A pokud se spánku týče, tohoto pochmurného zážitku všech našich nocí, můžeme říci, že lidé jdou den co den spát s odvahou, která by nebyla pochopitelná, kdybychom nevěděli, že pramení z neznalosti nebezpečí.
Baudelaire
Kéž milosrdní bohové, pokud skutečně tací jsou, střeží ony hodiny, kdy mě ani sebevětší síla vůle, ani droga vynalezená lidským důmyslem nedokáže uchránit před propastí spánku. Smrt je milosrdná, poněvadž z ní není cesty zpět, leč ten, kdo se navrátil z nejhlubších komor noci, vyčerpaný a vědoucí, nikdy už nedojde klidu. Byl jsem bloud, že jsem s tak neuváženou dychtivostí hodlal odhalit tajemství, do nichž žádnému smrtelníku není souzeno proniknout; a protože bloud či bůh – jediný můj přítel, jenž mě vedl a šel přede mnou, posléze hrůzně skončil, patrně totéž čeká i mne!
Vzpomínám si, že jsem ho poznal na nádraží, kde poutal pozornost hloučku neomalených čumilů. Ležel v bezvědomí po nějakém záchvatu, který měl za následek, že jeho drobné, černě oděné tělo postihla podivná ztuhlost. Myslím, že se blížil čtyřicítce, neboť jeho oválný a opravdu krásný obličej s bledými, vpadlými tvářemi byl zbrázděn hlubokými vráskami; jeho jako havran černé, husté, vlnité vlasy a bradka byly místy už prokvetlé. Obočí bílé jako pentelický mramor bylo mohutné a klenuté, téměř vlastní bohům.
S nadšením sochaře jsem si v duchu řekl, že tento muž je socha fauna z dávné Helady, vykopaná v rozvalinách nějakého chrámu, která kdovíjak byla přivedena k životu v naší dusné době pouze proto, aby ucítila chlad a tíhu pustošivých let. A ve chvíli, kdy otevřel své ohromné, zapadlé a nespoutané zářící černé oči, jsem věděl, že bude mým jediným přítelem – jediným přítelem člověka, který až doposud žádného přítele neměl – neboť jsem poznal, že takové oči se určitě dosyta nadívaly na nádheru a hrůzu říší, ležících mimo normální vědomí a realitu, říší, jimiž jsem se opájel ve své obrazotvornosti, leč marně je hledal. A tak, když jsem odehnal zevlouny, vyzval jsem ho, aby mě doprovodil domů, stal se mým učitelem a vůdcem k nezbádaným tajemstvím; on beze slova souhlasil. Později jsem poznal, že jeho hlas je hudba – měl sytý tón viol a zněl křišťálově jasně. Často jsme spolu rozprávěli, v noci i během dne, zatímco jsem tesal jeho busty a vyřezával miniaturní hlavy ze slonoviny, kde jsem zvěčnil odlišné výrazy jeho tváře.
O našem bádání není možno nic povědět, neboť se světem, jak ho pojímají živí, souviselo jen pramálo. Týkalo se onoho daleko rozsáhlejšího a děsivějšího vesmíru šerého jsoucna a vědomí uloženého hlouběji než hmota, čas a prostor, jehož existence se dohadujeme v některých formách spánku – v ojedinělých snech ve snách, které se nikdy nezdávají prostým lidem, avšak lidé nadaní představivostí je mají jednou či dvakrát za život. Souhrn vědění, který jsme si po probuzení uchovali o tomto vesmíru, je s ním ve stejném vztahu jako mýdlová bublina vypuštěná ze slámky nějakým šprýmařem, jenž by z chvilkového vrtochu bublinu vsál do slámky, aby ji vrátil na místo, kde vznikla. O tomto vesmíru učení muži cosi tuší, ale většinou jej ignorují. Mudrci vykládají sny a bohové se smějí. Jeden muž s orientálníma očima prohlásil, že veškerý čas i prostor je relativní, a lidé se smáli. Leč ani tento muž s orientálníma očima neučinil nic víc, než že vyslovil domněnku. Přál jsem si a pokusil se udělat víc než to, pokoušel se o to i můj přítel a částečně uspěl. Potom jsme se o to pokoušeli oba společně, přivolávajíce s pomocí exotických drog strašné a zakázané sny ve věžním ateriéru letitého zámečku, který stojí v starobylém hrabství Kent.
