Při líčení okolností, které vedly k mému uvěznění v tomto ústavu pro duševně choré, si uvědomuji, že mé současné postavení vyvolá přirozené pochyby o autentičnosti mého vyprávění. Je neblahou skutečností, že většina lidstva má příliš omezený duševní rozhled na to, aby trpělivě a inteligentně zvažovala ony izolované jevy, jež vidí a pociťuje pouze psychicky citlivá menšina a jež leží mimo hranice běžné zkušenosti. Lidé vyznačující se širším intelektem vědí, že mezi skutečným a neskutečným neexistuje žádná ostrá hranice, že všechny věci se jeví tak, jak se jeví, jen díky jemným individuálním tělesným a duševním čidlům, jejichž prostřednictvím si je uvědomujeme; avšak prozaický materialismus většiny zavrhuje záblesky pronikavého vzhledu, jež prorážejí obecný závoj samozřejmého empirismu, jako šílenství.
Jmenuji se Jervas Dudley a od nejútlejšího dětství jsem byl snílek a vizionář. Byl jsem dost bohatý na to, aby mě něco nutilo živit se podnikatelskou činností, a jako temperamentem nezpůsobilý pro formální studium a společenskou zábavu svých známých jsem vždy pobýval v říších vzdálených viditelnému světu; trávil jsem mládí a dospívání s prastarými, pramálo známými knihami a v toulkách po polích a hájích v okolí dědičného sídla svých předků. Nemyslím si, že to, co jsem četl v těch knihách nebo viděl v těch polích a lesích, bylo přesně to, co tam četli a viděli jiní chlapci; o tom se však nesmím šířit, protože podrobnosti by jen potvrdily kruté pomluvy mého intelektu, jež občas zaslechnu v šepotu plíživých ošetřovatelů kolem sebe. Stačí mi vylíčit události a příčiny rozebírat nemusím.
Říkal jsem, že jsem pobýval stranou od viditelného světa, ale neříkal jsem, že jsem byl sám. To nemůže být žádný tvor; schází-li mu totiž společenství živých, nevyhnutelně se sbližuje s tím, co není, nebo již není živé. Nedaleko mého domova je zvláštní zalesněný dol, v jehož soumračných hlubinách jsem trávil většinu svého času; četl, přemýšlel a snil. Mé první dětské krůčky mířily dolů po jeho mechem zarostlých svazích a kolem jeho groteskně sukovatých dubů se splétaly mé první chlapecké fantazie. Dobře jsem poznal dryády vládnoucí těm stromům a často jsem pozoroval jejich divoké tance v hasnoucích paprscích ubývajícího měsíce - ale o tom teď nesmím mluvit. Chci vyprávět pouze o osamělé hrobce v nejtemnější houštině na úbočí, o opuštěné hrobce Hydů, staré a vznešené rodiny, jejíž poslední přímý potomek ulehl do jejích černých zákoutí mnoho desetiletí před mým narozením.
Krypta, o níž mluvím, je z prastaré žuly, omšelá a zvětralá mlhami a vlhkostí dlouhých pokolení. Je zahloubena do svahu a ze stavby je viditelný pouze vchod. Dveře, těžká a nedobytná kamenná deska, visí na zrezivělých železných pantech a je těžkými železnými řetězy a visacími zámky podle hrůzostrašné módy staré půl století upevněna podivně, zlověstně na škvíru otevřená. Sídlo rodu, jehož potomci jsou tu pochováni, kdysi korunovalo stráň, v níž je hrobka, ale již dávno padlo za oběť plamenům, jež rozpoutal úder blesku. O půlnoční bouři, která zničila toto ponuré sídlo, občas mluvívají staří obyvatelé kraje tlumeným a stísněným hlasem; a jejich narážky na "trest Boží" v pozdějších letech jaksi posilovaly to odjakživa silné kouzlo, kterým mě přitahovalo lesem zastíněné pohřebiště. Jen jeden muž zahynul v tom ohni. Když byl na tomto místě stínu a mlčení pohřben poslední z Hydů, smutná urna popela přišla z daleké země, kam rodina přesídlila, když dům shořel. Už není, kdo by kladl květiny před žulový portál, a málokdo sebere odvahu vstoupit do skličujících stínů, které jako by podivně otálely kolem vodou omletých kamenů.
Nikdy nezapomenu na odpoledne, kdy jsem poprvé zabloudil k napolo skrytému domu smrti. Bylo plné léto, kdy alchymie přírody proměňuje lesní krajinu v jedinou jásavou a téměř jednolitou zelenou masu, kdy jsou smysly zpola opilé vzdouvajícím se mořem vlhké zeleně a jemných nepojmenovatelných vůní prsti a rostlinstva. V takovém prostředí ztrácí mysl perspektivu; čas a prostor se stávají plytkými a neskutečnými a ozvěny zapomenuté prehistorické minulosti naléhavě tlukou na uchvácené vědomí.
Celý den jsem se toulal mystickými háji v dolině, myslil myšlenky, o nichž netřeba hovořit, a rozmlouval s tím, co netřeba jmenovat. Věkem jsem byl desetileté dítě, ale viděl jsem již mnoho divů, jaké dav nezná, a v určitých ohledech jsem byl podivně starý. Když jsem se prodral mezi dvěma neurvalými šípkovými keři a náhle jsem narazil na vchod do krypty, neměl jsem tušení, co jsem objevil. Tmavé žulové kvádry, dveře tak podivně pootevřené a pohřební tesaná výzdoba nad obloukem ve mne nevyvolaly žádné asociace truchlivé nebo děsivé povahy. O hrobech a hrobkách jsem toho věděl a představoval si hodně, ale pro svou zvláštní povahu jsem byl chráněn před jakýmkoli osobním stykem s hřbitovy a pohřebišti. Podivný kamenný dům v zalesněném svahu ve mně vyvolával jen zájem a dohady a jeho studený, vlhký interiér, do něhož jsem marně nahlížel tou dráždivě ponechanou škvírou, mi nenapovídal nic o smrti ani rozkladu. Ale v tom okamžiku zvědavosti se zrodila šílená, nerozumná touha, která mě přivedla do tohoto pekelného vězení. Pobízen hlasem, který zřejmě zazněl z ohavné duše lesa, jsem se rozhodl vstoupit do lákající temnoty navzdory těžkým řetězům, které mi uzavíraly cestu. V slábnoucím denním světle jsem střídavě chřestil rezavými zábranami ve snaze rozevřít kamenné dveře a pokoušel se protlačit své drobné tělo existující mezerou; ani jedno se však nesetkalo s úspěchem. Zprvu jsem byl zvědavý, teď jsem šílel; a když jsem se v houstnoucím soumraku vrátil domů, zapřísáhl jsem se stovce bohů onoho háje, že si jednou za každou cenu vynutím vstup do černých, mrazivých hlubin, které se mě zdály volat. Lékař s vousem šedivým jako železo, který denně přichází do mého pokoje, jednou řekl návštěvníkovi, že toto rozhodnutí znamenalo počátek žalostné monománie; konečný úsudek však ponechám svým čtenářům, až se dozvědí vše.
