Navždy mi zůstane utajeno, v jakých dalekých a hrůzostrašných končinách našel Denys Barry svůj konec. Byl jsem s ním tu poslední noc, kdy byl ještě mezi živými, a slyšel jsem jeho srdceryvné výkřiky, když se mu ta věc stala, venkovanům, ani policii, ani nikomu jinému v hrabství Meath se ho nepodařilo vypátrat, přestože důkladně prohledali celý kraj. Ještě dnes se zachvěji hrůzou, když zaslechnu vřeštění žab v bažinách nebo spatřím měsíc v opuštěné krajině. Znal jsem Denyse Barryho dobře už v Americe, kde zbohatl, a blahopřál jsem mu ke koupi starého zámku poblíž močálu u ospalého Kilderry. Pocházel odtud jeho otec a Barry si tady, v kraji svých předků, chtěl užívat svého bohatství. Příslušníci jeho rodu, vládnoucí v Kilderry, si tu kdysi vystavěli zámek, který po léta obývali, ale ty časy už byly dávno pryč, zámek zůstával po generace prázdný a chátral. Po svém příjezdu do Irska mi Barry často psal, jak jeho zásluhou zámek opět roste do své bývalé krásy, věžička po věžičce, jak po opravených zdech šplhá břečťan tak jako před staletími a jak mu jsou venkované vděčni za to, že se díky jeho zlatu ze zámoří vrátily staré zlaté časy. Avšak za nějaký čas se objevily jisté potíže, venkované si ho přestali vážit a začali se houfně stěhovat, jako by utíkali před nějakou pohromou. A tehdy mi Barry poslal dopis s prosbou, abych ho navštívil, že je na zámku sám a kromě nových sluhů a dělníků, které si přivezl ze severu, nemá s kým promluvit. Příčinou všech těch potíží, jak mi Barry po mém příjezdu na zámek sdělil, byl močál. Do Kilderry jsem dorazil na sklonku letního dne, kdy modravý močál a zelené stráně a hájky zářily v zapadajícím slunci a na vzdáleném ostrůvku se jako přelud leskly podivné staré ruiny. Západ slunce byl nádherný, venkované v Ballylough mě však varovali, že Kilderry je prokleté, a tak mi vysoké věže zámku, zalité ohnivým sluncem, začaly nahánět strach. Na nádraží v Ballylough na mě čekalo Barryho auto, protože Kilderry leží mimo železnici. Když venkované viděli auto s řidičem ze severu, tváře jim viditelně pobledly, uhýbali z cesty, a když zjistili, že mám namířeno do Kilderry, začali si něco šeptat. A ještě toho večera, jen jsme se s Barrym opět shledali, jsem se dozvěděl proč. Venkované opustili Kilderry, protože se Denys Barry rozhodl dát velký močál vysušit. Jakkoli Irsko miloval, Amerika na něm přece jen zanechala své stopy a Barry těžce nesl, že tak rozsáhlá plocha, kde by se dala těžit rašelina a využívat zemědělská půda, leží ladem. Legendy a pověry spjaté s Kilderry nebral vážně a jen se smál, když mu venkované nejdřív odmítli pomoc, a pak ho dokonce prokleli a odešli i se svým skromným majetkem do Ballylough, jakmile zjistili, že je neoblomný. Místo nich najal Barry dělníky ze severu, a když utekli i sluhové, sehnal si stejným způsobem nové. Cítil se však mezi samými cizími lidmi osamělý, a proto mě požádal, abych mu dělal společnost. Když jsem se dozvěděl, proč lidé Kilderry opustili, pobavilo mě to stejně jako mého přítele, připadalo mi to příliš přehnané, nepravděpodobné a absurdní. Vyhnal je strach z naplnění jakési nesmyslné legendy o močálu a o nelítostném strážném duchovi, sídlícím v podivných prastarých ruinách na vzdáleném ostrůvku, který jsem tehdy spatřil při západu slunce. Mezi lidmi kolovaly pověsti o světlech tančících při zatmění měsíce a o ledových větrech za teplých nocí, o bílých přízracích vznášejících se nad vodami a o bájném kamenném městě hluboko pod hladinou močálu. Tyto výplody fantazie však předčila představa, jediná, na které se shodli absolutně všichni, že kletba nemine toho, kdo se jen odváží vztáhnout ruku na rozlehlé narudlé třasovisko, nebo se ho dokonce pokusí vysušit. Jsou tajemství, říkávali venkované, která nesmějí být nikdy odhalena, tajemství, která leží skryta už od bájných dob, kdy děti Partholanu postihl mor. Podle Knihy dobyvatelů byli všichni tito synové Řeků do jednoho pohřbeni u Tallaght, ale podle vyprávění starých obyvatel Kilderry jedno město bylo ušetřeno a zachráněno svou patronkou, bohyní