Ti, kteří vyhledávají hrůzu, jsou častými hosty podivných, vzdálených míst. Právě pro jejich potěšení existují Ptolemaiovy katakomby a plastikami zdobená mauzolea zemí z hrůzných snů. Vystupují na měsíčním svitem zalité věže zbořených hradů na Rýně a klopýtají dolů po černých, pavučinami opletených schodech pod roztroušenými balvany zapomenutých asijských měst. Les, ve kterém straší, a opuštěná hora jsou jejich svatyněmi a oni prodlévají mezi pochmurnými monolity na nikým neobývaných ostrovech. Ale opravdový znalec hrůzy, pro kterého je nové vzrušení z nevyslovitelné příšernosti hlavním cílem a ospravedlněním jeho vlastní existence, ten si nejvíc ze všeho váží starých, opuštěných farem v zapadlých končinách Nové Anglie, neboť zde kombinace síly, osamělosti, absurdnosti a nevědomosti hrůzu ještě zdokonaluje. Nejhorší pohled se naskýtá na nenatřené dřevěné chaloupky daleko od rušných cest, které se obvykle krčí na nějakém vlhkém, travnatém svahu nebo se opírají o obrovský skalnatý výchoz. Krčí se tam už dvě stě nebo i víc let a mezitím se kolem nich postupně rozlezla vinná réva a stromům ztloustly kmeny a zmohutněly koruny. Nyní se už téměř ztrácejí v bezuzdné bujnosti zeleně a ochranitelském příkrovu stínů, okna s malými tabulkami však doposud odpudivě zírají do krajiny, jako by mžourala skrz smrtelné omámení, které odvrací šílenství tím, že otupí vzpomínky na nevyslovitelné zážitky. V takových domech přebývaly celé generace lidí, jimž podobných svět neviděl. Jejich předkové, posedlí bezútěšnou vírou, která je vyhostila ze společenství jejich druhu, hledali v divočině svobodu. Tam nové výhonky vítězné rasy vskutku vzkvétaly, aniž by byly omezovány svým okolím, hrbily však záda pod jhem úděsného otroctví skličujících vidin svých vlastních duší. Síla těchto Puritánů, odloučených od osvícení civilizace, se vydala nezvyklými cestami, a ve své izolaci, morbidním sebepotlačování a boji o život s neoblomnou Přírodou nabyli temných, záludných rysů, pocházejících z pravěkých hlubin jejich chladného severského dědictví. Holá nezbytnost a přísná životní filosofie vedly k tomu, že na hříších těchto lidí nebylo nic pěkného. Chybovali stejně, jako musí chybovat všichni smrtelníci, jejich přísný morální kodex je však nutil především k tomu, aby před sebou všechno uchovávali v tajnosti, takže v tom, co skrývali, nacházeli čím dál tím menší zalíbení. Jen tiché, ospalé, zírající domy v těch zapadlých končinách by mohly vyprávět o všem, co leží ukryto už od oněch dávných dob, nejsou však sdílné, neboť se jim nechce ze sebe střásat ospalost, jež jim pomáhá zapomenout. Někdy se člověku zdá, že by bylo milosrdné ty domy strhnout, neboť se jim určitě často zdají zlé sny.
Právě do takové léty otlučené budovy, jakou jsem zde popsal, mne jednoho listopadového odpoledne roku 1896 zahnal tak studený a vydatný déšť, že by člověk dal přednost jakémukoli útočišti před nutností se mu vystavovat. Už jsem delší dobu cestoval mezi lidmi v údolí Miskatonicu, kde jsem pátral po jistých genealogických údajích - a jelikož má cesta vedla do odlehlých míst a měla poněkud ďábelský a problematický charakter, usoudil jsem, že bude výhodnější k ní použít bicykl, přestože roční doba už byla značně pokročilá. A nyní jsem se ocitl na zcela zjevně opuštěné cestě, kterou jsem si vybral jako nejkratší spojku do Arkhamu, přepadený bouří na místě vzdáleném jakémukoli městu a tváří v tvář jedinému možnému úkrytu, kterým byla starobylá a odpuzující dřevěná budova, jež na úpatí skalnatého kopce mžourala zamlženými okny zpoza dvou mohutných bezlistých jilmů. I když je tento dům dosti vzdálen od zbytků cesty, přesto na mne nepříjemně zapůsobil už v okamžiku, kdy jsem si jej všiml. Poctivé, zdravé stavby nevrhají na pocestné tak prohnané a znepokojivé pohledy - a při svých genealogických pátráních jsem narazil na sto let staré legendy, které mne před takovými místy zrazovaly. Živly však měly takovou sílu, že překonaly mé zábrany, a tak jsem nezaváhal a tlačil kolo vzhůru po zarostlém svahu vedoucím k zavřeným dveřím, jež vypadaly zároveň tak vábivě a tak tajnůstkářsky. Nějak jsem měl zato, že je dům opuštěný, a přesto - když jsem se k němu blížil, nebyl jsem si tím tak jist, neboť ačkoli byly chodníčky opravdu hustě zarostlé plevelem, přesto si uchovávaly svou podobu poněkud příliš dobře na to, aby se dalo soudit, že jsou zcela opuštěné. A tak, namísto abych zkusil, zda jsou dveře otevřené, zaklepal jsem a cítil jsem přitom takové rozechvění, že ho mohu jen stěží popsat. Jak jsem čekal na drsném, mechem obrostlém balvanu, který sloužil jako schod přede dveřmi, pohlédl jsem