I když jsem plány města prozkoumal s největší pečlivostí, Rue d'Auseil jsem na nich nenašel. Nebyly to jen mapy nové; vím, že se jména ulic mění, a tak jsem velmi zevrubně prostudoval i starobylé listiny a osobně jsem prošel každou oblast, která alespoň trochu připomínala ulici, již jsem znával pod jménem Rue d'Auseil. Všechny mé snahy nicméně skončily jen ponižujícím zjištěním, že prostě nejsem schopen znovu najít dům, ulici nebo alespoň ten kout, kde jsem během posledních měsíců chudobného života studenta metafyziky slýchal hudbu Ericha Zanna.
Nedivím se, že mi paměť vypovídá službu, neboť mé tělesné i duševní zdraví bylo během pobytu v oné ulici vážně narušeno, a vím jistě, že jsem tam nikdy nezavedl nikoho ze svých známých. Fakt, že to místo nemohu znovu najít, je přece jen podivný a matoucí, nacházelo se totiž necelou půlhodinu chůze od budovy univerzity a bylo natolik zvláštní, že ten, kdo tam jednou byl, na ně těžko může zapomenout. Nikdy jsem nepotkal člověka, který byl v Rue d'Auseil.
Rue d'Auseil ležela za černou řekou vroubenou osleplými cihlovými budovami skladů a překlenutou těžkým mostem z tmavého kamene. Kolem řeky bylo stále šero, jako by kouř ze sousedních továren navždy odklonil sluneční paprsky. Řeka sama čpěla podivnými pachy, jaké jsem snad nikde jinde nezaznamenal, a možná to bude právě jejich nezaměnitelný závan, který mi jednou pomůže ta místa znovu najít. Za mostem se klikatí úzké dlážděné uličky s kolejemi, pak se země zdvíhá napřed povlovně a vzápětí strmě, a právě tam začíná Rue d'Auseil.
Nikdy předtím jsem neviděl ulici tak úzkou a strmou. Byl to spíš útes, uzavřený všem vozidlům a na několika místech stoupající příkrým schodištěm. Na vrcholu ulice končila vysokou zdí porostlou břečťanem. Její dláždění bylo nepravidelné, kočičí hlavy se střídaly s kamennými dlaždicemi a tu a tam i holou zemí porostlou zoufalou, šedavě zelenou vegetací. Domy tam byly vysoké, s lomenými střechami, neobyčejně staré a bláznivě se nakláněly dopředu, dozadu či do stran. V některých místech se střechy protilehlých domů ve výši téměř dotýkaly jako klenba a zcela zastiňovaly ulici dole. Ulici také překračovalo několik příčných můstků z domu do domu.
Zvláště mě zaujali lidé, kteří tam žili. Snad pro svou tichost a uzavřenost, ale hlavně proto, že byli všichni velmi staří. Ani nevím, jak to přišlo, že jsem se tam usadil. Vystřídal jsem tehdy mnoho chudých míst, vždy znovu vystěhováván díky své beznadějné nouzi, a tak jsem se nakonec ocitl v Rue d'Auseil v domě na spadnutí, který spravoval ochrnutý Blandot. Byl to třetí dům směrem od vršku ulice, a rozhodně nejvyšší ze všech.
Můj pokoj se nalézal ve čtvrtém patře a představoval tam jedinou obývanou místnost; dům byl totiž skoro prázdný. Tu noc, kdy jsem se nastěhoval, jsem z podkroví nad sebou slyšel zvláštní hudbu. Hned druhý den ráno jsem se na to zeptal Blandota a ten mi vysvětlil, že tam bydlí německý violista, podivínský, němý člověk, který se podepisuje Erich Zann a který po večerech hrává v nevalném divadelním orchestru. Dodal, že právě Zannona záliba hrát v noci po návratu z divadla byla důvodem, proč si k bydlem zvolil izolovanou, do výše čnící podkrovní mansardu, jejíž štítové okno bylo jediným místem v ulici, odkud bylo možno dohlédnout za slepou zeď na vrcholu a uvidět panorama za ní.
Slýchal jsem Zanna potom každou noc a tajemné tóny jeho violy mne doslova děsily, i když jsem byl úplně bdělý. Něco málo jsem o umění věděl a bylo mi jasné, že jeho harmonie nemají vůbec nic společného s hudbou, kterou jsem znal z dřívějška. To mne vedlo k přesvědčení, že Zann je skladatel velmi originálního nadání. Čím déle jsem naslouchal, tím více jsem byl jeho hrou přitahován, a tak jsem se nakonec asi po týdnu rozhodl, že se se starým pánem seznámím.
Zastavil jsem jej na chodbě, když se jednou večer vracel z práce, a řekl jsem mu, že bych jej rád poznal a ocenil bych možnost být přítomen jeho hraní. Byl to člověk malý, vychrtlý a shrbený, groteskní, jakoby satyrské tváře s hlavou téměř bezvlasou. Když jsem jej oslovil, vypadal pohněvaně a zděšeně zároveň, ale mé otevřené přátelství jej nakonec obměkčilo a váhavě mi pokynul, abych ho následoval po vratkých skřípajících schodech nahoru na půdu. Jeho pokoj, jeden ze dvou v ostře zkoseném podkroví, se nacházel na západní straně, přímo proti zdi ukončující ulici. Byl velmi prostorný a díky prázdnotě a zanedbanosti působil dojmem ještě rozlehlejším. Veškerý nábytek představovala jen úzká železná postel, nepříliš čistý stojan s umyvadlem, stolek, velká knihovna, železný stojánek na noty a tři staromódní židle. Všude kolem po podlaze se povalovaly stohy notových papírů. Stěny z holých prken zřejmě nikdy nepoznaly omítku a díky hojnému prachu a pavučinám působilo to místo spíš pustě než obydleně. Na první pohled bylo zřejmé, že svět krásy Ericha Zanna se nachází kdesi jinde, někde ve vzdáleném vesmíru imaginace.
