Viděl jsem ho za bezesné noci, když jsem zoufale obcházel, abych si zachránil duši a obraznost. Můj příchod do New Yorku byl omylem, vždyť kde jsem hledal pronikavý úžas a inspiraci v hemživých bludištích starobylých uliček, které se do nekonečna proplétají od zapomenutých dvorů a náměstíček a nábřeží k stejně zapomenutým jiným dvorům a náměstíčkům a nábřežím, a v kyklopských moderních věžích a věžičkách, jež černě babylónsky čnějí pod ubývajícím měsícem, našel jsem jen pocit děsu a tísně, jež hrozily, že mě přemohou, ochromí a zničí. Deziluze byla postupná. Když jsem poprvé přišel k městu, viděl jsem je při západu slunce z mostu, jak se majestátně vznášelo nad vodami, jeho neuvěřitelné čnělky a pyramidy se zvedaly křehce jako květy z jezírek fialové mlhy, aby si hrály s planoucími oblaky a prvními večerními hvězdami. Pak se rozsvěcelo okno po okně nad mihotavým přílivem, kde se houpaly a klouzaly lucerny a hluboké sirény vyly v podivné harmonii, a příliv sám se stal snovou hvězdnou klenbou, prostoupenou pohádkovou hudbou, vyrovnalo se divům Carcassonu, Samarkandu, Eldoráda a všech starých napůl pohádkových měst. Zanedlouho mě vedli těmi starobylými cestami, tak drahými mé fantazii - úzkými točitými uličkami a průchody, kde v řadách červených cihlových domů z doby krále Jiřího mrkaly malými tabulkami světlíky nad vchody se sloupy, jež kdysi hledívaly na pozlacená nosítka a kryté kočáry - a v prvním návalu dojmů ze setkání s těmito vytouženými věcmi jsem si myslel, že jsem skutečně nalezl poklady, jež ze mě jednou udělají básníka. Úspěch a štěstí však být neměly. Křiklavé denní světlo ukázalo jen špínu a cizotu a odpudivou elefantiázu šplhavého, rozlézavého kamene tam, kde měsíc nasliboval líbeznost a stará kouzla, a davy lidí, které vřely stokami ulic, tvořili samí sražení, snědí cizinci se zatvrzelou tváří a úzkýma očima, chytří cizinci beze snů a bez spřízněnosti se svým okolím, kteří nikdy nemohli nic znamenat pro modrookého muže ze starého rodu, s láskou k čistým zeleným pěšinkám a bílým vížkám novoanglických vesnických kostelů v srdci. A tak místo kýžených básní přišla jen mrazivá temnota a nevýslovná osamělost, a nakonec jsem uviděl strašlivou pravdu, kterou se nikdo před tím neodvážil ani zašeptat - to nevýslovné tajemství všech tajů - že toto město kamene a spěchu není vědomým pokračovatelem starého New Yorku, jako je Londýn pokračováním starého Londýna a Paříž staré Paříže, ale že je ve skutečnosti úplně mrtvé - jeho rozvalené tělo je nedokonale balzamované a prolezlé podivnými živými bytostmi, jež nemají nic společného s jeho někdejším životem. Po tomto odhalení jsem ztratil klidný spánek, ačkoli se mi vrátilo trochu rezignovaného klidu, když jsem si postupně vytvořil návyk odvažovat se ven jen v noci, kdy tma vyvolá poslední přízračné stopy minulosti a staré bílé dveře si vzpomínají na statné postavy, jež jimi kdysi procházely. Při této možnosti úlevy jsem dokonce napsal několik básní a zdržel jsem se prozatím návratu domů k rodině, aby to nevypadalo, že se nedůstojně plížím zpátky jako poražený.
Potom jsem v jedné bezesné noci na procházce potkal toho muže. Bylo to v groteskním utajeném dvoře někde v Greenwichi, protože tam jsem se z nevědomosti usadil, když jsem slyšel, že je to přirozený domov básníků a umělců. Prastaré uličky a domy a nečekaná náměstíčka a dvorky mě skutečně okouzlily, takže i když jsem shledal, že básníci a umělci jsou hluční podvodníci, jejichž výjimečnost je pozlátko a jejichž život popírá všechnu tu čistou krásu, která je poezií a uměním, zůstal jsem tam dál z lásky k těmto velebným věcem.
Představoval jsem si je, jaké bývaly za svého rozkvětu, kdy byl Greenwich poklidná vesnička nepohlcená městem, a v hodinách před svítáním, kdy zalezli všichni rozmařilci, jsem bloudíval sám v jejich záhadných zákoutích a dumal o podivných tajích, které tam jistě uložily generace. To udržovalo mou duši při životě a dalo mi to pár těch snů a vidění, po nichž volal básník v mém nitru. Muž na mne narazil kolem druhé jedné oblačné srpnové noci, jak jsem se proplétal řadou oddělených dvorů, nyní přístupných jen neosvětlenými průchody v domech nastavěných mezi nimi, kdysi však tvořivších souvislou síť malebných uliček. Slyšel jsem o nich neurčité pověsti a uvědomil jsem si, že nemohou být na žádné dnešní mapě, ale tím, že byly zapomenuté, mi byly ještě dražší, takže jsem je hledal s dvojnásobnou horlivostí. Teď, když jsem je našel, má dychtivost se opět zdvojnásobila, neboť něco v jejich rozložení neurčitě naznačovalo, že to je možná jen několik z mnoha podobných, a temné, němé protějšky jsou tajně vklíněny mezi vysokými slepými zdmi a opuštěnými zastrčenými činžáky nebo neosvětleně zejí za klenutými vchody, neprozrazeny zástupy mluvícími cizí řečí, anebo střeženy tajnůstkářskými a nesdílnými umělci, jejichž zvyky nevítají publicitu a denní světlo. Oslovil mě bez vyzvání, když si povšiml mého rozpoložení a pohledů, jimiž jsem studoval jisté vchody s klepadly nad schůdky se železným zábradlím, a bledý svit z leptaných nadedveřních světlíků mi slabě ozařoval tvář. Jeho vlastní tvář byla ve stínu a měl na hlavě klobouk se širokou střechou, který dokonale ladil s nemoderním pláštěm, v němž se mu zlíbilo chodit, pocítil jsem však záhadný neklid, ještě než mě oslovil. Postavu měl velmi křehkou, až mrtvolně hubenou, a hlas měl pozoruhodně dutý a tichý, třebaže ne zvláště hluboký. Prý už si mě nejednou povšiml na mých toulkách a vyvodil z toho, že jako on miluji památky minulých let. Nepřál bych si za průvodce někoho za dlouhý čas zběhlého v takovém bádání a znalého místních pozoruhodností, jež zjevný nováček v těchto končinách nemohl ještě poznat? Když mluvil, zahlédl jsem ve žlutém paprsku z osamělého podkrovního okna jeho obličej. Byla to ušlechtilá, dokonce sličná stařecká tvář a zračila se v ní vybranost nezvyklá v tomto věku a na tomto místě. Ale něco mě na ní znepokojovalo téměř stejně silně, jako se mi líbily její rysy - snad byla příliš bílá nebo příliš bezvýrazná, nebo snad příliš nepatřičná v té končině, takže jsem byl jaksi nesvůj. Přesto jsem s ním šel, vždyť hledat starobylou krásu a tajemnost v těch pustých dnech bylo to jediné, co udržovalo mou duši při životě, a považoval jsem za zvláštní přízeň osudu, že jsem narazil na někoho, kdo v příbuzném bádání dospěl o tolik dál než já.
