VI. LEGIE ZE ZÁHROBÍ
Když dr. Herbert West před rokem zmizel, bostonská policie mne zevrubně vyslýchala. Podezírali mne, že jim něco zatajuji, a snad mne podezřívali i z vážnějších věcí; ale já jsem jim nemohl povědět pravdu, protože by jí neuvěřili. Věděli ovšem, že West míval spojitost s činnostmi, jimž obyčejní lidé nebyli s to uvěřit; neboť jeho ohavné pokusy s reanimací mrtvol byly už dlouho natolik rozsáhlé, že znemožňovaly naprosté utajení; ale závěrečná katastrofa, jež mnou duševně otřásla, obsahovala prvky démonické fantazie, které i mne nutí k pochybnostem o realitě toho, co jsem viděl.
Býval jsem Westovým nejbližším přítelem a jediným důvěryhodným asistentem. Potkali jsme se před mnoha lety na lékařské fakultě, a já jsem se od samého počátku podílel na jeho příšerných výzkumech. Postupně se snažil zdokonalovat roztok, který po vstříknutí ve formě injekcí do žil právě zesnulé osoby mohl obnovit život; taková práce si vyžadovala hojnost čerstvých mrtvol, a proto s sebou přinášela ty nejzvrácenější činy. Leč ještě otřesnější bývaly výsledky některých pokusů – úděsné kusy masa, které už bylo mrtvé, jež ale West probudil k slepému, tupému a hnusnému živoření. To bývaly obvyklé výsledky, neboť k oživení myšlení West potřeboval vzorky absolutně čerstvé, v nichž rozklad tkání dosud neovlivnil choulostivé mozkové buňky.
Potřeba velmi čerstvých mrtvol znamenala Westovu morální zkázu. Mrtvoly se získávaly nesnadno, a jednoho strašného dne si West zajistil exemplář ještě v době, kdy byl vzorek naživu a pln síly. Zápas, jehla a silný alkaloid přeměnil exemplář na velice čerstvou mrtvolu. Pokus se sice na krátký a památný okamžik zdařil, ale West se vynořil s duší necitelnou a sežehlou a s bezcitným zrakem, kterým občas pohlížel s jakýmsi odporným a kalkulujícím oceněním na osoby s mimořádně citlivým mozkem a mimořádně silnou fyzickou konstitucí. K posledku jsem začal mít z Westa horečný strach také já sám, protože si mne občas prohlížel rovněž takovým způsobem. Lidé si pravděpodobně nevšimli jeho pohledů; ale neušel jim můj strach; a po Westově zmizení jej využili jako východiska pro některá absurdní podezření.
Ve skutečnosti měl West větší strach než já; protože jeho odporné bádání mu přinášelo život plný nejistoty a děsu z každého stínu. Dílem se bál policie; ale někdy byla jeho nervozita hlubší a mlhavější a týkala se jistých nepopsatelných věcí, do nichž vstříkl injekci morbidního života a které nespatřil, jak z nich onen život uniká. Obvykle ukončoval své experimenty revolverem, ale několikrát nebyl dost rychlý. Jednalo se o první exemplář, na jehož vyloupeném hrobě byly později zřetelné stopy po rytí pařáty. Také o tělo arkhamského profesora, které páchalo kanibalské hody, dříve než bylo dopadeno a uvrženo, aniž mohlo být identifikováno, do cely v seftonském blázinci, kde bušilo do zdí po celých šestnáct let. Většina ostatních přeživších výsledků byly věci, o nichž se už tak lehce nehovoří – neboť v pozdějších letech se Westův vědecký zápal zvrhl v nezdravou a fantastickou náruživost, kdy promarňoval svůj chirurgický um na oživování ne celých lidských těl, ale izolovaných částí těl, nebo částí orgánů připojených k organické hmotě jiné než lidské. V době, kdy zmizel, pokusy nabyly až ďábelské nechutnosti; o mnohých jeho experimentech se nemohu zmínit ani v tisku. Velká válka, v níž jsme oba sloužili jako chirurgové, tento rys Westovy povahy ještě zvýraznila.