Můj němý společník mne usadil na židli, zavřel dveře, zajistil je těžkou dřevěnou závorou a rozsvítil ještě jednu svíčku. Potom vyjmul z pouzdra prožraného moly svou violu a posadil se s ní na nejtvrdší ze tří židlí. Stojánku na noty nebylo třeba, neboť Zann mi hrál zpaměti a podle svého výběru. Více než hodinu hrál melodie, jaké jsem ještě nikdy neslyšel; musely to být jeho vlastní kompozice. Člověk nezasvěcený do hudby může jen těžko popsat jejich charakter. Připomínaly fugu, v níž se opakovaly velmi úchvatné a dojímavé věty, avšak překvapilo mne, že tu naprosto chyběly ony tajemné názvuky, které jsem v jeho hře slýchával při jiných příležitostech.
Ty podivné melodie mi uvízly v paměti a často jsem si je sám pro sebe nedokonale pobrukoval nebo pohvizdoval; když hudebník přece jen odložil smyčec, požádal jsem jej tedy, aby mi některou z nich zahrál. Jakmile pochopil, co po něm chci, výraz povzneseného klidu, který se během hraní rozhostil na jeho tváři, byl náhle ten tam a z jeho očí na mne hleděl úzkostný vztek jako tehdy, když jsme se setkali poprvé. Zprvu jsem to považoval jen za senilní rozmar a snažil jsem se ho přesvědčit; ve snaze znovu navodit onu tajemnou náladu jsem mu dokonce zapískal některé z těch melodií, které jsem si ještě pamatoval z předešlého večera. Musel jsem však okamžitě přestat, poněvadž ve chvíli, kdy němý hudebník rozeznal notu, již jsem pískal, se jeho vrásčitý obličej roztřásl nepopsatelným rozrušením a dlouhá, kostnatá stařecká ruka vylétla proti mým ústům, aby je umlčela a uťala tu krutou imitaci. Ze jeho chování je vskutku podivné, ukazoval i kradmý ustrašený pohled, který vyslal směrem k zataženému oknu, jako by odtud snad čekal vpád nějakého vetřelce. Bylo to nesmyslné, uvážíme-li, že podkroví čnělo vysoko nad všechny přilehlé střechy a že se jednalo o ono nepřístupné okno, o kterém mi domácí řekl, že pouze z něj je vidět přes vrcholek zdi.
Starcovo kradmé ustrašené ohlédnutí mi připomnělo Blandotovu poznámku a já náhle pocítil rozmarnou chuť podívat se na závratné panorama měsícem ozářených střech a pouličních světel, na panorama, které si ze všech obyvatel Rue d'Auseil osoboval pro sebe pouze tento nerudný muzikant. Přešel jsem k oknu a právě jsem chtěl rozhrnout závěsy, když tu se na mne můj němý společník vrhl v rozčilení ještě divočejším než před chvílí. Hlavou ukazoval ke dveřím a oběma rukama se mě tam snažil dostrkat. Zcela znechucen tímto chováním jsem mu přikázal, ať mě pustí, že odejdu sám a ihned. Jeho sevření povolilo, a když si všiml mého pobouření a znechucení, opadl i jeho hněv. Znovu sevřel mou paži, tentokrát však přátelsky, a usadil mne zpátky na židli. Potom usedl ke stolu a překotně začal psát dlouhý vzkaz v neobratné cizinecké francouzštině.
Žádal mne o toleranci a pochopení pro starého osamělého hudebníka, který v souvislosti se svou hudbou a dalšími věcmi trpí těžkými nervovými záchvaty. Psal rovněž, že můj zájem o jeho hudbu pro něj mnoho znamená a že uvítá, když zase někdy přijdu a nebudu se pohoršovat nad jeho podivínstvím. Musím však vzít na vědomí, že skutečně nemůže nikomu jinému hrát ony zmíněné tajemné melodie, a také je pro něj nepředstavitelné, aby se někdo cizí v jeho pokoji čehokoli dotýkal. Do našeho prvního rozhovoru prý netušil, že jsem ve svém pokoji nucen poslouchat jeho hraní, a požádal mne, zda bych si nemohl s Blandotem vyjednat nájem nějakého bytu ve spodnějším patře, kde by mě jeho hudba nerušila. Byl dokonce ochoten uhradit mi rozdíl v nájemném.
Seděl jsem tam a luštil tu bídnou francouzštinu a najednou mi bylo starého pána spíš líto. Byl obětí nervových záchvatů stejně jako já, a moje studia metafyziky mě přece měla vést k dobrotě a vlídnosti. V tichu, které se v místnosti rozhostilo, se náhle od okna ozval jakýsi zvuk; v nočním větru se asi zachvěla okenice. Ani nevím, proč jsem se toho šramotu vylekal stejně jako Erich Zann. Sotva jsem si přečetl jeho vzkaz, raději jsem se zvedal k odchodu. Potřásl jsem svému hostiteli rukou a rozešli jsme se jako přátelé.
Druhého dne mi Blandot pronajal dražší byt ve druhém patře mezi bytem starého lichváře a pokojem zavedeného čalouníka. Ve třetím patře nebydlel nikdo.
