Nevěděl, zda babicí zabil, ale nechal ji ležet na podlaze, kam dopadla. Pak, když se odvrátil, spatřil na stole podívanou, z níž málem přišel o poslední zbytek rozumu. Houževnatý Hnědý Jenkin se čtyřmi démonsky obratnými ručičkami se činil, a zatímco ho čarodějnice rdousila, zmařil jeho úsilí. To, v čem zabránil noži namířenému na prsa, dokázaly žluté tesáky chlupaté rouhavosti udělat se zápěstím – a miska tak nedávno spadlá na podlahu stála plná vedle neživého tělíčka.
Ve svém snovém delíriu slyšel Gilman z nekonečné dálky pekelný zpěv v cizokrajném rytmu a věděl, že černý muž musí být tam, na sabatu. Do matematiky se mu pletly zmatené vzpomínky, a věřil, že jeho podvědomí obsahuje úhly, které potřebuje, aby se dostal zpět do normálního světa – poprvé sám a bez pomoci. Cítil jistotu, že je na odnepaměti zatlučené půdě nad svým pokojem, ale velmi pochyboval, že by se mu někdy podařilo uniknout šikmou podlahou nebo dávno uzavřeným východem. A nepřivedl by ho únik ze snové půdy jen do snového domu – nenormálního průmětu skutečného místa, které hledal? Byl naprosto zmaten vztahy mezi snem a skutečností ve všech svých zážitcích.
Cesta neurčitými propastmi bude strašná, protože bude vibrovat Valpuržin rytmus a on bude muset konečně slyšet doposud zahalené kosmické pulsování, jehož se tak smrtelně děsí. I teď byl schopen rozpoznat tiché, obludné chvění, jehož tempo až příliš dobře tušil. O sabatu vždy zesílí a dolehne do světů, aby povolalo zasvěcence k bezejmenným obřadům. Polovina sabatních zpěvů byla založena na tomto slabě slyšeném pulsování, jež žádné pozemské ucho nemohlo snést v jeho nezahalené prostorové plnosti. Gilman také uvažoval, zda může důvěřovat svému instinktu, že jej dovede zpět do správné části prostoru. Jak si může být jist, že nepřistane na tom zeleném úbočí daleké planety, na zdobené terase nad městem příšer s chapadly někde mimo galaxii, nebo ve spirálových černých vírech toho nejzazšího prázdna chaosu, kde panuje nemyslící démonsky sultán Azathoth?
Těsně předtím, než se vrhl do neznáma, zhaslo fialové světlo a zanechalo ho v černočerné tmě. Čaroděj nice – stará Kezia – Nahab – muselo to znamenat její smrt. A do vzdáleného sabatního zpěvu a fňukání Hnědého Jenkina v jámě dole se vmísilo jiné a divočejší kvílení z neznámých hlubin. Joe Mazurewicz – modlitby proti Hemživému chaosu se teď proměňovaly v nevysvětlitelně vítězoslavný výkřik – světy sardonické skutečnosti dotýkající se vírů horečného snu – Iä! Shub-Niggurath! Koza s tisíci kůzlaty…
Gilmana našli na podlaze jeho divně zaúhleného starého podkrovního pokoje dlouho před svítáním, protože strašný výkřik hned přilákal Desrocherse, Choynskiho, Dombrowskiho a Mazurewicze a vzbudil i tvrdě spícího Elwooda na jeho židli. Byl živ, měl oči otevřené dokořán, ale zdálo se, že je více méně v bezvědomí. Na hrdle měl stopy vražedných rukou a na levém kotníku ošklivé krysí kousnutí. Šaty měl zle pomačkané a Joeův křížek byl pryč. Elwood se třásl, bál se i pomyslet na to, jaké nové podoby nabylo přítelovo chození ve spánku. Mazurewicz se zdál přiomámený kvůli „znamení“, které prý dostal v odpověď na své modlitby, a zběsile se křižoval, když se za šikmou přepážkou ozvalo pištění a fňukání krysy.
Když položili snícího na lůžko v Elwoodově pokoji, poslali pro doktora Malkowskiho – místního lékaře, který nebude vykládat nic tam, kde by to mohlo vyvolat rozpaky – a ten dal Gilmanovi dvě podkožní injekce, díky nimž se uvolnil v něco podobného normálnímu spánku. Během dne se pacientovi chvílemi vracelo vědomí a nesouvisle popsal svůj nejnovější sen Elwoodovi. Byl to bolestný proces a hned na počátku vysvitlo cosi nového a znepokojivého.
Gilman – jehož uši byly nedávno abnormálně citlivé – byl nyní hluchý jako pařez. Dr. Malkowski, kterého spěšně povolali znovu, řekl Elwoodovi, že oba ušní bubínky jsou prasklé jakoby nárazem nějakého drtivého zvuku, tak intenzivního, že je pro člověka naprosto nesnesitelný. Jak mohl být slyšen takový zvuk během několika posledních hodin, aniž to vzburcovalo celé údolí Miskatonicu, to nedokázal počestný lékař říci.
Elwood psal své otázky a odpovědi na papír, takže se jim dařilo obstojně se dorozumět. Ani jeden nevěděl, co si z celé té zmatené záležitosti vybrat, a rozhodli se, že bude lepší, když na ni budou myslet co nejméně. Oba se však shodli na tom, že musí opustit ten starobylý a prokletý dům, jakmile to půjde zařídit. Večerní noviny psaly o policejním přepadu účastníků nějaké podivné slavnosti v rokli za Luční horou těsně před svítáním a zmiňovaly se, že tamní bílý kámen byl už po věky předmětem pověrčivé bázně. Nikdo nebyl chycen, ale mezi prchajícími byl spatřen mohutný černoch. V jiném sloupci se uvádělo, že po zmizelém dítěti Ladislasi Wolejkovi se nenašla ani stopa.
