Má choroba se v podstatných rysech nelišila od případů popsaných v lékařských knihách. Někdy jsem bez jakékoli zjevné příčiny velice zvolna upadal do jakéhosi mrákotného polovědomí či bezvědomí a v tomto bezbolestném stavu, neschopen se pohnout a v pravém slova smyslu myslet, ale s tupým, letargických vědomím života i přítomnosti lidí kolem lůžka, jsem setrvával, dokud nenastala krize; po ní jsem se vždy rázem vzchopil a ihned jsem dokonale vnímal. Jindy mě nával srazil náhle a prudce. Udělalo se mi zle, naráz mě přepadla zimnice a závrať, tělo zmrtvělo a já jsem se zhroutil. Pak jsem týdny živořil v prázdnu, ve tmě a tichu, vesmír se proměnil v nicotu. Totální zánik nemůže být drtivější. Z takovýchto záchvatů jsem se však probíral oproti náhlosti, s jakou se dostavovaly, velice pomalu. Tak jako žebrákovi bez přátel a bez domova, bloudícímu dlouhou, pustou zimní nocí ulicemi, začíná svítat den, tak liknavě, tak malátně, ale zároveň tak povzbudivě se do mé duše znovu vracelo světlo.
Pominu-li tento sklon ke kataleptickým stavům, bylo mé zdraví celkem dobré, vlastně jsem ani nepozoroval, že by je ona prevalentní choroba nějak ovlivňovala - ledaže by se jí dal přičítat zvláštní jev provázející můj normální spánek. Kdykoli jsem se probíral z dřímoty, nikdy jsem nemohl ihned úplně sebrat smysly a několik minut jsem jen vytřeštěně a zmateně zíral - mé celkové duševní schopnosti, a zejména paměť, byly naprosto utlumeny.
Tělesně jsem přitom netrpěl, zato jsem zakoušel nezměrná muka duševní. Mou fantazii zaplavovaly mrtvolné obrazy. Má řeč se hemžila „červy, hrobkami a epitafy“. Utápěl jsem se ve vidinách smrti, do mozku se mi ustavičně vtíral přízrak předčasného pohřbení. Úděsná hrozba, jež nade mnou visela, mne pronásledovala neúmorně. A za nocí jsem o ní přemítal ještě trýznivěji než ve dne. Jakmile strašná tma zahalila zemi, tu jsem se při každém úzkostném pomyšlení zachvěl - zachvěl jak zdobné chocholy na pohřebním voze. Teprve po těžkém boji, když už další bdění nebylo v moci lidské přirozenosti, odhodlával jsem se usnout, ale do poslední chvíle jsem se zmítal strachem, že se probudím v hrobě. A když jsem nakonec přece jen zdříml, rázem jsem byl stržen do světa přeludů, nad nimiž na obrovských, černých, zlověstných křídlech kroužila neodbytná vidina hrobu.
