Do podkrovní jizby mne uvedl zasmušilý, inteligentně vyhlížející muž ve střídmém oděvu a zarostlý ocelově šedým vousem, a takto ke mně hovořil:
"Ano, zde žil on -, ale neradím vám, abyste cokoli podnikal. vaše zvědavost vás činí nezodpovědným. My sem v noci nikdy nechodíme, a jenom z jeho vůle zde necháváme vše nedotčeno. Víte přece, co učinil. Nakonec se věci chopila ta odporná sekta, a my ani nevíme, kde je pohřbený. Nebylo moci ani zákona, abychom sektu dostihli.
Doufám, že se nezdržíte do setmění. A snažně vás prosím, nevšímejte si tě věci tam na stole - vypadá jako krabička od sirek. Nevíme, co to je, máme ale podezření, že má jakousi souvislost s tím, co učinil. Vyhýbáme se dokonce i upřenému pohledu na ni:'
Po chvíli mě muž zanechal v podkroví samotného. Místnost byla omšelá plná prachu a pouze skromně zařízená, bylo v ní ale cosi úhledného, co ukazovalo, že nesloužila za útulek nějakému vagabundovi. Stály zde police plně teologických a klasických knih a další knihovna uchovávala pojednání o magii - Paracelsus, Albertus Magnus, Trithemius, Hermes Trismegistus, Borellus a další, psané podivným písmem a jejichž tituly jsem nedokázal rozluštit. Nábytek byl velmi prostý. Byly tu dveře, ale ty vedly jen do přístěnku. Jediným přístupem byl otvor v podlaze, ke kterému zdola vedly hrubě, strmě schody. Okna zasklená malými kulatými sklíčky a černě dubově trámy prozrazovaly neuvěřitelně stáří. Tento dům prostě patřil starému světu. Pravděpodobně jsem věděl, kde se nacházím, ale nyní si nemohu vzpomenout, co vlastně jsem tehdy věděl. Určitě jsem však nebyl v Londýně. Zůstal ve mně dojem malého přístavního města.
Drobný předmět ležící na stole mě velice přitahoval. Myslím, že jsem věděl, co s ním dělat, protože jsem vytáhl kapesní svítilnu - nebo věc, která tak vypadala - a nervózně zkoušel, jak svítí. Světlo nebylo bílé, ale fialově, a nevypadalo ani jako opravdově světlo, spíše jako radioaktivní záření. Vzpomínám si, že to ani obyčejná svítilna nebyla - opravdu, svou svítilnu jsem přece měl v druhé kapse.
Stmívalo se a starobylé střechy a komíny vypadaly skrz vypouklá sklíčka v oknech podivně. Konečně jsem sebral odvahu, podepřel předmět na stole knihou - a pak k němu obrátil paprsky zvláštního fialového světla. Světlo najednou jako by se z jednolitého proudu proměnilo v déšť či sněžení maličkých fialových částeček Když částice dopadaly na skleněný povrch podivného zařízení, jako by přitom praskaly, podobně jako praskají jiskry ve vakuově trubici. Tmavý skleněný povrch se růžově rozzářil a uprostřed něj se začal neurčitě utvářet jakýsi bílý tvar. Pak jsem si povšiml, že nejsem v místnosti sám - a ukryl jsem zářič zpět do kapsy.
Příchozí však nepromluvil - a já nezaslechl žádný zvuk ani v následujících chvílích. Vše se odehrávalo v přízračném tichu, jakoby v dálce v převalující se mlze - a ačkoliv nově příchozí i další návštěvníci se jevili velicí a na dosah, zdáli se zároveň blízcí i vzdáleni, jakoby v souladu s jakousi neobvyklou geometrií.
