Zlověstné světlo Polární hvězdy přichází do mého pokoje severním oknem. Září po celé ty dlouhé a prokleté hodiny temnoty. A na podzim, kdy severní vichr zuří a kvílí a rudolisté stromy v bažině si navzájem šeptají za úsvitu v bledém světle měsíčního srpku, sedím u okna a pozoruji hvězdu. Hodiny pomalu ubíhají a z výšin padá mihotavá záře Kasiopeji, zatímco Velký vůz se neohrabaně vynořuje za stromy ponořenými do mlhy močálu a kymácejícími se v nočním větru. Těsně před úsvitem Arktur rudě zamrká nad hřbitovem na svahu nízkého pahorku a Vlasy Bereniky osudově zaplanou z dálek tajuplného východu; jenom Polárka shlíží dolů ze stále stejného místa černé klenby oblohy a pomrkává děsivě jako šílené bdělé oko, které se zoufale snaží předat jakousi podivnou zprávu a nemůže myslet na nic jiného kromě jejího okamžitého předání. Někdy, když je zataženo, mohu spát.
Dobře si pamatuji noc Jitřenky, kdy si nad močálem hrály děsivé záblesky démonického světla. Pak přišly mraky a já jsem usnul.
A v bledém světle měsíčního srpku jsem poprvé uviděl Město. Leželo, tiché a spící, na podivné pláni mezi neobvyklými štíty hor. Jeho mramorové zdi a věže, sloupy, dómy i chodníky měly bledost smrti. V mramorových ulicích stály mramorové sloupy, které byly zakončeny vytesanými podobami zachmuřených, bradatých mužů. Vzduch byl teplý a nehybný. A nad hlavou, nízko nad obzorem, zářila bdělá Polárka. Dlouho jsem se upřeně díval na Město, ale den nepřišel. Když rudý Aldebaran, který blikal nízko nad obzorem, ale nikdy nezapadl, urazil čtvrtinu své dráhy kolem obzoru, uviděl jsem v ulicích a domech světlo a pohyb. Podivně oblečení, ale vznešení a zároveň mně blízcí lidé kráčeli ulicemi a za svitu měsíčního srpku hovořili moudře jazykem, kterému jsem rozuměl, i když se nepodobal žádnému z těch, které jsem znal. A když rudý Aldebaran zahájil druhou polovinu své pouti po obzoru, nastala zase tma a mlčení.
Když jsem se probudil, byl ze mne jiný člověk. V mé mysli byl vyryt obraz Města a v mé duši se rodily další nejasné vzpomínky, kterým jsem nerozuměl. Později, za oblačných nocí, kdy jsem mohl spát, jsem Město viděl často; někdy pod horkými, zlatými paprsky slunce, které nezapadalo, i když putovalo nízko nad obzorem. A za jasných nocí Polárka zářila jako nikdy předtím.
Postupně jsem začal uvažovat, jaké místo bych mohl zaujímat já v tomto městě na podivné pláni, obklopené štíty hor. Zpočátku jsem se spokojil s úlohou bdělého pozorovatele, neobdařeného tělesnou podstatou, ale nyní jsem si přál nějak blíže určit svůj vztah k němu a rozmlouvat se zachmuřenými muži, kteří se denně scházeli na veřejných prostranstvích. Řekl jsem si: „Toto není sen, proč by měl být skutečný zrovna život v domě z kamene a cihel na jih od zrádné bažiny a hřbitůvku na úbočí nízkého pahorku, kde se Polárka dívá každou noc do mého severního okna?"
Jedné noci, když jsem naslouchal rozmluvě na velkém náměstí se spoustou soch, pocítil jsem změnu; uvědomil jsem si, že mám konečně tělo. Už jsem nebyl cizincem v ulicích města Olathoe, které leží na pláni Sarkia mezi štíty Noton a Kadiphonek. Mluvil můj přítel Alos a jeho řeč potěšila mou duši, protože to byla řeč opravdového muže a vlastence. Tu noc přišla zpráva o pádu Daiků a postupu Inutů, podsaditých žlutých ďáblů, kteří se před pěti lety vynořili odkudsi ze západních krajů, zpustošili pohraniční oblasti našeho království a obléhali mnoho našich měst. Dobyli pevnosti na úpatí hor a nyní vyšli na pláň. Abychom je zastavili, musel by každý náš občan vládnout silou deseti mužů. Tito podsadití tvorové se totiž velice dobře vyznali ve válečném umění a neuznávali žádné zásady, které bránily našim vysokým a šedookým mužům z národa Lomarů v nelítostném dobývání.