na okna vedle dveří a tabulky v nadedveřním světlíku nade mnou a všiml jsem si, že ačkoli jsou staré, lomcuje jimi vítr a přes špínu na nich usazenou se téměř nedá vidět, nejsou rozbité. Budovu musí tedy dosud někdo obývat, přestože je tak opuštěná a celkově zchátralá. Na mé klepání se mi však nedostalo žádné odpovědi, a tak jsem po zopakování své výzvy zkusil zrezivělou petlici a zjistil jsem, že dveře nejsou zamčené. Uvnitř byla malá předsíň, z jejíchž stěn opadávala omítka, a dveřmi pronikal slabý, ale obzvlášť nechutný zápach. S bicyklem v rukou jsem vstoupil a zavřel jsem za sebou dveře. Přede mnou se zvedalo úzké schodiště, v jehož stěně byla dvířka, která pravděpodobně vedla do sklepa, zatímco nalevo a napravo byly zavřené dveře vedoucí do pokojů v přízemí. Opřel jsem kolo o zeď, otevřel jsem dveře nalevo a vešel jsem do malé světničky s nízkým stropem, jen spoře osvětlené dvěma zaprášenými okny a zařízené tím nejskrovnějším a nejprostším způsobem. Byl to zřejmě jakýsi obývací pokoj, neboť zde byl stůl a několik židlí a dále pak ohromný krb, na jehož římse tikaly starobylé hodiny. Knih a písemností zde bylo pořídku a v převládajícím pološeru bylo nesnadné rychle přečíst jejich tituly. Co mne zaujalo, byla celková atmosféra archaičnosti, patrná v každém viditelném detailu. Většinu domů v tomto kraji jsem shledal bohatou na památky minulosti, zde však byla starobylost podivně úplná, neboť jsem v celém pokoji neobjevil jedinou věc, která by byla zřetelně porevolučního data. Kdyby bylo zařízení tohoto pokoje méně skromné, byl by dozajista rájem pro sběratele. Jak jsem si prohlížel tento podivný příbytek, cítil jsem, jak ve mně vzrůstá onen odpor, který ve mně prvně vzbudil ponurý zevnějšek domu. Čeho jsem se vlastně bál nebo co jsem si hnusil, to jsem žádným způsobem nedovedl určit, zdálo se mi však, že celková atmosféra domu čpí hříšným věkem, nepříjemnou obhroublostí a tajemstvími, která by měla být zapomenuta. Nepociťoval jsem nejmenší chuť si sednout, a tak jsem bloumal pokojem a zkoumal různé předměty, kterých jsem si všiml. Prvním předmětem, který přilákal mou zvědavost, byla středně veliká kniha, jež ležela na stole a vypadala tak předpotopně, až jsem žasl, že se s ní setkávám někde jinde než v muzeu či knihovně. Byla vázaná v kůži s kovovými doplňky a byla ve výjimečně zachovalém stavu, v tak skromném příbytku bylo naprosto neobvyklé se s takovouto knihou setkat. Když jsem ji otevřel na titulní straně, můj údiv ještě vzrostl, neboť se ukázalo, že to není o nic menší vzácnost než Pigafettova zpráva o konžském kraji, napsaná latinsky podle poznámek námořníka Lopexe a vytištěná ve Frankfurtu roku 1598. Často jsem slýchal o tomto díle, opatřeném pozoruhodnými ilustracemi bratří de Bryů, a tak jsem ve své touze zalistovat stránkami knihy před sebou na chvíli zapomněl na svůj neklid. Rytiny byly opravdu zajímavé, nakreslené výlučně podle představivosti a nedbalých popisů, a představovaly černochy s bílou pletí a kavkazskými rysy, a nebyl bych knihu tak rychle zavřel, nebýt nadmíru triviální okolnosti, která rozrušila mé unavené nervy a znovu ve mně oživila pocit neklidu. Znepokojila mne pouze úpornost, se kterou měl svazek tendenci se otevírat na ilustračním listu XII" který v příšerných detailech zobrazoval řeznictví kanibalského kmene Anziqueů. Trochu jsem se zastyděl, že mne dokáže vyvést z míry taková maličkost, kresba mne však přesto zneklidňovala, a to zejména ve spojení s jistými přilehlými pasážemi popisujícími gastronomii Anziqueů. Otočil jsem se k sousední polici a zkoumal jsem její skrovný literární obsah - Bibli z osmnáctého století, "Poutníkovu cestu" ze stejné doby, ilustrovanou groteskními dřevoryty a vytištěnou Izaiášem Thomasem, sestavovatelem almanachů, rozpadající se svazek "Magnalia Christi Americana" od Cottona Mathera a několik dalších knih, zjevně pocházejících ze stejného období - když tu upoutal mou pozornost s ničím nezaměnitelný zvuk kroků v pokoji nade mnou. Zprvu, když jsem vzal v úvahu skutečnost, že se mi na mé nedávné klepání nedostalo odpovědi, mne to vylekalo a překvapilo, ale vzápětí jsem došel k závěru, že onen kráčející člověk se nejspíš zrovna probudil z hlubokého spánku, a již méně překvapeně jsem naslouchal zvuku kroků na vrzajících schodech. Krok byl těžký, přesto se však zdálo, že mu nechybí jistá zvláštní obezřelost, obezřelost, která se mi nelíbila mnohem víc proto, že ten krok byl těžký. Když jsem vstoupil do pokoje, zavřel jsem za sebou dveře. A teď, po chvilce ticha, během které kráčející člověk pravděpodobně zkoumal můj bicykl v hale, jsem zaslechl, jak někdo