Byl podzimní den a schylovalo se k večeru, seděli jsme na starém arkhamském hřbitově na omšelém náhrobku ze 17. století a uvažovali o nepojmenovatelném. Hledě na obrovskou vrbu, která tu rostla, a jejíž kmen téměř pohltil starodávnou nečitelnou náhrobní desku, vyslovil jsem zvláštní poznámku o nevýslovně příšerné potravě, kterou musí svými ohromnými kořeny z té prastaré, mrtvolné půdy sát, avšak přítel mne vyplísnil, že říkám nesmysly, a upozornil mne, že se tu už přes sto let nepohřbívá, a tudíž tu zjevně nemůže existovat nic, co by vyživovalo ten strom jiným než obvyklým způsobem. Kromě toho dodal, že mé neustálé řečnění o „nepojmenovatelných“ a „záhadných“ věcech je dětinský zvyk, který je zcela v souladu s mou nevalnou literární pověstí. Měl jsem totiž příliš v oblibě zakončování svých povídek výjevy či zvuky, které ochromovaly schopnosti mých hrdinů a zbavovaly je odvahy, slov či vědomí souvislostí, které by jim umožnily sdělit, co zažili. Věci poznáváme, pokračoval, pouze prostřednictvím pěti smyslů nebo náboženské intuice; je tudíž naprosto směšné dělat narážky na jakékoli předměty či jevy, které nemohou být jasně zobrazeny střízlivým popisem faktů či pomocí korektních teologických doktrín – zejména kongregacionalistických se všemi modifikacemi, které mohou tradice a Sir Arthur Conan Doyle nabídnout.
S tímto přítelem, Joelem Mantonem, jsem často vedl neplodné diskuse. Byl ředitelem East High School, narodil se a byl vychováván v Bostonu a sdílel s obyvateli Nové Anglie sebejistou hluchotu k jemným podtónům života. Zastával názor, že jedině normální, objektivní zkušenost má estetický význam a že polem působnosti umělce není ani tak vyvolávat silné emoce akcí, extází a šokem, jako podporovat klidný zájem a obdiv přesným, podrobným zobrazením všedních událostí. Zejména měl námitky proti tomu, že se zajímám o věci mystické a nevysvětlené. Věřil v nadpřirozeno mnohem více než já, a nepřipouštěl, že by mohlo být dostatečně jednoduché na to, aby mohlo sloužit jako literární námět. Skutečnost, že mysl může najít největší potěchu v únicích z každodenní otročiny a v originálních, dramatických rekombinacích představ, odvržených většinou zvykem a únavou do otřepaných šablon vlastní existence, zněla jeho jasnému, praktickému, logickému intelektu jako něco skutečně neuvěřitelného. Všechny věci a pocity pro něho měly pevné rozměry, vlastnosti, příčiny a účinky; i když si nejasně uvědomoval, že mysl někdy obsahuje představy a pocity, které zdaleka nejsou tak geometrické, popsatelné a zpracovatelné, věřil, že jen on sám má právo načrtnout dělící čáru a vykázat ze soudní síně všechno, co nemůže prožít a pochopit průměrný občan. Kromě toho si byl téměř jist, že nic nemůže být skutečně „nepojmenovatelné“. Nepřipadalo mu to rozumné.
I když jsem si dobře uvědomoval neúčinnost metafyzických a jen na představách založených argumentů proti samolibosti ortodoxního optimisty, něco ve scéně našeho odpoledního rozhovoru mne přimělo k tomu, že jsem byl svárlivější než obvykle. Drolící se břidličné desky, patriarchální stromy a stoleté mansardové střechy zakletého starého městečka, rozkládajícího se kolem, se spojily, aby povzbudily mého ducha k obraně, a brzy jsem útočil na nepřátelském území. Nebylo vskutku obtížné vést protiútok, protože jsem věděl, že Joel Manton vlastně napůl věří mnoha babským pověrám, ze kterých rafinovaní lidé už dávno vyrostli: věřil, že Údem na vzdálených místech se zjevují umírající osoby a že stařecké tváře zůstávají otisknuty na oknech, skrz která celý život hleděly. Odvolávaje se na tyhle šeptem sdělované povídačky vesnických babek, jsem teď prosazoval a obhajoval víru v existenci spektrálních substancí, které se vyskytují na Zemi vedle svých hmotných protějšků. Vyžadovalo to schopnost uvěřit v jevy, které se vymykaly všem normálním představám; jestliže nebožtík dokáže přenést svůj viditelný nebo zhmotnělý obraz přes půl světa nebo o několik století zpět, je snad absurdní předpoklad, že opuštěné domy jsou plné podivných vnímavých věcí nebo že staré hřbitovy překypují strašlivou netělesnou inteligencí generací? A protože duch, má-li způsobit všechny projevy, které se mu připisují, nemůže být omezen žádnými zákony hmoty, proč by bylo výstřední představovat si, že psychicky žijící mrtvé věci mají podobu – pokud nějakou vůbec mají – podobu, která musí být pro lidské pozorovatele absolutně a příšerně „nepojmenovatelná“? „Zdravý rozum“ při zkoumání těchto subjektů, jak jsem ujišťoval se zápalem svého přítele, znamená pouze hloupý nedostatek představivosti a duševní pružnosti.
