Necrosphere webzine

V zemi Mnar nachází se veliké tiché jezero a žádná voda do něj neteče ani odtud nevytéká. Před deseti tisíci lety se na jeho břehu rozkládalo mocné město Sarnath, kterého však již není více. Vypravuje se, že v pradávných dobách, kdy svět byl mladý, dříve něž se sarnathský lid usadil v zemi Mnar, leželo nad jezerem jiné město: šedé kamenné město Ib, staré jako jezero samo a obývané tvory, na něž žalostně velmi bylo hledět. Vypadali divně a šeredně jako většina stvoření světa stále ještě barbarského. Na hliněných válečcích z Kadatheronu stojí psáno, že jsou zelené barvy jako voda jezera a mlha, kteráž je halí: mají oči vypoulené, rety tlusté a odchlíplé, divné uši a nemají hlas. A dále je psáno, že jedné noci sestoupili v mlžném oparu z měsíce a veliké tiché jezero a šedé kamenné město Ib sestoupily s nimi. Ať tomu je jakkoli, je jisto, že se klaněli modle velikého vodního ještěra Bokruga ze zeleného kamene vytesané a divoce před ní křepčili pokaždé, když měsíc byl v poslední čtvrti. A v papyru z Ilarneku je psáno, že tato stvoření odhalila tajemství ohně, kterýž plápolal při mnoha slavnostních obřadech. Leč písemných zpráv o nich je poskrovnu, neboť lidské pokolení je mladé a ví se jenom málo o tvorech, kteří žili v těch pradávných dobách. Přešly dlouhé věky, než do země Mnar přitáhl pastýřský lid tmavé pleti se svými ovčími stády a při řece Ai vystavěl na příhodných místech města Thraa, Ilarnek a Kadatheron. A některé z těch kmenů, srdnatější než ostatní, přibyly až na kraj jezera a na místě, kde nalezly vzácné kovy v zemi, postavily Sarnath. Nedaleko od šedého kamenného města Ib tyto kočovné kmeny položily základy Sarnathu a vzhledu obyvatel města Ibů se velmi podivovaly. Ale s podivem se smísila i nenávist, neboť přistěhovalci usoudili, že jest ke škodě, aby tito nešlechetní tvorové chodili nočním časem po světě, kterýž patří lidem. I znelíbili se jim podivné sochy v Ibu, z obrovských šedých kamenů tesané, ježto napořád ještě zůstaly na světě i po příchodu člověka, kdy to bylo, to žádný pověděti neumí, snad z té příčiny, že země Mnar je velmi pustá a vzdálená od jiných říší snů i bdění. A čím déle sarnathský lid patřil na tvory z Ibu, tím víc rostla i jeho nenávist, též proto, že tato stvoření byla slabá a jejich těla, jako rosol měkká, neodolala kamenům ani šípům. A jednoho dne mladí bojovníci s praky, s kopími a s luky vytáhli proti městu Ib a pobili všechny jeho obyvatele, ta podivná těla odstrkali oštěpy do jezera, rukou se jich nedotknouce. A ježto se jim nelíbili obrovité šedé sochy v Ibu, svrhli je do jezera: velmi se při tom lopotili a divili se, odkud tyto hrubé kameny byly přivezeny, protože v zemi Mnar ani v krajinách sousedních se takové skály nenajdou. A tak neušetřili nic ze starobylého města Ib, pouze modlu vodního ještěra Bokruga, vytesanou ze zeleného kamene. Mladí bojovníci ji odvlekli, aby jim připomínala vítězství nad starými bohy a tvory obývajícími město Ib a byla znakem jejich vlády nad Mnarem. Ale když byla socha postavena v chrámu, téže noci se přihodilo něco strašného, neboť divná světla bylo vidět nad jezerem a ráno viděli lidé, že modla zmizela a velekněze Taran-Ishe našli mrtvého, jako by byl poražen nevýslovnou hrůzou. Než však zemřel, stačil Taran-Ish chvějící se rukou na chryzolitový oltář nakreslit znak ZÁHUBY. Po