Když jsem se sloužících zeptal, jestli slyšeli krysy, odpověděli záporně. A když jsem obrátil jejich pozornost na zvuky v ostění, uvědomil jsem si, že hluk ustal. S dvěma muži jsem šel ke dveřím do sklepení, ale shledal jsem, že kočky se už rozutekly. Rozhodl jsem se, že později prozkoumám spodní kryptu, ale zatím jsem jenom obešel pasti. Všechny byly spuštěné, ale bez kořisti. Když jsem se ujistil, že nikdo krysy neslyšel, jenom kočky a já, seděl jsem v pracovně až do rána, hluboce zamyšlen, a vybavoval jsem si každý zaznamenaný útržek pověstí spojených s budovou, v níž jsem bydlel, dopoledne jsem trochu spal v knihovně, opřen v jedné z pohodlných lenošek, jež se vymkly mému úmyslu zařídit vše ve středověkém stylu. Později jsem zatelefonoval kapitánovi Norrysovi, který přišel a pomohl mi prozkoumat sklepení. Nenašli jsme naprosto nic nepatřičného, třebaže jsme se nedokázali ubránit rozechvění při myšlence, že tyto klenby byly vybudovány rukama Římanů. Každý z těch nízkých oblouků a mohutných sloupů byl zřejmě římský - postrádal pokleslý styl saských hudlařů a prozrazoval přísný a uměřený klasicismus doby Césarů, stěny byly ovšem plné nápisů, dobře známé badatelům, kteří už mnohokrát to místo prozkoumali - věci jako
"P. GETAE. PROP... TEMP... DONA..." nebo "L. PRAEC... VS... PONTIFI... ATYS..."
Zmínka o Attisovi mne rozechvěla, protože jsem četl Catullu a něco jsem věděl o odporných obřadech tohoto orientálního boha, jehož uctívání bylo tak spojeno s kultem Kybely. Za svitu lampiček jsme se s Norrysem snažili rozluštit podivné a skoro smazané náčrty na některých nepravidelně tesaných kamenných kvádrech, obecně považovaných za oltáře, ale k ničemu jsme nedošli. Vzpomněli jsme si, že jeden obrazec, připomínající rozzářené slunce, učenci brali jako důkaz neřímského původu a usuzovali z toho, že tyto oltáře římští knězi pouze převzali z nějakého staršího a pravděpodobně původního chrámu stojícího na stejném pozemku. Na jednom z těchto kvádrů byly divné hnědé skvrny. Největší z nich, uprostřed místnosti, nesl na své svrchní straně jakési známky naznačující styk s ohněm - pravděpodobně pozůstatky spálených obětin. Tak vyhlížela krypta, před jejímiž dveřmi kvílely kočky a v níž jsme se s Norrysem rozhodli strávit noc. Sluhové sem přinesli pohovky a bylo jim řečeno, aby si v noci nevšímali jakéhokoli počínání koček, Negříka jsme vzali dovnitř jako pomocníka i společníka. Rozhodli jsme se, že velké dubové dveře - moderní napodobeninu s průduchy - necháme pevně zavřené, když bylo vše připraveno, ulehli jsme a s rozsvícenými lampami jsme čekali, co se bude dít. Kobka byla umístěna velmi hluboko v základech převorství a nepochybně značně vzdálena od povrchu převislého vápencového útesu, který shlížel do rozlehlého údolí. Nemohl jsem pochybovat, že sem směřovalo to nevysvětlitelné hemžení krys, ale proč, to jsem neuměl říci. Jak jsme tak vleže čekali, zjistil jsem, že do mého bdění občas vstupují neurčité sny, z nichž mne vytrhávaly neklidné pohyby kocoura, který mi ležel v nohách. Tyto sny nebyly souvislé, ale příšerně se podobaly onomu, jejž jsem měl předešlé noci. Znovu jsem spatřil zešeřelou jeskyni a pasáka s jeho nepopsatelnými prašivými tvory, kteří se hemžili ve špíně, a jak jsem na ně hleděl, připadali mi bližší a zřetelnější - viděl jsem je tak zřetelně, že jsem mohl takřka rozeznat jejich podobu. Pak jsem se zahleděl do zpustošené tváře jednoho z nich a probudil jsem se s takovým výkřikem, že to vyrušilo Negříka, kdežto kapitán Norrys, který nespal, se tomu zasmál. Mohl se smát víc - nebo možná méně - kdyby věděl, co mne přimělo k výkřiku. Ale i já sám jsem si na to rozpomněl až později. Krajní hrůza často umrtvuje milosrdně paměť. Když jevy začaly, Norrys mne probudil. Z téhož zlého snu mne probralo jeho jemné třesení a naléhání, abych poslouchal kočky. Bylo vskutku čemu naslouchat, protože za zavřenými dveřmi nahoře na konci kamenného schodiště se rozpoutalo skutečné peklo kočičího kvílení a jekotu, zatímco Negřík, nevšímaje si svých druhů tam venku, vzrušeně kroužil kolem holých kamenných stěn, ve kterých jsem slyšel stejné hemžení uhánějících krys, jaké mne znepokojilo předešlé noci. Teď už se ve mně probudila skutečná hrůza, neboť to, co se dělo, byla zrůdnost, dost dobře nevysvětlitelná normálním způsobem. Tyto krysy, pokud je nestvořilo šílenství, jež já sám jsem sdílel s kočkami, by se musely pelešit a pobíhat v římských zdech, o nichž jsem si myslel, že jsou postavené