V těch následujících dnech přišly mnohé svízele, ale nejvíc mě trápila nejstrašnější trýzeň – neschopnost slova. To, co jsem se dověděl a viděl během oněch hodin bezbožného průzkumu, nemůžu nikdy říci – chybí pro to označení či pojmy v kterékoli řeči. Upozorňuji na to, neboť od začátku do konce naše objevy měly charakter pouhých počitků: počitků bez souvztažnosti, které nervový systém normálního člověka není schopen vnímat. Tyto počitky nicméně v sobě zahrnovaly neuvěřitelné prvky prostoru a času – kategorie, které v podstatě nemají jasně a zřetelně vymezenou existenci. Lidskou řečí lze v hrubých rysech vyjádřit ráz našich zážitků nejlépe tak, že je nazveme prudkým stoupáním či vznášením; v průběhu každé fáze odhalování se některá část naší mysli totiž směle odpoutala od vší reality a současnosti, hnala se vzduchem nad úděsnými, temnými propastmi budícími hrůzu a občas překonávala výrazné a svérázné překážky, které nelze popsat jinak než jako slizká, beztvará mlžná mračna.
Při těchto hrůzostrašných, nehmotných letech jsme někdy bývali sami, někdy spolu. Když jsme letěli společně, můj přítel býval pokaždé daleko vpředu: vnímal jsem jeho přítomnost, byť netělesnou, díky své obrazové paměti, v níž se objevovala jeho tvář, pozlacená podivným světlem a hrozná svou tajuplnou krásou, jeho výjimečné, mladistvé líce, planoucí oči, olympské obočí a jeho stínované vlasy a bradku.
O plynutí času jsme si nevedli žádné záznamy, neboť čas se pro nás stal pouhopouhou iluzí. Vím pouze to, že se nepochybně na tom podílelo něco velice výjimečného, neboť posléze jsme se začali divit, proč nestárneme. Naše bezbožné rozhovory naplněné ohavnou ctižádostí – žádný bůh ani démon by neusiloval o objevy a dobývání, které jsme si kladli za cíl při svých šeptem vedených rozpravách. Mrazí mě, zmiňuji-li se o nich, a neodvažuji se uvádět bližší údaje; prozradím jen tolik, že když můj přítel napsal na papír přání, které se neodvažoval vyřknout – přimělo mě to, abych ten papírek spálil a vyděšeně vyhlédl z okna na noční hvězdnou oblohu. Naznačím – jen to, ne víc – že měl záměry, jak ovládnout viditelný vesmír a ještě víc: plány, jak Země a hvězdy se budou pohybovat podle jeho rozkazu a bude určovat osud všech a všeho, co žije. Prohlašuji a přísahám, že s těmito jeho extrémními záměry jsem neměl vůbec nic společného a nepodílel se na nich. Cokoli, co můj přítel řekl nebo napsal v opačném smyslu, je klamné, neboť věru nejsem člověk tak silný, abych podstoupil nebezpečí v těch nepojmenovatelných sférách – a jedině tak lze dosáhnout úspěchu.
Jedné noci nás mocné vichry z neznámých prostorů zahnaly do bezmezného vzduchoprázdna, mimo dosah veškerého myšlení a jsoucna. Valily se na nás vjemy, dohánějící k šílenství, vjemy o nekonečnu, které nás tehdy radostně opájely, leč nyní mi jednak už vymizely z paměti a jednak jsou nesdělitelné. V rychlém sledu jsme překonávali slizké překážky a nakonec jsme vycítili, že jsme zaváti do mnohem vzdálenějších světů, než které jsme poznali kdy předtím.
Můj přítel byl daleko přede mnou, když jsme se vnořili do děsuplného oceánu čistého éteru a já na jeho zářivé, nadmíru mladistvé tváři uložené v mé paměti rozpoznal výraz zlověstného nadšení. Pojednou však tvář ztemněla a zmizela a zakrátko jsem shledal, že jsem byl vržen na překážku, kterou nedokážu proniknout. Vypadala jako ty ostatní, byla však nezměrně hustější; řeknu, že to byla vlhce lepkavá – studená hmota, pokud lze takový termín použít pro analogické vlastnosti nemateriálních jevů.
Pochopil jsem, že bariéru, která mě zadržela, můj přítel a vůdce úspěšně zdolal. Pokoušel jsem se ji znovu překonat, když jsem se probral ze sna vyvolaného drogami a otevřel oči. V protějším koutě věžního ateliéru spočívalo bledé a stále ještě bezvědomé tělo mého společníka ve snu: nehybné rysy nepřirozeně krásné tváře s vpadlýma očima zalévala zlatozelená měsíční záře.
Postava v koutě se zanedlouho pohnula; kéž mě milosrdná nebesa uchrání znovu vidět a slyšet to, čeho jsem byl svědkem. Nedokážu povědět, jak divoce zaječel či jaké vzpomínky na nepřístupná pekla se na okamžik mihly v jeho černých očích vylekaných hrůzou. Mohu jedině říci, že jsem omdlel a probral se teprve, když on sám se vzpamatoval a třásl se mnou, protože naléhavě potřeboval někoho, kdo ho uchrání před hrůzou a opuštěností.