Taran-Ishovi nastoupilo v Sarnathu mnoho dalších veleknězů, ale modla ze zeleného kamene se už nikdy nenašla. A přešlo mnoho století, kdy Sarnath neobyčejně vzkvétal, takže pouze kněží a staré ženy si ještě pamatovali, co vyryl Taran-Ish na chryzolitový oltář. Sarnath spojila karavanní cesta s městem Ilarnek a vzácné kovy, dobývané ze země, směňoval za jiné kovy, vzácná sukna, knihy, nástroje pro řemeslníky a rozličné drahocenné zboží, které znají obyvatelé poříčí Ai i sousedních krajů. A tak v Sarnathu rostla vzdělanost, město prospívalo, mohutnělo a kvetlo do krásy. Jeho vítězná vojska si pokořila sousední města a posléze na trůn v Sarnathu zasedli králové vší země Mnar a mnoha okolních krajů. Velkolepý Sarnath se stal divem světa a chloubou celého lidského pokolení. Město ohrazovala zeď z lesklého mramoru, nalámaného na poušti, tři sta loktů vysoká a sedmdesát pět loktů zšíři, takže nahoře mohly dva válečné vozy projet kolem sebe. Táhla se dobře pět set stadií vůkol, pouze v stranu jezera stála hráz ze zeleného kamene, aby město chránila proti vlnám, které se vysoko vzedmuly kupodivu vždy jednou ročně při oslavách rozvrácení města Ib. Od jezera k bránám pro karavany vedlo v Sarnathu padesát ulic a tolikéž je také přetínalo. Byly vydlážděny onyxem, pouze ty, po nichž se ubírali koně, velbloudi a sloni, měly žulovou dlažbu. A u východu každé ulice obrácené na souš byla bronzová brána, lemovaná sochami lvů a slonů, vytesanými z kamene, kterýž lidé už neznají. A domy v Sarnathu z polévaných cihel a chalcedonu měly zdí obehnané zahrady s křišťálovým jezírkem. Byly postaveny s velkým mistrovstvím, neboť podobné domy se v nižádném jiném městě nenašly, a kupci, kteří přijeli z Thraa a Ilarneku a Kadatheronu, nevycházeli z údivu nad jejich zářícími kopulemi. Leč ještě předivnější byly paláce a chrámy a zahrady, které kázal postavit dávný král Zokkar. V Thraa ani v Ilarneku ani v Kadathronu se nenajde palác, který by se jim mohl vyrovnat. Byly tak vysoké, že každý, kdo do nich vstoupil, se mohl domnívat, že se nad ním klene obloha, leč když se zapálily pochodně udělané z dotherské pryskyřice, spatřil návštěvník obrovité nástěnné malby králů a jejich vojsk, tak skvostné, že byl proniknut nadšením a ohromeně na ně zíral. A v těch palácích se nalézalo sloupů bez počtu, všechny z mramoru protkaného žilkami a překrásně vyřezávané. A ve většině paláců byla mozaiková podlaha vykládaná berylem, lapisem lazuli, sardonyxem, karbunkulem a jiným vzácným kamením, takže návštěvník měl dojem, že kráčí po záhonech nádherných květin. A v síních stály umné kašny, z nichž tryskala vonná voda. Ale nad všechny jiné vynikal palác králů Mnaru a krajin sousedních. Na dvou zlatých lvech, vyvýšen mnoho stupňů nad hladkou, lesknoucí se podlahu, spočíval trůn. A ten byl zhotoven z jednoho kusu slonoviny, ač by žádný živý tvor nedovedl povědět, odkud tak veliký kus může pocházet. A v tom paláci bylo také mnoho galerií a amfiteátrů, kde lvi a lidé a sloni spolu zápasili, kdykoliv se to králům uráčilo. A ty amfiteátry byly někdy naplněny vodou přivedenou akvadukty z jezera a tam se pak odehrávaly vzrušující boje nebo zápasy plavců s lítými mořskými zvířaty. A město Sarnath mělo sedmnáct chrámů s vznosnými věžemi ze světlého mnohobarevného kamene, kterýž nikde jinde neznali. A největší z nich se vypínal