Untitled Page

Není třeba, abyste mě považoval za blázna, Eliote -spousta lidí má o mně horší mínění. Proč se neposmíváte Oliverovu dědečkovi za to, že se bojí nasednout do auta? Když nemám rád tu zatracenou podzemku, je to moje věc, stejně jsme se sem dostali taxíkem rychleji. Kdybychom jeli dráhou, museli bychom z Park Street šlapat do kopce. Já vím, že jsem daleko nervóznější než minulý rok, když jste mě viděl naposledy, ale nemusíte mi o tom dělat přednášku. Bůh je mi svědkem, že mám pro to spoustu důvodů, a asi mám štěstí, že jsem vůbec zůstal při zdravém rozumu. Pročpak hned takové vyslýchání? Nebýval jste tak zvědavý. No, nevím, proč byste to neměl slyšet, když už na tom trváte. Docela si to zasloužíte, protože když jste se dozvěděl, že ruším členství v Klubu umělců a přestávám se stýkat s Pickmanem, zasypal jste mě dopisy jako truchlící rodič. Teď, když už Pickman zmizel, jednou za čas do klubu zajdu, ale mé nervy už nejsou, co bývaly. Ne, nevím, co se s Pickmanem stalo, a raději o tom ani nepřemýšlím. Možná jste si domyslel, že se mi donesla nějaká důvěrná informace, když jsem s ním přerušil styky -právě proto nechci uvažovat o tom, kam se poděl. Ať si policie hledá - moc toho nenajdou, jak soudím podle skutečnosti, že zatím ani netuší, že si ve starém North Endu najal dům pod jménem Peters. Nejsem si jistý, jestli bych tam trefil, ne že bych se o to kdy pokoušel, ani za denního světla! Ano, vím, lépe řečeno bojím se, že vím, proč si ten dům držel. Hned k tomu dojdu. A myslím, že než skončím, pochopíte, proč policii nic neřeknu. Chtěli by, abych je tam zavedl, ale já se tam vrátit nemohu, i kdybych znal cestu. Něco tam bylo - a teď nevlezu do podzemky (klidně se můžete smát), ani nechodím do sklepa. Myslel jsem, že jste věděl, že jsem se s Pickmanem nerozešel ze stejných přihlouplých důvodů jako ti úzkoprsí zbabělci dr. Reid nebo Joe Minot a Rosworth. Morbidní umění mě nešokuje, a když je někdo génius jako Pickman, považuji za čest poznat ho, bez ohledu na to, jakým směrem se jeho práce ubírá. Boston nikdy neměl většího malíře, než byl Richard Upton Pickman. Říkal jsem to už tehdy a říkám to pořád, neustoupil jsem ani o píď, i když se Večeře duchů objevila na veřejnosti, pamatujete, Minot ji úplně ztrhal. Víte, to chce skutečné umění a skutečný pohled do nitra přírody, aby vzniklo dílo, jako je Pickmanovo. Na obálce časopisu se může objevit divoká mazanice nazvaná Noční můra, Čarodějnický sabat nebo Portrét ďábla, ale jenom velký malíř by z toho stvořil obraz, ze kterého čiší strach a zvoní pravda. To proto, že jenom opravdový umělec zná skutečnou anatomii a fyziologii strachu - přesně zná linie a proporce, které vyvěrají ze skrytých instinktů nebo zděděných hrůzných vzpomínek, zná správné barevné kontrasty a světelné efekty, které se dotknou v člověku dřímajícího smyslu pro podivnost. Nemusím vám říkat, proč otřese člověkem právě jakýsi Fuseli, zatímco laciný frontispice k duchařským povídkám je k smíchu. Tihle chlapíci mají v sobě cosi - cosi mimo život -, čím dokážou na chviličku uchvátit. Doré to měl. Sime to má. Angarola z Chicaga to má. A Pickman toho měl tolik, kolik neměl nikdo předtím a - jak zbožně doufám - nikdo mít už nebude. Já nevím, co vidí. Víte, když se zamyslíme nad obyčejným uměním, tak vždycky je rozdíl mezi živými, dýchajícími bytostmi nakreslenými podle přírody nebo modelu a vyumělkovaným brakem, který komerčně většinou produkují mazalové. Řekl bych, že pro opravdu magického umělce jsou modelem vize, nebo nám tlumočí skutečné scény, které se odehrávají v přízračném