Po svém objevu jsem strávil měsíce jalovými pokusy zdolat složitý zámek pootevřené krypty a opatrným vyptáváním na povahu a historii té stavby. Pověstně vnímavýma ušima malého chlapce jsem vyzvěděl mnoho; ovšem navyklé tajnůstkářství mě vedlo k tomu, že jsem nikomu neřekl o svých zjištěních ani o svém odhodlání. Snad stojí za zmínku, že mě vůbec nepřekvapilo ani nezděsilo, když jsem se dozvěděl, co je ta krypta. Mé značně originální představy o životě a smrti mě naučily neurčitě spojovat studenou hlínu s dýchajícím tělem; a cítil jsem, že v kamenném prostoru, který jsem hodlal prozkoumat, je jaksi zastoupena ta velká a zlopověstná rodina z vyhořelého sídla. Šeptané historky o někdejších nekalých obřadech a bezbožných radovánkách v onom prastarém domě ve mně vzbudily nový a silnější zájem o hrobku, před jejímiž dveřmi jsem denně celé hodiny vysedával. Jednou jsem strčil do nedovřeného vchodu svíčku, ale neviděl jsem nic než vlhké kamenné schodiště vedoucí dolů. Pach toho místa mě odpuzoval, a přece okouzloval. Cítil jsem, že jsem jej již znal, v minulosti, kam nesahají vzpomínky, kdesi dál než v těle, jež nyní obývám.
Rok nato, co jsem poprvé viděl hrobku, jsem doma v podkroví plném knih narazil na červotočivý překlad Plutarchových Životopisů. Při čtení o Théseově životě na mě velmi zapůsobila pasáž vyprávějící o velkém kameni, pod nímž měl chlapecký hrdina nalézt odznaky své sudby, až bude dost starý na to, aby uzvedl jeho nesmírnou tíhu. Pověst mě zprostila nejprudší netrpělivosti, abych pronikl do krypty, neboť ve mně vzbudila pocit, že čas ještě neuzrál. Říkal jsem si: později dorostu k síle a vynalézavosti, které mi snad pomohou snadno otevřít dveře spoutané těžkým řetězem; do té doby však udělám líp, když se podřídím tomu, co se zdá vůlí osudu.
Bděl jsem tedy u vlhkého portálu méně vytrvale a mnoho času jsem trávil jinými, ač stejně zvláštními zájmy. Někdy jsem v noci potichoučku vstal a vykradl se ven, abych se prošel po těch hřbitovech a pohřebištích, před nimiž mě rodiče chránili. Co jsem tam dělal, to nesmím říci, protože si teď nejsem jist skutečností některých věcí; ale vím, že den po takové noční toulce jsem často ohromoval lidi kolem sebe svou znalostí námětů takřka zapomenutých již mnoho pokolení. Právě po takové noci jsem šokoval obec prazvláštním nápadem ohledně pohřbu bohatého a proslulého statkáře Brewstera, místní historické osobnosti, pochované roku 1711, jejíž břidlicový pomník s vytesanou lebkou a zkříženými hnáty se pomalu rozpadal na prach. V záchvatu dětské vymýšlivosti jsem se zapřísahal nejen, že majitel pohřebního ústavu, soused Simpson, ukradl zesnulému ještě před pohřbem střevíce s ozdobnými přezkami, hedvábné punčochy a saténové spodky, ale že sám statkář, ne zcela bez života, se den po pohřbu ve své rakvi zasypané hlínou dvakrát obrátil.
Ale myšlenka na vstup do hrobky mě nikdy neopustila; ještě ji posílil nečekaný genealogický objev, že jsem po matce alespoň nepatrně spřízněn s údajně vymřelou rodinou Hydů. Byl jsem poslední z otcova rodu a také poslední z této starší a tajuplnější linie. Začal jsem mít pocit, že ta hrobka je moje, a s horoucí touhou jsem vzhlížel k době, kdy budu smět vejít do kamenných dveří a potmě dolů po těch slizkých kamenných schodech. Navykl jsem si nyní bedlivě naslouchat u pootevřeného portálu a pro tu podivnou vigílii jsem volil své oblíbené hodiny půlnočního ticha. Než jsem dosáhl plnoletosti, vyklestil jsem si před plísní potaženým průčelím na svahu v houští malou mýtinku a dovolil jsem okolnímu porostu, aby ten prostor opletl a překlenul jakoby stěnami a střechou lesní besídky. Tato besídka byla mým chrámem, uzamčené dveře mou svatyní, a zde jsem lehával natažen na mechu, promýšlel podivné myšlenky a snil podivné sny.
Noc prvního zjevení byla dusná. Asi jsem únavou usnul; když jsem totiž zaslechl hlasy, měl jsem zřetelný pocit, že se probouzím. O jejich tónech a přízvucích váhám hovořit, o jejich povaze mluvit nechci; mohu však říci, že v jejich slovníku, výslovnosti a způsobu projevu byly jisté nekalé zvláštnosti. V té stínové rozmluvě jako by byl zastoupen každý odstín novoanglického nářečí od nešlechtěných slabik puritánských kolonistů po precizní výřečnost z doby před padesáti lety, třebaže té skutečnosti jsem si všiml až později. Tehdy mou pozornost odpoutal jiný jev, tak pomíjivý, že bych nemohl přísahat na jeho skutečnost. Jen se mi zazdálo, že když jsem procital, v nitru zapadlé hrobky kdosi chvatně sfoukl světlo. Myslím, že jsem nebyl ani ohromen ani zděšen, ale vím, že jsem byl té noci velice a trvale změněn. Když jsem se vrátil domů, šel jsem přímo k rozpadající se truhle v podkroví a tam jsem našel klíč, který nazítří snadno odemkl přehradu, na niž jsem tak dlouho marně útočil.