Z nesčetných ponurých fantazmat, jež mne skličovala v snách, uvedu jen jeden příznačný výjev. Měl jsem pocit, že jsem déle a hlouběji než obvykle pohřížen do kataleptické mdloby. Náhle se mého čela dotkla ledová ruka a nedůtklivý, huhňavý hlas mi zašeptal do ucha: „Vstaň!“
Posadil jsem se. Byla nejčernější tma. Postavu toho, kdo mne probudil, jsem neviděl. Nemohl jsem se upamatovat ani na okamžik, kdy mne záchvat přepadl, ani na místo, kde jsem ulehl. Zůstal jsem chvíli bez hnutí, snaže si usilovně rozpomenout, studená ruka však chňapla po mém zápěstí a vztekle jím zaškubala, zatímco huhňavý hlas mne znovu oslovil:
„Vstaň! Poručil jsem ti přece, abys vstal!“
„A kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Nemám jméno v končinách, kde přebývám,“ odpověděl hlas truchlivě. „Býval jsem člověk, teď jsem běs. Býval jsem krutý, teď jsem ubohý. Cítíš, jak se třesu. Zuby mi drkotají, když mluvím, ne však chladem noci - nekonečné noci -, ale odporem. Je to k nesnesení ohyzdné. Jak můžeš klidně spát? Ten agonický křik mne stále probouzí. Ta podívaná je nad mé síly. Vstaň přece! Pojď se mnou do širé noci - ukážu ti hroby. Není to strastiplná podívaná? Pohleď!“
Vzhlédl jsem - nezřetelná postava, která dosud svírala mé zápěstí, neviditelným pokynem otevřela všechny mohyly světa. Z každé vycházela matná fosforná záře a prosvěcovala až na dno útroby, kde jsem spatřil rubášem zahalená těla. Ale běda! Skutečných spáčů bylo méně, o milióny méně, než těch kteří nezamhouřili oka, kteří se v hlubinách nesčetných jam chabě vzpínali a nepokojně převalovali, až jejich pohřební roucha kormutlivě šelestila. A viděl jsem, že přemnozí z těch, kdo napohled pokojně odpočívali, změnili - tu více, tu méně - upjatou strnulou polohu, v níž byli původně pochováni. A jak jsem třeštil zrak, opět mne oslovil ten hlas:
„Není to - ach, není to žalostný pohled?“ Než jsem se však zmohl na slova odpovědi, postava pustila mé zápěstí, fosforná světla pohasla a hroby se rázem uzavřely - jen změť zoufalých stenů ke mně znovu dolehla: „Není to - ó Bože - není to přežalostný pohled?“
Tyto fantazmagorie, jež se mi zjevovaly v noci, začaly na mne svou drásavostí účinkovat i v bdělých hodinách denních. Už jsem neovládal své nervy, byl jsem vydán napospas nepřetržité úzkosti. Zdráhal jsem se cestovat, kamkoli chodit, zabývat se jakoukoli činností, jež by mne odvedla z domova. Ano, ani jsem si už netroufal vzdalovat se z blízkého dohledu těch, kteří věděli o mé chorobě, neboť jsem se bál, že v případě běžného záchvatu budu pohřben dřív, než bude můj skutečný stav rozpoznán. Pochyboval jsem o péči i oddanosti nejbližších přátel. Hrozil jsem se, že jednou, až zůstanu ochromen déle než obvykle, je někdo přesvědčí o tom, že už mne nelze vzkřísit. A protože mi připadalo, že jsem jim na obtíž, začal jsem se dokonce strachovat, že jednou uvítají některý zvlášť tvrdošíjný záchvat jako dostatečnou záminku k tomu, aby se mne nadobro zbavili. Marně se mne nejoddanějšími sliby snažili uchlácholit. Vymáhal jsem svatosvaté přísahy, že mne za žádných okolností nepohřbí dříve, dokud rozklad nepokročí do té míry, že další průtahy budou naprosto neúnosné. Ale i pak zůstávala má vyděšená duše hluchá k rozumným domluvám a neochotná přijmout útěchu. Přichystal jsem celou řadu složitých preventivních opatření. Mezi jiným jsem dal přebudovat rodinnou kryptu tak, aby se dala otevřít zevnitř. Při nepatrném stisku dlouhé páky, jež sahala hluboko do hrobky, se rozevřela železná vstupní vrata. Také jsem zařídil, aby dovnitř mohl volně proudit vzduch i světlo a aby hned vedle rakve, do níž jsem měl být uložen, stály pohotově nádoby s jídlem a vodou. Tato rakev byla teple a měkce vystlána a byla opatřena víkem vybaveným stejným mechanismem jako vchod krypty, zdokonaleným o pružiny, které by víko při sebemenším pohybu těla bezpečně odklopily. Kromě toho všeho byl do krovu hrobky zasazen velký zvonec, od něhož měl vést motouz otvorem do rakve a tam uvázán k ruce nebožtíkově. Ale běda - co zmůže všechna ostražitost proti osudu člověka? Ani tyto skvěle vymyšlené záruky nestačí ochránit před ukrutnými mukami ubožáka, jemuž muka předčasného pohřbení osud předurčil!