měsíce. Když se ze Scythie přihnali Nemédové ve třiceti lodích, město pohřbily pouze zalesněné svahy. Vyslechl jsem báchorky, které přiměly venkovany Kilderry opustit, a vůbec jsem se Denysu Barrymu nedivil, že je odmítl poslouchat. Zajímal se však o historické památky a navrhl, aby byl močál vysušen a pak důkladně prozkoumán. Často navštěvoval bělostné, na první pohled velmi staré ruiny na ostrůvku. Příliš se nelišily od většiny ruin v Irsku a byly tak zchátralé, že bylo velmi obtížné určit dobu jejich vrcholného rozkvětu. Odvodňovací práce měly začít co nejdříve a dělníci ze severu měli hrozný močál zbavit zeleného mechu i rudého vřesu a vysušit drobné pramínky vystlané škeblemi i tiché modravé tůně, lemované rákosím. Když mi Barry všechno vypověděl, přišlo na mne spaní, neboť celodenní cesta byla únavná a můj hostitel vyprávěl dlouho do noci. Sluha mě zavedl do mého pokoje v odlehlé věži s výhledem na vesnici a pláň s močálem, a tak jsem za měsíčního svitu pozoroval tiché střechy domů, které vesničané opustili a které teď poskytovaly přístřeší dělníkům ze severu, farní kostel se štíhlou věží a v dálce na ostrůvku za přízračným močálem prastaré ruiny, zářící duhovými barvami.
Sotva jsem se uložil k spánku, zdálo se mi, že slyším tiché, vzdálené zvuky, fantastické a přitom melodické, naplňující mé sny tajemným vzrušením. Když jsem se ráno probudil, uvědomil jsem si, že to byl všechno jenom sen, protože mé sny byly daleko barvitější a podivuhodnější než divoký zvuk nočních fléten. Ovlivněn tím, co mi Barry vyprávěl, jsem se ve snu vznášel nad majestátním městem v zeleném údolí, jehož mramorové ulice a sochy, vily a chrámy, řezbářské výtvory a nápisy promlouvaly o dávné slávě Řecka. Když jsem svůj sen vyprávěl Barrymu, oba jsme se smáli, i když já o trochu víc, neboť jemu začínali dělat starosti dělníci ze severu. Ráno už šestkrát zaspali, trvalo jim dlouho, než se probrali, byli jako omámení a ploužili se jako mátohy, i když jsme věděli, že předchozí večer šli spát brzy. To ráno i odpoledne jsem se procházel po sluncem ozářené vesnici sám, protože Barry měl plno práce s dokončováním plánů na zahájení odvodňování, a tu a tam jsem se dal do řeči s dělníky. Nevypadali zrovna moc šťastně, většinu z nich trápil nějaký sen, na který se marně snažili rozpomenout. Vyprávěl jsem jim svůj sen, ale zdálo se, že je to moc nezajímá, ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se zmínil o podivných zvucích, které jsem v noci slyšel. Tu se jim oči zvláštně zaleskly a vzpomněli si, že také slyšeli nějaké zvuky. Při večeři mi Barry oznámil, že nejpozději do dvou dnů chce začít s vysoušením močálu. Ačkoliv se mi představa mizejícího mechu a vřesu, pramínků a tůní moc nezamlouvala, přijal jsem tu zprávu s potěšením, neboť ve mně vzrůstala nedočkavost přijít na kloub dávným tajemstvím skrývajícím se hluboko pod rašeliništěm. Té noci se mi nezdálo o znějících flétnách a mramorových nádvořích, ale o městě postiženém morem a o hrozném sesuvu zalesněných svahů, který pohřbil mrtvá těla v ulicích a ušetřil pouze Artemidin chrám na vrcholu kopce, kde tiše odpočívala stará měsíční kněžka Cleis, chladná a mlčenlivá, s korunou ze slonoviny na stříbrem prokvetlé hlavě. Probudil jsem se s neblahou předtuchou. Dlouho jsem si nemohl uvědomit, zda spím či bdím, v uších mi stále ještě pronikavě zněly flétny, a teprve když jsem na podlaze spatřil odraz studených měsíčních paprsků a obrysy kružeb gotického okna, uvědomil jsem si, že jsem na zámku v Kilderry. Zaslechl jsem, jak kdesi pode mnou hodiny odbíjejí dvě, a poznal jsem, že jsem vzhůru. Přesto ke mně stále ještě z dálky doléhaly monotónní hlasy fléten, ty fantastické, záhadné zvuky ve mně vyvolávaly představu faunů tančících na dalekém Maenalu. Nemohl jsem spát, a tak jsem netrpělivě vstal a přecházel po pokoji. Náhodou jsem přešel k severnímu oknu a vyhlédl ven na dřímající vesnici a pláň u močálu. Neměl jsem zrovna chuť vyhlížet ven, protože se mi chtělo spát, ale flétny mě znervózňovaly a nemohl jsem zůstat v nečinnosti.