Do krypty na opuštěném svahu jsem poprvé vstoupil v měkké záři pozdního odpoledne. Leželo na mně kouzlo a srdce mi bušilo rozjařením, jež stěží dovedu popsat. Když jsem za sebou zavřel dveře a sestupoval po ovlhlých schodech ve světle své jediné svíčky, jako bych cestu znal, přestože svíčka čadila v dusivém puchu toho místa, cítil jsem se v tom plesnivém márničním ovzduší pozoruhodně doma. Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem mnoho mramorových podstavců nesoucích rakve nebo zbytky rakví. Některé byly zapečetěné a nedotčené, ale jiné téměř zmizely a zůstaly z nich jen stříbrné rukojeti a destičky uprostřed jistých zvláštních hromádek bělavého prachu. Na jedné destičce jsem přečetl jméno Sira Geoffreyho Hyda, který připlul v roce 1640 ze Sussexu a po několika letech zde zemřel. V nápadném výklenku byla jedna dosti zachovalá rakev bez nájemníka, ozdobená jediným jménem, jež ve mně vyvolalo jak úsměv, tak zamrazení. Veden podivným popudem jsem vyšplhal na široký podstavec, zhasil svíčku a lehl si do prázdné truhly.
V šerém světle úsvitu jsem se vypotácel z krypty a zamkl za sebou řetěz na dveřích. Už jsem nebyl mladíkem, přestože mou tělesnou schránku záblo pouhých jedenadvacet zim. Časně vstalí vesničané, kteří pozorovali můj návrat domů, hleděli na mě divně a žasli nad stopami nevázaného hýření na člověku, o němž se vědělo, že žije střízlivě a samotářsky. Před rodiči jsem se ukázal až po dlouhém osvěžujícím spánku.
Od té doby jsem navštěvoval hrobku noc co noc: viděl jsem, slyšel a dělal věci, na které nikdy nesmím vzpomínat. První, co podlehlo změně, byla má mluva, vždy přístupná vlivu prostředí; a mé náhle archaické vyjadřování brzy vyvolávalo poznámky. Později se v mém chování objevila podivná lehkomyslnost, až jsem se navzdory svému životu v ústraní nevědomky začal chovat jako světák. Můj kdysi němý jazyk se rozmluvil s lehkým chesterfieldovským půvabem nebo rochesterovským bezbožným cynismem. Projevoval jsem zvláštní zběhlost naprosto nepodobnou fantastické, mnišské učenosti, nad níž jsem hloubával v mládí, a předsádky svých knih jsem popisoval lehkými improvizovanými epigramy, jež připomínaly Gaye, Priora a nejjiskřivější vtipálky a veršotepce augustánské doby. Jednou ráno při snídani jsem si div nepřivodil pohromu tím, že jsem zřetelně podroušeným tónem zarecitoval výplod bakchanálního veselí osmnáctého století, útržek hravé poezie z doby krále Jiřího, nikdy nezaznamenaný v knize. Zněl asi takto:
Sem, braši, s korbelem! Šenkýřko, nes!
Připijme na dnešek, dokud je dnes;
na talíř hromadu masa si dáme,
v jídle a pití svou útěchu máme!
Nalévej čile,
život je chvíle,
po smrti nelze pít na zdraví milé!
Anakreon mívával červený nos.
Co na tom, když to byl veselý kos?
Ať do mě hrom! Raděj červený být,
než bílý jak lilie a v zemi hnít!
Bětuško, chtěj mě!
Lásky si přejme;
v pekle mě šenkýřka neobejme!
Harry nám šilhá, paruka mu klouže,
brzo sjede pod stůl do pivní louže.
Tak naplňte číše a dávejte kolem -
než pod drnem, líp je být pod tímhle stolem!
Pije pán i slouha,
noc je ještě dlouhá -
tři sáhy pod zemí bude ti ouha!
Čert aby! Proč se mi nohy tak pletou ?
Hrome, proč škytám za každou větou?
Hostinský, Bětuško, volejte drožku!
Pojedu domů, přebral jsem trošku.
Chce se mi spát,
málem jsem spad -
Co z toho? Když jsem živ, budu se smát!
Někdy tou dobou ve mně vznikl můj nynější strach z ohně a bouřky. Dříve jsem byl k takovým věcem lhostejný, ale nyní jsem z nich měl nevýslovnou hrůzu, a kdykoli nebesa hrozila elektrickými výboji, uchyloval jsem se do nejhlubších zákoutí domu. Za dne byl mým oblíbeným útočištěm zbořený sklep vyhořelého sídla, a představoval jsem si, jak asi vypadalo ve své slávě. Jednou jsem poplašil nějakého vesničana tím, že jsem ho s jistotou zavedl do mělkého podsklepí, o jehož existenci jako bych věděl, přestože bylo po mnoho generací neznámé a zapomenuté.
Nakonec přišlo to, čeho jsem se dlouho obával. Rodiče, zneklidnění změnou chování a vzhledu svého jediného syna, začali v dobrém úmyslu špehovat mé pohyby a to hrozilo pohromou. O svých návštěvách hrobky jsem nikomu neřekl, vždyť jsem svůj tajný záměr střežil s nábožným zápalem už od dětství; nyní jsem však musel být velmi opatrný, když jsem procházel bludištěm zalesněného dolu, abych setřásl možného pronásledovatele. Klíč k hrobce jsem nosil na šňůrce okolo krku a věděl jsem o něm jen já. Nikdy jsem z pohřebiště nevynesl žádnou z věcí, jež jsem nalezl pod jeho střechou.