Nadešla chvíle - jako už tolikrát předtím -, kdy jsem opět jednou procital z naprostého bezvědomí do prvního chabého, neurčitého pocitu bytí. Pomalu - hlemýždím krokem - se přibližoval mdlý, šedavý úsvit mého psychického dne. Malátná úzkost. Netečné trpění tupé bolesti. Stav, kdy se člověk o nic nezajímá, o nic nesnaží, v nic nedoufá. Pak, po dlouhé pauze, zvonění v uších; pak uplyne ještě delší doba, a v údech začíná svědit a brnět; pak přichází zdánlivě nekonečné období slastného klidu, za něhož se procitající pocity pracně tvarují do myšlenky; potom kratičký návrat do nicoty, pak náhlé vzchopení. Posléze se mírně zachvějí víčka a vzápětí tělem jako elektrický otřes projede hrůza, smrtelná a neurčitá, která proudem hrne krev ze spánků k srdci. A nyní přichází první rozhodný pokus myslet. A první úsilí rozpomenout se. A částečný, pomíjivý zdar. A nyní paměť natolik ožila, že si do jisté míry mohu uvědomit svůj stav. Cítím, že se neprobouzím z obyčejného sna. Vybavuji si, že trpívám záchvaty katalepsie. A konečně, jako by mne zavalil oceán, zkrušuje mou vyděšenou bytost ta posupná hrozba - ta přízračná, drtivá, neodbytná představa hrobu.
Když mne posedla tato domněnka, zůstal jsem několik minut bez hnutí. Ptáte se proč? Nesebral jsem dost odvahy k sebemenšímu pohybu. Nedokázal jsem napnout ani zlomek vůle, abych se přesvědčil o svém osudu - a přesto mi v skrytu duše cosi našeptávalo, že je zpečetěn. Zoufalství, k jakému člověka nedožene žádné jiné neštěstí, jedině zoufalství mě přimělo, abych zdvihl svá ztěžklá víčka. Byla tma - naprostá tma. Věděl jsem, že záchvat pominul. Věděl jsem, že krize je už dlouho zažehnána. Věděl jsem, že jsem plně nabyl zrakových schopností - a přece byla tma - naprostá tma - hluboká, neprostupná, věčná nesvitnost noci.
Chtěl jsem vykřiknout - mé vyprahlé rty i jazyk se o to křečovitě pokusily -, avšak z úst mi nevyšel žádný zvuk - na propadlých plících jako by mi ležela hora, při každém bolestném nadechnutí se vzpínaly spolu s rozbušeným srdcem.
Nemohoucnost, kterou jsem pocítil, když jsem při tomto úsilí chtěl pohnout čelistmi, mne přesvědčila, že mám podvázanou bradu, tak jak se to dělává mrtvolám. Také jsem měl dojem, že ležím na čemsi tvrdém, a také ze stran jako by mne těsně svíralo cosi prkenného. Až dosud jsem se neodvážil pohnout údy - teď jsem však prudce natáhl ruce, které spočívaly v zkřížené poloze na mé hrudi. Narazily na pevné dřevěné pažení, jež se ve výši necelých šesti palců prostíralo nad mou hlavou. Teď už jsem věru nepochyboval, že ležím v rakvi.
A v této chvíli nezměrné sklíčenosti sestoupil ke mně sladký cherub naděje - rozpomněl jsem se totiž na všechna svá předběžná opatření. Trhl jsem sebou a zběsilými rozmachy jsem se pokusil odklopit víko; nepohnulo se. Sáhl jsem si na zápěstí, mám-li na něm smyčku motouzu od zvonce; nenahmatal jsem ji. Vzápětí odlétl navždy můj anděl utěšitel a ještě drtivější zoufalství než předtím opanovalo mou bytost - nemohl jsem nepostřehnout, že neležím na poduškách, jimiž jsem tak pečlivě vystlal svou rakev, a do chřípí mi náhle zavanul příznačný, ostrý pach vlhké prsti. Závěr byl nezvratný; nejsem ve své kryptě! Záchvat mne zastihl mimo domov, mezi neznámými lidmi - kdy a jak, to jsem už zapomněl - a ti mne zakopali jako psa, zatloukli do nějaké nuzné rakve - a hodili navždy hluboko dolů, do nějaké sprosté, bezejmenné jámy.