šátrá po klice a uviděl jsem, jak se znovu otevírá táflový vchod. Ve dveřích stála osoba tak výjimečného vzhledu, že nemít zábrany slušně vychovaného člověka, byl bych nahlas vykřikl. Můj hostitel, starý, bělovousý a otrhaný, měl tvář a postavu, které vzbuzovaly stejnou měrou údiv jako úctu. Určitě neměřil méně než šest stop a navzdory celkovému dojmu vysokého věku a chudoby byl statný a rozložitý. Jeho obličej, téměř utopený v dlouhém vousu, který se mu rozlézal až na tváře, mi připadal nezvykle ruměný a méně vrásčitý, než by člověk čekal, zatímco do čela mu spadala kštice bílých vlasů, které byly léty jen nepatrně prořídlé. Jeho modré oči, ačkoli trochu podlité krví, byly neobyčejně živé a zářící. Nebýt té hrozné zanedbanosti, byl by vzhled onoho muže stejně elegantní, jako byl působivý. Tato zanedbanost ho však činila urážlivým navzdory jeho tváři a postavě. Z čeho se skládal jeho oděv, to jsem téměř nebyl schopen určit, neboť mi připadal jen jako pouhá změť cárů, navršená na páru vysokých, těžkých bot, a nedostatek čistotnosti toho člověka se pak vymykal jakémukoli popisu. Vzhled toho muže a instinktivní strach, který vzbuzoval, způsobily, že jsem se podvědomě připravoval na nějakou konfliktní situaci, takže jsem se téměř zachvěl překvapením a pocitem zvláštní nepřiměřenosti, když mi pokynul rukou, abych se posadil, a oslovil mne tenkým slabým hlasem plným servilní úcty a milé pohostinnosti. Mluvil opravdu velmi zvláštním jazykem - byla to vypjatá forma yankeeovského dialektu, který jsem považoval za dávno vymřelý, a když se usadil proti mně, aby si popovídal, věnoval jsem tomuto dialektu bedlivou pozornost. "Zastihnul vás déšť, co?" uvítal mne. "Sem rád, že jste byl tak blízko domu a napadlo vás vejít rovnou dovnitř. Nejspíš sem spal, jinak bych vás slyšel - nejsem už tak mladý, jako sem býval, a už si potřebuji pořádně pospat. Cestujete daleko? Od ty doby, co zrušili cestu do Arkhamu, sem tu moc lidí neviděl." Odpověděl jsem, že jdu do Arkhamu, a omluvil jsem se mu, že jsem tak nevychovaně vnikl do jeho domova, načež pokračoval. 'Tak rád vás tu vidím, mladý pane - nových tváří je tu poskrovnu a mně už toho moc nezbývá, čím bych se mohl potěšit. Soudím, že jste z Bostonu, co? Nikdy sem tam nebyl, ale městského člověka na první pohled poznám - v osmdesátým čtvrtým jsme tu jednoho takového měli za okresního učitelského, ale jednou zmizel a od ty doby sme už o něm víckrát neslyšeli -," zde ten stařec přešel v jakési chichotání, a když jsem se ho zeptal, proč se směje, nijak mi to nevysvětlil. Zdálo se, že je ve velmi dobré náladě, že je mu ale přesto vlastní jistá výstřednost, kterou by u něj člověk očekával podle jeho vnější úpravy soudě. Nějakou dobu nesouvisle mluvil s téměř horečnatou bodrostí, když tu mne udeřila do hlavy myšlenka, abych se zeptal, jak přišel k tak vzácné knize, jako je Pigafettovo "Regnum Congo". Účinek, kterým na mne ta kniha zapůsobila, ještě úplně nevymizel, a tak jsem cítil určité váhání, když jsem o ní měl mluvit, zvědavost však zvítězila nad všemi nejasnými obavami, které se ve mně shromažďovaly od chvíle, kdy jsem na dům poprvé pohlédl. K mé úlevě ta otázka zřejmě nebyla nepatřičná, neboť stařec odpovídal hbitě a bez zábran. Ta africká kniha? Kapitán Ebenezer Holt ji se mnou vyměnil v šedesátým osmým - ten, co ho pak ve válce zabili." Něco na jménu Ebenezer Holt způsobilo, že jsem rychle vzhlédl. Setkal jsem se s tímto jménem při své genealogické práci, nebylo to však v žádném záznamu z dob po Revoluci. Uvažoval jsem, zda by mi můj hostitel mohl pomoci s úkolem, na kterém jsem zrovna pracoval, a rozhodl jsem se, že se ho na to zeptám později. Pokračoval dál. "Ebenezer po mnoho roků sloužil na obchodní lodi Salem a v každým přístavu vždycky nakoupil hromadu zvláštností. Hádám, že tuhletu dostal v Londýně, rád chodíval do krámů nakupovat. Jednou, když si šel koupit spodky, tak jsem byl u něj doma na kopci a tam sem uviděl tudle knihu. Moc se mi ty obrázky líbily a tak ji se mnou kapitán vyměnil. Zvláštní kniha - počkejte, vezmu si brejle -." Stařec zašátral ve svých hadrech a vytáhl špinavé, okouzlujícím způsobem starobylé brýle s malými osmiúhelníkovými čočkami a ocelovými stranicemi. Nasadil si je, vztáhl ruku po knize, která ležela na stole, a s láskou zalistoval stránkami. "Ebenezer v ní uměl trochu číst - v ty latině - ale já ne. Přiměl sem dva nebo tři učitelský, aby mi z ní něco přečetli, a Passona Clarka taky, toho, o kterým se říká, že se utopil v rybníku - a vy, vy byste z ní dokázal něco přečíst?" Řekl jsem mu, že ano, a přeložil jsem mu jeden odstavec na počátku knihy. Pokud