V mých zmučených uších bez přestání zní přízračné třepetání a pleskání a vzdálený tichý štěkot jakoby nějakého obrovského psa. Není to sen - není to, obávám se, ani šílenství; stalo se už totiž příliš mnoho na to, abych ještě měl tyto milosrdné pochybnosti.
St. John je zohavená mrtvola; jen já vím proč, a mé poznání je takové, že se chystám vystřelit si mozek, jen abych nebyl zohaven také tak. Neosvětlenými, nekonečnými chodbami příšerné fantazie se nese černá beztvará Nemesis, která mě dohání k sebezničení.
Kéž nebe odpustí pošetilost a morbidnost, jež nás oba dovedly k tak obludnému osudu! Omrzela nás všednost prozaického světa, kde brzy zvětrávají i radosti romantiky a dobrodružství, a tak jsme se St. Johnem s nadšením přijímali kdekteré estetické a intelektuální hnutí, jež slibovalo úlevu od zničující nudy. Hádanky symbolistů a extáze prerafaelitů, to vše nám ve svém čase patřilo, ale každé nové naladění příliš brzy vyčerpalo svou rozptylující novost a přitažlivost.
Jen ponurá filozofie dekadentů nám mohla pomoci, a v ní jsme nacházeli sílu pouze tím, že jsme postupně zvětšovali hloubku a ďábelskost svých pátrání. Baudelaire i Huysmans nás brzy přestali vzrušovat a nakonec nám zůstaly jen přímé stimuly nepřirozených osobních zážitků a dobrodružství. Právě tato strašlivá emocionální potřeba nás nakonec dovedla na onu odpornou dráhu, o níž se i ve svém současném stavu zmiňuji ostýchavě a plaše - k té ohavné krajnosti lidské nehoráznosti, odpuzujícímu vylupování hrobů.
Nemohu odhalit podrobnosti našich otřesných výprav, ba ani zčásti vypočíst nejhorší trofeje, jež zdobily bezejmenné muzeum, které jsme zbudovali ve velkém kamenném domě, kde jsme spolu bydleli sami a bez služebnictva. Naše muzeum bylo rouhavé, nepředstavitelné místo, kde jsme se satanským vkusem neurotických labužníků shromáždili celý vesmír hrůzy a rozkladu, aby vzrušoval naše omrzelé smysly. Byla to tajná místnost hluboko, hluboko pod zemí, kde obrovští okřídlení démoni vytesaní z bazaltu a onyxu vyvrhovali z rozšklebených tlam příšerné zelené a oranžové světlo a skryté vzdušné trubky čeřily obrysy chorovodu červených mrtvolných zjevů vetkaných do bohatých černých závěsů v kaleidoskopickém tanci smrti. Těmito trubkami podle libostí přicházely vůně, po nichž naše nálady nejvíc prahly; někdy vůně bledých pohřebních lilií, někdy narkotické kadidlo vysněných východních svatyní zemřelých králů, a někdy - třesu se, když na to vzpomenu! - strašný, duši převracející puch rozkopaného hrobu.
Okolo stěn této odpudivé komnaty byly střídavě vitríny s prastarými mumiemi a pohlednými, jako živými těly, dokonale vycpanými a vydělanými balzamovačským uměním, a s pomníky ukradenými na nejstarších hřbitovech světa. Roztroušené výklenky obsahovaly lebky všech tvarů a hlavy zachované v různých stadiích rozkladu. Daly se tam najít hnijící lysé hlavy starých šlechticů i svěží zářivé zlaté hlavičky pohřbených dětí.
Byly tam sochy a obrazy, všechny na ďábelské náměty, a některé byly dílem St. Johnovým a mým. Zamčené desky svázané ve vydělané lidské kůži obsahovaly jisté neznámé a nepojmenovatelné kresby, jež podle pověsti zhotovil Goya, ale neodvážil se k ním přiznat. Byly tam nechutné hudební nástroje, smyčcové, plechové i dřevěné dechové, na nichž jsme se St. Johnem někdy vytvářeli disonance skvěle morbidní a kakodémonicky příšerné, zatímco v mnoha vykládaných ebenových skříňkách spočívala nejneuvěřitelnější a nejnepředstavitelnější pestrá směs věcí vy loupených z hrobek, jakou kdy shromáždilo lidské šílenství a zvrhlost. Právě o této kořisti zejména nesmím mluvit - díky bohu, že jsem měl odvahu ji zničit dlouho předtím, než jsem pomyslel na zničení sebe sama!
Loupežné výpravy, na nichž jsme shromáždili své nevýslovné poklady, byly vždy umělecky pamětihodné události. Nebyli jsme žádní sprostí vykrádači hrobů, ale pracovali jsme jen za určitých podmínek - nálady, krajiny, prostředí, počasí, noční doby a měsíčního světla Tyto kratochvíle byly pro nás nejvybranější formou estetického výrazu a věnovali jsme puntičkářskou technickou péči podrobnostem. Nevhodná krajina, rušivý světelný efekt nebo neobratné zacházení s vlhkou hlínou by pro nás téměř úplně zmařily to extatické vzrušení, jež následovalo po exhumaci nějakého zlověstného, šklebivého tajemství gemě. Naše pátrání po nových scénách a pikantnostech bylo horečné a nenasytné. St. John byl vždy vůdcem a on nás také nakonec dovedl na to výsměšné, prokleté místo, které na nás přivedlo naši ohavnou a nevyhnutelnou sudbu.