Cosi v té noci nutilo muže v plášti k zamlklosti, a celou hodinu mě vedl kupředu bez zbytečných slov, jen kratičce se zmiňoval o starodávných jménech, datech a změnách a vedl mě převážně gesty, jak jsme se prodírali škvírami, po špičkách procházeli chodbami, přelézali cihlové zídky a jednou po čtyřech lezli nízkým klenutým kamenným průchodem, jehož nezměrná délka a klikatost mě nakonec připravila o poslední zbytek představy, kde jsme. Viděli jsme věci velmi staré a podivuhodné, nebo mi tak alespoň připadaly v bludných paprscích světla, při nichž jsem si je prohlížel, a nikdy nezapomenu na vratké jónské sloupy a žlábkované pilastry, železné ploty s urnovými hlavicemi, půlkruhová okna a malebné nadedveřní světlíky, jež se zdály tím půvabnější a zvláštnější, čím hlouběji jsme zacházeli do tohoto nevyčerpatelného bludiště neznámé starobylosti.Nikoho jsme nepotkali a během času bylo osvětlených oken stále méně. Pouliční svítilny, na něž jsme naráželi, zpočátku byly petrolejové, ve starobylém kosočtvercovém stylu. Později jsem si všiml svítilen se svíčkami a nakonec, když jsme přešli hrozný neosvětlený dvůr, kde mě musel můj průvodce vést svou rukou v rukavici čirou tmou k úzké dřevěné brance ve vysoké zdi, jsme narazili na kousek uličky osvětlené jen lucernami před každým sedmým domem - neuvěřitelně koloniálními plechovými lucernami s kuželovitým vrškem a kulatými dírkami po délce. Ulička vedla strmě do kopce - strměji, než bych považoval v této části New Yorku za možné - a na horním konci ji přehrazovala břečťanem obrostlá zeď soukromého pozemku, nad nímž jsem proti neurčitému světlu na obloze viděl bledou okrouhlou věžičku a rozhoupané koruny stromů. V této zdi byla nízká klenutá branka z černého dubu pobitá hřeby, kterou muž odemkl masivním klíčem. Vzal mě dovnitř a vedl mě naprostou temnotou po zřejmě štěrkové cestičce a konečně po kamenných schodech ke dveřím domu, které odemkl a otevřel mi je. Vstoupili jsme a mně se udělalo mdlo pachem nezměrné zatuchliny, který se nám vyvalil vstříc a který musel být plodem staletí nezdravého rozkladu. Hostitel jako by to nevnímal, a tak jsem ze zdvořilosti mlčel, když mě vedl po točitých schodech, přes halu a do pokoje, jehož dveře za námi zamkl, jak jsem slyšel. Pak jsem viděl, jak zatahuje závěsy na třech oknech s malými tabulkami, která se stěží rýsovala proti světlající obloze, pak přešel ke krbu, zakřesal, rozsvítil dvě svíčky na dvanáctiramenném svícnu a gestem naznačil, že máme mluvit tiše. V tomto slabém osvětlení jsem viděl, že jsme v prostorné, pěkně zařízené, dřevem obložené knihovně z první čtvrtiny osmnáctého století se skvostnými ozdobami nade dveřmi, líbeznou dórskou římsou a velkolepě vyřezávaným obložením krbu s motivy svitků a uren. Nad nabitými policemi knih byly na stěnách rozvěšeny dobře provedené rodinné portréty, všechny zašlé v hádankovitou zatemnělost a zjevně příbuzné s mužem, který mi nyní pokynul na židli u půvabného chippendalovského stolu. Než se posadil za stůl proti mně, na okamžik se jako v rozpacích zarazil, pak pomalu sňal rukavice, širák a plášť a stál teatrálně odhalen v úplném kostýmu z doby krále Jiřího od copu a krejzlíku po kalhoty ke kolenům, hedvábné punčochy a boty s přezkami, jichž jsem si do té doby nevšiml. Pomalu se spustil na židli s lyrovitým opěradlem a začal si mě bedlivě prohlížet. Bez klobouku se jevil prastarý, což předtím nebylo tak vidět, a mne napadlo, zda jednou z příčin mého znepokojení nebyly tyto nepostřehnutelné známky jedinečné dlouhověkosti. Když posléze promluvil, jeho měkký, dutý a starostlivě tlumený hlas se najednou třásl, a tu a tam jsem ho sledoval jen s velkými obtížemi, když jsem naslouchal rozechvělý úžasem a zpola nepřiznanými obavami, které každým okamžikem rostly. "Vidíte, pane," začal můj hostitel, "muže velmi výstředních zvyků, který se za svůj kostým nepotřebuje omlouvat osobě vaší bystrosti a sklonů. Vzpomínaje lepších časů, neváhal jsem chopit se jejich způsobů a přijmout jejich odění a vystupování, taková libůstka nikoho neuráží, nestaví-li se na odiv. Mým šťastným údělem bylo, že jsem si zachoval venkovské sídlo svých předků, třebaže bylo pohlceno dvěma městy, nejprve Greenwichem, který dostavěli až sem po roce 1800, pak New Yorkem, který kolem roku 1830 navázal. Bylo mnoho důvodů držet toto místo v rodině a nezanedbával jsem plnění takových závazků. Farmář, který dům zdědil v roce 1768, studoval jistá umění a učinil jisté objevy v souvislosti s vlivy, jimiž se vyznačoval právě tento kousek půdy a velice si zasloužil nejsilnějšího střežení.