Nedlouho potom jsem zjistil, že Zannova touha po mé společnosti není zdaleka tak silná jako tehdy, když mě přesvědčoval, abych se odstěhoval ze čtvrtého patra. Nikdy mne nepožádal, abych ho navštívil, a když jsem tak učinil sám od sebe, choval se upjatě a hrál bez zájmu. Bylo to vždycky jen v noci, přes den spal a neotvíral nikomu. Nijak zvlášť jsem si ho neoblíbil, ale podkrovní pokoj a tajuplná hudba mne stále přitahovaly. Stále jsem také toužil vyhlédnout z toho okna a podívat se přes zeď na dosud neviditelný svah lesknoucích se střech a věží. Jednou jsem vystoupil do podkroví v době, kdy byl jeho nájemník v divadle, ale dveře byly zamčeny.
Úspěšnější jsem byl v poslechu nočních koncertů němého starce. Zpočátku jsem si troufal pouze zpět do svého čtvrtého patra, ale posléze jsem sebral odvahu k výstupu po sténajícím a skřípajícím schodišti až nahoru do špičatého podkroví. Zde, v úzké síňce za zamčenými dveřmi, v nichž i klíčová dírka byla zakryta, jsem často slýchal zvuky, které mne naplňovaly neurčitou hrůzou z tajemství a temnoty. Nebylo to tím, že by melodie byly odpudivé, právě naopak; jejich vibrace však nepřipomínaly nic na této kulaté zemi a navíc někdy nabývaly forem natolik symfonických, až jsem se zdráhal uvěřit, že by všechny ty zvuky mohly vycházet z jediného nástroje. Erich Zann musel být jistě génius vládnoucí divokými silami. S přibývajícími týdny se jeho hudba stávala čím dál divočejší, zatímco jeho fyzická postava jako by byla spalována horečnatou úzkostí. Nyní už mě k sobě nevpouštěl vůbec a na schodišti se mi vyhýbal.
Jednou večer jsem opět poslouchal za dveřmi, a tu se náhle kvílení violy vzdulo a vzápětí vybuchlo v babylónském zmatení zvuků. V pekelné vřavě, která následovala, jsem již začal pochybovat o své vlastní příčetnosti, avšak dostalo se mi až příliš naléhavého ujištění, že hrůza kolem je skutečná. Za zavřenými dveřmi se ozval hrozný, neartikulovaný řev, řev, jaký se snad může vydrat jen z úst němého, výkřik člověka týraného děsem. Zabušil jsem na dveře. Žádná odpověď. Čekal jsem v temné předsíni rozechvělý zimou a strachem, až jsem po chvíli uslyšel, jak se ubohý hudebník uvnitř snaží postavit se za pomoci židle na nohy. Doufal jsem, že už je snad po záchvatu konečně při smyslech, a znovu jsem začal tlouci na dveře; pro ujištění jsem vykřikoval své jméno. Pak jsem slyšel, jak se Zann belhá napřed k oknu a zavírá okenici i samotné okno, a teprve potom ke dveřím, na nichž třesoucíma se rukama uvolnil závoru a vpustil mne dovnitř. Tentokrát bylo vidět, že je skutečně rád, že jsem přišel; prozrazovala to viditelná úleva zračící se v jeho tváři i to, jak se mne chytil za kabát a držel se ho jako dítě matčiny sukně.
Ještě celý rozechvělý a dojatý mne usadil na židli a sám si sedl na druhou, vedle níž ležely pohozeny jeho viola a smyčec. Chvíli jen seděl a pokyvoval hlavou a zdálo se mi, že s úzkostným soustředěním naslouchá všem zvukům kolem. Potom jakoby uklidněn vstal, přešel ke stolu a napsal mi krátký vzkaz. Podal mi ho a opět se ke stolu vrátil a rychlým usilovným rukopisem začal psát nějakou delší zprávu. Vzkaz mne zapřísahal, abych ho pro všechno na světě neopouštěl a zůstal, kde jsem, že se mi vzápětí dostane odpovědí na všechny otázky, jen co mi v němčině vypíše všechny divy a hrůzy, které jej pronásledují. Čekal jsem tedy, zatímco jeho tužka šustila po papíře.
Čekal jsem nečinně asi hodinu, zatímco na stole starého hudebníka se vršily další a další chvatně popsané stránky, když tu jsem si všiml, že už je zase vyděšený, jako by každou chvíli očekával nějaký hrozný úder. Bylo mimo vši pochybnost, že neustále pokukuje směrem k zabedněnému oknu a ustrašeně naslouchá. A pak se mi zazdálo, jako bych sám uslyšel nějaký zvuk. Nebyl to zvuk hrozný, jen poněkud příliš hluboký, nekonečně cize znějící hudební tón. Zdálo se, že jeho původce musí být v některém ze sousedních domů nebo někde za tou vysokou zdí, za níž mi nikdy nebylo dovoleno se podívat. V té chvíli přestal být Zann sám sebou. Upustil tužku, vyskočil od stolu, popadl svou violu a rozezněl temnou noc tóny, při nichž tuhla krev v žilách, nejdivočejší hudbou, jakou jsem z jeho nástroje kdy slyšel. Hroznější snad byla jen ona smršť, kterou jsem vyposlechl téhož večera přes zavřené dveře.