Jaký zlý osud nás vylákal na onen strašný holandský hřbitov? Myslím, že temná pověst a legendy, vyprávění o komsi pohřbeném již pět století, kdo sám býval ve své době vykrádačem hrobu a ukradl mocný předmět z jednoho vznešeného hrobu. Vidím ten výjev v těchto posledních okamžicích - bledý podzimní měsíc nad hroby vrhá dlouhé, hrůzné stíny; groteskní stromy zachmuřeně splývají vstříc zanedbané trávě a drolícím se deskám; veliká hejna podivně obrovských netopýrů létají přes kotouč měsíce; starobylý, břečťanem zarostlý kostel ukazuje mohutným přízračným prstem k smavé obloze; světélkující hmyz tančí jako smrtné ohníčky pod tisy ve vzdáleném zákoutí; vůně humusu, rostlinstva a méně vysvětlitelných věcí se mdle mísí s nočním větrem, který vane přes bažiny a moře; a nejhorší ze všeho, tichý, hluboký štěkot nějakého obrovského psa, kterého jsme neviděli ani nemohli přesně určit, odkud se ozývá. Když jsme slyšeli ten náznak štěkotu, otřásli jsme se, protože se nám vybavilo vyprávění venkovanu, neboť ten, koho jsme hledali, byl před staletími nalezen právě na tomto místě, potrhán a zohaven drápy a zuby nějaké nepopsatelné šelmy.
Vzpomínám si, jak jsme kopali ve vykrádačově hrobě svými rýči a jak nás vzrušoval obraz nás samých, hrobu, bledého přihlížejícího měsíce, hrozných stínů, groteskních stromů, titánských netopýrů, starobylého kostela, tančících smrtných ohníčků nechutných pachů, jemně sténajícího nočního větru a podivného, zpola slyšeného štěkotu odnikud, jehož objektivní existencí jsme si stěží mohli být jisti.
Potom jsme narazili na hmotu tvrdší než vlhký humus a spatřili trouchnivějící obdélnou truhlu s nánosem minerálních usazenin z dlouho nenarušené půdy. Byla neuvěřitelně tvrdá a silná, ale tak stará, že jsme ji nakonec vypáčili a popásli se očima na tom, co bylo uvnitř.
Mnoho - podivuhodně mnoho - zůstalo z objektu, přestože uplynulo pět set let. Kostra, místy sice rozdrcená čelistmi tvora který ji usmrtil, držela pohromadě překvapivě pevně a my jsme požitkářsky prohlíželi čistou bílou lebku a její dlouhé pevné zuby a prázdné důlky, jež kdysi planuly stejným hřbitovním zápalem jako náš. V rakvi ležel amulet zvláštní a exotické práce, který spáč zřejmě nosíval na krku. Byla to podivně stylizovaná postava nahrbeného okřídleného psa nebo sfingy s polopsím obličejem, skvěle vyřezaná starobylým orientálním způsobem z kousku zeleného nefritu. Její výraz byl krajně odpudivý vyzařovala z něho smrt, zvířeckost a zloba současně. Okolo podstavce byl nápis písmem, jež nepoznal ani St. John, ani já, ' a vespod byla jako značka výrobce vyryta groteskní a hrozivá lebka.
Jakmile jsme tento amulet spatřili, věděli jsme, že jej musíme ' mít, že jedině tento poklad je naše logická kořist ze staletého hrobu. I kdyby byly jeho obrysy neznámé, bývali bychom po něm zatoužili, ale když jsme se podívali blíže, viděli jsme, že docela neznámý není. jistě, byl cizí všemu umění a literatuře, které znají duševně zdraví a vyrovnaní čtenáři, ale poznali jsme v něm věc, na kterou v zapovězeném Necronomiconu naráží šíle ný Arab Abdul Alhazred; příšerný symbol duše kultu požíračů mrtvol z nedostupného Lengu ve Střední Asii. Až příliš dobře jsme pozorovali zlověstné linie popsané starým arabským démonologem, rysy, jak napsal, převzaté z jakéhosi tajemného nadpřirozeného zjevení duší těch, kteří znepokojovali a ohlodávali mrtvé.
Uchopili jsme zelený nefritový předmět, naposledy jsme po. hlédli na vybělenou tvář jeho majitele s jámami místo očí a zavřeli hrob tak, jak jsme jej našli. Jak jsme spěchali z ohavného místa s ukradeným amuletem v St. Johnově kapse, měli jsme dojem, že se netopýři houfně snášejí k zemi, kterou jsme tak nedávno rozhrabali, jako by hledali nějakou prokletou a nesvatou potravu. Ale podzimní měsíc svítil slabě a bledě a jistotu jsme nezněli.
