Proměna ho stihla tak náhle, že si nestačil svléci víc než svůj kabát a šálu. Pak si musel vyzout boty, aby následně dvěma kopnutími vzad sklepl své ponožky a stáhl kalhoty ze svých hubených zadních končetin a břicha. Ovšem po své proměně měl doposavad mohutnou hruď, takže povolit košili nebylo snadné. Jeho drhlenům podobné pařáty se zuřivě zvedly a rozervaly ji ve spršce padajících knoflíků a cárů, zatímco kroutil hlavou. Když ze sebe setřásl poslední protivné tkanice, zalitoval svého spěchu. Až doposud byl k drobnostem vždy opatrný. Košile měla monogram. Nesměl zapomenout všechny ty útržky později sesbírat. Pak je mohl napěchovat do kapes, znovu obléci kabát a těsně jej zapnout na knoflíky, až se zas promění nazpátek a vyrazí domů.
Uvnitř ho sžíral hlad, který se zvedal od žaludku k hrdlu, od hrdla k žaludku. Přišlo mu, jako by nejedl celý měsíc - ba celé měsíce. Syrové maso od řezníka nebylo nikdy dost čerstvé: poznalo chlad smrti a zmrazení a ztratilo všecek ten živočišný pach. Před dávnými časy byla masa jiná, teplá, zalitá omáčkou tryskající krve. Ale nyní tato nepatrná vzpomínka pouze vydráždila jeho žravost.
Jeho mozek zachvátil chaos. Nevědomky si na okamžik připomněl první příznak jeho poruchy, předcházející nechuti k vařenému masu: alergii na stříbrné vidličky a lžíce. Ta se vbrzku rozšířila i na další předměty z téhož kovu. Kroutil se i při doteku na obyčejné mince, proto byl nucen platit bankovkami a odmítnout drobné. Ocel byla rovněž nepřítelem bytostí jako on; a nastaly i chvíle, kdy ji mohl snést ještě méně než stříbro. Co ho přimělo smýšlet o takových věcech, vyvolávajících odpor, rdousících ho něčím horším, než byl hnus?
Hlad se vrátil, dožadujíce se rychlého ukojení. Nemotornými tlapami zasunul svlečené šaty pod křoví, kde je ukryl před šklebícím se úplňkem. Byl to měsíc, který v jeho krvi vzdouval slapy šílenství a který vyvolával onu metamorfózu. Ale nesměl žádnému náhodnému kolemjdoucímu odhalit oděv, který bude později potřebovat, až se po nočním lovu vrátí do své lidské podoby.
Byla teplá a bezvětrná noc a zdálo se, jako by zalesněný kraj zatajil svůj dech. Věděl, že onoho roku dvacátého prvního století, jsou venku ještě další zrůdy. Upír doposud přežíval, lstivější a vražednější, chráněn lidskou nevěřícností. A on sám nebyl jediným druhem lykantropie: jeho bratři a sestry působili bez potíží, dávajíce přednost temnějším džunglím měst, zatímco on, byv vychován na venkově, se držel starých způsobů. Nadto existovala další monstra, doposud neznámá mýtům a pověrám. Ale ta byla rovněž městskými lovci. Nepřál si žádné z nich potkat, a takové setkání bylo navíc velmi nepravděpodobné.
Sledoval křivolakou cestu, již předešle prozkoumanou. Pro automobily byla až příliš úzká a postupně se ještě více zužovala do pouhé pěšiny. U rozvětvení této cesty se nakonec ukryl do stínu silného dubu posetého jmelím. Tato trasa byla využívána opožděnými chodci, kteří žili dále od města. Některý z nich se mohl každým okamžikem objevit.
Čekal a poněkud kňučel hladem podvyživeného psa. Byl netvorem, jehož stvořila příroda, připraven uposlechnout jejímu prvnímu přikázání: Zabij a jez. Byl čímsi děsivým...pověstí, o níž se šeptalo kolem ohňů v prehistorických jeskyních…směsicí ras, kterou pozdější mýty dávaly do spojitosti se silami pekla a čarodějnictví. Ovšem v žádném případě nebyl těmto nestvůrám mimo přírodu příbuzný, oněm zplozencům nové a černější magie, kteří nezabíjeli z hladu a bez zlomyslnosti.
