Nakonec jsem se otřepal a vyklepal bahno, vzal si pár tablet a založil novou chlorátovou kostku do elektrolyzéru masky. Kostky používám pomalu, ale je škoda, že jsem si jich nevzal s sebou víc. Vyspaný jsem se cítil mnohem lépe a myslel jsem, že se z budovy dostanu velmi rychle. Když jsem se podíval na poznámky a nákresy, které jsem si udělal, zaujalo mě, kolik je tu chodeb a jak lehké je udělat základní chybu. Ze šesti východů ze středové místnosti jsem si vybral ten, o kterém jsem měl za to, že jsem jím vstoupil dovnitř - řídil jsem se přitom odhadem podle oka. Když jsem stál přesně ve vchodu, mrtvola vzdálená padesát yardů byla v přímce s určitým lepidodendronem ze vzdáleného lesa. Teď to vypadalo, že takový pohled nemusí být dostatečně přesný - vzdálenost těla způsobila, že rozdíly ve směru vzhledem k obzoru byly stejně malé, i když jsem se díval z vedlejších východů. Ke všemu ten strom se příliš nelišil od ostatních lepidodendronů na obzoru. Když jsem tento závěr ověřoval, zjistil jsem se zlostí, že si nemůžu být jist, který ze tří východů je ten pravý. Copak jsem při každém pokusu prošel jinou sítí chodeb? Tentokrát se přesvědčím. Napadlo mě, že sice nemůžu nechávat stopy, ale značku tu nechat můžu. Bez obleku se neobejdu, ale - protože mám husté vlasy - můžu postrádat přilbu, byla dost velká a lehká na to, aby zůstala na povrchu bahna. Sundal jsem tedy polokouli z hlavy a položil ji u jednoho vchodu - toho vpravo ze tří, které musím vyzkoušet. Šel jsem chodbou s nadějí, že je to ta pravá, opakoval jsem si, které odbočky se mi vybavují, neustále jsem se díval do poznámek a dělal si nové. Kdybych se nedostal ven, budu systematicky zkoušet všechny možné varianty, a když se to nepovede, prohledám stejným způsobem chodby vedoucí z druhého vchodu - a jestli to bude nutné, dojdu až ke třetímu. Dříve nebo později musím narazit na stezku k východu, musím být ale trpělivý. I v tom nejhorším případě se dostanu na volnou planinu včas, abych se vyspal v suchu.Dosavadní výsledky mi trochu sebraly odvahu, i když mi pomohly vyloučit vchod po pravé straně za pouhou hodinu. Z této chodby patrně vycházela jenom síť slepých uliček, které všechny končily daleko od mrtvého těla, a velmi brzy jsem viděl, že sem jsem při průzkumech předchozího odpoledne vůbec nepřišel. Stejně jako předtím jsem však poměrně snadno našel cestu doprostřed. Asi v jednu hodinu odpoledne jsem posunul přilbu k druhému vchodu a začal zkoumat chodby za ním. Zpočátku jsem myslel, že poznávám odbočky, ale brzy jsem se octl v úplně neznámé spleti cest. Nemohl jsem se k tělu dostat a tentokrát to vypadalo, že jsem odříznutý i od středové místnosti, i když jsem měl zato, že jsem si psal každý pohyb, který jsem udělal. Zdálo se, že tu jsou záludné zatáčky a křižovatky, příliš jemné, než abych je dokázal zachytit hrubými nákresy, a mě se začal zmocňovat vztek a zoufalství. S trpělivostí určitě nakonec vyhraju, jenomže můj průzkum bude muset být daleko podrobnější, neúnavný a dlouhodobý. Ve dvě hodiny jsem stále ještě marně bloudil chodbami - prohmatával jsem se vpřed, stále jsem se ohlížel střídavě po přilbě nebo mrtvém těle a s klesající důvěrou si zapisoval poznámky na svitek. Proklínal jsem hloupost a jalovou zvědavost, které mě zatáhly do spleti neviditelných zdí - uvědomoval jsem si, že kdybych stavbu nechal na pokoji a vrátil se zpátky hned poté, kdy jsem vzal krystal, byl bych teď v bezpečí na Terra Nova. Najednou mě napadlo, že bych se mohl pomocí nože podkopat pod neviditelnými zdmi a tak se dostat nejkratší cestou ven - nebo aspoň do chodby, která ven vede. Neměl jsem představu, jak hluboko má budova základy, ale všudypřítomné bahno naznačovalo, že tu není žádná podlaha, jenom půda. Postavil jsem se čelem ke vzdálené a stále strašnější mrtvole a začal horečně rýt do země širokou, ostrou čepelí nože. Do hloubky asi šesti palců sahalo polotekuté bahno, to však najednou zhoustlo. Zdálo se, že spodní vrstva půdy má jinou barvu - našedlý jíl, trochu podobný tomu, co se vyskytuje poblíž severního pólu Venuše. Jak jsem se prokopával blíž k neviditelné bariéře, viděl jsem, že zem je stále tvrdší. Řídké bahno stékalo do jámy stejně rychle, jak jsem jíl vyrýval, ale přesto jsem se do něho stále nořil a pracoval. Kdybych dokázal vysekat pod zdí jakýkoli průchod, bahno by mě nezadrželo. V hloubce asi tří stop však byla půda už tak tvrdá, že jsem kopal velmi pomalu. S tak houževnatým materiálem jsem se nikdy dřív nesetkal, dokonce ani na této planetě. Nožem jsem sekal a štípal pevně udusaný jíl, úlomky, které jsem vytáhl, vypadaly jako kameny nebo kousky kovu. Nakonec se podloží štípat ani sekat nedalo, musel jsem s prací skončit, spodní hrany zdi jsem ale nedosáhl. Hodinu jsem se snažil, ale všechno bylo marné, navíc jsem spotřeboval spoustu energie a musel jsem si vzít zvláštní dávky vyživovacích tablet a založit novou chlorátovou kostku do kyslíkové masky. Znamenalo to také přestávku v každodenním průzkumu, protože jsem pořád příliš slabý na to, abych mohl chodit. Když jsem si očistil ruce a paže z nejhoršího bahna, sedl jsem si, abych napsal tyto záznamy - opírám se o neviditelnou zeď zády k mrtvole. Tělo se už hýbe nejrůznější havětí - zápach přivábil slizké akmany ze vzdálené džungle. Všiml jsem si, že mnoho efješů rostoucích na planině natahuje nekrofágní šlahouny směrem k mrtvole, pochybuji ale, že jsou tak dlouhé, aby tam dosáhly. Bylo by dobré, kdyby se tu objevil nějaký opravdu masožravý tvor, třeba skoráš, protože by mě mohl ucítit a proběhl by chodbami ke mně. Taková zvířata mají zvláštní smysl pro orientaci. Mohl bych je pozorovat, jak se blíží, načrtnout si přibližně, kudy běží, pokud se jim nepodaří dostat se ke mně napoprvé. To by také byla velká pomoc. Kdyby se ke mně přece jenom dostal, s pistolí bych se s ním lehce vypořádal. To jsou ale přehnané naděje. Až dopíšu, budu odpočívat trochu déle a potom budu zase trochu chodit. Jakmile se dostanu do středové místnosti, což by mělo být snadné, zkusím vchod úplně vlevo. Snad se mi nakonec podaří dostat se ven do setmění. Noc-13.VI.