Jednou ráno, když jsem se vynořil z vlhké hrobky a nepříliš pevnou ruku jsem zamykal portál, spatřil jsem v nedalekém houští obávanou tvář pozorovatele. Tak to je konec; má besídka je odhalena a cíl mých nočních výprav zjeven. Muž mě neoslovil, a tak jsem spěchal domů, abych pokud možno vyslechl, co poví ustaranému otci. Budou mé výpravy za dveře se řetězy oznámeny světu? Představte si můj úžas a nadšení, když jsem zaslechl, jak zvěd sděluje mému otci opatrným šeptem, že jsem strávil noc v besídce před hrobkou, spánkem zakalené oči upřené na škvíru pootevřeného zamčeného portálu! Jakým zázrakem byl pozorovatel takto oklamán? Byl jsem nyní přesvědčen, že mě chrání nadpřirozená moc. Osmělen touto přízní nebes jsem opět začal chodit ke kryptě naprosto otevřeně: byl jsem si jist, že mě nikdo nemůže vidět, jak vstupuji. Týden jsem plně vychutnával radosti hrobového hýření, jež nesmím popsat, když se stala ta věc, a já byl odvezen do tohoto prokletého domu žalu a jednotvárnosti.
Neměl jsem se té noci vydávat ven; vždyť mraky byly nakažené bouří a z kyselé bažiny na dně dolu stoupala pekelná světélkující záře. I volání mrtvých bylo jiné. Místo hrobky ve svahu mi neviditelnými prsty kynul démon vládnoucí ohořelému sklepení na temeni kopce. Když jsem se z krytu lesa vynořil na pláň před zříceninou, v mlhavém měsíčním světle jsem spatřil to, co jsem vždy neurčitě očekával. Sto let zaniklé sídlo opět čnělo ve své vznešené výši před nadšeným zrakem; každé okno planulo září mnoha svící. Dlouhou příjezdovou cestou vzhůru se valily kočáry bostonské šlechty a pěšky přicházela početná sbírka napudrované vybrané společnosti ze sousedních sídel. Připojil jsem se k zástupu, přestože jsem věděl, že patřím spíš k hostitelům než hostům. Uvnitř v síni byla hudba, smích a víno, kamkoli padl zrak. Několik tváří jsem rozeznával; lépe bych je ovšem poznal, kdyby byly svraštělé či rozežrané smrtí a rozkladem. Uprostřed divokého a lehkomyslného davu jsem byl ten nejdivočejší a nejzpustlejší. Z úst se mi valilo proudem veselé rouhání a v otřesných vtipech jsem nedbal na žádný zákon Boha, člověka ani přírody.
Tu nad hlukem svinské zábavy zaduněl rachot hromu, rozpoltil střechu a bázní umlčel bujarou společnost. Dům objaly rudé jazyky plamenů a palčivé závany žáru. Hodovníci ranění hrůzou z neštěstí, které se přivalilo a jako by překračovalo hranice neovládané přírody, s jekem prchali do noci. Zůstal jsem sám, přikován k sedadlu drtivým strachem, jaký jsem dosud nepocítil. A tu se mé duše zmocnila druhá hrůza: Když zaživa shořím na popel, mé pozůstatky rozvane vítr do všech stran a ony nikdy nespočinou v hrobce Hydů! Nemám snad připravenou rakev? Nemám snad právo věčně odpočívat mezi potomky Sira Geoffreyho Hyda? Á! Vymohu si své dědictví smrti, i kdyby má duše po věky hledala jinou tělesnou schránku, aby ji zastoupila tam na tom prázdném podstavci ve výklenku krypty. Jervas Hyde nebude nikdy sdílet smutný osud Palinurův!
Když přízrak hořícího domu vybledl, shledal jsem, že křičím a šíleně se zmítám v objetí dvou mužů, z nichž jeden byl zvěd, který mě tehdy následoval k hrobce. Lil na nás déšť a na jižním obzoru šlehaly blesky, jež tak nedávno prošly nad naší hlavou. Můj otec, tvář zbrázděnou žalem, stál opodál, zatímco já jsem křičel, ať mě položí do hrobky, a opakovaně prosil mé věznitele, aby se mnou zacházeli co nejjemněji. Zčernalý kruh na podlaze zborceného sklepení svědčil o prudkém úderu z nebe; a z toho místa právě skupina zvědavých vesničanů s lucernami vyprošťovala malou krabici starodávné práce, kterou blesk vynesl na světlo.
Přestal jsem se marně a bezvýsledně kroutit a sledoval jsem, jak prohlížejí nalezený poklad, a bylo mi dovoleno podílet se na objevech. Krabice, jejíž zámky rozbil blesk, který ji vyrval ze země, obsahovala mnoho listin a cenných předmětů, ale já měl oči jen pro jedno jediné. Byla to porcelánová miniatura mladého muže v elegantně zkadeřené barokní paruce s iniciálami "J.H." Tvář, do níž jsem hleděl, jsem stejně dobře mohl vidět ve svém zrcadle.
Příští den mě odvezli do této cely se zamřížovanými okny, ale stále dostávám informace o jistých věcech prostřednictvím stařičkého a prostoduchého služebníka, kterého jsem v dětství míval rád a který jako já miluje hřbitovy. To, co jsem se odvážil vyprávět o svých zážitcích v kryptě, mi vyneslo jen soucitné úsměvy. Můj otec, který mě často navštěvuje, tvrdí, že jsem za řetěz na portále nikdy nevešel, a přísahá, že rezavého zámku se už padesát let nikdo nedotkl, když jej zkoumal. Říká dokonce, že celá vesnice věděla o mých výpravách k hrobce a že mě často pozorovali, jak jsem spal v besídce před ponurým průčelím, pootevřené oči upřené na škvíru, která vede dovnitř. Proti těmto tvrzením nemohu předložit žádný hmatatelný důkaz, protože můj klíč k zámku se ztratil v zápasu oné hrůzné noci. Podivné věci z minulosti, jež jsem se dozvěděl při oněch nočních setkáních s mrtvými, odbývá jako plody mého celoživotního hltavého čtení prastarých svazků rodinné knihovny. Nebýt mého starého sluhy Hirama, již bych byl za tu dobu zcela přesvědčen o svém šílenství.
