost, s níž pokračoval můj výstup; nebot ač jsem šplhal, seč jsem mohl, temnota nade mnou ani trochu neřídla; z neodbytně vtíravého pocitu posvátné bázně se do mne nejnověji dala zimnice. Chvěl jsem se při pomyšlení, že stále ještě nedosahuji světla. A dolů podívat bych se byl neodvážil. Vyděsil jsem se, že mne tak z ničeho nic přepadla noc. Marně jsem šátral volnou rukou, hledaje výklenek okna, jímž bych mohl vyhlédnout a posoudit, jak vysoko jsem vystoupil.
Celou věčnost jsem se zděšeně a slepě soukal vzhůru tou zužující se štěrbinou, v níž jsem se mohl čehokoli nadít. A pak jsem najednou hlavou narazil na cosi tvrdého, a pochopil, že zřejmě už musím být pod krovem nebo přinejmenším na dosah nějaké pevné přepážky či podlahy. V temnotě jsem pozvedl volnou ruku a ohledával jí strop nad sebou. Zdál se být z kamene a nešel v tom místě odsunout ani zvednout. Opsal jsem kruh krkolomným šplhem po vnitřním obvodu věže a chňapal po jakýchkoli záchytech, jež slizká stěna mohla poskytnout, až má tápající ruka nalezla místo, v němž bariéra ustoupila a já se mohl znovu pustit vzhůru, vytlačuje hlavou desku či dveře - protože teď už jsem se opatrně přidržoval oběma rukama. Nahoře nebylo o nic světleji, ale jak jsem se vysunul výše, zjistil jsem, že pro tento okamžik je můj výstup u konce: deska nebyla nic jiného než padací dveře v otvoru proříznutém do hladkého kamenného plató, jehož obvod byl větší než základna věže dole; a bezpochyby tu šlo o podlahu nějaké vznosné a prostranné komnaty s dalekým výhledem. Prolezl jsem opatrně otvorem, snaže se zabránit tomu, aby těžké víko sklouzlo zpět do svého lůžka; to se mi ovšem nepodařilo. Jak jsem tam zůstal vyčerpán ležet na kamenné podlaze, naslouchal jsem ponurým ozvěnám jeho pádu. Doufal jsem však, že až to bude třeba, jistě víko uzvednu znovu.
Poháněn přesvědčením, že už musím být nesmírně vysoko nad proklatými větvemi hvozdu, plazil jsem se s vypětím vší vůle po podlaze, abych mohl už co nejdřív poprvé pohlédnout na oblohu, měsíc a hvězdy, o kterých jsem dosud jen četl. Ale byl jsem v každém směru zklamán, neboť vše, co jsem hmatem našel, byly jen široké mramorové stupně, na nichž byly umístěny prapodivné podlouhlé schrány znepokojujících rozměrů. Stále více mne zneklidňovala myšlenka, jaká asi prastará tajemství může v sobě ukrývat tento honosný nadoblačný pokoj, tolika eóny oddělený od dolejších zámeckých prostor? A v tom momentu se má ruka náhodou setkala s nejroztodivněji, ale současně hrubě opracovaným kamenným portálem s veřejemi dveří. Zkusil jsem dveře otevřít. Jakmile se to podařilo, uchvátila mne nejčistší extáze, jakou jsem kdy zažil, poněvadž konejšivým svitem se přes tepané ozdoby železných mříží linulo na krátké kamenné schodiště stoupající od nich vzhůru světlo zářícího měsíčního úplňku; úplňku, jaký jsem nikdy předtím nespatřil, vyjma snad ve snách a zmatených pobloudilostech, jež si ani netroufám označit za vzpomínky.
Domníval jsem se, že teď musím mít na dosah místo, kam lze v zámku vystoupit nejvýše, a tak jsem se snažil rychle udělat těch několik potřebných kroků. Jenže měsíc zmizel za mrakem a já - opět v temnotě - jen klopýtavě nacházel cestu. Byla stále ještě tma, když jsem dotápal k mříži, kterou jsem zevrubně ohledal a ujistil se, že se dá otevřít - ale již jsem neotevřel z obavy, že bych se mohl zřítit z úžasné výše, jíž jsem už dozajista dosáhl. pak měsíc zase vyšel.