Příchozí byl vyzáblý, tmavý muž, středně vysoký, oděný do kněžského hávu anglikánské církve. Zdálo se, že je asi třicet roků stár, měl sinalou, olivovou pleť a pravidelně rysy, ale neobyčejně vysoké čelo. Černé vlasy měl dobře ostříhaně a pečlivě učesaně, a byl hladce oholen, i když brada se modrala hustě rašícími vousy. Měl ocelově brýle bez obrouček Postavou a dolní části obličeje se podobal jiným kněžím, které jsem vídal, ale měl nesmírně vysoké čelo, byl tmavší a vypadal inteligentněji - a také nepatrně a tajuplně ďábelsky. V té chvíli - jakmile zapálil slabou olejovou lampičku - zneklidnět a dříve, než jsem se vzpamatoval, začal házet všechny ty knihy o magii do krbu, který byl vestavěn do stěny, v níž bylo také okno (stěna zde byla ostře sešikmena), a kterého jsem si předtím nevšiml. Plameny se na svazky chtivě vrhly - šlehaly vzhůru v podivných barvách a šířil se od nich nepopsatelně odporný puch, když podivnými klikyháky popsané listy a červy prolezlé vazby se poddávaly ničivému živlu. Náhle jsem spatřil, že v pokoji jsou další návštěvníci - vážně vyhlížející muži v kněžských úborech, jeden z nich měl biskupské odznaky. I když jsem nic neslyšel, viděl jsem, že sek prvnímu muži blíží s velkou rozhodností. Zdálo se, že ho nenávidí a zároveň se ho hojí, a on jako by tyto city opětoval. Jeho obličej se zatáhl chmurami, ale já viděl jeho chvějící se pravici, jak se snaží uchopit opěradlo židle. Biskup ukázal na prázdnou knihovnu a na krb (ve kterém uprostřed zuhelnatělé masy skomíraly plameny), a zdálo se, že je pln podivného odporu. Prvý návštěvník se pokřiveně usmál a levou ruku vztáhl po malém předmětu na stole. V té chvíli jako by se všichni zděsili. Kněží jeden po druhém začali sestupovat padacími dveřmi v podlaze po strmých schodech a na odchodu se každý z nich otočil a zahrozil. Biskup odcházel poslední.
První příchozí nyní přešel ke skříni u vzdálenější stěny pokoje a vytáhl odtud smotek provazu. Přistavil židli, upevnil jeden konec provazu na hák trčící z velkého vystouplého trámu z černého dubu a na druhém konci začal vázat smyčku. Když jsem si uvědomil, že se chce oběsit, vyrazil jsem vpřed, abych jej od toho úmyslu odradil nebo mu jej překazil. Spatřiv mě, zanechal svých připrav, zahleděl se na mě, a v tom pohledu byl jakýsi triumf, který mě překvapil a zneklidnil. Pomalu sestoupil ze židle a klouzavě se ke mně blížil, se zřetelně zvlčilým úšklebkem v tmavé tváři s úzkými rty.
Cítil jsem smrtelné nebezpečí a vytáhl jsem svůj zvláštní zářič jako na obranu. Proč jsem si myslel, že mi může pomoci, nevím. Obrátil jsem ho - posvítil muži naplno do tváře a viděl jsem, jak jeho bledé rysy zazářily nejprve fialovým a posléze narůžovělým světlem. Jeho výraz zvlčilé radosti jako by byl vytlačován výrazem čiré hrůzy - i když radost nepotlačil úplně. Zarazil se - pak divoce mávaje pažemi ve vzduchu začal se potácet zpět. Viděl jsem, že už je na pokraji otevřené schodišlové šachty v podlaze, pokusil jsem se varovně výkřiknout, ale neslyšel mě. V příštím okamžiku pozpátku propadl otvorem a ztratil se mi z očí.
Jen s přemáháním jsem se blížil ke schodům, ale když jsem jich dosáhl, neviděl jsem na podlaze pod nimi žádné rozbité tělo. Namísto něj se tam tísnil shluk lidí s lucernami, kteří vystupovali nahoru; v té chvíli se kletba děsivého ticha prolomila, takže jsem opět slyšel a viděl postavy v obyčejných třech rozměrech. Ten zástup sem cosi zjevně přivádělo. Ozvalo se snad něco, co jsem neslyšel? V té chvíli dva muži (na první pohled prostí venkované), kteří byli v čele průvodu, mě zahlédli - a zůstali jako zkamenělí. Jeden z nich vykřikl hlasitě a zvučně:
"Arrrh...! Tos ty`? Zase?"