Právě tak jsme měli dojem, když jsme nazítří vypluli z Holandska k domovu, že v pozadí slyšíme slabý vzdálený štěkot nějakého obrovského psa. Ale podzimní vítr sténal smutně a mdle a jistotu jsme neměli.
Ani ne za týden po našem návratu do Anglie se začaly dít divné věci. Žili jsme jako poustevníci, bez přátel, sami a bez služebnictva v několika pokojích starobylého venkovského sídla na pustém vřesovišti, kam nikdo nechodíval, takže na naše dveře jen málokdy zaklepal host.
Nyní nás však v noci často znepokojovalo nějaké Pátrání nejen okolo dveří, ale i kolem oken, a to v poschodí stejně jako v přízemí. Jednou se nám zdálo, že veliké neprůhledné tělo zastřelo okno knihovny, když do něho svítil měsíc, a jindy jsme měli dojem, že slyšíme nedaleko třepotání či pleskání. Pátrání nikdy nic neodhalilo, a tu jsme ty jevy začali připisovat obrazotvornosti, která v našich uších stále oživovala ten slabý vzdálený štěkot, který jsme se domnívali slyšet na holandském hřbitově. Nefritový amulet odpočíval ve výklenku v našem muzeu a někdy jsme před ním zapalovali zvláštně navoněnou svíci. V Alhazredově Necronomiconu jsme se dočetli mnohé o jeho vlastnostech a o vztahu duší a přízraků k předmětům, jež symbolizoval; a co jsme četli, to nás zneklidňovalo.
A pak přišla hrůza. Jedné noci, 24. září 19-, jsem uslyšel zaklepání na dveře své komnaty. Domníval jsem se, že je to St. John, a pozval jsem klepajícího dál, ale odpověděl mi jen ostrý smích. Na chodbě nebyl nikdo. Když jsem vzbudil St. Johna ze spánku, prohlásil, že o ničem neví, a dostal stejný strach jako já. Té noci se pro nás slabý, vzdálený štěkot psa nad vřesovištěm stal jistou a děsivou skutečností.
Čtyři dny nato, když jsme byli oba ve skrytém muzeu, ozvalo se tiché, opatrné zaškrabání na jednoduché dveře, jež vedly na tajné schodiště do knihovny. Náš úlek se nyní rozdělil, protože kromě strachu z neznáma jsme se vždy děsili, že by naše hrůzná sbírka mohla být odhalena. Zhasili jsme všechna světla, připlížili se ke dveřím a prudce je otevřeli; nato jsme pocítili nevysvětlitelný závan vzduchu a slyšeli něco jako vzdalující se směs ševelení, chichotání a artikulovaného blábolení. Šíleli jsme, snili jsme, nebo jsme byli při zdravém rozumu? Nepokoušeli jsme se to rozhodnout. Uvědomili jsme si pouze s nejčernějšími obavami, že to zřejmě netělesné blábolení bylo nade všechnu pochybnost v holandštině.
Od té doby jsme žili v rostoucí hrůze a obluzení. Lpěli jsme na myšlence, že nás život v nepřirozeném vzrušení společně dohání k šílenství ale někdy se nám víc líbilo dramatizovat se jako oběti jakési plíživé a úděsné sudby. Bizarní jevy již byly tak časté, že jsme je přestali počítat. Náš osamělý dům se zdál ožívat přítomností nějaké zlovolné bytosti, jejíž povahu jsme nemohli uhodnout, a každou noc se přes větrné vřesoviště nesl ten démonický štěkot, vždy hlasitěji a hlasitěji. 29. října jsme našli v měkké hlíně pod oknem knihovny řadu stop, jaké vůbec nelze popsat. Mátly nás stejně jako hordy velikých netopýrů, kteří obletovali staré sídlo v nebývalém a rostoucím počtu.
Hrůza vyvrcholila 18. listopadu, když se St. John po setmění vracel z ponurého nádraží a vrhl se na něj jakýsi strašný masožravý tvor a rozsápal jej na cáry. Jeho výkřiky dolehly až do domu a já přispěchal k strašlivému výjevu právě včas, abych zaslechl třepetání křídel a zahlédl jakýsi neurčitý černý oblak, rýsující se proti měsíci.
Můj přítel umíral, a když jsem ho oslovil, nebyl už schopen souvislého slova. Dokázal jen zašeptat: „Ten amulet - ta prokletá věc -"
Potom se zhroutil, netečná hromádka rozsápaného masa. Druhý den o půlnoci jsem jej pohřbil v jedné z našich zanedbaných zahrad a nad jeho tělem jsem zamumlal jeden z ďábelských obřadů, které miloval, dokud byl živ. Když jsem pronesl poslední démonickou větu, z dálky jsem zaslechl na vřesovišti tichý štěkot nějakého obřího psa. Měsíc zářil, ale neodvážil jsem se na něj pohlédnout. A když jsem na šerosvitném vřesovišti spatřil široký mlhavý stín, jak se nese od pahorku k pahorku, zavřel jsem oči a vrhl se tváří k zemi. Když jsem, nevím za jak dlouho, roztřeseně vstal, dopotácel jsem se do domu a vykonal otřesný obřad poddanosti před schránou se zeleným nefritovým amuletem.