Nejďábelštějším ze všech šoků je úlek nad něčím absolutně nečekaným a neuvěřitelně groteskním. Nic, co mne dosud potkalo, se nedá srovnat s atakem hrůzy z nepravděpodobného výhledu, který se mi v tu chvíli otevřel, a z jeho bizarních detailů. Obraz sám byl právě tak prostý jako omračující, protože byl jednoduše tento: namísto závratného pohledu do korun stromů z nebetyčných výšin nad nimi se za ozdobnou mříží nerozprostíralo nic menšího než pevná půdu; prostranství tu a tam zdobily mramorové desky a sloupy, to vše ve stínu staré kamenné kaple, jejíž pobořená střecha se spektrálně třpytila v měsíčním světle.
Napůl v mdlobách jsem otevřel mříž a vyvrávoral na bílou štěrkovou cestu, která se přede mnou rozbíhala dvěma směry.
Mysl, jak byla zmámená a zmatená, mi stále ještě ovládala zuřivá touha po světle, takže ani fantastická proměna, která se mi právě udála, nemohla zastavit můj další postup. Nevěděl jsem a ani toho nedbal, zda můj čerstvý zážitek je šílenství, sen či nějaké kouzlo; byl jsem rozhodnut dále hledět vstříc světlu a radosti, za každou cenu. Nevěděl jsem, čí jsem, ani jak si vysvětlit své okolí. Jak jsem však tak bloumal, začal jsem si náhle být vědom jakési zasuté úzkostné vzpomínky; to, co přišlo dál, tedy nebylo tak zcela náhodné. Klenutou brankou jsem opustil toto místo desek a sloupů a putoval otevřenou krajinou; chvílemi jsem se přidržoval viditelné cesty, chvílemi irem z ní scházel a pln očekávání se bral přes louky, v nichž pouze tu a tam zborcené zbytky staveb připomínaly dávno zapomenutou cestu jinou. Přeplaval jsem také přes bystřinu, na jejíchž březích rozpadlé, mechem obrostlé zdivo svědčilo o tom, že tu kdysi stával most.
Dobré dvě hodiny trvalo, než jsem dosáhl svého zřejmého cíle: letitého, břečťanem obrostlého zámku v hustě zastíněném parku, k zešílení mi povědomého, současně však plného zarážející cizoty. Viděl jsem, že vodní příkop je zasypán a některé z tak dobře mi známých věží jsou v rozvalinách, zatímco jinde byla přistavěna nová křídla, jež mne mátla. Ale co mne nejvíce potěšilo a zaujalo, byla dokořán otevřená okna - okna báječně planoucí světlem, z nichž se šířil do parku hluk nejrozjařenějšího nevázaného veselí. Přistoupil jsem k jednomu a spatřil velmi roztodivně oděnou společnost uprostřed radostné a bezstarostné zábavy. Zřejmě jsem nikdy předtím neslyšel skutečnou lidskou řeč, a tak jsem se mohl jen neurčitě dohadovat, o čem se baví. Některé tváře jako by mi byly vzdáleně povědomé, jiné zase zcela cizí.
A pak jsem vkročil nízkým oknem přes parapet do jasně ozářeného pokoje a tímto pouhým krokem jsem se propadl z jediného zářivého okamžiku své touhy a naděje do nejčernější křeče zoufalství a rozpoznání skutečného stavu. Noční můra si pospíšila: můj vstup měl vzápětí děsivé peripetie, jež jsem nebyl s to ihned pochopit; sotvaže jsem se vysunul nad okenní rám, na celou společnost sestoupil náhlý a neočekávaný příval strachu strašlivé intenzity, jenž zkřivil každou tvář a vyloudil nejhrůznější křik z takřka každého hrdla. Útěk byl všeobecný. Ve zmatku a panice někteří padali do mdlob a jejich šíleně prchající společníci je táhli za sebou. Mnozí si zakrývali oči rukama a tak, slepě a nemotorně, se řítili vpřed ve svém úprku za azylem, přičemž poráželi kusy nábytku a naráželi do stěn, než se jim podařilo dostat se k jedněm z mnoha dosažitelných dveří.