Snesl se soumrak, ale ani jeden z nás neměl chuť rozhovor ukončit. Mé argumenty Mantona zřejmě nepřesvědčily. S důvěrou ve vlastní názor, která z něho nepochybně udělala úspěšného učitele, dychtil po tom, aby mi je vyvrátil, já jsem však stál příliš pevně na svém, než abych se obával porážky. Setmělo se a ve vzdálených oknech tu a tam slabě zazářilo světlo, ale my jsme setrvali. Na náhrobku se nám sedělo pohodlně; věděl jsem, že mému prozaickému příteli nebude vadit hluboká trhlina ve starodávném, kořeny rozrušeném cihlovém zdivu těsně za námi ani naprostá temnota toho místa, zastíněného opuštěnou barabiznou ze sedmnáctého století, která stála mezi námi a nejbližší osvětlenou ulicí. Tak jsme ve tmě, na rozpolceném náhrobku vedle opuštěného domu, pokračovali v rozhovoru o „nepojmenovatelném“, a když přítel zanechal vtipkování, vyprávěl jsem mu o strašlivém svědectví, jež bylo podkladem k povídce, ze které si dělal největší legraci.
Povídka se jmenovala Okno v podkroví a vyšla roku 1922 v lednovém čísle Whispers. Na mnoha místech, zejména na Jihu a na západním pobřeží, byl časopis stažen z prodeje kvůli stížnostem hloupých nedochůdčat; ale Nová Anglie se nijak nevzrušovala a nad mou výstředností pouze krčila rameny. Celá záležitost, tvrdilo se, je v první řadě biologicky nemožná; je to jen další z těch potřeštěných vesnických tlachů, které lehkověrný Cotton Mather zařadil do své zmatené Magnalia Christi Americana, a tak mizerně ověřená, že se ani neodvážil uvést místo, kde se ta strašlivá událost přihodila – a co se týče způsobu, kterým jsem rozvinul stručnou poznámku starého mystika – je úplně nemožný a typický pro spekulativní přístup nezodpovědného pisálka. Mather se vskutku zmiňuje o tom, že se taková věc narodila, ale pouze lovec laciných senzací je schopen se domnívat, že vyrostla, nahlížela v noci lidem do oken a skrývala se v podkroví, tělo i duch, než ji někdo o století později spatřil u okna a nebyl schopen popsat věc, kvůli které zešedivěl. Bylo to křiklavé a brakovité a přítel Manton to neopomenul zdůraznit. Vykládal jsem mu tedy, co jsem našel ve starém deníku, psaném v letech 1706 až 1723, objeveném mezi rodinnými písemnostmi ani ne míli od místa, kde jsme seděli; o tom a o zaručeně opravdových jizvách na prsou a zádech jednoho z mých předků, o kterých se v deníku psalo. Vyprávěl jsem mu rovněž o strachu dalších obyvatel tohoto kraje, který šeptem předávala jedna generace druhé: jak nevybájené šílenství postihlo roku 1793 chlapce, který vstoupil do opuštěného domu, aby prozkoumal jisté stopy, jež tam prý byly.
Byla to tajuplná záležitost – není divu, že citlivější badatel se chvěje, když čte o puritánské éře státu Massachusetts. Tak málo se ví o tom, co se dělo pod povrchem – tak málo, ale přesto v občasných ďábelských záblescích vybublává páchnoucí, ohavný hnis. Příšerné pronásledování čarodějnic vrhá děsivý paprsek světla na to, co kvasilo v pokřivených mozcích lidí, ale to byl jen zlomek. Neexistovala ani krása, ani svoboda – je to patrné z architektonických pozůstatků, rodinných památek a z jedovatých kázání omezených duchovních. A uvnitř té zrezivělé železné svěrací kazajky číhala nesmyslná ohavnost, perverze a uctívání ďábla. Byla to skutečná apoteóza nepojmenovatelného.