Bál jsem se dál bydlet sám ve starobylém domě na vřesovišti a nazítří jsem odjel do Londýna. Amulet jsem vzal s sebou, ale nejdřív jsem spálil a zakopal všechny ostatní bezbožné předměty ze sbírky v muzeu. Ale po třech nocích jsem opět uslyšel štěkot a do týdne jsem cítil, jak se na mě upírají cizí oči, kdykoli se setmělo. Jednou večer, když jsem se procházel po Viktoriině nábřeží a lačně nasával vzduch, viděl jsem, jak odraz jedné lampy ve vodě zamžilo cosi černého. Přehnal se kolem vítr, silnější než noční vítr, a já věděl, že to, co postihlo St. Johna, musí brzy postihnout i mne.
Druhý den jsem pečlivě zabalil zelený nefritový amulet a vyplul do Holandska Nevěděl jsem, jaké smilování čekám od toho, když tu věc vrátím jejímu tichému, spícímu majiteli, ale cítil jsem, že se musím pokusit o jakýkoli myslitelný logický krok. Co je ten pes a proč mě pronásleduje, bylo doposud nejasné; avšak poprvé jsem ten štěkot uslyšel na onom starobylém hřbitově a všechny následující události včetně posledních šeptaných slov St. Johnových potvrzovaly souvislost kletby s krádeží amuletu. Proto jsem propadl nejhlubšímu zoufalství, když jsem v hostinci v Rotterdamu zjistil, že mě o tento jediný prostředek záchrany připravili zloději.
Toho večera byl štěkot hlasitý a ráno jsem se dočetl o nevýslovném skutku v nejhnusnější části města. Luza byla zděšena, neboť na činžovní dům dopadla rudá smrt, překonávající dosavadní nejohavnější zločiny v okolí. V mrzké zlodějské špeluňce byla celá rodina rozsápána čímsi neznámým, co nezanechalo stopy, a lidé v oholí slyšeli celou noc tiché, hluboké, naléhavé Tání jakoby obrovského psa.
A tak jsem konečně opět stál na nekalém hřbitově, kde bledý zimní měsíc vrhal ohavné stíny a stromy bez listí se chmurně skláněly ke zmrzlé uschlé trávě a popraskaným deskám a kostel obrostlý břečťanem ukazoval výsměšně prstem k nepřátelské obloze a noční vítr vyl jako šílenec přes zamrzlé bažiny a zimavá moře. Štěkot byl nyní velmi tichý a zcela ustal, když jsem se přiblížil k prastarému hrobu, jejž jsem kdysi zneuctil, a zaplašil jsem abnormálně velký chumel netopýrů, který okolo něho podivné poletoval.
Nevím, proč jsem tam šel - jedině snad se modlit nebo blekotat šílené prosby a omluvy k té klidné bílé věci, jež ležela uvnitř; ale ať byl můj důvod jakýkoli, zaútočil jsem na promrzlý drn se zoufalým odhodláním, jež zčásti vyvěralo ze mne a zčásti z jakési panovačné vůle mimo mne. Kopání bylo mnohem snazší, než jsem čekal, ačkoli jednu chvíli jsem zažil zvláštní vyrušení, když se ze studené oblohy vrhl střemhlav dolů hubený sup a zběsile kloval do hrobové hlíny, dokud jsem ho nesrazil rýčem. Konečně jsem se dostal k hnijící obdélné truhle a sňal vlhký zkamenělý příkrov. To byl poslední racionální skutek, jaký jsem kdy udělal.
V té staleté rakvi totiž ležela v těsném objetí chumáče veli kých šlachovitých spících netopýrů schoulená ta kostnatá věc. kterou jsme s přítelem oloupili; ne čistá a pokojná, jako jsme ji viděli tenkrát, ale pokrytá spečenou krví a cáry cizího masa a vlasů, a vědoucně po mně mžourala světélkujícími očními důlky a ostré zkrvavené tesáky pokřiveně zívaly na posměch mému nevyhnutelnému údělu. A když z těch rozšklebených čelistí vyšlo hluboké, sardonické zaštěknutí jakoby nějakého obrovského psa, a já viděl, že to ve svém zkrvaveném nečistém pařátu svírá ztracený osudný amulet ze zeleného nefritu, jen. jsem vyvřískl a utíkal jako pominuty', až se můj jekot rozplynul v záchvatech hysterického smíchu.
Šílenství sedlá hvězdný vítr... drápy a zuby broušené staletí mi mrtvol... kanoucí smrt na bakchanáliích netopýrů z noční tmy v troskách pohřbených chrámů Beliálových... A ted', když štěkot té mrtvé bezmasé příšernosti sílí a sílí a kradmé třepetá ní a pleskání prokletých blanitých křídel krouží bliž a blíž, s re volverem v ruce vyhledám zapomnění, jež je mým jediným útočištěm před nepojmenovaným a nepojmenovatelným.