Nemohl jsem tušit, co v příštích okamžicích spatřím. V měsíčním svitu, zaplavujícím rozlehlou pláň, se odehrávalo něco, co žádný smrtelník, který toho byl svědkem, nemůže do smrti zapomenout. Za zvuků rákosových píšťal, rozléhajících se nad močálem, se přede mnou vznášel strašlivý zástup těl zmítajících se v divokém tanci, ne nepodobném hlučným orgiím Siciliánců, když v bájných dobách za úplňku po podzimní rovnodennosti vzdávali hold Démétře u řeky Cyane. Rozlehlá pláň, zlatý měsíční svit, vznášející se přízraky a hlavně pronikavý monotónní hvizd mě ochromily, přes všechnu hrůzu, kterou jsem prožíval, jsem si však stačil všimnout, že polovinu těch neúnavných mechanických tanečníků tvořili dělníci, o kterých jsem se domníval, že dávno spí, zatímco druhou polovinu tvořily podivné bílé éterické bytosti neurčitého původu, nejspíš bledé smyslné najády z tajemných pramenů močálu. Už nevím, jak dlouho jsem z osamělého okénka věže na tu podívanou zíral, než jsem upadl do bezvědomí, a probral jsem se, až když už slunce stálo vysoko na obloze. První věc, která mě po procitnutí napadla, bylo svěřit se se svým hrozným zážitkem Denysovi Barrymu, ale když jsem východním mřížovaným okénkem spatřil jasně zářící slunce, nabyl jsem jistoty, že to, co jsem viděl, nemohla být skutečnost. Mám sice obrovskou představivost, ale na druhé straně své představy neberu vážně, a tak jsem se spokojil s odpověďmi dělníků, kteří dlouho vyspávali a z předešlé noci si nic nepamatovali, s výjimkou mlhavé vzpomínky na jakési pronikavé zvuky. Ta věc s tajemným pískáním mě velmi znepokojovala, a dokonce jsem uvažoval o tom, zda se letos cvrčkové neobjevili předčasně, aby rušili noční klid a pronikali do spánku lidí. Později jsem v knihovně zastihl Barryho zahloubaného do plánů rozsáhlých prací, které měly být zahájeny následujícího dne, a poprvé jsem ucítil tentýž neklid, který vyhnal venkovany. Z jakéhosi neznámého důvodu mě odstranění starého močálu a odhalení jeho chmurného tajemství děsily a před očima se mi zjevovaly hrozné scény, odehrávající se v temných hlubinách starého rašeliniště. Zdálo se mi nerozumné pokusit se vynést toto tajemství na světlo boží a přál jsem si, abych měl nějakou záminku, pod níž bych mohl zámek a vesnici opustit. Dokonce jsem se o tom letmo zmínil před Barrym, ale neodvážil jsem se myšlenku dokončit, protože se Barry začal halasně smát. A tak jsem mlčel, když slunce zapadalo za vzdálené kopce a Kilderry tonulo v rudé záplavě, která jako by byla předzvěstí zkázy. Zda události té noci byly skutečností nebo jen klamnou představou, to se mi už nikdy nepodaří zjistit. Je však jisté, že přesahují všechno, o čem v přírodě a vesmíru sníme, nedovedu si totiž rozumně vysvětlit ta zmizení, která vyšla najevo, když všechno skončilo. Šel jsem spát brzy, naplněn obavami, ale v zlověstném tichu věže jsem nemohl dlouho usnout. Přestože obloha byla bez mráčku, byla neproniknutelná tma, protože měsíc ubýval a vycházel až po půlnoci. Ležel jsem, přemýšlel o Denysovi Barrym a o tom, co bude s močálem, až nastane den, a najednou mě posedla šílená touha vyrazit do noci, vzít Barryho auto a zmizet co nejrychleji z těch zlověstných končin do Ballylough. Ale usnul jsem dříve, než mě strach přinutil jednat, a ve snu se mi zjevilo město v údolí, chladné a mrtvé, zahalené černým rubášem. Probudil mě pravděpodobně pronikavý hvizd píšťal, ale nebyla to první věc, kterou jsem zaznamenal, když jsem otevřel oči. Ležel jsem zády k východnímu oknu s výhledem na močál, nad nímž měl vyjít ubývající měsíc, proto jsem očekával, že jeho svit bude dopadat na protější stěnu přede mnou, zdaleka však jsem nečekal pohled, který se mi vzápětí naskytl. Protější stěnu skutečně ozařovalo