Nemělo by smysl snažit se popsat, jak hrál Erich Zann té strašné noci. Bylo to mnohem děsivější než cokoli, co jsem vyposlechl dříve. Pohled do starcovy tváře mi napověděl, že motivem jeho hry je jen a pouze strach. Snažil se dělat hluk; něčemu se bránil, něco chtěl vyhnat ven. Co? Nedokázal jsem si to představit, jenom jsem tušil něco příšerného. Jeho hraní bylo úžasné, bylo to delirium a hysterie, avšak do poslední chvíle neztrácelo punc nejvyšší geniality, kterou byl starý muž zřejmě obdařen. Poznal jsem i melodii, kterou hrál; byl to divoký, tehdy populární maďarský tanec, a jako v záblesku jsem si uvědomil, že je to poprvé, co slyším Zanna hrát dílo jiného skladatele.
Hlasitěji a hlasitěji a stále divočeji se rozléhalo kvílení a jek zoufalé violy. Hráč už byl zmáčen potem, podivně se kroutil a jeho tvář, stažená v zoufalý opičí škleb, se stále obracela k zataženému oknu. V jeho děsivých melodiích mi před očima tančily a vířily temné postavy satyrů a bakchantů padající do bezedných propastí kypících mraků a sršících blesků. A potom jako bych zaslechl pronikavější a pevnější nápěv, který nevycházel z jeho violy; klidnou, přesně zacílenou, výsměšnou melodii linoucí se z veliké dálky od západu.
V tu chvíli se okenice rozklepala ve skučícím poryvu nočního větru, který se venku zvedl jakoby v odpověď na šílený koncert uvnitř. Zannova viola teď překonávala sebe samu, napodobujíc zvuky, o nichž jsem netušil, že by kdy z violy mohly vycházet. Okenice se uvolnila a hlasitě tloukla do okna. Sklo se pod opakovanými nárazy roztříštilo, vítr vnikl do místnosti, rozkomíhal plameny svíček a zašustil v papírech na stole, kde se Zann před chvílí pokoušel vypsat své hrůzné tajemství. Pohled na starého hudebníka se stal pohledem do tváře šílenství. Modré oči měl vypoulené, skelné a osleplé, a jeho frenetická hudba se změnila v bezcílnou, mechanickou a zmatenou orgii, jakou žádné pero nikdy nepopíše.
Náhlý, neobyčejně silný závan větru doslova uchvátil Zannův rukopis a unášel jej směrem k oknu. Zoufale jsem se hnal za letícími stránkami, ale když jsem doběhl k rozbitým okenním tabulím, byly už dávno pryč. Tehdy jsem si vzpomněl na svou nenaplněnou touhu vyhlédnout z toho okna, jediného v Rue d'Auseil, odkud bylo možno spatřit svah za zdí a do dálky ubíhající město. Bylo velice tmavo, lampy ve městě však byly jistě rozsvíceny a já čekal, že je i ve větru a dešti uvidím. Když jsem však vyhlédl z nejvyššího ze všech štítů, zatímco plaménky svíček skomíraly a šílená viola ječela v nočním větru, spatřil jsem namísto do dálky ubíhajícího panoramatu a přátelských světel ozařujících známé ulice temnotu prostoru bez hranic, nepředstavitelný vesmír obživlý pohybem a hudbou. Ten pohled nepřipomínal nic pozemského. Jak jsem tam stál ztuhlý hrůzou, vítr uhasil obě svíčky ozařující starobylé podkroví a já se ocitl v divoké, neproniknutelné tmě s chaosem ďábelského víření před očima a démonským, noc rvoucím šílenstvím violy za zády.
Ustupoval jsem zpět do tmy. Bez možnosti znovu zažehnout světlo jsem narazil do stolu, převrhl jsem židli a tápavě si hledal cestu k místu, kde se temnota svíjela vřískáním nepříčetné hudby. Chtěl jsem se alespoň pokusit zachránit sebe i Zanna ze spárů neznámých sil. V jednu chvíli jsem vykřikl v úleku, když po mně přejelo něco studeného, ale můj výkřik zcela zanikl ve zvucích neviditelného nástroje. Náhle mne udeřil jako kosa svištící smyčec a já věděl, že Zann je na dosah. Natáhl jsem ruku a dotkl se opěradla starcovy židle. Nahmatal jsem jeho rameno a zatřásl jím ve snaze probudit jej z šoku.
Nereagoval a jeho viola kvílela dál stejně jako předtím. Zachytil jsem rukou jeho zmítající se hlavu a křičel mu do ucha, že oba musíme ihned prchnout ze spáru toho nočního děsu. Neodpověděl mi ani nezvolnil tempo svého nepopsatelného sóla, přičemž se celé temné podkroví zmítalo v tanci neznámých větrných proudů. Moje ruka se dotkla jeho ucha a já se nevěda proč roztřásl. Proč, to jsem pochopil, když jsem pod prsty ucítil jeho obličej; ledově studenou a bezdechou tvář s očima skelně vypoulenýma do prázdna. Jen zázrakem jsem našel dveře a uvolnil těžkou závoru. Divoce jsem pádil pryč od té hrůzy třeštící oči do tmy, od jeku prokleté violy, jejíž zuřivost s mým útěkem snad ještě získala na síle.
Letěl jsem a padal dolů nekonečným temným schodištěm a jako smyslů zbavený jsem se vyřítil do úzké ulice hroutících se domů. Po přerývaných schodištích a kočičích hlavách jsem klopýtal do níže položených ulic k páchnoucímu kaňonu řeky tekoucí mezi zdmi a bez dechu jsem přeběhl přes černý most do širších a zdravějších ulic a bulvárů, které všichni známe. A tu se končí všechny mé hrůzné vzpomínky, které mne snad nikdy neopustí. Vzpomínám si už jen, že tu noc nefoukal vůbec vítr, že svítil měsíc a v ulicích se mihotala světla.
