Nejsou to výčitky svědomí, jenž mne přivádějí k šílenství a které mne popouzejí vzít pero a sepsat toto více než indiskrétní vyprávění v naději, že naleznu dočasnou úlevu. Skutečně jsem nepocítil sebemenší účast za zločin, k němuž mne dohnala sama spravedlnost. Při tomto snadném úkonu, kdy jsem jednal toliko veden rukou svrchu řečené spravedlnosti, narazil jsem na neslýchanou záhadu vymykající se lidskému chápání a jakémukoliv rozboru, a právě to mne přivedlo na práh pomatenosti.
Mé motivy k zavraždění Jaspera Trilta byly nezbytné, jinak vcelku obyčejné. Během dvacetileté známosti mi přivodil takových příkoří, že lze jeho smrt ospravedlnit a to hned dvakrát. Ukradl mi lopotně sesbírané plody mé celoživotní práce a bádání, lživými sliby se zmocnil chemické formule, díky níž jsem se mohl stát zámožným mužem. Bláhově jsem mu důvěřoval a byl přesvědčen, že se se mnou podělí o výtěžek mých drahocenných vědomostí, s nímž měl získat bohatství a věhlas. Chudý a neznámý, nemohl jsem zjednat nápravu.
Často žasnu, jak dlouho jsem byl vůči Triltovi shovívavý. Něco (snad pomyšlení na konečnou odplatu?) mne navádělo, abych přezíral jeho úskoky, abych předstíral, že nevím o jeho podlosti. Stále jsem využíval stejnou laboratoř, kterou mi zřídil a i nadále jsem přijímal ubohou almužnu, kterou mne honoroval za moji lopotu. Učinil jsem nové objevy a dovolil mu, aby mne ošidil na užívacím právu.
A pak tu byla ještě Norma Greshamová, které jsem se snažil vyznat lásku ostýchavou, zadrhávající se řečí a která mne snad taky měla ráda, dokud nepřišel Trilt a nezačal se jí podbízet svou galantní a uhlazenou dvorností. Tak brzy zapomněla na bázlivého chemika s prázdnou kapsou a provdala se za něj. I v tomto případě jsem dělal jakoby nic, leč zapomenout jsem nedokázal.
Jak vidno, mé pohnutky se nikterak nelišily od těch, které již tolikrát dohnaly člověka k myšlenkám na pomstu: nejednalo se tedy v žádném případě o nic neobvyklého a jako vše ostatní v této záležitosti napomohly svou naprostou obyčejností k nenormálnímu a nevysvětlitelnému rozuzlení, na jehož konci stála neskonalá úleva.
Už si ani nevzpomínám, kdy mne poprvé napadlo, že toho šizuňku odstraním. Ta myšlenka byla nedílnou součástí mého rozumového ústrojí tak dlouho, až se mi zdá, že jsem jí přiživoval snad celou věčnost a možná i pár let před ní. Ovšem úplný rozkvět a dokonalost mých vražedných plánů, toť věc z doby nedávné.
Kromě běžné práce jsem dlouhá léta experimentoval s jedy. Pronikl jsem do nejodlehlejších zákoutí a postranních uliček toxikologie a zvěděl vše, co mi mohla chemie na toto téma sdělit - a ještě něco navrch. O tomhle odvětví mých výzkumů však Trilt neměl ani ponětí; nepředpokládal jsem, že by mohl jakkoliv profitovat z toho, co jsem objevil či vymyslel během svých výzkumů. Upřímně řečeno, mé záměry se od těch jeho naprosto lišily.
Od počátku se mi hlavou honilo jisté nutkání, které žádný všeobecně známý jed nebyl s to naplnit. Až po nekonečném tápání a mnoha nezdarech se mi podařilo vyvodit velice vzácnou toxickou směs, která měla na lidský organismus požadovaný účinek.
Ovšem pro mou vlastní bezpečnost bylo nutné, aby jed nezanechal žádné stopy a přesně napodoboval následky nějakého známého záchvatu, čímž by se předešlo možnému lékařskému podezření. Oběť rovněž nesměla zemřít okamžitě a bezbolestně. Vyvinul jsem směs, která se po vnitřním požití beze zbytku absorbuje do nervové soustavy a to během hodiny, načež bude analýzou nezjistitelná. Zapříčiní nejprve náhle ochrnutí a bude vykazovat všechny vnější příznaky náhlého záchvatu mrtvice. Nicméně postižená osoba, i když napohled v kómatu, bude neustále při vědomí a zemře teprve tehdy, až se jed definitivně vstřebá; bude naprosto neschopná mluvit a pohybovat se, ale bude stále slyšet, vnímat a vidět - a trpět.
Ačkoliv jsem tento chemický prostředek dovedl k dokonalosti a byl nanejvýš spokojen s jeho účinností, vrcholnou zkoušku jsem stále odkládal. Ne snad ze strachu či výčitek svědomí; spíše jsem si chtěl prodloužit radost z napětí a pocit síly, který mi jed poskytoval. Nyní jsem věděl, že mohu odsoudit svého zrádce k záhubě a vykonat samotnou exekuci kdy se mi zamane.