Další potíže. S útěkem budu mít pekelnou svízel, protože se objevily problémy, které jsem vůbec nečekal. Další noc v bahně a zítra mám na krku boj. Zkrátil jsem si odpočinek, vstal a tápal chodbami už od čtyř. Asi za patnáct minut jsem došel do středové místnosti a posunul přilbu, aby označila poslední ze tří možných vchodů. Vyrazil jsem, připadalo mi, že cesta je nějak známá, ale v pěti minutách mě vzburcoval pohled, který mě zdrtil tak, že to ani neumím popsat. Ze vzdáleného lesa za planinou se vynořila skupina pěti nebo šesti odporných lidoještěrů. Na tu dálku jsem je nemohl přesně rozeznat, ale připadalo mi, že se zastavili, obrátili se k lesu a dělali jakési posunky a potom se k nim přidal další tucet. Celá skupina se pak vydala přímo k neviditelné budově, když se blížila, pozorně jsem si ji prohlížel. Nikdy dřív jsem ty bytosti neviděl zblízka jinak než mezi rychlými stíny v džungli. Na pohled se zřetelně podobaly plazům, i když jsem věděl, že je to podobnost pouze povrchní, protože zdejší bytosti nemají nic společného s pozemským životem. Když se dostaly blíž, už mi tak plazovité nepřipadaly - až na plochou hlavu a zelenou, slizkou, jakoby žabí kůži. Kráčely vzpřímeně na zvláštních, pevných pahýlech, jejich přísavky v bahně vydávaly podivné zvuky. Byli to průměrní jedinci, asi sedm stop vysocí, se čtyřmi dlouhými, provazcovitými hrudními tykadly. Pohyby tykadel - pokud Foggovy, Ekbergovy a Janatovy teorie mají pravdu, o čemž jsem dříve pochyboval, ale teď tomu pomalu věřím - ukazovaly, že se bytosti domlouvají. Vytáhl jsem plamenomet a připravil se na tvrdý boj. Nepřítel byl v přesile, ale zbraň mi dávala určitou výhodu. Jestli bytosti budovu znají, přijdou si pro mě, a to by byl klíč, jak se dostat ven, stejně by mi posloužily i masožravé skory. Bylo skoro jisté, že mě napadnou, i když krystal v mojí kapse nemohly vidět, cítily jeho blízkost zvláštním smyslem. K mému velkému překvapení na mě ale nezaútočily. Místo toho se rozdělily a utvořily kolem mě velký kruh v takové vzdálenosti, podle které jsem poznal, že se tisknou k neviditelným zdem. Stály tam v kruhu kolem, dívaly se na mě tiše a zkoumavě, hýbaly tykadly, občas kývly hlavou a pokynuly horními končetinami. Po chvíli jsem viděl, že z lesa přicházejí další lidoještěři, jdou sem a připojují se ke zvědavé skupině. Ti, kteří byli nejblíž mrtvole, na ni jenom zběžně pohlédli, jinak se jí nezabývali. Byl to hrozný pohled, ale lidoještěry to vůbec neznepokojilo. Sem tam některý z nich odehnal mouchy prackou nebo tykadly, nebo přísavkami na pahýlech rozmáčkl akmana, sifiklaka nebo natažené efješe. Jak jsem se ohlížel po groteskních a nečekaných vetřelcích a přemýšlel o tom, proč mě nenapadli hned, opustila mě najednou veškerá vůle a nervová energie, abych pokračoval v hledání cesty ven. Opřel jsem se bezvládně o neviditelnou zeď chodby, ve které jsem zrovna stál, a nechal myšlenky, aby spřádaly řetězce nejdivočejších spekulací. Stovka tajemství, která mě dřív překvapovala, najednou měla nový, zlověstný význam, a na mě padla neovladatelná hrůza, jakou jsem dřív nezažil. Myslím, že jsem zjistil, proč ty odporné bytosti kolem mě postávaly a čekaly. Myslím taky, že jsem nakonec rozluštil tajemství průhledné stavby. Vábivý krystal, který jsem měl, tělo muže, který ho měl přede mnou - to všechno začalo nabývat temný a výhružný smysl. To nebyl řetěz obyčejných náhod, díky kterým jsem se ztratil v neviditelných, nezastřešených chodbách. Vůbec ne. Nepochybně to místo bylo opravdové bludiště - labyrint, který postavili ti ďáblové, jejichž zručnost a schopnosti jsem zatraceně podcenil, Mohl jsem to tušit dřív, když jsem věděl, jak dovední jsou v architektuře? Účel stavby byl jasný. Byla to past - past určená k odchytu lidí, s krystalem jako návnadou. Ty plazovité bytosti ve válce proti zlodějům krystalů sáhly ke strategii a použily naši chamtivost proti nám. Dwight - pokud rozkládající se tělo patřilo skutečně jemu - byl obětí. Určitě se chytil pár dní předtím, a už nenašel cestu zpátky. Nedostatek vody ho nepochybně přivedl k šílenství, a možná spotřeboval i chlorátové kostky. Maska mu asi nespadla náhodou. Pravděpodobnější byla sebevražda. Než by čekal na pomalou smrt, vyřešil situaci tak, že shodil masku a nechal smrtící atmosféru, ať s ním skoncuje hned. Strašná ironie jeho osudu byla v tom, že zůstal ležet pár kroků od východu, který se mu nepodařilo najít. Kdyby hledal o minutu déle, zachránil by se. A teď jsem v pasti, stejně jako byl on. Jsem v pasti, stádo zvědavců okolo na mě civí a vychutnává kaši, do které jsem se dostal. To pomyšlení mě dohánělo k šílenství, a jak se mě zmocňovalo, popadl mě záchvat paniky a já jsem se bezcílně rozběhl neviditelnými chodbami. Na několik vteřin se ze mě stal šílenec - potácel jsem se, klopýtal, otloukal se o neviditelné zdi, a nakonec jsem se bez dechu sesunul do bahna, jako rozedraná hromada krvácejícího masa bez rozumu. Pádem jsem se trochu vzpamatoval, takže když jsem se vyškrábal na nohy, zase jsem viděl jasně a dokázal jsem uvažovat. Pozorovatelé kolem kývali tykadly ve zvláštním, nepravidelném rytmu, který vypadal jako zlomyslný, nepřátelský smích, když jsem vstal, divoce jsem jim zahrozil pěstí. Zdálo se, že moje gesto vyvolalo další strašné veselí. Pár z nich je neohrabaně napodobilo zelenavými horními končetinami. Zastyděl jsem se, pokusil jsem se spočítat, jaké mám možnosti, a zhodnotit situaci. Koneckonců jsem na tom nebyl tak zle jak Dwight. Na rozdíl od něho jsem věděl, o co jde - a předem varován, předem ozbrojen. Měl jsem důkaz, že k východu se nakonec dá dojít, takže nebudu jako on upadat do předčasného zoufalství. Tělo - nebo kostra, která brzy zbude - bylo pořád přede mnou jako ukazatel hledaného východu, a když budu zatraceně trpělivý, dostanu se nakonec ven, pokud se budu dostatečně dlouho a inteligentně snažit. Měl jsem ale tu nevýhodu, že mě obklopili ti plazovití mizerové. Teď, když už jsem věděl, jaký účel past má - neviditelný materiál prozradil vědu a technologii vyspělejší než pozemskou - jsem už nemohl podceňovat inteligenci a schopnosti svých nepřátel. Na útěku bych měl dost problémů, i když mám plamenomet - i kdybych měl odvahu a byl rychlý, nepochybně mě na dlouhém útěku uvidí.Nejdřív se ale musím dostat ven - musí se mi podařit navnadit nebo vyprovokovat některou stvůru, aby se ke mně vydala. Když jsem si připravoval pistoli ke střelbě a počítal, jak jsem na tom se zásobou munice, napadlo mě vyzkoušet, jak byl plamen účinkoval na neviditelné zdi. Že bych přehlédl tak prostý způsob, jak utéct? Neměl jsem žádnou představu o chemickém složení průhledné bariéry, a bylo možné, že by ji jazyk plamene rozkrojil jako máslo. Vybral jsem si místo směrem k mrtvole, pečlivě jsem zblízka zamířil a špičkou nože zkoušel, jaký účinek na zeď oheň má. Nic se nezměnilo. Viděl jsem, jak se plamen roztříštil, když narazil na povrch, a v té chvíli jsem si uvědomil, že moje naděje byly marné. K východu mě dovede jenom dlouhé, únavné hledání.