světlo, ale nebylo to světlo měsíce. Gotickým oknem pronikala do místnosti ostrá červená záře a zaplavovala ji oslnivým nadpozemským jasem. Moje bezprostřední reakce v té chvíli byla asi dost zvláštní, ale to jen v pohádkách dělá člověk věci obvyklé a předpokládané. Místo abych vyhlédl z okna směrem k močálu, odkud záře vycházela, neodvažoval jsem se k oknu vůbec pohlédnout a posedlý myšlenkou na útěk jsem se rychle oblékl. Vzpomínám si, že jsem popadl revolver a klobouk, ale obě věci jsem ztratil, ještě než to všechno skončilo, aniž bych vystřelil nebo si klobouk nasadil. Červená záře mě však natolik fascinovala, že jsem nakonec přemohl strach, připlížil se k východnímu oknu a vyhlédl ven, zatímco nepřetržitý hvizd dohánějící k šílenství se nesl zámkem a kvílel ozvěnou nad celou vesnicí. Močál tonul v záplavě chvějícího se zlověstného šarlatového světla, vyzařujícího z podivných starých ruin na vzdáleném ostrůvku. Nejsem schopen popsat podobu ruin - musely mě klamat smysly, protože se mi zdálo, že se tyčí vzhůru majestátní a nedotčené, obehnané nádhernými sloupy, jejichž oslnivý mramor se jako špička chrámu na vrcholu kopce vypíná až do nebes. Píšťaly pronikavě ječely a bubny vyhrávaly, a když jsem s posvátnou hrůzou vzhlédl, měl jsem dojem, že proti žhnoucímu mramoru vidím rýsovat se groteskní temné postavy, jakoby připravené ke skoku. Působilo to na mne mohutným, téměř neuvěřitelným dojmem a snad bych tam stál celou věčnost, kdyby se mi nebylo zdálo, že hvizd fléten nalevo ještě zesílil. Chvěje se hrůzou a zároveň rozčilením, přešel jsem kruhovou místnost k severnímu oknu, z něhož jsem viděl vesnici a pláň na kraji močálu. Oči se mi znovu rozšířily obrovským úžasem, přestože jsem se právě odvrátil od scény překračující zákony přírody: po pláni zalité příšerným červeným svitem se pohyboval průvod jakýchsi bytostí, jaký ještě nikdo nikdy nespatřil, leda snad ve snu. Napůl se plížící a napůl se vznášející bílé přízraky táhly k tichým vodám močálu a k ruinám na ostrůvku ve fantastických seskupeních, připomínajících starý obřadní tanec. Jejich průsvitné paže se vlnily v rytmu ječících píšťal a dávaly znamení zástupu potácejících se dělníků, kteří je následovali se slepou oddaností, jako by byli puzeni neodolatelnou, tajemnou silou. Mezitím co se přízraky přímočaře blížily k močálu, vyvalil se ze zámeckých vrat pode mnou další zástup klopýtajících opozdilců, kteří se jako opilí potáceli přes nádvoří a přes vesnici a nakonec se připojili ke zmítajícímu se zástupu dělníků na pláni. Přes vzdálenost, která mě od nich oddělovala, jsem si uvědomil, že to jsou sluhové přivezení ze severu, protože jsem mezi nimi poznal ošklivou a neforemnou postavu kuchaře, jehož absurdita mně teď připadala obzvláště tragická. Píšťaly pronikavě ječely a od ruin na ostrůvku jsem znovu slyšel znít bubny. Pak najády dotančily s tichým půvabem k vodě a jedna po druhé se začaly nořit do starého močálu, zástup jejich následovníků, aniž zmírnil rychlost, nemotorně naskákal za nimi a zmizel ve vření odporných bublin, které jsem v šarlatovém svitu sotva rozeznal. Jakmile se temná tůň uzavřela za posledním žalostným opozdilcem, tlustým kuchařem, píšťaly i bubny náhle utichly, oslnivě rudé paprsky šířící se z ruin pohasly a nad ztichlou a opuštěnou vesnici odsouzenou k záhubě se vyhoupl bledý měsíc. Zmocnil se mě nepopsatelný zmatek. Nevěděl jsem, zda jsem při smyslech, nebo blouzním, zda bdím, nebo je to všechno jen zlý sen, až jsem nakonec upadl do stavu milosrdné otupělosti. Vím, že jsem se choval pošetile, když jsem se například modlil k Artemidě, Latoně, Démétře, Persephoně a Plutonovi. Příšerná situace probudila nejskrytější pověry a mé rty šeptaly všechno, co jsem si vybavil