Po mnoha měsících - není tomu ani čtrnáct dní - jsem se rozhodl, že nebudu s pomstou již déle otálet. Všechno jsem naplánoval do nejmenšího detailu a se vší prozíravostí, v mých propočtech nezůstala jediná škvíra pro náhodu či cosi nepředvídaného. Neexistovalo nic, ani nitka, která by vedla k mému podezření.
Abych vyburcoval Triltovu chamtivost a podnítil v něm hluboký zájem, zašel jsem za ním a věcně mu sdělil, že stojím na pokraji ohromujícího objevu. Jeho povahu jsem blíže neurčil, pouze jsem řekl, že s tím vyjdu na světlo v pravý okamžik, až bude úspěch završen. Do své laboratoře jsem ho nepozval, ale počínal jsem si mazaně a v náznacích jsem probudil jeho zvědavost. Věděl jsem, že přijde. Možná jsem postupoval s až přehnanou obezřetností, ale schůzku, která měla skončit jeho záchvatem a následnou smrtí, jsem v žádném případě neplánoval. Snad by se našla příležitost, abych mu podal jed přímo v jeho domě, kde jsem byl vcelku častým hostem. Jenže já si přál, aby umíral v mé přítomnosti a právě v laboratoři, jenž zosobňovala mou nekonečnou dřinu, na níž jsem byl neustále šizen.
Díky jakési předtuše jsem přesně odhadl večer, kdy se ten chamtivec dostaví, aby ze mne vydoloval moje nové tajemství. Připravil jsem elixír, který obsahoval jed - odměrku s vodou, jež byla obarvena trochou šťávy z granátových jablek - a tu jsem následně postavil do pohotovostní polohy mezi mé zkumavky a baňky. Pak jsem čekal.
Pracovna byla sama o sobě stará a sešlá budova, kterou Trilt nechal přestavět právě k laboratorním účelům a která ležela na hustě zalesněném okraji města nedaleko luxusního sídla mého zaměstnavatele. Trilt byl gurmán a věděl jsem, že nepřijde dřív než po večeři. Čekal jsem ho tedy kolem deváté hodiny. Touha zmocnit se mé předpokládané rovnice musila být obrovská, poněvadž půl hodiny před očekávanou dobou jsem uslyšel těžké, neurvalé klepání na dveře zadního pokoje, ve kterém jsem posedával mezi svými chemickými aparáty.
Vstoupil dovnitř se svým odporně zavalitým tělem a svými nabubřelými, vyžranými tvářemi nachového zbarvení. U krku mu visela vázanka a na sobě měl pepřovitý oblek, který mu očividně neseděl a jen zvýrazňoval obludnou otylost jeho postavy.
„Nuže, Margrave, jak to vypadá?“ zeptal se. „Už jsi dokončil experimenty, o nichž jsi se tak tajuplně zmiňoval. Doufám, že se jedná o něco, čím si ti zvedneš gáži.“
„Učinil jsem ohromný objev,“ povídám mu, „nic menšího než sen alchymistů - elixír věčného života a energie.“
Při tom s sebou viditelně škubl a vrhl na mne ostrý, nevěřícný pohled.
„Lžeš,“ pravil, „anebo si tropíš blázny. Už od temného středověku je známo, že je to z vědeckého hlediska naprosto nemožné, to ví každý.“
„Možná lžou ostatní,“ opáčil jsem sardonicky, „ale stačí se přesvědčit, jestli lžu anebo ne. Ten elixír je obsažen v odměrce, kterou stojí támhle na stole.“
Zahleděl se na nádobu, na kterou jsem poukázal.
„Vypadá to jak sirup z granátových jablek,“ poznamenal s jistým ostrovtipem. „Má to vnější podobu, i barva souhlasí….“
„Ale tato látka představuje nesmrtelnost pro každého, kdo se jí odváží napít - rovněž ukrývá neomezené rozkoše, osvobozuje od nasycenosti a únavy. Je v ní nekonečný život a veselí.“
Naslouchal s chamtivostí v očích. „Zkusil jsi to sám na sobě?“
„To se ví, že jsem to ozkoušel,“ odpověděl jsem útokem.
Vrhl na mne poněkud opovržlivý a pochybovačný pohled. „No, dnes vypadáš poněkud živěji a ne jako leklá ryba jak máš ve zvyku. Buď jak buď, ta látka tě nezabila. Myslím, že to vyzkouším osobně. Jestli to svede jen desetinu z toho, co říkáš, pak by to byla komerční bomba. Říkejme tomu Triltův elixír.“
„Ano,“ řekl jsem a zvolna po něm zopakoval. „Triltův elixír.“
Sáhl po sklenici a pozvedl jí k ústům.
„Ručíš my za výsledek?“ optal se.
„Výsledkem bude vše, co si jen člověk může přát,“ přislíbil jsem, pohlížeje mu zpříma do očí s ironickým úsměvem, jehož význam však nemohl pochopit.
Jedním douškem odměrku vyprázdnil. Jed začal účinkovat okamžitě, přesně jak jsem předpokládal. Trilt se zapotácel, jako kdyby dostal prudký, zdrcující úder, prázdná nádoba mu vyklouzla z prstů a roztříštila se, jeho těžkopádné nohy se pod ním podlomily, načež se skácel na podlahu laboratoře mezi zarovnané stolice a stoly, kde bez sebemenšího pohybu zůstal ležet. Tvář mu zrudla pod návalem krve, dýchání znělo ochraptěle jako při záchvatu, jehož účinky jsem se rozhodl napodobit. Oči zůstaly otevřené - hrůzně otevřené a leskly se, ale víčka s sebou ani neškubla.