Pak se všichni otočili a v panice prchali. Všichni, až na jednoho. Když zástup zmizel, uviděl jsem toho muže s důstojným vousem, který mě sem dovedl - stál tam sám, s lucernou. díval se na mě bez dechu a jako uhranutý, ale nezdálo se, že by byl polekaný. Pak začal vystupovat po schodech, vstoupil ke mně do podkroví a promluvil:
"Takže vy jste to nenechal napokoji! Je mi líto. Vím, co se stalo. Stalo se to už jednou, ale ten muž se vyděsil a zastřelil se. Neměl jste ho přivolávat zpátky. Víte, co on žádá. Ale nesmíte se polekat jako tun muž před vámi. Stalo se s vámi cosi velmi podivného a hrozného, ale nesmíte si to připustit natolik, aby vám to zatemnilo mysl a osobnost. Zachováte-li si chladnou hlav a smíříte-li se s tím, že musíte ve svém životě provést určité radikální změny, můžete nadále plnoprávně užívat světa a ovoce svého vzdělání. Tady ale žít nemůžete - a nemyslím, že se budete chtít vrátit do Londýna. Radil bych vám Ameriku.
Nesmíte zkoušet nic dalšího s tou - věcí. Teď už se nedá nic vrátit. Všechno by se jen zhoršilo. Nedopadl jste tak zle, jak jste dopadnout mohl - ale okamžitě musíte pryč a už pryč zůstanete. Měl byste děkovat nebesům, že to nedospělo dál...Říkám vám to pokud možno rovnou. Něco se změnilo - váš vzhled se změnil. On to pokaždé způsobí. Ale v nové zemi si na to zvyknete. Na druhém konci pokoje je zrcadlo, zavedu vás k němu. Utrpíte šok - i když nic odpudivého neuvidíte."
Roztřásl jsem se smrtelnou hrůzou, a muž s vousem mě musel téměř podpírat, když se mnou kráčel pokojem k zrcadlu, se slabou lampou (tj. tou ze stolu, nikoli tou blikající, kterou jsem si přinesl) ve volné ruce. A v zrcadle jsem viděl toto:
Vyzáblého, tmavého muže, středně vysokého vzrůstu, oděného do kněžského hávu anglikánské církve, asi třicet let starého, s brýlemi bez obrouček, se skly blýskajícími pod sinalým, olivovým, neobyčejně vysokým čelem.
Byl to mlčenlivý příchozí, který pálil své knihy.
Pro zbytek svého života jsem měl nést podobu toho muže!
"Ano, zde žil on -, ale neradím vám, abyste cokoli podnikal. vaše zvědavost vás činí nezodpovědným. My sem v noci nikdy nechodíme, a jenom z jeho vůle zde necháváme vše nedotčeno. Víte přece, co učinil. Nakonec se věci chopila ta odporná sekta, a my ani nevíme, kde je pohřbený. Nebylo moci ani zákona, abychom sektu dostihli.
Doufám, že se nezdržíte do setmění. A snažně vás prosím, nevšímejte si tě věci tam na stole - vypadá jako krabička od sirek. Nevíme, co to je, máme ale podezření, že má jakousi souvislost s tím, co učinil. Vyhýbáme se dokonce i upřenému pohledu na ni:'
Po chvíli mě muž zanechal v podkroví samotného. Místnost byla omšelá plná prachu a pouze skromně zařízená, bylo v ní ale cosi úhledného, co ukazovalo, že nesloužila za útulek nějakému vagabundovi. Stály zde police plně teologických a klasických knih a další knihovna uchovávala pojednání o magii - Paracelsus, Albertus Magnus, Trithemius, Hermes Trismegistus, Borellus a další, psané podivným písmem a jejichž tituly jsem nedokázal rozluštit. Nábytek byl velmi prostý. Byly tu dveře, ale ty vedly jen do přístěnku. Jediným přístupem byl otvor v podlaze, ke kterému zdola vedly hrubě, strmě schody. Okna zasklená malými kulatými sklíčky a černě dubově trámy prozrazovaly neuvěřitelně stáří. Tento dům prostě patřil starému světu. Pravděpodobně jsem věděl, kde se nacházím, ale nyní si nemohu vzpomenout, co vlastně jsem tehdy věděl. Určitě jsem však nebyl v Londýně. Zůstal ve mně dojem malého přístavního města.