ze svého klasického mládí. Cítil jsem, že jsem se stal svědkem zániku celé vesnice, a věděl jsem, že jsem na zámku sám s Denysem Barrym, jehož odvaha a smělost celé to neštěstí způsobily. Jak jsem si na něho vzpomněl, zachvátila mě nová vlna děsu a skácel jsem se na zem, nikoliv v mdlobách, ale fyzicky naprosto vyčerpán. Ucítil jsem závan ledového větru od východního okna, za nímž vyšel měsíc, a z dolní části zámku ke mně dolehly výkřiky. Brzy nabyly takové podoby, že se to nedá ani popsat, a ještě teď se o mne pokoušejí mdloby, když si na to vzpomenu. Mohu říci jen to, že výkřiky patřily čemusi, co jsem znával jako svého přítele. Studený vítr a zoufalý křik mě zřejmě vyprovokovaly k tomu, že jsem se jako šílenec vyřítil tmavými komnatami a chodbami ven na nádvoří do odporné noci. Našli mě za svítání, jak duchem nepřítomen bloudím poblíž Ballylough, ale to, co mě naprosto vyvedlo z rovnováhy, nebyla žádná z hrůz, které jsem předtím viděl nebo slyšel. To, co jsem blekotal, když jsem se vzpamatoval, byly dvě neuvěřitelné věci, které se staly během mého útěku. Nejsou to snad věci příliš významné, ale nepřestávají mě děsit, kdykoliv se octnu sám v bažinatém místě anebo když na nebi září měsíc. Jak jsem prchal z toho prokletého zámku kolem močálu, zaslechl jsem zvláštní zvuk, který se nedal přirovnat k ničemu, co jsem předtím v Kilderry slyšel. Stojaté vody, do nedávná bez známky života, se hemžily spoustou hnusných žab, které bez přestání pronikavě skřehotaly, až uši zaléhaly. Jejich nafouklá zelená těla se leskla ve svitu měsíce a oči upíraly k místu, odkud světlo zářilo. Sledoval jsem pohled jedné mimořádně tlusté a odporné žáby a vtom jsem spatřil druhou věc, která mě zbavila smyslů. Jak jsem přejížděl zrakem od podivných ruin na vzdáleném ostrůvku k ubývajícímu měsíci, mé oči zachytily paprsek slabé mihotavé záře, tak matné, že se ani neodrážela ve vodách močálu. A nahoře v tom bledém pruhu světla se mé horečnaté fantazii zjevil pomalu se zmítající štíhlý stín, vypadalo to, jako by se mlhavý pokroucený stín pokoušel vyrvat ze zajetí neviditelných démonů, kteří ho unášeli. Byl jsem tak poblouzněn, že jsem v tom strašném stínu spatřil nestvůrnou podobu - neuvěřitelně odpornou karikaturu - blasfemický obraz toho, kdo býval Denysem Barrym.
Sotva jsem se uložil k spánku, zdálo se mi, že slyším tiché, vzdálené zvuky, fantastické a přitom melodické, naplňující mé sny tajemným vzrušením. Když jsem se ráno probudil, uvědomil jsem si, že to byl všechno jenom sen, protože mé sny byly daleko barvitější a podivuhodnější než divoký zvuk nočních fléten. Ovlivněn tím, co mi Barry vyprávěl, jsem se ve snu vznášel nad majestátním městem v zeleném údolí, jehož mramorové ulice a sochy, vily a chrámy, řezbářské výtvory a nápisy promlouvaly o dávné slávě Řecka. Když jsem svůj sen vyprávěl Barrymu, oba jsme se smáli, i když já o trochu víc, neboť jemu začínali dělat starosti dělníci ze severu. Ráno už šestkrát zaspali, trvalo jim dlouho, než se probrali, byli jako omámení a ploužili se jako mátohy, i když jsme věděli, že předchozí večer šli spát brzy. To ráno i odpoledne jsem se procházel po sluncem ozářené vesnici sám, protože Barry měl plno práce s dokončováním plánů na zahájení odvodňování, a tu a tam jsem se dal do řeči s dělníky. Nevypadali zrovna moc šťastně, většinu z nich trápil nějaký sen, na který se marně snažili rozpomenout. Vyprávěl jsem jim svůj sen, ale zdálo se, že je to moc nezajímá, ovšem jen do okamžiku, kdy jsem se zmínil o podivných zvucích, které jsem v noci slyšel. Tu se jim oči zvláštně zaleskly a vzpomněli si, že také slyšeli nějaké zvuky. Při večeři mi Barry oznámil, že nejpozději do dvou dnů chce začít s vysoušením močálu. Ačkoliv