Puch se rozptýlil rychle, ale vegetace původní podoby již nenabyla. Do dnešního dne je na porostu v okolí obávaného kopce cosi zvláštního a bezbožného. Curtis Whateley se teprve probíral z bezvědomí, když se po svahu v paprscích opět jasného a ničím nestíněného slunce začali pomalu přibližovat vědci z Arkhamu. Šli vážně a zticha a vypadalo to, že jsou otřeseni vzpomínkami a úvahami ještě strašlivějšími, než byly ty, jež uvedly skupinu starousedlíků do stavu vystrašeného rozechvění. Na záplavu otázek zareagovali pouhým zavrtěním hlavou a znovu potvrdili jednu životně důležitou skutečnost.
„Ta věc je jednou provždy pryč," řekl Armitage. „Rozpadla se na složky, z nichž byla původně sestavena, a už nemůže znovu existovat. Šlo o cosi nepřijatelného pro normální svět. Pouze nepatrná část byla tvořena hmotou, jak ji vůbec známe. Podobala se svému otci - a z větší části se k němu vrátila do jakési nepoznané říše či dimenze rozkládající se mimo náš materiální vesmír; do jakési nepoznané propasti, ze které ji na chvíli do zdejších kopců mohly přivolat jen ty nejodpornější obřady lidské bezbožnosti."
Nastalo krátké ticho, během něhož se ubohému Curtisi Whateleymu začala vracet jakási spojitost jeho otřesených smyslů; se zaúpěním si položil ruce na hlavu. Zdálo se, že paměť se mu vrací do okamžiku, kdy mu přestala sloužit, načež ho znovu přepadla hrůza z pohledu, po němž zůstal ležet bezvládně na zemi.
„Ach, ach, panebože, ten polovobličej - ten vobličej nahoře... ten vobličej s těma červenejma vočima a kučeravejma albínskejma vlasama, a bez brady jako Whateleyovi... Byla to chobotnice, stonožka, cosi jako pavouk, ale nahoře to mělo část lidskýho vobličeje; vypadalo to jako teti čaroděj Whateley, akorát že to bylo na dýlku takhle veliký... " Vyčerpaně domluvil a celá skupina vesničanů na něj zírala ve zmatku, který ještě nestačil vykrystalizovat do nového děsu. Nahlas promluvil jen starý Zebulon Whateley, který se zmateně rozpomínal na dávné události, ale který byl až dosud zticha.
„Je tomu patnáct let," spustil„,co jsem slyšel starýho Whateleyho, jak řiká, že jednoho dne uslyšíme Lavinniný dítě, který bude na vrcholku Strážnýho kopce volat jméno svýho otce..."
Ale přerušil ho Joe Osborn, aby opět položil otázku návštěvníkům z Arkhamu.
„Tak co to vlastně bylo a jak se to vlastně podařilo tomu mladýmu čarodějovi Whateleymu povolat ze vzduchu, ze kterýho to sem přišlo?"
Armitage pečlivě volil slova.
„Bylo to - víte, byla to z velké části jakási síla, která nepatří do naší části vesmíru; jakási síla, která působí, roste a utváří se podle jiných zákonitostí, než jsou zákonitosti našeho druhu přirozenosti. Nepřináleží nám povolávat tyto věci zvenku; o to se pokoušejí jen velmi zlomyslní lidé a velmi zlomyslné kulty. Určitá součást této věci byla i ve Wilburu Whateleym - bylo jí dost na to, aby z něho udělala ďábla a předčasně dospělou zrůdu a aby nám při jeho smrti nabídla mimořádně hrůznou podívanou. Spálím jeho prokletý deník, a pokud chcete zažít trochu rozumu, ten oltářní kámen na kopcikopci vyhodíte do povětří a svrhnete všechny kamenné kruhy na ostatních kopcích. Podobné věci sem přivedly bytosti, jež se těšily tak velké oblibě u Whateleyů - bytosti, které sem tento rod chtěl fyzicky vpustit, aby vymýtily lidskou rasu a odtáhly Zemi na nějaké nepopsatelné místo za nějakým nepopsatelným účelem.