Když říkám, že Westův strach ze vzorků byl mlhavý, mám na mysli zvláště jeho komplexní ráz. Jedna část pocházela pouze z vědění o existenci takových bezejmenných příšer, zatímco druhá část vznikala z obav, jak by mu za jistých okolností mohly tělesně ublížit. Jejich mizení zvyšovalo hrůznost celé situace – ze všech zmizelých vzorků znal West místo pobytu toliko jediného exempláře, oné politováníhodné věci v ústavu pro choromyslné. Posléze tu byl poněkud subtilnější strach – velice fantastický pocit, který byl výsledkem přepodivného pokusu v Kanadské armádě roku 1915. West uprostřed líté bitvy oživil majora sira Erika Morelanda Claphama-Leeho, nositele Řádu za význačné služby, kolegu-lékaře, který věděl o jeho pokusech a byl schopen je opakovat. Odpreparoval hlavu, aby se tak mohly prozkoumat možnosti domněle inteligentního života v trupu. Právě v okamžiku, kdy budovu rozmetaly německé granáty, došlo k úspěchu. Trup se pohyboval inteligentně; a přestože to zní neuvěřitelně, oba jsme s odpornou jistotou věděli, že artikulované zvuky vycházely z oddělené hlavy ležící v temném koutě laboratoře, v koutě plném stínů. Ten granát vlastně prokázal skutek milosrdenství – jenže West nikdy nemohl mít takovou jistotu, po jaké toužil, že jsme to přežili jen my dva. Vyslovoval domněnky, z nichž mi běhal mráz po zádech, o možných činech bezhlavého lékaře s mocí oživovat mrtvé.
Westovým posledním obydlím byl velmi elegantní a úctyhodně vyhlížející dům s vyhlídkou najeden z nejstarších hřbitovů v Bostonu. West si vybral toto místo z čistě symbolických a fantasticky estetických důvodů, neboť většina hrobů pocházela z koloniálního období, a byla tudíž pramálo platná vědci vyhledávajícímu velmi čerstvé mrtvoly. Laboratoř se skrývala ve sklepení pod sklepem, které tajně vybudovali z daleka dovezení dělníci. Byla tam obrovská spalovací pec pro bezhlučné a dokonalé odstraňování takových mrtvol nebo jejich částí a syntetických paskvilů, které mohly zůstávat po morbidních pokusech a znesvěcujících zábavách majitele domu. Při hloubení sklepení dělníci narazili na neobvykle starobylé zdivo; nepochybně spojené se starým hřbitovem, ale příliš hluboko, než aby korespondovalo s nějakým známým hrobem na hřbitově. Po řadě výpočtů West prohlásil, že se zřejmě jedná o tajnou místnost pod hrobkou rodiny Averillů, kde k poslednímu pohřbu došlo roku 1768. Byl jsem s ním, když si prohlížel ledkem a vlhkostí pokryté zdi, které odhalily lopaty a motyky kopáčů, a byl jsem připraven na děsivé vzrušení, jež by doprovázelo odhalení tajemství hrobů starých celá staletí; ale poprvé Westova nová bázlivost zvítězila nad jeho přirozenou zvědavostí, a on zradil svou degenerující povahu a nařídil, aby zdivo bylo ponecháno v nedotčeném stavu a opětně omítnuto. Tak až do poslední pekelné noci zůstalo starobylé zdivo součástí zdí tajné laboratoře. Hovořím o Westově dekadenci, avšak musím dodat, že to byla čistě duchovní a nepostižitelná záležitost. Navenek byl až do samého konce pořád stejný – klidný, chladný, drobný, světlovlasý, s obrýlenýma modrýma očima a celkovým vzezřením mladíka, jehož jakoby ani věk, ani strach vůbec nezměnil. Působil dojmem klidu i tehdy, když přemýšlel o rozrytém hrobu a ohlížel se přes rameno; dokonce když myslel na tu masožravou věc, která hryzala a bušila do mříží v Seftonu.