A to byl konec našeho dobrovolného průzkumu snových hlubin. Můj vyděšený, ohromený a rozechvělý přítel, který se dostal až za onu bariéru, mě vystříhal před další výpravou do těchto světů. Co viděl, se mi neodvážil říci, leč veden moudrým úsudkem, nabádal, abychom se vyhýbali spánku, pokud to jde, i když budeme nuceni brát drogy, které nám zabrání usnout. Záhy jsem poznal, že měl pravdu, neboť pokaždé, když se snížilo moje vědomí, zachvátil mě nevýslovný strach.
Po každém krátkém a nezbytném spánku jsem si připadal starší, nicméně můj přítel stárnul s rychlostí skoro úděsnou. Je ošklivé sledovat, jak se téměř přímo před očima tvoří vrásky a zbělí vlasy. Způsob našeho života se nyní naprosto změnil. Pokud je mi známo, můj přítel se až doposud lidí stranil – o jeho původu a pravém jméně mu ani slovo nepřešlo přes rty – leč nyní se až chorobně bál samoty. V noci nechtěl být sám, jenže společnost několika lidí mu nestačila, aby byl klidný. Bouřlivá a hlučná zábava mu byla jedinou úlevou: jen málokdy se stalo, že jsme nenavštívili večírek, kde se veselila mládež.
Náš zevnějšek a věk budil většinou posměch – tak se mi aspoň zdálo – což mě velice rozhořčovalo, jenže můj přítel to považoval za menší zlo než samotu. Zejména se obával být sám venku pod hvězdnou oblohou, a pokud se to přece jen stalo, pokradmu zvedal oči k nebi, jako kdyby se tam nahoře skrývalo cosi obludného, co po něm pase. Nezaměřoval pohled pokaždé na stejné místo na obloze, ale to místo se měnilo, jak se střídala roční období. Za jarních nocí leželo nízko na severovýchodním nebi. V létě se nalézalo skoro v nadhlavníku. Na podzim se přesunulo na severozápad. A v zimě bylo na východě, ale většinou až v hodinách po půlnoci.
Noci kolem zimního slunovratu mu naháněly nejméně strachu. Až po dvou letech jsem přišel na to, z čeho pramení jeho obavy: už jsem pochopil, že zřejmě pozoruje určité místo na nebeské klenbě, kde září souhvězdí Corona borealis, Severní koruna.
Měli jsme nyní ateliér v Londýně, ale nikdy jsme nehovořili o oněch dnech, kdy jsme se usilovali prozkoumat tajemství neskutečného světa. Zestárli jsme a působení drog, nadměrné vyhledávání zábav a nervové přepětí nás oslabily: vlasy a vous mého přítele prořídly a byly nyní bílé jako sníh. Udivující bylo, jak jsme se oprostili od potřeby dlouhého spánku, neboť jen zřídkakdy jsme stínu, který nyní vyrostl v tak strašlivou hrozbu, podlehli na delší dobu než na jednu či dvě hodiny.
Pak jednou přišel leden s mlhou a deštěm, kdy jsme byli s penězi na dně a neměli ani na nákup drog. Všechny své sochy a hlavy ze slonoviny jsem už rozprodal a chyběly mi prostředky na koupi nového materiálu – i kdybych jej měl, nedostávalo se mi sil, abych jej opracoval. Velice jsme trpěli a jedné noci upadl můj přítel do hlubokého spánku, z kterého jsem ho nedokázal probudit. Znovu si připomínám místo, kde se to udalo – skličující, jako smůla černý ateliér v podkroví, kde déšť bije do okapu, tikot našich jediných hodin, jak jsem se domníval, že tikají i naše hodiny ležící na toaletním stolku, skřípající okenice kdesi v domě, vzdálený městský hluk ztlumený mlhou, a co bylo ze všeho nejhorší – hluboké, pravidelné, zlověstné dýchání mého přítele, ležícího na pohovce – rytmické oddechování, které jakoby odměřovalo okamžiky nadpozemského strachu a utrpení jeho ducha bloudícího v zakázaných, strašlivě vzdálených sférách, o nichž nic netušíme.