Čekal jen pár minut, když tu jeho nastražený zvuk zaslechl záchvěv kroků, ze kterých se napohled dalo vyčíst mnohé. Byly pevné a pružné, neúnavné a rytmické, a vypovídaly o mládí nebo o plné dospělosti nedotčené věkem. Dozajista svědčily o skvělé kořisti či o prvotřídním libovém masu a hojnosti živočišné krve.
Rty toho, kdo čekal, se nepatrně zpěnily. Už dříve přestal kňourat. Přikrčil se ještě níže k zemi, připraven k zamýšlenému skoku.
Pěšina tonula v hlubokých stínech, mezi nimiž se zakrátko objevila svižně rázující postava příchozího, byť nezřetelně viditelná. Zdálo se, že přesně odpovídá všem odhadům číhajícího. Přicházející byl vysoký, dobře stavěný, kráčející pružně a sebejistě, bezesporu precizně šlachovitý a svalnatý. Přítmí mu zastíralo obličej. Byl bez klobouku, oděn v černý oblek a kalhoty, jaké mohl nosit kdokoli jiný. Jeho kročeje zaznívaly s jistotou člověka, který se nemá čeho obávat a který by ani nepomyslel na monstra krčící se v temnotě.
Nyní byl takřka na úrovni úkrytu číhajícího. Ten už nevydržel čekat déle a vymrštil se ze stínu, vrhajíce se na cizince, sotvaže se jeho zadní tlapy odlepily od země. Jeho výpad byl neodolatelný jako vždy. Cizinec se skácel na záda, ležíce roztažený a bezmocný jako všichni před ním, zatímco útočník se sklonil k holému hrdlu, které se lesklo mnohem lákavěji než šíje sirény.
Tohle byla strategie, která nikdy neselhala…až nyní…
Šok a zděšení ho odmrštily z dosahu pokořené postavy a přinutily vrátit se zpátky na rozechvělé kyčle. A snad to byl rovněž šok, který zapříčinil, že se opět proměnil, rychle, nabíraje lidskou podobu, jaká mu byla vlastní předtím, než nadešla jeho hodina. Když začala změna, vyplivl několik zlomených tesáků; a pak plival lidské zuby.
Cizinec se postavil na nohy, zjevně neotřesen a beze strachu. Vykročil vpřed v brázdě měsíčního světla, kráčejíce v mírném předklonu a natahujíce své beryliové ocelové prsty nalakované zdravě růžovou barvou.
„Kdo-co-jsi zač?“ zakolísal se vlkodlakův hlas.
Cizinec se ale během svého postupu neobtěžoval odpovědět, každičká synapse operačního mozku přenášela určenou zprávu, přeloženou do nejjednodušších binárních termínů, „Nebezpečné. Nelidské. Zabít!“
Uvnitř ho sžíral hlad, který se zvedal od žaludku k hrdlu, od hrdla k žaludku. Přišlo mu, jako by nejedl celý měsíc - ba celé měsíce. Syrové maso od řezníka nebylo nikdy dost čerstvé: poznalo chlad smrti a zmrazení a ztratilo všecek ten živočišný pach. Před dávnými časy byla masa jiná, teplá, zalitá omáčkou tryskající krve. Ale nyní tato nepatrná vzpomínka pouze vydráždila jeho žravost.
Jeho mozek zachvátil chaos. Nevědomky si na okamžik připomněl první příznak jeho poruchy, předcházející nechuti k vařenému masu: alergii na stříbrné vidličky a lžíce. Ta se vbrzku rozšířila i na další předměty z téhož kovu. Kroutil se i při doteku na obyčejné mince, proto byl nucen platit bankovkami a odmítnout drobné. Ocel byla rovněž nepřítelem bytostí jako on; a nastaly i chvíle, kdy ji mohl snést ještě méně než stříbro. Co ho přimělo smýšlet o takových věcech, vyvolávajících odpor, rdousících ho něčím horším, než byl hnus?
Hlad se vrátil, dožadujíce se rychlého ukojení. Nemotornými tlapami zasunul svlečené šaty pod křoví, kde je ukryl před šklebícím se úplňkem. Byl to měsíc, který v jeho krvi vzdouval slapy šílenství a který vyvolával onu metamorfózu. Ale nesměl žádnému náhodnému kolemjdoucímu odhalit oděv, který bude později potřebovat, až se po nočním lovu vrátí do své lidské podoby.