Prese všechno mé co nejpečlivější pátrání a výzkumy jsem do ulice Rue d'Auseil již nikdy nevstoupil. Musím však přiznat, že toho příliš nelituji; ani té ulice, ani těch v nevýslovných propastech ztracených, chvatně popsaných stránek, které jediné mohly vysvětlit hudbu Ericha Zanna.
Nedivím se, že mi paměť vypovídá službu, neboť mé tělesné i duševní zdraví bylo během pobytu v oné ulici vážně narušeno, a vím jistě, že jsem tam nikdy nezavedl nikoho ze svých známých. Fakt, že to místo nemohu znovu najít, je přece jen podivný a matoucí, nacházelo se totiž necelou půlhodinu chůze od budovy univerzity a bylo natolik zvláštní, že ten, kdo tam jednou byl, na ně těžko může zapomenout. Nikdy jsem nepotkal člověka, který byl v Rue d'Auseil.
Rue d'Auseil ležela za černou řekou vroubenou osleplými cihlovými budovami skladů a překlenutou těžkým mostem z tmavého kamene. Kolem řeky bylo stále šero, jako by kouř ze sousedních továren navždy odklonil sluneční paprsky. Řeka sama čpěla podivnými pachy, jaké jsem snad nikde jinde nezaznamenal, a možná to bude právě jejich nezaměnitelný závan, který mi jednou pomůže ta místa znovu najít. Za mostem se klikatí úzké dlážděné uličky s kolejemi, pak se země zdvíhá napřed povlovně a vzápětí strmě, a právě tam začíná Rue d'Auseil.
Nikdy předtím jsem neviděl ulici tak úzkou a strmou. Byl to spíš útes, uzavřený všem vozidlům a na několika místech stoupající příkrým schodištěm. Na vrcholu ulice končila vysokou zdí porostlou břečťanem. Její dláždění bylo nepravidelné, kočičí hlavy se střídaly s kamennými dlaždicemi a tu a tam i holou zemí porostlou zoufalou, šedavě zelenou vegetací. Domy tam byly vysoké, s lomenými střechami, neobyčejně staré a bláznivě se nakláněly dopředu, dozadu či do stran. V některých místech se střechy protilehlých domů ve výši téměř dotýkaly jako klenba a zcela zastiňovaly ulici dole. Ulici také překračovalo několik příčných můstků z domu do domu.
Zvláště mě zaujali lidé, kteří tam žili. Snad pro svou tichost a uzavřenost, ale hlavně proto, že byli všichni velmi staří. Ani nevím, jak to přišlo, že jsem se tam usadil. Vystřídal jsem tehdy mnoho chudých míst, vždy znovu vystěhováván díky své beznadějné nouzi, a tak jsem se nakonec ocitl v Rue d'Auseil v domě na spadnutí, který spravoval ochrnutý Blandot. Byl to třetí dům směrem od vršku ulice, a rozhodně nejvyšší ze všech.
Můj pokoj se nalézal ve čtvrtém patře a představoval tam jedinou obývanou místnost; dům byl totiž skoro prázdný. Tu noc, kdy jsem se nastěhoval, jsem z podkroví nad sebou slyšel zvláštní hudbu. Hned druhý den ráno jsem se na to zeptal Blandota a ten mi vysvětlil, že tam bydlí německý violista, podivínský, němý člověk, který se podepisuje Erich Zann a který po večerech hrává v nevalném divadelním orchestru. Dodal, že právě Zannona záliba hrát v noci po návratu z divadla byla důvodem, proč si k bydlem zvolil izolovanou, do výše čnící podkrovní mansardu, jejíž štítové okno bylo jediným místem v ulici, odkud bylo možno dohlédnout za slepou zeď na vrcholu a uvidět panorama za ní.
Slýchal jsem Zanna potom každou noc a tajemné tóny jeho violy mne doslova děsily, i když jsem byl úplně bdělý. Něco málo jsem o umění věděl a bylo mi jasné, že jeho harmonie nemají vůbec nic společného s hudbou, kterou jsem znal z dřívějška. To mne vedlo k přesvědčení, že Zann je skladatel velmi originálního nadání. Čím déle jsem naslouchal, tím více jsem byl jeho hrou přitahován, a tak jsem se nakonec asi po týdnu rozhodl, že se se starým pánem seznámím.
Zastavil jsem jej na chodbě, když se jednou večer vracel z práce, a řekl jsem mu, že bych jej rád poznal a ocenil bych možnost být přítomen jeho hraní. Byl to člověk malý, vychrtlý a shrbený, groteskní, jakoby satyrské tváře s hlavou téměř bezvlasou. Když jsem jej oslovil, vypadal pohněvaně a zděšeně zároveň, ale mé otevřené přátelství jej nakonec obměkčilo a váhavě mi pokynul, abych ho následoval po vratkých skřípajících schodech nahoru na půdu. Jeho pokoj, jeden ze dvou v ostře zkoseném podkroví, se nacházel na západní straně, přímo proti zdi ukončující ulici. Byl velmi prostorný a díky prázdnotě a zanedbanosti působil dojmem ještě rozlehlejším. Veškerý nábytek představovala jen úzká železná postel, nepříliš čistý stojan s umyvadlem, stolek, velká knihovna, železný stojánek na noty a tři staromódní židle. Všude kolem po podlaze se povalovaly stohy notových papírů. Stěny z holých prken zřejmě nikdy nepoznaly omítku a díky hojnému prachu a pavučinám působilo to místo spíš pustě než obydleně. Na první pohled bylo zřejmé, že svět krásy Ericha Zanna se nachází kdesi jinde, někde ve vzdáleném vesmíru imaginace.