Chladně, leč s divoce jásajícím srdcem, jsem posbíral střepy z roztříštěné sklenice a vhodil je do výhřevných kamen, jenž postávaly na konci místnosti. Nato jsem se vrátil k zvrátivšímu se a bezmocnému muži a dopřál si tu potěchu pást se na ponuré, nevýslovné hrůze, kterou jsem odečítal z jeho strnulého pohledu. Věděl jsem, že stále slyší a vnímá, a tak jsem mu pověděl, co jsem učinil a shrnul všechna nezapomenutá příkoří, o nichž si myslil, že jen netečně přehlížím.
Abych umocnil jeho muka, zdůraznil jsem mu pravou povahu jedu, která byla nezjistitelná a dobíral si ho za jeho pošetilost, s níž elixír požil. Hodina, kterou jsem určil pro úplné vstřebání jedu, uběhla rychle. Triltovo dýchání se zpomalovalo a sláblo, jeho puls byl nepravidelný a čím dál méně znatelný; až nakonec přede mnou ležel mrtev. Ovšem zdálo se, že hrůza, temná, stojatá a bezejmenná, stále přečkává v jeho otevřených očích.
Dále jsem postupoval dle dalšího bodu mého promyšleného plánu a přešel k telefonu, který byl na stole. Zamýšlel jsem učinit dva hovory - jedním jsem chtěl uvědomit Triltovu manželku Normu o jeho náhlém a smrtelném záchvatu, jenž ho stihl během návštěvy v mé laboratoři, druhým jsem chtěl přivolat doktora.
Jakási neznámá pohnuta mne přiměla, abych nejprve zavolal Normě - a výsledek našeho rozhovoru byl natolik ohromující a tak neskutečně omračující, že jsem od druhého hovoru upustil.
Norma se představila osobně, jak jsem předpokládal. Než jsem ale stačil poskládat pár slov o Triltově smrti, spustila ukřičeným, rozechvělým hlasem:
„Zrovna jsem se ti chystala zavolat, Feltone. Jasper před několika minutami zemřel na mozkovou mrtvici. Je to strašlivé, jsem z toho úplně v šoku. Přišel do domu něco před hodinou a padl mi k nohám, aniž by pronesl jediného slova…myslela jsem, že tě šel navštívit, ale sotva by stihl odejít a vrátit se tak rychle. Okamžitě přijď, Feltone.“
Zmocnil se mne nevýslovný úžas. Během mé odpovědi jsem musil dozajista zadrhávat:
„Jsi si naprosto jistá, že je to Jasper?“
„Jistěže, je to neuvěřitelné. Leží na sofě v knihovně - mrtev. Zavolala jsem doktora, když ho to stihlo; a ten je stále tady. Nic víc se ale dělat nedá.“
Nyní nebylo možné postupovat dle původního plánu a říci jí, že Trilt přišel do laboratoře a že jeho tělo nyní leží vedle mne na zemi v zadním pokoji. Když jsem zavěsil telefon, zapochyboval jsem o svém rozumu, zapochyboval o mém vlastním mozku. Jeden z nás dvou se stal obětí jakéhosi prapodivného a nepochopitelného vidění.
Pomalu jsem se otočil od telefonu v přesvědčení, že umrlec snad zmizel jako duch - ale uviděl jsem ho ležet na znaku ztěžklého se ztuhlými rysy a údy. Přešel jsem k mrtvole, shýbl se a silou dloubl prsty do změklého masa, abych se ujistil, že je skutečná, že Triltova návštěva a požití jedu nebyli pouhou halucinací. Přede mnou ležel Trilt osobně, nikdo by se nemohl zmýlit v otylém těle a požitkářské tváři a rtech, i když je nyní obestřel mrtvolný chlad. Umrlec, jehož jsem se dotýkal, byl tedy hmatatelný a hmotný.
Podle všeho to tedy byla Norma, kdo pozbyl rozumu. Snad se jí něco zdálo, anebo se dopustila jakéhosi neuvěřitelného omylu. Měl bych tedy ihned vyrazit k nim do domu a dovtípit se pravdivého vysvětlení. Na moje vlastní závěry přeci bude čas později.
Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by někdo vstoupil do laboratoře během mé nepřítomnosti. Baže, málokdo mne navštívil. Ještě jednou jsem se ohlédl, abych se znovu ujistil o opravdovosti mrtvoly, nato jsem vyšel ven do bezměsíčné noci a vyrazil směrem k rezidenci mého zaměstnavatele.
Na krátkou chůzi mezi zastíněnými stromy a keři a následně po spoře osvícených ulicích s roztroušenými domy nemám žádnou určitou vzpomínku. Moje myšlenky jakožto i vůkolní svět tonuly v hlubokém labyrintu pokřivené nereálnosti a pochyb.
Byl jsem uvržen do moře, k jehož hlubinám jsem klesl hned po svém příchodu. Norma, bledá a spíše ochromená než v zármutku (ježto si myslím, že Trilta už dlouho nemilovala), mne čekala u dveří.