Spolkl jsem další vyživovací tabletu a vložil novou chlorátovou kostku do elektrolyzéru, znovu jsem si vzpomněl, co jsem původně chtěl dělat: vrátit se do středové místnosti a začít nanovo. Neustále jsem nahlížel do poznámek a psal si nové - vybíral jsem si jednu špatnou odbočku za druhou, ale potácel jsem se zoufale dopředu, dokud odpolední světlo nezesláblo. Při pochodu jsem se občas podíval po tichém kruhu výsměšných pohledů a všiml jsem si, že se diváci postupně mění. Neustále se někteří vraceli do lesa a na jejich místa přicházeli jiní.
Čím více jsem přemýšlel o jejich taktice, tím méně se mi líbili, protože mě napadlo, proč to asi dělají. Mohli se do mě kdykoli pustit, ale vypadalo to, že se radši dívají, jak se snažím utéct. Musel jsem z toho jedině usoudit, že se jim takové představení zamlouvá - ještě víc jsem se teď děsil možnosti, že jim padnu do rukou. Když se setmělo, přestal jsem s hledáním a posadil se do bláta, abych si odpočinul. Píšu ve světle baterky, za chvíli zkusím usnout. Doufám, že zítra budu venku, protože v láhvi už je vody na dně a lakolové tablety jsou ubohou náhražkou za vodu. Nechtělo by se mi zkoušet vlhkost z bahna, protože voda z blat se dá pít, jenom když je destilovaná. Proto jsme také do oblastí žlutého jílu zaváděli tak dlouhá vodovodní potrubí - nebo jsme čekali na déšť, když nás ti mizerové našli a potrubí poškodili. Už také nemám moc chlorátových kostek, musím se snažit snížit spotřebu kyslíku, pokud to bude možné. Moje odpolední pokusy s podhrabáváním a potom ten záchvat paniky stály nebezpečně mnoho vzduchu. Zítra omezím fyzickou námahu na nejnutnější minimum, pokud nenarazím na plazy a nebudu se muset s nimi seprat. Musí mi zůstat dost chlorátu pro cestu zpátky na Terra Nova. Moji nepřátelé jsou stále nablízku, vidím kolem sebe kruh mihotavých pochodní. Z těch světel jde hrůza, nemůžu kvůli nim spát. Noc -14.VI. Celý další den hledání a pořád žádný východ! Začínám se strachovat, jak to bude s vodou, protože v poledne jsem vypil z lahve poslední kapku. Odpoledne sprchlo, vrátil jsem se do středové místnosti pro přilbu, kterou jsem tam nechal jako značku - použil jsem ji jako misku a získal tak asi dva šálky vody. Většinu jsem vypil, ale zbyteček jsem nalil do láhve. Lakolové tablety žízeň trochu potlačují, doufám, že v noci bude zase pršet. Nechávám teď přilbu obrácenou, aby zachytila všechno, co padá shůry. Vyživovacích tablet taky nemám nejvíc, ale není jich ještě nebezpečně málo. Od nynějška snížím dávky na polovinu. Starost mi dělají jenom chlorátové kostky, protože i když se nijak zvlášť nenamáhám, pro celodenní chůzi jich spotřebuji nebezpečně mnoho, cítím se slabý, jak usilovně hospodařím s kyslíkem, a mám stále větší žízeň. Když omezím potravu, budu se asi cítit ještě hůř. Na tom labyrintu je něco prokletého - něco záhadného. Přísahal bych, že jsem při mapování určité odbočky vyloučil, jenomže každý nový pokus mým předchozím závěrům odporuje. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak ztracení jsme bez vizuálních orientačních bodů. Slepec by na tom byl líp - ale pro většinu z nás je králem smyslů zrak. Bezvýchodné tápání má za výsledek jenom to, že mi odvahy stále ubývá. Teď už chápu, jak se musel cítit chudák Dwight. Zbyla z něho už jenom kostra, sifiklakové, akmani a masařky už jsou pryč. Efješi trhají kožený oblek na kousky, rostou rychleji, než jsem myslel. A celou dobu kolem bariéry stojí a střídají se diváci, civí na mě, smějí se mi a baví se tou mizérií, ve které jsem se ocitl. Ještě jeden den a zblázním se, pokud nepadnu vyčerpáním.
Nedá se ale nic dělat než vytrvat. Dwight by se byl dostal ven, kdyby vydržel o minutu déle. Je také možné, že někdo z Terra Nova mě brzo půjde hledat, i když jsem pryč teprve třetí den. Strašně mě bolí svaly, nemůžu si ale do toho hnusného bahna lehnout a odpočívat. Minulou noc, přestože jsem byl strašně unavený, jsem spal jen chvílemi, a bojím se, že dnes v noci to nebude o nic lepší. Žiju v nekonečné noční můře - na hranici bdění a snu, ale nejsem ani doopravdy vzhůru, ani nespím. Ruce se mi třesou, teď už nemůžu dál psát. Kruh pochodní kolem mě je strašidelný. Pozdě odpoledne - 15.VI. Velký pokrok! Vypadá to dobře. Jsem velmi slabý, do rána jsem moc nespal. Pak jsem podřimoval až do poledne, vůbec jsem si ale neodpočinul. Nepršelo, žízní jsem hrozně zesláblý. Snědl jsem vyživovací tabletu navíc, abych mohl chodit, ale bez vody je to skoro k ničemu. Zkusil jsem trochu vody z bláta, ale bylo mi příšerně zle a měl jsem pak ještě větší žízeň než předtím. Musím šetřit chlorátové kostky, takže se skoro dusím nedostatkem kyslíku. Většinou moc chodit nemůžu, ale bahnem se plazit dokážu. Kolem druhé hodiny odpoledne jsem měl pocit, že některé chodby poznávám, a dostal jsem se hodně blízko k mrtvole - nebo kostře - blíž, než jsem byl při předchozích pokusech. Jednou jsem sešel do slepé uličky, ale objevil jsem hlavní stezku za pomoci mé mapy a poznámek. Je nešikovné, že těch poznámek je tolik. Určitě už zabraly tři stopy záznamového svitku. Musím se na dlouho zastavovat, abych je prošel. V hlavě mi hučí žízní, vyčerpáním a nedostatkem vzduchu, těžko chápu všechno, co jsem si psal. Ty zatracené zelené potvory na mě pořád hledí, chechtají se těmi svými tykadly a někdy dělají posunky, jako by se bavily vtipem, kterému nemůžu rozumět.