Můj němý společník mne usadil na židli, zavřel dveře, zajistil je těžkou dřevěnou závorou a rozsvítil ještě jednu svíčku. Potom vyjmul z pouzdra prožraného moly svou violu a posadil se s ní na nejtvrdší ze tří židlí. Stojánku na noty nebylo třeba, neboť Zann mi hrál zpaměti a podle svého výběru. Více než hodinu hrál melodie, jaké jsem ještě nikdy neslyšel; musely to být jeho vlastní kompozice. Člověk nezasvěcený do hudby může jen těžko popsat jejich charakter. Připomínaly fugu, v níž se opakovaly velmi úchvatné a dojímavé věty, avšak překvapilo mne, že tu naprosto chyběly ony tajemné názvuky, které jsem v jeho hře slýchával při jiných příležitostech.
Ty podivné melodie mi uvízly v paměti a často jsem si je sám pro sebe nedokonale pobrukoval nebo pohvizdoval; když hudebník přece jen odložil smyčec, požádal jsem jej tedy, aby mi některou z nich zahrál. Jakmile pochopil, co po něm chci, výraz povzneseného klidu, který se během hraní rozhostil na jeho tváři, byl náhle ten tam a z jeho očí na mne hleděl úzkostný vztek jako tehdy, když jsme se setkali poprvé. Zprvu jsem to považoval jen za senilní rozmar a snažil jsem se ho přesvědčit; ve snaze znovu navodit onu tajemnou náladu jsem mu dokonce zapískal některé z těch melodií, které jsem si ještě pamatoval z předešlého večera. Musel jsem však okamžitě přestat, poněvadž ve chvíli, kdy němý hudebník rozeznal notu, již jsem pískal, se jeho vrásčitý obličej roztřásl nepopsatelným rozrušením a dlouhá, kostnatá stařecká ruka vylétla proti mým ústům, aby je umlčela a uťala tu krutou imitaci. Ze jeho chování je vskutku podivné, ukazoval i kradmý ustrašený pohled, který vyslal směrem k zataženému oknu, jako by odtud snad čekal vpád nějakého vetřelce. Bylo to nesmyslné, uvážíme-li, že podkroví čnělo vysoko nad všechny přilehlé střechy a že se jednalo o ono nepřístupné okno, o kterém mi domácí řekl, že pouze z něj je vidět přes vrcholek zdi.
Starcovo kradmé ustrašené ohlédnutí mi připomnělo Blandotovu poznámku a já náhle pocítil rozmarnou chuť podívat se na závratné panorama měsícem ozářených střech a pouličních světel, na panorama, které si ze všech obyvatel Rue d'Auseil osoboval pro sebe pouze tento nerudný muzikant. Přešel jsem k oknu a právě jsem chtěl rozhrnout závěsy, když tu se na mne můj němý společník vrhl v rozčilení ještě divočejším než před chvílí. Hlavou ukazoval ke dveřím a oběma rukama se mě tam snažil dostrkat. Zcela znechucen tímto chováním jsem mu přikázal, ať mě pustí, že odejdu sám a ihned. Jeho sevření povolilo, a když si všiml mého pobouření a znechucení, opadl i jeho hněv. Znovu sevřel mou paži, tentokrát však přátelsky, a usadil mne zpátky na židli. Potom usedl ke stolu a překotně začal psát dlouhý vzkaz v neobratné cizinecké francouzštině.
Žádal mne o toleranci a pochopení pro starého osamělého hudebníka, který v souvislosti se svou hudbou a dalšími věcmi trpí těžkými nervovými záchvaty. Psal rovněž, že můj zájem o jeho hudbu pro něj mnoho znamená a že uvítá, když zase někdy přijdu a nebudu se pohoršovat nad jeho podivínstvím. Musím však vzít na vědomí, že skutečně nemůže nikomu jinému hrát ony zmíněné tajemné melodie, a také je pro něj nepředstavitelné, aby se někdo cizí v jeho pokoji čehokoli dotýkal. Do našeho prvního rozhovoru prý netušil, že jsem ve svém pokoji nucen poslouchat jeho hraní, a požádal mne, zda bych si nemohl s Blandotem vyjednat nájem nějakého bytu ve spodnějším patře, kde by mě jeho hudba nerušila. Byl dokonce ochoten uhradit mi rozdíl v nájemném.
Seděl jsem tam a luštil tu bídnou francouzštinu a najednou mi bylo starého pána spíš líto. Byl obětí nervových záchvatů stejně jako já, a moje studia metafyziky mě přece měla vést k dobrotě a vlídnosti. V tichu, které se v místnosti rozhostilo, se náhle od okna ozval jakýsi zvuk; v nočním větru se asi zachvěla okenice. Ani nevím, proč jsem se toho šramotu vylekal stejně jako Erich Zann. Sotva jsem si přečetl jeho vzkaz, raději jsem se zvedal k odchodu. Potřásl jsem svému hostiteli rukou a rozešli jsme se jako přátelé.
Druhého dne mi Blandot pronajal dražší byt ve druhém patře mezi bytem starého lichváře a pokojem zavedeného čalouníka. Ve třetím patře nebydlel nikdo.
Nedlouho potom jsem zjistil, že Zannova touha po mé společnosti není zdaleka tak silná jako tehdy, když mě přesvědčoval, abych se odstěhoval ze čtvrtého patra. Nikdy mne nepožádal, abych ho navštívil, a když jsem tak učinil sám od sebe, choval se upjatě a hrál bez zájmu. Bylo to vždycky jen v noci, přes den spal a neotvíral nikomu. Nijak zvlášť jsem si ho neoblíbil, ale podkrovní pokoj a tajuplná hudba mne stále přitahovaly. Stále jsem také toužil vyhlédnout z toho okna a podívat se přes zeď na dosud neviditelný svah lesknoucích se střech a věží. Jednou jsem vystoupil do podkroví v době, kdy byl jeho nájemník v divadle, ale dveře byly zamčeny.