„Nemohu se vzpamatovat, přišlo to tak náhle,“ pravila ihned. „U večeře vypadal v pořádku a dopřával si jako obvykle. Pak řekl, že jde za tebou do laboratoře, a odešel.“
„Někde na cestě se mu muselo udělat zle a on vyrazil zpátky. Vůbec jsem neslyšela, že by vešel. Naprosto nechápu, jak se mohl dostat do domu tak potichu. Seděla jsem v knihovně a četla, když jsem náhodou vzhlédla a vtom jsem ho uviděla přicházet do pokoje, načež se mi v bezvědomí sklátil k nohám. Potom už ani nepromluvil, ani se nepohnul.“
Když mne vzápětí vedla do knihovny, nezmohl jsem se na jediné slovo. Nevím, co jsem očekával, že naleznu; ale žádnému normálnímu člověku ani současnému vědci či chemikovi se dozajista nesnilo o tom, co jsem tam uviděl já - na sofě leželo ztuhlé a mrtvolně bledé tělo Jaspera Trilta: podle vnějšího vzezření to byla táž mrtvola, kterou jsem nechal u mě v laboratoři!
Rodinný lékař, kterého Norma zavolala, byl skoro na odchodu. Pozdravil mne mírným pokývnutím a letmým, zvídavým pohledem.
„Nedá se vůbec nic dělat,“ pravil. „Je konec.“
„Ale - to snad nemůže být pravda,“ vykoktal jsem ze sebe. „Jedná se skutečně o Jaspera Trilta - není to nějaký omyl?“
Vypadalo to, že doktor mou otázku vůbec nezaregistroval. S pokřivenými smysly a pochybujíc o celém svém bytí, přešel jsem k sofě a zkoumal tělo, přičemž jsem je několikrát ohmatal, abych se ujistil - pakliže nějaká jistota existovala - o jeho skutečnosti. Naduté, zčervenalé rysy, otevřené lesknoucí se oči, pepřový oblek, modrá vázanka - to vše se shodovalo s tím, čeho jsem se před pár minutami dotýkal, akorát na jiném místě. Již se nedalo déle pochybovat o pravdivosti druhé mrtvoly - nemohl jsem popřít, že věc ležící přede mnou, je doopravdy Jasper Trilt. Ovšem v samotném potvrzení o její neuvěřitelné totožnosti se nacházel zárodek podezření, které bylo nepopsatelně děsné…
Uplynul týden - týden bezesných nocí, můr a neodvratné, vše prostupující hrůzy.
Vrátil jsem se do laboratoře a nalezl mrtvolu Jaspera Trilta na podlaze tam, kde se zhroutil. Horečnatě jsem jí podrobil všemožným zkouškám: byla tuhá, chladná, otylá, hmotná zrovna jako ta druhá. Odtáhl jsem ji do zaprášeného, málo užívaného skladu mezi pavučinami pokryté krabice, bedny a láhve a zakryl ji pytlovinou.
Z nanejvýš zřejmých důvodů jsem si netroufal nikomu povědět o její existenci. Krom mě samého ji nikdo neviděl. Nikdo - včetně Normy - neměl sebemenší potuchy o nepředstavitelné pravdě…
Později jsem se zúčastnil Triltova pohřbu, kde jsem pomohl nést rakev a spustit ji do hrobu. Mohu odpřísáhnout, že schraňovala skutečné tělo. A na tvářích zřízenců a funebráků nebyl jediný stínek pochyb či podezření co se identity a opravdovosti mrtvého dotýkalo. Když jsem se ale vrátil zpět domů a nadzvedl ve skladišti pytlovinu, zjistil jsem, že věc pod ní, mrtvola, doppelganger nebo fantom, prostě ať už to bylo cokoliv, nezmizela a ani nepodlehla sebemenší změně.
Zmocnilo se mne šílenství a já nevěděl, co počít. Když jsem pak alespoň částečně nabyl duševní rovnováhy, začal jsem vlévat galon za galonem kyseliny do velké kádě a do této kádě jsem posléze umístil to, co bývalo Jasperem Triltem, nebo co se mu přinejmenším podobalo. Ale žíravina neměla vůbec žádný účinek ani na šaty ani na tělo. A od té doby ta věc nevykazuje žádné známky normálního rozkladu a zůstává stále a nevysvětlitelně stejná. Nebude trvat dlouho a jedné noci ji pohřbím v lese za laboratoří; a tak zem přijme Jaspera Trilta podruhé. Potom bude můj zločin dvojnásob nezjistitelný - pakliže jsem nějaký zločin vůbec spáchal a pakliže se mi všechno jenom nezdálo anebo jestli jsem se nestal obětí nějaké mozkové poruchy, která má halucinogenní následky.
Nemám žádné vysvětlení pro to, co se stalo, ani nevěřím, že normální vesmír může nějaké vysvětlení poskytnout. Ale - existuje nějaký důkaz, že tento vesmír je sám o sobě normální, anebo se jen podvoluje racionálním zákonům?
Snad existuje bezpočet nepochopitelných šílenství v chemii samotné a v drogách, jejichž působení narušuje celou fyzickou logiku. Jed, který jsem podstrčil Triltovi, byl neznámá veličina a krom smrtícího účinku si nemohu posoudit vlastnosti, jeho možný dopad na atomy lidského těla - a na atomy duše. Po pravdě řečeno, nemohu si být jistý vůbec ničím, snad jen že se musím každým okamžikem nadobro zbláznit, zrovna jako se pomátly zákony hmoty.