z pevných vápencových kvádrů... ledaže by snad voda svou činností za více než sedmnáct století vyžrala křivolaké tunely, které hlodavci vyčistili a rozšířili... Ale ani tak se hrůza nezmenšovala, neboť, pokud to byla živá havěť, proč Norrys neslyšel její zřetelný pohyb? Proč na mne naléhal, abych pozoroval Negříka a poslouchal kočky venku, a proč se tak zbrkle a nejasně dohadoval, co asi je mohlo znepokojit? Časem se mi podařilo mu sdělit tak rozumně, jak jen to šlo, co jsem se domníval slyšet, zatímco můj sluch zachycoval poslední mizející vjem cupitání, které mizelo ještě hlouběji, hluboko pod nejhlubším sklepením, takže se zdálo, jako by celé skalisko bylo prostoupeno dobyvačnými krysami. Norrys nebyl skeptický, jak jsem předpokládal, naopak se zdálo, že je hluboce pohnut. Upozornil mne, abych si všiml, že kočky u dveří přestaly vyvádět, jako by považovaly krysy za ztracené, zato Negřík propadl znovu neklidu a zuřivě škrábal kolem spodku velkého kamenného oltáře uprostřed místnosti, který byl blíže Norrysovy pohovky než mé. Teď už jsem se nesmírně neznáma obával. Stalo se něco udivujícího a viděl jsem, že kapitán Norrys, muž mladší, silnější a nejspíš přirozeněji materialistický, je věcí stejně zaujat jako já - nejspíš protože se po celý život blízce střetával s místními pověstmi. V té chvíli jsme nemohli dělat nic jiného než pozorovat starého kocoura, jak s klesající vervou hrabe u základny oltáře a občas na mne hledí a prosebně mňouká, jako to dělává, když ode mne chce nějakou laskavost. Norrys teď přiblížil lampu k oltáři a prozkoumal místo, kde Negřík hrabal. Tiše odhrabával v kleče lišejníky staré staletí, jež spojovaly mohutný předřímský kvádr s dlážděnou podlahou. Nenašel nic a už se chtěl dalšího úsilí vzdát, když jsem si všiml drobné okolnosti, nad níž jsem se zhrozil, třebaže se z ní nedalo usoudit nic víc, než co jsem už tušil. Řekl jsem mu o tom, a když jsme pochopili, oč jde, s upřenou fascinací jsme hleděli na náznak dalších objevů. Byla to maličkost - to jenom plamen lampy umístěné poblíž oltáře se slabě, ale zřetelně chvěl v průvanu, který tu dříve nebyl a který nepochybně vycházel ze štěrbiny mezi podlahou a oltářem, kde Norrys odškrábal lišejníky. Zbytek noci jsme strávili v jasně osvětlené pracovně a rozmlouvali o tom, co učiníme dále.
Zjištění, že tu je nějaká krypta hlubší, než je nejhlubší známé zdivo, jímž Římané podložili tuto prokletou budovu, nějaká krypta, o níž zvědaví badatelé neměli po tři století ani tušení, samo o sobě stačilo v nás vzbudit vzrušení bez nějakých vedlejších hrůzných představ. Jak už to bývá, okouzlení bylo dvojaké a zápasili jsme s pochybnostmi, zda zanechat našeho pátrání a navždy opustit převorství z pověrečné opatrnosti, anebo uspokojit náš smysl pro dobrodružství a odvahu bez ohledu na to, jaké hrůzy by na nás mohly čekat v neznámých hlubinách. K ránu jsme došli ke kompromisu a rozhodli se odjet do Londýna a shromáždit skupinu archeologů a vědců schopných se s tím tajemstvím vyrovnat. Měl bych se zmínit, že před odchodem ze sklepení jsme se marně pokusili pohnout ústředním oltářem, který jsme teď považovali za bránu k nové studnici bezejmenné hrůzy. Muži moudřejší než my by měli objevit, jaké tajemství bránu otevírá. Po mnoho dní jsme s kapitánem Norrysem v Londýně předkládali fakta, domněnky i pohádkové příběhy pěti významným autoritám, mužům, jimž bylo možno důvěřovat, že budou respektovat jakékoli rodinné odhalení, jež může vzejít z dalších pátrání. Shledali jsme, že většina z nich nemá sklony k posměškům, ale naopak projevuje upřímný zájem a sympatii. Není asi třeba je všechny jmenovat, ale mohu říci, že mezi nimi byl sir William Brinton, jehož vykopávky v Tróji ve své době vzrušily značnou část světa. Když jsme společně nasedali do vlaku do Anchesteru, cítil jsem, že se ocitám na pokraji děsivých odhalení, a ten pocit byl navíc symbolizován lítostí, již mnozí Američané projevovali nad neočekávaným úmrtím svého prezidenta na druhém konci světa. Navečer 7. srpna jsme dorazili do Exham Priory, kde mne sluhové ujistili, že nedošlo k ničemu neobvyklému. Kočky, včetně starého Negříka, byly naprosto poklidné a žádná past v domě nespustila. S výzkumy jsme měli započít následujícího dne a zatím jsem umístil všechny své hosty do pohodlných pokojů. Sám jsem šel spát do svého pokoje ve věži, s Negříkem u nohou. Spánek přišel brzy, ale přepadly mne odporné sny. Byla to vidina římské hostiny podobné hostině Trimalchionově.