Jak tato strašlivá jistota neúprosně pronikala do nejniternějších koutů mé duše, napjal jsem ještě jednou všechny své síly, abych hlasitě vykřikl. Dlouhý, divoký, táhlý výkřik či agonický sten se rozlehl říší podsvětní noci.
„Hej, co je to tady?“ ozval se nato drsný hlas.
„Co má k čertu tohle znamenat?“ přidal se druhý.
„Nech toho, povídám!“ zvolal třetí.
„Co tě to napadlo - vřeštět tady jako pavián?“ řekl čtvrtý, načež se mne chopila rota surovců a bez okolků mnou snad několik minut lomcovala. Nevyburcovali mne ze spánku - výkřikem jsem už totiž plně procitl -, ale vrátili mi a náležitě vzpružili mou paměť.
Tato událost se přihodila nedaleko Richmondu ve Virginii. Vydal jsem se s přítelem na loveckou výpravu podél břehu řeky James. Urazili jsme proti proudu několik mil, když už nás zaskočila bouře. Už se schylovalo k večeru a jediný úkryt nám skýtala zakotvená malá šalupa, naložená zahradní hlínou. Uvelebili jsme se v její kabině, jak to jen šlo, a strávili tam noc.
Spal jsem na jednom ze svou lodních lůžek - jak vypadají pryčny šalupy o šedesáti či sedmdesáti tunách, nemusím snad ani popisovat. Lůžko, které jsem obsadil, bylo úplně holé, bez jediné přikrývky. Jeho šířka nepřesahovala osmnáct palců. Právě tolik měřila vzdálenost od jeho spodku k podlaze paluby nad ním. Dalo mi velkou práci, než jsem se do něho vtěsnal. Nicméně jsem spal tvrdě; a celé mé vidění - neboť to nebyl sen ani noční můra - vzniklo z docela přirozených důvodů: jednak zapůsobilo prostředí, v němž jsem uléhal, jednak má náchylnost k jistým myšlenkám, a vše dovršila nesnadnost, o níž jsem se již zmínil, s jakou ještě dlouho po probuzení z normálního spánku dávám dohromady své smysly a znovu nabývám paměť. Muži, kteří mnou třásli, byla posádka šalupy a několik dělníků, kteří skládali její náklad. Ten právě vydával onen zemní pach. Má brada vězela v hedvábném šátku, který jsem si uvázal kolem hlavy místo noční čepice, kterou obvykle nosívám.
Avšak muka, která jsem vytrpěl, se nepochybně zcela vyrovnala utrpení předčasně pohřbeného člověka. Byla úděsná - byla nepředstavitelně hnusná, avšak toto zlo zplodilo i cosi dobrého, neboť právě jeho nadměrnost přivodila v mé povaze nevyhnutelný zvrat. Mé duševní zdraví se zlepšilo - nabylo rovnováhy. Vypravil jsem se do ciziny. Podnikal jsem namáhavé výlety. Vdechoval jsem svěží nebeský vzduch. Začal jsem přemýšlet o jiných námětech, než je smrt. Odložil jsem lékařské knihy. Spálil jsem Buchana. Přestal jsem číst Noční myšlenky, bombastické morbidity o hřbitovech, strašidelné povídačky a podobný škvár. Zkrátka, stal se ze mne nový člověk, začal jsem žít lidským životem. Od oné pamětihodné noci jsem se zbavil navždy záhrobních úzkostí a s nimi zmizela i má neblahá choroba. Možná že ty úzkostné stavy byly spíš její příčinou než následkem.