Můj přítel Alos byl velitelem všech válečníků na planině a byl poslední nadějí naší země. Nyní promlouval o nebezpečí, kterému budou čelit muži z Olathoe, nejstatečnější z národa Lomarů, a připomínal staré tradice předků, kteří museli odejít na jih ze země Zobna, aby se zachránili před postupujícími ledovci (jako naši potomci budou muset jednou odejít ze země Lomar) a hrdinsky a vítězně smetli dlouhovlasé lidožrouty Gnophkehsy s opičíma rukama, kteří jim stáli v cestě. Mne Alos nepočítal mezi válečníky, protože jsem byl slabý, a jakmile jsem se ocitl v nesnázích, šly na mne mdloby. Avšak mé oči byly nejbystřejší ve městě navzdory dlouhým hodinám stráveným denně nad Pnakotickými rukopisy s moudrostí otců ze země Zobna; proto můj přítel, který mě nechtěl urazit tím, že by mě odsoudil k nečinnosti, neváhal a svěřil mi úkol, který nebyl bez důležitosti. Poslal mě na strážní věž Thapnen, abych se stal zrakem naší armády. Kdyby se Inutové pokusili dobýt pevnost z úzkého průsmyku za horou Noton a tak překvapit posádku, měl jsem dát ohňový signál, který by varoval čekající vojáky a zachránil město před nevyhnutelnou zkázou.
Vystoupil jsem na věž sám, protože všech silných mužů bylo zapotřebí dole. Můj mozek byl zcela omámen vzrušením a únavou, protože jsem nespal mnoho dní; mé odhodlání však bylo pevné, protože jsem miloval svou rodnou zemi Lomar a mramorové město Olathoe, ležící mezi štíty Noton a Kadiphonek.
Ale jak jsem tak stál v nejhořejší věžní místnosti, uzřel jsem bledé světlo měsíčního srpku, narudlé a zlověstné, prodírající se mlhami, které se vznášely nad vzdáleným údolím Banof. A otvorem ve střeše blikala bledá Polárka, mrkala potměšile jako nepřítel a pokušitel. Zdálo se mi, jako by mi její duch našeptával ďábelské rady a ukolébával mě do zrádné ospalosti prokletým rytmickým slibem, který se opakoval znovu a znovu :
Spánek tě, chlapče, vezme v objetí,
dvacet šest tisíc roků přeletí
a já se vrátím zase sem,
kde nyní hořím plamenem.
Jiné hvězdy budou plout
noční oblohou -
hvězdy, které konejší
a dají zapomenout.
Teprv až já ukončím další ze svých drah,
probudí se minulost a přijde před tvůj práh.
Marně jsem bojoval s ospalostí a snažil se najít souvislost mezi těmito podivnými slovy a poznatky o hvězdách, které jsem získal studiem Pnakotických rukopisů. Má hlava, těžká a zmámená, klesla na mou hruď, a když jsem zase vzhlédl, bylo to ve snu a Polárka se na mě šklebila oknem nad stromy, které se strašidelně kymácely ve spícím močálu. A sním dosud.
Ve své hanbě a zoufalství někdy křičím jako šílenec a zaklínám snové bytosti kolem mne, aby mě probudily do chvíle, v níž se Inutové kradou průsmykem za horou Noton a dobývají nic netušící pevnost; ale tyto bytosti jsou démoni, smějí se mi a říkají, že nespím. Vysmívají se mi, zatímco spím, a podsaditý žlutý nepřítel se možná tiše plíží k nám. Nesplnil jsem svou povinnost a zradil mramorové město Olathoe; zradil jsem Alose, svého přítele a velitele. Ale ty stíny z mých snů se mi vysmívají. Tvrdí, že není žádná země Lomar, leda v mých nočních vidinách; že v království, kde Polárka stojí vysoko a rudý Aldebaran putuje nízko nad obzorem, nemůže být nic než led a sníh po celá tisíciletí a žádní lidé kromě podsaditých, žlutých tvorů, sužovaných chladem, které nazývají Eskymáky.