Mé motivy k zavraždění Jaspera Trilta byly nezbytné, jinak vcelku obyčejné. Během dvacetileté známosti mi přivodil takových příkoří, že lze jeho smrt ospravedlnit a to hned dvakrát. Ukradl mi lopotně sesbírané plody mé celoživotní práce a bádání, lživými sliby se zmocnil chemické formule, díky níž jsem se mohl stát zámožným mužem. Bláhově jsem mu důvěřoval a byl přesvědčen, že se se mnou podělí o výtěžek mých drahocenných vědomostí, s nímž měl získat bohatství a věhlas. Chudý a neznámý, nemohl jsem zjednat nápravu.
Často žasnu, jak dlouho jsem byl vůči Triltovi shovívavý. Něco (snad pomyšlení na konečnou odplatu?) mne navádělo, abych přezíral jeho úskoky, abych předstíral, že nevím o jeho podlosti. Stále jsem využíval stejnou laboratoř, kterou mi zřídil a i nadále jsem přijímal ubohou almužnu, kterou mne honoroval za moji lopotu. Učinil jsem nové objevy a dovolil mu, aby mne ošidil na užívacím právu.
A pak tu byla ještě Norma Greshamová, které jsem se snažil vyznat lásku ostýchavou, zadrhávající se řečí a která mne snad taky měla ráda, dokud nepřišel Trilt a nezačal se jí podbízet svou galantní a uhlazenou dvorností. Tak brzy zapomněla na bázlivého chemika s prázdnou kapsou a provdala se za něj. I v tomto případě jsem dělal jakoby nic, leč zapomenout jsem nedokázal.
Jak vidno, mé pohnutky se nikterak nelišily od těch, které již tolikrát dohnaly člověka k myšlenkám na pomstu: nejednalo se tedy v žádném případě o nic neobvyklého a jako vše ostatní v této záležitosti napomohly svou naprostou obyčejností k nenormálnímu a nevysvětlitelnému rozuzlení, na jehož konci stála neskonalá úleva.
Už si ani nevzpomínám, kdy mne poprvé napadlo, že toho šizuňku odstraním. Ta myšlenka byla nedílnou součástí mého rozumového ústrojí tak dlouho, až se mi zdá, že jsem jí přiživoval snad celou věčnost a možná i pár let před ní. Ovšem úplný rozkvět a dokonalost mých vražedných plánů, toť věc z doby nedávné.
Kromě běžné práce jsem dlouhá léta experimentoval s jedy. Pronikl jsem do nejodlehlejších zákoutí a postranních uliček toxikologie a zvěděl vše, co mi mohla chemie na toto téma sdělit - a ještě něco navrch. O tomhle odvětví mých výzkumů však Trilt neměl ani ponětí; nepředpokládal jsem, že by mohl jakkoliv profitovat z toho, co jsem objevil či vymyslel během svých výzkumů. Upřímně řečeno, mé záměry se od těch jeho naprosto lišily.
Od počátku se mi hlavou honilo jisté nutkání, které žádný všeobecně známý jed nebyl s to naplnit. Až po nekonečném tápání a mnoha nezdarech se mi podařilo vyvodit velice vzácnou toxickou směs, která měla na lidský organismus požadovaný účinek.
Ovšem pro mou vlastní bezpečnost bylo nutné, aby jed nezanechal žádné stopy a přesně napodoboval následky nějakého známého záchvatu, čímž by se předešlo možnému lékařskému podezření. Oběť rovněž nesměla zemřít okamžitě a bezbolestně. Vyvinul jsem směs, která se po vnitřním požití beze zbytku absorbuje do nervové soustavy a to během hodiny, načež bude analýzou nezjistitelná. Zapříčiní nejprve náhle ochrnutí a bude vykazovat všechny vnější příznaky náhlého záchvatu mrtvice. Nicméně postižená osoba, i když napohled v kómatu, bude neustále při vědomí a zemře teprve tehdy, až se jed definitivně vstřebá; bude naprosto neschopná mluvit a pohybovat se, ale bude stále slyšet, vnímat a vidět - a trpět.
Ačkoliv jsem tento chemický prostředek dovedl k dokonalosti a byl nanejvýš spokojen s jeho účinností, vrcholnou zkoušku jsem stále odkládal. Ne snad ze strachu či výčitek svědomí; spíše jsem si chtěl prodloužit radost z napětí a pocit síly, který mi jed poskytoval. Nyní jsem věděl, že mohu odsoudit svého zrádce k záhubě a vykonat samotnou exekuci kdy se mi zamane.
Po mnoha měsících - není tomu ani čtrnáct dní - jsem se rozhodl, že nebudu s pomstou již déle otálet. Všechno jsem naplánoval do nejmenšího detailu a se vší prozíravostí, v mých propočtech nezůstala jediná škvíra pro náhodu či cosi nepředvídaného. Neexistovalo nic, ani nitka, která by vedla k mému podezření.