Drobný předmět ležící na stole mě velice přitahoval. Myslím, že jsem věděl, co s ním dělat, protože jsem vytáhl kapesní svítilnu - nebo věc, která tak vypadala - a nervózně zkoušel, jak svítí. Světlo nebylo bílé, ale fialově, a nevypadalo ani jako opravdově světlo, spíše jako radioaktivní záření. Vzpomínám si, že to ani obyčejná svítilna nebyla - opravdu, svou svítilnu jsem přece měl v druhé kapse.
Stmívalo se a starobylé střechy a komíny vypadaly skrz vypouklá sklíčka v oknech podivně. Konečně jsem sebral odvahu, podepřel předmět na stole knihou - a pak k němu obrátil paprsky zvláštního fialového světla. Světlo najednou jako by se z jednolitého proudu proměnilo v déšť či sněžení maličkých fialových částeček Když částice dopadaly na skleněný povrch podivného zařízení, jako by přitom praskaly, podobně jako praskají jiskry ve vakuově trubici. Tmavý skleněný povrch se růžově rozzářil a uprostřed něj se začal neurčitě utvářet jakýsi bílý tvar. Pak jsem si povšiml, že nejsem v místnosti sám - a ukryl jsem zářič zpět do kapsy.
Příchozí však nepromluvil - a já nezaslechl žádný zvuk ani v následujících chvílích. Vše se odehrávalo v přízračném tichu, jakoby v dálce v převalující se mlze - a ačkoliv nově příchozí i další návštěvníci se jevili velicí a na dosah, zdáli se zároveň blízcí i vzdáleni, jakoby v souladu s jakousi neobvyklou geometrií.
Příchozí byl vyzáblý, tmavý muž, středně vysoký, oděný do kněžského hávu anglikánské církve. Zdálo se, že je asi třicet roků stár, měl sinalou, olivovou pleť a pravidelně rysy, ale neobyčejně vysoké čelo. Černé vlasy měl dobře ostříhaně a pečlivě učesaně, a byl hladce oholen, i když brada se modrala hustě rašícími vousy. Měl ocelově brýle bez obrouček Postavou a dolní části obličeje se podobal jiným kněžím, které jsem vídal, ale měl nesmírně vysoké čelo, byl tmavší a vypadal inteligentněji - a také nepatrně a tajuplně ďábelsky. V té chvíli - jakmile zapálil slabou olejovou lampičku - zneklidnět a dříve, než jsem se vzpamatoval, začal házet všechny ty knihy o magii do krbu, který byl vestavěn do stěny, v níž bylo také okno (stěna zde byla ostře sešikmena), a kterého jsem si předtím nevšiml. Plameny se na svazky chtivě vrhly - šlehaly vzhůru v podivných barvách a šířil se od nich nepopsatelně odporný puch, když podivnými klikyháky popsané listy a červy prolezlé vazby se poddávaly ničivému živlu. Náhle jsem spatřil, že v pokoji jsou další návštěvníci - vážně vyhlížející muži v kněžských úborech, jeden z nich měl biskupské odznaky. I když jsem nic neslyšel, viděl jsem, že sek prvnímu muži blíží s velkou rozhodností. Zdálo se, že ho nenávidí a zároveň se ho hojí, a on jako by tyto city opětoval. Jeho obličej se zatáhl chmurami, ale já viděl jeho chvějící se pravici, jak se snaží uchopit opěradlo židle. Biskup ukázal na prázdnou knihovnu a na krb (ve kterém uprostřed zuhelnatělé masy skomíraly plameny), a zdálo se, že je pln podivného odporu. Prvý návštěvník se pokřiveně usmál a levou ruku vztáhl po malém předmětu na stole. V té chvíli jako by se všichni zděsili. Kněží jeden po druhém začali sestupovat padacími dveřmi v podlaze po strmých schodech a na odchodu se každý z nich otočil a zahrozil. Biskup odcházel poslední.
První příchozí nyní přešel ke skříni u vzdálenější stěny pokoje a vytáhl odtud smotek provazu. Přistavil židli, upevnil jeden konec provazu na hák trčící z velkého vystouplého trámu z černého dubu a na druhém konci začal vázat smyčku. Když jsem si uvědomil, že se chce oběsit, vyrazil jsem vpřed, abych jej od toho úmyslu odradil nebo mu jej překazil. Spatřiv mě, zanechal svých připrav, zahleděl se na mě, a v tom pohledu byl jakýsi triumf, který mě překvapil a zneklidnil. Pomalu sestoupil ze židle a klouzavě se ke mně blížil, se zřetelně zvlčilým úšklebkem v tmavé tváři s úzkými rty.