se mi představa mizejícího mechu a vřesu, pramínků a tůní moc nezamlouvala, přijal jsem tu zprávu s potěšením, neboť ve mně vzrůstala nedočkavost přijít na kloub dávným tajemstvím skrývajícím se hluboko pod rašeliništěm. Té noci se mi nezdálo o znějících flétnách a mramorových nádvořích, ale o městě postiženém morem a o hrozném sesuvu zalesněných svahů, který pohřbil mrtvá těla v ulicích a ušetřil pouze Artemidin chrám na vrcholu kopce, kde tiše odpočívala stará měsíční kněžka Cleis, chladná a mlčenlivá, s korunou ze slonoviny na stříbrem prokvetlé hlavě. Probudil jsem se s neblahou předtuchou. Dlouho jsem si nemohl uvědomit, zda spím či bdím, v uších mi stále ještě pronikavě zněly flétny, a teprve když jsem na podlaze spatřil odraz studených měsíčních paprsků a obrysy kružeb gotického okna, uvědomil jsem si, že jsem na zámku v Kilderry. Zaslechl jsem, jak kdesi pode mnou hodiny odbíjejí dvě, a poznal jsem, že jsem vzhůru. Přesto ke mně stále ještě z dálky doléhaly monotónní hlasy fléten, ty fantastické, záhadné zvuky ve mně vyvolávaly představu faunů tančících na dalekém Maenalu. Nemohl jsem spát, a tak jsem netrpělivě vstal a přecházel po pokoji. Náhodou jsem přešel k severnímu oknu a vyhlédl ven na dřímající vesnici a pláň u močálu. Neměl jsem zrovna chuť vyhlížet ven, protože se mi chtělo spát, ale flétny mě znervózňovaly a nemohl jsem zůstat v nečinnosti.
Nemohl jsem tušit, co v příštích okamžicích spatřím. V měsíčním svitu, zaplavujícím rozlehlou pláň, se odehrávalo něco, co žádný smrtelník, který toho byl svědkem, nemůže do smrti zapomenout. Za zvuků rákosových píšťal, rozléhajících se nad močálem, se přede mnou vznášel strašlivý zástup těl zmítajících se v divokém tanci, ne nepodobném hlučným orgiím Siciliánců, když v bájných dobách za úplňku po podzimní rovnodennosti vzdávali hold Démétře u řeky Cyane. Rozlehlá pláň, zlatý měsíční svit, vznášející se přízraky a hlavně pronikavý monotónní hvizd mě ochromily, přes všechnu hrůzu, kterou jsem prožíval, jsem si však stačil všimnout, že polovinu těch neúnavných mechanických tanečníků tvořili dělníci, o kterých jsem se domníval, že dávno spí, zatímco druhou polovinu tvořily podivné bílé éterické bytosti neurčitého původu, nejspíš bledé smyslné najády z tajemných pramenů močálu. Už nevím, jak dlouho jsem z osamělého okénka věže na tu podívanou zíral, než jsem upadl do bezvědomí, a probral jsem se, až když už slunce stálo vysoko na obloze. První věc, která mě po procitnutí napadla, bylo svěřit se se svým hrozným zážitkem Denysovi Barrymu, ale když jsem východním mřížovaným okénkem spatřil jasně zářící slunce, nabyl jsem jistoty, že to, co jsem viděl, nemohla být skutečnost. Mám sice obrovskou představivost, ale na druhé straně své představy neberu vážně, a tak jsem se spokojil s odpověďmi dělníků, kteří dlouho vyspávali a z předešlé noci si nic nepamatovali, s výjimkou mlhavé vzpomínky na jakési pronikavé zvuky. Ta věc s tajemným pískáním mě velmi znepokojovala, a dokonce jsem uvažoval o tom, zda se letos cvrčkové neobjevili předčasně, aby rušili noční klid a pronikali do spánku lidí. Později jsem v knihovně zastihl Barryho zahloubaného do plánů rozsáhlých prací, které měly být zahájeny následujícího dne, a poprvé jsem ucítil tentýž neklid, který vyhnal venkovany. Z jakéhosi neznámého důvodu mě odstranění starého močálu a odhalení jeho chmurného tajemství děsily a před očima se mi zjevovaly hrozné scény, odehrávající se v temných hlubinách starého rašeliniště. Zdálo se mi nerozumné pokusit se vynést toto tajemství na světlo boží a přál jsem si, abych měl nějakou záminku, pod níž bych mohl zámek a vesnici opustit. Dokonce jsem se o tom letmo zmínil před Barrym, ale neodvážil jsem se myšlenku