do výše jednoho tisíce loktů a v něm přebýval velekněz v nádheře téměř královské. V přebohatě okrášlených síních, rozlehlých jako v paláci, se shromažďovaly zástupy, aby se klaněly Zo-Kalarovi a Tamashovi a Lobonovi, hlavním bohům Sarnathu, jejichž trůny si nezadaly s trůnem panovníka. Modravé kotouče vonného kadidla stoupaly před idoly Zo-Kalara a Tamashe a Lobona, kteří vypadali jako živí, takže každý by přísahal, že to nejsou sochy, ale skuteční vousatí bohové, kteří sedí na trůnech ze slonoviny. A vysoko nahoře ve věži, kam stoupaly nekonečné zirkonové schody, byla komnata, odkud veleknězi ve dne hleděli na město a na jeho okolí a na jezero, v nočním čase zase pozorovali tajuplný měsíc a významné hvězdy a planety a jejich odrazy na jezerní hladině. Tu se také konal tajný a starobylý obřad zahánění vodního ještěra Bokruga a stál zde chryzolitový oltář se znakem Záhuby, který vyryl Taran-lsh. Neméně velkolepé byly zahrady založené dávným králem Zokkarem. Prostíraly se na veliké ploše uprostřed Sarnathu a byly obehnány vysokou zdí. Nad nimi se klenula mohutná skleněná báň, kterou dovnitř pronikalo světlo slunce měsíce a hvězd a planet, když nebe bylo jasné, zářící napodobeniny slunce a měsíce a hvězd a planet, zavěšené na kupoli, osvěcovaly zahradu, když obloha byla zakryta mraky. V létě ji příjemně chladil čerstvý, vonný vánek z větráků, v zimě zas zahradu vyhřívalo skryté topení, takže tu vládlo věčné jaro. Průzračné potoky, překlenuté četnými můstky, tiše šuměly po světlých oblázcích, vinuly se mezi zelenými lučinami a zahradami všemožných barev, tvořily hojné vodopády a jezírka s lekníny. Po vodě pluly bílé labutě a zahrady se ozývaly libozvučným zpěvem vzácných ptáků. Na zelených březích stály besídky, popínala je réva a vonné květy, bylo tu rozmístěno hojně sedátek a laviček z mramoru a portýru. V četných svatyních nebo chrámcích si mohl návštěvník odpočinout nebo se pomodlit k menším božstvům. Každoročně se v Sarnathu slavilo výročí zániku města Ibu a v ten den radovánek teklo víno proudem, lidé tančili a zpívali. Vzdal se hold stínům předků, kteří zahubili ony podivné bytosti, tanečníci a loutnisté ověnčení růžemi ze Zokkerových zahrad se posmívali těm dávným bytostem a haněli jejich bohy. A král pak obrácený čelem k jezeru proklel kosti mrtvých, pohřbené na jeho dně. Zpočátku neviděli veleknězi tyto oslavy rádi, neboť záhadné zmizení zelené modly a výstrahu, kterou Taran-Ish zanechal na chryzolitovém oltáři, než zemřel strachem, měli ještě v dobré paměti. A vyprávěli, že někdy lze zřít divná světla pod hladinou jezera. Ale když uplynulo drahně let a nepřivalila se žádná pohroma, kněží se se smíchem také připojili k nevázaným radovánkám. Sami přece kolikrát ve vysoké chrámové věži vykonali tajný a starobylý obřad zahánění vodního ještěra Bokruga. A tisíc let přešlo, kdy Sarnath, div světa, žil v rozkoši a hojnosti. Slavnost tisícího výročí zničení města Ib byla okázalá nad všechna pomyšlení. Deset let se o ní hovořilo v zemi Mnar, a když se přiblížil den oslav, přijížděli do Sarnathu na koních a na velbloudech a na slonech návštěvníci z Thraa, Ilarneku a Kadatheronu a ze všech měst země Mnar a krajin sousedních. V stanovený večer urození hosté postavili stany před mramorovou zdí. V hodovní síni dlel král Nargis-Hei, opojen starým vínem ze sklepů podmaněného