světě, kde žije. Ať je to, jak chce, daří se mu malovat obrazy, které se liší od nasládlých snů různých mazalů, stejně jako se liší od patlanin absolventa dálkového kreslířského kursu. Kdybych tak někdy viděl to, co spatřil Pickman - ale ne! Radši se napijeme, než budu povídat dál. Bože, asi bych nepřežil, kdybych viděl to, co ten člověk - pokud vůbec byl člověkem! Připomínáte, že Pickmanovou silnou stránkou byly portréty. Nevěřím, že někdo další od dob Goyových dokázal vložit tolik čirého pekla do několika málo tahů nebo pokřiveného výrazu. A před Goyou byste se musel vrátit až ke chlapíkům ze středověku, kteří tesali chrliče a chiméry na Notre Dame a Mont Saint-Michel. Věřili v různé věci - a možná je i viděli, protože ve středověku se dělo leccos podivného. Pamatuji si, že jste se Pickmana rok před svým odjezdem vyptával, zajímalo vás, kde u čerta bere takové nápady a vize. Jenom se tak podivně zasmál. Taky trochu kvůli tomu smíchu se s ním rozešel Reid. Reid, víte, se zrovna věnoval srovnávací patologii a byl napěchovaný nabubřelými "tajnými informacemi" o biologických a vývojových znacích takového nebo onakého duševního nebo tělesného příznaku. Řekl, že ho Pickman každým dnem víc a víc odpuzuje, nakonec ho skoro děsil - rysy a výraz jeho přítele se prý pomalu měnily způsobem, který se mu pranic nelíbil, v té změně nebylo nic lidského. Hodně mluvil o dietě a říkal, že Pickman je určitě nenormální a každopádně hrozně výstřední. Předpokládám, že jste Reidovi napsal, pokud jste se k tomu tématu vrátili, že se nad Pickmanovými plátny příliš rozčiloval a jitřil svou představivost. Já sám jsem mu to aspoň později řekl. Pamatujte ale, že já se kvůli něčemu takovému s Pickmanem nerozešel. Naopak, obdivoval jsem ho stále víc, protože Večeře duchů byla ohromným dílem. Jak víte, klub ji nevystavil a Muzeum výtvarného umění ji jako dar odmítlo, a já dodám, že ji nikdo nekoupil, takže Pickman měl obraz doma až do doby, než zmizel. Teď ho má jeho otec v Salemu - Pickman totiž pochází ze starého salemského rodu, jedna z jeho prababiček byla čarodějnicí, pověsili ji v roce 1692. Zvykl jsem si často Pickmana navštěvovat, hlavně když jsem začal pracovat na monografii o magii v umění. Tu myšlenku mi do hlavy nasadila nejspíš jeho práce, když jsem se ho začal vyptávat, našel jsem v něm úplný důl informací a nápadů. Ukázal mi všechny malby a kresby, které k tomuto tématu měl, včetně několika skic perem, které by mu, jak upřímně věřím, zajistily okamžitý vyhazov z klubu, kdyby je některý z členů zahlédl. Moc dlouho to netrvalo a měl ze mě obdivovatele, hodiny jsem jako školák poslouchal přednášky z teorie umění a filozofické úvahy, obojí dost divoké na to, aby stačily na pobyt v danverském blázinci. Můj zbožný obdiv násobený skutečností, že se mu lidé všeobecně víc a více vyhýbali, měl za výsledek, že mi nakonec úplně důvěřoval, a jednoho večera naznačil, že jestli umím držet jazyk za zuby a mám dobré nervy, mohl by mi ukázat něco neobyčejného - trochu silnějšího, než má doma. 'To víte," řekl, "některé moje práce se do Newsbury Street nehodí - mám je jinde, ani bych je tady nemohl malovat. Hrozně mě přitahuje zachytit proměny duše, a takový materiál nenajdu na měšťácké ulici. Zadní zátoka není Boston - není to vůbec nic, protože to místo ještě nemělo čas nasáknout vzpomínkami a přivolat svoje duchy. Pokud tam straší, tak to jsou zkrotlí duchové ze slanisek a močálů, já potřebuji duchy lidí - duchy bytostí dost vyspělých na to, aby se dostaly do pekla a uměly vyprávět, co v něm vidí.Správné místo pro umělce je North