Ty výkřiky byly strašné; jak jsem zůstal stát, sám neméně zmatený než druzí, v osvětlené komnatě, naslouchaje vzdalujícímu se echu vřavy, začal jsem se chvět při pomyšlení, co asi může číhat zde někde skryté, mnou neviděné. Při zběžné prohlídce se pokoj zdál prázdným, ale když jsem se pohnul směrem k jednomu z výklenků, zazdálo se mi, že jsem zaregistroval čísi přítomnost - náznak pohybu za zlatem lemovanými klenutými dveřmi vedoucími do dalšího, podobného pokoje. Jakmile jsem se k výklenku přiblížil, počal jsem vnímat tu přítomnost jasněji; a potom, s prvním a zároveň posledním hlasitým zvukem, jejž jsem kdy vydal - hrůzostrašným houkaným zavytím, které mne zaskočilo téměř tak bolestně jako jeho původní zhoubná příčina - jsem spatřil a vzal na vědomí v celistvé a děsivé životnosti nepochopitelnou, nepopsatelnou a nemyslitelnou zrůdu, jež pouhým svým zjevem proměnila veselou společnost ve smečku delirantních uprchlíků.
Dodnes nedokáži popsat její podobu, protože jí byla směsice všeho, co je nečisté, zlověstné, nepřijatelné, abnormální a nechutné. Byl to démonický přelud rozkladu, stáří a všeho dezolátního: hnijící a mokvající eidolón, zjevivší se ve vší odpornosti, strašlivé obnažení toho, co se milosrdná země snaží vždy skrývat. Bůh ví, že to nebylo z tohoto světa - nebo už ne z tohoto světa - ale ke své hrůze jsem spatřoval v červy ožraných obrysech s obnaženými kostmi zlovolný patvar lidského těla; a navíc, ten skvrnitý, rozkládající se zjev měl v sobě něco, co mne nevýslovně rozechvívalo.
Byl jsem téměř ochromen, ale ne natolik, abych nevynaložil jisté úsilí na pokus o útěk Zavrávoral jsem tedy o krok zpět, ale tím se mi kouzlo, jímž mne ta nepojmenovatelná bezhlasá příšera poutala, rozbít nepodařilo. Mé oči, přitahovány sklovitými polokoulemi, jež se do nich vytrvale a odporně upíraly, se odmítaly zavřít, i když se zamlžily a vnímaly úděsný objekt po prvním šoku již jen nezřetelně. Snažil jsem se zvednout ruku, abych je zakryl a ušetřil se tohoto pohledu, ale nervy jsem měl tak napjaté, že paže nebyla s to být plně poslušná příkazu vůle. Tento pokus však stačil, aby mne vychýlil z rovnováhy; odpotácel jsem se několik kroků dopředu v naději, že zabráním pádu. Když se tak stalo, v agónii hrůzy jsem si náhle uvědomil blízkost té živé zdechliny; napůl se mi zdálo, že už slyším ohavné duté zvuky jejího dechu. Téměř šílený jsem se přinutil vymrštit ruku, abych odehnal páchnoucí zjevení, které se natolik přiblížilo, když tu v jediné, kataklysmatické vteřině kosmické hrůzy a ďábelskou náhodou se mé prsty dotkly shnilé natažené pazoury toho monstra pod zlatým obloukem.
Nevykřikl jsem, ale všichni démoničtí ghoulové, kteří v té vteřině létali povětřím na nočním větru, vykřikli za mne, neboť v mé mysli explodovala jediná sesouvající se lavina duši stravujících vzpomínek. Vzpomněl jsem si v onom okamžiku na všechno, co bylo; mé vzpomínky šly dál až před onen přízračný zámek a stromy - rozpoznal jsem proměněnou budovu, v níž jsem stál nyní, a poznal jsem tak - a to bylo nejstrašlivější ze všeho - i ono nečisté zjevení, které na mne zíralo, zatímco jsem odtahoval zpět své poskvrněné prsty od jeho.