Cotton Mather v oné démonické šesté knize, kterou by nikdo neměl číst po setmění, neplýtval slovy, ale vrhl se přímo na anatéma. Přísný jako starozákonní prorok a lakonický bez údivu jako už nikdo po něm, vypráví o zvířeti, které zplodilo něco, co bývalo více než zvíře, ale méně než člověk, věc s mázdrou na oku, a o řvoucím opilém ubožáku, který byl oběšen za to, že měl stejnou vadu. Tolik odvážně svěřil papíru, ale nenaznačil ani v nejmenším, co přišlo potom. Snad to nevěděl, nebo věděl a neodvážil se o tom mluvit. Jiní, co to věděli, se o tom neopovážili říci ani slůvko. Nikdo neví, proč se šuškalo o zámku na dveřích ke schodům do podkroví v domě bezdětného, zlomeného, zahořklého starce, který nechal dát na opuštěný hrob (kterému se všichni vyhýbali) břidličnou desku bez nápisu, ale člověk občas narazí na takové pověsti, že i tomu nejodvážnějšímu tuhne krev v žilách.
Všechno to je ve starodávném deníku, který jsem našel: všechny ty tutlané narážky a kradmé příběhy o tvorech s mázdrou na oku, spatřených v noci v oknech nebo na opuštěných lukách u lesa. Mého předka někdo přepadl na temné cestě vedoucí údolím – na prsou mu zůstaly jizvy způsobené rohy a na zádech škrábance jakoby od opicích drápů: a když hledali ve zdupaném prachu stopy, našli pomíchané otisky rozeklaných paznehtů a nezřetelně antropoidních pracek. Postilión jednou vyprávěl, že viděl nějakého starce, jak na Luční hoře honí a přivolává strašlivou, klusající, nepopsatelnou věc v hodinách před úsvitem, kdy měsíc jen slabě svítí, a mnozí mu uvěřili. Divné věci se vyprávěly o jedné noci roku 1710, kdy pohřbili bezdětného, sešlého starce v hrobce za jeho vlastním domem, na dohled od nepopsané břidličné desky. Dveře do podkroví nebyly nikdy odemčeny a celý dům byl ponechán tak, jak byl, obávaný a opuštěný. Když se z něho ozývaly zvuky, lidé si šeptali a chvěli se; a doufali, že zámek na dveřích do podkroví vydrží. Přestali doufat, když se stala ta strašlivá věc na faře, kde nikdo nezůstal naživu či neroztrhán. Lety legendy nabývaly na strašidelnosti – předpokládám, že ta věc, pokud byla živá, musela zemřít. Vzpomínka příšerně setrvávala – ještě příšernější, protože tak tajuplná.
Během vyprávění přítel Manton ztichl a já viděl, že má slova na něho zapůsobila. Když jsem se odmlčel, nezačal se smát, ale úplně vážně se zeptal na chlapce, který roku 1793 zešílel a který byl předpokládaným hrdinou mé povídky. Řekl jsem mu, že vím proč se chlapec vydal do toho odlehlého, opuštěného domu, a poznamenal jsem, že by ho to mělo zajímat, jelikož věří, že v oknech zůstávají skryty odrazy těch, kdo u nich sedávali. Chlapec se vypravil, aby se podíval do okna toho strašlivého podkroví, kvůli příběhům o věcech, které jsou za nimi vidět, a vrátil se coby řvoucí šílenec.
Zatímco jsem hovořil, Manton byl zamyšlený, ale postupně se vrátil do své analytické nálady. Připustil argument, že nějaká stvůra doopravdy existovala, ale připomněl mi, že i ty nejmorbidnější zvrhlosti přírody nemusí být nepojmenovatelné či vědecky nepopsatelné. Vyslovil jsem obdiv jasnosti a úpornosti jeho stanoviska a přidal jsem pár dalších odhalení, která jsem sebral mezi starými lidmi. Ty pozdější strašidelné legendy, vysvětloval jsem, se vztahovaly k nestvůrným zjevením, děsivějším než cokoli organického původu; ke zjevením gigantických zvířecích tvarů, někdy viditelných a někdy jen hmatatelných, které proplouvaly bezměsíčnými nocemi a strašily ve starém domě, v hrobce stojící za ním a u hrobu, kde vedle desky bez nápisu vyrazil mladý stromek. Ať už ta zjevení, jak se to nepotvrzeně traduje, ubodala rohy nebo zadusila nějaké lidi nebo ne, vzbudila silný a trvalý dojem; letití usedlíci z nich měli temnou hrůzu, ale poslední dvě generace na ně většinou už zapomněly – možná zanikla, protože se na ně málo myslilo. A navíc, pokud jde o estetickou teorii: jsou-li duševní emanace lidských bytostí groteskně znetvořené, jaká souvislá představa může vyjádřit či zpodobnit tak nestvůrnou a ohavnou mlžinu jako tento přízrak zlověstné, chaotické zvrhlosti, jež je sama morbidním rouháním přírodě? Nemohl by takový neskutečný děs, zformovaný mrtvým mozkem hybridní příšery, vytvořit ve vší ohavné pravdivosti to dokonale, skutečně nepojmenovatelné?