Jsou okamžiky, kdy se i střízlivému oku rozumu jeví náš truchlivý lidský svět jako hotové peklo - avšak naše obraznost se nemůže jako Carathis beztrestně ponořit do všech jeho hlubin. Trudný zástup záhrobních hrůz, to není - běda! - pouhopouhá smyšlenka - avšak tyto hrůzy musí spát jako démoni doprovázející Afrasiaba na jeho plavbě po Oxu, musí spát, sice nás pohltí - nesmíme rušit jejich spánek, nebo zahyneme.
Pominu-li tento sklon ke kataleptickým stavům, bylo mé zdraví celkem dobré, vlastně jsem ani nepozoroval, že by je ona prevalentní choroba nějak ovlivňovala - ledaže by se jí dal přičítat zvláštní jev provázející můj normální spánek. Kdykoli jsem se probíral z dřímoty, nikdy jsem nemohl ihned úplně sebrat smysly a několik minut jsem jen vytřeštěně a zmateně zíral - mé celkové duševní schopnosti, a zejména paměť, byly naprosto utlumeny.
Tělesně jsem přitom netrpěl, zato jsem zakoušel nezměrná muka duševní. Mou fantazii zaplavovaly mrtvolné obrazy. Má řeč se hemžila „červy, hrobkami a epitafy“. Utápěl jsem se ve vidinách smrti, do mozku se mi ustavičně vtíral přízrak předčasného pohřbení. Úděsná hrozba, jež nade mnou visela, mne pronásledovala neúmorně. A za nocí jsem o ní přemítal ještě trýznivěji než ve dne. Jakmile strašná tma zahalila zemi, tu jsem se při každém úzkostném pomyšlení zachvěl - zachvěl jak zdobné chocholy na pohřebním voze. Teprve po těžkém boji, když už další bdění nebylo v moci lidské přirozenosti, odhodlával jsem se usnout, ale do poslední chvíle jsem se zmítal strachem, že se probudím v hrobě. A když jsem nakonec přece jen zdříml, rázem jsem byl stržen do světa přeludů, nad nimiž na obrovských, černých, zlověstných křídlech kroužila neodbytná vidina hrobu.
Z nesčetných ponurých fantazmat, jež mne skličovala v snách, uvedu jen jeden příznačný výjev. Měl jsem pocit, že jsem déle a hlouběji než obvykle pohřížen do kataleptické mdloby. Náhle se mého čela dotkla ledová ruka a nedůtklivý, huhňavý hlas mi zašeptal do ucha: „Vstaň!“
Posadil jsem se. Byla nejčernější tma. Postavu toho, kdo mne probudil, jsem neviděl. Nemohl jsem se upamatovat ani na okamžik, kdy mne záchvat přepadl, ani na místo, kde jsem ulehl. Zůstal jsem chvíli bez hnutí, snaže si usilovně rozpomenout, studená ruka však chňapla po mém zápěstí a vztekle jím zaškubala, zatímco huhňavý hlas mne znovu oslovil:
„Vstaň! Poručil jsem ti přece, abys vstal!“
„A kdo jsi?“ zeptal jsem se.