End. Kdyby to nějaký estét myslel vážně, postaral by se, aby se slumy zachovaly jako tradice. Pane Bože, nevšiml jste si, že taková místa nebyla jenom postavena, ale že vlastně vyrostla? Jedna generace za druhou tam žila a cítila a umírala v dobách, kdy se lidi nebáli žít a cítit a umírat. Víte, že v roce 1632 stál na Měděné hoře mlýn a že polovina ulic, které tady vydržely do dneška, byly postavené v roce 1650? Můžu vám ukázat domy, které jsou staré dvě a půl století i víc, domy, které byly svědky událostí, které by dnešní dům obrátily v hromádku prachu. Co dneska lidi vědí o životě a silách, které stojí za ním? Říkáte, že čarodějnictví v Salemu bylo podvod, ale vsadím se, že moje čtyřikrát prabába by vám mohla ledacos povídat. Pověsili ji na Šibeničním vrchu, Cotton Mather se na to díval a tvářil se jako svatoušek. Mather, sper ho ďas, se bál, že by mohl někdo prokopnout tu zatracenou klícku všednosti - škoda, že ho někdo neproklel nebo mu v noci nevypil krev! Můžu vám ukázat dům, kde bydlel, a můžu vám ukázat jiný dům, kam se bál přes všecko chvástání strčit nos. Věděl o věcech, o kterých se v té své hloupé knize Magnalia nebo dětinských Divech neviditelného světa neodvažoval zmínit. Víte o tom, že pod celým North Endem byla síť podzemních chodeb, takže někteří lidé se mohli kdykoli dostat do cizích domů, na hřbitov nebo k moři? Na povrchu je mohli pronásledovat a žalovat, jak chtěli - nikdo nic nezměnil, a ty, kdo se v noci chechtali, nikdo nenašel! Podívejte se, vsadím se, že ve sklepech osmi z desíti domů, které byly postavené před rokem 1700 a od té doby se s nimi nehýbalo, se dá najít něco zatraceně zvláštního. Neuplyne měsíc, abyste se nedočetl o dělnících, kteří při demolici v tom nebo onom starém domě našli zazděné klenby nebo studny, které nikam nevedou - loni jste jeden takový mohl vidět z elektriky na Henchman Street. Žily tam čarodějnice a všechno, co jejich čáry přivolaly, piráti a poklady, které přivezli z moře, pašeráci, korzárští kapitáni - řeknu vám, že lidé za starých časů uměli žít, nebyli životem tak spoutaní! Tohle nebyl jediný svět, který mohl smělý a moudrý člověk poznat - pcha! Když pomyslím na ty dnešní bledě růžové mozky, a že dokonce klub údajných umělců dostává křeče a třese se, když nějaký obraz vyvolá jiné pocity než odpolední čaj na Beacon Street! Dnešní doba má jediný půvab, totiž že nezkoumá minulost příliš podrobně. Co nám mapy, kroniky nebo bedekry řeknou o skutečném North Endu? Pcha! Zaručuji vám, že vás zavedu nejmíň do třiceti čtyřiceti ulic a uliček severně od Prince Street, o kterých nemá potuchy nikdo kromě těch nešťastníků, kteří tam živoří. A co takoví Taliáni vědí, jakou hodnotu ty domy mají? Thurbere, ty starobylé domy přetékají nádhernými sny o zázracích a hrůze a únicích ze všednosti, a tady není živá duše, která by jim rozuměla nebo jich mohla využít. Nebo, lépe řečeno, jedna živá duše tu je - nehrabal jsem se v minulosti jen tak pro nic za nic! Vy se o takové věci zajímáte. Co kdybych vám řekl, že tam nahoře mám další ateliér, kde můžu zachytit samu podstatu hrůzy a malovat věci, na které bych na Newbury Street ani nepomyslel? Tohle samozřejmě těm zbabělcům v klubu neřeknu - ten zatracený Reid mě pomlouvá, jako bych byl nějaké zpátečnické monstrum. Ano, Thurbere, dávno jsem přišel na to, že člověk musí malovat hrůzu stejně jako krásu podle skutečnosti, takže jsem se trochu porozhlédl v místech, ve kterých, jak jsem se důvodně domníval, hrůza žije. Znám místečko, které kromě mě určitě vidělo jenom pár dalších žijících Nordiků. Od dráhy to chůzí není