Tísnivé napětí z mé noční hlídky vzrůstalo a neuspořádaný řetěz triviálních dojmů chaoticky vířil v mé zmatené hlavě. Slyšel jsem odkudsi bít hodiny – nebyly to naše, my neměli bicí – a má morbidní představivost našla nový výchozí bod pro toulání bez cíle. Hodiny – čas – prostor – nekonečno – načež se zase navrátila k přítomnosti a místu, kde jsem byl. Jak o tom uvažuji ještě i dnes, nad střechami a za mlhou a deštěm, vysoko nad ovzduším se na severovýchodní obloze objevila Corona borealis, které se, jak se zdá, můj přítel tolik děsil, a jejíž třpytný polokruh hvězd nepochybně i nyní neviditelnými paprsky prosvěcuje nedozírné éterné dálavy. V tlumené směsici zvuků, zveličených působením drogy, se mi zdálo, že pojednou můj horečnatě citlivý sluch zachytil nový a zřetelně odlišný tón – tichý, protivně vytrvalý svistot, který naléhal, posmíval se, volal: přicházel z velké dálky od severovýchodu.
Nebyl to však onen vzdálený svist, který mi vzal mé mentální schopnosti a vtiskl do mé duše pečeť hrůzy, kterou asi do konce života nepůjde odstranit: nepřiměl mě ani k zoufalým výkřikům a záchvatu křečí, takže nájemníci s policií vylomili dveře. Zapříčinilo to ne, co jsem slyšel, ale co jsem viděl: neboť v temné, uzamčené místnosti se zavřenými okenicemi a staženými záclonami vyšlehl z tmavého severovýchodního koutu hrůzostrašný paprsek zlato-rudého světla – nezářil, aby rozptýlil temnotu, ale dopadal pouze na hlavu neklidného spáče, v ošklivém zdvojení odhaloval zářivou a podivně mladistvou tvář uloženou v mé paměti, jak jsem ji znal ve snech o nezměrném prostoru a bezmezném čase, tehdy, když můj přítel prorazil bariérou a pronikl do oněch tajemných, nejskrytějších a zakázaných hlubin noční můry.
Jak jsem se díval, uzřel jsem, jak se hlava zvedá, černé, průzračné a vpadlé oči se otvírají hrůzou a úzké, výrazné rty se rozvírají, jako by se chystaly k výkřiku tak strašnému, že jej nemohou vydat. Na té smrtelně bledé a poddajné tváři, omládlé a zářící bez těla skrytého v temnotě, jsem pozoroval úděsnější výraz panického strachu a chladné hrůzy, než mi kdy až doposud nebesa a země odhalila.
Nepadlo ani slovo, zatímco se vzdálený zvuk víc a víc blížil, ale jak jsem sledoval šílený upřený pohled tváře uložené v mé paměti zaměřený k místu, odkud ten prokletý paprsek vycházel, k místu, odkud pocházel ten svistot, uzřel jsem i já to, co zahlédl on, a v uších mi začalo zvonit a já se rozječel při onom záchvatu epilepsie, který přivolal nájemníky a policii. Nikdy nedokážu povědět, i kdybych se o to sebevíce snažil, co jsem vlastně viděl: ani to nepoví ona nehybná tvář, která sice určitě viděla mnohem víc než já, ale nikdy víc už nepromluví. Leč stále se budu vystříhávat posměvačného a nenasytného Hypnose, pána spánku, noční oblohy a bláznivé ctižádosti dojít k poznání a filozofii.
Není známo, co se skutečně udalo, neboť onen podivný a ohyzdný úkaz nejenom vyšinul moji mysl z rovnováhy, ale i jiným se zastřela paměť, což nemůže znamenat nic jiného než šílenství. Říkali, z jakého důvodu nevím, že jsem přítele nikdy neměl, ale že umění, filozofie a duševní choroba vyplňovaly můj tragický život. Nájemníci a policie mě oné noci chlácholili a lékař mi podal jakýsi lék na uklidnění, nikdo však ale nepochopil, jaká děsuplná událost se tu odehrála. Můj těžce postižený přítel nevzbudil u nich soucit, ale to, co nalezli v ateliéru na pohovce, je podnítilo k chvále, která mě znechucuje, a nyní mi získalo věhlas, jímž hluboce pohrdám, zatímco dlouhé hodiny vysedávám, plešatý, s šedivým vousem, vrásčitý a roztřesený, pomatený drogami na rozumu a zlomený, a ve zbožné úctě se modlím k tomuto objektu.
Oni totiž popírají, že jsem prodal veškerá svá díla, a v nadšení poukazují na věc, kterou onen světelný paprsek proměnil v kámen, chladný a neschopný mluvy. To je vše, co zbylo z mého přítele: přítele, jenž mě dovedl k šílenství, změnil v trosku: tato hlava z mramoru, který lze nalézt pouze ve staré Heladě, mladistvá mládím, jež je bezčasé, s lepým vousatým obličejem s oblými, usměvavými rty, olympským obočím a prstenci hustých kadeří. Oni tvrdí, že ta tvář neodbytně setrvávající v mé paměti je modelovaná podle mé, jak vypadala, když mi bylo pětadvacet: ale na mramorovém soklu je řeckými písmeny vyryto jediné jméno – HYPNOS.