Úspěšnější jsem byl v poslechu nočních koncertů němého starce. Zpočátku jsem si troufal pouze zpět do svého čtvrtého patra, ale posléze jsem sebral odvahu k výstupu po sténajícím a skřípajícím schodišti až nahoru do špičatého podkroví. Zde, v úzké síňce za zamčenými dveřmi, v nichž i klíčová dírka byla zakryta, jsem často slýchal zvuky, které mne naplňovaly neurčitou hrůzou z tajemství a temnoty. Nebylo to tím, že by melodie byly odpudivé, právě naopak; jejich vibrace však nepřipomínaly nic na této kulaté zemi a navíc někdy nabývaly forem natolik symfonických, až jsem se zdráhal uvěřit, že by všechny ty zvuky mohly vycházet z jediného nástroje. Erich Zann musel být jistě génius vládnoucí divokými silami. S přibývajícími týdny se jeho hudba stávala čím dál divočejší, zatímco jeho fyzická postava jako by byla spalována horečnatou úzkostí. Nyní už mě k sobě nevpouštěl vůbec a na schodišti se mi vyhýbal.
Jednou večer jsem opět poslouchal za dveřmi, a tu se náhle kvílení violy vzdulo a vzápětí vybuchlo v babylónském zmatení zvuků. V pekelné vřavě, která následovala, jsem již začal pochybovat o své vlastní příčetnosti, avšak dostalo se mi až příliš naléhavého ujištění, že hrůza kolem je skutečná. Za zavřenými dveřmi se ozval hrozný, neartikulovaný řev, řev, jaký se snad může vydrat jen z úst němého, výkřik člověka týraného děsem. Zabušil jsem na dveře. Žádná odpověď. Čekal jsem v temné předsíni rozechvělý zimou a strachem, až jsem po chvíli uslyšel, jak se ubohý hudebník uvnitř snaží postavit se za pomoci židle na nohy. Doufal jsem, že už je snad po záchvatu konečně při smyslech, a znovu jsem začal tlouci na dveře; pro ujištění jsem vykřikoval své jméno. Pak jsem slyšel, jak se Zann belhá napřed k oknu a zavírá okenici i samotné okno, a teprve potom ke dveřím, na nichž třesoucíma se rukama uvolnil závoru a vpustil mne dovnitř. Tentokrát bylo vidět, že je skutečně rád, že jsem přišel; prozrazovala to viditelná úleva zračící se v jeho tváři i to, jak se mne chytil za kabát a držel se ho jako dítě matčiny sukně.
Ještě celý rozechvělý a dojatý mne usadil na židli a sám si sedl na druhou, vedle níž ležely pohozeny jeho viola a smyčec. Chvíli jen seděl a pokyvoval hlavou a zdálo se mi, že s úzkostným soustředěním naslouchá všem zvukům kolem. Potom jakoby uklidněn vstal, přešel ke stolu a napsal mi krátký vzkaz. Podal mi ho a opět se ke stolu vrátil a rychlým usilovným rukopisem začal psát nějakou delší zprávu. Vzkaz mne zapřísahal, abych ho pro všechno na světě neopouštěl a zůstal, kde jsem, že se mi vzápětí dostane odpovědí na všechny otázky, jen co mi v němčině vypíše všechny divy a hrůzy, které jej pronásledují. Čekal jsem tedy, zatímco jeho tužka šustila po papíře.
Čekal jsem nečinně asi hodinu, zatímco na stole starého hudebníka se vršily další a další chvatně popsané stránky, když tu jsem si všiml, že už je zase vyděšený, jako by každou chvíli očekával nějaký hrozný úder. Bylo mimo vši pochybnost, že neustále pokukuje směrem k zabedněnému oknu a ustrašeně naslouchá. A pak se mi zazdálo, jako bych sám uslyšel nějaký zvuk. Nebyl to zvuk hrozný, jen poněkud příliš hluboký, nekonečně cize znějící hudební tón. Zdálo se, že jeho původce musí být v některém ze sousedních domů nebo někde za tou vysokou zdí, za níž mi nikdy nebylo dovoleno se podívat. V té chvíli přestal být Zann sám sebou. Upustil tužku, vyskočil od stolu, popadl svou violu a rozezněl temnou noc tóny, při nichž tuhla krev v žilách, nejdivočejší hudbou, jakou jsem z jeho nástroje kdy slyšel. Hroznější snad byla jen ona smršť, kterou jsem vyposlechl téhož večera přes zavřené dveře.
Nemělo by smysl snažit se popsat, jak hrál Erich Zann té strašné noci. Bylo to mnohem děsivější než cokoli, co jsem vyposlechl dříve. Pohled do starcovy tváře mi napověděl, že motivem jeho hry je jen a pouze strach. Snažil se dělat hluk; něčemu se bránil, něco chtěl vyhnat ven. Co? Nedokázal jsem si to představit, jenom jsem tušil něco příšerného. Jeho hraní bylo úžasné, bylo to delirium a hysterie, avšak do poslední chvíle neztrácelo punc nejvyšší geniality, kterou byl starý muž zřejmě obdařen. Poznal jsem i melodii, kterou hrál; byl to divoký, tehdy populární maďarský tanec, a jako v záblesku jsem si uvědomil, že je to poprvé, co slyším Zanna hrát dílo jiného skladatele.