Abych vyburcoval Triltovu chamtivost a podnítil v něm hluboký zájem, zašel jsem za ním a věcně mu sdělil, že stojím na pokraji ohromujícího objevu. Jeho povahu jsem blíže neurčil, pouze jsem řekl, že s tím vyjdu na světlo v pravý okamžik, až bude úspěch završen. Do své laboratoře jsem ho nepozval, ale počínal jsem si mazaně a v náznacích jsem probudil jeho zvědavost. Věděl jsem, že přijde. Možná jsem postupoval s až přehnanou obezřetností, ale schůzku, která měla skončit jeho záchvatem a následnou smrtí, jsem v žádném případě neplánoval. Snad by se našla příležitost, abych mu podal jed přímo v jeho domě, kde jsem byl vcelku častým hostem. Jenže já si přál, aby umíral v mé přítomnosti a právě v laboratoři, jenž zosobňovala mou nekonečnou dřinu, na níž jsem byl neustále šizen.
Díky jakési předtuše jsem přesně odhadl večer, kdy se ten chamtivec dostaví, aby ze mne vydoloval moje nové tajemství. Připravil jsem elixír, který obsahoval jed - odměrku s vodou, jež byla obarvena trochou šťávy z granátových jablek - a tu jsem následně postavil do pohotovostní polohy mezi mé zkumavky a baňky. Pak jsem čekal.
Pracovna byla sama o sobě stará a sešlá budova, kterou Trilt nechal přestavět právě k laboratorním účelům a která ležela na hustě zalesněném okraji města nedaleko luxusního sídla mého zaměstnavatele. Trilt byl gurmán a věděl jsem, že nepřijde dřív než po večeři. Čekal jsem ho tedy kolem deváté hodiny. Touha zmocnit se mé předpokládané rovnice musila být obrovská, poněvadž půl hodiny před očekávanou dobou jsem uslyšel těžké, neurvalé klepání na dveře zadního pokoje, ve kterém jsem posedával mezi svými chemickými aparáty.
Vstoupil dovnitř se svým odporně zavalitým tělem a svými nabubřelými, vyžranými tvářemi nachového zbarvení. U krku mu visela vázanka a na sobě měl pepřovitý oblek, který mu očividně neseděl a jen zvýrazňoval obludnou otylost jeho postavy.
„Nuže, Margrave, jak to vypadá?“ zeptal se. „Už jsi dokončil experimenty, o nichž jsi se tak tajuplně zmiňoval. Doufám, že se jedná o něco, čím si ti zvedneš gáži.“
„Učinil jsem ohromný objev,“ povídám mu, „nic menšího než sen alchymistů - elixír věčného života a energie.“
Při tom s sebou viditelně škubl a vrhl na mne ostrý, nevěřícný pohled.
„Lžeš,“ pravil, „anebo si tropíš blázny. Už od temného středověku je známo, že je to z vědeckého hlediska naprosto nemožné, to ví každý.“
„Možná lžou ostatní,“ opáčil jsem sardonicky, „ale stačí se přesvědčit, jestli lžu anebo ne. Ten elixír je obsažen v odměrce, kterou stojí támhle na stole.“
Zahleděl se na nádobu, na kterou jsem poukázal.
„Vypadá to jak sirup z granátových jablek,“ poznamenal s jistým ostrovtipem. „Má to vnější podobu, i barva souhlasí….“
„Ale tato látka představuje nesmrtelnost pro každého, kdo se jí odváží napít - rovněž ukrývá neomezené rozkoše, osvobozuje od nasycenosti a únavy. Je v ní nekonečný život a veselí.“
Naslouchal s chamtivostí v očích. „Zkusil jsi to sám na sobě?“
„To se ví, že jsem to ozkoušel,“ odpověděl jsem útokem.
Vrhl na mne poněkud opovržlivý a pochybovačný pohled. „No, dnes vypadáš poněkud živěji a ne jako leklá ryba jak máš ve zvyku. Buď jak buď, ta látka tě nezabila. Myslím, že to vyzkouším osobně. Jestli to svede jen desetinu z toho, co říkáš, pak by to byla komerční bomba. Říkejme tomu Triltův elixír.“
„Ano,“ řekl jsem a zvolna po něm zopakoval. „Triltův elixír.“
Sáhl po sklenici a pozvedl jí k ústům.
„Ručíš my za výsledek?“ optal se.
„Výsledkem bude vše, co si jen člověk může přát,“ přislíbil jsem, pohlížeje mu zpříma do očí s ironickým úsměvem, jehož význam však nemohl pochopit.
Jedním douškem odměrku vyprázdnil. Jed začal účinkovat okamžitě, přesně jak jsem předpokládal. Trilt se zapotácel, jako kdyby dostal prudký, zdrcující úder, prázdná nádoba mu vyklouzla z prstů a roztříštila se, jeho těžkopádné nohy se pod ním podlomily, načež se skácel na podlahu laboratoře mezi zarovnané stolice a stoly, kde bez sebemenšího pohybu zůstal ležet. Tvář mu zrudla pod návalem krve, dýchání znělo ochraptěle jako při záchvatu, jehož účinky jsem se rozhodl napodobit. Oči zůstaly otevřené - hrůzně otevřené a leskly se, ale víčka s sebou ani neškubla.