dokončit, protože se Barry začal halasně smát. A tak jsem mlčel, když slunce zapadalo za vzdálené kopce a Kilderry tonulo v rudé záplavě, která jako by byla předzvěstí zkázy. Zda události té noci byly skutečností nebo jen klamnou představou, to se mi už nikdy nepodaří zjistit. Je však jisté, že přesahují všechno, o čem v přírodě a vesmíru sníme, nedovedu si totiž rozumně vysvětlit ta zmizení, která vyšla najevo, když všechno skončilo. Šel jsem spát brzy, naplněn obavami, ale v zlověstném tichu věže jsem nemohl dlouho usnout. Přestože obloha byla bez mráčku, byla neproniknutelná tma, protože měsíc ubýval a vycházel až po půlnoci. Ležel jsem, přemýšlel o Denysovi Barrym a o tom, co bude s močálem, až nastane den, a najednou mě posedla šílená touha vyrazit do noci, vzít Barryho auto a zmizet co nejrychleji z těch zlověstných končin do Ballylough. Ale usnul jsem dříve, než mě strach přinutil jednat, a ve snu se mi zjevilo město v údolí, chladné a mrtvé, zahalené černým rubášem. Probudil mě pravděpodobně pronikavý hvizd píšťal, ale nebyla to první věc, kterou jsem zaznamenal, když jsem otevřel oči. Ležel jsem zády k východnímu oknu s výhledem na močál, nad nímž měl vyjít ubývající měsíc, proto jsem očekával, že jeho svit bude dopadat na protější stěnu přede mnou, zdaleka však jsem nečekal pohled, který se mi vzápětí naskytl. Protější stěnu skutečně ozařovalo světlo, ale nebylo to světlo měsíce. Gotickým oknem pronikala do místnosti ostrá červená záře a zaplavovala ji oslnivým nadpozemským jasem. Moje bezprostřední reakce v té chvíli byla asi dost zvláštní, ale to jen v pohádkách dělá člověk věci obvyklé a předpokládané. Místo abych vyhlédl z okna směrem k močálu, odkud záře vycházela, neodvažoval jsem se k oknu vůbec pohlédnout a posedlý myšlenkou na útěk jsem se rychle oblékl. Vzpomínám si, že jsem popadl revolver a klobouk, ale obě věci jsem ztratil, ještě než to všechno skončilo, aniž bych vystřelil nebo si klobouk nasadil. Červená záře mě však natolik fascinovala, že jsem nakonec přemohl strach, připlížil se k východnímu oknu a vyhlédl ven, zatímco nepřetržitý hvizd dohánějící k šílenství se nesl zámkem a kvílel ozvěnou nad celou vesnicí. Močál tonul v záplavě chvějícího se zlověstného šarlatového světla, vyzařujícího z podivných starých ruin na vzdáleném ostrůvku. Nejsem schopen popsat podobu ruin - musely mě klamat smysly, protože se mi zdálo, že se tyčí vzhůru majestátní a nedotčené, obehnané nádhernými sloupy, jejichž oslnivý mramor se jako špička chrámu na vrcholu kopce vypíná až do nebes. Píšťaly pronikavě ječely a bubny vyhrávaly, a když jsem s posvátnou hrůzou vzhlédl, měl jsem dojem, že proti žhnoucímu mramoru vidím rýsovat se groteskní temné postavy, jakoby připravené ke skoku. Působilo to na mne mohutným, téměř neuvěřitelným dojmem a snad bych tam stál celou věčnost, kdyby se mi nebylo zdálo, že hvizd fléten nalevo ještě zesílil. Chvěje se hrůzou a zároveň rozčilením, přešel jsem kruhovou místnost k severnímu oknu, z něhož jsem viděl vesnici a pláň na kraji močálu. Oči se mi znovu rozšířily obrovským úžasem, přestože jsem se právě odvrátil od scény překračující zákony přírody: po pláni zalité příšerným červeným svitem se pohyboval průvod jakýchsi bytostí, jaký ještě nikdo nikdy nespatřil, leda snad ve snu. Napůl se plížící a napůl se vznášející bílé přízraky táhly k tichým vodám močálu a k ruinám na ostrůvku ve fantastických seskupeních, připomínajících starý obřadní tanec. Jejich průsvitné paže se vlnily v rytmu ječících píšťal a dávaly znamení zástupu potácejících se dělníků, kteří je následovali se slepou oddaností, jako by byli puzeni neodolatelnou, tajemnou silou. Mezitím co se přízraky přímočaře blížily k močálu, vyvalil