Pak přišla ta prokletá, navracející se vidina pasáka a jeho špinavé sběři v zešeřelé jeskyni. Když jsem se ale probudil, byl už jasný den a ze spodku domu doléhaly normální zvuky. Ani živé, ani domnělé krysy mne neobtěžovaly a Negřík stále ještě tiše spal. Když jsem šel dolů, shledal jsem, že stejný klid vládl i jinde, což byla okolnost, již jeden ze shromážděných vědců - jistý pan Thornton, který se věnoval parapsychologii - poněkud absurdně přičítal faktu, že už jsem spatřil vše, co mi jisté síly chtěly předvést.. Vše už bylo připraveno a v 11 dopoledne naše celá sedmičlenná skupina, vybavená silnými elektrickými svítilnami a kopáčským nářadím, sestoupila do sklepení a zamkla za sebou dveře. Negřík šel s námi, a jelikož svou vznětlivostí ještě nestačil výzkumníky znechutit, byli dokonce rádi, že je s námi, pro případ, že by se zase tajemní hlodavci nějak projevili. Římské nápisy a oltářní kresby jsme prohlíželi jen krátce, protože tři z vědců už je viděli a všichni o nich byli informováni. Prvořadou pozornost jsme věnovali obrovskému ústřednímu oltáři a během hodiny sir Williamovi Brintonovi se podařilo vychýlit ho nazad, přičemž nějaká neznámá protizávaží ho držela v rovnováze. Hrůznost toho, co jsme spatřili, nás nepřemohla jen díky tomu, že jsme byli připraveni. Po kamenném schodišti tak silně sešlapaném, že uprostřed zbylo sotva co víc než šikmá plocha, se k čtvercovému vchodu v dlážděné podlaze plazila příšerná změť lidských a pololidských kostí. Zachované kostry zůstaly v poloze vyjadřující panickou hrůzu. Stopy po hryzáni hlodavců byly všude. Lebky měly divošské poloopičí vzezření naprostých idiotů a kreténů. Nud těmito ďábelsky zaneřáděnými stupni se klenula klesající chodba, zřejmě vytesaná ve skále, z níž přicházel proud vzduchu. Tento proud nebyl náhlý a neblahý závan jakoby z uzavřeného sklepení, nýbrž chladný vánek obsahující jakousi svěžest. Dlouho jsme neotáleli a začali jsme vyklízet průchod schodištěm. A tehdy sir William, když prozkoumal stopy ve stěnách, učinil podivný objev, že soudě z jejich směru chodba musela být vytesána zespodu. Teď musím být obezřetný a dobře volit slova. Když jsme si prorazili cestu o několik stupňů níže, spatřili jsme před sebou světlo, žádnou mystickou fosforescenci, nýbrž tlumené denní světlo, které nemohlo přicházet odjinud, než z neznámých štěrbin v útesu nad údolím. Těžko se mohl někdo pozastavovat nad tím, že tyto štěrbiny dosud unikly pozornosti, vždyť nejenže údolí bylo naprosto neobydlené, ale útes byl tak vysoký a strmý, že jenom vzduchoplavec by mohl jeho povrch podrobně zkoumat. Ještě několik stupňů a spatřili jsme něco, co nám doslova vzalo dech, tak doslova, že Thornton, badatel v oboru parapsychologie, skutečně omdlel do náruče strnulého muže, který stál za ním. Norrys, s kyprou tváří zcela bílou a ochablou, jenom neartikulovaně křičel, zatímco já, myslím, jsem jenom vzdechl nebo sykl a zakryl si oči. Muž za mnou - jediný člen společnosti, který byl starší než já - zavřískl obvyklé "Bože můj" tím nejkřaplavějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Ze sedmi vzdělaných mužů pouze sir William Brinton se ovládl a to mluví v jeho prospěch tím víc, že skupinu vedl a vše spatřil první. Byla to nesmírně vysoká zešeřelá jeskyně, která se táhla dále, než jsem mohl dohlédnout, podzemní svět nezměrných záhad a strašlivých náznaků. Byly zde budovy a další architektonické pozůstatky - jediným vyděšeným pohledem jsem zaznamenal jakousi mohylu, monolity, jež divoši sestavili do kruhu, trosky starořímské stavby, nízkou saskou budovu a starobylý dřevěný dům anglického typu, ale to vše zanikalo před děsivostí podívané na to, co bylo všude na zemi. To, co bylo na schodišti, pokračovalo dál jako šílená změť lidských kostí, nebo alespoň natolik lidských, jako byly ty na schodech. Byly jako zpěněné moře, některé oddělené, jiné seskupené do částečných nebo úplných koster, ty pak bez výjimky vyjadřovaly svým postojem ďábelskou zuřivost, buď zápasily s něčím neviditelným anebo se vrhaly na jiné s kanibalským záměrem. Když antropolog doktor Trask ukončil klasifikaci lebek, dospěl k zoufalé směsici, která ho zcela ohromila. Vývojově patřily k druhu nižšímu než je piltdownský člověk, ale v každém případě byly lidské. Mnohé byly vývojově vyšší a jen několik málo patřilo nejvýše vyvinutým rozumným typům. Všechny kosti byly ohlodané, většinou od krys, ale mnohdy i od oněch pololidí. Spolu s nimi byly promíchány drobné krysí kůstky - padlí členové smrtonosné armády, která uzavřela ten prastarý příběh. Je kupodivu, že jsme všichni ten hrozný den odhalení přežili a udrželi se při zdravém rozumu. Ani Hoffman, ani Huysmans by neuměli uspořádat scény tak divoce neuvěřitelné, tak třeštivě odporné a středověce groteskní, než to dokázala tato zešeřelá jeskyně, kterou se potácela naše sedma, každý jsme naráželi na nová a nová odhalení a ze všech sil jsme se snažili nemyslet na události, jež se tu odehrávaly před třemi stovkami, nebo tisícem, nebo dvěma tisíci, nebo deseti tisíci lety. Byl to předpokoj pekla a chudák Thornton omdlel znovu, když mu doktor Trask sdělil, že někteří z těch, po nichž tu zbyly kostry, byli po dvacet i více generací chováni jako čtyřnohý dobytek. Hrůza se vršila na hrůze, když jsme začali chápat smysl staveb. Lidský dobytek, ale i inteligentní lidé byli drženi v kamenných chlévech, z nichž si zřejmě prorazili cestu v posledním deliriu hladu nebo hrůzy před krysami. Musela jich být velká stáda a zřejmě se živili tou zvláštní zeleninou, jejíž zbytky bylo možno najít jako jedovatou siláž