Ale ve vesmíru existuje útěcha právě tak jako hořkost, a touto útěchou je nepenthes. Ve svrchované hrůze oné vteřiny jsem znovu zapomněl na vše, co mne zděsilo, a explodující ničivá paměť se rozptýlila v chaosu zrcadlících se představ a obrazů. Jako ve snu jsem prchal pryč od oné strašidelné proklaté materie. V měsíčním světle jsem běžel rychle a mlčky. Vrátil jsem se zpět na prostranství s kaplí k onomu mramorovému příbytku a tu, když jsem sestoupil po schodech, shledal jsem, že kamenné padací dveře už víckrát neotevřu; ale toho mi líto nebylo, protože jsem starý zámek s jeho pochmurným hájem nenáviděl. Nyní už létám s posměvačnými přátelskými ghouly nočním větrem a za dne si s nimi hraji v katakombách Nephren-Ka v nepřístupném a neznámém údolí Hadoth u Nilu. Vím, že pro mne není světla kromě světla měsíce nad skalními hroby Nebu, ani pro mne nikdy nebude jiné radosti než veselí při oslavách na počest těch, jimž nelze dát jméno - slavnosti Nitokris pod Velkou pyramidou; ve své nové divokostí a svobodě však bezmála vítám hořkost svého vydědění.
Neboť jakkoli mi nepenthes přináší klid, vím, že jsem pouhý divák; jsem cizincem v tomto století a mezi těmi, kdož jsou stále ještě lidmi. Vím to od okamžiku, kdy jsem napřáhl prsty k přízraku za oním velkým pozlaceným rámem: natáhl jsem tenkrát své prsty a dotkl se pouze chladného a nepoddajného povrchu vyleštěného skla.
Nevím, kde jsem se narodil, vím jen, že to byl nesmírně starý a nekonečně děsivý zámek plný temných průchodů a s vysokými stropy, na nichž zabloudivší pohled nacházel jen pavučiny a stíny. Zdálo se, že kameny rozpadávajících se chodeb jednou provždy ohavně mokvají a všude se vznáší nepříjemný pach jakoby zetlelých nakupených těl dávno odešlých generací. Nebylo tam nikdy doopravdy světlo, takže jsem občas rozsvěcel svíce a pro útěchu upřeně zíral do jejich plamene; a ani slunce tam nemělo přístupu, poněvadž obrovité stromy rozkládaly své větve vysoko i nad tou nejvyšší z věží, na niž by se dalo vystoupit. Pravda, byla tam jedna černá věž pronikající až nad stromy k neznámé vnější obloze, ale ta byla zčásti zborcená a nemohla být zlezena než téměř krkolomným šplháním vzhůru po kolmé stěně, z kamene na kámen.
Musel jsem tam žít celé roky, neumím však ten čas změřit.
Kdosi se o mě musel starat, nicméně nedokážu si vybavit nikoho jiného než sebe sama; ba, nepamatuji ani živáčka, s výjimkou pavouků, netopýrů a krys nehlučných stejně jako já. Myslím, že at' už o mne pečoval kdokoli, musel být neskutečně stár, protože moje první ponětí o živé bytosti bylo představou čehosi jakoby mne imitujícího, ale pokřiveného, scvrklého a rozpadajícího se jako zámek sám. Nespatřoval jsem tedy nic groteskního ani v kostech i celých skeletech, jež vystýlaly některé z kamenných krytů hluboko dole v základech. V neskutečném světě, v němž jsem byl, se mi tyto věci spojily s každodenními událostmi: připadaly mi koneckonců přirozenější než barevné obrázky živých bytostí, na něž jsem narážel ve zpuchřelých knihách z regálů. Z těchto a podobných knih pochází veškeré mé nynější vědění. Nevedl mne a nepovzbuzoval žádný učitel, a nepamatuji se z těch let na žádný lidský hlas - ani hlas svůj; protože i když jsem o řeči čítal, nikdy mi prostě nenapadlo, abych se pokusil promluvit nahlas. Stejně nemyslitelné bylo, abych se zajímal o svůj vzhled, neboť v zámku nebylo jediného zrcadla, a tak jen instinktivně jsem se v duchu připodobňoval k mladým zjevům, jež jsem vídával vyobrazeny v knihách. Připadal jsem si mladý: pamatoval jsem tak málo!