Cítil jsem smrtelné nebezpečí a vytáhl jsem svůj zvláštní zářič jako na obranu. Proč jsem si myslel, že mi může pomoci, nevím. Obrátil jsem ho - posvítil muži naplno do tváře a viděl jsem, jak jeho bledé rysy zazářily nejprve fialovým a posléze narůžovělým světlem. Jeho výraz zvlčilé radosti jako by byl vytlačován výrazem čiré hrůzy - i když radost nepotlačil úplně. Zarazil se - pak divoce mávaje pažemi ve vzduchu začal se potácet zpět. Viděl jsem, že už je na pokraji otevřené schodišlové šachty v podlaze, pokusil jsem se varovně výkřiknout, ale neslyšel mě. V příštím okamžiku pozpátku propadl otvorem a ztratil se mi z očí.
Jen s přemáháním jsem se blížil ke schodům, ale když jsem jich dosáhl, neviděl jsem na podlaze pod nimi žádné rozbité tělo. Namísto něj se tam tísnil shluk lidí s lucernami, kteří vystupovali nahoru; v té chvíli se kletba děsivého ticha prolomila, takže jsem opět slyšel a viděl postavy v obyčejných třech rozměrech. Ten zástup sem cosi zjevně přivádělo. Ozvalo se snad něco, co jsem neslyšel? V té chvíli dva muži (na první pohled prostí venkované), kteří byli v čele průvodu, mě zahlédli - a zůstali jako zkamenělí. Jeden z nich vykřikl hlasitě a zvučně:
"Arrrh...! Tos ty`? Zase?"
Pak se všichni otočili a v panice prchali. Všichni, až na jednoho. Když zástup zmizel, uviděl jsem toho muže s důstojným vousem, který mě sem dovedl - stál tam sám, s lucernou. díval se na mě bez dechu a jako uhranutý, ale nezdálo se, že by byl polekaný. Pak začal vystupovat po schodech, vstoupil ke mně do podkroví a promluvil:
"Takže vy jste to nenechal napokoji! Je mi líto. Vím, co se stalo. Stalo se to už jednou, ale ten muž se vyděsil a zastřelil se. Neměl jste ho přivolávat zpátky. Víte, co on žádá. Ale nesmíte se polekat jako tun muž před vámi. Stalo se s vámi cosi velmi podivného a hrozného, ale nesmíte si to připustit natolik, aby vám to zatemnilo mysl a osobnost. Zachováte-li si chladnou hlav a smíříte-li se s tím, že musíte ve svém životě provést určité radikální změny, můžete nadále plnoprávně užívat světa a ovoce svého vzdělání. Tady ale žít nemůžete - a nemyslím, že se budete chtít vrátit do Londýna. Radil bych vám Ameriku.
Nesmíte zkoušet nic dalšího s tou - věcí. Teď už se nedá nic vrátit. Všechno by se jen zhoršilo. Nedopadl jste tak zle, jak jste dopadnout mohl - ale okamžitě musíte pryč a už pryč zůstanete. Měl byste děkovat nebesům, že to nedospělo dál...Říkám vám to pokud možno rovnou. Něco se změnilo - váš vzhled se změnil. On to pokaždé způsobí. Ale v nové zemi si na to zvyknete. Na druhém konci pokoje je zrcadlo, zavedu vás k němu. Utrpíte šok - i když nic odpudivého neuvidíte."
Roztřásl jsem se smrtelnou hrůzou, a muž s vousem mě musel téměř podpírat, když se mnou kráčel pokojem k zrcadlu, se slabou lampou (tj. tou ze stolu, nikoli tou blikající, kterou jsem si přinesl) ve volné ruce. A v zrcadle jsem viděl toto:
Vyzáblého, tmavého muže, středně vysokého vzrůstu, oděného do kněžského hávu anglikánské církve, asi třicet let starého, s brýlemi bez obrouček, se skly blýskajícími pod sinalým, olivovým, neobyčejně vysokým čelem.
Byl to mlčenlivý příchozí, který pálil své knihy.
Pro zbytek svého života jsem měl nést podobu toho muže!
H.P. Lovecraft
(The Evil Clergyman)
Ďábelský kněz