Ale Hiram, až do konce věrný, si zachoval víru ve mne a udělal to, co mě nutí zveřejnit alespoň část mého příběhu. Před týdnem vylomil zámek na řetěze, který drží dveře hrobky věčně pootevřené, a s lucernou sestoupil do temné hlubiny. Na podstavci ve výklenku nalezl starou, ale prázdnou rakev, na jejíž zašlé tabulce stojí jediné slovo: Jervas. Slíbili mi, že v té rakvi a v té kryptě budu jednou pohřben.
Jmenuji se Jervas Dudley a od nejútlejšího dětství jsem byl snílek a vizionář. Byl jsem dost bohatý na to, aby mě něco nutilo živit se podnikatelskou činností, a jako temperamentem nezpůsobilý pro formální studium a společenskou zábavu svých známých jsem vždy pobýval v říších vzdálených viditelnému světu; trávil jsem mládí a dospívání s prastarými, pramálo známými knihami a v toulkách po polích a hájích v okolí dědičného sídla svých předků. Nemyslím si, že to, co jsem četl v těch knihách nebo viděl v těch polích a lesích, bylo přesně to, co tam četli a viděli jiní chlapci; o tom se však nesmím šířit, protože podrobnosti by jen potvrdily kruté pomluvy mého intelektu, jež občas zaslechnu v šepotu plíživých ošetřovatelů kolem sebe. Stačí mi vylíčit události a příčiny rozebírat nemusím.
Říkal jsem, že jsem pobýval stranou od viditelného světa, ale neříkal jsem, že jsem byl sám. To nemůže být žádný tvor; schází-li mu totiž společenství živých, nevyhnutelně se sbližuje s tím, co není, nebo již není živé. Nedaleko mého domova je zvláštní zalesněný dol, v jehož soumračných hlubinách jsem trávil většinu svého času; četl, přemýšlel a snil. Mé první dětské krůčky mířily dolů po jeho mechem zarostlých svazích a kolem jeho groteskně sukovatých dubů se splétaly mé první chlapecké fantazie. Dobře jsem poznal dryády vládnoucí těm stromům a často jsem pozoroval jejich divoké tance v hasnoucích paprscích ubývajícího měsíce - ale o tom teď nesmím mluvit. Chci vyprávět pouze o osamělé hrobce v nejtemnější houštině na úbočí, o opuštěné hrobce Hydů, staré a vznešené rodiny, jejíž poslední přímý potomek ulehl do jejích černých zákoutí mnoho desetiletí před mým narozením.
Krypta, o níž mluvím, je z prastaré žuly, omšelá a zvětralá mlhami a vlhkostí dlouhých pokolení. Je zahloubena do svahu a ze stavby je viditelný pouze vchod. Dveře, těžká a nedobytná kamenná deska, visí na zrezivělých železných pantech a je těžkými železnými řetězy a visacími zámky podle hrůzostrašné módy staré půl století upevněna podivně, zlověstně na škvíru otevřená. Sídlo rodu, jehož potomci jsou tu pochováni, kdysi korunovalo stráň, v níž je hrobka, ale již dávno padlo za oběť plamenům, jež rozpoutal úder blesku. O půlnoční bouři, která zničila toto ponuré sídlo, občas mluvívají staří obyvatelé kraje tlumeným a stísněným hlasem; a jejich narážky na "trest Boží" v pozdějších letech jaksi posilovaly to odjakživa silné kouzlo, kterým mě přitahovalo lesem zastíněné pohřebiště. Jen jeden muž zahynul v tom ohni. Když byl na tomto místě stínu a mlčení pohřben poslední z Hydů, smutná urna popela přišla z daleké země, kam rodina přesídlila, když dům shořel. Už není, kdo by kladl květiny před žulový portál, a málokdo sebere odvahu vstoupit do skličujících stínů, které jako by podivně otálely kolem vodou omletých kamenů.
Nikdy nezapomenu na odpoledne, kdy jsem poprvé zabloudil k napolo skrytému domu smrti. Bylo plné léto, kdy alchymie přírody proměňuje lesní krajinu v jedinou jásavou a téměř jednolitou zelenou masu, kdy jsou smysly zpola opilé vzdouvajícím se mořem vlhké zeleně a jemných nepojmenovatelných vůní prsti a rostlinstva. V takovém prostředí ztrácí mysl perspektivu; čas a prostor se stávají plytkými a neskutečnými a ozvěny zapomenuté prehistorické minulosti naléhavě tlukou na uchvácené vědomí.
Celý den jsem se toulal mystickými háji v dolině, myslil myšlenky, o nichž netřeba hovořit, a rozmlouval s tím, co netřeba jmenovat. Věkem jsem byl desetileté dítě, ale viděl jsem již mnoho divů, jaké dav nezná, a v určitých ohledech jsem byl podivně starý. Když jsem se prodral mezi dvěma neurvalými šípkovými keři a náhle jsem narazil na vchod do krypty, neměl jsem tušení, co jsem objevil. Tmavé žulové kvádry, dveře tak podivně pootevřené a pohřební tesaná výzdoba nad obloukem ve mne nevyvolaly žádné asociace truchlivé nebo děsivé povahy. O hrobech a hrobkách jsem toho věděl a představoval si hodně, ale pro svou zvláštní povahu jsem byl chráněn před jakýmkoli osobním stykem s hřbitovy a pohřebišti. Podivný kamenný dům v zalesněném svahu ve mně vyvolával jen zájem a dohady a jeho studený, vlhký interiér, do něhož jsem marně nahlížel tou dráždivě ponechanou škvírou, mi nenapovídal nic o smrti ani rozkladu. Ale v tom okamžiku zvědavosti se zrodila šílená, nerozumná touha, která mě přivedla do tohoto pekelného vězení. Pobízen hlasem, který zřejmě zazněl z ohavné duše lesa, jsem se rozhodl vstoupit do lákající temnoty navzdory těžkým řetězům, které mi uzavíraly cestu. V slábnoucím denním světle jsem střídavě chřestil rezavými zábranami ve snaze rozevřít kamenné dveře a pokoušel se protlačit své drobné tělo existující mezerou; ani jedno se však nesetkalo s úspěchem. Zprvu jsem byl zvědavý, teď jsem šílel; a když jsem se v houstnoucím soumraku vrátil domů, zapřísáhl jsem se stovce bohů onoho háje, že si jednou za každou cenu vynutím vstup do černých, mrazivých hlubin, které se mě zdály volat. Lékař s vousem šedivým jako železo, který denně přichází do mého pokoje, jednou řekl návštěvníkovi, že toto rozhodnutí znamenalo počátek žalostné monománie; konečný úsudek však ponechám svým čtenářům, až se dozvědí vše.