na dně velkých kamenných truhlic, jež byly starší než Řím. Teď už jsem chápal, proč moji předkové měli tak rozsáhlé zahrady - jak bych na to mohl proboha zapomenout! A nemusel jsem se ptát, k čemu ta stáda sloužila. Sir William, který se svou svítilnou vstoupil do římské zříceniny, nahlas překládal nejotřesnější rituály, o kterých jsem kdy slyšel, týkaly se předpotopní bohyně a nalezli je knězi Kybely a zařadili je mezi ty své. Norrys, třebaže byl ze zákopů na leccos zvyklý, nedokázal chodit zpříma, když vyšel z anglické budovy. Byla to jatka i kuchyň - očekával to - ale bylo to na něho moc, když viděl v takovém místě běžné anglické náčiní a četl obyčejné anglické nápisy na stěnách, některé ne pozdější než z roku 1610. Já jsem do toho domu nedokázal vstoupit - do toho domu, jehož ďábelskou činnost zastavila teprve dýka mého předka Waltera de la Poera. To, kam jsem se odvážil vstoupit, byla nízká saská budova s rozvalenými dubovými dveřmi, kde jsem nalezl hrůznou řadu deseti kamenných cel s rezavými mřížemi. Tři byly obsazené kostrami vysoce ušlechtilého druhu a na prstní kůstce jedné z nich jsem nalezl pečetní prsten s mým vlastním šlechtickým znakem. Sir William nalezl kobku s mnohem staršími celami pod římskou kaplí, ale tyto cely byly prázdné. Pod ní byla nízká krypta s truhlami plnými pečlivě urovnaných kostí, z nichž některé na sobě měly obdobně strašné nápisy latinské, řecké a frýžské. Doktor Trask zatím otevřel jednu z prehistorických mohyl a vynesl na světlo lebky, které byly jen trochu lidštější než lebka gorily a které na sobě měly nepopsatelné ideografické rytiny. Veškerou touto hrůzou můj kocour procházel nevzrušeně. Jednou jsem ho zahlédl, jak se hrbí na vrcholku hory kostí, a říkal jsem si, jaká asi tajemství leží za jeho žlutýma očima. Když už jsme aspoň do jisté míry strávili děsivá odhalení této zešeřelé oblasti - oblasti tak příšerně předpovězené ve snu, který se mi stále vracel - obrátili jsme se do zřejmě nekonečných hlubin půlnoční jeskyně, kam nemohl proniknout ani paprsek ze skaliska. Nikdy se nedozvíme, jaké nespatřené pekelné světy leží za hranicí, k níž jsme došli, protože po chvíli jsme se rozhodli, že taková tajemství nejsou pro lidstvo dobrá. Ale i tak jsme tam našli víc, než se dalo snést, neboť jsme se nedostali daleko a v elektrickém světle lamp jsme odhalili nespočet děr, ve kterých se kdysi pelešily krysy, které, když jim došla potrava, se nejdříve vrhly na živá stáda hladovějících ubožáků a potom vyrazily z převorství na onu historickou orgii ničení, na niž vesničané nikdy nezapomenou. Bože! Ta černá mrchoviště plná roztříštěných kostí a rozpolcených lebek! Ty přízračné propasti plněné po celá bezectná staletí kostmi pitekantropů, Keltů, Římanů i Angličanů! Některé byly plné a nikdo nedokáže odhadnout, jak hluboké kdysi byly. Na dno některých záře našich svítilen nedosáhla a čišela z nich nepopsatelná hrůza. Třeba tam jsou, pomyslel jsem si, krysy, které spadly do těchto pastí uprostřed temnot při cestě za kořistí v tomto hrůzném Tartaru?Jednou jsem uklouzl poblíž příšerně zejícího okraje a prožil jsem okamžik nezvladatelného strachu. Musel jsem tam zůstat asi dlouho, protože pak už jsem ze skupiny neviděl nikoho, jenom kyprého kapitána Norryse. Pak se z inkoustově černé bezhraničné dálky ozval povědomý zvuk a já spatřil svého starého černého kocoura, jak se kolem mne mihnul jako okřídlený egyptský bůh a vrhl se přímo do nekonečného proudu neznáma. Ale nezůstal jsem za ním pozadu, protože nebylo pochyb o tom, co přinese následující vteřina. Byl to tajemný šramot oněch k vraždě zrozených krys, věčně pátrajících po nových hrůzách a odhodlaných zavést mne třeba až do těch rozšklebených jeskyň ve středu země, kde Nyarlathotep, beztvářný šílený bůh, slepě naříká v temnotách za doprovodu dvou beztvarých slabomyslných flétnistů. Svítilna mi zhasla a já stále běžel. Slyšel jsem hlasy a vzdechy a ozvěny, ale nad tím vším narůstal nectný a zrádný šramot, zlehka narůstal a narůstal, jako když ztuhlá nafouklá mrtvola zlehka stoupá v olejnaté řece, jež plyne pod nekonečnými onyxovými mosty k černému moři hniloby. Něco do mne vrazilo - něco měkkého a kyprého. Musely to být krysy, ta slizká, žluklá, žravá armáda, jež se krmí mrtvými i živými... Proč by krysy neměly pozřít de la Poera, když i de la Poer pojídá zakázané věci?... Válka pozřela mého chlapce, ať je vše prokleto... a Yankeeové pozřeli Carfax svými plameny a spálili Grandsira Delapore a jeho tajemství... Ne, ne, říkám vám, já nejsem ten příšerný pasák v zešeřelé jeskyni! To nebyla tvář Edwarda Norryse, co jsem spatřil na tom zbídačelém prašivém tvoru! Kdo tvrdí, že jsem de la Poer? On žil, ale můj syn zemřel! ... Udrží Norrys panství de la Poera? ... to je voodoo, říkám vám... ten skvrnitý had... K čertu s tebou, Thorntone, já tě naučím omdlévat nad tím, co moje rodina dovede! ...
cejtíš krev, smrade, však tě naučím ji chlastat... helejte, nechcete mi zapět tudletu... Magna Mater! Magna Mater!...Atys... Dia ad aghaidh's ad aodaun... agus bas dunách ort! Dhonas's dholas ort, agus leat-sa! Ungl... unl... rrlh... chchch...Toto jsem prý říkal, když mne v temnotách po třech hodinách našli, našli mne v temnotách zhrouceného na kyprém, napůl ohlodaném těle kapitána Norryse, zatímco můj vlastní kocour mi škrábal a drásal krk. Teď už Exham Priory vyhodili do povětří a Negříka mi vzali a zavřeli mne do tohoto zamřížovaného pokoje v Hanwellu, kde se ozývají děsivé šepoty o tom, co jsem zažil a zdědil. Thornton je ve vedlejší místnosti, ale zabraňují mi si s ním promluvit.