Hodlám vám v nejpřísnější tajnosti ukázat některých zvláštních účinků těch umění a objevů, a věřím, že mohu dát na svůj úsudek a spolehnout na váš zájem i důvěryhodnost."Odmlčel se, ale já dokázal jen přikývnout. Už jsem řekl, že jsem měl obavy, avšak pro mou duši nebylo nic zhoubnější než hmotařský denní svět Nového Yorku, a ať už byl tento muž neškodný výstředník, nebo vládl nebezpečným uměním, neměl jsem na vybranou, musel jsem za ním, abych ukojil svou zvídavost na čemkoli, co mohl nabídnout. Naslouchal jsem tedy.
"Mému - předkovi," pokračoval tiše, "se zdálo, že ve vůli lidstva přebývají jisté velmi pozoruhodné vlastnosti, vlastnosti netušené ovládající netoliko skutky vlastní i cizí, ale každý druh síly a látky v přírodě, a nad mnohými živly a rozměry se zdají vševládnějšími než sama Příroda. Smím říci, že nedbal na svatost věcí tak velkých jako prostor a čas a podivně využil obřadů jistých indiánských míšenců, kteří kdysi tábořili na tomto pahorku? Ti Indiáni se vztekali, když se dům stavěl, a dotěrně až běda chtěli navštěvovat zdejší prostory za úplňku.
Roky se měsíc co měsíc přikrádali před zeď, kdykoli to šlo, a tajně konali jisté obřady. A tu je v osmašedesátém nový farmář přistihl a ustrnul nad tím, co viděl. Pak s nimi vyjednával a vyměnil svobodný přístup na svou půdu za přesné poznání toho, co činili, vypověděli, že jejich dědové získali část svých obyčejů od rudošských předků a část od jednoho starého Holanďana v čase provincií. Mor na ně! Bojím se, že jim farmář dal prašpatný rum - zda úmyslně, kdož ví - neb týden na to byl jediným živým, kterýž znal tajemství, jež vyzvěděl. Vy, pane, jste prvním cizincem, kterýž se doslechl, že je zde tajemství, a hrom mě bac, nebyl bych si troufal plést se těm - mocnostem - do cesty, nebýt vy sám tak dychtivý zašlých věcí." Otřásl jsem se, když se ten muž rozpovídal - a dialektem jiné doby. Pokračoval. "Musíte však vědět, pane, že to, co - farmář - od těch divošských zmetků vyzvěděl, byla jen částka učenosti, kterouž získal. Nebyl pronic zanic v Oxfordu a nemluvil naprázdno s jistým dávným alchymistou a astrologem v Paříži. Poučil se konečně, že celý svět je toliko dým našeho rozumu, pro sprostý dav nepolapitelný, leč pro moudré cosi, co mohou vdechovat a vydechovat jako obláček prvotřídního virginského tabáku. Můžeme si okolo sebe vytvořit, co chceme, co nechceme, to můžeme odvanout. Neříkám, že je to plně tělesně pravdivé, je to však dostatečně pravdivé na to, abychom si občas posloužili roztomilou podívanou. Hádám, že by vás pobavilo spatřit nějaká jiná léta lépe, než vám dopřává fantazie, proto prosím, zadržte úlek z toho, co vám hodlám ukázat. Postupte k oknu a buďte zticha." Hostitel mě nyní vzal za ruku, aby mě odtáhl k jednomu ze dvou oken v dlouhé stěně nelibovonného pokoje, a při prvním doteku jeho prstů bez rukavic mě zamrazilo. Jeho tělo, sice suché a pevné, bylo jako led, a málem jsem ucukl. Opět jsem však pomyslel na prázdnotu a hrůzu skutečnosti a směle jsem se připravil následovat jej, kamkoli mě povede. Sotva jsme došli k oknu, roztáhl žluté hedvábné záclony a ukázal mi černou tmu venku. Pak jako odpověď na vemlouvavý pohyb hostitelovy ruky prošlehl krajinou horký blesk a já spatřil moře bujného listí - neposkvrněného listí, ne moře střech, které by očekávala každá střízlivá mysl. Napravo ode mne se zlomyslně zaleskl Hudson a v dálce jsem spatřil nezdravý třpyt obrovského slaného močálu se souhvězdími neklidných světlušek. Blesk pohasl a voskovou tvář letitého čarodějníka ozářil zlý úsměv.