„Nemám jméno v končinách, kde přebývám,“ odpověděl hlas truchlivě. „Býval jsem člověk, teď jsem běs. Býval jsem krutý, teď jsem ubohý. Cítíš, jak se třesu. Zuby mi drkotají, když mluvím, ne však chladem noci - nekonečné noci -, ale odporem. Je to k nesnesení ohyzdné. Jak můžeš klidně spát? Ten agonický křik mne stále probouzí. Ta podívaná je nad mé síly. Vstaň přece! Pojď se mnou do širé noci - ukážu ti hroby. Není to strastiplná podívaná? Pohleď!“
Vzhlédl jsem - nezřetelná postava, která dosud svírala mé zápěstí, neviditelným pokynem otevřela všechny mohyly světa. Z každé vycházela matná fosforná záře a prosvěcovala až na dno útroby, kde jsem spatřil rubášem zahalená těla. Ale běda! Skutečných spáčů bylo méně, o milióny méně, než těch kteří nezamhouřili oka, kteří se v hlubinách nesčetných jam chabě vzpínali a nepokojně převalovali, až jejich pohřební roucha kormutlivě šelestila. A viděl jsem, že přemnozí z těch, kdo napohled pokojně odpočívali, změnili - tu více, tu méně - upjatou strnulou polohu, v níž byli původně pochováni. A jak jsem třeštil zrak, opět mne oslovil ten hlas:
„Není to - ach, není to žalostný pohled?“ Než jsem se však zmohl na slova odpovědi, postava pustila mé zápěstí, fosforná světla pohasla a hroby se rázem uzavřely - jen změť zoufalých stenů ke mně znovu dolehla: „Není to - ó Bože - není to přežalostný pohled?“
Tyto fantazmagorie, jež se mi zjevovaly v noci, začaly na mne svou drásavostí účinkovat i v bdělých hodinách denních. Už jsem neovládal své nervy, byl jsem vydán napospas nepřetržité úzkosti. Zdráhal jsem se cestovat, kamkoli chodit, zabývat se jakoukoli činností, jež by mne odvedla z domova. Ano, ani jsem si už netroufal vzdalovat se z blízkého dohledu těch, kteří věděli o mé chorobě, neboť jsem se bál, že v případě běžného záchvatu budu pohřben dřív, než bude můj skutečný stav rozpoznán. Pochyboval jsem o péči i oddanosti nejbližších přátel. Hrozil jsem se, že jednou, až zůstanu ochromen déle než obvykle, je někdo přesvědčí o tom, že už mne nelze vzkřísit. A protože mi připadalo, že jsem jim na obtíž, začal jsem se dokonce strachovat, že jednou uvítají některý zvlášť tvrdošíjný záchvat jako dostatečnou záminku k tomu, aby se mne nadobro zbavili. Marně se mne nejoddanějšími sliby snažili uchlácholit. Vymáhal jsem svatosvaté přísahy, že mne za žádných okolností nepohřbí dříve, dokud rozklad nepokročí do té míry, že další průtahy budou naprosto neúnosné. Ale i pak zůstávala má vyděšená duše hluchá k rozumným domluvám a neochotná přijmout útěchu. Přichystal jsem celou řadu složitých preventivních opatření. Mezi jiným jsem dal přebudovat rodinnou kryptu tak, aby se dala otevřít zevnitř. Při nepatrném stisku dlouhé páky, jež sahala hluboko do hrobky, se rozevřela železná vstupní vrata. Také jsem zařídil, aby dovnitř mohl volně proudit vzduch i světlo a aby hned vedle rakve, do níž jsem měl být uložen, stály pohotově nádoby s jídlem a vodou. Tato rakev byla teple a měkce vystlána a byla opatřena víkem vybaveným stejným mechanismem jako vchod krypty, zdokonaleným o pružiny, které by víko při sebemenším pohybu těla bezpečně odklopily. Kromě toho všeho byl do krovu hrobky zasazen velký zvonec, od něhož měl vést motouz otvorem do rakve a tam uvázán k ruce nebožtíkově. Ale běda - co zmůže všechna ostražitost proti osudu člověka? Ani tyto skvěle vymyšlené záruky nestačí ochránit před ukrutnými mukami ubožáka, jemuž muka předčasného pohřbení osud předurčil!