Asi ve tři hodiny jsem se dostal trochu do tempa. Našel jsem průchod, na který jsem podle svých poznámek předtím nenarazil, a když jsem ho zkusil, zjistil jsem, že se plazím v kruhu ke kostře obalené šlahouny. Sledoval jsem jakoby spirálu, hodně podobnou té, kterou jsem se poprvé dostal do středové místnosti. Kdykoli jsem došel k pobočnému průchodu nebo rozcestí, snažil jsem se udržet směr co nejvíc podobný původní trase. Jak jsem se tak v kruhu blížil ke svému strašnému orientačnímu bodu, pozorovatelé začali divočeji gestikulovat a bez hlesu se vysmívat. Zřejmě v mém postupu viděli cosi pochmurně zábavného - nejspíš jim bylo jasné, jak bezmocný budu, až na ně narazím. Nechal jsem je, ať se baví, i když jsem si uvědomoval, jak hrozně jsem zesláblý, připravil jsem si plamenomet a všechny zásobníky, abych se přes tu zlomyslnou ještěří falangu dostal. Naděje vystoupila vysoko, na nohy jsem se však nezvedl. Bylo lepší zatím se plazit a šetřit síly na střetnutí s lidoještěry. Postupoval jsem velmi pomalu, nebezpečí, že zahnu do slepé chodby, bylo velké, zdálo se ale, že stále mířím ke svému cíli z kostí. Úspěch mi dodal sil, zapomněl jsem pro tu chvíli na bolest, žízeň a skrovnou zásobu chlorátových kostek. Stvůry se teď všechny shromáždily kolem vchodu - gestikulovaly, poskakovaly a smály se svými tykadly. Uvědomil jsem si, že brzo se utkám s celou hordou - a možná se zbraněmi, které si donesly z lesa.Jsem teď už jenom několik yardů od kostry, počkám chvíli, než vyjdu ven a začnu se probíjet tou odpornou bandou. Věřím, že s poslední špetkou sil je rozpráším, bez ohledu na počet, protože pistole je obrovsky výkonná. Pak se utábořím na suchém mechu na okraji planiny a ráno mě čeká únavný pochod džunglí na Terra Nova. Jak budu rád, až znovu uvidím živého člověka a lidská obydlí. Zuby lebky svítí a strašně se šklebí. Navečer -15.VI. Hrůza a zoufalství. Zase všechno špatně! Po předchozí odbočce jsem se stále blížil ke kostře, ale náhle jsem narazil na přepážku. Znovu jsem se spletl, octl jsem se tam, kde jsem byl před třemi dny, při prvním marném pokusu opustit bludiště. Nevím, jestli jsem řval nebo ne - asi jsem byl příliš slabý na to, abych vydal nějaký zvuk. Jenom jsem dlouho ležel v bahně, zatímco ty zelené bestie venku skákaly a smály se a gestikulovaly. Po chvíli jsem se trochu sebral. Žízeň, slabost a dusnost mě rychle zmáhaly, s poslední špetkou síly jsem založil chlorátovou kostku do elektrolyzéru - už bez starostí a bez ohledu na to, že bych potřeboval další pro cestu na Terra Nova. Čerstvý kyslík mě mírně osvěžil, mohl jsem se rozhlédnout pozorněji.
Vypadalo to, že jsem zůstal trochu dál od ubohého Dwighta než při prvním zklamání, a malátně jsem přemýšlel, jestli jsem se ocitl v jiné chodbě, trochu vzdálenější. Se stínem naděje jsem se pracně sunul dopředu - ale po několika stopách jsem narazil na slepou stěnu stejně jako předtím. Takže to byl konec. Za tři dny jsem nikam nedošel, nemám už sil. Brzo se zblázním žízní, nemám už chlorátové kostky na zpáteční cestu. Ještě mě trochu zajímá, proč se ty stvůry tak namačkaly kolem vchodu, když se mi vysmívaly. To asi patřilo ke frašce - abych si myslel, že se blížím k východu, o kterém věděly, že neexistuje. Už dlouho nevydržím, rozhodl jsem se ale, že nebudu věci urychlovat jako Dwight. Jeho šklebící se lebka je obrácená ke mně, otočily ji šlahouny efješů, které hltají kožený oblek. Strašidelný pohled prázdných očních důlků je horší než civění těch ještěřích stvůr. Jako by mi ty mrtvé, vyšklebené bílé zuby vyhrožovaly. Budu ležet v bahně úplně tiše a nastřádám všechny síly. Záznam - doufám, že se dostane do rukou těch, kdo pro mě přijdou, a varuje je - bude brzy u konce. Až dopíšu, budu dlouho odpočívat. Pak, to už bude dost tma na to, než aby ty příšery dobře viděly, seberu poslední zbytky sil a pokusím se přehodit záznamový svitek přes zeď a vstupní chodbu na pláň venku. Musím si dát pozor, abych házel doleva, aby zpráva nedopadla k té poskakující bandě, co mě s takovou radostí obléhá. Možná se svitek na věky ztratí v bahně, možná ale dopadne do nějakého roští a nakonec se dostane do lidských rukou. Pokud ho někdo bude číst, doufám, že bude víc než varováním před pastí. Snad bude poučením pro naši rasu, aby nechávala zářící krystaly tam, kde jsou. Patří jenom Venuši. Naše planeta je tak nutně nepotřebuje, a já jsem přesvědčen, že tím, že jsme se snažili krystaly získat, jsme porušili nějaký tajuplný, neznámý zákon - zákon ukrytý hluboko v tajemném vesmíru. Kdo může říct, jaké temné, mocné, nepředstavitelné síly mohou vyvolat ti ještěři, kteří hlídají tak zvláštním způsobem své poklady? Dwight a já už jsme zaplatili, stejně jako platili a budou platit jiní. Možná ale, že taková ojedinělá úmrtí jsou jenom předehrou hrůz, které teprve přijdou. Nechme Venuši, co patří jenom Venuši.Jsem už hodně blízko smrti a bojím se, že až se setmí, nedokážu svitek vyhodit. Jestli se to nepovede, dostane se do rukou lidoještěrům a ti nejspíš poznají, o co jde. Nebudou chtít, aby byl někdo před labyrintem varován -nepochopí, že moje zpráva je také jejich obhajobou. Jak se blíží konec, cítím stále větší mír. Kdo může říct, jestli ve škále kosmického jsoucna stojí ten či onen druh výše, nebo se blíží nejrozšířenější organické normě - jejich, nebo můj? Vytáhl jsem z kapsy krystal, abych se na něj v posledních chvílích podíval. Září krutě a hrozivě v červených paprscích umírajícího dne. Přešlapující horda si ho všimla, gesta se změnila, ale nerozumím jim. Nechápu, proč pořád zůstávají shluklí kolem vchodu, místo aby šli blíž k průhledné stěně. Slábnu a už nemůžu psát. Všechno se kolem mě točí, vědomí ale ještě neztrácím. Dokážu svitek přehodit přes zeď? Krystal tak září, i když soumrak houstne. Tma. Jsem velmi slabý. Tamti se mi pořád smějí a přešlapují kolem vchodu, zapálili ty svoje zatracené pochodně. Jdou pryč? Zdálo se mi, že slyším nějaký zvuk... na nebi je světlo...
ZPRÁVA WESLEYHO P. MILLERA, SUPT"
SKUPINA A, VENUS CRYSTAL CO.
(TERRA NOVA, NA VENUŠI -16. VI.)
Náš průzkumník A-49, Kenton J. Stanfield, 5317 Marshall Street, Richmond, Va" odešel z Terra Nova brzy ráno dne 12. VI. na krátkodobou cestu vytyčenou detektorem. Návrat plánován 13. nebo 14. Neobjevil se do večera 15" vypraven tedy průzkumný letoun FR-58 s pěti muži pod mým velením, odlet v 8 večer, trasa určená detektorem. Střelka nevykazovala změn proti dřívějšímu měření. Sledovali jsme trasu k Eryxské vysočině, celou cestu byly zapojeny silné reflektory. Trojhlavňové plamenomety a D-zářiče by rozehnaly průměrnou nepřátelskou sílu domorodců nebo nebezpečnou skupinu masožravých skorášů. Nad otevřenou plání Eryxu jsme zahlédli skupinu pohybujících se světel, poznali jsme, že patří pochodním domorodců. Když jsme se přiblížili, rozprchli se do lesa. Bylo jich něco mezi sedmdesáti až stem. Detektor označil krystal na místě, kde byli domorodci. Snesli jsme se níž, reflektory zachytily jakési předměty ležící na zemi. Kostru omotanou efješem a ve vzdálenosti 10 stop neporušené tělo. Sestoupili jsme letadlem až k tělům, okraj křídla však narazil na neviditelnou překážku.