Snaží se také přede mnou zamlčet většinu faktů týkajících se převorství. Když se zmíním o chudákovi Norrysovi, obviňují mne z odporných věcí, ale musejí vědět, že jsem to neudělal. Musejí vědět, že to udělaly krysy, pobíhající šramotící krysy, jejichž hemžení mě nikdy nenechá spát, přízračné krysy, které pobíhají za polštářováním tohoto pokoje a lákají mě dolů k ještě větším hrůzám, než jaké jsem kdy poznal, krysy, které oni nikdy neuslyší, krysy, krysy ve zdech.
"P. GETAE. PROP... TEMP... DONA..." nebo "L. PRAEC... VS... PONTIFI... ATYS..."
Zmínka o Attisovi mne rozechvěla, protože jsem četl Catullu a něco jsem věděl o odporných obřadech tohoto orientálního boha, jehož uctívání bylo tak spojeno s kultem Kybely. Za svitu lampiček jsme se s Norrysem snažili rozluštit podivné a skoro smazané náčrty na některých nepravidelně tesaných kamenných kvádrech, obecně považovaných za oltáře, ale k ničemu jsme nedošli. Vzpomněli jsme si, že jeden obrazec, připomínající rozzářené slunce, učenci brali jako důkaz neřímského původu a usuzovali z toho, že tyto oltáře římští knězi pouze převzali z nějakého staršího a pravděpodobně původního chrámu stojícího na stejném pozemku. Na jednom z těchto kvádrů byly divné hnědé skvrny. Největší z nich, uprostřed místnosti, nesl na své svrchní straně jakési známky naznačující styk s ohněm - pravděpodobně pozůstatky spálených obětin. Tak vyhlížela krypta, před jejímiž dveřmi kvílely kočky a v níž jsme se s Norrysem rozhodli strávit noc. Sluhové sem přinesli pohovky a bylo jim řečeno, aby si v noci nevšímali jakéhokoli počínání koček, Negříka jsme vzali dovnitř jako pomocníka i společníka. Rozhodli jsme se, že velké dubové dveře - moderní napodobeninu s průduchy - necháme pevně zavřené, když bylo vše připraveno, ulehli jsme a s rozsvícenými lampami jsme čekali, co se bude dít. Kobka byla umístěna velmi hluboko v základech převorství a nepochybně značně vzdálena od povrchu převislého vápencového útesu, který shlížel do rozlehlého údolí. Nemohl jsem pochybovat, že sem směřovalo to nevysvětlitelné hemžení krys, ale proč, to jsem neuměl říci. Jak jsme tak vleže čekali, zjistil jsem, že do mého bdění občas vstupují neurčité sny, z nichž mne vytrhávaly neklidné pohyby kocoura, který mi ležel v nohách. Tyto sny nebyly souvislé, ale příšerně se podobaly onomu, jejž jsem měl předešlé noci. Znovu jsem spatřil zešeřelou jeskyni a pasáka s jeho nepopsatelnými prašivými tvory, kteří se hemžili ve špíně, a jak jsem na ně hleděl, připadali mi bližší a zřetelnější - viděl jsem je tak zřetelně, že jsem mohl takřka rozeznat jejich podobu. Pak jsem se zahleděl do zpustošené tváře jednoho z nich a probudil jsem se s takovým výkřikem, že to vyrušilo Negříka, kdežto kapitán Norrys, který nespal, se tomu zasmál. Mohl se smát víc - nebo možná méně - kdyby věděl, co mne přimělo k výkřiku. Ale i já sám jsem si na to rozpomněl až později. Krajní hrůza často umrtvuje milosrdně paměť. Když jevy začaly, Norrys mne probudil. Z téhož zlého snu mne probralo jeho jemné třesení a naléhání, abych poslouchal kočky. Bylo vskutku čemu naslouchat, protože za zavřenými dveřmi nahoře na konci kamenného schodiště se rozpoutalo skutečné peklo kočičího kvílení a jekotu, zatímco Negřík, nevšímaje si svých druhů tam venku, vzrušeně kroužil kolem holých kamenných stěn, ve kterých jsem slyšel stejné hemžení uhánějících krys, jaké mne znepokojilo předešlé noci. Teď už se ve mně probudila skutečná hrůza, neboť to, co se dělo, byla zrůdnost, dost dobře nevysvětlitelná normálním způsobem. Tyto krysy, pokud je nestvořilo šílenství, jež já sám jsem sdílel s kočkami, by se musely pelešit a pobíhat v římských zdech, o nichž jsem si myslel, že jsou postavené z pevných vápencových kvádrů... ledaže by snad voda svou činností za více než sedmnáct století vyžrala křivolaké tunely, které hlodavci vyčistili a rozšířili... Ale ani tak se hrůza nezmenšovala, neboť, pokud to byla živá havěť, proč Norrys neslyšel její zřetelný pohyb? Proč na mne naléhal, abych pozoroval Negříka a poslouchal kočky venku, a proč se tak zbrkle a nejasně dohadoval, co asi je mohlo znepokojit? Časem se mi podařilo mu sdělit tak rozumně, jak jen to šlo, co jsem se domníval slyšet, zatímco můj sluch zachycoval poslední mizející vjem cupitání, které mizelo ještě hlouběji, hluboko pod nejhlubším sklepením, takže se zdálo, jako by celé skalisko bylo prostoupeno dobyvačnými krysami. Norrys nebyl skeptický, jak jsem předpokládal, naopak se zdálo, že je hluboce pohnut. Upozornil mne, abych si všiml, že kočky u dveří přestaly vyvádět, jako by považovaly krysy za ztracené, zato Negřík propadl znovu neklidu a zuřivě škrábal kolem spodku velkého kamenného oltáře uprostřed místnosti, který byl blíže Norrysovy pohovky než mé. Teď už jsem se nesmírně neznáma obával. Stalo se něco udivujícího a viděl jsem, že kapitán Norrys, muž mladší, silnější a nejspíš přirozeněji materialistický, je věcí stejně zaujat jako já - nejspíš protože se po celý život blízce střetával s místními pověstmi. V té chvíli jsme nemohli dělat nic jiného než pozorovat starého kocoura, jak s klesající vervou hrabe u základny oltáře a občas na mne hledí a prosebně mňouká, jako to dělává, když ode mne chce nějakou laskavost. Norrys teď přiblížil lampu k oltáři a prozkoumal místo, kde Negřík hrabal. Tiše odhrabával v kleče lišejníky staré staletí, jež spojovaly mohutný předřímský kvádr s dlážděnou podlahou. Nenašel nic a už se chtěl dalšího úsilí vzdát, když jsem si všiml drobné okolnosti, nad níž jsem se zhrozil, třebaže se z ní nedalo usoudit nic víc, než co jsem už tušil. Řekl jsem mu o tom, a když jsme pochopili, oč jde, s upřenou fascinací jsme hleděli na náznak dalších objevů. Byla to maličkost - to jenom plamen lampy umístěné poblíž oltáře se slabě, ale zřetelně chvěl v průvanu, který tu dříve nebyl a který nepochybně vycházel ze štěrbiny mezi podlahou a oltářem, kde Norrys odškrábal lišejníky. Zbytek noci jsme strávili v jasně osvětlené pracovně a rozmlouvali o tom, co učiníme dále.