se ze zámeckých vrat pode mnou další zástup klopýtajících opozdilců, kteří se jako opilí potáceli přes nádvoří a přes vesnici a nakonec se připojili ke zmítajícímu se zástupu dělníků na pláni. Přes vzdálenost, která mě od nich oddělovala, jsem si uvědomil, že to jsou sluhové přivezení ze severu, protože jsem mezi nimi poznal ošklivou a neforemnou postavu kuchaře, jehož absurdita mně teď připadala obzvláště tragická. Píšťaly pronikavě ječely a od ruin na ostrůvku jsem znovu slyšel znít bubny. Pak najády dotančily s tichým půvabem k vodě a jedna po druhé se začaly nořit do starého močálu, zástup jejich následovníků, aniž zmírnil rychlost, nemotorně naskákal za nimi a zmizel ve vření odporných bublin, které jsem v šarlatovém svitu sotva rozeznal. Jakmile se temná tůň uzavřela za posledním žalostným opozdilcem, tlustým kuchařem, píšťaly i bubny náhle utichly, oslnivě rudé paprsky šířící se z ruin pohasly a nad ztichlou a opuštěnou vesnici odsouzenou k záhubě se vyhoupl bledý měsíc. Zmocnil se mě nepopsatelný zmatek. Nevěděl jsem, zda jsem při smyslech, nebo blouzním, zda bdím, nebo je to všechno jen zlý sen, až jsem nakonec upadl do stavu milosrdné otupělosti. Vím, že jsem se choval pošetile, když jsem se například modlil k Artemidě, Latoně, Démétře, Persephoně a Plutonovi. Příšerná situace probudila nejskrytější pověry a mé rty šeptaly všechno, co jsem si vybavil ze svého klasického mládí. Cítil jsem, že jsem se stal svědkem zániku celé vesnice, a věděl jsem, že jsem na zámku sám s Denysem Barrym, jehož odvaha a smělost celé to neštěstí způsobily. Jak jsem si na něho vzpomněl, zachvátila mě nová vlna děsu a skácel jsem se na zem, nikoliv v mdlobách, ale fyzicky naprosto vyčerpán. Ucítil jsem závan ledového větru od východního okna, za nímž vyšel měsíc, a z dolní části zámku ke mně dolehly výkřiky. Brzy nabyly takové podoby, že se to nedá ani popsat, a ještě teď se o mne pokoušejí mdloby, když si na to vzpomenu. Mohu říci jen to, že výkřiky patřily čemusi, co jsem znával jako svého přítele. Studený vítr a zoufalý křik mě zřejmě vyprovokovaly k tomu, že jsem se jako šílenec vyřítil tmavými komnatami a chodbami ven na nádvoří do odporné noci. Našli mě za svítání, jak duchem nepřítomen bloudím poblíž Ballylough, ale to, co mě naprosto vyvedlo z rovnováhy, nebyla žádná z hrůz, které jsem předtím viděl nebo slyšel. To, co jsem blekotal, když jsem se vzpamatoval, byly dvě neuvěřitelné věci, které se staly během mého útěku. Nejsou to snad věci příliš významné, ale nepřestávají mě děsit, kdykoliv se octnu sám v bažinatém místě anebo když na nebi září měsíc. Jak jsem prchal z toho prokletého zámku kolem močálu, zaslechl jsem zvláštní zvuk, který se nedal přirovnat k ničemu, co jsem předtím v Kilderry slyšel. Stojaté vody, do nedávná bez známky života, se hemžily spoustou hnusných žab, které bez přestání pronikavě skřehotaly, až uši zaléhaly. Jejich nafouklá zelená těla se leskla ve svitu měsíce a oči upíraly k místu, odkud světlo zářilo. Sledoval jsem pohled jedné mimořádně tlusté a odporné žáby a vtom jsem spatřil druhou věc, která mě zbavila smyslů. Jak jsem přejížděl zrakem od podivných ruin na vzdáleném ostrůvku k ubývajícímu měsíci, mé oči zachytily paprsek slabé mihotavé záře, tak matné, že se ani neodrážela ve vodách močálu. A nahoře v tom bledém pruhu světla se mé horečnaté fantazii zjevil pomalu se zmítající štíhlý stín, vypadalo to, jako by se mlhavý pokroucený stín pokoušel vyrvat ze zajetí neviditelných démonů, kteří ho unášeli. Byl jsem tak poblouzněn, že jsem v tom strašném stínu spatřil nestvůrnou podobu - neuvěřitelně odpornou karikaturu - blasfemický obraz toho, kdo býval Denysem Barrym.
Měsíční močál
(The Moon-Bog)
H.P. Lovecraft