Po svém objevu jsem strávil měsíce jalovými pokusy zdolat složitý zámek pootevřené krypty a opatrným vyptáváním na povahu a historii té stavby. Pověstně vnímavýma ušima malého chlapce jsem vyzvěděl mnoho; ovšem navyklé tajnůstkářství mě vedlo k tomu, že jsem nikomu neřekl o svých zjištěních ani o svém odhodlání. Snad stojí za zmínku, že mě vůbec nepřekvapilo ani nezděsilo, když jsem se dozvěděl, co je ta krypta. Mé značně originální představy o životě a smrti mě naučily neurčitě spojovat studenou hlínu s dýchajícím tělem; a cítil jsem, že v kamenném prostoru, který jsem hodlal prozkoumat, je jaksi zastoupena ta velká a zlopověstná rodina z vyhořelého sídla. Šeptané historky o někdejších nekalých obřadech a bezbožných radovánkách v onom prastarém domě ve mně vzbudily nový a silnější zájem o hrobku, před jejímiž dveřmi jsem denně celé hodiny vysedával. Jednou jsem strčil do nedovřeného vchodu svíčku, ale neviděl jsem nic než vlhké kamenné schodiště vedoucí dolů. Pach toho místa mě odpuzoval, a přece okouzloval. Cítil jsem, že jsem jej již znal, v minulosti, kam nesahají vzpomínky, kdesi dál než v těle, jež nyní obývám.
Rok nato, co jsem poprvé viděl hrobku, jsem doma v podkroví plném knih narazil na červotočivý překlad Plutarchových Životopisů. Při čtení o Théseově životě na mě velmi zapůsobila pasáž vyprávějící o velkém kameni, pod nímž měl chlapecký hrdina nalézt odznaky své sudby, až bude dost starý na to, aby uzvedl jeho nesmírnou tíhu. Pověst mě zprostila nejprudší netrpělivosti, abych pronikl do krypty, neboť ve mně vzbudila pocit, že čas ještě neuzrál. Říkal jsem si: později dorostu k síle a vynalézavosti, které mi snad pomohou snadno otevřít dveře spoutané těžkým řetězem; do té doby však udělám líp, když se podřídím tomu, co se zdá vůlí osudu.
Bděl jsem tedy u vlhkého portálu méně vytrvale a mnoho času jsem trávil jinými, ač stejně zvláštními zájmy. Někdy jsem v noci potichoučku vstal a vykradl se ven, abych se prošel po těch hřbitovech a pohřebištích, před nimiž mě rodiče chránili. Co jsem tam dělal, to nesmím říci, protože si teď nejsem jist skutečností některých věcí; ale vím, že den po takové noční toulce jsem často ohromoval lidi kolem sebe svou znalostí námětů takřka zapomenutých již mnoho pokolení. Právě po takové noci jsem šokoval obec prazvláštním nápadem ohledně pohřbu bohatého a proslulého statkáře Brewstera, místní historické osobnosti, pochované roku 1711, jejíž břidlicový pomník s vytesanou lebkou a zkříženými hnáty se pomalu rozpadal na prach. V záchvatu dětské vymýšlivosti jsem se zapřísahal nejen, že majitel pohřebního ústavu, soused Simpson, ukradl zesnulému ještě před pohřbem střevíce s ozdobnými přezkami, hedvábné punčochy a saténové spodky, ale že sám statkář, ne zcela bez života, se den po pohřbu ve své rakvi zasypané hlínou dvakrát obrátil.
Ale myšlenka na vstup do hrobky mě nikdy neopustila; ještě ji posílil nečekaný genealogický objev, že jsem po matce alespoň nepatrně spřízněn s údajně vymřelou rodinou Hydů. Byl jsem poslední z otcova rodu a také poslední z této starší a tajuplnější linie. Začal jsem mít pocit, že ta hrobka je moje, a s horoucí touhou jsem vzhlížel k době, kdy budu smět vejít do kamenných dveří a potmě dolů po těch slizkých kamenných schodech. Navykl jsem si nyní bedlivě naslouchat u pootevřeného portálu a pro tu podivnou vigílii jsem volil své oblíbené hodiny půlnočního ticha. Než jsem dosáhl plnoletosti, vyklestil jsem si před plísní potaženým průčelím na svahu v houští malou mýtinku a dovolil jsem okolnímu porostu, aby ten prostor opletl a překlenul jakoby stěnami a střechou lesní besídky. Tato besídka byla mým chrámem, uzamčené dveře mou svatyní, a zde jsem lehával natažen na mechu, promýšlel podivné myšlenky a snil podivné sny.
Noc prvního zjevení byla dusná. Asi jsem únavou usnul; když jsem totiž zaslechl hlasy, měl jsem zřetelný pocit, že se probouzím. O jejich tónech a přízvucích váhám hovořit, o jejich povaze mluvit nechci; mohu však říci, že v jejich slovníku, výslovnosti a způsobu projevu byly jisté nekalé zvláštnosti. V té stínové rozmluvě jako by byl zastoupen každý odstín novoanglického nářečí od nešlechtěných slabik puritánských kolonistů po precizní výřečnost z doby před padesáti lety, třebaže té skutečnosti jsem si všiml až později. Tehdy mou pozornost odpoutal jiný jev, tak pomíjivý, že bych nemohl přísahat na jeho skutečnost. Jen se mi zazdálo, že když jsem procital, v nitru zapadlé hrobky kdosi chvatně sfoukl světlo. Myslím, že jsem nebyl ani ohromen ani zděšen, ale vím, že jsem byl té noci velice a trvale změněn. Když jsem se vrátil domů, šel jsem přímo k rozpadající se truhle v podkroví a tam jsem našel klíč, který nazítří snadno odemkl přehradu, na niž jsem tak dlouho marně útočil.