Zjištění, že tu je nějaká krypta hlubší, než je nejhlubší známé zdivo, jímž Římané podložili tuto prokletou budovu, nějaká krypta, o níž zvědaví badatelé neměli po tři století ani tušení, samo o sobě stačilo v nás vzbudit vzrušení bez nějakých vedlejších hrůzných představ. Jak už to bývá, okouzlení bylo dvojaké a zápasili jsme s pochybnostmi, zda zanechat našeho pátrání a navždy opustit převorství z pověrečné opatrnosti, anebo uspokojit náš smysl pro dobrodružství a odvahu bez ohledu na to, jaké hrůzy by na nás mohly čekat v neznámých hlubinách. K ránu jsme došli ke kompromisu a rozhodli se odjet do Londýna a shromáždit skupinu archeologů a vědců schopných se s tím tajemstvím vyrovnat. Měl bych se zmínit, že před odchodem ze sklepení jsme se marně pokusili pohnout ústředním oltářem, který jsme teď považovali za bránu k nové studnici bezejmenné hrůzy. Muži moudřejší než my by měli objevit, jaké tajemství bránu otevírá. Po mnoho dní jsme s kapitánem Norrysem v Londýně předkládali fakta, domněnky i pohádkové příběhy pěti významným autoritám, mužům, jimž bylo možno důvěřovat, že budou respektovat jakékoli rodinné odhalení, jež může vzejít z dalších pátrání. Shledali jsme, že většina z nich nemá sklony k posměškům, ale naopak projevuje upřímný zájem a sympatii. Není asi třeba je všechny jmenovat, ale mohu říci, že mezi nimi byl sir William Brinton, jehož vykopávky v Tróji ve své době vzrušily značnou část světa. Když jsme společně nasedali do vlaku do Anchesteru, cítil jsem, že se ocitám na pokraji děsivých odhalení, a ten pocit byl navíc symbolizován lítostí, již mnozí Američané projevovali nad neočekávaným úmrtím svého prezidenta na druhém konci světa. Navečer 7. srpna jsme dorazili do Exham Priory, kde mne sluhové ujistili, že nedošlo k ničemu neobvyklému. Kočky, včetně starého Negříka, byly naprosto poklidné a žádná past v domě nespustila. S výzkumy jsme měli započít následujícího dne a zatím jsem umístil všechny své hosty do pohodlných pokojů. Sám jsem šel spát do svého pokoje ve věži, s Negříkem u nohou. Spánek přišel brzy, ale přepadly mne odporné sny. Byla to vidina římské hostiny podobné hostině Trimalchionově.
Pak přišla ta prokletá, navracející se vidina pasáka a jeho špinavé sběři v zešeřelé jeskyni. Když jsem se ale probudil, byl už jasný den a ze spodku domu doléhaly normální zvuky. Ani živé, ani domnělé krysy mne neobtěžovaly a Negřík stále ještě tiše spal. Když jsem šel dolů, shledal jsem, že stejný klid vládl i jinde, což byla okolnost, již jeden ze shromážděných vědců - jistý pan Thornton, který se věnoval parapsychologii - poněkud absurdně přičítal faktu, že už jsem spatřil vše, co mi jisté síly chtěly předvést.. Vše už bylo připraveno a v 11 dopoledne naše celá sedmičlenná skupina, vybavená silnými elektrickými svítilnami a kopáčským nářadím, sestoupila do sklepení a zamkla za sebou dveře. Negřík šel s námi, a jelikož svou vznětlivostí ještě nestačil výzkumníky znechutit, byli dokonce rádi, že je s námi, pro případ, že by se zase tajemní hlodavci nějak projevili. Římské nápisy a oltářní kresby jsme prohlíželi jen krátce, protože tři z vědců už je viděli a všichni o nich byli informováni. Prvořadou pozornost jsme věnovali obrovskému ústřednímu oltáři a během hodiny sir Williamovi Brintonovi se podařilo vychýlit ho nazad, přičemž nějaká neznámá protizávaží ho držela v rovnováze. Hrůznost toho, co jsme spatřili, nás nepřemohla jen díky tomu, že jsme byli připraveni. Po kamenném schodišti tak silně sešlapaném, že uprostřed zbylo sotva co víc než šikmá plocha, se k čtvercovému vchodu v dlážděné podlaze plazila příšerná změť lidských a pololidských kostí. Zachované kostry zůstaly v poloze vyjadřující panickou hrůzu. Stopy po hryzáni hlodavců byly všude. Lebky měly divošské poloopičí vzezření naprostých idiotů a kreténů. Nud těmito ďábelsky zaneřáděnými stupni se klenula klesající chodba, zřejmě vytesaná ve skále, z níž přicházel proud vzduchu. Tento proud nebyl náhlý a neblahý závan jakoby z uzavřeného sklepení, nýbrž chladný vánek obsahující jakousi svěžest. Dlouho jsme neotáleli a začali jsme vyklízet průchod schodištěm. A tehdy sir William, když prozkoumal stopy ve stěnách, učinil podivný objev, že soudě z jejich směru chodba musela být vytesána zespodu. Teď musím být obezřetný a dobře volit slova. Když jsme si prorazili cestu o několik stupňů níže, spatřili jsme před sebou světlo, žádnou mystickou fosforescenci, nýbrž tlumené denní světlo, které nemohlo přicházet odjinud, než z neznámých štěrbin v útesu nad údolím. Těžko se mohl někdo pozastavovat nad tím, že tyto