jsem udělal chybu, nebyl dostatečně vzdělaný, aby mne opravil, neboť jsem na jeho tváři pozoroval dětinské nadšení z mé anglické verze. Blízkost jeho těla mi začala být poněkud nepříjemná, ale neviděl jsem způsob, jak se od něj vzdálit, aniž bych ho urazil. Bavil jsem se dětinským potěšením, které ten nevzdělaný stařec nacházel v obrázcích knihy, kterou si neuměl přečíst, a přemítal jsem, o kolik lépe by asi dovedl přečíst těch pár knih v angličtině, které zdobily pokoj. Toto odhalení jeho prostoty odstranilo mnohé z nejasných obav, které jsem pociťoval, a usmál jsem se tomu, jak můj hostitel mluvil bez ustání dál a dál: "Je to zvláštní, jak ty obrázky člověka přijmou k přemýšlení. Třeba tady ten na začátku. Už ste někdy viděl stromy s takovým velkým listím, co až přepadává dolů? A ty lidi - to nemůžou být černoši - to by byli velký. Spíš to budou Indiáni, i když je to v Africe. A některý z těchhle těch stvoření vypadají jako opice, nebo napůl opice a napůl lidi, ale o ničem takovým sem ještě nikdy neslyšel." A ukázal na stvoření, vybájené umělcem, které se dá popsat nejspíš jako drak s krokodýlí hlavou. "Ale teď vám ukážu to nejlepší - tady vprostředku -." Starcův hlas začal být poněkud zastřený a v očích mu zasvítilo, ale jeho šátrající ruce, ačkoli byly zřetelně neohrabanější než dřív, na svůj úkol plně postačovaly. Kniha se otevřela, téměř sama od sebe a jakoby proto, že toto místo bylo často vyhledáváno, na tom odporném dvanáctém ilustračním listu, znázorňujícím řeznictví kanibalských Anziqueů. Znovu jsem začal být neklidný, navenek jsem to však neprojevoval. Obzvlášť podivné bylo, že výtvarník pojal své Afričany tak, že vypadali jako běloši - lidské údy a čtvrtky visící po stěnách krámu byly příšerné, zatímco sekerou vybavený řezník vypadal na obrázku strašně nepatřičně. Můj hostitel však na obrázek zřejmě pohlížel se stejným zalíbením jako já s odporem. "A co říkáte tomuhle - takového něco jste tady určitě neviděl, co? Když sem to uviděl, řek sem Ebu Holtovi: Tohle je něco, co s člověkem zamává a rozproudí mu krev v žilách." Když si čtu v Písmu o zabíjení - jak zabíjeli ty Medianitský - mám o tom jakous takous představu, ale nemám k tomu žádný obrázek. A tady člověk vidí všechno, co k tomu patří - asi je to hřích, ale nejsme snad všichni narozený v hříchu a nežijeme v něm? - Vždy, když se dívám, jak sekají toho chlapa, vzrušuje mě to - musím se na to pořád dívat - všiml jste si, kde mu řezník nohy useknul? A tady leží na lavici jeho hlava, po jedné straně má jednu ruku a ta druhá leží vedle toho špalku masa." Jak muž mlel dál ve své příšerné extázi, výraz na jeho vousaté, obrýlené tváři začal být nepopsatelný, jeho hlas však spíše slábl než sílil. Všechna hrůza, kterou jsem předtím nejasně cítil, mne teď přepadla se vší živostí a sugestivností, a já jsem věděl, že se mi nekonečně hnusí to staré a odpudivé stvoření, které sedí tak blízko mne. Měl jsem dojem, že jeho šílenství nebo alespoň částečná perverzita jsou neoddiskutovatelné. Teď už skoro šeptal, a to nakřáplým hlasem, což bylo horší, než kdyby byl křičel, a jak jsem ho poslouchal, celý jsem se chvěl. "Jak říkám, je to divný jak obrázky člověka přijmou k přemýšlení. Víte, mladý pane, já sem tím posedlý. Po tom, co sem dostal od Eba tu knihu, často sem si ji prohlížel, zvlášť když sem slyšel Passona Clarka v jeho paruce na nedělním kázání. Jednou sem zkusil něco neobyčejného - no tak, mladý pane, nelekejte se - jen sem si ten obrázek prohlížel předtím, než sem šel zabíjet ovci na trh - zabíjet ji potom, co sem se díval na ten obrázek, to bylo mnohem zábavnější -." Starcův hlas nyní prudce zeslábl, chvílemi byl už tak slabý, že téměř nebylo rozumět tomu, co říká. Naslouchal jsem dešti a větru, který lomcoval okny s malými zamženými tabulkami, a povšiml jsem si rachotu blížící se bouřky, která pro tuto roční dobu opravdu nebyla příznačným jevem. V jedné chvíli mohutný záblesk a zadunění otřásly křehkým domem až do základů, ale šeptající stařec si toho patrně ani nevšiml. "Zabíjet tu ovci bylo zábavnější - ale víte, úplně mě to neuspokojovalo. Je to zvláštní, jak se najednou dokáže člověka zmocnit žádostivost -. Pro smilování Boží, nikomu to neříkejte, mladý pane, ale jak sem se tak díval na ten obrázek, tak sem začal toužit po stravě, kterou sem si nemohl sám vypěstovat ani koupit - no tak, jen klidně seďte, něco vás snad tlačí? - neudělal sem nic, jen sem přemýšlel, jaký by to bylo, kdybych to udělal - Říká se, že z masa se tvoří krev a svaly a že jednomu dává nový život, tak sem si řek, jestli by člověk nežil kapku dél, kdyby to maso bylo ze stejného -." Jeho šepot se však už nedočkal pokračování. Nepřerušil ho můj strach ani rychle sílící bouře, za jejíhož řádění se měl mým očím za několik okamžiků otevřít pohled na dýmající osamělost zčernalých trosek. Toto přerušení zapříčinila velice jednoduchá, i když poněkud neobvyklá událost. Kniha ležela rozevřená mezi námi, s obrázkem odpudivě zírajícím vzhůru. Jak stařec zašeptal slova "ze stejného", bylo slyšet, jak něco s cáknutím dopadlo, a na zažloutlém papíře knihy, obrácené vzhůru nohama, se něco objevilo. Pomyslel jsem na déšť a děravou střechu, ale déšť není červený. Na řeznictví anziqueských kanibalů se výrazně třpytila malá rudá skvrnka a dodávala hrůznosti té rytiny na sugestivnosti. Stařec ji uviděl a přestal šeptat ještě dřív, než ho k tomu mohl přimět výraz zděšení na mé tváři, uviděl ji a rychle pohlédl k podlaze pokoje, který před hodinou opustil. Sledoval jsem jeho pohled a na opadávající omítce starobylého stropu přímo nad námi jsem spatřil velikou nepravidelnou skvrnu vlhkého karmínu, která se, jak se zdálo, stále rozšiřovala i během doby, po kterou jsem se na ni díval. Nevykřikl jsem ani jsem se nepohnul, jen jsem zavřel oči. Za okamžik nato zahřměla rána všech hromových ran, sežehla ten prokletý dům nevyslovitelných tajemství a přinesla úlevu, díky které jsem si uchoval zdravý rozum.
Právě do takové léty otlučené budovy, jakou jsem zde popsal, mne jednoho listopadového odpoledne roku 1896 zahnal tak studený a vydatný déšť, že by člověk dal přednost jakémukoli útočišti před nutností se mu vystavovat. Už jsem delší dobu cestoval mezi lidmi v údolí Miskatonicu, kde jsem pátral po jistých genealogických údajích - a jelikož má cesta vedla do odlehlých míst a měla poněkud ďábelský a problematický charakter, usoudil jsem, že bude výhodnější k ní použít bicykl, přestože roční doba už byla značně pokročilá. A nyní jsem se ocitl na zcela zjevně opuštěné cestě, kterou jsem si vybral jako nejkratší spojku do Arkhamu, přepadený bouří na místě vzdáleném jakémukoli městu a tváří v tvář jedinému možnému úkrytu, kterým byla starobylá a odpuzující dřevěná budova, jež na úpatí skalnatého kopce mžourala zamlženými okny zpoza dvou mohutných bezlistých jilmů. I když je tento dům dosti vzdálen od zbytků cesty, přesto na mne nepříjemně zapůsobil už v okamžiku, kdy jsem si jej všiml. Poctivé, zdravé stavby nevrhají na pocestné tak prohnané a znepokojivé pohledy - a při svých genealogických pátráních jsem narazil na sto let staré legendy, které mne před takovými místy zrazovaly. Živly však měly takovou sílu, že překonaly mé zábrany, a tak jsem nezaváhal a tlačil kolo vzhůru po zarostlém svahu vedoucím k zavřeným dveřím, jež vypadaly zároveň tak vábivě a tak tajnůstkářsky. Nějak jsem měl zato, že je dům opuštěný, a přesto - když jsem se k němu blížil, nebyl jsem si tím tak jist, neboť ačkoli byly chodníčky opravdu hustě zarostlé plevelem, přesto si uchovávaly svou podobu poněkud příliš dobře na to, aby se dalo soudit, že jsou zcela opuštěné. A tak, namísto abych zkusil, zda jsou dveře otevřené, zaklepal jsem a cítil jsem přitom takové rozechvění, že ho mohu jen stěží popsat. Jak jsem čekal na drsném, mechem obrostlém balvanu, který sloužil jako schod přede dveřmi, pohlédl jsem na okna vedle dveří a tabulky v nadedveřním světlíku nade mnou a všiml jsem si, že ačkoli jsou staré, lomcuje jimi vítr a přes špínu na nich usazenou se téměř nedá vidět, nejsou rozbité. Budovu musí tedy dosud někdo obývat, přestože je tak opuštěná a celkově zchátralá. Na mé klepání se mi však nedostalo žádné odpovědi, a tak jsem po zopakování své výzvy zkusil zrezivělou petlici a zjistil jsem, že dveře nejsou zamčené. Uvnitř byla malá předsíň, z jejíchž stěn opadávala omítka, a dveřmi pronikal slabý, ale obzvlášť nechutný zápach. S bicyklem v rukou jsem vstoupil a zavřel jsem za sebou dveře. Přede mnou se zvedalo úzké schodiště, v jehož stěně byla dvířka, která pravděpodobně vedla do sklepa, zatímco nalevo a napravo byly zavřené dveře vedoucí do pokojů v přízemí. Opřel jsem kolo o zeď, otevřel jsem dveře nalevo a vešel jsem do malé světničky s nízkým stropem, jen spoře osvětlené dvěma zaprášenými okny a zařízené tím nejskrovnějším a nejprostším způsobem. Byl to zřejmě jakýsi obývací pokoj, neboť zde byl stůl a několik židlí a dále pak ohromný krb, na jehož římse tikaly starobylé hodiny. Knih a písemností zde bylo pořídku a v převládajícím pološeru bylo nesnadné rychle přečíst jejich tituly. Co mne zaujalo, byla celková atmosféra archaičnosti, patrná v každém viditelném detailu. Většinu domů v tomto kraji jsem shledal bohatou na památky minulosti, zde