Konec Herberta Westa začal jednoho večera v naší společné pracovně, když divným pohledem přeskakoval od novin ke mně. Z pomačkaných stránek proti němu vyrazil neobvyklý titulek jednoho článku, a jako by po něm přes oněch šestnáct let sáhl bezejmenný titánský pařát. V seftonském ústavu pro choromyslné, vzdáleném odtud padesát mil, se přihodilo něco strašného a neuvěřitelného, co vyděsilo okolí a uniklo nástrahám policie. V časných ranních hodinách vstoupil do ústavu oddíl tichých mužů a jejich vůdce vzbudil ošetřovatele. Byla to hrozivá postava vojenského držení, která hovořila, aniž pohnula rty, a jejíž hlas jakoby byl téměř břichomluvecky spojen s obrovskou černou krabicí, kterou nesla. Její nehybná tvář měla půvab hraničící se zářivou krásou, ale zděsila vrchního dozorce, když na ni dopadlo světlo v hale – neboť to byla tvář z vosku, s očima z pomalovaného skla. Tomuto muži se přihodila nějaká nevýslovná nehoda. Jeden podsaditější muž vedl jeho kroky; odpuzující zjev, jehož zmodralý obličej byl jako napůl rozhlodán neznámou chorobou. Mluvčí se dožadoval přístupu do cely kanibalské příšery, dopravené sem z Arkhamu před šestnácti lety; a když mu byl vstup odmítnut, vydal signál, jenž rozpoutal šokující orgie brutality. Útočníci pobili, rozdupali a pokousali všechny dozorce, kteří neuprchli; čtyři z nich usmrtili, a nakonec se jim podařilo osvobodit i onoho netvora. Oběti, které si dokázaly vybavit celou událost bez hysterie, přísahaly, že ty stvůry nejednaly ani tak jako lidé, ale spíše jako nemyslící automaty řízené vůdcem s tváří z vosku. Avšak v době, kdy mohla být povolána pomoc, všechny stopy po tajemných mužích a jejich šíleném svěřenci dávno vymizely.
Od hodiny, kdy si přečetl tento článek, až do půlnoci seděl West jako ochrnutý. O půlnoci se rozezvučel zvonek u dveří, a strašně ho vyděsil. Všichni sloužící spali v podkroví, proto jsem šel otevřít já. Jak už jsem vypověděl na policii, na ulici nebyl žádný vůz; ale jen skupina prapodivně vyhlížejících postav nesoucích velkou čtverhrannou krabici, kterou uložili v hale, poté co jeden z nich zachrochtal úděsně nepřirozeným hlasem: „Pilné – vyplacené.“ Potom trhavým krokem vypochodovali z domu v zástupu, a jak jsem je sledoval při odchodu, měl jsem nejasný pocit, že zatáčejí směrem ke starému hřbitovu, jenž přiléhal k zadnímu traktu našeho domu. Když jsem za nimi zabouchl dveře, West sešel dolů a podíval se na krabici. Měřila asi tak dvakrát dvě stopy a bylo na ní napsáno Westovo jméno a přesná nynější adresa. Byl na ní také nápis „Odesílatel: Eric Moreland Clapham-Lee, St. Eloi, Flandry“. Před šesti lety, ve Flandrech, nemocnice zasažená granátem spadla na bezhlavý oživený trup dr. Claphama-Leeho a na oddělenou hlavu, která – snad – vyslovila artikulované zvuky.
Westa ani nyní nepřemohlo vzrušení. Jeho stav byl mnohem děsivější. Rychle řekl: „To je konec – ále tohle musíme – spálit.“ Odnesli jsme krabici dolů do laboratoře – a bedlivě jsme naslouchali. Na některé podrobnosti si už nevzpomínám – dovedete si představit, v jakém jsem byl duševním rozpoložení – ale je mrzká lež, když se říká, že jsem tělo Herberta Westa vstrčil do spalovací pece. My oba jsme vložili celou neotevřenou krabici dovnitř, zavřeli dvířka a zapnuli elektrický proud.Nakonec z krabice nevyšel vůbec žádný zvuk.