St. John je zohavená mrtvola; jen já vím proč, a mé poznání je takové, že se chystám vystřelit si mozek, jen abych nebyl zohaven také tak. Neosvětlenými, nekonečnými chodbami příšerné fantazie se nese černá beztvará Nemesis, která mě dohání k sebezničení.
Kéž nebe odpustí pošetilost a morbidnost, jež nás oba dovedly k tak obludnému osudu! Omrzela nás všednost prozaického světa, kde brzy zvětrávají i radosti romantiky a dobrodružství, a tak jsme se St. Johnem s nadšením přijímali kdekteré estetické a intelektuální hnutí, jež slibovalo úlevu od zničující nudy. Hádanky symbolistů a extáze prerafaelitů, to vše nám ve svém čase patřilo, ale každé nové naladění příliš brzy vyčerpalo svou rozptylující novost a přitažlivost.
Jen ponurá filozofie dekadentů nám mohla pomoci, a v ní jsme nacházeli sílu pouze tím, že jsme postupně zvětšovali hloubku a ďábelskost svých pátrání. Baudelaire i Huysmans nás brzy přestali vzrušovat a nakonec nám zůstaly jen přímé stimuly nepřirozených osobních zážitků a dobrodružství. Právě tato strašlivá emocionální potřeba nás nakonec dovedla na onu odpornou dráhu, o níž se i ve svém současném stavu zmiňuji ostýchavě a plaše - k té ohavné krajnosti lidské nehoráznosti, odpuzujícímu vylupování hrobů.
Nemohu odhalit podrobnosti našich otřesných výprav, ba ani zčásti vypočíst nejhorší trofeje, jež zdobily bezejmenné muzeum, které jsme zbudovali ve velkém kamenném domě, kde jsme spolu bydleli sami a bez služebnictva. Naše muzeum bylo rouhavé, nepředstavitelné místo, kde jsme se satanským vkusem neurotických labužníků shromáždili celý vesmír hrůzy a rozkladu, aby vzrušoval naše omrzelé smysly. Byla to tajná místnost hluboko, hluboko pod zemí, kde obrovští okřídlení démoni vytesaní z bazaltu a onyxu vyvrhovali z rozšklebených tlam příšerné zelené a oranžové světlo a skryté vzdušné trubky čeřily obrysy chorovodu červených mrtvolných zjevů vetkaných do bohatých černých závěsů v kaleidoskopickém tanci smrti. Těmito trubkami podle libostí přicházely vůně, po nichž naše nálady nejvíc prahly; někdy vůně bledých pohřebních lilií, někdy narkotické kadidlo vysněných východních svatyní zemřelých králů, a někdy - třesu se, když na to vzpomenu! - strašný, duši převracející puch rozkopaného hrobu.
Okolo stěn této odpudivé komnaty byly střídavě vitríny s prastarými mumiemi a pohlednými, jako živými těly, dokonale vycpanými a vydělanými balzamovačským uměním, a s pomníky ukradenými na nejstarších hřbitovech světa. Roztroušené výklenky obsahovaly lebky všech tvarů a hlavy zachované v různých stadiích rozkladu. Daly se tam najít hnijící lysé hlavy starých šlechticů i svěží zářivé zlaté hlavičky pohřbených dětí.
Byly tam sochy a obrazy, všechny na ďábelské náměty, a některé byly dílem St. Johnovým a mým. Zamčené desky svázané ve vydělané lidské kůži obsahovaly jisté neznámé a nepojmenovatelné kresby, jež podle pověsti zhotovil Goya, ale neodvážil se k ním přiznat. Byly tam nechutné hudební nástroje, smyčcové, plechové i dřevěné dechové, na nichž jsme se St. Johnem někdy vytvářeli disonance skvěle morbidní a kakodémonicky příšerné, zatímco v mnoha vykládaných ebenových skříňkách spočívala nejneuvěřitelnější a nejnepředstavitelnější pestrá směs věcí vy loupených z hrobek, jakou kdy shromáždilo lidské šílenství a zvrhlost. Právě o této kořisti zejména nesmím mluvit - díky bohu, že jsem měl odvahu ji zničit dlouho předtím, než jsem pomyslel na zničení sebe sama!
Loupežné výpravy, na nichž jsme shromáždili své nevýslovné poklady, byly vždy umělecky pamětihodné události. Nebyli jsme žádní sprostí vykrádači hrobů, ale pracovali jsme jen za určitých podmínek - nálady, krajiny, prostředí, počasí, noční doby a měsíčního světla Tyto kratochvíle byly pro nás nejvybranější formou estetického výrazu a věnovali jsme puntičkářskou technickou péči podrobnostem. Nevhodná krajina, rušivý světelný efekt nebo neobratné zacházení s vlhkou hlínou by pro nás téměř úplně zmařily to extatické vzrušení, jež následovalo po exhumaci nějakého zlověstného, šklebivého tajemství gemě. Naše pátrání po nových scénách a pikantnostech bylo horečné a nenasytné. St. John byl vždy vůdcem a on nás také nakonec dovedl na to výsměšné, prokleté místo, které na nás přivedlo naši ohavnou a nevyhnutelnou sudbu.