"To bylo před mým časem - před časem nového farmáře. Zkusme to prosím znovu." Bylo mi mdlo, ještě více mdlo než po styku s odpornou moderností toho prokletého velkoměsta."Dobrý Bože!" zašeptal jsem, "můžete tohle udělat s každou dobou?" A když přikývl a odhalil černé pahýly někdejších žlutých tesáků, chytil jsem se křečovitě záclon, abych neupadl. Podržel mě však tím strašným ledovým pařátem a znovu udělal to vemlouvavé gesto. A zase šlehl blesk - tentokrát však ukázal výjev ne zcela cizí. Byl to Greenwich, ten starý Greenwich, tu a tam střecha nebo řada domů, jak je známe dnes, ale s krásnými zelenými pěšinami a poli a kusy travnatých pastvin. Vzadu se dosud třpytil močál, ale ještě dále jsem viděl věže toho, co tehdy bylo celým New Yorkem, Trojice, Svatý Pavel a Cihlový kostel dominovaly svým bratrům a nad celým výjevem se vznášel lehký opar dýmu z hořícího dříví. Těžce jsem dýchal, ani ne tak nad tou podívanou jako nad možnostmi, jichž se s děsem domýšlela má obraznost. "Můžete - odvažujete se - jít daleko?" řekl jsem s bázní, a myslím, že ji na okamžik sdílel, ale zlý úšklebek se vrátil. "Daleko? Z toho, co já jsem viděl, byste vy na místě zešílel a zkameněl! Zpět, zpět - vpřed, vpřed - tak koukej, ty nedomrlá nicko!" A jak nehlasně zavrčel ta slova, zopakoval své gesto a na obloze vyvolal blesk oslepivější než oba předešlé. Plné tři vteřiny jsem viděl to pandemonium a podívaná těch vteřin mě bude nadosmrti mučit ve snách. Viděl jsem nebe prolezlé podivnými létavými tvory a pod nimi pekelně černé město obřích kamenných teras s bezbožnými pyramidami surově vrhanými proti měsíci a ďábelskými světly hořícími z nesčíslných oken. A na vzdušných ochozech jsem viděl hnusné hemžení žlutých, šikmookých obyvatel města v hrozně rudých a oranžových šatech, jak pomateně tančí za horečného bubnování tympánů, chřestění oplzlých kastanět a maniakálního kvílení zdušených rohů, jejichž neutuchající žalozpěvy se vlnivě zvedaly a klesaly jako příboj nesvatého asfaltového oceánu. Viděl jsem tuto podívanou, říkám, a jako v mysli slyšel rouhavé burácení průvodní kakofonie. Bylo to vřeštivé naplnění veškeré hrůzy, kterou kdy ono mrtvolné město probudilo v mé duši, a já zapomněl na všechno nabádání, abych mlčel, a křičel jsem a křičel a křičel, jak mi povolily nervy, a stěny kolem mne se otřásly. Když blesk dohasl, viděl jsem, že se chvěje i můj hostitel, otřesný výraz strachu napůl smazal hadí zrůznění vztekem, jež vyvolaly mé výkřiky. Zapotácel se, chytil se záclon jako já před chvílí a divoce kroutil hlavou jako štvané zvíře. Bůh ví, že měl proč, neboť jakmile dozněly mé výkřiky, ozval se jiný zvuk, tak pekelně sugestivní, že mě jen otupělost citů zachovala při rozumu a vědomí. Bylo to pravidelné, pokradmé skřípání schodů za zamčenými dveřmi, jako když po nich stoupá zástup bosý, anebo na kožených podešvích, a konečně opatrné, cílevědomé zaharašení mosazné závory, jež se leskla v mdlém světle svíček. Stařec se po mně sápal a plival v tom zatuchlém vzduchu, hrdelně vykřikoval a kymácel se i se žlutou záclonou, kterou svíral. "Úplněk - proklatě - ty... ty kňouravý pse - ty jsi je přivolal, a oni si pro mne přišli! Nohy v mokasínech - mrtví - Bůh vás zatrať, rudí ďábli, já vám neotrávil rum - cožpak jsem neuchránil vaše morová kouzla? - vy jste se uchlastali, proklatci, a chcete vinit farmáře - pusťte! Nesahejte na tu závoru - nic pro vás nemám -." Tu dveřními panely zatřáslo trojí pomalé a uvážlivé zaklepání a šílenému mágovi vystoupila z úst bílá pěna. Jeho úlek se změnil v zocelené zoufalství a ponechal mu prostor k novému vzepětí vzteku proti mně, připotácel se o krok blíž ke stolu, o jehož hranu jsem se opíral. Záclony, jež stále svíral pravou rukou, zatímco se levou sápal po mně, se napjaly a konečně se zřítily z vysoké konzoly. Tak vpustily do pokoje záplavu světla toho měsíce v úplňku, jejž předtím věštila projasňující se obloha. V zelenkavých paprscích světlo svíček zbledlo a plesnivým pokojem se rozlézalo zdání ještě hlubšího rozkladu, s tím červotočivým obložením, pronesenou podlahou, otlučenou krbovou římsou, vratkým nábytkem a potrhanými závěsy. Rozšířilo se to i na starce, buď z téhož zdroje, nebo z jeho strachu a rozčilení, a viděl jsem, jak se scvrkává a černá, zatímco se potácel blíž a snažil se mě rozsápat supími pařáty. Jen oči mu zůstaly celé a plály šlehající, rozšklebenou září, jež rostla tím víc, jak tvář kolem nich černala a menšila se. Klepání se ozývalo s větší naléhavostí a tentokrát se v něm ozval náznak kovu. Černá věc naproti mně se stala pouhou hlavou s očima, jež se bezmocně snažila připlazit se přes propadlou podlahu ke mně a chvilkami vyplivovala chabé sliny nesmrtelné zášti. Na chatrnou výplň zaútočily rychlé a drtivé rány a spatřil jsem lesk tomahawku, když rozpoltil tříštící se dřevo. Nepohnul jsem se, protože jsem nemohl, ale omámeně jsem přihlížel, jak se dveře rozpadly a vpustily mohutný beztvarý příliv černé hmoty s hvězdičkami svítících zlostných očí. Tekl hustě, jako když nafta protrhne shnilou hráz, překotil židli, jak se rozléval, a nakonec vtekl pod stůl a přes pokoj tam, kde na mě dosud planoucím zrakem pohlížela zčernalá hlava. Zavřel se nad tou hlavou, zcela ji pohltil a v příštím okamžiku začal ustupovat, vlekl své neviditelné břímě, mne se ani nedotkl a valil se zpátky černým vchodem a po schodech, jež vrzaly jako předtím, ale v opačném pořadí. Pak podlaha konečně povolila a já jsem se zatajeným dechem sklouzl do noční komnaty dole, ústa plná pavučin, napůl omdlelý děsem. Zelený měsíc svítící rozbitými okny dovnitř mi ukázal pootevřené dveře haly, a když jsem vstával z podlahy zasypané omítkou a vyprošťoval se z propadlého stropu, viděl jsem, jak se kolem nich přehnala strašná černá řeka s desítkami svítících zlověstných očí. Hledala dveře do sklepa, a když je našla, zmizela v nich. Ucítil jsem, že podlaha této dolní místnosti povoluje jako ta hořejší, a tu nahoře něco zapraštělo a kolem okna cosi padalo, zřejmě věžička. Pro tuto chvíli osvobozen z trosek jsem se vyřítil halou k přednímu vchodu, a když jsem jej nedokázal otevřít, uchopil jsem židli, rozbil okno a chvatně vylezl na zanedbaný trávník, kde měsíční světlo tančilo po metr vysoké trávě a plevelu. Zeď byla vysoká a všechny brány zamčené. S pomocí hromady beden v rohu se mi však podařilo na ni vylézt a přitiskl jsem se k veliké kamenné urně, jež tam byla zasazena. Ve svém vyčerpání jsem okolo sebe viděl jen neznámé zdi a okna staré valbové střechy. Strmou ulici, kudy jsem přišel, nebylo nikde vidět a to málo, co jsem viděl, rychle zmizelo v mlze, která se valila od řeky navzdory jasnému měsíčnímu světlu. Náhle se urna, jíž jsem se držel, roztřásla, jako by sdílela mou smrtelnou závrať, v příštím okamžiku se mé tělo řítilo dolů vstříc neznámému osudu. Muž, který mne našel, říkal, že jsem se musel doplazit daleko, přestože jsem měl zpřelámané kosti, protože krvavá stopa se táhla, kam až se odvážil pohlédnout. Sbírající se déšť brzy zahladil tento spojovací článek s dějištěm mého hrůzného zážitku a zprávy nemohly uvést nic víc, než že jsem se neznámo odkud objevil u branky malého tmavého dvorku v Perry Street. Nikdy jsem se nepokoušel o návrat do těch temných bludišť, a ani bych tam nikomu neukázal cestu, kdybych mohl. Kdo nebo co byl ten prastarý tvor, to nemám zdání, ale opakuji, že město je mrtvé a plné netušených hrůz. Kam se poděl on, nevím, já jsem se však vrátil domů k čistým novoanglickým pěšinkám, kde zvečera vane vítr vonící mořem.