Chladně, leč s divoce jásajícím srdcem, jsem posbíral střepy z roztříštěné sklenice a vhodil je do výhřevných kamen, jenž postávaly na konci místnosti. Nato jsem se vrátil k zvrátivšímu se a bezmocnému muži a dopřál si tu potěchu pást se na ponuré, nevýslovné hrůze, kterou jsem odečítal z jeho strnulého pohledu. Věděl jsem, že stále slyší a vnímá, a tak jsem mu pověděl, co jsem učinil a shrnul všechna nezapomenutá příkoří, o nichž si myslil, že jen netečně přehlížím.
Abych umocnil jeho muka, zdůraznil jsem mu pravou povahu jedu, která byla nezjistitelná a dobíral si ho za jeho pošetilost, s níž elixír požil. Hodina, kterou jsem určil pro úplné vstřebání jedu, uběhla rychle. Triltovo dýchání se zpomalovalo a sláblo, jeho puls byl nepravidelný a čím dál méně znatelný; až nakonec přede mnou ležel mrtev. Ovšem zdálo se, že hrůza, temná, stojatá a bezejmenná, stále přečkává v jeho otevřených očích.
Dále jsem postupoval dle dalšího bodu mého promyšleného plánu a přešel k telefonu, který byl na stole. Zamýšlel jsem učinit dva hovory - jedním jsem chtěl uvědomit Triltovu manželku Normu o jeho náhlém a smrtelném záchvatu, jenž ho stihl během návštěvy v mé laboratoři, druhým jsem chtěl přivolat doktora.
Jakási neznámá pohnuta mne přiměla, abych nejprve zavolal Normě - a výsledek našeho rozhovoru byl natolik ohromující a tak neskutečně omračující, že jsem od druhého hovoru upustil.
Norma se představila osobně, jak jsem předpokládal. Než jsem ale stačil poskládat pár slov o Triltově smrti, spustila ukřičeným, rozechvělým hlasem:
„Zrovna jsem se ti chystala zavolat, Feltone. Jasper před několika minutami zemřel na mozkovou mrtvici. Je to strašlivé, jsem z toho úplně v šoku. Přišel do domu něco před hodinou a padl mi k nohám, aniž by pronesl jediného slova…myslela jsem, že tě šel navštívit, ale sotva by stihl odejít a vrátit se tak rychle. Okamžitě přijď, Feltone.“
Zmocnil se mne nevýslovný úžas. Během mé odpovědi jsem musil dozajista zadrhávat:
„Jsi si naprosto jistá, že je to Jasper?“
„Jistěže, je to neuvěřitelné. Leží na sofě v knihovně - mrtev. Zavolala jsem doktora, když ho to stihlo; a ten je stále tady. Nic víc se ale dělat nedá.“
Nyní nebylo možné postupovat dle původního plánu a říci jí, že Trilt přišel do laboratoře a že jeho tělo nyní leží vedle mne na zemi v zadním pokoji. Když jsem zavěsil telefon, zapochyboval jsem o svém rozumu, zapochyboval o mém vlastním mozku. Jeden z nás dvou se stal obětí jakéhosi prapodivného a nepochopitelného vidění.
Pomalu jsem se otočil od telefonu v přesvědčení, že umrlec snad zmizel jako duch - ale uviděl jsem ho ležet na znaku ztěžklého se ztuhlými rysy a údy. Přešel jsem k mrtvole, shýbl se a silou dloubl prsty do změklého masa, abych se ujistil, že je skutečná, že Triltova návštěva a požití jedu nebyli pouhou halucinací. Přede mnou ležel Trilt osobně, nikdo by se nemohl zmýlit v otylém těle a požitkářské tváři a rtech, i když je nyní obestřel mrtvolný chlad. Umrlec, jehož jsem se dotýkal, byl tedy hmatatelný a hmotný.
Podle všeho to tedy byla Norma, kdo pozbyl rozumu. Snad se jí něco zdálo, anebo se dopustila jakéhosi neuvěřitelného omylu. Měl bych tedy ihned vyrazit k nim do domu a dovtípit se pravdivého vysvětlení. Na moje vlastní závěry přeci bude čas později.
Bylo nanejvýš nepravděpodobné, že by někdo vstoupil do laboratoře během mé nepřítomnosti. Baže, málokdo mne navštívil. Ještě jednou jsem se ohlédl, abych se znovu ujistil o opravdovosti mrtvoly, nato jsem vyšel ven do bezměsíčné noci a vyrazil směrem k rezidenci mého zaměstnavatele.
Na krátkou chůzi mezi zastíněnými stromy a keři a následně po spoře osvícených ulicích s roztroušenými domy nemám žádnou určitou vzpomínku. Moje myšlenky jakožto i vůkolní svět tonuly v hlubokém labyrintu pokřivené nereálnosti a pochyb.
Byl jsem uvržen do moře, k jehož hlubinám jsem klesl hned po svém příchodu. Norma, bledá a spíše ochromená než v zármutku (ježto si myslím, že Trilta už dlouho nemilovala), mne čekala u dveří.