Jaký zlý osud nás vylákal na onen strašný holandský hřbitov? Myslím, že temná pověst a legendy, vyprávění o komsi pohřbeném již pět století, kdo sám býval ve své době vykrádačem hrobu a ukradl mocný předmět z jednoho vznešeného hrobu. Vidím ten výjev v těchto posledních okamžicích - bledý podzimní měsíc nad hroby vrhá dlouhé, hrůzné stíny; groteskní stromy zachmuřeně splývají vstříc zanedbané trávě a drolícím se deskám; veliká hejna podivně obrovských netopýrů létají přes kotouč měsíce; starobylý, břečťanem zarostlý kostel ukazuje mohutným přízračným prstem k smavé obloze; světélkující hmyz tančí jako smrtné ohníčky pod tisy ve vzdáleném zákoutí; vůně humusu, rostlinstva a méně vysvětlitelných věcí se mdle mísí s nočním větrem, který vane přes bažiny a moře; a nejhorší ze všeho, tichý, hluboký štěkot nějakého obrovského psa, kterého jsme neviděli ani nemohli přesně určit, odkud se ozývá. Když jsme slyšeli ten náznak štěkotu, otřásli jsme se, protože se nám vybavilo vyprávění venkovanu, neboť ten, koho jsme hledali, byl před staletími nalezen právě na tomto místě, potrhán a zohaven drápy a zuby nějaké nepopsatelné šelmy.
Vzpomínám si, jak jsme kopali ve vykrádačově hrobě svými rýči a jak nás vzrušoval obraz nás samých, hrobu, bledého přihlížejícího měsíce, hrozných stínů, groteskních stromů, titánských netopýrů, starobylého kostela, tančících smrtných ohníčků nechutných pachů, jemně sténajícího nočního větru a podivného, zpola slyšeného štěkotu odnikud, jehož objektivní existencí jsme si stěží mohli být jisti.
Potom jsme narazili na hmotu tvrdší než vlhký humus a spatřili trouchnivějící obdélnou truhlu s nánosem minerálních usazenin z dlouho nenarušené půdy. Byla neuvěřitelně tvrdá a silná, ale tak stará, že jsme ji nakonec vypáčili a popásli se očima na tom, co bylo uvnitř.
Mnoho - podivuhodně mnoho - zůstalo z objektu, přestože uplynulo pět set let. Kostra, místy sice rozdrcená čelistmi tvora který ji usmrtil, držela pohromadě překvapivě pevně a my jsme požitkářsky prohlíželi čistou bílou lebku a její dlouhé pevné zuby a prázdné důlky, jež kdysi planuly stejným hřbitovním zápalem jako náš. V rakvi ležel amulet zvláštní a exotické práce, který spáč zřejmě nosíval na krku. Byla to podivně stylizovaná postava nahrbeného okřídleného psa nebo sfingy s polopsím obličejem, skvěle vyřezaná starobylým orientálním způsobem z kousku zeleného nefritu. Její výraz byl krajně odpudivý vyzařovala z něho smrt, zvířeckost a zloba současně. Okolo podstavce byl nápis písmem, jež nepoznal ani St. John, ani já, ' a vespod byla jako značka výrobce vyryta groteskní a hrozivá lebka.
Jakmile jsme tento amulet spatřili, věděli jsme, že jej musíme ' mít, že jedině tento poklad je naše logická kořist ze staletého hrobu. I kdyby byly jeho obrysy neznámé, bývali bychom po něm zatoužili, ale když jsme se podívali blíže, viděli jsme, že docela neznámý není. jistě, byl cizí všemu umění a literatuře, které znají duševně zdraví a vyrovnaní čtenáři, ale poznali jsme v něm věc, na kterou v zapovězeném Necronomiconu naráží šíle ný Arab Abdul Alhazred; příšerný symbol duše kultu požíračů mrtvol z nedostupného Lengu ve Střední Asii. Až příliš dobře jsme pozorovali zlověstné linie popsané starým arabským démonologem, rysy, jak napsal, převzaté z jakéhosi tajemného nadpřirozeného zjevení duší těch, kteří znepokojovali a ohlodávali mrtvé.
Uchopili jsme zelený nefritový předmět, naposledy jsme po. hlédli na vybělenou tvář jeho majitele s jámami místo očí a zavřeli hrob tak, jak jsme jej našli. Jak jsme spěchali z ohavného místa s ukradeným amuletem v St. Johnově kapse, měli jsme dojem, že se netopýři houfně snášejí k zemi, kterou jsme tak nedávno rozhrabali, jako by hledali nějakou prokletou a nesvatou potravu. Ale podzimní měsíc svítil slabě a bledě a jistotu jsme nezněli.