Už muselo být velice pozdě. Otřel se o mne pozoruhodně nehlučný netopýr a mám dojem, že se dotkl i Mantona, protože jsem na něho sice neviděl, ale cítil jsem, že zvedá ruku. Náhle promluvil:
„Ten dům s podkrovním oknem pořád stojí a je opuštěn?“
„Ano,“ odpověděl jsem, „sám jsem ho viděl.“
„A našels tam něco – v podkroví nebo jinde?“
„Nahoře mezi krovy byly kosti. Možná právě je uviděl ten chlapec – jestli byl citlivý, nemusel ani v okenní tabulce spatřit nic, co by ho zbavilo zdravého rozumu. Jestli ty kosti pocházejí všechny ze stejného tvora, musela to být hrůzná, delirická obluda. Bylo by rouháním ponechat takovéhle kosti na světle božím, a tak jsem se vrátil s pytlem a pohřbil jsem je v hrobce za domem. Byla v ní škvíra, kudy jsem je mohl vhodit dovnitř. Nemysli si, že jsem blázen – měl bys vidět tu lebku. Měla deseticentimetrové rohy, ale obličej a čelist jako my.“
Konečně jsem ucítil, že se Manton doopravdy zachvěl a posunul se těsně ke mně. Ale byl tak zvedaný, že se nedal odradit.
„A co okenní tabulky?“
„Všechny byly rozbité! Z jednoho okna úplně vypadl rám a v těch ostatních nebylo v malých kosočtvercových okénkách po skle ani stopy. Byla to okna s tabulkami zalévanými do olova, která se přestala dělat už před rokem 1700. Aspoň sto let už v nich nebylo sklo – možná je rozbil ten chlapec, jestli se dostal tak daleko. Pověst se o tom nezmiňuje.“
Manton zase pochyboval.
„Chtěl bych vidět ten dům, Cartere. Kde stojí? Sklo nesklo, musím ho trochu prozkoumat. I hrobku, do které jsi dal ty kosti, a ten druhý, bezejmenný hrob – celé to musí být poněkud příšerné!“
„Vše jsi viděl – než se setmělo.“
Přítel byl šokován víc, než jsem si myslel, protože sebou při této nevinné, trochu teatrálně pronesené větě nervózně škubl, zalapal po dechu a vykřikl, což uvolnilo napětí předchozího sebeovládání. Byl to podivný výkřik, a strašlivý, protože na něj někdo odpověděl. Když zvuk ještě dozníval, skrz černočernou tmu jsem uslyšel zapraskání a věděl jsem, že v prokletém starém domě za námi se otvírá okno. A protože všechny ostatní rámy už dávno vypadly, muselo to být to příšerné vytlučené okno v podkroví.
Pak ze stejného děsivého směru zavanul ohavný příval páchnoucího ledového vzduchu a po něm ostrý jekot hned vedle mne, na té hrůzné prasklé hrobce člověka a nestvůry. V následujícím okamžiku jsem byl sražen ze svého příšerného sedadla neviditelnou entitou obrovských rozměrů, ale neurčité povahy; byl jsem sražen a hrabal jsem se po kořeny porostlé zemi toho strašlivého hřbitova, zatímco od hrobky se ozval dusivý řev, zajíkání a vrčení, až si má představivost stvořila temnotu bez paprsků, plnou miltonských legií nešťastných zatracenců. Pak zavířil ničivý mrazivý vítr a zarachotily uvolněné cihly a omítka; ale milosrdně jsem omdlel, než jsem mohl zjistit, co to znamená.
Manton je sice menší než já, ale houževnatější, proto jsme se probrali téměř ve stejném okamžiku, i když byl zraněn vážněji. Měli jsme lůžka vedle sebe, a brzy jsme věděli, že jsme v nemocnici Panny Marie. Personál se seběhl kolem nás v napjaté zvědavosti: všichni dychtili být nápomocni naší paměti tím, že nám vyprávěli, jak jsme se k nim dostali, a zakrátko jsme se dozvěděli, že nás v poledne našel jeden farmář na odlehlém poli za Luční horou, asi míli od starého hřbitova, v místech, kde prý kdysi dávno stávala jatka. Manton měl dvě ošklivé rány v hrudníku a nějaké menší řezné rány nebo škrábance na zádech. Já jsem nebyl zraněn tak vážně, ale byl jsem pokryt podlitinami a pohmožděninami velice znepokojivé povahy, včetně otisku rozeklaného paznehtu. Bylo zřejmé, že Manton ví více než já, ale neřekl zmateným, zvědavým lékařům ani slovo, dokud se nedozvěděl, jaká jsou naše zranění. Pak prohlásil, že jsme se stah oběťmi rozzuřeného býka – i když to zvíře šlo těžko popsat a nikdo nevěděl, odkud se vzalo.