Byl to West, kdo si jako první povšiml odpadávající omítky na části zdi, kde omítka zakrývala zdivo starobylé hrobky. Chystal jsem se, že vezmu nohy na ramena, ale West mne zadržel. Potom jsem spatřil malý černý otvor, ovanul mne ledový ghúlský vítr a ucítil jsem mrtvolný puch útrob zahnívající země. Neozval se ani hlásek, ale hned poté zhasla elektrická světla a já jsem spatřil jako v obrysech proti jakési podsvětní fosforescenci hordu tichých lopotících se těl, která mohla stvořit pouze choromyslnost – nebo něco horšího. Jejich rysy byly lidské, pololidské, částečně lidské a vůbec ne lidské – ona horda jevila groteskní různorodost. Odstraňovala tiše, jeden po druhém, kameny ze staleté zdi. A pak, když se průlom dostatečně rozšířil, vstoupili do laboratoře v jediném šiku; vedlo je těžce kráčející tělo s krásnou hlavou, vyrobenou z vosku. Nestvůra se šílenýma očima, stojící za vůdcem, se chopila Herberta Westa. West se nebránil a nevydal ze sebe jediný sten. Potom se na něj všichni vrhli, před mýma očima ho roztrhali na kusy a jednotlivé fragmenty odvlékali do podzemní hrobky mytických hrůz. Westovu hlavu si odnášel vůdce s voskovou tváří, který měl na sobě uniformu kanadského důstojníka. Jak hlava mizela, viděl jsem, že Westovy modré oči za brýlemi ohavně žhnuly prvním projevem zřetelného šíleného vzrušení.
Sloužící mě našli ráno v bezvědomí. West zmizel. Spalovací pec obsahovala pouze neidentifikovatelný popel. Detektivové mě vyslýchali, ale co mohu říci? Seftonskou tragédii nechtějí dávat do spojitosti s Western; ani to, ani ty muže s krabicí, jejichž existenci popírají. Pověděl jsem jim o sklepení, a oni ukázali na neporušenou omítku na zdi a rozesmáli se. Tak jsem jim už víc neřekl. Dospěli k závěru, že jsem buďto šílenec, nebo vrah – ale že jsem nejspíš šílený. Avšak nemusel bych být šílený, kdyby ty proklaté legie ze záhrobí nebyly tak tiché.
Když dr. Herbert West před rokem zmizel, bostonská policie mne zevrubně vyslýchala. Podezírali mne, že jim něco zatajuji, a snad mne podezřívali i z vážnějších věcí; ale já jsem jim nemohl povědět pravdu, protože by jí neuvěřili. Věděli ovšem, že West míval spojitost s činnostmi, jimž obyčejní lidé nebyli s to uvěřit; neboť jeho ohavné pokusy s reanimací mrtvol byly už dlouho natolik rozsáhlé, že znemožňovaly naprosté utajení; ale závěrečná katastrofa, jež mnou duševně otřásla, obsahovala prvky démonické fantazie, které i mne nutí k pochybnostem o realitě toho, co jsem viděl.
Býval jsem Westovým nejbližším přítelem a jediným důvěryhodným asistentem. Potkali jsme se před mnoha lety na lékařské fakultě, a já jsem se od samého počátku podílel na jeho příšerných výzkumech. Postupně se snažil zdokonalovat roztok, který po vstříknutí ve formě injekcí do žil právě zesnulé osoby mohl obnovit život; taková práce si vyžadovala hojnost čerstvých mrtvol, a proto s sebou přinášela ty nejzvrácenější činy. Leč ještě otřesnější bývaly výsledky některých pokusů – úděsné kusy masa, které už bylo mrtvé, jež ale West probudil k slepému, tupému a hnusnému živoření. To bývaly obvyklé výsledky, neboť k oživení myšlení West potřeboval vzorky absolutně čerstvé, v nichž rozklad tkání dosud neovlivnil choulostivé mozkové buňky.