daleko, ale duše musí urazit staletí. Vzal jsem ten dům, protože má ve sklepě zvláštní, starou, cihlami vyzděnou studnu - jednu z těch, o kterých jsem Vám vyprávěl. Je to barabizna na spadnutí, nikdo by tam už nebydlel, ani vám neřeknu, jaký pakatel platím. Okna jsou zatlučená, ale to se mi právě líbí, protože ke své práci denní světlo nepotřebuji. Maluji ve sklepě, tam je nejsilnější inspirace, ale v přízemí mám nějaké zařízené pokoje. Dům patří jednomu Sicilánovi, a já si ho najal na jméno Peters. Jestli budete souhlasit, tak vás tam dneska večer vezmu. Myslím, že se vám obrazy budou líbit, protože, jak jsem řekl, jsem tam do své práce dost vložil. Není to daleko - někdy tam chodím pěšky, kdybych si na takovou cestu najímal taxi, budil bych pozornost. Můžeme jet dráhou z Jižního nádraží až na Battery Street, odtud už je to procházkou kousek." Nu, Eliote, po takovém proslovu jsem měl co dělat, abych se ovládl a nerozběhl se rovnou k prvnímu taxíku, který jsme zahlédli. Na Jižním nádraží jsme přestoupili a kolem půlnoci jsme sestoupili po schodech v Battery Street a prošli kolem vody u Přístaviště. Nepamatuji se, kterými ulicemi jsme procházeli, a nevím ani, jak se jmenovala ta, do které jsme nakonec zahnuli, vím jenom, že to nebyla Greenough Lane. Když jsme zabočili, začali jsme stoupat nejopuštěnější, nejstarší a nejšpinavější uličkou, jakou jsem kdy viděl, štíty domů se rozpadaly, malé okenní tabulky byly rozbité, obrysy napůl pobořených starobylých komínů se tyčily proti měsícem ozářenému nebi. Na prstech jedné ruky by se dala spočítat stavení, která tam nestála už od doby Cottona Mathera - zahlédl jsem přinejmenším dvě, jejichž patra přečnívala do ulice, a jednou jsem zahlédl zašpičatělý obrys střechy téměř zapomenutého předmansardového typu, i když historikové tvrdí, že v Bostonu už žádné nezůstaly. Z této spoře osvětlené ulice jsme odbočili vlevo do úplně tiché a ještě užší uličky, kde už se nesvítilo vůbec. Za chvilku jsem poznal, že v tupém úhlu zahýbáme doprava. Zanedlouho Pickman vytáhl svítilnu a osvětlil prastaré dveře sestavené z deseti dílů, patrně úplně prožrané červotočem. Odemkl a zavedl mě do pusté haly, která byla kdysi překrásně vyložena tmavým dubem - vypadala prostě, ale trýznivě připomínala časy Androse a Phippse a také čarodějnictví. Pak jsme prošli dveřmi vlevo, Pickman zapálil petrolejku a řekl, že se mám chovat jako doma. Eliote, o mně by každý řekl, že jsem drsný chlapík, ale já se přiznám, že to, co jsem uviděl na stěnách, se mnou pořádně zacloumalo. Visely tam jeho obrazy - ty, které nemohl malovat, nebo dokonce předvádět na Newbury Street - a měl pravdu, když říkal, že do práce dost vložil. No tak, dáme si ještě jednu skleničku - potřebuji to! Nemá smysl, abych se pokoušel vypodobnit vám, co na obrazech bylo, protože otřesná, rouhavá hrůza a neuvěřitelná odpornost a mravní zkaženost čišely z každičkého i sebeprostšího tahu štětce, slovy se to nedá popsat. Neměl žádnou exotickou techniku, kterou vidíme u Sidneyho Simea, nemaloval žádné transsaturnské krajiny a měsíční houby, nad kterými nám tuhne krev v žilách u Clarka Ashtona Smithe. Pozadí tvořily většinou staré hřbitovy, hluboké lesy, útesy na pobřeží, cihlami zděné chodby, staré vykládané pokoje nebo prosté klenby. Nejoblíbenějším prostředím, do kterého obrazy zasazoval, byl hřbitov na Měděné hoře, který byl od domu vzdálen jen několik bloků. Šílenství a monstróznost spočívaly v postavách v popředí - neboť Pickman, morbidní umělec, byl výtečným portrétistou démonů. Postavy byly zřídka úplně lidské, ale často se