Když lékaři a sestry odešli, s hrůzou jsem zašeptal:
„Proboha, Mantone, co to bylo? Ty jizvy… bylo to opravdu takové?“
Byl jsem příliš omámený, než abych pocítil zadostiučinění, když mi šeptem odpověděl to, co jsem napůl očekával:
„Ne – vůbec ne! Bylo to všude – rosol – sliz a přesto to mělo tvar, tisíce děsivých tvarů mimo všechny představy. Mělo to oči – a na jednom mázdru. Byla to pekelná propast – maelström – absolutní hnus. Cartere, bylo to nepojmenovatelné!“
S tímto přítelem, Joelem Mantonem, jsem často vedl neplodné diskuse. Byl ředitelem East High School, narodil se a byl vychováván v Bostonu a sdílel s obyvateli Nové Anglie sebejistou hluchotu k jemným podtónům života. Zastával názor, že jedině normální, objektivní zkušenost má estetický význam a že polem působnosti umělce není ani tak vyvolávat silné emoce akcí, extází a šokem, jako podporovat klidný zájem a obdiv přesným, podrobným zobrazením všedních událostí. Zejména měl námitky proti tomu, že se zajímám o věci mystické a nevysvětlené. Věřil v nadpřirozeno mnohem více než já, a nepřipouštěl, že by mohlo být dostatečně jednoduché na to, aby mohlo sloužit jako literární námět. Skutečnost, že mysl může najít největší potěchu v únicích z každodenní otročiny a v originálních, dramatických rekombinacích představ, odvržených většinou zvykem a únavou do otřepaných šablon vlastní existence, zněla jeho jasnému, praktickému, logickému intelektu jako něco skutečně neuvěřitelného. Všechny věci a pocity pro něho měly pevné rozměry, vlastnosti, příčiny a účinky; i když si nejasně uvědomoval, že mysl někdy obsahuje představy a pocity, které zdaleka nejsou tak geometrické, popsatelné a zpracovatelné, věřil, že jen on sám má právo načrtnout dělící čáru a vykázat ze soudní síně všechno, co nemůže prožít a pochopit průměrný občan. Kromě toho si byl téměř jist, že nic nemůže být skutečně „nepojmenovatelné“. Nepřipadalo mu to rozumné.
I když jsem si dobře uvědomoval neúčinnost metafyzických a jen na představách založených argumentů proti samolibosti ortodoxního optimisty, něco ve scéně našeho odpoledního rozhovoru mne přimělo k tomu, že jsem byl svárlivější než obvykle. Drolící se břidličné desky, patriarchální stromy a stoleté mansardové střechy zakletého starého městečka, rozkládajícího se kolem, se spojily, aby povzbudily mého ducha k obraně, a brzy jsem útočil na nepřátelském území. Nebylo vskutku obtížné vést protiútok, protože jsem věděl, že Joel Manton vlastně napůl věří mnoha babským pověrám, ze kterých rafinovaní lidé už dávno vyrostli: věřil, že Údem na vzdálených místech se zjevují umírající osoby a že stařecké tváře zůstávají otisknuty na oknech, skrz která celý život hleděly. Odvolávaje se na tyhle šeptem sdělované povídačky vesnických babek, jsem teď prosazoval a obhajoval víru v existenci spektrálních substancí, které se vyskytují na Zemi vedle svých hmotných protějšků. Vyžadovalo to schopnost uvěřit v jevy, které se vymykaly všem normálním představám; jestliže nebožtík dokáže přenést svůj viditelný nebo zhmotnělý obraz přes půl světa nebo o několik století zpět, je snad absurdní předpoklad, že opuštěné domy jsou plné podivných vnímavých věcí nebo že staré hřbitovy překypují strašlivou netělesnou inteligencí generací? A protože duch, má-li způsobit všechny projevy, které se mu připisují, nemůže být omezen žádnými zákony hmoty, proč by bylo výstřední představovat si, že psychicky žijící mrtvé věci mají podobu – pokud nějakou vůbec mají – podobu, která musí být pro lidské pozorovatele absolutně a příšerně „nepojmenovatelná“? „Zdravý rozum“ při zkoumání těchto subjektů, jak jsem ujišťoval se zápalem svého přítele, znamená pouze hloupý nedostatek představivosti a duševní pružnosti.