K tělům jsme se blížili pěšky, došli jsme brzy k hladké, neviditelné bariéře, která nás velmi překvapila. Když jsme se podle hmatu dostávali k tělu, narazili jsme na vchod, za kterým byl prázdný prostor s dalším vchodem vedoucím ke kostře. Rostliny sice zlikvidovaly oblek, vedle však zůstala očíslovaná kovová přilba, patřící společnosti. Byl to průzkumník B-9, Frederick N. Dwight z Koenigovy divize, který odešel z Terra Nova před dvěma měsíci za dlouhodobým posláním.Mezi kostrou a neporušeným tělem byla další zeď, ale druhého muže jsme snadno identifikovali jako Stanfielda. V levé ruce držel záznamový svitek a v pravé ruce pero, vypadalo to, že v okamžiku smrti ještě psal. Neviděli jsme žádný krystal, ale detektor ukazoval, že u Stanfieldova těla je jeden velký kus. Dalo nám dost práce, než jsme se ke Stanfieldovi dostali, ale nakonec se nám to podařilo. Tělo bylo ještě teplé a velký krystal ležel vedle něj, zabořený do řídkého bahna. Ihned jsme začali studovat záznamový svitek, který měl v levé ruce, a připravili se podniknout kroky založené na jeho údajích. Obsah svitku tvoří dlouhé vyprávění, které jsme zařadili před tuto zprávu, důležité popisy z vyprávění jsme si ověřili, vysvětlují to, co jsme našli. Závěrečné části záznamu ukazují rozpad osobnosti, ale není důvod pochybovat o podstatné části záznamu. Stanfield zřejmě zahynul žízní kombinovanou s nedostatkem kyslíku, srdeční námahou a psychickým strádáním. Masku měl nasazenou, volně produkovala kyslík, i když zásoba chlorátových kostek byla minimální. Naše letadlo bylo poškozeno, telegrafovali jsme tedy Andersenovi, ať pošle opravárenský letoun FG-7 s demoliční četou a nákladem trhavin. Ráno byl FH-58 opraven a vracel se zpátky s Andersonem, který odvážel obě těla a krystal. Dwighta a Stanfielda pohřbíme na hřbitově Společnosti, krystal pošleme příští pozemskou linkou lodí do Chicaga. Později budeme postupovat podle Stanfieldova návrhu - mám na mysli návrh ze starší, rozumější části zprávy - a přivedeme sem dost vojáků, abychom mohli domorodce vyhladit. Až to tu vyčistíme, budeme moci sbírat krystaly neomezeně. Odpoledne jsme opatrně zkoumali tu neviditelnou budovu nebo past za pomoci dlouhého vodícího provazu a pro archiv jsme připravili úplný plánek. Útvar na nás dělal velký dojem, pro chemickou analýzu jsme odebrali vzorky hmoty. Všechny tyto znalosti se nám budou hodit při dobývání různých domorodých měst. Naše diamantové vrtáky typu C neviditelným materiálem pronikají, a četa už připravuje nálože pro odpal. Až skončíme, nic tu nezbude. Budova je nebezpečná vzdušné i jiné dopravě.
Když člověk vidí plán labyrintu, zarazí ho ironie Dwightova, ale i Stanfieldova osudu. Když jsme se snažili dojít od kostry k druhému tělu, po pravé straně jsme další vstup nenašli, ale Markheim našel vchod z první vnitřní haly asi patnáct stop za Dwightem a čtyři či pět stop za Stanfieldem. Za ním byla dlouhá chodba, kterou jsme zkoumali až později, ale po pravé straně této chodby byl další vchod, který vedl přímo k tělu. Stanfield by dosáhl východu, kdyby ušel dvacet dvě nebo dvacet tři stopy, pokud by našel průchod, který ležel přímo za ním - průchod, který v zoufalství a vyčerpání přehlédl.
Další potíže. S útěkem budu mít pekelnou svízel, protože se objevily problémy, které jsem vůbec nečekal. Další noc v bahně a zítra mám na krku boj. Zkrátil jsem si odpočinek, vstal a tápal chodbami už od čtyř. Asi za patnáct minut jsem došel do středové místnosti a posunul přilbu, aby označila poslední ze tří možných vchodů. Vyrazil jsem, připadalo mi, že cesta je nějak známá, ale v pěti minutách mě vzburcoval pohled, který mě zdrtil tak, že to ani neumím popsat. Ze vzdáleného lesa za planinou se vynořila skupina pěti nebo šesti odporných lidoještěrů. Na tu dálku jsem je nemohl přesně rozeznat, ale připadalo mi, že se zastavili, obrátili se k lesu a dělali jakési posunky a potom se k nim přidal další tucet. Celá skupina se pak vydala přímo k neviditelné budově, když se blížila, pozorně jsem si ji prohlížel. Nikdy dřív jsem ty bytosti neviděl zblízka jinak než mezi rychlými stíny v džungli. Na pohled se zřetelně podobaly plazům, i když jsem věděl, že je to podobnost pouze povrchní, protože zdejší bytosti nemají nic společného s pozemským životem. Když se dostaly blíž, už mi tak plazovité nepřipadaly - až na plochou hlavu a zelenou, slizkou, jakoby žabí kůži. Kráčely vzpřímeně na zvláštních, pevných pahýlech, jejich přísavky v bahně vydávaly podivné zvuky. Byli to průměrní jedinci, asi sedm stop vysocí, se čtyřmi dlouhými, provazcovitými hrudními tykadly. Pohyby tykadel - pokud Foggovy, Ekbergovy a Janatovy teorie mají pravdu, o čemž jsem dříve pochyboval, ale teď tomu pomalu věřím - ukazovaly, že se bytosti domlouvají. Vytáhl jsem plamenomet a připravil se na tvrdý boj. Nepřítel byl v přesile, ale zbraň mi dávala určitou výhodu. Jestli bytosti budovu znají, přijdou si pro mě, a to by byl klíč, jak se dostat ven, stejně by mi posloužily i masožravé skory. Bylo skoro jisté, že mě napadnou, i když krystal v mojí kapse nemohly vidět, cítily jeho blízkost zvláštním smyslem. K mému velkému překvapení na mě ale nezaútočily. Místo toho se rozdělily a utvořily kolem mě velký kruh v takové vzdálenosti, podle které jsem poznal, že se tisknou k neviditelným zdem. Stály tam v kruhu kolem, dívaly se na mě tiše a zkoumavě, hýbaly tykadly, občas kývly hlavou a pokynuly horními končetinami. Po chvíli jsem viděl, že z lesa přicházejí další lidoještěři, jdou sem a připojují se ke zvědavé skupině. Ti, kteří byli nejblíž mrtvole, na ni jenom zběžně pohlédli, jinak se jí nezabývali. Byl to hrozný pohled, ale lidoještěry to vůbec neznepokojilo. Sem tam některý z nich odehnal mouchy prackou nebo tykadly, nebo přísavkami na pahýlech rozmáčkl akmana, sifiklaka nebo natažené efješe. Jak jsem se ohlížel po groteskních a nečekaných vetřelcích a přemýšlel o tom, proč mě nenapadli hned, opustila mě najednou veškerá vůle a nervová energie, abych pokračoval v hledání cesty ven. Opřel jsem se bezvládně o neviditelnou zeď chodby, ve které jsem zrovna stál, a nechal myšlenky, aby spřádaly řetězce nejdivočejších spekulací. Stovka tajemství, která mě dřív překvapovala, najednou měla nový, zlověstný význam, a na mě padla neovladatelná hrůza, jakou jsem dřív nezažil. Myslím, že jsem zjistil, proč ty odporné bytosti kolem mě postávaly a čekaly. Myslím taky, že jsem nakonec rozluštil tajemství průhledné stavby. Vábivý krystal, který jsem měl, tělo muže, který ho měl přede mnou - to všechno začalo nabývat temný a výhružný smysl. To nebyl řetěz obyčejných náhod, díky kterým jsem se ztratil v neviditelných, nezastřešených chodbách. Vůbec ne. Nepochybně to místo bylo opravdové bludiště - labyrint, který postavili ti ďáblové, jejichž zručnost a schopnosti jsem zatraceně podcenil, Mohl jsem to tušit dřív, když jsem věděl, jak dovední jsou v