Pokud jde o tu věc, kterou jsme právě poslali pryč - Whateleyovi se o ni starali, nebol měla sehrát strašlivou roli v jejich budoucím konání. Rostla rychle a nabývala na velikosti ze stejného důvodu, proč rychle rostl a nabýval na velikosti i Wilbur - předběhla ho však, neboť v sobě měla větší poměr cizorodosti. Není třeba se ptát, jak ji Wilbur povolal ze vzduchu. Nijak ji nepovolal. Byla jeho dvojčetem, na rozdíl od něj se však více podobala otci."
„Ta věc je jednou provždy pryč," řekl Armitage. „Rozpadla se na složky, z nichž byla původně sestavena, a už nemůže znovu existovat. Šlo o cosi nepřijatelného pro normální svět. Pouze nepatrná část byla tvořena hmotou, jak ji vůbec známe. Podobala se svému otci - a z větší části se k němu vrátila do jakési nepoznané říše či dimenze rozkládající se mimo náš materiální vesmír; do jakési nepoznané propasti, ze které ji na chvíli do zdejších kopců mohly přivolat jen ty nejodpornější obřady lidské bezbožnosti."
Nastalo krátké ticho, během něhož se ubohému Curtisi Whateleymu začala vracet jakási spojitost jeho otřesených smyslů; se zaúpěním si položil ruce na hlavu. Zdálo se, že paměť se mu vrací do okamžiku, kdy mu přestala sloužit, načež ho znovu přepadla hrůza z pohledu, po němž zůstal ležet bezvládně na zemi.
„Ach, ach, panebože, ten polovobličej - ten vobličej nahoře... ten vobličej s těma červenejma vočima a kučeravejma albínskejma vlasama, a bez brady jako Whateleyovi... Byla to chobotnice, stonožka, cosi jako pavouk, ale nahoře to mělo část lidskýho vobličeje; vypadalo to jako teti čaroděj Whateley, akorát že to bylo na dýlku takhle veliký... " Vyčerpaně domluvil a celá skupina vesničanů na něj zírala ve zmatku, který ještě nestačil vykrystalizovat do nového děsu. Nahlas promluvil jen starý Zebulon Whateley, který se zmateně rozpomínal na dávné události, ale který byl až dosud zticha.
„Je tomu patnáct let," spustil„,co jsem slyšel starýho Whateleyho, jak řiká, že jednoho dne uslyšíme Lavinniný dítě, který bude na vrcholku Strážnýho kopce volat jméno svýho otce..."
Ale přerušil ho Joe Osborn, aby opět položil otázku návštěvníkům z Arkhamu.
„Tak co to vlastně bylo a jak se to vlastně podařilo tomu mladýmu čarodějovi Whateleymu povolat ze vzduchu, ze kterýho to sem přišlo?"
Armitage pečlivě volil slova.
„Bylo to - víte, byla to z velké části jakási síla, která nepatří do naší části vesmíru; jakási síla, která působí, roste a utváří se podle jiných zákonitostí, než jsou zákonitosti našeho druhu přirozenosti. Nepřináleží nám povolávat tyto věci zvenku; o to se pokoušejí jen velmi zlomyslní lidé a velmi zlomyslné kulty. Určitá součást této věci byla i ve Wilburu Whateleym - bylo jí dost na to, aby z něho udělala ďábla a předčasně dospělou zrůdu a aby nám při jeho smrti nabídla mimořádně hrůznou podívanou. Spálím jeho prokletý deník, a pokud chcete zažít trochu rozumu, ten oltářní kámen na kopcikopci vyhodíte do povětří a svrhnete všechny kamenné kruhy na ostatních kopcích. Podobné věci sem přivedly bytosti, jež se těšily tak velké oblibě u Whateleyů - bytosti, které sem tento rod chtěl fyzicky vpustit, aby vymýtily lidskou rasu a odtáhly Zemi na nějaké nepopsatelné místo za nějakým nepopsatelným účelem.
Pokud jde o tu věc, kterou jsme právě poslali pryč - Whateleyovi se o ni starali, nebol měla sehrát strašlivou roli v jejich budoucím konání. Rostla rychle a nabývala na velikosti ze stejného důvodu, proč rychle rostl a nabýval na velikosti i Wilbur - předběhla ho však, neboť v sobě měla větší poměr cizorodosti. Není třeba se ptát, jak ji Wilbur povolal ze vzduchu. Nijak ji nepovolal. Byla jeho dvojčetem, na rozdíl od něj se však více podobala otci."