Byla teplá a bezvětrná noc a zdálo se, jako by zalesněný kraj zatajil svůj dech. Věděl, že onoho roku dvacátého prvního století, jsou venku ještě další zrůdy. Upír doposud přežíval, lstivější a vražednější, chráněn lidskou nevěřícností. A on sám nebyl jediným druhem lykantropie: jeho bratři a sestry působili bez potíží, dávajíce přednost temnějším džunglím měst, zatímco on, byv vychován na venkově, se držel starých způsobů. Nadto existovala další monstra, doposud neznámá mýtům a pověrám. Ale ta byla rovněž městskými lovci. Nepřál si žádné z nich potkat, a takové setkání bylo navíc velmi nepravděpodobné.
Sledoval křivolakou cestu, již předešle prozkoumanou. Pro automobily byla až příliš úzká a postupně se ještě více zužovala do pouhé pěšiny. U rozvětvení této cesty se nakonec ukryl do stínu silného dubu posetého jmelím. Tato trasa byla využívána opožděnými chodci, kteří žili dále od města. Některý z nich se mohl každým okamžikem objevit.
Čekal a poněkud kňučel hladem podvyživeného psa. Byl netvorem, jehož stvořila příroda, připraven uposlechnout jejímu prvnímu přikázání: Zabij a jez. Byl čímsi děsivým...pověstí, o níž se šeptalo kolem ohňů v prehistorických jeskyních…směsicí ras, kterou pozdější mýty dávaly do spojitosti se silami pekla a čarodějnictví. Ovšem v žádném případě nebyl těmto nestvůrám mimo přírodu příbuzný, oněm zplozencům nové a černější magie, kteří nezabíjeli z hladu a bez zlomyslnosti.
Čekal jen pár minut, když tu jeho nastražený zvuk zaslechl záchvěv kroků, ze kterých se napohled dalo vyčíst mnohé. Byly pevné a pružné, neúnavné a rytmické, a vypovídaly o mládí nebo o plné dospělosti nedotčené věkem. Dozajista svědčily o skvělé kořisti či o prvotřídním libovém masu a hojnosti živočišné krve.
Rty toho, kdo čekal, se nepatrně zpěnily. Už dříve přestal kňourat. Přikrčil se ještě níže k zemi, připraven k zamýšlenému skoku.
Pěšina tonula v hlubokých stínech, mezi nimiž se zakrátko objevila svižně rázující postava příchozího, byť nezřetelně viditelná. Zdálo se, že přesně odpovídá všem odhadům číhajícího. Přicházející byl vysoký, dobře stavěný, kráčející pružně a sebejistě, bezesporu precizně šlachovitý a svalnatý. Přítmí mu zastíralo obličej. Byl bez klobouku, oděn v černý oblek a kalhoty, jaké mohl nosit kdokoli jiný. Jeho kročeje zaznívaly s jistotou člověka, který se nemá čeho obávat a který by ani nepomyslel na monstra krčící se v temnotě.
Nyní byl takřka na úrovni úkrytu číhajícího. Ten už nevydržel čekat déle a vymrštil se ze stínu, vrhajíce se na cizince, sotvaže se jeho zadní tlapy odlepily od země. Jeho výpad byl neodolatelný jako vždy. Cizinec se skácel na záda, ležíce roztažený a bezmocný jako všichni před ním, zatímco útočník se sklonil k holému hrdlu, které se lesklo mnohem lákavěji než šíje sirény.
Tohle byla strategie, která nikdy neselhala…až nyní…
Šok a zděšení ho odmrštily z dosahu pokořené postavy a přinutily vrátit se zpátky na rozechvělé kyčle. A snad to byl rovněž šok, který zapříčinil, že se opět proměnil, rychle, nabíraje lidskou podobu, jaká mu byla vlastní předtím, než nadešla jeho hodina. Když začala změna, vyplivl několik zlomených tesáků; a pak plival lidské zuby.
Cizinec se postavil na nohy, zjevně neotřesen a beze strachu. Vykročil vpřed v brázdě měsíčního světla, kráčejíce v mírném předklonu a natahujíce své beryliové ocelové prsty nalakované zdravě růžovou barvou.
„Kdo-co-jsi zač?“ zakolísal se vlkodlakův hlas.
Cizinec se ale během svého postupu neobtěžoval odpovědět, každičká synapse operačního mozku přenášela určenou zprávu, přeloženou do nejjednodušších binárních termínů, „Nebezpečné. Nelidské. Zabít!“
Noční Monstra
(Monsters in the Night)
C.A. Smith