architektuře? Účel stavby byl jasný. Byla to past - past určená k odchytu lidí, s krystalem jako návnadou. Ty plazovité bytosti ve válce proti zlodějům krystalů sáhly ke strategii a použily naši chamtivost proti nám. Dwight - pokud rozkládající se tělo patřilo skutečně jemu - byl obětí. Určitě se chytil pár dní předtím, a už nenašel cestu zpátky. Nedostatek vody ho nepochybně přivedl k šílenství, a možná spotřeboval i chlorátové kostky. Maska mu asi nespadla náhodou. Pravděpodobnější byla sebevražda. Než by čekal na pomalou smrt, vyřešil situaci tak, že shodil masku a nechal smrtící atmosféru, ať s ním skoncuje hned. Strašná ironie jeho osudu byla v tom, že zůstal ležet pár kroků od východu, který se mu nepodařilo najít. Kdyby hledal o minutu déle, zachránil by se. A teď jsem v pasti, stejně jako byl on. Jsem v pasti, stádo zvědavců okolo na mě civí a vychutnává kaši, do které jsem se dostal. To pomyšlení mě dohánělo k šílenství, a jak se mě zmocňovalo, popadl mě záchvat paniky a já jsem se bezcílně rozběhl neviditelnými chodbami. Na několik vteřin se ze mě stal šílenec - potácel jsem se, klopýtal, otloukal se o neviditelné zdi, a nakonec jsem se bez dechu sesunul do bahna, jako rozedraná hromada krvácejícího masa bez rozumu. Pádem jsem se trochu vzpamatoval, takže když jsem se vyškrábal na nohy, zase jsem viděl jasně a dokázal jsem uvažovat. Pozorovatelé kolem kývali tykadly ve zvláštním, nepravidelném rytmu, který vypadal jako zlomyslný, nepřátelský smích, když jsem vstal, divoce jsem jim zahrozil pěstí. Zdálo se, že moje gesto vyvolalo další strašné veselí. Pár z nich je neohrabaně napodobilo zelenavými horními končetinami. Zastyděl jsem se, pokusil jsem se spočítat, jaké mám možnosti, a zhodnotit situaci. Koneckonců jsem na tom nebyl tak zle jak Dwight. Na rozdíl od něho jsem věděl, o co jde - a předem varován, předem ozbrojen. Měl jsem důkaz, že k východu se nakonec dá dojít, takže nebudu jako on upadat do předčasného zoufalství. Tělo - nebo kostra, která brzy zbude - bylo pořád přede mnou jako ukazatel hledaného východu, a když budu zatraceně trpělivý, dostanu se nakonec ven, pokud se budu dostatečně dlouho a inteligentně snažit. Měl jsem ale tu nevýhodu, že mě obklopili ti plazovití mizerové. Teď, když už jsem věděl, jaký účel past má - neviditelný materiál prozradil vědu a technologii vyspělejší než pozemskou - jsem už nemohl podceňovat inteligenci a schopnosti svých nepřátel. Na útěku bych měl dost problémů, i když mám plamenomet - i kdybych měl odvahu a byl rychlý, nepochybně mě na dlouhém útěku uvidí.Nejdřív se ale musím dostat ven - musí se mi podařit navnadit nebo vyprovokovat některou stvůru, aby se ke mně vydala. Když jsem si připravoval pistoli ke střelbě a počítal, jak jsem na tom se zásobou munice, napadlo mě vyzkoušet, jak byl plamen účinkoval na neviditelné zdi. Že bych přehlédl tak prostý způsob, jak utéct? Neměl jsem žádnou představu o chemickém složení průhledné bariéry, a bylo možné, že by ji jazyk plamene rozkrojil jako máslo. Vybral jsem si místo směrem k mrtvole, pečlivě jsem zblízka zamířil a špičkou nože zkoušel, jaký účinek na zeď oheň má. Nic se nezměnilo. Viděl jsem, jak se plamen roztříštil, když narazil na povrch, a v té chvíli jsem si uvědomil, že moje naděje byly marné. K východu mě dovede jenom dlouhé, únavné hledání.
Spolkl jsem další vyživovací tabletu a vložil novou chlorátovou kostku do elektrolyzéru, znovu jsem si vzpomněl, co jsem původně chtěl dělat: vrátit se do středové místnosti a začít nanovo. Neustále jsem nahlížel do poznámek a psal si nové - vybíral jsem si jednu špatnou odbočku za druhou, ale potácel jsem se zoufale dopředu, dokud odpolední světlo nezesláblo. Při pochodu jsem se občas podíval po tichém kruhu výsměšných pohledů a všiml jsem si, že se diváci postupně mění. Neustále se někteří vraceli do lesa a na jejich místa přicházeli jiní.
Čím více jsem přemýšlel o jejich taktice, tím méně se mi líbili, protože mě napadlo, proč to asi dělají. Mohli se do mě kdykoli pustit, ale vypadalo to, že se radši dívají, jak se snažím utéct. Musel jsem z toho jedině usoudit, že se jim takové představení zamlouvá - ještě víc jsem se teď děsil možnosti, že jim padnu do rukou. Když se setmělo, přestal jsem s hledáním a posadil se do bláta, abych si odpočinul. Píšu ve světle baterky, za chvíli zkusím usnout. Doufám, že zítra budu venku, protože v láhvi už je vody na dně a lakolové tablety jsou ubohou náhražkou za vodu. Nechtělo by se mi zkoušet vlhkost z bahna, protože voda z blat se dá pít, jenom když je destilovaná. Proto jsme také do oblastí žlutého jílu zaváděli tak dlouhá vodovodní potrubí - nebo jsme čekali na déšť, když nás ti mizerové našli a potrubí poškodili. Už také nemám moc chlorátových kostek, musím se snažit snížit spotřebu kyslíku, pokud to bude možné. Moje odpolední pokusy s podhrabáváním a potom ten záchvat paniky stály nebezpečně mnoho vzduchu. Zítra omezím fyzickou námahu na nejnutnější minimum, pokud nenarazím na plazy a nebudu se muset s nimi seprat. Musí mi zůstat dost chlorátu pro cestu zpátky na Terra Nova. Moji nepřátelé jsou stále nablízku, vidím kolem sebe kruh mihotavých pochodní. Z těch světel jde hrůza, nemůžu kvůli nim spát. Noc -14.VI. Celý další den hledání a pořád žádný východ! Začínám se strachovat, jak to bude s vodou, protože v poledne jsem vypil z lahve poslední kapku. Odpoledne sprchlo, vrátil jsem se do středové místnosti pro přilbu, kterou jsem tam nechal jako značku - použil jsem ji jako misku a získal tak asi dva šálky vody. Většinu jsem vypil, ale zbyteček jsem nalil do láhve. Lakolové tablety žízeň trochu potlačují, doufám, že v noci bude zase pršet. Nechávám teď přilbu obrácenou, aby zachytila všechno, co padá shůry. Vyživovacích tablet taky nemám nejvíc, ale není jich ještě nebezpečně málo. Od nynějška snížím dávky na polovinu. Starost mi dělají jenom chlorátové kostky, protože i když se nijak zvlášť nenamáhám, pro celodenní chůzi jich spotřebuji nebezpečně mnoho, cítím se slabý, jak usilovně hospodařím s kyslíkem, a mám stále větší žízeň. Když omezím potravu, budu se asi cítit ještě hůř. Na tom labyrintu je něco prokletého - něco záhadného. Přísahal bych, že jsem při mapování určité odbočky vyloučil, jenomže každý nový pokus mým předchozím závěrům odporuje. Nikdy předtím jsem si neuvědomil, jak ztracení jsme bez vizuálních orientačních bodů. Slepec by na tom byl líp - ale pro většinu z nás je králem smyslů zrak. Bezvýchodné tápání má za výsledek jenom to, že mi odvahy stále ubývá. Teď už chápu, jak se musel cítit chudák Dwight. Zbyla z něho už jenom kostra, sifiklakové, akmani a masařky už jsou pryč. Efješi trhají kožený oblek na kousky, rostou rychleji, než jsem myslel. A celou dobu kolem bariéry stojí a střídají se diváci, civí na mě, smějí se mi a baví se tou mizérií, ve které jsem se ocitl. Ještě jeden den a zblázním se, pokud nepadnu vyčerpáním.