Potom jsem v jedné bezesné noci na procházce potkal toho muže. Bylo to v groteskním utajeném dvoře někde v Greenwichi, protože tam jsem se z nevědomosti usadil, když jsem slyšel, že je to přirozený domov básníků a umělců. Prastaré uličky a domy a nečekaná náměstíčka a dvorky mě skutečně okouzlily, takže i když jsem shledal, že básníci a umělci jsou hluční podvodníci, jejichž výjimečnost je pozlátko a jejichž život popírá všechnu tu čistou krásu, která je poezií a uměním, zůstal jsem tam dál z lásky k těmto velebným věcem.
Představoval jsem si je, jaké bývaly za svého rozkvětu, kdy byl Greenwich poklidná vesnička nepohlcená městem, a v hodinách před svítáním, kdy zalezli všichni rozmařilci, jsem bloudíval sám v jejich záhadných zákoutích a dumal o podivných tajích, které tam jistě uložily generace. To udržovalo mou duši při životě a dalo mi to pár těch snů a vidění, po nichž volal básník v mém nitru. Muž na mne narazil kolem druhé jedné oblačné srpnové noci, jak jsem se proplétal řadou oddělených dvorů, nyní přístupných jen neosvětlenými průchody v domech nastavěných mezi nimi, kdysi však tvořivších souvislou síť malebných uliček. Slyšel jsem o nich neurčité pověsti a uvědomil jsem si, že nemohou být na žádné dnešní mapě, ale tím, že byly zapomenuté, mi byly ještě dražší, takže jsem je hledal s dvojnásobnou horlivostí. Teď, když jsem je našel, má dychtivost se opět zdvojnásobila, neboť něco v jejich rozložení neurčitě naznačovalo, že to je možná jen několik z mnoha podobných, a temné, němé protějšky jsou tajně vklíněny mezi vysokými slepými zdmi a opuštěnými zastrčenými činžáky nebo neosvětleně zejí za klenutými vchody, neprozrazeny zástupy mluvícími cizí řečí, anebo střeženy tajnůstkářskými a nesdílnými umělci, jejichž zvyky nevítají publicitu a denní světlo. Oslovil mě bez vyzvání, když si povšiml mého rozpoložení a pohledů, jimiž jsem studoval jisté vchody s klepadly nad schůdky se železným zábradlím, a bledý svit z leptaných nadedveřních světlíků mi slabě ozařoval tvář. Jeho vlastní tvář byla ve stínu a měl na hlavě klobouk se širokou střechou, který dokonale ladil s nemoderním pláštěm, v němž se mu zlíbilo chodit, pocítil jsem však záhadný neklid, ještě než mě oslovil. Postavu měl velmi křehkou, až mrtvolně hubenou, a hlas měl pozoruhodně dutý a tichý, třebaže ne zvláště hluboký. Prý už si mě nejednou povšiml na mých toulkách a vyvodil z toho, že jako on miluji památky minulých let. Nepřál bych si za průvodce někoho za dlouhý čas zběhlého v takovém bádání a znalého místních pozoruhodností, jež zjevný nováček v těchto končinách nemohl ještě poznat? Když mluvil, zahlédl jsem ve žlutém paprsku z osamělého podkrovního okna jeho obličej. Byla to ušlechtilá, dokonce sličná stařecká tvář a zračila se v ní vybranost nezvyklá v tomto věku a na tomto místě. Ale něco mě na ní znepokojovalo téměř stejně silně, jako se mi líbily její rysy - snad byla příliš bílá nebo příliš bezvýrazná, nebo snad příliš nepatřičná v té končině, takže jsem byl jaksi nesvůj. Přesto jsem s ním šel, vždyť hledat starobylou krásu a tajemnost v těch pustých dnech bylo to jediné, co udržovalo mou duši při životě, a považoval jsem za zvláštní přízeň osudu, že jsem narazil na někoho, kdo v příbuzném bádání dospěl o tolik dál než já.