Baudelaire
Kéž milosrdní bohové, pokud skutečně tací jsou, střeží ony hodiny, kdy mě ani sebevětší síla vůle, ani droga vynalezená lidským důmyslem nedokáže uchránit před propastí spánku. Smrt je milosrdná, poněvadž z ní není cesty zpět, leč ten, kdo se navrátil z nejhlubších komor noci, vyčerpaný a vědoucí, nikdy už nedojde klidu. Byl jsem bloud, že jsem s tak neuváženou dychtivostí hodlal odhalit tajemství, do nichž žádnému smrtelníku není souzeno proniknout; a protože bloud či bůh – jediný můj přítel, jenž mě vedl a šel přede mnou, posléze hrůzně skončil, patrně totéž čeká i mne!
Vzpomínám si, že jsem ho poznal na nádraží, kde poutal pozornost hloučku neomalených čumilů. Ležel v bezvědomí po nějakém záchvatu, který měl za následek, že jeho drobné, černě oděné tělo postihla podivná ztuhlost. Myslím, že se blížil čtyřicítce, neboť jeho oválný a opravdu krásný obličej s bledými, vpadlými tvářemi byl zbrázděn hlubokými vráskami; jeho jako havran černé, husté, vlnité vlasy a bradka byly místy už prokvetlé. Obočí bílé jako pentelický mramor bylo mohutné a klenuté, téměř vlastní bohům.
S nadšením sochaře jsem si v duchu řekl, že tento muž je socha fauna z dávné Helady, vykopaná v rozvalinách nějakého chrámu, která kdovíjak byla přivedena k životu v naší dusné době pouze proto, aby ucítila chlad a tíhu pustošivých let. A ve chvíli, kdy otevřel své ohromné, zapadlé a nespoutané zářící černé oči, jsem věděl, že bude mým jediným přítelem – jediným přítelem člověka, který až doposud žádného přítele neměl – neboť jsem poznal, že takové oči se určitě dosyta nadívaly na nádheru a hrůzu říší, ležících mimo normální vědomí a realitu, říší, jimiž jsem se opájel ve své obrazotvornosti, leč marně je hledal. A tak, když jsem odehnal zevlouny, vyzval jsem ho, aby mě doprovodil domů, stal se mým učitelem a vůdcem k nezbádaným tajemstvím; on beze slova souhlasil. Později jsem poznal, že jeho hlas je hudba – měl sytý tón viol a zněl křišťálově jasně. Často jsme spolu rozprávěli, v noci i během dne, zatímco jsem tesal jeho busty a vyřezával miniaturní hlavy ze slonoviny, kde jsem zvěčnil odlišné výrazy jeho tváře.
O našem bádání není možno nic povědět, neboť se světem, jak ho pojímají živí, souviselo jen pramálo. Týkalo se onoho daleko rozsáhlejšího a děsivějšího vesmíru šerého jsoucna a vědomí uloženého hlouběji než hmota, čas a prostor, jehož existence se dohadujeme v některých formách spánku – v ojedinělých snech ve snách, které se nikdy nezdávají prostým lidem, avšak lidé nadaní představivostí je mají jednou či dvakrát za život. Souhrn vědění, který jsme si po probuzení uchovali o tomto vesmíru, je s ním ve stejném vztahu jako mýdlová bublina vypuštěná ze slámky nějakým šprýmařem, jenž by z chvilkového vrtochu bublinu vsál do slámky, aby ji vrátil na místo, kde vznikla. O tomto vesmíru učení muži cosi tuší, ale většinou jej ignorují. Mudrci vykládají sny a bohové se smějí. Jeden muž s orientálníma očima prohlásil, že veškerý čas i prostor je relativní, a lidé se smáli. Leč ani tento muž s orientálníma očima neučinil nic víc, než že vyslovil domněnku. Přál jsem si a pokusil se udělat víc než to, pokoušel se o to i můj přítel a částečně uspěl. Potom jsme se o to pokoušeli oba společně, přivolávajíce s pomocí exotických drog strašné a zakázané sny ve věžním ateriéru letitého zámečku, který stojí v starobylém hrabství Kent.