„Nemohu se vzpamatovat, přišlo to tak náhle,“ pravila ihned. „U večeře vypadal v pořádku a dopřával si jako obvykle. Pak řekl, že jde za tebou do laboratoře, a odešel.“
„Někde na cestě se mu muselo udělat zle a on vyrazil zpátky. Vůbec jsem neslyšela, že by vešel. Naprosto nechápu, jak se mohl dostat do domu tak potichu. Seděla jsem v knihovně a četla, když jsem náhodou vzhlédla a vtom jsem ho uviděla přicházet do pokoje, načež se mi v bezvědomí sklátil k nohám. Potom už ani nepromluvil, ani se nepohnul.“
Když mne vzápětí vedla do knihovny, nezmohl jsem se na jediné slovo. Nevím, co jsem očekával, že naleznu; ale žádnému normálnímu člověku ani současnému vědci či chemikovi se dozajista nesnilo o tom, co jsem tam uviděl já - na sofě leželo ztuhlé a mrtvolně bledé tělo Jaspera Trilta: podle vnějšího vzezření to byla táž mrtvola, kterou jsem nechal u mě v laboratoři!
Rodinný lékař, kterého Norma zavolala, byl skoro na odchodu. Pozdravil mne mírným pokývnutím a letmým, zvídavým pohledem.
„Nedá se vůbec nic dělat,“ pravil. „Je konec.“
„Ale - to snad nemůže být pravda,“ vykoktal jsem ze sebe. „Jedná se skutečně o Jaspera Trilta - není to nějaký omyl?“
Vypadalo to, že doktor mou otázku vůbec nezaregistroval. S pokřivenými smysly a pochybujíc o celém svém bytí, přešel jsem k sofě a zkoumal tělo, přičemž jsem je několikrát ohmatal, abych se ujistil - pakliže nějaká jistota existovala - o jeho skutečnosti. Naduté, zčervenalé rysy, otevřené lesknoucí se oči, pepřový oblek, modrá vázanka - to vše se shodovalo s tím, čeho jsem se před pár minutami dotýkal, akorát na jiném místě. Již se nedalo déle pochybovat o pravdivosti druhé mrtvoly - nemohl jsem popřít, že věc ležící přede mnou, je doopravdy Jasper Trilt. Ovšem v samotném potvrzení o její neuvěřitelné totožnosti se nacházel zárodek podezření, které bylo nepopsatelně děsné…
Uplynul týden - týden bezesných nocí, můr a neodvratné, vše prostupující hrůzy.
Vrátil jsem se do laboratoře a nalezl mrtvolu Jaspera Trilta na podlaze tam, kde se zhroutil. Horečnatě jsem jí podrobil všemožným zkouškám: byla tuhá, chladná, otylá, hmotná zrovna jako ta druhá. Odtáhl jsem ji do zaprášeného, málo užívaného skladu mezi pavučinami pokryté krabice, bedny a láhve a zakryl ji pytlovinou.
Z nanejvýš zřejmých důvodů jsem si netroufal nikomu povědět o její existenci. Krom mě samého ji nikdo neviděl. Nikdo - včetně Normy - neměl sebemenší potuchy o nepředstavitelné pravdě…
Později jsem se zúčastnil Triltova pohřbu, kde jsem pomohl nést rakev a spustit ji do hrobu. Mohu odpřísáhnout, že schraňovala skutečné tělo. A na tvářích zřízenců a funebráků nebyl jediný stínek pochyb či podezření co se identity a opravdovosti mrtvého dotýkalo. Když jsem se ale vrátil zpět domů a nadzvedl ve skladišti pytlovinu, zjistil jsem, že věc pod ní, mrtvola, doppelganger nebo fantom, prostě ať už to bylo cokoliv, nezmizela a ani nepodlehla sebemenší změně.
Zmocnilo se mne šílenství a já nevěděl, co počít. Když jsem pak alespoň částečně nabyl duševní rovnováhy, začal jsem vlévat galon za galonem kyseliny do velké kádě a do této kádě jsem posléze umístil to, co bývalo Jasperem Triltem, nebo co se mu přinejmenším podobalo. Ale žíravina neměla vůbec žádný účinek ani na šaty ani na tělo. A od té doby ta věc nevykazuje žádné známky normálního rozkladu a zůstává stále a nevysvětlitelně stejná. Nebude trvat dlouho a jedné noci ji pohřbím v lese za laboratoří; a tak zem přijme Jaspera Trilta podruhé. Potom bude můj zločin dvojnásob nezjistitelný - pakliže jsem nějaký zločin vůbec spáchal a pakliže se mi všechno jenom nezdálo anebo jestli jsem se nestal obětí nějaké mozkové poruchy, která má halucinogenní následky.
Nemám žádné vysvětlení pro to, co se stalo, ani nevěřím, že normální vesmír může nějaké vysvětlení poskytnout. Ale - existuje nějaký důkaz, že tento vesmír je sám o sobě normální, anebo se jen podvoluje racionálním zákonům?
Snad existuje bezpočet nepochopitelných šílenství v chemii samotné a v drogách, jejichž působení narušuje celou fyzickou logiku. Jed, který jsem podstrčil Triltovi, byl neznámá veličina a krom smrtícího účinku si nemohu posoudit vlastnosti, jeho možný dopad na atomy lidského těla - a na atomy duše. Po pravdě řečeno, nemohu si být jistý vůbec ničím, snad jen že se musím každým okamžikem nadobro zbláznit, zrovna jako se pomátly zákony hmoty.
O mrtvolu navíc
(The Supernumerary Corpse)
C.A. Smith