Cosi v té noci nutilo muže v plášti k zamlklosti, a celou hodinu mě vedl kupředu bez zbytečných slov, jen kratičce se zmiňoval o starodávných jménech, datech a změnách a vedl mě převážně gesty, jak jsme se prodírali škvírami, po špičkách procházeli chodbami, přelézali cihlové zídky a jednou po čtyřech lezli nízkým klenutým kamenným průchodem, jehož nezměrná délka a klikatost mě nakonec připravila o poslední zbytek představy, kde jsme. Viděli jsme věci velmi staré a podivuhodné, nebo mi tak alespoň připadaly v bludných paprscích světla, při nichž jsem si je prohlížel, a nikdy nezapomenu na vratké jónské sloupy a žlábkované pilastry, železné ploty s urnovými hlavicemi, půlkruhová okna a malebné nadedveřní světlíky, jež se zdály tím půvabnější a zvláštnější, čím hlouběji jsme zacházeli do tohoto nevyčerpatelného bludiště neznámé starobylosti.Nikoho jsme nepotkali a během času bylo osvětlených oken stále méně. Pouliční svítilny, na něž jsme naráželi, zpočátku byly petrolejové, ve starobylém kosočtvercovém stylu. Později jsem si všiml svítilen se svíčkami a nakonec, když jsme přešli hrozný neosvětlený dvůr, kde mě musel můj průvodce vést svou rukou v rukavici čirou tmou k úzké dřevěné brance ve vysoké zdi, jsme narazili na kousek uličky osvětlené jen lucernami před každým sedmým domem - neuvěřitelně koloniálními plechovými lucernami s kuželovitým vrškem a kulatými dírkami po délce. Ulička vedla strmě do kopce - strměji, než bych považoval v této části New Yorku za možné - a na horním konci ji přehrazovala břečťanem obrostlá zeď soukromého pozemku, nad nímž jsem proti neurčitému světlu na obloze viděl bledou okrouhlou věžičku a rozhoupané koruny stromů. V této zdi byla nízká klenutá branka z černého dubu pobitá hřeby, kterou muž odemkl masivním klíčem. Vzal mě dovnitř a vedl mě naprostou temnotou po zřejmě štěrkové cestičce a konečně po kamenných schodech ke dveřím domu, které odemkl a otevřel mi je. Vstoupili jsme a mně se udělalo mdlo pachem nezměrné zatuchliny, který se nám vyvalil vstříc a který musel být plodem staletí nezdravého rozkladu. Hostitel jako by to nevnímal, a tak jsem ze zdvořilosti mlčel, když mě vedl po točitých schodech, přes halu a do pokoje, jehož dveře za námi zamkl, jak jsem slyšel. Pak jsem viděl, jak zatahuje závěsy na třech oknech s malými tabulkami, která se stěží rýsovala proti světlající obloze, pak přešel ke krbu, zakřesal, rozsvítil dvě svíčky na dvanáctiramenném svícnu a gestem naznačil, že máme mluvit tiše. V tomto slabém osvětlení jsem viděl, že jsme v prostorné, pěkně zařízené, dřevem obložené knihovně z první čtvrtiny osmnáctého století se skvostnými ozdobami nade dveřmi, líbeznou dórskou římsou a velkolepě vyřezávaným obložením krbu s motivy svitků a uren. Nad nabitými policemi knih byly na stěnách rozvěšeny dobře provedené rodinné portréty, všechny zašlé v hádankovitou zatemnělost a zjevně příbuzné s mužem, který mi nyní pokynul na židli u půvabného chippendalovského stolu. Než se posadil za stůl proti mně, na okamžik se jako v rozpacích zarazil, pak pomalu sňal rukavice, širák a plášť a stál teatrálně odhalen v úplném kostýmu z doby krále Jiřího od copu a krejzlíku po kalhoty ke kolenům, hedvábné punčochy a boty s přezkami, jichž jsem si do té doby nevšiml. Pomalu se spustil na židli s lyrovitým opěradlem a začal si mě bedlivě prohlížet. Bez klobouku se jevil prastarý, což předtím nebylo tak vidět, a mne napadlo, zda jednou z příčin mého znepokojení nebyly tyto nepostřehnutelné známky jedinečné dlouhověkosti. Když posléze promluvil, jeho měkký, dutý a starostlivě tlumený hlas se najednou třásl, a tu a tam jsem ho sledoval jen s velkými obtížemi, když jsem naslouchal rozechvělý úžasem a zpola nepřiznanými obavami, které každým okamžikem rostly. "Vidíte, pane," začal můj hostitel, "muže velmi výstředních zvyků, který se za svůj kostým nepotřebuje omlouvat osobě vaší bystrosti a sklonů. Vzpomínaje lepších časů, neváhal jsem chopit se jejich způsobů a přijmout jejich odění a vystupování, taková libůstka nikoho neuráží, nestaví-li se na odiv. Mým šťastným údělem bylo, že jsem si zachoval venkovské sídlo svých předků, třebaže bylo pohlceno dvěma městy, nejprve Greenwichem, který dostavěli až sem po roce 1800, pak New Yorkem, který kolem roku 1830 navázal. Bylo mnoho důvodů držet toto místo v rodině a nezanedbával jsem plnění takových závazků. Farmář, který dům zdědil v roce 1768, studoval jistá umění a učinil jisté objevy v souvislosti s vlivy, jimiž se vyznačoval právě tento kousek půdy a velice si zasloužil nejsilnějšího střežení.
Hodlám vám v nejpřísnější tajnosti ukázat některých zvláštních účinků těch umění a objevů, a věřím, že mohu dát na svůj úsudek a spolehnout na váš zájem i důvěryhodnost."Odmlčel se, ale já dokázal jen přikývnout. Už jsem řekl, že jsem měl obavy, avšak pro mou duši nebylo nic zhoubnější než hmotařský denní svět Nového Yorku, a ať už byl tento muž neškodný výstředník, nebo vládl nebezpečným uměním, neměl jsem na vybranou, musel jsem za ním, abych ukojil svou zvídavost na čemkoli, co mohl nabídnout. Naslouchal jsem tedy.
"Mému - předkovi," pokračoval tiše, "se zdálo, že ve vůli lidstva přebývají jisté velmi pozoruhodné vlastnosti, vlastnosti netušené ovládající netoliko skutky vlastní i cizí, ale každý druh síly a látky v přírodě, a nad mnohými živly a rozměry se zdají vševládnějšími než sama Příroda. Smím říci, že nedbal na svatost věcí tak velkých jako prostor a čas a podivně využil obřadů jistých indiánských míšenců, kteří kdysi tábořili na tomto pahorku? Ti Indiáni se vztekali, když se dům stavěl, a dotěrně až běda chtěli navštěvovat zdejší prostory za úplňku.