lidskosti do určité, ale kolísající míry přibližovaly. Většina těl měla sice dvě nohy, ale zvláštním, kupředu nahrbeným postojem neurčitě připomínala psa. Připadalo mi, že jsou na dotek nepříjemně měkká. Brr! Mám je úplně před očima! A čím se postavy zabývaly - nu, nechtějte po mně, abych mluvil příliš podrobně. Obyčejně se krmily - neřeknu ale, čím. Někdy byly ukázány ve skupinách na hřbitově nebo v podzemí, často se rvaly nad kořistí. Jak příšerné výrazy Pickman někdy dával vyhaslým obličejům mrtvolných úlovků! Občas ukázal, jak se ty věci plíží v noci oknem nebo se krčí na hrudích spáčů, objímajíce jejich hrdla. Jedno plátno je zobrazovalo, jak se v kruhu stahují kolem oběšené čarodějnice na Šibeničním vrchu, a její mrtvý obličej se hodně podobal jejich. Nemyslete si ale, že na mě tak zapůsobilo jenom hrůzné téma. Nejsem tříleté děcko a podobných věcí jsem už dřív viděl spoustu. Ale ty obličeje, Eliote, ty proklaté obličeje po mně potměšile pokukovaly a slintaly z obrazů jako živé! Pane Bože, a já věřím, že živé byly! Ten odporný čaroděj barvami probudil pekelné ohně a jeho štětec byl kouzelnickou hůlkou, která chrlila noční můry. Podejte mi láhev, Eliote! Měl tam jeden obraz nazvaný Lekce - Bůh mi odpusť, že jsem se na něj kdy podíval! Poslouchejte - umíte si představit bezejmenná, psům podobná stvoření, která se na hřbitově v kruhu tísní kolem malého dítěte a učí ho krmit se jako oni? Myslím, že znáte starou bajku o tom, jak divoženky kradou lidské děti a místo nich nechávají v kolébkách svoje zplozence. Pickman ukazoval, co se s ukradenými dětmi stane - jak vyrůstají - a pak jsem si začal uvědomovat, že lidské a nelidské postavy na obraze jsou si příšerně podobné. Se vší morbiditou vystihl, jak trpce související stvůry zcela nelidské s těmi lidství částečně zbavenými. Ta psům podobná stvoření se vyvinula z obyčejných smrtelníků! Zároveň se ve mně probudila zvědavost, co vyroste z jejich mláděte, které zanechali lidstvu jako podvržené dítě, a v té chvíli mé oči spočinuly na obrazu, který právě tuto myšlenku ztělesňoval. Viděl jsem starobylý puritánský interiér - zaplavený světlem, se zamřížovanými okny, dřevěnou lavicí, těžkopádným nábytkem ze sedmnáctého století, s rodinou shromážděnou kolem otce, který předčítá z Písma svatého. V každé tváři se. zračila důstojnost a vážnost, jenom v jednom jsem viděl pekelný výsměch. Toho mladíka nepochybně považovali za syna zbožného otce, ale podstatou patřil nečistým silám. Bylo to podvržené dítě - a v duchu svrchované ironie mu Pickman propůjčil své rysy. V tu chvíli Pickman zapálil lampu ve vedlejším pokoji a zdvořile mi podržel otevřené dveře, ptal se mě, jestli by mě zajímalo podívat se na jeho "moderní studie". Nedokázal jsem ze sebe vypravit kloudné slovo - ztratil jsem hrůzou a hnusem řeč - myslím si ale, že mi docela rozuměl a cítil se nanejvýš polichocen. Chci vás znovu ujistit, Eliote, že nejsem žádný bázlivec, abych začal křičet při pohledu na cokoliv, co jen trochu vybočuje ze zvyklostí. Jsem ve středním věku a jsem celkem zkušený, a myslím, že ve Francii jste viděl dost mých obrazů, takže uznáte, že mě jen tak něco nevyvede z míry. Pamatujte také, že jsem zrovna nabral dech a zvykl si na ty hrozné malby, které měnily koloniální Novou Anglii v předpeklí. No a přes to všechno jsem po vstupu do dalšího pokoje vykřikl a musel se opřít o zárubeň dveří, abych se vzpamatoval. Předchozí komnata ukazovala smečku vlkodlaků a čarodějnic, kteří zaplavili svět našich předků, ale tento pokoj přinášel hrůzu přímo do našeho denního života! Bože, jak ten člověk