V těch následujících dnech přišly mnohé svízele, ale nejvíc mě trápila nejstrašnější trýzeň – neschopnost slova. To, co jsem se dověděl a viděl během oněch hodin bezbožného průzkumu, nemůžu nikdy říci – chybí pro to označení či pojmy v kterékoli řeči. Upozorňuji na to, neboť od začátku do konce naše objevy měly charakter pouhých počitků: počitků bez souvztažnosti, které nervový systém normálního člověka není schopen vnímat. Tyto počitky nicméně v sobě zahrnovaly neuvěřitelné prvky prostoru a času – kategorie, které v podstatě nemají jasně a zřetelně vymezenou existenci. Lidskou řečí lze v hrubých rysech vyjádřit ráz našich zážitků nejlépe tak, že je nazveme prudkým stoupáním či vznášením; v průběhu každé fáze odhalování se některá část naší mysli totiž směle odpoutala od vší reality a současnosti, hnala se vzduchem nad úděsnými, temnými propastmi budícími hrůzu a občas překonávala výrazné a svérázné překážky, které nelze popsat jinak než jako slizká, beztvará mlžná mračna.
Při těchto hrůzostrašných, nehmotných letech jsme někdy bývali sami, někdy spolu. Když jsme letěli společně, můj přítel býval pokaždé daleko vpředu: vnímal jsem jeho přítomnost, byť netělesnou, díky své obrazové paměti, v níž se objevovala jeho tvář, pozlacená podivným světlem a hrozná svou tajuplnou krásou, jeho výjimečné, mladistvé líce, planoucí oči, olympské obočí a jeho stínované vlasy a bradku.
O plynutí času jsme si nevedli žádné záznamy, neboť čas se pro nás stal pouhopouhou iluzí. Vím pouze to, že se nepochybně na tom podílelo něco velice výjimečného, neboť posléze jsme se začali divit, proč nestárneme. Naše bezbožné rozhovory naplněné ohavnou ctižádostí – žádný bůh ani démon by neusiloval o objevy a dobývání, které jsme si kladli za cíl při svých šeptem vedených rozpravách. Mrazí mě, zmiňuji-li se o nich, a neodvažuji se uvádět bližší údaje; prozradím jen tolik, že když můj přítel napsal na papír přání, které se neodvažoval vyřknout – přimělo mě to, abych ten papírek spálil a vyděšeně vyhlédl z okna na noční hvězdnou oblohu. Naznačím – jen to, ne víc – že měl záměry, jak ovládnout viditelný vesmír a ještě víc: plány, jak Země a hvězdy se budou pohybovat podle jeho rozkazu a bude určovat osud všech a všeho, co žije. Prohlašuji a přísahám, že s těmito jeho extrémními záměry jsem neměl vůbec nic společného a nepodílel se na nich. Cokoli, co můj přítel řekl nebo napsal v opačném smyslu, je klamné, neboť věru nejsem člověk tak silný, abych podstoupil nebezpečí v těch nepojmenovatelných sférách – a jedině tak lze dosáhnout úspěchu.
Jedné noci nás mocné vichry z neznámých prostorů zahnaly do bezmezného vzduchoprázdna, mimo dosah veškerého myšlení a jsoucna. Valily se na nás vjemy, dohánějící k šílenství, vjemy o nekonečnu, které nás tehdy radostně opájely, leč nyní mi jednak už vymizely z paměti a jednak jsou nesdělitelné. V rychlém sledu jsme překonávali slizké překážky a nakonec jsme vycítili, že jsme zaváti do mnohem vzdálenějších světů, než které jsme poznali kdy předtím.
Můj přítel byl daleko přede mnou, když jsme se vnořili do děsuplného oceánu čistého éteru a já na jeho zářivé, nadmíru mladistvé tváři uložené v mé paměti rozpoznal výraz zlověstného nadšení. Pojednou však tvář ztemněla a zmizela a zakrátko jsem shledal, že jsem byl vržen na překážku, kterou nedokážu proniknout. Vypadala jako ty ostatní, byla však nezměrně hustější; řeknu, že to byla vlhce lepkavá – studená hmota, pokud lze takový termín použít pro analogické vlastnosti nemateriálních jevů.
Pochopil jsem, že bariéru, která mě zadržela, můj přítel a vůdce úspěšně zdolal. Pokoušel jsem se ji znovu překonat, když jsem se probral ze sna vyvolaného drogami a otevřel oči. V protějším koutě věžního ateliéru spočívalo bledé a stále ještě bezvědomé tělo mého společníka ve snu: nehybné rysy nepřirozeně krásné tváře s vpadlýma očima zalévala zlatozelená měsíční záře.
Postava v koutě se zanedlouho pohnula; kéž mě milosrdná nebesa uchrání znovu vidět a slyšet to, čeho jsem byl svědkem. Nedokážu povědět, jak divoce zaječel či jaké vzpomínky na nepřístupná pekla se na okamžik mihly v jeho černých očích vylekaných hrůzou. Mohu jedině říci, že jsem omdlel a probral se teprve, když on sám se vzpamatoval a třásl se mnou, protože naléhavě potřeboval někoho, kdo ho uchrání před hrůzou a opuštěností.