Do krypty na opuštěném svahu jsem poprvé vstoupil v měkké záři pozdního odpoledne. Leželo na mně kouzlo a srdce mi bušilo rozjařením, jež stěží dovedu popsat. Když jsem za sebou zavřel dveře a sestupoval po ovlhlých schodech ve světle své jediné svíčky, jako bych cestu znal, přestože svíčka čadila v dusivém puchu toho místa, cítil jsem se v tom plesnivém márničním ovzduší pozoruhodně doma. Když jsem se rozhlédl, spatřil jsem mnoho mramorových podstavců nesoucích rakve nebo zbytky rakví. Některé byly zapečetěné a nedotčené, ale jiné téměř zmizely a zůstaly z nich jen stříbrné rukojeti a destičky uprostřed jistých zvláštních hromádek bělavého prachu. Na jedné destičce jsem přečetl jméno Sira Geoffreyho Hyda, který připlul v roce 1640 ze Sussexu a po několika letech zde zemřel. V nápadném výklenku byla jedna dosti zachovalá rakev bez nájemníka, ozdobená jediným jménem, jež ve mně vyvolalo jak úsměv, tak zamrazení. Veden podivným popudem jsem vyšplhal na široký podstavec, zhasil svíčku a lehl si do prázdné truhly.
V šerém světle úsvitu jsem se vypotácel z krypty a zamkl za sebou řetěz na dveřích. Už jsem nebyl mladíkem, přestože mou tělesnou schránku záblo pouhých jedenadvacet zim. Časně vstalí vesničané, kteří pozorovali můj návrat domů, hleděli na mě divně a žasli nad stopami nevázaného hýření na člověku, o němž se vědělo, že žije střízlivě a samotářsky. Před rodiči jsem se ukázal až po dlouhém osvěžujícím spánku.
Od té doby jsem navštěvoval hrobku noc co noc: viděl jsem, slyšel a dělal věci, na které nikdy nesmím vzpomínat. První, co podlehlo změně, byla má mluva, vždy přístupná vlivu prostředí; a mé náhle archaické vyjadřování brzy vyvolávalo poznámky. Později se v mém chování objevila podivná lehkomyslnost, až jsem se navzdory svému životu v ústraní nevědomky začal chovat jako světák. Můj kdysi němý jazyk se rozmluvil s lehkým chesterfieldovským půvabem nebo rochesterovským bezbožným cynismem. Projevoval jsem zvláštní zběhlost naprosto nepodobnou fantastické, mnišské učenosti, nad níž jsem hloubával v mládí, a předsádky svých knih jsem popisoval lehkými improvizovanými epigramy, jež připomínaly Gaye, Priora a nejjiskřivější vtipálky a veršotepce augustánské doby. Jednou ráno při snídani jsem si div nepřivodil pohromu tím, že jsem zřetelně podroušeným tónem zarecitoval výplod bakchanálního veselí osmnáctého století, útržek hravé poezie z doby krále Jiřího, nikdy nezaznamenaný v knize. Zněl asi takto:
Sem, braši, s korbelem! Šenkýřko, nes!
Připijme na dnešek, dokud je dnes;
na talíř hromadu masa si dáme,
v jídle a pití svou útěchu máme!
Nalévej čile,
život je chvíle,
po smrti nelze pít na zdraví milé!
Anakreon mívával červený nos.
Co na tom, když to byl veselý kos?
Ať do mě hrom! Raděj červený být,
než bílý jak lilie a v zemi hnít!
Bětuško, chtěj mě!
Lásky si přejme;
v pekle mě šenkýřka neobejme!
Harry nám šilhá, paruka mu klouže,
brzo sjede pod stůl do pivní louže.
Tak naplňte číše a dávejte kolem -
než pod drnem, líp je být pod tímhle stolem!
Pije pán i slouha,
noc je ještě dlouhá -
tři sáhy pod zemí bude ti ouha!
Čert aby! Proč se mi nohy tak pletou ?
Hrome, proč škytám za každou větou?
Hostinský, Bětuško, volejte drožku!
Pojedu domů, přebral jsem trošku.
Chce se mi spát,
málem jsem spad -
Co z toho? Když jsem živ, budu se smát!
Někdy tou dobou ve mně vznikl můj nynější strach z ohně a bouřky. Dříve jsem byl k takovým věcem lhostejný, ale nyní jsem z nich měl nevýslovnou hrůzu, a kdykoli nebesa hrozila elektrickými výboji, uchyloval jsem se do nejhlubších zákoutí domu. Za dne byl mým oblíbeným útočištěm zbořený sklep vyhořelého sídla, a představoval jsem si, jak asi vypadalo ve své slávě. Jednou jsem poplašil nějakého vesničana tím, že jsem ho s jistotou zavedl do mělkého podsklepí, o jehož existenci jako bych věděl, přestože bylo po mnoho generací neznámé a zapomenuté.
Nakonec přišlo to, čeho jsem se dlouho obával. Rodiče, zneklidnění změnou chování a vzhledu svého jediného syna, začali v dobrém úmyslu špehovat mé pohyby a to hrozilo pohromou. O svých návštěvách hrobky jsem nikomu neřekl, vždyť jsem svůj tajný záměr střežil s nábožným zápalem už od dětství; nyní jsem však musel být velmi opatrný, když jsem procházel bludištěm zalesněného dolu, abych setřásl možného pronásledovatele. Klíč k hrobce jsem nosil na šňůrce okolo krku a věděl jsem o něm jen já. Nikdy jsem z pohřebiště nevynesl žádnou z věcí, jež jsem nalezl pod jeho střechou.
Jednou ráno, když jsem se vynořil z vlhké hrobky a nepříliš pevnou ruku jsem zamykal portál, spatřil jsem v nedalekém houští obávanou tvář pozorovatele. Tak to je konec; má besídka je odhalena a cíl mých nočních výprav zjeven. Muž mě neoslovil, a tak jsem spěchal domů, abych pokud možno vyslechl, co poví ustaranému otci. Budou mé výpravy za dveře se řetězy oznámeny světu? Představte si můj úžas a nadšení, když jsem zaslechl, jak zvěd sděluje mému otci opatrným šeptem, že jsem strávil noc v besídce před hrobkou, spánkem zakalené oči upřené na škvíru pootevřeného zamčeného portálu! Jakým zázrakem byl pozorovatel takto oklamán? Byl jsem nyní přesvědčen, že mě chrání nadpřirozená moc. Osmělen touto přízní nebes jsem opět začal chodit ke kryptě naprosto otevřeně: byl jsem si jist, že mě nikdo nemůže vidět, jak vstupuji. Týden jsem plně vychutnával radosti hrobového hýření, jež nesmím popsat, když se stala ta věc, a já byl odvezen do tohoto prokletého domu žalu a jednotvárnosti.