Snesl se soumrak, ale ani jeden z nás neměl chuť rozhovor ukončit. Mé argumenty Mantona zřejmě nepřesvědčily. S důvěrou ve vlastní názor, která z něho nepochybně udělala úspěšného učitele, dychtil po tom, aby mi je vyvrátil, já jsem však stál příliš pevně na svém, než abych se obával porážky. Setmělo se a ve vzdálených oknech tu a tam slabě zazářilo světlo, ale my jsme setrvali. Na náhrobku se nám sedělo pohodlně; věděl jsem, že mému prozaickému příteli nebude vadit hluboká trhlina ve starodávném, kořeny rozrušeném cihlovém zdivu těsně za námi ani naprostá temnota toho místa, zastíněného opuštěnou barabiznou ze sedmnáctého století, která stála mezi námi a nejbližší osvětlenou ulicí. Tak jsme ve tmě, na rozpolceném náhrobku vedle opuštěného domu, pokračovali v rozhovoru o „nepojmenovatelném“, a když přítel zanechal vtipkování, vyprávěl jsem mu o strašlivém svědectví, jež bylo podkladem k povídce, ze které si dělal největší legraci.
Povídka se jmenovala Okno v podkroví a vyšla roku 1922 v lednovém čísle Whispers. Na mnoha místech, zejména na Jihu a na západním pobřeží, byl časopis stažen z prodeje kvůli stížnostem hloupých nedochůdčat; ale Nová Anglie se nijak nevzrušovala a nad mou výstředností pouze krčila rameny. Celá záležitost, tvrdilo se, je v první řadě biologicky nemožná; je to jen další z těch potřeštěných vesnických tlachů, které lehkověrný Cotton Mather zařadil do své zmatené Magnalia Christi Americana, a tak mizerně ověřená, že se ani neodvážil uvést místo, kde se ta strašlivá událost přihodila – a co se týče způsobu, kterým jsem rozvinul stručnou poznámku starého mystika – je úplně nemožný a typický pro spekulativní přístup nezodpovědného pisálka. Mather se vskutku zmiňuje o tom, že se taková věc narodila, ale pouze lovec laciných senzací je schopen se domnívat, že vyrostla, nahlížela v noci lidem do oken a skrývala se v podkroví, tělo i duch, než ji někdo o století později spatřil u okna a nebyl schopen popsat věc, kvůli které zešedivěl. Bylo to křiklavé a brakovité a přítel Manton to neopomenul zdůraznit. Vykládal jsem mu tedy, co jsem našel ve starém deníku, psaném v letech 1706 až 1723, objeveném mezi rodinnými písemnostmi ani ne míli od místa, kde jsme seděli; o tom a o zaručeně opravdových jizvách na prsou a zádech jednoho z mých předků, o kterých se v deníku psalo. Vyprávěl jsem mu rovněž o strachu dalších obyvatel tohoto kraje, který šeptem předávala jedna generace druhé: jak nevybájené šílenství postihlo roku 1793 chlapce, který vstoupil do opuštěného domu, aby prozkoumal jisté stopy, jež tam prý byly.
Byla to tajuplná záležitost – není divu, že citlivější badatel se chvěje, když čte o puritánské éře státu Massachusetts. Tak málo se ví o tom, co se dělo pod povrchem – tak málo, ale přesto v občasných ďábelských záblescích vybublává páchnoucí, ohavný hnis. Příšerné pronásledování čarodějnic vrhá děsivý paprsek světla na to, co kvasilo v pokřivených mozcích lidí, ale to byl jen zlomek. Neexistovala ani krása, ani svoboda – je to patrné z architektonických pozůstatků, rodinných památek a z jedovatých kázání omezených duchovních. A uvnitř té zrezivělé železné svěrací kazajky číhala nesmyslná ohavnost, perverze a uctívání ďábla. Byla to skutečná apoteóza nepojmenovatelného.
Cotton Mather v oné démonické šesté knize, kterou by nikdo neměl číst po setmění, neplýtval slovy, ale vrhl se přímo na anatéma. Přísný jako starozákonní prorok a lakonický bez údivu jako už nikdo po něm, vypráví o zvířeti, které zplodilo něco, co bývalo více než zvíře, ale méně než člověk, věc s mázdrou na oku, a o řvoucím opilém ubožáku, který byl oběšen za to, že měl stejnou vadu. Tolik odvážně svěřil papíru, ale nenaznačil ani v nejmenším, co přišlo potom. Snad to nevěděl, nebo věděl a neodvážil se o tom mluvit. Jiní, co to věděli, se o tom neopovážili říci ani slůvko. Nikdo neví, proč se šuškalo o zámku na dveřích ke schodům do podkroví v domě bezdětného, zlomeného, zahořklého starce, který nechal dát na opuštěný hrob (kterému se všichni vyhýbali) břidličnou desku bez nápisu, ale člověk občas narazí na takové pověsti, že i tomu nejodvážnějšímu tuhne krev v žilách.