Nedá se ale nic dělat než vytrvat. Dwight by se byl dostal ven, kdyby vydržel o minutu déle. Je také možné, že někdo z Terra Nova mě brzo půjde hledat, i když jsem pryč teprve třetí den. Strašně mě bolí svaly, nemůžu si ale do toho hnusného bahna lehnout a odpočívat. Minulou noc, přestože jsem byl strašně unavený, jsem spal jen chvílemi, a bojím se, že dnes v noci to nebude o nic lepší. Žiju v nekonečné noční můře - na hranici bdění a snu, ale nejsem ani doopravdy vzhůru, ani nespím. Ruce se mi třesou, teď už nemůžu dál psát. Kruh pochodní kolem mě je strašidelný. Pozdě odpoledne - 15.VI. Velký pokrok! Vypadá to dobře. Jsem velmi slabý, do rána jsem moc nespal. Pak jsem podřimoval až do poledne, vůbec jsem si ale neodpočinul. Nepršelo, žízní jsem hrozně zesláblý. Snědl jsem vyživovací tabletu navíc, abych mohl chodit, ale bez vody je to skoro k ničemu. Zkusil jsem trochu vody z bláta, ale bylo mi příšerně zle a měl jsem pak ještě větší žízeň než předtím. Musím šetřit chlorátové kostky, takže se skoro dusím nedostatkem kyslíku. Většinou moc chodit nemůžu, ale bahnem se plazit dokážu. Kolem druhé hodiny odpoledne jsem měl pocit, že některé chodby poznávám, a dostal jsem se hodně blízko k mrtvole - nebo kostře - blíž, než jsem byl při předchozích pokusech. Jednou jsem sešel do slepé uličky, ale objevil jsem hlavní stezku za pomoci mé mapy a poznámek. Je nešikovné, že těch poznámek je tolik. Určitě už zabraly tři stopy záznamového svitku. Musím se na dlouho zastavovat, abych je prošel. V hlavě mi hučí žízní, vyčerpáním a nedostatkem vzduchu, těžko chápu všechno, co jsem si psal. Ty zatracené zelené potvory na mě pořád hledí, chechtají se těmi svými tykadly a někdy dělají posunky, jako by se bavily vtipem, kterému nemůžu rozumět.
Asi ve tři hodiny jsem se dostal trochu do tempa. Našel jsem průchod, na který jsem podle svých poznámek předtím nenarazil, a když jsem ho zkusil, zjistil jsem, že se plazím v kruhu ke kostře obalené šlahouny. Sledoval jsem jakoby spirálu, hodně podobnou té, kterou jsem se poprvé dostal do středové místnosti. Kdykoli jsem došel k pobočnému průchodu nebo rozcestí, snažil jsem se udržet směr co nejvíc podobný původní trase. Jak jsem se tak v kruhu blížil ke svému strašnému orientačnímu bodu, pozorovatelé začali divočeji gestikulovat a bez hlesu se vysmívat. Zřejmě v mém postupu viděli cosi pochmurně zábavného - nejspíš jim bylo jasné, jak bezmocný budu, až na ně narazím. Nechal jsem je, ať se baví, i když jsem si uvědomoval, jak hrozně jsem zesláblý, připravil jsem si plamenomet a všechny zásobníky, abych se přes tu zlomyslnou ještěří falangu dostal. Naděje vystoupila vysoko, na nohy jsem se však nezvedl. Bylo lepší zatím se plazit a šetřit síly na střetnutí s lidoještěry. Postupoval jsem velmi pomalu, nebezpečí, že zahnu do slepé chodby, bylo velké, zdálo se ale, že stále mířím ke svému cíli z kostí. Úspěch mi dodal sil, zapomněl jsem pro tu chvíli na bolest, žízeň a skrovnou zásobu chlorátových kostek. Stvůry se teď všechny shromáždily kolem vchodu - gestikulovaly, poskakovaly a smály se svými tykadly. Uvědomil jsem si, že brzo se utkám s celou hordou - a možná se zbraněmi, které si donesly z lesa.Jsem teď už jenom několik yardů od kostry, počkám chvíli, než vyjdu ven a začnu se probíjet tou odpornou bandou. Věřím, že s poslední špetkou sil je rozpráším, bez ohledu na počet, protože pistole je obrovsky výkonná. Pak se utábořím na suchém mechu na okraji planiny a ráno mě čeká únavný pochod džunglí na Terra Nova. Jak budu rád, až znovu uvidím živého člověka a lidská obydlí. Zuby lebky svítí a strašně se šklebí. Navečer -15.VI. Hrůza a zoufalství. Zase všechno špatně! Po předchozí odbočce jsem se stále blížil ke kostře, ale náhle jsem narazil na přepážku. Znovu jsem se spletl, octl jsem se tam, kde jsem byl před třemi dny, při prvním marném pokusu opustit bludiště. Nevím, jestli jsem řval nebo ne - asi jsem byl příliš slabý na to, abych vydal nějaký zvuk. Jenom jsem dlouho ležel v bahně, zatímco ty zelené bestie venku skákaly a smály se a gestikulovaly. Po chvíli jsem se trochu sebral. Žízeň, slabost a dusnost mě rychle zmáhaly, s poslední špetkou síly jsem založil chlorátovou kostku do elektrolyzéru - už bez starostí a bez ohledu na to, že bych potřeboval další pro cestu na Terra Nova. Čerstvý kyslík mě mírně osvěžil, mohl jsem se rozhlédnout pozorněji.