Potřeba velmi čerstvých mrtvol znamenala Westovu morální zkázu. Mrtvoly se získávaly nesnadno, a jednoho strašného dne si West zajistil exemplář ještě v době, kdy byl vzorek naživu a pln síly. Zápas, jehla a silný alkaloid přeměnil exemplář na velice čerstvou mrtvolu. Pokus se sice na krátký a památný okamžik zdařil, ale West se vynořil s duší necitelnou a sežehlou a s bezcitným zrakem, kterým občas pohlížel s jakýmsi odporným a kalkulujícím oceněním na osoby s mimořádně citlivým mozkem a mimořádně silnou fyzickou konstitucí. K posledku jsem začal mít z Westa horečný strach také já sám, protože si mne občas prohlížel rovněž takovým způsobem. Lidé si pravděpodobně nevšimli jeho pohledů; ale neušel jim můj strach; a po Westově zmizení jej využili jako východiska pro některá absurdní podezření.
Ve skutečnosti měl West větší strach než já; protože jeho odporné bádání mu přinášelo život plný nejistoty a děsu z každého stínu. Dílem se bál policie; ale někdy byla jeho nervozita hlubší a mlhavější a týkala se jistých nepopsatelných věcí, do nichž vstříkl injekci morbidního života a které nespatřil, jak z nich onen život uniká. Obvykle ukončoval své experimenty revolverem, ale několikrát nebyl dost rychlý. Jednalo se o první exemplář, na jehož vyloupeném hrobě byly později zřetelné stopy po rytí pařáty. Také o tělo arkhamského profesora, které páchalo kanibalské hody, dříve než bylo dopadeno a uvrženo, aniž mohlo být identifikováno, do cely v seftonském blázinci, kde bušilo do zdí po celých šestnáct let. Většina ostatních přeživších výsledků byly věci, o nichž se už tak lehce nehovoří – neboť v pozdějších letech se Westův vědecký zápal zvrhl v nezdravou a fantastickou náruživost, kdy promarňoval svůj chirurgický um na oživování ne celých lidských těl, ale izolovaných částí těl, nebo částí orgánů připojených k organické hmotě jiné než lidské. V době, kdy zmizel, pokusy nabyly až ďábelské nechutnosti; o mnohých jeho experimentech se nemohu zmínit ani v tisku. Velká válka, v níž jsme oba sloužili jako chirurgové, tento rys Westovy povahy ještě zvýraznila.
Když říkám, že Westův strach ze vzorků byl mlhavý, mám na mysli zvláště jeho komplexní ráz. Jedna část pocházela pouze z vědění o existenci takových bezejmenných příšer, zatímco druhá část vznikala z obav, jak by mu za jistých okolností mohly tělesně ublížit. Jejich mizení zvyšovalo hrůznost celé situace – ze všech zmizelých vzorků znal West místo pobytu toliko jediného exempláře, oné politováníhodné věci v ústavu pro choromyslné. Posléze tu byl poněkud subtilnější strach – velice fantastický pocit, který byl výsledkem přepodivného pokusu v Kanadské armádě roku 1915. West uprostřed líté bitvy oživil majora sira Erika Morelanda Claphama-Leeho, nositele Řádu za význačné služby, kolegu-lékaře, který věděl o jeho pokusech a byl schopen je opakovat. Odpreparoval hlavu, aby se tak mohly prozkoumat možnosti domněle inteligentního života v trupu. Právě v okamžiku, kdy budovu rozmetaly německé granáty, došlo k úspěchu. Trup se pohyboval inteligentně; a přestože to zní neuvěřitelně, oba jsme s odpornou jistotou věděli, že artikulované zvuky vycházely z oddělené hlavy ležící v temném koutě laboratoře, v koutě plném stínů. Ten granát vlastně prokázal skutek milosrdenství – jenže West nikdy nemohl mít takovou jistotu, po jaké toužil, že jsme to přežili jen my dva. Vyslovoval domněnky, z nichž mi běhal mráz po zádech, o možných činech bezhlavého lékaře s mocí oživovat mrtvé.