A to byl konec našeho dobrovolného průzkumu snových hlubin. Můj vyděšený, ohromený a rozechvělý přítel, který se dostal až za onu bariéru, mě vystříhal před další výpravou do těchto světů. Co viděl, se mi neodvážil říci, leč veden moudrým úsudkem, nabádal, abychom se vyhýbali spánku, pokud to jde, i když budeme nuceni brát drogy, které nám zabrání usnout. Záhy jsem poznal, že měl pravdu, neboť pokaždé, když se snížilo moje vědomí, zachvátil mě nevýslovný strach.
Po každém krátkém a nezbytném spánku jsem si připadal starší, nicméně můj přítel stárnul s rychlostí skoro úděsnou. Je ošklivé sledovat, jak se téměř přímo před očima tvoří vrásky a zbělí vlasy. Způsob našeho života se nyní naprosto změnil. Pokud je mi známo, můj přítel se až doposud lidí stranil – o jeho původu a pravém jméně mu ani slovo nepřešlo přes rty – leč nyní se až chorobně bál samoty. V noci nechtěl být sám, jenže společnost několika lidí mu nestačila, aby byl klidný. Bouřlivá a hlučná zábava mu byla jedinou úlevou: jen málokdy se stalo, že jsme nenavštívili večírek, kde se veselila mládež.
Náš zevnějšek a věk budil většinou posměch – tak se mi aspoň zdálo – což mě velice rozhořčovalo, jenže můj přítel to považoval za menší zlo než samotu. Zejména se obával být sám venku pod hvězdnou oblohou, a pokud se to přece jen stalo, pokradmu zvedal oči k nebi, jako kdyby se tam nahoře skrývalo cosi obludného, co po něm pase. Nezaměřoval pohled pokaždé na stejné místo na obloze, ale to místo se měnilo, jak se střídala roční období. Za jarních nocí leželo nízko na severovýchodním nebi. V létě se nalézalo skoro v nadhlavníku. Na podzim se přesunulo na severozápad. A v zimě bylo na východě, ale většinou až v hodinách po půlnoci.
Noci kolem zimního slunovratu mu naháněly nejméně strachu. Až po dvou letech jsem přišel na to, z čeho pramení jeho obavy: už jsem pochopil, že zřejmě pozoruje určité místo na nebeské klenbě, kde září souhvězdí Corona borealis, Severní koruna.
Měli jsme nyní ateliér v Londýně, ale nikdy jsme nehovořili o oněch dnech, kdy jsme se usilovali prozkoumat tajemství neskutečného světa. Zestárli jsme a působení drog, nadměrné vyhledávání zábav a nervové přepětí nás oslabily: vlasy a vous mého přítele prořídly a byly nyní bílé jako sníh. Udivující bylo, jak jsme se oprostili od potřeby dlouhého spánku, neboť jen zřídkakdy jsme stínu, který nyní vyrostl v tak strašlivou hrozbu, podlehli na delší dobu než na jednu či dvě hodiny.
Pak jednou přišel leden s mlhou a deštěm, kdy jsme byli s penězi na dně a neměli ani na nákup drog. Všechny své sochy a hlavy ze slonoviny jsem už rozprodal a chyběly mi prostředky na koupi nového materiálu – i kdybych jej měl, nedostávalo se mi sil, abych jej opracoval. Velice jsme trpěli a jedné noci upadl můj přítel do hlubokého spánku, z kterého jsem ho nedokázal probudit. Znovu si připomínám místo, kde se to udalo – skličující, jako smůla černý ateliér v podkroví, kde déšť bije do okapu, tikot našich jediných hodin, jak jsem se domníval, že tikají i naše hodiny ležící na toaletním stolku, skřípající okenice kdesi v domě, vzdálený městský hluk ztlumený mlhou, a co bylo ze všeho nejhorší – hluboké, pravidelné, zlověstné dýchání mého přítele, ležícího na pohovce – rytmické oddechování, které jakoby odměřovalo okamžiky nadpozemského strachu a utrpení jeho ducha bloudícího v zakázaných, strašlivě vzdálených sférách, o nichž nic netušíme.
Tísnivé napětí z mé noční hlídky vzrůstalo a neuspořádaný řetěz triviálních dojmů chaoticky vířil v mé zmatené hlavě. Slyšel jsem odkudsi bít hodiny – nebyly to naše, my neměli bicí – a má morbidní představivost našla nový výchozí bod pro toulání bez cíle. Hodiny – čas – prostor – nekonečno – načež se zase navrátila k přítomnosti a místu, kde jsem byl. Jak o tom uvažuji ještě i dnes, nad střechami a za mlhou a deštěm, vysoko nad ovzduším se na severovýchodní obloze objevila Corona borealis, které se, jak se zdá, můj přítel tolik děsil, a jejíž třpytný polokruh hvězd nepochybně i nyní neviditelnými paprsky prosvěcuje nedozírné éterné dálavy. V tlumené směsici zvuků, zveličených působením drogy, se mi zdálo, že pojednou můj horečnatě citlivý sluch zachytil nový a zřetelně odlišný tón – tichý, protivně vytrvalý svistot, který naléhal, posmíval se, volal: přicházel z velké dálky od severovýchodu.