A jak se svíjím v agónii své viny a strašně chci zachránit město, které je ve stále větším nebezpečí, a marně se pokouším setřást ten nepřirozený sen o domu z kamene a cihel na jih od zrádné bažiny a hřbitůvku na úbočí nízkého pahorku, Polárka, ďábelská a zrůdná, shlíží dolů z černé klenby oblohy a pomrkává děsivě jako šílené bdělé oko, které se zoufale snaží předat jakousi podivnou zprávu a nemůže myslet na nic jiného kromě jejího okamžitého předání.
Dobře si pamatuji noc Jitřenky, kdy si nad močálem hrály děsivé záblesky démonického světla. Pak přišly mraky a já jsem usnul.
A v bledém světle měsíčního srpku jsem poprvé uviděl Město. Leželo, tiché a spící, na podivné pláni mezi neobvyklými štíty hor. Jeho mramorové zdi a věže, sloupy, dómy i chodníky měly bledost smrti. V mramorových ulicích stály mramorové sloupy, které byly zakončeny vytesanými podobami zachmuřených, bradatých mužů. Vzduch byl teplý a nehybný. A nad hlavou, nízko nad obzorem, zářila bdělá Polárka. Dlouho jsem se upřeně díval na Město, ale den nepřišel. Když rudý Aldebaran, který blikal nízko nad obzorem, ale nikdy nezapadl, urazil čtvrtinu své dráhy kolem obzoru, uviděl jsem v ulicích a domech světlo a pohyb. Podivně oblečení, ale vznešení a zároveň mně blízcí lidé kráčeli ulicemi a za svitu měsíčního srpku hovořili moudře jazykem, kterému jsem rozuměl, i když se nepodobal žádnému z těch, které jsem znal. A když rudý Aldebaran zahájil druhou polovinu své pouti po obzoru, nastala zase tma a mlčení.
Když jsem se probudil, byl ze mne jiný člověk. V mé mysli byl vyryt obraz Města a v mé duši se rodily další nejasné vzpomínky, kterým jsem nerozuměl. Později, za oblačných nocí, kdy jsem mohl spát, jsem Město viděl často; někdy pod horkými, zlatými paprsky slunce, které nezapadalo, i když putovalo nízko nad obzorem. A za jasných nocí Polárka zářila jako nikdy předtím.
Postupně jsem začal uvažovat, jaké místo bych mohl zaujímat já v tomto městě na podivné pláni, obklopené štíty hor. Zpočátku jsem se spokojil s úlohou bdělého pozorovatele, neobdařeného tělesnou podstatou, ale nyní jsem si přál nějak blíže určit svůj vztah k němu a rozmlouvat se zachmuřenými muži, kteří se denně scházeli na veřejných prostranstvích. Řekl jsem si: „Toto není sen, proč by měl být skutečný zrovna život v domě z kamene a cihel na jih od zrádné bažiny a hřbitůvku na úbočí nízkého pahorku, kde se Polárka dívá každou noc do mého severního okna?"
Jedné noci, když jsem naslouchal rozmluvě na velkém náměstí se spoustou soch, pocítil jsem změnu; uvědomil jsem si, že mám konečně tělo. Už jsem nebyl cizincem v ulicích města Olathoe, které leží na pláni Sarkia mezi štíty Noton a Kadiphonek. Mluvil můj přítel Alos a jeho řeč potěšila mou duši, protože to byla řeč opravdového muže a vlastence. Tu noc přišla zpráva o pádu Daiků a postupu Inutů, podsaditých žlutých ďáblů, kteří se před pěti lety vynořili odkudsi ze západních krajů, zpustošili pohraniční oblasti našeho království a obléhali mnoho našich měst. Dobyli pevnosti na úpatí hor a nyní vyšli na pláň. Abychom je zastavili, musel by každý náš občan vládnout silou deseti mužů. Tito podsadití tvorové se totiž velice dobře vyznali ve válečném umění a neuznávali žádné zásady, které bránily našim vysokým a šedookým mužům z národa Lomarů v nelítostném dobývání.