Westovým posledním obydlím byl velmi elegantní a úctyhodně vyhlížející dům s vyhlídkou najeden z nejstarších hřbitovů v Bostonu. West si vybral toto místo z čistě symbolických a fantasticky estetických důvodů, neboť většina hrobů pocházela z koloniálního období, a byla tudíž pramálo platná vědci vyhledávajícímu velmi čerstvé mrtvoly. Laboratoř se skrývala ve sklepení pod sklepem, které tajně vybudovali z daleka dovezení dělníci. Byla tam obrovská spalovací pec pro bezhlučné a dokonalé odstraňování takových mrtvol nebo jejich částí a syntetických paskvilů, které mohly zůstávat po morbidních pokusech a znesvěcujících zábavách majitele domu. Při hloubení sklepení dělníci narazili na neobvykle starobylé zdivo; nepochybně spojené se starým hřbitovem, ale příliš hluboko, než aby korespondovalo s nějakým známým hrobem na hřbitově. Po řadě výpočtů West prohlásil, že se zřejmě jedná o tajnou místnost pod hrobkou rodiny Averillů, kde k poslednímu pohřbu došlo roku 1768. Byl jsem s ním, když si prohlížel ledkem a vlhkostí pokryté zdi, které odhalily lopaty a motyky kopáčů, a byl jsem připraven na děsivé vzrušení, jež by doprovázelo odhalení tajemství hrobů starých celá staletí; ale poprvé Westova nová bázlivost zvítězila nad jeho přirozenou zvědavostí, a on zradil svou degenerující povahu a nařídil, aby zdivo bylo ponecháno v nedotčeném stavu a opětně omítnuto. Tak až do poslední pekelné noci zůstalo starobylé zdivo součástí zdí tajné laboratoře. Hovořím o Westově dekadenci, avšak musím dodat, že to byla čistě duchovní a nepostižitelná záležitost. Navenek byl až do samého konce pořád stejný – klidný, chladný, drobný, světlovlasý, s obrýlenýma modrýma očima a celkovým vzezřením mladíka, jehož jakoby ani věk, ani strach vůbec nezměnil. Působil dojmem klidu i tehdy, když přemýšlel o rozrytém hrobu a ohlížel se přes rameno; dokonce když myslel na tu masožravou věc, která hryzala a bušila do mříží v Seftonu.
Konec Herberta Westa začal jednoho večera v naší společné pracovně, když divným pohledem přeskakoval od novin ke mně. Z pomačkaných stránek proti němu vyrazil neobvyklý titulek jednoho článku, a jako by po něm přes oněch šestnáct let sáhl bezejmenný titánský pařát. V seftonském ústavu pro choromyslné, vzdáleném odtud padesát mil, se přihodilo něco strašného a neuvěřitelného, co vyděsilo okolí a uniklo nástrahám policie. V časných ranních hodinách vstoupil do ústavu oddíl tichých mužů a jejich vůdce vzbudil ošetřovatele. Byla to hrozivá postava vojenského držení, která hovořila, aniž pohnula rty, a jejíž hlas jakoby byl téměř břichomluvecky spojen s obrovskou černou krabicí, kterou nesla. Její nehybná tvář měla půvab hraničící se zářivou krásou, ale zděsila vrchního dozorce, když na ni dopadlo světlo v hale – neboť to byla tvář z vosku, s očima z pomalovaného skla. Tomuto muži se přihodila nějaká nevýslovná nehoda. Jeden podsaditější muž vedl jeho kroky; odpuzující zjev, jehož zmodralý obličej byl jako napůl rozhlodán neznámou chorobou. Mluvčí se dožadoval přístupu do cely kanibalské příšery, dopravené sem z Arkhamu před šestnácti lety; a když mu byl vstup odmítnut, vydal signál, jenž rozpoutal šokující orgie brutality. Útočníci pobili, rozdupali a pokousali všechny dozorce, kteří neuprchli; čtyři z nich usmrtili, a nakonec se jim podařilo osvobodit i onoho netvora. Oběti, které si dokázaly vybavit celou událost bez hysterie, přísahaly, že ty stvůry nejednaly ani tak jako lidé, ale spíše jako nemyslící automaty řízené vůdcem s tváří z vosku. Avšak v době, kdy mohla být povolána pomoc, všechny stopy po tajemných mužích a jejich šíleném svěřenci dávno vymizely.