Nadešla chvíle - jako už tolikrát předtím -, kdy jsem opět jednou procital z naprostého bezvědomí do prvního chabého, neurčitého pocitu bytí. Pomalu - hlemýždím krokem - se přibližoval mdlý, šedavý úsvit mého psychického dne. Malátná úzkost. Netečné trpění tupé bolesti. Stav, kdy se člověk o nic nezajímá, o nic nesnaží, v nic nedoufá. Pak, po dlouhé pauze, zvonění v uších; pak uplyne ještě delší doba, a v údech začíná svědit a brnět; pak přichází zdánlivě nekonečné období slastného klidu, za něhož se procitající pocity pracně tvarují do myšlenky; potom kratičký návrat do nicoty, pak náhlé vzchopení. Posléze se mírně zachvějí víčka a vzápětí tělem jako elektrický otřes projede hrůza, smrtelná a neurčitá, která proudem hrne krev ze spánků k srdci. A nyní přichází první rozhodný pokus myslet. A první úsilí rozpomenout se. A částečný, pomíjivý zdar. A nyní paměť natolik ožila, že si do jisté míry mohu uvědomit svůj stav. Cítím, že se neprobouzím z obyčejného sna. Vybavuji si, že trpívám záchvaty katalepsie. A konečně, jako by mne zavalil oceán, zkrušuje mou vyděšenou bytost ta posupná hrozba - ta přízračná, drtivá, neodbytná představa hrobu.
Když mne posedla tato domněnka, zůstal jsem několik minut bez hnutí. Ptáte se proč? Nesebral jsem dost odvahy k sebemenšímu pohybu. Nedokázal jsem napnout ani zlomek vůle, abych se přesvědčil o svém osudu - a přesto mi v skrytu duše cosi našeptávalo, že je zpečetěn. Zoufalství, k jakému člověka nedožene žádné jiné neštěstí, jedině zoufalství mě přimělo, abych zdvihl svá ztěžklá víčka. Byla tma - naprostá tma. Věděl jsem, že záchvat pominul. Věděl jsem, že krize je už dlouho zažehnána. Věděl jsem, že jsem plně nabyl zrakových schopností - a přece byla tma - naprostá tma - hluboká, neprostupná, věčná nesvitnost noci.
Chtěl jsem vykřiknout - mé vyprahlé rty i jazyk se o to křečovitě pokusily -, avšak z úst mi nevyšel žádný zvuk - na propadlých plících jako by mi ležela hora, při každém bolestném nadechnutí se vzpínaly spolu s rozbušeným srdcem.
Nemohoucnost, kterou jsem pocítil, když jsem při tomto úsilí chtěl pohnout čelistmi, mne přesvědčila, že mám podvázanou bradu, tak jak se to dělává mrtvolám. Také jsem měl dojem, že ležím na čemsi tvrdém, a také ze stran jako by mne těsně svíralo cosi prkenného. Až dosud jsem se neodvážil pohnout údy - teď jsem však prudce natáhl ruce, které spočívaly v zkřížené poloze na mé hrudi. Narazily na pevné dřevěné pažení, jež se ve výši necelých šesti palců prostíralo nad mou hlavou. Teď už jsem věru nepochyboval, že ležím v rakvi.
A v této chvíli nezměrné sklíčenosti sestoupil ke mně sladký cherub naděje - rozpomněl jsem se totiž na všechna svá předběžná opatření. Trhl jsem sebou a zběsilými rozmachy jsem se pokusil odklopit víko; nepohnulo se. Sáhl jsem si na zápěstí, mám-li na něm smyčku motouzu od zvonce; nenahmatal jsem ji. Vzápětí odlétl navždy můj anděl utěšitel a ještě drtivější zoufalství než předtím opanovalo mou bytost - nemohl jsem nepostřehnout, že neležím na poduškách, jimiž jsem tak pečlivě vystlal svou rakev, a do chřípí mi náhle zavanul příznačný, ostrý pach vlhké prsti. Závěr byl nezvratný; nejsem ve své kryptě! Záchvat mne zastihl mimo domov, mezi neznámými lidmi - kdy a jak, to jsem už zapomněl - a ti mne zakopali jako psa, zatloukli do nějaké nuzné rakve - a hodili navždy hluboko dolů, do nějaké sprosté, bezejmenné jámy.