Roky se měsíc co měsíc přikrádali před zeď, kdykoli to šlo, a tajně konali jisté obřady. A tu je v osmašedesátém nový farmář přistihl a ustrnul nad tím, co viděl. Pak s nimi vyjednával a vyměnil svobodný přístup na svou půdu za přesné poznání toho, co činili, vypověděli, že jejich dědové získali část svých obyčejů od rudošských předků a část od jednoho starého Holanďana v čase provincií. Mor na ně! Bojím se, že jim farmář dal prašpatný rum - zda úmyslně, kdož ví - neb týden na to byl jediným živým, kterýž znal tajemství, jež vyzvěděl. Vy, pane, jste prvním cizincem, kterýž se doslechl, že je zde tajemství, a hrom mě bac, nebyl bych si troufal plést se těm - mocnostem - do cesty, nebýt vy sám tak dychtivý zašlých věcí." Otřásl jsem se, když se ten muž rozpovídal - a dialektem jiné doby. Pokračoval. "Musíte však vědět, pane, že to, co - farmář - od těch divošských zmetků vyzvěděl, byla jen částka učenosti, kterouž získal. Nebyl pronic zanic v Oxfordu a nemluvil naprázdno s jistým dávným alchymistou a astrologem v Paříži. Poučil se konečně, že celý svět je toliko dým našeho rozumu, pro sprostý dav nepolapitelný, leč pro moudré cosi, co mohou vdechovat a vydechovat jako obláček prvotřídního virginského tabáku. Můžeme si okolo sebe vytvořit, co chceme, co nechceme, to můžeme odvanout. Neříkám, že je to plně tělesně pravdivé, je to však dostatečně pravdivé na to, abychom si občas posloužili roztomilou podívanou. Hádám, že by vás pobavilo spatřit nějaká jiná léta lépe, než vám dopřává fantazie, proto prosím, zadržte úlek z toho, co vám hodlám ukázat. Postupte k oknu a buďte zticha." Hostitel mě nyní vzal za ruku, aby mě odtáhl k jednomu ze dvou oken v dlouhé stěně nelibovonného pokoje, a při prvním doteku jeho prstů bez rukavic mě zamrazilo. Jeho tělo, sice suché a pevné, bylo jako led, a málem jsem ucukl. Opět jsem však pomyslel na prázdnotu a hrůzu skutečnosti a směle jsem se připravil následovat jej, kamkoli mě povede. Sotva jsme došli k oknu, roztáhl žluté hedvábné záclony a ukázal mi černou tmu venku. Pak jako odpověď na vemlouvavý pohyb hostitelovy ruky prošlehl krajinou horký blesk a já spatřil moře bujného listí - neposkvrněného listí, ne moře střech, které by očekávala každá střízlivá mysl. Napravo ode mne se zlomyslně zaleskl Hudson a v dálce jsem spatřil nezdravý třpyt obrovského slaného močálu se souhvězdími neklidných světlušek. Blesk pohasl a voskovou tvář letitého čarodějníka ozářil zlý úsměv.
"To bylo před mým časem - před časem nového farmáře. Zkusme to prosím znovu." Bylo mi mdlo, ještě více mdlo než po styku s odpornou moderností toho prokletého velkoměsta."Dobrý Bože!" zašeptal jsem, "můžete tohle udělat s každou dobou?" A když přikývl a odhalil černé pahýly někdejších žlutých tesáků, chytil jsem se křečovitě záclon, abych neupadl. Podržel mě však tím strašným ledovým pařátem a znovu udělal to vemlouvavé gesto. A zase šlehl blesk - tentokrát však ukázal výjev ne zcela cizí. Byl to Greenwich, ten starý Greenwich, tu a tam střecha nebo řada domů, jak je známe dnes, ale s krásnými zelenými pěšinami a poli a kusy travnatých pastvin. Vzadu se dosud třpytil močál, ale ještě dále jsem viděl věže toho, co tehdy bylo celým New Yorkem, Trojice, Svatý Pavel a Cihlový kostel dominovaly svým bratrům a nad celým výjevem se vznášel lehký opar dýmu z hořícího dříví. Těžce jsem dýchal, ani ne tak nad tou podívanou jako nad možnostmi, jichž se s děsem domýšlela má obraznost. "Můžete - odvažujete se - jít daleko?" řekl jsem s bázní, a myslím, že ji na okamžik sdílel, ale zlý úšklebek se vrátil. "Daleko? Z toho, co já jsem viděl, byste vy na místě zešílel a zkameněl! Zpět, zpět - vpřed, vpřed - tak koukej, ty nedomrlá nicko!" A jak nehlasně zavrčel ta slova, zopakoval své gesto a na obloze vyvolal blesk oslepivější než oba předešlé. Plné tři vteřiny jsem viděl to pandemonium a podívaná těch vteřin mě bude nadosmrti mučit ve snách. Viděl jsem nebe prolezlé podivnými létavými tvory a pod nimi pekelně černé město obřích kamenných teras s bezbožnými pyramidami surově vrhanými proti měsíci a ďábelskými světly hořícími z nesčíslných oken. A na vzdušných ochozech jsem viděl hnusné hemžení žlutých, šikmookých obyvatel města v hrozně rudých a oranžových šatech, jak pomateně tančí za horečného bubnování tympánů, chřestění oplzlých kastanět a maniakálního kvílení zdušených rohů, jejichž neutuchající žalozpěvy se vlnivě zvedaly a klesaly jako příboj nesvatého asfaltového oceánu. Viděl jsem tuto podívanou, říkám, a jako v mysli slyšel rouhavé burácení průvodní kakofonie. Bylo to vřeštivé naplnění veškeré hrůzy, kterou kdy ono mrtvolné město probudilo v mé duši, a já zapomněl na všechno nabádání, abych mlčel, a křičel jsem a křičel a křičel, jak mi povolily nervy, a stěny kolem mne se otřásly. Když blesk dohasl, viděl jsem, že se chvěje i můj hostitel, otřesný výraz strachu napůl smazal hadí zrůznění vztekem, jež vyvolaly mé výkřiky. Zapotácel se, chytil se záclon jako já před chvílí a divoce