Venku, za hnilobou naplněným vodním příkopem pod temným němým stromovím, jsem často lehával a snil celé hodiny, o čem jsem četl v knihách; toužebně jsem si přitom představoval sám sebe uprostřed veselých zástupů za těmi nikde nekončícími lesy. Jednou jsem se pokusil z lesa uprchnout, ale čím dál jsem se ocital od zámku, tím víc stíny houstly a vzduch se plnil náhlou tísní, takže jsem pádil slepě zpět, abych snad nezabloudil v onom labyrintu tíživého ticha černého jak noc.
A tak jsem snil a čekal v pokročilém soumraku, jehož konec však byl v nedohlednu; i když nač vlastně čekám, jsem dobře nevěděl. Posléze však v onom osamění mezi stíny se moje touha po světle stala tak nezadržitelnou, že jsem už nemohl čekat déle, a vztahoval jsem prosebně paže k té jediné černé pobořené věži, která čněla vysoko nad lesem k neznámé venkovní obloze. A potom konečně jsem se rozhodl ji zdolat, i když mi hrozil smrtelný pád; lépe však zahlédnout jediný pablesk oblohy, byt' i sebenejpatrnější než nadále žít aniž kdy uhlídat den.
Vlhkým a ztuchlým příšeřím jsem stoupal po ohlazených věkovitých kamenných stupních schodů, dokud jsem nedošel tam, kde přestávaly, a pak jsem se odvážně přimknul k malým výstupkům vedoucím vzhůru. Hrůzně zsinalý byl ten mrtvý, hladký komín skály; černý, zborcený, opuštěný; zlověstný svými netopýry, kteří překvapeně vylétali na svých bezzvučných křídlech. Ale mnohem hrozivější byla zřejmá pomalost, s níž pokračoval můj výstup; nebot ač jsem šplhal, seč jsem mohl, temnota nade mnou ani trochu neřídla; z neodbytně vtíravého pocitu posvátné bázně se do mne nejnověji dala zimnice. Chvěl jsem se při pomyšlení, že stále ještě nedosahuji světla. A dolů podívat bych se byl neodvážil. Vyděsil jsem se, že mne tak z ničeho nic přepadla noc. Marně jsem šátral volnou rukou, hledaje výklenek okna, jímž bych mohl vyhlédnout a posoudit, jak vysoko jsem vystoupil.
Celou věčnost jsem se zděšeně a slepě soukal vzhůru tou zužující se štěrbinou, v níž jsem se mohl čehokoli nadít. A pak jsem najednou hlavou narazil na cosi tvrdého, a pochopil, že zřejmě už musím být pod krovem nebo přinejmenším na dosah nějaké pevné přepážky či podlahy. V temnotě jsem pozvedl volnou ruku a ohledával jí strop nad sebou. Zdál se být z kamene a nešel v tom místě odsunout ani zvednout. Opsal jsem kruh krkolomným šplhem po vnitřním obvodu věže a chňapal po jakýchkoli záchytech, jež slizká stěna mohla poskytnout, až má tápající ruka nalezla místo, v němž bariéra ustoupila a já se mohl znovu pustit vzhůru, vytlačuje hlavou desku či dveře - protože teď už jsem se opatrně přidržoval oběma rukama. Nahoře nebylo o nic světleji, ale jak jsem se vysunul výše, zjistil jsem, že pro tento okamžik je můj výstup u konce: deska nebyla nic jiného než padací dveře v otvoru proříznutém do hladkého kamenného plató, jehož obvod byl větší než základna věže dole; a bezpochyby tu šlo o podlahu nějaké vznosné a prostranné komnaty s dalekým výhledem. Prolezl jsem opatrně otvorem, snaže se zabránit tomu, aby těžké víko sklouzlo zpět do svého lůžka; to se mi ovšem nepodařilo. Jak jsem tam zůstal vyčerpán ležet na kamenné podlaze, naslouchal jsem ponurým ozvěnám jeho pádu. Doufal jsem však, že až to bude třeba, jistě víko uzvednu znovu.