Všechno to je ve starodávném deníku, který jsem našel: všechny ty tutlané narážky a kradmé příběhy o tvorech s mázdrou na oku, spatřených v noci v oknech nebo na opuštěných lukách u lesa. Mého předka někdo přepadl na temné cestě vedoucí údolím – na prsou mu zůstaly jizvy způsobené rohy a na zádech škrábance jakoby od opicích drápů: a když hledali ve zdupaném prachu stopy, našli pomíchané otisky rozeklaných paznehtů a nezřetelně antropoidních pracek. Postilión jednou vyprávěl, že viděl nějakého starce, jak na Luční hoře honí a přivolává strašlivou, klusající, nepopsatelnou věc v hodinách před úsvitem, kdy měsíc jen slabě svítí, a mnozí mu uvěřili. Divné věci se vyprávěly o jedné noci roku 1710, kdy pohřbili bezdětného, sešlého starce v hrobce za jeho vlastním domem, na dohled od nepopsané břidličné desky. Dveře do podkroví nebyly nikdy odemčeny a celý dům byl ponechán tak, jak byl, obávaný a opuštěný. Když se z něho ozývaly zvuky, lidé si šeptali a chvěli se; a doufali, že zámek na dveřích do podkroví vydrží. Přestali doufat, když se stala ta strašlivá věc na faře, kde nikdo nezůstal naživu či neroztrhán. Lety legendy nabývaly na strašidelnosti – předpokládám, že ta věc, pokud byla živá, musela zemřít. Vzpomínka příšerně setrvávala – ještě příšernější, protože tak tajuplná.
Během vyprávění přítel Manton ztichl a já viděl, že má slova na něho zapůsobila. Když jsem se odmlčel, nezačal se smát, ale úplně vážně se zeptal na chlapce, který roku 1793 zešílel a který byl předpokládaným hrdinou mé povídky. Řekl jsem mu, že vím proč se chlapec vydal do toho odlehlého, opuštěného domu, a poznamenal jsem, že by ho to mělo zajímat, jelikož věří, že v oknech zůstávají skryty odrazy těch, kdo u nich sedávali. Chlapec se vypravil, aby se podíval do okna toho strašlivého podkroví, kvůli příběhům o věcech, které jsou za nimi vidět, a vrátil se coby řvoucí šílenec.
Zatímco jsem hovořil, Manton byl zamyšlený, ale postupně se vrátil do své analytické nálady. Připustil argument, že nějaká stvůra doopravdy existovala, ale připomněl mi, že i ty nejmorbidnější zvrhlosti přírody nemusí být nepojmenovatelné či vědecky nepopsatelné. Vyslovil jsem obdiv jasnosti a úpornosti jeho stanoviska a přidal jsem pár dalších odhalení, která jsem sebral mezi starými lidmi. Ty pozdější strašidelné legendy, vysvětloval jsem, se vztahovaly k nestvůrným zjevením, děsivějším než cokoli organického původu; ke zjevením gigantických zvířecích tvarů, někdy viditelných a někdy jen hmatatelných, které proplouvaly bezměsíčnými nocemi a strašily ve starém domě, v hrobce stojící za ním a u hrobu, kde vedle desky bez nápisu vyrazil mladý stromek. Ať už ta zjevení, jak se to nepotvrzeně traduje, ubodala rohy nebo zadusila nějaké lidi nebo ne, vzbudila silný a trvalý dojem; letití usedlíci z nich měli temnou hrůzu, ale poslední dvě generace na ně většinou už zapomněly – možná zanikla, protože se na ně málo myslilo. A navíc, pokud jde o estetickou teorii: jsou-li duševní emanace lidských bytostí groteskně znetvořené, jaká souvislá představa může vyjádřit či zpodobnit tak nestvůrnou a ohavnou mlžinu jako tento přízrak zlověstné, chaotické zvrhlosti, jež je sama morbidním rouháním přírodě? Nemohl by takový neskutečný děs, zformovaný mrtvým mozkem hybridní příšery, vytvořit ve vší ohavné pravdivosti to dokonale, skutečně nepojmenovatelné?
Už muselo být velice pozdě. Otřel se o mne pozoruhodně nehlučný netopýr a mám dojem, že se dotkl i Mantona, protože jsem na něho sice neviděl, ale cítil jsem, že zvedá ruku. Náhle promluvil:
„Ten dům s podkrovním oknem pořád stojí a je opuštěn?“
„Ano,“ odpověděl jsem, „sám jsem ho viděl.“
„A našels tam něco – v podkroví nebo jinde?“
„Nahoře mezi krovy byly kosti. Možná právě je uviděl ten chlapec – jestli byl citlivý, nemusel ani v okenní tabulce spatřit nic, co by ho zbavilo zdravého rozumu. Jestli ty kosti pocházejí všechny ze stejného tvora, musela to být hrůzná, delirická obluda. Bylo by rouháním ponechat takovéhle kosti na světle božím, a tak jsem se vrátil s pytlem a pohřbil jsem je v hrobce za domem. Byla v ní škvíra, kudy jsem je mohl vhodit dovnitř. Nemysli si, že jsem blázen – měl bys vidět tu lebku. Měla deseticentimetrové rohy, ale obličej a čelist jako my.“
Konečně jsem ucítil, že se Manton doopravdy zachvěl a posunul se těsně ke mně. Ale byl tak zvedaný, že se nedal odradit.