Od hodiny, kdy si přečetl tento článek, až do půlnoci seděl West jako ochrnutý. O půlnoci se rozezvučel zvonek u dveří, a strašně ho vyděsil. Všichni sloužící spali v podkroví, proto jsem šel otevřít já. Jak už jsem vypověděl na policii, na ulici nebyl žádný vůz; ale jen skupina prapodivně vyhlížejících postav nesoucích velkou čtverhrannou krabici, kterou uložili v hale, poté co jeden z nich zachrochtal úděsně nepřirozeným hlasem: „Pilné – vyplacené.“ Potom trhavým krokem vypochodovali z domu v zástupu, a jak jsem je sledoval při odchodu, měl jsem nejasný pocit, že zatáčejí směrem ke starému hřbitovu, jenž přiléhal k zadnímu traktu našeho domu. Když jsem za nimi zabouchl dveře, West sešel dolů a podíval se na krabici. Měřila asi tak dvakrát dvě stopy a bylo na ní napsáno Westovo jméno a přesná nynější adresa. Byl na ní také nápis „Odesílatel: Eric Moreland Clapham-Lee, St. Eloi, Flandry“. Před šesti lety, ve Flandrech, nemocnice zasažená granátem spadla na bezhlavý oživený trup dr. Claphama-Leeho a na oddělenou hlavu, která – snad – vyslovila artikulované zvuky.
Westa ani nyní nepřemohlo vzrušení. Jeho stav byl mnohem děsivější. Rychle řekl: „To je konec – ále tohle musíme – spálit.“ Odnesli jsme krabici dolů do laboratoře – a bedlivě jsme naslouchali. Na některé podrobnosti si už nevzpomínám – dovedete si představit, v jakém jsem byl duševním rozpoložení – ale je mrzká lež, když se říká, že jsem tělo Herberta Westa vstrčil do spalovací pece. My oba jsme vložili celou neotevřenou krabici dovnitř, zavřeli dvířka a zapnuli elektrický proud.Nakonec z krabice nevyšel vůbec žádný zvuk.
Byl to West, kdo si jako první povšiml odpadávající omítky na části zdi, kde omítka zakrývala zdivo starobylé hrobky. Chystal jsem se, že vezmu nohy na ramena, ale West mne zadržel. Potom jsem spatřil malý černý otvor, ovanul mne ledový ghúlský vítr a ucítil jsem mrtvolný puch útrob zahnívající země. Neozval se ani hlásek, ale hned poté zhasla elektrická světla a já jsem spatřil jako v obrysech proti jakési podsvětní fosforescenci hordu tichých lopotících se těl, která mohla stvořit pouze choromyslnost – nebo něco horšího. Jejich rysy byly lidské, pololidské, částečně lidské a vůbec ne lidské – ona horda jevila groteskní různorodost. Odstraňovala tiše, jeden po druhém, kameny ze staleté zdi. A pak, když se průlom dostatečně rozšířil, vstoupili do laboratoře v jediném šiku; vedlo je těžce kráčející tělo s krásnou hlavou, vyrobenou z vosku. Nestvůra se šílenýma očima, stojící za vůdcem, se chopila Herberta Westa. West se nebránil a nevydal ze sebe jediný sten. Potom se na něj všichni vrhli, před mýma očima ho roztrhali na kusy a jednotlivé fragmenty odvlékali do podzemní hrobky mytických hrůz. Westovu hlavu si odnášel vůdce s voskovou tváří, který měl na sobě uniformu kanadského důstojníka. Jak hlava mizela, viděl jsem, že Westovy modré oči za brýlemi ohavně žhnuly prvním projevem zřetelného šíleného vzrušení.
Sloužící mě našli ráno v bezvědomí. West zmizel. Spalovací pec obsahovala pouze neidentifikovatelný popel. Detektivové mě vyslýchali, ale co mohu říci? Seftonskou tragédii nechtějí dávat do spojitosti s Western; ani to, ani ty muže s krabicí, jejichž existenci popírají. Pověděl jsem jim o sklepení, a oni ukázali na neporušenou omítku na zdi a rozesmáli se. Tak jsem jim už víc neřekl. Dospěli k závěru, že jsem buďto šílenec, nebo vrah – ale že jsem nejspíš šílený. Avšak nemusel bych být šílený, kdyby ty proklaté legie ze záhrobí nebyly tak tiché.