Poháněn přesvědčením, že už musím být nesmírně vysoko nad proklatými větvemi hvozdu, plazil jsem se s vypětím vší vůle po podlaze, abych mohl už co nejdřív poprvé pohlédnout na oblohu, měsíc a hvězdy, o kterých jsem dosud jen četl. Ale byl jsem v každém směru zklamán, neboť vše, co jsem hmatem našel, byly jen široké mramorové stupně, na nichž byly umístěny prapodivné podlouhlé schrány znepokojujících rozměrů. Stále více mne zneklidňovala myšlenka, jaká asi prastará tajemství může v sobě ukrývat tento honosný nadoblačný pokoj, tolika eóny oddělený od dolejších zámeckých prostor? A v tom momentu se má ruka náhodou setkala s nejroztodivněji, ale současně hrubě opracovaným kamenným portálem s veřejemi dveří. Zkusil jsem dveře otevřít. Jakmile se to podařilo, uchvátila mne nejčistší extáze, jakou jsem kdy zažil, poněvadž konejšivým svitem se přes tepané ozdoby železných mříží linulo na krátké kamenné schodiště stoupající od nich vzhůru světlo zářícího měsíčního úplňku; úplňku, jaký jsem nikdy předtím nespatřil, vyjma snad ve snách a zmatených pobloudilostech, jež si ani netroufám označit za vzpomínky.
Domníval jsem se, že teď musím mít na dosah místo, kam lze v zámku vystoupit nejvýše, a tak jsem se snažil rychle udělat těch několik potřebných kroků. Jenže měsíc zmizel za mrakem a já - opět v temnotě - jen klopýtavě nacházel cestu. Byla stále ještě tma, když jsem dotápal k mříži, kterou jsem zevrubně ohledal a ujistil se, že se dá otevřít - ale již jsem neotevřel z obavy, že bych se mohl zřítit z úžasné výše, jíž jsem už dozajista dosáhl. pak měsíc zase vyšel.
Nejďábelštějším ze všech šoků je úlek nad něčím absolutně nečekaným a neuvěřitelně groteskním. Nic, co mne dosud potkalo, se nedá srovnat s atakem hrůzy z nepravděpodobného výhledu, který se mi v tu chvíli otevřel, a z jeho bizarních detailů. Obraz sám byl právě tak prostý jako omračující, protože byl jednoduše tento: namísto závratného pohledu do korun stromů z nebetyčných výšin nad nimi se za ozdobnou mříží nerozprostíralo nic menšího než pevná půdu; prostranství tu a tam zdobily mramorové desky a sloupy, to vše ve stínu staré kamenné kaple, jejíž pobořená střecha se spektrálně třpytila v měsíčním světle.
Napůl v mdlobách jsem otevřel mříž a vyvrávoral na bílou štěrkovou cestu, která se přede mnou rozbíhala dvěma směry.
Mysl, jak byla zmámená a zmatená, mi stále ještě ovládala zuřivá touha po světle, takže ani fantastická proměna, která se mi právě udála, nemohla zastavit můj další postup. Nevěděl jsem a ani toho nedbal, zda můj čerstvý zážitek je šílenství, sen či nějaké kouzlo; byl jsem rozhodnut dále hledět vstříc světlu a radosti, za každou cenu. Nevěděl jsem, čí jsem, ani jak si vysvětlit své okolí. Jak jsem však tak bloumal, začal jsem si náhle být vědom jakési zasuté úzkostné vzpomínky; to, co přišlo dál, tedy nebylo tak zcela náhodné. Klenutou brankou jsem opustil toto místo desek a sloupů a putoval otevřenou krajinou; chvílemi jsem se přidržoval viditelné cesty, chvílemi irem z ní scházel a pln očekávání se bral přes louky, v nichž pouze tu a tam zborcené zbytky staveb připomínaly dávno zapomenutou cestu jinou. Přeplaval jsem také přes bystřinu, na jejíchž březích rozpadlé, mechem obrostlé zdivo svědčilo o tom, že tu kdysi stával most.