„A co okenní tabulky?“
„Všechny byly rozbité! Z jednoho okna úplně vypadl rám a v těch ostatních nebylo v malých kosočtvercových okénkách po skle ani stopy. Byla to okna s tabulkami zalévanými do olova, která se přestala dělat už před rokem 1700. Aspoň sto let už v nich nebylo sklo – možná je rozbil ten chlapec, jestli se dostal tak daleko. Pověst se o tom nezmiňuje.“
Manton zase pochyboval.
„Chtěl bych vidět ten dům, Cartere. Kde stojí? Sklo nesklo, musím ho trochu prozkoumat. I hrobku, do které jsi dal ty kosti, a ten druhý, bezejmenný hrob – celé to musí být poněkud příšerné!“
„Vše jsi viděl – než se setmělo.“
Přítel byl šokován víc, než jsem si myslel, protože sebou při této nevinné, trochu teatrálně pronesené větě nervózně škubl, zalapal po dechu a vykřikl, což uvolnilo napětí předchozího sebeovládání. Byl to podivný výkřik, a strašlivý, protože na něj někdo odpověděl. Když zvuk ještě dozníval, skrz černočernou tmu jsem uslyšel zapraskání a věděl jsem, že v prokletém starém domě za námi se otvírá okno. A protože všechny ostatní rámy už dávno vypadly, muselo to být to příšerné vytlučené okno v podkroví.
Pak ze stejného děsivého směru zavanul ohavný příval páchnoucího ledového vzduchu a po něm ostrý jekot hned vedle mne, na té hrůzné prasklé hrobce člověka a nestvůry. V následujícím okamžiku jsem byl sražen ze svého příšerného sedadla neviditelnou entitou obrovských rozměrů, ale neurčité povahy; byl jsem sražen a hrabal jsem se po kořeny porostlé zemi toho strašlivého hřbitova, zatímco od hrobky se ozval dusivý řev, zajíkání a vrčení, až si má představivost stvořila temnotu bez paprsků, plnou miltonských legií nešťastných zatracenců. Pak zavířil ničivý mrazivý vítr a zarachotily uvolněné cihly a omítka; ale milosrdně jsem omdlel, než jsem mohl zjistit, co to znamená.
Manton je sice menší než já, ale houževnatější, proto jsme se probrali téměř ve stejném okamžiku, i když byl zraněn vážněji. Měli jsme lůžka vedle sebe, a brzy jsme věděli, že jsme v nemocnici Panny Marie. Personál se seběhl kolem nás v napjaté zvědavosti: všichni dychtili být nápomocni naší paměti tím, že nám vyprávěli, jak jsme se k nim dostali, a zakrátko jsme se dozvěděli, že nás v poledne našel jeden farmář na odlehlém poli za Luční horou, asi míli od starého hřbitova, v místech, kde prý kdysi dávno stávala jatka. Manton měl dvě ošklivé rány v hrudníku a nějaké menší řezné rány nebo škrábance na zádech. Já jsem nebyl zraněn tak vážně, ale byl jsem pokryt podlitinami a pohmožděninami velice znepokojivé povahy, včetně otisku rozeklaného paznehtu. Bylo zřejmé, že Manton ví více než já, ale neřekl zmateným, zvědavým lékařům ani slovo, dokud se nedozvěděl, jaká jsou naše zranění. Pak prohlásil, že jsme se stah oběťmi rozzuřeného býka – i když to zvíře šlo těžko popsat a nikdo nevěděl, odkud se vzalo.
Když lékaři a sestry odešli, s hrůzou jsem zašeptal:
„Proboha, Mantone, co to bylo? Ty jizvy… bylo to opravdu takové?“
Byl jsem příliš omámený, než abych pocítil zadostiučinění, když mi šeptem odpověděl to, co jsem napůl očekával:
„Ne – vůbec ne! Bylo to všude – rosol – sliz a přesto to mělo tvar, tisíce děsivých tvarů mimo všechny představy. Mělo to oči – a na jednom mázdru. Byla to pekelná propast – maelström – absolutní hnus. Cartere, bylo to nepojmenovatelné!“
H.P. Lovecraft
(The Unnamable)
Nepojmenovatelné