Hlasitěji a hlasitěji a stále divočeji se rozléhalo kvílení a jek zoufalé violy. Hráč už byl zmáčen potem, podivně se kroutil a jeho tvář, stažená v zoufalý opičí škleb, se stále obracela k zataženému oknu. V jeho děsivých melodiích mi před očima tančily a vířily temné postavy satyrů a bakchantů padající do bezedných propastí kypících mraků a sršících blesků. A potom jako bych zaslechl pronikavější a pevnější nápěv, který nevycházel z jeho violy; klidnou, přesně zacílenou, výsměšnou melodii linoucí se z veliké dálky od západu.
V tu chvíli se okenice rozklepala ve skučícím poryvu nočního větru, který se venku zvedl jakoby v odpověď na šílený koncert uvnitř. Zannova viola teď překonávala sebe samu, napodobujíc zvuky, o nichž jsem netušil, že by kdy z violy mohly vycházet. Okenice se uvolnila a hlasitě tloukla do okna. Sklo se pod opakovanými nárazy roztříštilo, vítr vnikl do místnosti, rozkomíhal plameny svíček a zašustil v papírech na stole, kde se Zann před chvílí pokoušel vypsat své hrůzné tajemství. Pohled na starého hudebníka se stal pohledem do tváře šílenství. Modré oči měl vypoulené, skelné a osleplé, a jeho frenetická hudba se změnila v bezcílnou, mechanickou a zmatenou orgii, jakou žádné pero nikdy nepopíše.
Náhlý, neobyčejně silný závan větru doslova uchvátil Zannův rukopis a unášel jej směrem k oknu. Zoufale jsem se hnal za letícími stránkami, ale když jsem doběhl k rozbitým okenním tabulím, byly už dávno pryč. Tehdy jsem si vzpomněl na svou nenaplněnou touhu vyhlédnout z toho okna, jediného v Rue d'Auseil, odkud bylo možno spatřit svah za zdí a do dálky ubíhající město. Bylo velice tmavo, lampy ve městě však byly jistě rozsvíceny a já čekal, že je i ve větru a dešti uvidím. Když jsem však vyhlédl z nejvyššího ze všech štítů, zatímco plaménky svíček skomíraly a šílená viola ječela v nočním větru, spatřil jsem namísto do dálky ubíhajícího panoramatu a přátelských světel ozařujících známé ulice temnotu prostoru bez hranic, nepředstavitelný vesmír obživlý pohybem a hudbou. Ten pohled nepřipomínal nic pozemského. Jak jsem tam stál ztuhlý hrůzou, vítr uhasil obě svíčky ozařující starobylé podkroví a já se ocitl v divoké, neproniknutelné tmě s chaosem ďábelského víření před očima a démonským, noc rvoucím šílenstvím violy za zády.
Ustupoval jsem zpět do tmy. Bez možnosti znovu zažehnout světlo jsem narazil do stolu, převrhl jsem židli a tápavě si hledal cestu k místu, kde se temnota svíjela vřískáním nepříčetné hudby. Chtěl jsem se alespoň pokusit zachránit sebe i Zanna ze spárů neznámých sil. V jednu chvíli jsem vykřikl v úleku, když po mně přejelo něco studeného, ale můj výkřik zcela zanikl ve zvucích neviditelného nástroje. Náhle mne udeřil jako kosa svištící smyčec a já věděl, že Zann je na dosah. Natáhl jsem ruku a dotkl se opěradla starcovy židle. Nahmatal jsem jeho rameno a zatřásl jím ve snaze probudit jej z šoku.
Nereagoval a jeho viola kvílela dál stejně jako předtím. Zachytil jsem rukou jeho zmítající se hlavu a křičel mu do ucha, že oba musíme ihned prchnout ze spáru toho nočního děsu. Neodpověděl mi ani nezvolnil tempo svého nepopsatelného sóla, přičemž se celé temné podkroví zmítalo v tanci neznámých větrných proudů. Moje ruka se dotkla jeho ucha a já se nevěda proč roztřásl. Proč, to jsem pochopil, když jsem pod prsty ucítil jeho obličej; ledově studenou a bezdechou tvář s očima skelně vypoulenýma do prázdna. Jen zázrakem jsem našel dveře a uvolnil těžkou závoru. Divoce jsem pádil pryč od té hrůzy třeštící oči do tmy, od jeku prokleté violy, jejíž zuřivost s mým útěkem snad ještě získala na síle.
Letěl jsem a padal dolů nekonečným temným schodištěm a jako smyslů zbavený jsem se vyřítil do úzké ulice hroutících se domů. Po přerývaných schodištích a kočičích hlavách jsem klopýtal do níže položených ulic k páchnoucímu kaňonu řeky tekoucí mezi zdmi a bez dechu jsem přeběhl přes černý most do širších a zdravějších ulic a bulvárů, které všichni známe. A tu se končí všechny mé hrůzné vzpomínky, které mne snad nikdy neopustí. Vzpomínám si už jen, že tu noc nefoukal vůbec vítr, že svítil měsíc a v ulicích se mihotala světla.
Prese všechno mé co nejpečlivější pátrání a výzkumy jsem do ulice Rue d'Auseil již nikdy nevstoupil. Musím však přiznat, že toho příliš nelituji; ani té ulice, ani těch v nevýslovných propastech ztracených, chvatně popsaných stránek, které jediné mohly vysvětlit hudbu Ericha Zanna.
Hudba Ericha Zanna
(The Music of Erich Zann)
H.P. Lovecraft