Právě tak jsme měli dojem, když jsme nazítří vypluli z Holandska k domovu, že v pozadí slyšíme slabý vzdálený štěkot nějakého obrovského psa. Ale podzimní vítr sténal smutně a mdle a jistotu jsme neměli.
Ani ne za týden po našem návratu do Anglie se začaly dít divné věci. Žili jsme jako poustevníci, bez přátel, sami a bez služebnictva v několika pokojích starobylého venkovského sídla na pustém vřesovišti, kam nikdo nechodíval, takže na naše dveře jen málokdy zaklepal host.
Nyní nás však v noci často znepokojovalo nějaké Pátrání nejen okolo dveří, ale i kolem oken, a to v poschodí stejně jako v přízemí. Jednou se nám zdálo, že veliké neprůhledné tělo zastřelo okno knihovny, když do něho svítil měsíc, a jindy jsme měli dojem, že slyšíme nedaleko třepotání či pleskání. Pátrání nikdy nic neodhalilo, a tu jsme ty jevy začali připisovat obrazotvornosti, která v našich uších stále oživovala ten slabý vzdálený štěkot, který jsme se domnívali slyšet na holandském hřbitově. Nefritový amulet odpočíval ve výklenku v našem muzeu a někdy jsme před ním zapalovali zvláštně navoněnou svíci. V Alhazredově Necronomiconu jsme se dočetli mnohé o jeho vlastnostech a o vztahu duší a přízraků k předmětům, jež symbolizoval; a co jsme četli, to nás zneklidňovalo.
A pak přišla hrůza. Jedné noci, 24. září 19-, jsem uslyšel zaklepání na dveře své komnaty. Domníval jsem se, že je to St. John, a pozval jsem klepajícího dál, ale odpověděl mi jen ostrý smích. Na chodbě nebyl nikdo. Když jsem vzbudil St. Johna ze spánku, prohlásil, že o ničem neví, a dostal stejný strach jako já. Té noci se pro nás slabý, vzdálený štěkot psa nad vřesovištěm stal jistou a děsivou skutečností.
Čtyři dny nato, když jsme byli oba ve skrytém muzeu, ozvalo se tiché, opatrné zaškrabání na jednoduché dveře, jež vedly na tajné schodiště do knihovny. Náš úlek se nyní rozdělil, protože kromě strachu z neznáma jsme se vždy děsili, že by naše hrůzná sbírka mohla být odhalena. Zhasili jsme všechna světla, připlížili se ke dveřím a prudce je otevřeli; nato jsme pocítili nevysvětlitelný závan vzduchu a slyšeli něco jako vzdalující se směs ševelení, chichotání a artikulovaného blábolení. Šíleli jsme, snili jsme, nebo jsme byli při zdravém rozumu? Nepokoušeli jsme se to rozhodnout. Uvědomili jsme si pouze s nejčernějšími obavami, že to zřejmě netělesné blábolení bylo nade všechnu pochybnost v holandštině.
Od té doby jsme žili v rostoucí hrůze a obluzení. Lpěli jsme na myšlence, že nás život v nepřirozeném vzrušení společně dohání k šílenství ale někdy se nám víc líbilo dramatizovat se jako oběti jakési plíživé a úděsné sudby. Bizarní jevy již byly tak časté, že jsme je přestali počítat. Náš osamělý dům se zdál ožívat přítomností nějaké zlovolné bytosti, jejíž povahu jsme nemohli uhodnout, a každou noc se přes větrné vřesoviště nesl ten démonický štěkot, vždy hlasitěji a hlasitěji. 29. října jsme našli v měkké hlíně pod oknem knihovny řadu stop, jaké vůbec nelze popsat. Mátly nás stejně jako hordy velikých netopýrů, kteří obletovali staré sídlo v nebývalém a rostoucím počtu.
Hrůza vyvrcholila 18. listopadu, když se St. John po setmění vracel z ponurého nádraží a vrhl se na něj jakýsi strašný masožravý tvor a rozsápal jej na cáry. Jeho výkřiky dolehly až do domu a já přispěchal k strašlivému výjevu právě včas, abych zaslechl třepetání křídel a zahlédl jakýsi neurčitý černý oblak, rýsující se proti měsíci.
Můj přítel umíral, a když jsem ho oslovil, nebyl už schopen souvislého slova. Dokázal jen zašeptat: „Ten amulet - ta prokletá věc -"
Potom se zhroutil, netečná hromádka rozsápaného masa. Druhý den o půlnoci jsem jej pohřbil v jedné z našich zanedbaných zahrad a nad jeho tělem jsem zamumlal jeden z ďábelských obřadů, které miloval, dokud byl živ. Když jsem pronesl poslední démonickou větu, z dálky jsem zaslechl na vřesovišti tichý štěkot nějakého obřího psa. Měsíc zářil, ale neodvážil jsem se na něj pohlédnout. A když jsem na šerosvitném vřesovišti spatřil široký mlhavý stín, jak se nese od pahorku k pahorku, zavřel jsem oči a vrhl se tváří k zemi. Když jsem, nevím za jak dlouho, roztřeseně vstal, dopotácel jsem se do domu a vykonal otřesný obřad poddanosti před schránou se zeleným nefritovým amuletem.