Neměl jsem se té noci vydávat ven; vždyť mraky byly nakažené bouří a z kyselé bažiny na dně dolu stoupala pekelná světélkující záře. I volání mrtvých bylo jiné. Místo hrobky ve svahu mi neviditelnými prsty kynul démon vládnoucí ohořelému sklepení na temeni kopce. Když jsem se z krytu lesa vynořil na pláň před zříceninou, v mlhavém měsíčním světle jsem spatřil to, co jsem vždy neurčitě očekával. Sto let zaniklé sídlo opět čnělo ve své vznešené výši před nadšeným zrakem; každé okno planulo září mnoha svící. Dlouhou příjezdovou cestou vzhůru se valily kočáry bostonské šlechty a pěšky přicházela početná sbírka napudrované vybrané společnosti ze sousedních sídel. Připojil jsem se k zástupu, přestože jsem věděl, že patřím spíš k hostitelům než hostům. Uvnitř v síni byla hudba, smích a víno, kamkoli padl zrak. Několik tváří jsem rozeznával; lépe bych je ovšem poznal, kdyby byly svraštělé či rozežrané smrtí a rozkladem. Uprostřed divokého a lehkomyslného davu jsem byl ten nejdivočejší a nejzpustlejší. Z úst se mi valilo proudem veselé rouhání a v otřesných vtipech jsem nedbal na žádný zákon Boha, člověka ani přírody.
Tu nad hlukem svinské zábavy zaduněl rachot hromu, rozpoltil střechu a bázní umlčel bujarou společnost. Dům objaly rudé jazyky plamenů a palčivé závany žáru. Hodovníci ranění hrůzou z neštěstí, které se přivalilo a jako by překračovalo hranice neovládané přírody, s jekem prchali do noci. Zůstal jsem sám, přikován k sedadlu drtivým strachem, jaký jsem dosud nepocítil. A tu se mé duše zmocnila druhá hrůza: Když zaživa shořím na popel, mé pozůstatky rozvane vítr do všech stran a ony nikdy nespočinou v hrobce Hydů! Nemám snad připravenou rakev? Nemám snad právo věčně odpočívat mezi potomky Sira Geoffreyho Hyda? Á! Vymohu si své dědictví smrti, i kdyby má duše po věky hledala jinou tělesnou schránku, aby ji zastoupila tam na tom prázdném podstavci ve výklenku krypty. Jervas Hyde nebude nikdy sdílet smutný osud Palinurův!
Když přízrak hořícího domu vybledl, shledal jsem, že křičím a šíleně se zmítám v objetí dvou mužů, z nichž jeden byl zvěd, který mě tehdy následoval k hrobce. Lil na nás déšť a na jižním obzoru šlehaly blesky, jež tak nedávno prošly nad naší hlavou. Můj otec, tvář zbrázděnou žalem, stál opodál, zatímco já jsem křičel, ať mě položí do hrobky, a opakovaně prosil mé věznitele, aby se mnou zacházeli co nejjemněji. Zčernalý kruh na podlaze zborceného sklepení svědčil o prudkém úderu z nebe; a z toho místa právě skupina zvědavých vesničanů s lucernami vyprošťovala malou krabici starodávné práce, kterou blesk vynesl na světlo.
Přestal jsem se marně a bezvýsledně kroutit a sledoval jsem, jak prohlížejí nalezený poklad, a bylo mi dovoleno podílet se na objevech. Krabice, jejíž zámky rozbil blesk, který ji vyrval ze země, obsahovala mnoho listin a cenných předmětů, ale já měl oči jen pro jedno jediné. Byla to porcelánová miniatura mladého muže v elegantně zkadeřené barokní paruce s iniciálami "J.H." Tvář, do níž jsem hleděl, jsem stejně dobře mohl vidět ve svém zrcadle.
Příští den mě odvezli do této cely se zamřížovanými okny, ale stále dostávám informace o jistých věcech prostřednictvím stařičkého a prostoduchého služebníka, kterého jsem v dětství míval rád a který jako já miluje hřbitovy. To, co jsem se odvážil vyprávět o svých zážitcích v kryptě, mi vyneslo jen soucitné úsměvy. Můj otec, který mě často navštěvuje, tvrdí, že jsem za řetěz na portále nikdy nevešel, a přísahá, že rezavého zámku se už padesát let nikdo nedotkl, když jej zkoumal. Říká dokonce, že celá vesnice věděla o mých výpravách k hrobce a že mě často pozorovali, jak jsem spal v besídce před ponurým průčelím, pootevřené oči upřené na škvíru, která vede dovnitř. Proti těmto tvrzením nemohu předložit žádný hmatatelný důkaz, protože můj klíč k zámku se ztratil v zápasu oné hrůzné noci. Podivné věci z minulosti, jež jsem se dozvěděl při oněch nočních setkáních s mrtvými, odbývá jako plody mého celoživotního hltavého čtení prastarých svazků rodinné knihovny. Nebýt mého starého sluhy Hirama, již bych byl za tu dobu zcela přesvědčen o svém šílenství.
Ale Hiram, až do konce věrný, si zachoval víru ve mne a udělal to, co mě nutí zveřejnit alespoň část mého příběhu. Před týdnem vylomil zámek na řetěze, který drží dveře hrobky věčně pootevřené, a s lucernou sestoupil do temné hlubiny. Na podstavci ve výklenku nalezl starou, ale prázdnou rakev, na jejíž zašlé tabulce stojí jediné slovo: Jervas. Slíbili mi, že v té rakvi a v té kryptě budu jednou pohřben.
H.P. Lovecraft
(The Tomb)
Hrobka