však byla starobylost podivně úplná, neboť jsem v celém pokoji neobjevil jedinou věc, která by byla zřetelně porevolučního data. Kdyby bylo zařízení tohoto pokoje méně skromné, byl by dozajista rájem pro sběratele. Jak jsem si prohlížel tento podivný příbytek, cítil jsem, jak ve mně vzrůstá onen odpor, který ve mně prvně vzbudil ponurý zevnějšek domu. Čeho jsem se vlastně bál nebo co jsem si hnusil, to jsem žádným způsobem nedovedl určit, zdálo se mi však, že celková atmosféra domu čpí hříšným věkem, nepříjemnou obhroublostí a tajemstvími, která by měla být zapomenuta. Nepociťoval jsem nejmenší chuť si sednout, a tak jsem bloumal pokojem a zkoumal různé předměty, kterých jsem si všiml. Prvním předmětem, který přilákal mou zvědavost, byla středně veliká kniha, jež ležela na stole a vypadala tak předpotopně, až jsem žasl, že se s ní setkávám někde jinde než v muzeu či knihovně. Byla vázaná v kůži s kovovými doplňky a byla ve výjimečně zachovalém stavu, v tak skromném příbytku bylo naprosto neobvyklé se s takovouto knihou setkat. Když jsem ji otevřel na titulní straně, můj údiv ještě vzrostl, neboť se ukázalo, že to není o nic menší vzácnost než Pigafettova zpráva o konžském kraji, napsaná latinsky podle poznámek námořníka Lopexe a vytištěná ve Frankfurtu roku 1598. Často jsem slýchal o tomto díle, opatřeném pozoruhodnými ilustracemi bratří de Bryů, a tak jsem ve své touze zalistovat stránkami knihy před sebou na chvíli zapomněl na svůj neklid. Rytiny byly opravdu zajímavé, nakreslené výlučně podle představivosti a nedbalých popisů, a představovaly černochy s bílou pletí a kavkazskými rysy, a nebyl bych knihu tak rychle zavřel, nebýt nadmíru triviální okolnosti, která rozrušila mé unavené nervy a znovu ve mně oživila pocit neklidu. Znepokojila mne pouze úpornost, se kterou měl svazek tendenci se otevírat na ilustračním listu XII" který v příšerných detailech zobrazoval řeznictví kanibalského kmene Anziqueů. Trochu jsem se zastyděl, že mne dokáže vyvést z míry taková maličkost, kresba mne však přesto zneklidňovala, a to zejména ve spojení s jistými přilehlými pasážemi popisujícími gastronomii Anziqueů. Otočil jsem se k sousední polici a zkoumal jsem její skrovný literární obsah - Bibli z osmnáctého století, "Poutníkovu cestu" ze stejné doby, ilustrovanou groteskními dřevoryty a vytištěnou Izaiášem Thomasem, sestavovatelem almanachů, rozpadající se svazek "Magnalia Christi Americana" od Cottona Mathera a několik dalších knih, zjevně pocházejících ze stejného období - když tu upoutal mou pozornost s ničím nezaměnitelný zvuk kroků v pokoji nade mnou. Zprvu, když jsem vzal v úvahu skutečnost, že se mi na mé nedávné klepání nedostalo odpovědi, mne to vylekalo a překvapilo, ale vzápětí jsem došel k závěru, že onen kráčející člověk se nejspíš zrovna probudil z hlubokého spánku, a již méně překvapeně jsem naslouchal zvuku kroků na vrzajících schodech. Krok byl těžký, přesto se však zdálo, že mu nechybí jistá zvláštní obezřelost, obezřelost, která se mi nelíbila mnohem víc proto, že ten krok byl těžký. Když jsem vstoupil do pokoje, zavřel jsem za sebou dveře. A teď, po chvilce ticha, během které kráčející člověk pravděpodobně zkoumal můj bicykl v hale, jsem zaslechl, jak někdo šátrá po klice a uviděl jsem, jak se znovu otevírá táflový vchod. Ve dveřích stála osoba tak výjimečného vzhledu, že nemít zábrany slušně vychovaného člověka, byl bych nahlas vykřikl. Můj hostitel, starý, bělovousý a otrhaný, měl tvář a postavu, které vzbuzovaly stejnou měrou údiv jako úctu. Určitě neměřil méně než šest stop a navzdory celkovému dojmu vysokého věku a chudoby byl statný a rozložitý. Jeho obličej, téměř utopený v dlouhém vousu, který se mu rozlézal až na tváře, mi připadal nezvykle ruměný a méně vrásčitý, než by člověk čekal, zatímco do čela mu spadala kštice bílých vlasů, které byly léty jen nepatrně prořídlé. Jeho modré oči, ačkoli trochu podlité krví, byly neobyčejně živé a zářící. Nebýt té hrozné zanedbanosti, byl by vzhled onoho muže stejně elegantní, jako byl působivý. Tato zanedbanost ho však činila urážlivým navzdory jeho tváři a postavě. Z čeho se skládal jeho oděv, to jsem téměř nebyl schopen určit, neboť mi připadal jen jako pouhá změť cárů, navršená na páru vysokých, těžkých bot, a nedostatek čistotnosti toho člověka se pak vymykal jakémukoli popisu. Vzhled toho muže a instinktivní strach, který vzbuzoval, způsobily, že jsem se podvědomě připravoval na nějakou konfliktní situaci, takže jsem se téměř zachvěl překvapením a pocitem zvláštní nepřiměřenosti, když mi pokynul rukou, abych se posadil, a oslovil mne tenkým slabým hlasem