Vypadalo to, že jsem zůstal trochu dál od ubohého Dwighta než při prvním zklamání, a malátně jsem přemýšlel, jestli jsem se ocitl v jiné chodbě, trochu vzdálenější. Se stínem naděje jsem se pracně sunul dopředu - ale po několika stopách jsem narazil na slepou stěnu stejně jako předtím. Takže to byl konec. Za tři dny jsem nikam nedošel, nemám už sil. Brzo se zblázním žízní, nemám už chlorátové kostky na zpáteční cestu. Ještě mě trochu zajímá, proč se ty stvůry tak namačkaly kolem vchodu, když se mi vysmívaly. To asi patřilo ke frašce - abych si myslel, že se blížím k východu, o kterém věděly, že neexistuje. Už dlouho nevydržím, rozhodl jsem se ale, že nebudu věci urychlovat jako Dwight. Jeho šklebící se lebka je obrácená ke mně, otočily ji šlahouny efješů, které hltají kožený oblek. Strašidelný pohled prázdných očních důlků je horší než civění těch ještěřích stvůr. Jako by mi ty mrtvé, vyšklebené bílé zuby vyhrožovaly. Budu ležet v bahně úplně tiše a nastřádám všechny síly. Záznam - doufám, že se dostane do rukou těch, kdo pro mě přijdou, a varuje je - bude brzy u konce. Až dopíšu, budu dlouho odpočívat. Pak, to už bude dost tma na to, než aby ty příšery dobře viděly, seberu poslední zbytky sil a pokusím se přehodit záznamový svitek přes zeď a vstupní chodbu na pláň venku. Musím si dát pozor, abych házel doleva, aby zpráva nedopadla k té poskakující bandě, co mě s takovou radostí obléhá. Možná se svitek na věky ztratí v bahně, možná ale dopadne do nějakého roští a nakonec se dostane do lidských rukou. Pokud ho někdo bude číst, doufám, že bude víc než varováním před pastí. Snad bude poučením pro naši rasu, aby nechávala zářící krystaly tam, kde jsou. Patří jenom Venuši. Naše planeta je tak nutně nepotřebuje, a já jsem přesvědčen, že tím, že jsme se snažili krystaly získat, jsme porušili nějaký tajuplný, neznámý zákon - zákon ukrytý hluboko v tajemném vesmíru. Kdo může říct, jaké temné, mocné, nepředstavitelné síly mohou vyvolat ti ještěři, kteří hlídají tak zvláštním způsobem své poklady? Dwight a já už jsme zaplatili, stejně jako platili a budou platit jiní. Možná ale, že taková ojedinělá úmrtí jsou jenom předehrou hrůz, které teprve přijdou. Nechme Venuši, co patří jenom Venuši.Jsem už hodně blízko smrti a bojím se, že až se setmí, nedokážu svitek vyhodit. Jestli se to nepovede, dostane se do rukou lidoještěrům a ti nejspíš poznají, o co jde. Nebudou chtít, aby byl někdo před labyrintem varován -nepochopí, že moje zpráva je také jejich obhajobou. Jak se blíží konec, cítím stále větší mír. Kdo může říct, jestli ve škále kosmického jsoucna stojí ten či onen druh výše, nebo se blíží nejrozšířenější organické normě - jejich, nebo můj? Vytáhl jsem z kapsy krystal, abych se na něj v posledních chvílích podíval. Září krutě a hrozivě v červených paprscích umírajícího dne. Přešlapující horda si ho všimla, gesta se změnila, ale nerozumím jim. Nechápu, proč pořád zůstávají shluklí kolem vchodu, místo aby šli blíž k průhledné stěně. Slábnu a už nemůžu psát. Všechno se kolem mě točí, vědomí ale ještě neztrácím. Dokážu svitek přehodit přes zeď? Krystal tak září, i když soumrak houstne. Tma. Jsem velmi slabý. Tamti se mi pořád smějí a přešlapují kolem vchodu, zapálili ty svoje zatracené pochodně. Jdou pryč? Zdálo se mi, že slyším nějaký zvuk... na nebi je světlo...
ZPRÁVA WESLEYHO P. MILLERA, SUPT"
SKUPINA A, VENUS CRYSTAL CO.
(TERRA NOVA, NA VENUŠI -16. VI.)
Náš průzkumník A-49, Kenton J. Stanfield, 5317 Marshall Street, Richmond, Va" odešel z Terra Nova brzy ráno dne 12. VI. na krátkodobou cestu vytyčenou detektorem. Návrat plánován 13. nebo 14. Neobjevil se do večera 15" vypraven tedy průzkumný letoun FR-58 s pěti muži pod mým velením, odlet v 8 večer, trasa určená detektorem. Střelka nevykazovala změn proti dřívějšímu měření. Sledovali jsme trasu k Eryxské vysočině, celou cestu byly zapojeny silné reflektory. Trojhlavňové plamenomety a D-zářiče by rozehnaly průměrnou nepřátelskou sílu domorodců nebo nebezpečnou skupinu masožravých skorášů. Nad otevřenou plání Eryxu jsme zahlédli skupinu pohybujících se světel, poznali jsme, že patří pochodním domorodců. Když jsme se přiblížili, rozprchli se do lesa. Bylo jich něco mezi sedmdesáti až stem. Detektor označil krystal na místě, kde byli domorodci. Snesli jsme se níž, reflektory zachytily jakési předměty ležící na zemi. Kostru omotanou efješem a ve vzdálenosti 10 stop neporušené tělo. Sestoupili jsme letadlem až k tělům, okraj křídla však narazil na neviditelnou překážku.
K tělům jsme se blížili pěšky, došli jsme brzy k hladké, neviditelné bariéře, která nás velmi překvapila. Když jsme se podle hmatu dostávali k tělu, narazili jsme na vchod, za kterým byl prázdný prostor s dalším vchodem vedoucím ke kostře. Rostliny sice zlikvidovaly oblek, vedle však zůstala očíslovaná kovová přilba, patřící společnosti. Byl to průzkumník B-9, Frederick N. Dwight z Koenigovy divize, který odešel z Terra Nova před dvěma měsíci za dlouhodobým posláním.Mezi kostrou a neporušeným tělem byla další zeď, ale druhého muže jsme snadno identifikovali jako Stanfielda. V levé ruce držel záznamový svitek a v pravé ruce pero, vypadalo to, že v okamžiku smrti ještě psal. Neviděli jsme žádný krystal, ale detektor ukazoval, že u Stanfieldova těla je jeden velký kus. Dalo nám dost práce, než jsme se ke Stanfieldovi dostali, ale nakonec se nám to podařilo. Tělo bylo ještě teplé a velký krystal ležel vedle něj, zabořený do řídkého bahna. Ihned jsme začali studovat záznamový svitek, který měl v levé ruce, a připravili se podniknout kroky založené na jeho údajích. Obsah svitku tvoří dlouhé vyprávění, které jsme zařadili před tuto zprávu, důležité popisy z vyprávění jsme si ověřili, vysvětlují to, co jsme našli. Závěrečné části záznamu ukazují rozpad osobnosti, ale není důvod pochybovat o podstatné části záznamu. Stanfield zřejmě zahynul žízní kombinovanou s nedostatkem kyslíku, srdeční námahou a psychickým strádáním. Masku měl nasazenou, volně produkovala kyslík, i když zásoba chlorátových kostek byla minimální. Naše letadlo bylo poškozeno, telegrafovali jsme tedy Andersenovi, ať pošle opravárenský letoun FG-7 s demoliční četou a nákladem trhavin. Ráno byl FH-58 opraven a vracel se zpátky s Andersonem, který odvážel obě těla a krystal. Dwighta a Stanfielda pohřbíme na hřbitově Společnosti, krystal pošleme příští pozemskou linkou lodí do Chicaga. Později budeme postupovat podle Stanfieldova návrhu - mám na mysli návrh ze starší, rozumější části zprávy - a přivedeme sem dost vojáků, abychom mohli domorodce vyhladit. Až to tu vyčistíme, budeme moci sbírat krystaly neomezeně. Odpoledne jsme opatrně zkoumali tu neviditelnou budovu nebo past za pomoci dlouhého vodícího provazu a pro archiv jsme připravili úplný plánek. Útvar na nás dělal velký dojem, pro chemickou analýzu jsme odebrali vzorky hmoty. Všechny tyto znalosti se nám budou hodit při dobývání různých domorodých měst. Naše diamantové vrtáky typu C neviditelným materiálem pronikají, a četa už připravuje nálože pro odpal. Až skončíme, nic tu nezbude. Budova je nebezpečná vzdušné i jiné dopravě.
Když člověk vidí plán labyrintu, zarazí ho ironie Dwightova, ale i Stanfieldova osudu. Když jsme se snažili dojít od kostry k druhému tělu, po pravé straně jsme další vstup nenašli, ale Markheim našel vchod z první vnitřní haly asi patnáct stop za Dwightem a čtyři či pět stop za Stanfieldem. Za ním byla dlouhá chodba, kterou jsme zkoumali až později, ale po pravé straně této chodby byl další vchod, který vedl přímo k tělu. Stanfield by dosáhl východu, kdyby ušel dvacet dvě nebo dvacet tři stopy, pokud by našel průchod, který ležel přímo za ním - průchod, který v zoufalství a vyčerpání přehlédl.