Bál jsem se dál bydlet sám ve starobylém domě na vřesovišti a nazítří jsem odjel do Londýna. Amulet jsem vzal s sebou, ale nejdřív jsem spálil a zakopal všechny ostatní bezbožné předměty ze sbírky v muzeu. Ale po třech nocích jsem opět uslyšel štěkot a do týdne jsem cítil, jak se na mě upírají cizí oči, kdykoli se setmělo. Jednou večer, když jsem se procházel po Viktoriině nábřeží a lačně nasával vzduch, viděl jsem, jak odraz jedné lampy ve vodě zamžilo cosi černého. Přehnal se kolem vítr, silnější než noční vítr, a já věděl, že to, co postihlo St. Johna, musí brzy postihnout i mne.
Druhý den jsem pečlivě zabalil zelený nefritový amulet a vyplul do Holandska Nevěděl jsem, jaké smilování čekám od toho, když tu věc vrátím jejímu tichému, spícímu majiteli, ale cítil jsem, že se musím pokusit o jakýkoli myslitelný logický krok. Co je ten pes a proč mě pronásleduje, bylo doposud nejasné; avšak poprvé jsem ten štěkot uslyšel na onom starobylém hřbitově a všechny následující události včetně posledních šeptaných slov St. Johnových potvrzovaly souvislost kletby s krádeží amuletu. Proto jsem propadl nejhlubšímu zoufalství, když jsem v hostinci v Rotterdamu zjistil, že mě o tento jediný prostředek záchrany připravili zloději.
Toho večera byl štěkot hlasitý a ráno jsem se dočetl o nevýslovném skutku v nejhnusnější části města. Luza byla zděšena, neboť na činžovní dům dopadla rudá smrt, překonávající dosavadní nejohavnější zločiny v okolí. V mrzké zlodějské špeluňce byla celá rodina rozsápána čímsi neznámým, co nezanechalo stopy, a lidé v oholí slyšeli celou noc tiché, hluboké, naléhavé Tání jakoby obrovského psa.
A tak jsem konečně opět stál na nekalém hřbitově, kde bledý zimní měsíc vrhal ohavné stíny a stromy bez listí se chmurně skláněly ke zmrzlé uschlé trávě a popraskaným deskám a kostel obrostlý břečťanem ukazoval výsměšně prstem k nepřátelské obloze a noční vítr vyl jako šílenec přes zamrzlé bažiny a zimavá moře. Štěkot byl nyní velmi tichý a zcela ustal, když jsem se přiblížil k prastarému hrobu, jejž jsem kdysi zneuctil, a zaplašil jsem abnormálně velký chumel netopýrů, který okolo něho podivné poletoval.
Nevím, proč jsem tam šel - jedině snad se modlit nebo blekotat šílené prosby a omluvy k té klidné bílé věci, jež ležela uvnitř; ale ať byl můj důvod jakýkoli, zaútočil jsem na promrzlý drn se zoufalým odhodláním, jež zčásti vyvěralo ze mne a zčásti z jakési panovačné vůle mimo mne. Kopání bylo mnohem snazší, než jsem čekal, ačkoli jednu chvíli jsem zažil zvláštní vyrušení, když se ze studené oblohy vrhl střemhlav dolů hubený sup a zběsile kloval do hrobové hlíny, dokud jsem ho nesrazil rýčem. Konečně jsem se dostal k hnijící obdélné truhle a sňal vlhký zkamenělý příkrov. To byl poslední racionální skutek, jaký jsem kdy udělal.
V té staleté rakvi totiž ležela v těsném objetí chumáče veli kých šlachovitých spících netopýrů schoulená ta kostnatá věc. kterou jsme s přítelem oloupili; ne čistá a pokojná, jako jsme ji viděli tenkrát, ale pokrytá spečenou krví a cáry cizího masa a vlasů, a vědoucně po mně mžourala světélkujícími očními důlky a ostré zkrvavené tesáky pokřiveně zívaly na posměch mému nevyhnutelnému údělu. A když z těch rozšklebených čelistí vyšlo hluboké, sardonické zaštěknutí jakoby nějakého obrovského psa, a já viděl, že to ve svém zkrvaveném nečistém pařátu svírá ztracený osudný amulet ze zeleného nefritu, jen. jsem vyvřískl a utíkal jako pominuty', až se můj jekot rozplynul v záchvatech hysterického smíchu.
Šílenství sedlá hvězdný vítr... drápy a zuby broušené staletí mi mrtvol... kanoucí smrt na bakchanáliích netopýrů z noční tmy v troskách pohřbených chrámů Beliálových... A ted', když štěkot té mrtvé bezmasé příšernosti sílí a sílí a kradmé třepetá ní a pleskání prokletých blanitých křídel krouží bliž a blíž, s re volverem v ruce vyhledám zapomnění, jež je mým jediným útočištěm před nepojmenovaným a nepojmenovatelným.
H.P. Lovecraft
(The Hound)
Pes