plným servilní úcty a milé pohostinnosti. Mluvil opravdu velmi zvláštním jazykem - byla to vypjatá forma yankeeovského dialektu, který jsem považoval za dávno vymřelý, a když se usadil proti mně, aby si popovídal, věnoval jsem tomuto dialektu bedlivou pozornost. "Zastihnul vás déšť, co?" uvítal mne. "Sem rád, že jste byl tak blízko domu a napadlo vás vejít rovnou dovnitř. Nejspíš sem spal, jinak bych vás slyšel - nejsem už tak mladý, jako sem býval, a už si potřebuji pořádně pospat. Cestujete daleko? Od ty doby, co zrušili cestu do Arkhamu, sem tu moc lidí neviděl." Odpověděl jsem, že jdu do Arkhamu, a omluvil jsem se mu, že jsem tak nevychovaně vnikl do jeho domova, načež pokračoval. 'Tak rád vás tu vidím, mladý pane - nových tváří je tu poskrovnu a mně už toho moc nezbývá, čím bych se mohl potěšit. Soudím, že jste z Bostonu, co? Nikdy sem tam nebyl, ale městského člověka na první pohled poznám - v osmdesátým čtvrtým jsme tu jednoho takového měli za okresního učitelského, ale jednou zmizel a od ty doby sme už o něm víckrát neslyšeli -," zde ten stařec přešel v jakési chichotání, a když jsem se ho zeptal, proč se směje, nijak mi to nevysvětlil. Zdálo se, že je ve velmi dobré náladě, že je mu ale přesto vlastní jistá výstřednost, kterou by u něj člověk očekával podle jeho vnější úpravy soudě. Nějakou dobu nesouvisle mluvil s téměř horečnatou bodrostí, když tu mne udeřila do hlavy myšlenka, abych se zeptal, jak přišel k tak vzácné knize, jako je Pigafettovo "Regnum Congo". Účinek, kterým na mne ta kniha zapůsobila, ještě úplně nevymizel, a tak jsem cítil určité váhání, když jsem o ní měl mluvit, zvědavost však zvítězila nad všemi nejasnými obavami, které se ve mně shromažďovaly od chvíle, kdy jsem na dům poprvé pohlédl. K mé úlevě ta otázka zřejmě nebyla nepatřičná, neboť stařec odpovídal hbitě a bez zábran. Ta africká kniha? Kapitán Ebenezer Holt ji se mnou vyměnil v šedesátým osmým - ten, co ho pak ve válce zabili." Něco na jménu Ebenezer Holt způsobilo, že jsem rychle vzhlédl. Setkal jsem se s tímto jménem při své genealogické práci, nebylo to však v žádném záznamu z dob po Revoluci. Uvažoval jsem, zda by mi můj hostitel mohl pomoci s úkolem, na kterém jsem zrovna pracoval, a rozhodl jsem se, že se ho na to zeptám později. Pokračoval dál. "Ebenezer po mnoho roků sloužil na obchodní lodi Salem a v každým přístavu vždycky nakoupil hromadu zvláštností. Hádám, že tuhletu dostal v Londýně, rád chodíval do krámů nakupovat. Jednou, když si šel koupit spodky, tak jsem byl u něj doma na kopci a tam sem uviděl tudle knihu. Moc se mi ty obrázky líbily a tak ji se mnou kapitán vyměnil. Zvláštní kniha - počkejte, vezmu si brejle -." Stařec zašátral ve svých hadrech a vytáhl špinavé, okouzlujícím způsobem starobylé brýle s malými osmiúhelníkovými čočkami a ocelovými stranicemi. Nasadil si je, vztáhl ruku po knize, která ležela na stole, a s láskou zalistoval stránkami. "Ebenezer v ní uměl trochu číst - v ty latině - ale já ne. Přiměl sem dva nebo tři učitelský, aby mi z ní něco přečetli, a Passona Clarka taky, toho, o kterým se říká, že se utopil v rybníku - a vy, vy byste z ní dokázal něco přečíst?" Řekl jsem mu, že ano, a přeložil jsem mu jeden odstavec na počátku knihy. Pokud jsem udělal chybu, nebyl dostatečně vzdělaný, aby mne opravil, neboť jsem na jeho tváři pozoroval dětinské nadšení z mé anglické verze. Blízkost jeho těla mi začala být poněkud nepříjemná, ale neviděl jsem způsob, jak se od něj vzdálit, aniž bych ho urazil. Bavil jsem se dětinským potěšením, které ten nevzdělaný stařec nacházel v obrázcích knihy, kterou si neuměl přečíst, a přemítal jsem, o kolik lépe by asi dovedl přečíst těch pár knih v angličtině, které zdobily pokoj. Toto odhalení jeho prostoty odstranilo mnohé z nejasných obav, které jsem pociťoval, a usmál jsem se tomu, jak můj hostitel mluvil bez ustání dál a dál: "Je to zvláštní, jak ty obrázky člověka přijmou k přemýšlení. Třeba tady ten na začátku. Už ste někdy viděl stromy s takovým velkým listím, co až přepadává dolů? A ty lidi - to nemůžou být černoši - to by byli velký. Spíš to budou Indiáni, i když je to v Africe. A některý z těchhle těch stvoření vypadají jako opice, nebo napůl opice a napůl lidi, ale o ničem takovým sem ještě nikdy neslyšel." A ukázal na stvoření, vybájené umělcem, které se dá popsat nejspíš jako drak s krokodýlí hlavou. "Ale teď vám ukážu to nejlepší - tady vprostředku -." Starcův hlas začal být poněkud zastřený a v očích mu zasvítilo, ale jeho šátrající ruce, ačkoli byly zřetelně neohrabanější než dřív, na svůj úkol plně postačovaly. Kniha se otevřela, téměř sama od