Nebyl to však onen vzdálený svist, který mi vzal mé mentální schopnosti a vtiskl do mé duše pečeť hrůzy, kterou asi do konce života nepůjde odstranit: nepřiměl mě ani k zoufalým výkřikům a záchvatu křečí, takže nájemníci s policií vylomili dveře. Zapříčinilo to ne, co jsem slyšel, ale co jsem viděl: neboť v temné, uzamčené místnosti se zavřenými okenicemi a staženými záclonami vyšlehl z tmavého severovýchodního koutu hrůzostrašný paprsek zlato-rudého světla – nezářil, aby rozptýlil temnotu, ale dopadal pouze na hlavu neklidného spáče, v ošklivém zdvojení odhaloval zářivou a podivně mladistvou tvář uloženou v mé paměti, jak jsem ji znal ve snech o nezměrném prostoru a bezmezném čase, tehdy, když můj přítel prorazil bariérou a pronikl do oněch tajemných, nejskrytějších a zakázaných hlubin noční můry.
Jak jsem se díval, uzřel jsem, jak se hlava zvedá, černé, průzračné a vpadlé oči se otvírají hrůzou a úzké, výrazné rty se rozvírají, jako by se chystaly k výkřiku tak strašnému, že jej nemohou vydat. Na té smrtelně bledé a poddajné tváři, omládlé a zářící bez těla skrytého v temnotě, jsem pozoroval úděsnější výraz panického strachu a chladné hrůzy, než mi kdy až doposud nebesa a země odhalila.
Nepadlo ani slovo, zatímco se vzdálený zvuk víc a víc blížil, ale jak jsem sledoval šílený upřený pohled tváře uložené v mé paměti zaměřený k místu, odkud ten prokletý paprsek vycházel, k místu, odkud pocházel ten svistot, uzřel jsem i já to, co zahlédl on, a v uších mi začalo zvonit a já se rozječel při onom záchvatu epilepsie, který přivolal nájemníky a policii. Nikdy nedokážu povědět, i kdybych se o to sebevíce snažil, co jsem vlastně viděl: ani to nepoví ona nehybná tvář, která sice určitě viděla mnohem víc než já, ale nikdy víc už nepromluví. Leč stále se budu vystříhávat posměvačného a nenasytného Hypnose, pána spánku, noční oblohy a bláznivé ctižádosti dojít k poznání a filozofii.
Není známo, co se skutečně udalo, neboť onen podivný a ohyzdný úkaz nejenom vyšinul moji mysl z rovnováhy, ale i jiným se zastřela paměť, což nemůže znamenat nic jiného než šílenství. Říkali, z jakého důvodu nevím, že jsem přítele nikdy neměl, ale že umění, filozofie a duševní choroba vyplňovaly můj tragický život. Nájemníci a policie mě oné noci chlácholili a lékař mi podal jakýsi lék na uklidnění, nikdo však ale nepochopil, jaká děsuplná událost se tu odehrála. Můj těžce postižený přítel nevzbudil u nich soucit, ale to, co nalezli v ateliéru na pohovce, je podnítilo k chvále, která mě znechucuje, a nyní mi získalo věhlas, jímž hluboce pohrdám, zatímco dlouhé hodiny vysedávám, plešatý, s šedivým vousem, vrásčitý a roztřesený, pomatený drogami na rozumu a zlomený, a ve zbožné úctě se modlím k tomuto objektu.
Oni totiž popírají, že jsem prodal veškerá svá díla, a v nadšení poukazují na věc, kterou onen světelný paprsek proměnil v kámen, chladný a neschopný mluvy. To je vše, co zbylo z mého přítele: přítele, jenž mě dovedl k šílenství, změnil v trosku: tato hlava z mramoru, který lze nalézt pouze ve staré Heladě, mladistvá mládím, jež je bezčasé, s lepým vousatým obličejem s oblými, usměvavými rty, olympským obočím a prstenci hustých kadeří. Oni tvrdí, že ta tvář neodbytně setrvávající v mé paměti je modelovaná podle mé, jak vypadala, když mi bylo pětadvacet: ale na mramorovém soklu je řeckými písmeny vyryto jediné jméno – HYPNOS.
Hypnos
H.P. Lovecraft