kroutil hlavou jako štvané zvíře. Bůh ví, že měl proč, neboť jakmile dozněly mé výkřiky, ozval se jiný zvuk, tak pekelně sugestivní, že mě jen otupělost citů zachovala při rozumu a vědomí. Bylo to pravidelné, pokradmé skřípání schodů za zamčenými dveřmi, jako když po nich stoupá zástup bosý, anebo na kožených podešvích, a konečně opatrné, cílevědomé zaharašení mosazné závory, jež se leskla v mdlém světle svíček. Stařec se po mně sápal a plival v tom zatuchlém vzduchu, hrdelně vykřikoval a kymácel se i se žlutou záclonou, kterou svíral. "Úplněk - proklatě - ty... ty kňouravý pse - ty jsi je přivolal, a oni si pro mne přišli! Nohy v mokasínech - mrtví - Bůh vás zatrať, rudí ďábli, já vám neotrávil rum - cožpak jsem neuchránil vaše morová kouzla? - vy jste se uchlastali, proklatci, a chcete vinit farmáře - pusťte! Nesahejte na tu závoru - nic pro vás nemám -." Tu dveřními panely zatřáslo trojí pomalé a uvážlivé zaklepání a šílenému mágovi vystoupila z úst bílá pěna. Jeho úlek se změnil v zocelené zoufalství a ponechal mu prostor k novému vzepětí vzteku proti mně, připotácel se o krok blíž ke stolu, o jehož hranu jsem se opíral. Záclony, jež stále svíral pravou rukou, zatímco se levou sápal po mně, se napjaly a konečně se zřítily z vysoké konzoly. Tak vpustily do pokoje záplavu světla toho měsíce v úplňku, jejž předtím věštila projasňující se obloha. V zelenkavých paprscích světlo svíček zbledlo a plesnivým pokojem se rozlézalo zdání ještě hlubšího rozkladu, s tím červotočivým obložením, pronesenou podlahou, otlučenou krbovou římsou, vratkým nábytkem a potrhanými závěsy. Rozšířilo se to i na starce, buď z téhož zdroje, nebo z jeho strachu a rozčilení, a viděl jsem, jak se scvrkává a černá, zatímco se potácel blíž a snažil se mě rozsápat supími pařáty. Jen oči mu zůstaly celé a plály šlehající, rozšklebenou září, jež rostla tím víc, jak tvář kolem nich černala a menšila se. Klepání se ozývalo s větší naléhavostí a tentokrát se v něm ozval náznak kovu. Černá věc naproti mně se stala pouhou hlavou s očima, jež se bezmocně snažila připlazit se přes propadlou podlahu ke mně a chvilkami vyplivovala chabé sliny nesmrtelné zášti. Na chatrnou výplň zaútočily rychlé a drtivé rány a spatřil jsem lesk tomahawku, když rozpoltil tříštící se dřevo. Nepohnul jsem se, protože jsem nemohl, ale omámeně jsem přihlížel, jak se dveře rozpadly a vpustily mohutný beztvarý příliv černé hmoty s hvězdičkami svítících zlostných očí. Tekl hustě, jako když nafta protrhne shnilou hráz, překotil židli, jak se rozléval, a nakonec vtekl pod stůl a přes pokoj tam, kde na mě dosud planoucím zrakem pohlížela zčernalá hlava. Zavřel se nad tou hlavou, zcela ji pohltil a v příštím okamžiku začal ustupovat, vlekl své neviditelné břímě, mne se ani nedotkl a valil se zpátky černým vchodem a po schodech, jež vrzaly jako předtím, ale v opačném pořadí. Pak podlaha konečně povolila a já jsem se zatajeným dechem sklouzl do noční komnaty dole, ústa plná pavučin, napůl omdlelý děsem. Zelený měsíc svítící rozbitými okny dovnitř mi ukázal pootevřené dveře haly, a když jsem vstával z podlahy zasypané omítkou a vyprošťoval se z propadlého stropu, viděl jsem, jak se kolem nich přehnala strašná černá řeka s desítkami svítících zlověstných očí. Hledala dveře do sklepa, a když je našla, zmizela v nich. Ucítil jsem, že podlaha této dolní místnosti povoluje jako ta hořejší, a tu nahoře něco zapraštělo a kolem okna cosi padalo, zřejmě věžička. Pro tuto chvíli osvobozen z trosek jsem se vyřítil halou k přednímu vchodu, a když jsem jej nedokázal otevřít, uchopil jsem židli, rozbil okno a chvatně vylezl na zanedbaný trávník, kde měsíční světlo tančilo po metr vysoké trávě a plevelu. Zeď byla vysoká a všechny brány zamčené. S pomocí hromady beden v rohu se mi však podařilo na ni vylézt a přitiskl jsem se k veliké kamenné urně, jež tam byla zasazena. Ve svém vyčerpání jsem okolo sebe viděl jen neznámé zdi a okna staré valbové střechy. Strmou ulici, kudy jsem přišel, nebylo nikde vidět a to málo, co jsem viděl, rychle zmizelo v mlze, která se valila od řeky navzdory jasnému měsíčnímu světlu. Náhle se urna, jíž jsem se držel, roztřásla, jako by sdílela mou smrtelnou závrať, v příštím okamžiku se mé tělo řítilo dolů vstříc neznámému osudu. Muž, který mne našel, říkal, že jsem se musel doplazit daleko, přestože jsem měl zpřelámané kosti, protože krvavá stopa se táhla, kam až se odvážil pohlédnout. Sbírající se déšť brzy zahladil tento spojovací článek s dějištěm mého hrůzného zážitku a zprávy nemohly uvést nic víc, než že jsem se neznámo odkud objevil u branky malého tmavého dvorku v Perry Street. Nikdy jsem se nepokoušel o návrat do těch temných bludišť, a ani bych tam nikomu neukázal cestu, kdybych mohl. Kdo nebo co byl ten prastarý tvor, to nemám zdání, ale opakuji, že město je mrtvé a plné netušených hrůz. Kam se poděl on, nevím, já jsem se však vrátil domů k čistým novoanglickým pěšinkám, kde zvečera vane vítr vonící mořem.
On
(He)
H.P. Lovecraft