uměl malovat! Měl tam studii nazvanou Příhoda v metru, na které se smečka příšer drala ven z neznámých katakomb škvírou v podlaze ve stanici v Boylston Street a vrhala se na lidi čekající na nástupišti. Další plátno zobrazovalo tanec mezi hroby na Měděné hoře, přičemž okolí vypadalo jako dnes. Pak jsem uviděl nespočet sklepů, do kterých prasklinami a dírami ve zdech prolézají nestvůry, které se s úšklebky schovávají za sudy a kotle ústředního topení a čekají na první oběť, která k nim po schodech sestoupí.Na jednom nechutném plátnu byl zobrazen velký průřez Ohňovou horou, kde se v doupatech, která na způsob pláství vyplňovala podzemí, krčila jako armády mravenců smrdutá strašidla, Další náčrt mě šokoval víc než ostatní - v jakémsi sklepení se tísnilo bezpočet stvůr kolem jedné, která držela známou příručku - bostonský bedekr, a patrně z něho nahlas předčítala. Všechny si ukazovaly na jedno místo v knize a jejich obličeje se svíjely jako v epilepsii dunivým smíchem, jehož ozvěnu, jak jsem se domníval, jsem slyšel i já. Název obrazu byl: Holmes, Lowell a Longfellow leží pohřbeni na Mount Auburn. Jak jsem se postupně uklidňoval a přivykal atmosféře druhého pokoje, naplněné krutostí a morbiditou, začal jsem přemýšlet, proč se mi z těch maleb odporem zvedá žaludek. Za prvé, řekl jsem si, takové věci odpuzují svrchovanou nelidskostí a bezohlednou krutostí, kterou v sobě Pickman takto odhaluje. Ten chlapík musí být zarytý nepřítel lidstva, když s takovou radostí týrá můj mozek a tělo a vůbec ponižuje lidskou bytost. Za druhé, takové obrazy děsí, protože jsou skutečně úžasné. Byly vypracovány s uměním, které přesvědčovalo - když jsem se podíval na obraz, viděl jsem skutečné ďábly, a bál jsem se jich. A zvláštní bylo, že Pickman vložil své schopnosti do všech detailů a bizarností. Nic nezamlžoval, nepřekračoval, nemaloval podle konvencí, obrysy byly ostré a plné života a podrobnosti byly téměř bolestivě pravdivé. A ty obličeje! To, co jsme viděli, nebylo jen uměleckým ztvárněním, bylo to peklo samo, objektivní a křišťálově jasné. Tak to bylo, Pane Bože! Ten člověk vůbec nebyl fantasta nebo romantik - nepokoušel se předestírat před námi překotné, duhové víření snů, ale chladně a trpce zobrazoval jakýsi stálý, mechanistický svět hrůzy s pevnými základy, který viděl zcela jasně, pevně, bez mihotání. Bůh ví, co to bylo za svět nebo kde zahlédl ty rouhavé postavy, které klouzaly a ťapaly a ploužily se jeho obrazy, ať už bylo zdrojem jeho představ cokoli, jedno bylo jasné. Pickman byl v každém směru - v záměru i jeho provedení - důkladný, svědomitý a téměř vědecký realista. Hostitel mě nyní vedl sklepem do ateliéru a já se obrnil proti pekelným silám čišícím z nedokončených pláten. Sestoupili jsme po vlhkých schodech až dolů a Pickman obrátil proud světla do rohu velké prostory, kde se ze tmy vylouplo kulaté cihlové roubení studny vykopané v hliněné podlaze. Přistoupili jsme blíž a já viděl, že studna má nejméně pět stop v průměru, stěny dobře na stopu silné a roubení vystupovalo asi šest palců nad podlahu - musel bych se hodně mýlit, jestli to nebyla solidní práce ze sedmnáctého století. O tomhle, řekl Pickman, před chvílí mluvil - je to vchod do sítě chodeb, kterými byl kopec poddolovaný. Maně jsem si povšiml, že studna nevypadá jako zazděná, zakrýval ji pouze těžký dřevěný poklop. Když jsem si pomyslel, že pokud Pickman nemluvil do větru, musejí příšery mít spojení s touto studnou, lehce jsem se zachvěl, pak jsem se otočil, abych ho následoval úzkými dveřmi do poměrně velkého pokoje, který byl opatřen prkennou