Pnothu, obklopen hodujícími šlechtici a spěchajícími otroky. Při hostině se podávalo mnoho vybraných a vzácných krmí: nadívaní pávi ze vzdálených implanských pahorků, chodidla velbloudů z bnazické pouště, ořechy a koření ze sydathrianských hájů, perly z Mtalu rozpuštěné v octu z Thraa. Omáček bylo bez počtu a o to, aby lahodily jazýčku každého hodovníka, se postarali nejlepší kuchaři země Mnar. Nejvybranější lahůdkou však byly veliké jezerní ryby, podávané na zlatých podnosech osázených rubíny a drahokamy. Zatímco král s urozeným panstvem hodovali v paláci, popřávali si i jinde dobrého vína a jídla. Ve věži hlavního chrámu se kněží oddávali veselí a ve stanech šlechticů u městských zdí vládla bujará zábava. Byl to velekněz Gnai-Kah, kdo první zahlédl stíny, které z měsíce v poslední čtvrti sestoupily do jezera, jakož i ošklivou zelenou mlhu stoupající z jezera k měsíci, zlověstné výpary z vody zahalily věže a báně města propadlého osudu. Načež ti, kdož se dívali z věží a nebo byli venku mimo městské zdi, zahlédli divná světla na jezerní hladině a také si povšimli, že šedivá skála Akurion blízko břehu, druhdy čnějící vysoko nad vodou je téměř ponořena pod hladinu. Na urozené hosty z Ilarneku a vzdáleného Rokolu padl strach, strhli své stany a chvatně odjeli, ač by nemohli povědět, proč tak učinili. Kratičko před půlnocí byly všechny bronzové brány Sarnathu rozraženy davy vyděšeného lidu, který se jimi valil ven, až se celá pláň těmi zástupy začernala. Sotvaže je návštěvníci oslav uhlídali, jali se prchat v divém spěchu, neboť tváře těch lidí byly strnulé nepopsatelnou hrůzou a z úst se jim drala slova tak strašná, že vyděsila každého, kdo jim naslouchal. S očima navrch hlavy ti lidé ječivě vykřikovali, že za okny hodovní síně už nespatřili svého krále Nargis-Heie, ani jeho dvořany a služebníky, ale že se tam hemžily nepopsatelné zelené stvůry, němé, s očima vypoulenýma, tlustými a odchlíplými rty a divnýma ušima, v tlapách držely zlaté podnosy, osázené rubíny a drahokamy, na nichž hořely tajuplné ohnivé plameny, a divoce s nimi křepčily. A když jezdci prchající na koních a velbloudech a slonech ještě jednou pohlédli na město odsouzené k zhoubě a mlhu vystupující z jezera, uznamenali, že šedá skála Akurion už úplně zmizela pod vodou. A po vší zemi Mnar a sousedních krajinách se rozneslo, co účastníci oslav slyšeli a viděli. Kupecké karavany už víc nevyhledávaly město stižené prokletím a nepřivážely už odtud vzácné kovy. Až po drahných letech se v tu stranu vypravili odvážní mladí muži, žlutovlasí s modrýma očima, jiného plemene než lid obývající zemi Mnar. Přišli až na místo, kde ležel Sarnath, ale třebaže uviděli velké tiché jezero a také šedou skálu Akurion, která vysoko strmí nad vodou, div světa a chloubu celého lidského pokolení nenašli více. Tam, kde se kdysi tyčily tři sta loktů vysoké zdi a vypínaly ještě mnohem vyšší věže, zůstaly jen bažiny a ohavný vodní ještěr se plazil tam, kde kdysi žilo padesát miliónů lidí. Také doly, kde se těžily vzácné kovy, zmizely beze stopy. Sarnath postihla ZÁHUBA. Ale v bažinách zahlédli podivnou zelenou modlu zapadlou mezi rákosím: sochu zpodobňující Bokruga, velikého vodního ještěra, vytesanou před mnohými věky. Modla byla přenesena do velechrámu v Ilarneku, a když měsíc stál v poslední čtvrti, byla uctívána po vší zemi Mnar.