štěrbiny dosud unikly pozornosti, vždyť nejenže údolí bylo naprosto neobydlené, ale útes byl tak vysoký a strmý, že jenom vzduchoplavec by mohl jeho povrch podrobně zkoumat. Ještě několik stupňů a spatřili jsme něco, co nám doslova vzalo dech, tak doslova, že Thornton, badatel v oboru parapsychologie, skutečně omdlel do náruče strnulého muže, který stál za ním. Norrys, s kyprou tváří zcela bílou a ochablou, jenom neartikulovaně křičel, zatímco já, myslím, jsem jenom vzdechl nebo sykl a zakryl si oči. Muž za mnou - jediný člen společnosti, který byl starší než já - zavřískl obvyklé "Bože můj" tím nejkřaplavějším hlasem, jaký jsem kdy slyšel. Ze sedmi vzdělaných mužů pouze sir William Brinton se ovládl a to mluví v jeho prospěch tím víc, že skupinu vedl a vše spatřil první. Byla to nesmírně vysoká zešeřelá jeskyně, která se táhla dále, než jsem mohl dohlédnout, podzemní svět nezměrných záhad a strašlivých náznaků. Byly zde budovy a další architektonické pozůstatky - jediným vyděšeným pohledem jsem zaznamenal jakousi mohylu, monolity, jež divoši sestavili do kruhu, trosky starořímské stavby, nízkou saskou budovu a starobylý dřevěný dům anglického typu, ale to vše zanikalo před děsivostí podívané na to, co bylo všude na zemi. To, co bylo na schodišti, pokračovalo dál jako šílená změť lidských kostí, nebo alespoň natolik lidských, jako byly ty na schodech. Byly jako zpěněné moře, některé oddělené, jiné seskupené do částečných nebo úplných koster, ty pak bez výjimky vyjadřovaly svým postojem ďábelskou zuřivost, buď zápasily s něčím neviditelným anebo se vrhaly na jiné s kanibalským záměrem. Když antropolog doktor Trask ukončil klasifikaci lebek, dospěl k zoufalé směsici, která ho zcela ohromila. Vývojově patřily k druhu nižšímu než je piltdownský člověk, ale v každém případě byly lidské. Mnohé byly vývojově vyšší a jen několik málo patřilo nejvýše vyvinutým rozumným typům. Všechny kosti byly ohlodané, většinou od krys, ale mnohdy i od oněch pololidí. Spolu s nimi byly promíchány drobné krysí kůstky - padlí členové smrtonosné armády, která uzavřela ten prastarý příběh. Je kupodivu, že jsme všichni ten hrozný den odhalení přežili a udrželi se při zdravém rozumu. Ani Hoffman, ani Huysmans by neuměli uspořádat scény tak divoce neuvěřitelné, tak třeštivě odporné a středověce groteskní, než to dokázala tato zešeřelá jeskyně, kterou se potácela naše sedma, každý jsme naráželi na nová a nová odhalení a ze všech sil jsme se snažili nemyslet na události, jež se tu odehrávaly před třemi stovkami, nebo tisícem, nebo dvěma tisíci, nebo deseti tisíci lety. Byl to předpokoj pekla a chudák Thornton omdlel znovu, když mu doktor Trask sdělil, že někteří z těch, po nichž tu zbyly kostry, byli po dvacet i více generací chováni jako čtyřnohý dobytek. Hrůza se vršila na hrůze, když jsme začali chápat smysl staveb. Lidský dobytek, ale i inteligentní lidé byli drženi v kamenných chlévech, z nichž si zřejmě prorazili cestu v posledním deliriu hladu nebo hrůzy před krysami. Musela jich být velká stáda a zřejmě se živili tou zvláštní zeleninou, jejíž zbytky bylo možno najít jako jedovatou siláž na dně velkých kamenných truhlic, jež byly starší než Řím. Teď už jsem chápal, proč moji předkové měli tak rozsáhlé zahrady - jak bych na to mohl proboha zapomenout! A nemusel jsem se ptát, k čemu ta stáda sloužila. Sir William, který se svou svítilnou vstoupil do římské zříceniny, nahlas překládal nejotřesnější rituály, o kterých jsem kdy slyšel, týkaly se předpotopní bohyně a nalezli je knězi Kybely a zařadili je mezi ty své. Norrys, třebaže byl ze zákopů na leccos zvyklý, nedokázal chodit zpříma, když vyšel z anglické budovy. Byla to jatka i kuchyň - očekával to - ale bylo to na něho moc, když viděl v takovém místě běžné anglické náčiní a četl obyčejné anglické nápisy na stěnách, některé ne pozdější než z roku 1610. Já jsem do toho domu nedokázal vstoupit - do toho domu, jehož ďábelskou činnost zastavila teprve dýka mého předka Waltera de la Poera. To, kam jsem se odvážil vstoupit, byla nízká saská budova s rozvalenými dubovými dveřmi, kde jsem nalezl hrůznou řadu deseti kamenných cel s rezavými mřížemi. Tři byly obsazené kostrami vysoce ušlechtilého druhu a na prstní kůstce jedné z nich jsem nalezl pečetní prsten s mým vlastním šlechtickým znakem. Sir William nalezl kobku s mnohem staršími celami pod římskou kaplí, ale tyto cely byly prázdné. Pod ní byla nízká krypta s truhlami plnými pečlivě urovnaných kostí, z nichž některé na sobě měly obdobně strašné nápisy latinské, řecké a frýžské. Doktor Trask zatím otevřel jednu