podlahou a byl vybaven jako ateliér. Acetylénová lampa dávala dost světla, aby zde mohl pracovat. Nedokončené obrazy umístěné na stojanech nebo opřené o zdi byly stejně strašné jako nedokončená plátna nahoře, a ukazovaly důkladnou umělcovu metodu. Scény byly načrtnuty s obzvláštní pečlivostí a hlavní obrysy kreslené tuhou prozrazovaly přesnost, s jakou Pickman získával správnou perspektivu a proporce. Byl to velký člověk - říkám to i teď, přes to, co vím. Mou pozornost upoutal fotoaparát ležící na stole, Pickman mi řekl, že ho používá pro zachycení pozadí, takže je může malovat podle fotografie v ateliéru a nemusí chodit po okolí města a kreslit si různé výhledy. Považoval fotografii pro tento účel za stejně dobrou jako opravdovou scénu nebo model a prohlašoval, že ji používá často.V odporných skicách bylo cosi velmi zneklidňujícího a napůl dokončená strašidla posměšně vyhlížela z každého kouta, a když Pickman náhle odhalil rozměrné plátno po straně z dosahu světla, nedokázal jsem zadržet výkřik - už druhý této noci. Znovu a znovu se vracel ozvěnou pod šerou, ledkem pokrytou klenbou prastarého sklepení, a já se musel násilím ovládat, abych v odpověď nepropukl v hysterický smích. Milosrdný Stvořiteli! Eliote, já nevím, co byla skutečnost a co horečnatá fantazie. Nevěřím ale, že by Země mohla zplodit sen jako byl tento! Obrovská bezejmenná nestvůra s planoucíma rudýma očima držela v kostnatých pařátech cosi, co bývalo člověkem, a hryzala tomu hlavu, jako když dítě okusuje sladkost. Krčila se, a když se na ni člověk zadíval, cítil, že každou chvíli může upustit svou kořist a vydat se za šťavnatějším soustem. Ale zatraceně, ten nezadržitelný výbuch paniky ve mně nevyvolala zrůdnost - ani její psí obličej se zašpičatělýma ušima, krvavýma očima, ploským nosem a slintajícími ústy. Nebyly to ani ohyzdné spáry a hlínou olepené tělo a nohy opatřené rozdělenými kopyty -nic z toho na mě tak nezapůsobilo, i když každý z těchto detailů by citlivého člověka dohnal k šílenství. Ale ta technika, Eliote - prokletá, bezbožná, nepřirozená technika! Co jsem živ, neviděl jsem nikde, že by někdo dokázal vdechnout plátnu skutečný život. To strašidlo bylo tady - zíralo a hryzalo a hryzalo a zíralo - a já věděl, že jedině s porušením přírodních zákonů mohl člověk namalovat něco takového bez modelu - bez záblesku z jiného světa, který smrtelník, který se nezaprodal Ďáblu, nemůže zahlédnout.
Na bílé místo na plátně byl připevněn napínáčkem kousek pokrouceného papíru - pomyslel jsem si, že je to asi fotografie, podle které Pickman chce malovat pozadí stejně hrozné, jako je příšera, aby zvýšil účinek. Vztáhl jsem ruku, abych papír narovnal a prohlédl si ho, když tu náhle Pickman vyskočil, jako když do něj střelí. Od chvíle, kdy můj polekaný výkřik probudil v temném sklepě nezvyklou ozvěnu, čemusi s obzvláštním soustředěním naslouchal a teď se zdálo, že se polekal, jeho pocity se ale s mými nedaly srovnat - měly podstatu spíše fyzickou než duchovní. Vytáhl revolver a gestem mi naznačil, abych byl tiše, pak vyšel do hlavní sklepní místnosti a zavřel za sebou dveře. Myslím, že jsem zůstal na okamžik úplně ochromen. Zaposlouchal jsem se podobně jako Pickman a zdálo se mi, že slyším kdesi vzdálené dusání, a jako by cosi zakvičelo a zase cupitalo, nedokázal jsem ale určit, odkud se zvuky ozývají. Napadlo mě, že jsou to velké krysy, a otřásl jsem se. Pak jsem zaslechl tlumené dunění, ze kterého mi naskočila husí kůže - kradmé, tápavé dunění, nemá smysl, abych se je pokusil vystihnout slovy. Vypadalo to, jako když těžký kus dřeva dopadá