Jak tato strašlivá jistota neúprosně pronikala do nejniternějších koutů mé duše, napjal jsem ještě jednou všechny své síly, abych hlasitě vykřikl. Dlouhý, divoký, táhlý výkřik či agonický sten se rozlehl říší podsvětní noci.
„Hej, co je to tady?“ ozval se nato drsný hlas.
„Co má k čertu tohle znamenat?“ přidal se druhý.
„Nech toho, povídám!“ zvolal třetí.
„Co tě to napadlo - vřeštět tady jako pavián?“ řekl čtvrtý, načež se mne chopila rota surovců a bez okolků mnou snad několik minut lomcovala. Nevyburcovali mne ze spánku - výkřikem jsem už totiž plně procitl -, ale vrátili mi a náležitě vzpružili mou paměť.
Tato událost se přihodila nedaleko Richmondu ve Virginii. Vydal jsem se s přítelem na loveckou výpravu podél břehu řeky James. Urazili jsme proti proudu několik mil, když už nás zaskočila bouře. Už se schylovalo k večeru a jediný úkryt nám skýtala zakotvená malá šalupa, naložená zahradní hlínou. Uvelebili jsme se v její kabině, jak to jen šlo, a strávili tam noc.
Spal jsem na jednom ze svou lodních lůžek - jak vypadají pryčny šalupy o šedesáti či sedmdesáti tunách, nemusím snad ani popisovat. Lůžko, které jsem obsadil, bylo úplně holé, bez jediné přikrývky. Jeho šířka nepřesahovala osmnáct palců. Právě tolik měřila vzdálenost od jeho spodku k podlaze paluby nad ním. Dalo mi velkou práci, než jsem se do něho vtěsnal. Nicméně jsem spal tvrdě; a celé mé vidění - neboť to nebyl sen ani noční můra - vzniklo z docela přirozených důvodů: jednak zapůsobilo prostředí, v němž jsem uléhal, jednak má náchylnost k jistým myšlenkám, a vše dovršila nesnadnost, o níž jsem se již zmínil, s jakou ještě dlouho po probuzení z normálního spánku dávám dohromady své smysly a znovu nabývám paměť. Muži, kteří mnou třásli, byla posádka šalupy a několik dělníků, kteří skládali její náklad. Ten právě vydával onen zemní pach. Má brada vězela v hedvábném šátku, který jsem si uvázal kolem hlavy místo noční čepice, kterou obvykle nosívám.
Avšak muka, která jsem vytrpěl, se nepochybně zcela vyrovnala utrpení předčasně pohřbeného člověka. Byla úděsná - byla nepředstavitelně hnusná, avšak toto zlo zplodilo i cosi dobrého, neboť právě jeho nadměrnost přivodila v mé povaze nevyhnutelný zvrat. Mé duševní zdraví se zlepšilo - nabylo rovnováhy. Vypravil jsem se do ciziny. Podnikal jsem namáhavé výlety. Vdechoval jsem svěží nebeský vzduch. Začal jsem přemýšlet o jiných námětech, než je smrt. Odložil jsem lékařské knihy. Spálil jsem Buchana. Přestal jsem číst Noční myšlenky, bombastické morbidity o hřbitovech, strašidelné povídačky a podobný škvár. Zkrátka, stal se ze mne nový člověk, začal jsem žít lidským životem. Od oné pamětihodné noci jsem se zbavil navždy záhrobních úzkostí a s nimi zmizela i má neblahá choroba. Možná že ty úzkostné stavy byly spíš její příčinou než následkem.
Jsou okamžiky, kdy se i střízlivému oku rozumu jeví náš truchlivý lidský svět jako hotové peklo - avšak naše obraznost se nemůže jako Carathis beztrestně ponořit do všech jeho hlubin. Trudný zástup záhrobních hrůz, to není - běda! - pouhopouhá smyšlenka - avšak tyto hrůzy musí spát jako démoni doprovázející Afrasiaba na jeho plavbě po Oxu, musí spát, sice nás pohltí - nesmíme rušit jejich spánek, nebo zahyneme.