Dobré dvě hodiny trvalo, než jsem dosáhl svého zřejmého cíle: letitého, břečťanem obrostlého zámku v hustě zastíněném parku, k zešílení mi povědomého, současně však plného zarážející cizoty. Viděl jsem, že vodní příkop je zasypán a některé z tak dobře mi známých věží jsou v rozvalinách, zatímco jinde byla přistavěna nová křídla, jež mne mátla. Ale co mne nejvíce potěšilo a zaujalo, byla dokořán otevřená okna - okna báječně planoucí světlem, z nichž se šířil do parku hluk nejrozjařenějšího nevázaného veselí. Přistoupil jsem k jednomu a spatřil velmi roztodivně oděnou společnost uprostřed radostné a bezstarostné zábavy. Zřejmě jsem nikdy předtím neslyšel skutečnou lidskou řeč, a tak jsem se mohl jen neurčitě dohadovat, o čem se baví. Některé tváře jako by mi byly vzdáleně povědomé, jiné zase zcela cizí.
A pak jsem vkročil nízkým oknem přes parapet do jasně ozářeného pokoje a tímto pouhým krokem jsem se propadl z jediného zářivého okamžiku své touhy a naděje do nejčernější křeče zoufalství a rozpoznání skutečného stavu. Noční můra si pospíšila: můj vstup měl vzápětí děsivé peripetie, jež jsem nebyl s to ihned pochopit; sotvaže jsem se vysunul nad okenní rám, na celou společnost sestoupil náhlý a neočekávaný příval strachu strašlivé intenzity, jenž zkřivil každou tvář a vyloudil nejhrůznější křik z takřka každého hrdla. Útěk byl všeobecný. Ve zmatku a panice někteří padali do mdlob a jejich šíleně prchající společníci je táhli za sebou. Mnozí si zakrývali oči rukama a tak, slepě a nemotorně, se řítili vpřed ve svém úprku za azylem, přičemž poráželi kusy nábytku a naráželi do stěn, než se jim podařilo dostat se k jedněm z mnoha dosažitelných dveří.
Ty výkřiky byly strašné; jak jsem zůstal stát, sám neméně zmatený než druzí, v osvětlené komnatě, naslouchaje vzdalujícímu se echu vřavy, začal jsem se chvět při pomyšlení, co asi může číhat zde někde skryté, mnou neviděné. Při zběžné prohlídce se pokoj zdál prázdným, ale když jsem se pohnul směrem k jednomu z výklenků, zazdálo se mi, že jsem zaregistroval čísi přítomnost - náznak pohybu za zlatem lemovanými klenutými dveřmi vedoucími do dalšího, podobného pokoje. Jakmile jsem se k výklenku přiblížil, počal jsem vnímat tu přítomnost jasněji; a potom, s prvním a zároveň posledním hlasitým zvukem, jejž jsem kdy vydal - hrůzostrašným houkaným zavytím, které mne zaskočilo téměř tak bolestně jako jeho původní zhoubná příčina - jsem spatřil a vzal na vědomí v celistvé a děsivé životnosti nepochopitelnou, nepopsatelnou a nemyslitelnou zrůdu, jež pouhým svým zjevem proměnila veselou společnost ve smečku delirantních uprchlíků.
Dodnes nedokáži popsat její podobu, protože jí byla směsice všeho, co je nečisté, zlověstné, nepřijatelné, abnormální a nechutné. Byl to démonický přelud rozkladu, stáří a všeho dezolátního: hnijící a mokvající eidolón, zjevivší se ve vší odpornosti, strašlivé obnažení toho, co se milosrdná země snaží vždy skrývat. Bůh ví, že to nebylo z tohoto světa - nebo už ne z tohoto světa - ale ke své hrůze jsem spatřoval v červy ožraných obrysech s obnaženými kostmi zlovolný patvar lidského těla; a navíc, ten skvrnitý, rozkládající se zjev měl v sobě něco, co mne nevýslovně rozechvívalo.