na kámen nebo zeď - dřevo na zeď - co to mohlo být? Ozvalo se to znovu a hlasitěji. Ucítil jsem zachvění, jako by dřevo dopadlo z větší výšky než předtím, Následoval ostrý skřípavý zvuk, slyšel jsem, že Pickman začal cosi křičet, a pak mě ohlušilo šest výstřelů, vypálených okázale, jako když krotitel lvů pro efekt střílí do vzduchu. Dušené zaječení či zavřeštění, tupý úder. Znovu skřípání dřeva o zeď, ticho, a dveře se otevřely - přiznám se, že v té chvíli jsem sebou trhl. Objevil se Pickman se zbraní, ze které se kouřilo, proklínaje vypasené krysy, které zamořily starou studnu. "Čert ví, čím se živí, Thurbere," zašklebil se, "protože ty staré chodby vedou na hřbitov a do čarodějnických brlohů a na pobřeží. Ať už žerou, co chtějí, z moc velké dálky nepřiběhly, protože se draly ven s pekelnou silou. Myslím, že je vyplašil váš křik. Na takových starých místech není opatrnosti nikdy dost - naši přátelé hlodavci to tu trochu znepříjemňují, i když někdy si myslím, že svým způsobem pěkně dokreslují atmosféru a kolorit."No a to byl konec nočního dobrodružství, Eliote. Pickman slíbil, že mi ukáže svůj ateliér, a Bůh je mi svědkem, že slovo dodržel. Pryč ze spleti uliček mě vedl asi jinudy, protože když jsme zahlédli pouliční svítilnu, byli jsme v napůl známé ulici s jednotvárnými řadami činžovních bloků a starých domů. Ukázalo se, že je to Charter Street, byl jsem ale příliš rozčilený, než abych si všiml, kudy jsme do ní vešli. Na cestování drahou už bylo pozdě, tak jsem se vraceli do města pěšky přes Hanover Street. Pamatuji si, kudy jsme šli. Zahýbali jsme z Tremontu do Beaconu, Pickman mě opustil na rohu Joy, kde jsem zabočil. Už nikdy potom jsem s ním nemluvil. Proč jsem s ním přerušil styky? Nebuďte netrpělivý. Počkejte, zazvoním, aby nám přinesli kávu. Vypili jsme už dost, ale něco bych si ještě dal. Ne - nebyly to obrazy, které mě tak vyděsily, i když bych odpřísáhl, že v devíti z deseti bostonských domácností a klubů by je zatratili, a domnívám se, že se nebudete divit, že se musím vyhýbat podzemkám a sklepům. Já jsem totiž druhý den v kabátě cosi našel. Víte, ten pokroucený papír, co byl připíchnutý na strašidelné plátno v tom sklepení, myslel jsem, že je to fotografie scenérie, kterou zamýšlel použít jako předlohu pro pozadí obrazu. Když jsem tehdy po ní sahal, lekl jsem se, takže jsem ji asi bezmyšlenkovitě strčil do kapsy. Ale už tu máme kávu - vezměte si ji bez mléka, Eliote, jestli vám mohu radit. Ano, s Pickmanem jsem se rozešel kvůli tomu papíru, s Richardem Uptonem Pickmanem, největším umělcem, jakého jsem kdy poznal - s nejodpornější bytostí, která stáhla hranice života do hloubek mýtů a šílenství. Eliote -starý Reid měl pravdu. Nebyl tak docela člověk. Buď se stalo něco strašného při jeho zrození, nebo našel způsob, jak odemknout zakázanou bránu. Teď už je to jedno, protože zmizel - vrátil se do bájných temnot, které s takovou láskou zkoumal. Nu, zapálíme svícen. Nechtějte po mně, abych vysvětloval, nebo se dokonce svěřoval s dohady, co jsem to spálil. Neptejte se mě ani, co způsobilo to dunění, které Pickman chytře svedl na krysy. Víte, jsou určitá tajemství, která pocházejí až ze starých salemských časů, a Cotton Mather vypráví o ještě větších podivnostech. Víte, jak příšerně živé byly Pickmanovy malby - jak jsme se zajímali, odkud vzal ty obličeje. Nuže - na tom papíru nebyla žádná fotografie pozadí. Byla tam prostě příšera, kterou maloval na to hrozné plátno. To byl model, který používal - a pozadí tvořila pouze zeď sklepního ateliéru. Pane Bože, Eliote, on fotografoval skutečnost.