sebe a jakoby proto, že toto místo bylo často vyhledáváno, na tom odporném dvanáctém ilustračním listu, znázorňujícím řeznictví kanibalských Anziqueů. Znovu jsem začal být neklidný, navenek jsem to však neprojevoval. Obzvlášť podivné bylo, že výtvarník pojal své Afričany tak, že vypadali jako běloši - lidské údy a čtvrtky visící po stěnách krámu byly příšerné, zatímco sekerou vybavený řezník vypadal na obrázku strašně nepatřičně. Můj hostitel však na obrázek zřejmě pohlížel se stejným zalíbením jako já s odporem. "A co říkáte tomuhle - takového něco jste tady určitě neviděl, co? Když sem to uviděl, řek sem Ebu Holtovi: Tohle je něco, co s člověkem zamává a rozproudí mu krev v žilách." Když si čtu v Písmu o zabíjení - jak zabíjeli ty Medianitský - mám o tom jakous takous představu, ale nemám k tomu žádný obrázek. A tady člověk vidí všechno, co k tomu patří - asi je to hřích, ale nejsme snad všichni narozený v hříchu a nežijeme v něm? - Vždy, když se dívám, jak sekají toho chlapa, vzrušuje mě to - musím se na to pořád dívat - všiml jste si, kde mu řezník nohy useknul? A tady leží na lavici jeho hlava, po jedné straně má jednu ruku a ta druhá leží vedle toho špalku masa." Jak muž mlel dál ve své příšerné extázi, výraz na jeho vousaté, obrýlené tváři začal být nepopsatelný, jeho hlas však spíše slábl než sílil. Všechna hrůza, kterou jsem předtím nejasně cítil, mne teď přepadla se vší živostí a sugestivností, a já jsem věděl, že se mi nekonečně hnusí to staré a odpudivé stvoření, které sedí tak blízko mne. Měl jsem dojem, že jeho šílenství nebo alespoň částečná perverzita jsou neoddiskutovatelné. Teď už skoro šeptal, a to nakřáplým hlasem, což bylo horší, než kdyby byl křičel, a jak jsem ho poslouchal, celý jsem se chvěl. "Jak říkám, je to divný jak obrázky člověka přijmou k přemýšlení. Víte, mladý pane, já sem tím posedlý. Po tom, co sem dostal od Eba tu knihu, často sem si ji prohlížel, zvlášť když sem slyšel Passona Clarka v jeho paruce na nedělním kázání. Jednou sem zkusil něco neobyčejného - no tak, mladý pane, nelekejte se - jen sem si ten obrázek prohlížel předtím, než sem šel zabíjet ovci na trh - zabíjet ji potom, co sem se díval na ten obrázek, to bylo mnohem zábavnější -." Starcův hlas nyní prudce zeslábl, chvílemi byl už tak slabý, že téměř nebylo rozumět tomu, co říká. Naslouchal jsem dešti a větru, který lomcoval okny s malými zamženými tabulkami, a povšiml jsem si rachotu blížící se bouřky, která pro tuto roční dobu opravdu nebyla příznačným jevem. V jedné chvíli mohutný záblesk a zadunění otřásly křehkým domem až do základů, ale šeptající stařec si toho patrně ani nevšiml. "Zabíjet tu ovci bylo zábavnější - ale víte, úplně mě to neuspokojovalo. Je to zvláštní, jak se najednou dokáže člověka zmocnit žádostivost -. Pro smilování Boží, nikomu to neříkejte, mladý pane, ale jak sem se tak díval na ten obrázek, tak sem začal toužit po stravě, kterou sem si nemohl sám vypěstovat ani koupit - no tak, jen klidně seďte, něco vás snad tlačí? - neudělal sem nic, jen sem přemýšlel, jaký by to bylo, kdybych to udělal - Říká se, že z masa se tvoří krev a svaly a že jednomu dává nový život, tak sem si řek, jestli by člověk nežil kapku dél, kdyby to maso bylo ze stejného -." Jeho šepot se však už nedočkal pokračování. Nepřerušil ho můj strach ani rychle sílící bouře, za jejíhož řádění se měl mým očím za několik okamžiků otevřít pohled na dýmající osamělost zčernalých trosek. Toto přerušení zapříčinila velice jednoduchá, i když poněkud neobvyklá událost. Kniha ležela rozevřená mezi námi, s obrázkem odpudivě zírajícím vzhůru. Jak stařec zašeptal slova "ze stejného", bylo slyšet, jak něco s cáknutím dopadlo, a na zažloutlém papíře knihy, obrácené vzhůru nohama, se něco objevilo. Pomyslel jsem na déšť a děravou střechu, ale déšť není červený. Na řeznictví anziqueských kanibalů se výrazně třpytila malá rudá skvrnka a dodávala hrůznosti té rytiny na sugestivnosti. Stařec ji uviděl a přestal šeptat ještě dřív, než ho k tomu mohl přimět výraz zděšení na mé tváři, uviděl ji a rychle pohlédl k podlaze pokoje, který před hodinou opustil. Sledoval jsem jeho pohled a na opadávající omítce starobylého stropu přímo nad námi jsem spatřil velikou nepravidelnou skvrnu vlhkého karmínu, která se, jak se zdálo, stále rozšiřovala i během doby, po kterou jsem se na ni díval. Nevykřikl jsem ani jsem se nepohnul, jen jsem zavřel oči. Za okamžik nato zahřměla rána všech hromových ran, sežehla ten prokletý dům nevyslovitelných tajemství a přinesla úlevu, díky které jsem si uchoval zdravý rozum.
Obraz v domě
(The Picture in the House)
H.P. Lovecraft