z prehistorických mohyl a vynesl na světlo lebky, které byly jen trochu lidštější než lebka gorily a které na sobě měly nepopsatelné ideografické rytiny. Veškerou touto hrůzou můj kocour procházel nevzrušeně. Jednou jsem ho zahlédl, jak se hrbí na vrcholku hory kostí, a říkal jsem si, jaká asi tajemství leží za jeho žlutýma očima. Když už jsme aspoň do jisté míry strávili děsivá odhalení této zešeřelé oblasti - oblasti tak příšerně předpovězené ve snu, který se mi stále vracel - obrátili jsme se do zřejmě nekonečných hlubin půlnoční jeskyně, kam nemohl proniknout ani paprsek ze skaliska. Nikdy se nedozvíme, jaké nespatřené pekelné světy leží za hranicí, k níž jsme došli, protože po chvíli jsme se rozhodli, že taková tajemství nejsou pro lidstvo dobrá. Ale i tak jsme tam našli víc, než se dalo snést, neboť jsme se nedostali daleko a v elektrickém světle lamp jsme odhalili nespočet děr, ve kterých se kdysi pelešily krysy, které, když jim došla potrava, se nejdříve vrhly na živá stáda hladovějících ubožáků a potom vyrazily z převorství na onu historickou orgii ničení, na niž vesničané nikdy nezapomenou. Bože! Ta černá mrchoviště plná roztříštěných kostí a rozpolcených lebek! Ty přízračné propasti plněné po celá bezectná staletí kostmi pitekantropů, Keltů, Římanů i Angličanů! Některé byly plné a nikdo nedokáže odhadnout, jak hluboké kdysi byly. Na dno některých záře našich svítilen nedosáhla a čišela z nich nepopsatelná hrůza. Třeba tam jsou, pomyslel jsem si, krysy, které spadly do těchto pastí uprostřed temnot při cestě za kořistí v tomto hrůzném Tartaru?Jednou jsem uklouzl poblíž příšerně zejícího okraje a prožil jsem okamžik nezvladatelného strachu. Musel jsem tam zůstat asi dlouho, protože pak už jsem ze skupiny neviděl nikoho, jenom kyprého kapitána Norryse. Pak se z inkoustově černé bezhraničné dálky ozval povědomý zvuk a já spatřil svého starého černého kocoura, jak se kolem mne mihnul jako okřídlený egyptský bůh a vrhl se přímo do nekonečného proudu neznáma. Ale nezůstal jsem za ním pozadu, protože nebylo pochyb o tom, co přinese následující vteřina. Byl to tajemný šramot oněch k vraždě zrozených krys, věčně pátrajících po nových hrůzách a odhodlaných zavést mne třeba až do těch rozšklebených jeskyň ve středu země, kde Nyarlathotep, beztvářný šílený bůh, slepě naříká v temnotách za doprovodu dvou beztvarých slabomyslných flétnistů. Svítilna mi zhasla a já stále běžel. Slyšel jsem hlasy a vzdechy a ozvěny, ale nad tím vším narůstal nectný a zrádný šramot, zlehka narůstal a narůstal, jako když ztuhlá nafouklá mrtvola zlehka stoupá v olejnaté řece, jež plyne pod nekonečnými onyxovými mosty k černému moři hniloby. Něco do mne vrazilo - něco měkkého a kyprého. Musely to být krysy, ta slizká, žluklá, žravá armáda, jež se krmí mrtvými i živými... Proč by krysy neměly pozřít de la Poera, když i de la Poer pojídá zakázané věci?... Válka pozřela mého chlapce, ať je vše prokleto... a Yankeeové pozřeli Carfax svými plameny a spálili Grandsira Delapore a jeho tajemství... Ne, ne, říkám vám, já nejsem ten příšerný pasák v zešeřelé jeskyni! To nebyla tvář Edwarda Norryse, co jsem spatřil na tom zbídačelém prašivém tvoru! Kdo tvrdí, že jsem de la Poer? On žil, ale můj syn zemřel! ... Udrží Norrys panství de la Poera? ... to je voodoo, říkám vám... ten skvrnitý had... K čertu s tebou, Thorntone, já tě naučím omdlévat nad tím, co moje rodina dovede! ...
cejtíš krev, smrade, však tě naučím ji chlastat... helejte, nechcete mi zapět tudletu... Magna Mater! Magna Mater!...Atys... Dia ad aghaidh's ad aodaun... agus bas dunách ort! Dhonas's dholas ort, agus leat-sa! Ungl... unl... rrlh... chchch...Toto jsem prý říkal, když mne v temnotách po třech hodinách našli, našli mne v temnotách zhrouceného na kyprém, napůl ohlodaném těle kapitána Norryse, zatímco můj vlastní kocour mi škrábal a drásal krk. Teď už Exham Priory vyhodili do povětří a Negříka mi vzali a zavřeli mne do tohoto zamřížovaného pokoje v Hanwellu, kde se ozývají děsivé šepoty o tom, co jsem zažil a zdědil. Thornton je ve vedlejší místnosti, ale zabraňují mi si s ním promluvit.
Snaží se také přede mnou zamlčet většinu faktů týkajících se převorství. Když se zmíním o chudákovi Norrysovi, obviňují mne z odporných věcí, ale musejí vědět, že jsem to neudělal. Musejí vědět, že to udělaly krysy, pobíhající šramotící krysy, jejichž hemžení mě nikdy nenechá spát, přízračné krysy, které pobíhají za polštářováním tohoto pokoje a lákají mě dolů k ještě větším hrůzám, než jaké jsem kdy poznal, krysy, které oni nikdy neuslyší, krysy, krysy ve zdech.