Byl jsem téměř ochromen, ale ne natolik, abych nevynaložil jisté úsilí na pokus o útěk Zavrávoral jsem tedy o krok zpět, ale tím se mi kouzlo, jímž mne ta nepojmenovatelná bezhlasá příšera poutala, rozbít nepodařilo. Mé oči, přitahovány sklovitými polokoulemi, jež se do nich vytrvale a odporně upíraly, se odmítaly zavřít, i když se zamlžily a vnímaly úděsný objekt po prvním šoku již jen nezřetelně. Snažil jsem se zvednout ruku, abych je zakryl a ušetřil se tohoto pohledu, ale nervy jsem měl tak napjaté, že paže nebyla s to být plně poslušná příkazu vůle. Tento pokus však stačil, aby mne vychýlil z rovnováhy; odpotácel jsem se několik kroků dopředu v naději, že zabráním pádu. Když se tak stalo, v agónii hrůzy jsem si náhle uvědomil blízkost té živé zdechliny; napůl se mi zdálo, že už slyším ohavné duté zvuky jejího dechu. Téměř šílený jsem se přinutil vymrštit ruku, abych odehnal páchnoucí zjevení, které se natolik přiblížilo, když tu v jediné, kataklysmatické vteřině kosmické hrůzy a ďábelskou náhodou se mé prsty dotkly shnilé natažené pazoury toho monstra pod zlatým obloukem.
Nevykřikl jsem, ale všichni démoničtí ghoulové, kteří v té vteřině létali povětřím na nočním větru, vykřikli za mne, neboť v mé mysli explodovala jediná sesouvající se lavina duši stravujících vzpomínek. Vzpomněl jsem si v onom okamžiku na všechno, co bylo; mé vzpomínky šly dál až před onen přízračný zámek a stromy - rozpoznal jsem proměněnou budovu, v níž jsem stál nyní, a poznal jsem tak - a to bylo nejstrašlivější ze všeho - i ono nečisté zjevení, které na mne zíralo, zatímco jsem odtahoval zpět své poskvrněné prsty od jeho.
Ale ve vesmíru existuje útěcha právě tak jako hořkost, a touto útěchou je nepenthes. Ve svrchované hrůze oné vteřiny jsem znovu zapomněl na vše, co mne zděsilo, a explodující ničivá paměť se rozptýlila v chaosu zrcadlících se představ a obrazů. Jako ve snu jsem prchal pryč od oné strašidelné proklaté materie. V měsíčním světle jsem běžel rychle a mlčky. Vrátil jsem se zpět na prostranství s kaplí k onomu mramorovému příbytku a tu, když jsem sestoupil po schodech, shledal jsem, že kamenné padací dveře už víckrát neotevřu; ale toho mi líto nebylo, protože jsem starý zámek s jeho pochmurným hájem nenáviděl. Nyní už létám s posměvačnými přátelskými ghouly nočním větrem a za dne si s nimi hraji v katakombách Nephren-Ka v nepřístupném a neznámém údolí Hadoth u Nilu. Vím, že pro mne není světla kromě světla měsíce nad skalními hroby Nebu, ani pro mne nikdy nebude jiné radosti než veselí při oslavách na počest těch, jimž nelze dát jméno - slavnosti Nitokris pod Velkou pyramidou; ve své nové divokostí a svobodě však bezmála vítám hořkost svého vydědění.
Neboť jakkoli mi nepenthes přináší klid, vím, že jsem pouhý divák; jsem cizincem v tomto století a mezi těmi, kdož jsou stále ještě lidmi. Vím to od okamžiku, kdy jsem napřáhl prsty k přízraku za oním velkým pozlaceným rámem: natáhl jsem tenkrát své prsty a dotkl se pouze chladného a nepoddajného povrchu vyleštěného skla.
Divák
(The Outsider)
H.P. Lovecraft