Můj přítel Alos byl velitelem všech válečníků na planině a byl poslední nadějí naší země. Nyní promlouval o nebezpečí, kterému budou čelit muži z Olathoe, nejstatečnější z národa Lomarů, a připomínal staré tradice předků, kteří museli odejít na jih ze země Zobna, aby se zachránili před postupujícími ledovci (jako naši potomci budou muset jednou odejít ze země Lomar) a hrdinsky a vítězně smetli dlouhovlasé lidožrouty Gnophkehsy s opičíma rukama, kteří jim stáli v cestě. Mne Alos nepočítal mezi válečníky, protože jsem byl slabý, a jakmile jsem se ocitl v nesnázích, šly na mne mdloby. Avšak mé oči byly nejbystřejší ve městě navzdory dlouhým hodinám stráveným denně nad Pnakotickými rukopisy s moudrostí otců ze země Zobna; proto můj přítel, který mě nechtěl urazit tím, že by mě odsoudil k nečinnosti, neváhal a svěřil mi úkol, který nebyl bez důležitosti. Poslal mě na strážní věž Thapnen, abych se stal zrakem naší armády. Kdyby se Inutové pokusili dobýt pevnost z úzkého průsmyku za horou Noton a tak překvapit posádku, měl jsem dát ohňový signál, který by varoval čekající vojáky a zachránil město před nevyhnutelnou zkázou.
Vystoupil jsem na věž sám, protože všech silných mužů bylo zapotřebí dole. Můj mozek byl zcela omámen vzrušením a únavou, protože jsem nespal mnoho dní; mé odhodlání však bylo pevné, protože jsem miloval svou rodnou zemi Lomar a mramorové město Olathoe, ležící mezi štíty Noton a Kadiphonek.
Ale jak jsem tak stál v nejhořejší věžní místnosti, uzřel jsem bledé světlo měsíčního srpku, narudlé a zlověstné, prodírající se mlhami, které se vznášely nad vzdáleným údolím Banof. A otvorem ve střeše blikala bledá Polárka, mrkala potměšile jako nepřítel a pokušitel. Zdálo se mi, jako by mi její duch našeptával ďábelské rady a ukolébával mě do zrádné ospalosti prokletým rytmickým slibem, který se opakoval znovu a znovu :
Spánek tě, chlapče, vezme v objetí,
dvacet šest tisíc roků přeletí
a já se vrátím zase sem,
kde nyní hořím plamenem.
Jiné hvězdy budou plout
noční oblohou -
hvězdy, které konejší
a dají zapomenout.
Teprv až já ukončím další ze svých drah,
probudí se minulost a přijde před tvůj práh.
Marně jsem bojoval s ospalostí a snažil se najít souvislost mezi těmito podivnými slovy a poznatky o hvězdách, které jsem získal studiem Pnakotických rukopisů. Má hlava, těžká a zmámená, klesla na mou hruď, a když jsem zase vzhlédl, bylo to ve snu a Polárka se na mě šklebila oknem nad stromy, které se strašidelně kymácely ve spícím močálu. A sním dosud.
Ve své hanbě a zoufalství někdy křičím jako šílenec a zaklínám snové bytosti kolem mne, aby mě probudily do chvíle, v níž se Inutové kradou průsmykem za horou Noton a dobývají nic netušící pevnost; ale tyto bytosti jsou démoni, smějí se mi a říkají, že nespím. Vysmívají se mi, zatímco spím, a podsaditý žlutý nepřítel se možná tiše plíží k nám. Nesplnil jsem svou povinnost a zradil mramorové město Olathoe; zradil jsem Alose, svého přítele a velitele. Ale ty stíny z mých snů se mi vysmívají. Tvrdí, že není žádná země Lomar, leda v mých nočních vidinách; že v království, kde Polárka stojí vysoko a rudý Aldebaran putuje nízko nad obzorem, nemůže být nic než led a sníh po celá tisíciletí a žádní lidé kromě podsaditých, žlutých tvorů, sužovaných chladem, které nazývají Eskymáky.
A jak se svíjím v agónii své viny a strašně chci zachránit město, které je ve stále větším nebezpečí, a marně se pokouším setřást ten nepřirozený sen o domu z kamene a cihel na jih od zrádné bažiny a hřbitůvku na úbočí nízkého pahorku, Polárka, ďábelská a zrůdná, shlíží dolů z černé klenby oblohy a pomrkává děsivě jako šílené bdělé oko, které se zoufale snaží předat jakousi podivnou zprávu a nemůže myslet na nic jiného kromě jejího okamžitého předání.
H.P. Lovecraft
(Polaris)
Polární hvězda