Vyvrcholení hrůzy přišlo ještě té noci. Elwood na to nikdy nezapomene a pro následné nervové zhroucení musel na celý zbytek semestru opustit školu. Celý večer se mu zdálo, že slyší v přepážkách krysy, ale nevěnoval jim pozornost. Pak, dlouho po tom, co si s Gilmanem lehli, začaly ty hrozné skřeky. Elwood vyskočil, rozsvítil a vrhl se k hostovu lůžku. Ležící na něm vydával vpravdě nelidské zvuky, jako by podstupoval zcela nepopsatelná muka. Zmítal se pod pokrývkami a vzápětí na nich začala vyvstávat veliká rudá skvrna.
Elwood se ho stěží odvažoval dotknout, ale skřeky a zmítání postupně ustávaly. To už se do dveří tlačili Dombrowski, Choynski, Desrochers, Mazurewicz a nájemník z horního patra a domácí poslal manželku telefonovat doktoru Malkowskimu. Všichni vyjekli, když zpod zkrvavených pokrývek náhle vyskočilo cosi podobného veliké kryse a přeběhlo přes podlahu k nedaleké nově prohlodané díře. Když lékař dorazil a začal stahovat ty strašné pokrývky, byl Walter Gilman mrtev.
Bylo by barbarské neomezit se jen na náznak toho, co Gilmana zabilo. V jeho těle byl doslova prohryzán tunel – cosi mu vyžralo srdce. Dombrowski, zoufalý nad nezdarem svých stálých pokusů o trávení krys, zavrhl každé pomyšlení na pronájem a do týdne se se všemi svými staršími nájemníky přestěhoval do zatuchlého, ale méně starobylého domu v Kaštanové ulici. Nejhorší bylo po nějakou dobu udržet Joea Mazurewicze potichu: zádumčivý opravář stavů totiž nikdy nezůstával střízlivý a ustavičně kňoural a mumlal o přízračných a strašných věcech.
Té poslední ohavné noci se totiž Joe zřejmě shýbl a podíval na rudé krysí stopy, jež vedly od Gilmanova lůžka k blízké díře. Na koberci byly nezřetelné, ale mezi ostěním a krajem koberce byl kus holé podlahy. Tam našel Mazurewicz něco obludného – nebo si to aspoň myslel, protože nikdo jiný s ním plně nesouhlasil, přestože byly stopy nepopiratelně divné. Otisky na podlaze byly rozhodně nepodobné obvyklým stopám krysy, ale ani Choynski ani Desrochers nechtěli připustit, že se podobaly stopám čtyř maličkých lidských ručiček.
Dům už nikdy nebyl pronajat. Jakmile jej opustil Dombrowski, snesl se na něj příkrov konečného zpustnutí, protože lidé se mu vyhýbali jednak pro jeho starou pověst, jednak pro nový dusivý puch. Snad jed bývalého domácího přece zapůsobil, protože nedlouho po jeho odchodu se z místa stalo veřejné pohoršení. Zdravotníci vystopovali, že zdroj zápachu je v uzavřených prostorách nad východním podkrovním pokojem a vedle něho, a shodli se, že počet mrtvých krys musí být obrovský. Rozhodli však, že nestojí za to prosekávat se do dávno zatlučených prostor a dezinfikovat je: puch brzy přejde a okolí není takové, aby trvalo na štítivé čistotnosti. Vždy přece kolovaly neurčité místní pověsti o nevysvětlitelném puchu v podstřeší čarodějnického domu těsně po prvním máji a po dušičkách. Sousedé bručeli, ale smířili se s tou netečností – ale nicméně zápach ještě přispěl k nepopularitě místa. Nakonec byl dům domovním inspektorem prohlášen za neobyvatelný.
Gilmanovy sny a jejich průvodní okolnosti nebyly nikdy objasněny. Elwood, jehož myšlenky o celé epizodě jsou někdy téměř k zešílení, se vrátil na školu příští podzim a v červnu pak studium ukončil. Zjistil, že řeči o strašidlech v městě značně utichly, a také je pravda, že – kromě jistých zpráv o přízračném chichotání v opuštěném domě, které trvalo téměř tak dlouho jako budova sama – se po Gilmanově smrti nešeptalo o žádném dalším zjevení staré Kezie ani Hnědého Jenkina. Je velké štěstí, že Elwood nebyl v Arkhamu v onom pozdějším roce, kdy jisté události rázem obnovily místní povídačky o prastarých hrůzách. Později se o tom samozřejmě doslechl a protrpěl nevýslovná muka černých a zmatených dohadů, ale to nebylo tak zlé, jako by bývala osobní přítomnost a možná některé pohledy.
V březnu 1931 vichřice pobořila střechu a velký komín prázdného čarodějnického domu, takže se na půdu zřítila změť drolících se cihel, zčernalých mechovatých šindelů a trouchnivých prken a trámů a probořila se její podlahou.
Celé podkroví bylo zavaleno troskami shora, ale nikdo se nenamáhal té spouště dotknout před nevyhnutelným stržením celé zvetšelé stavby. K tomu konečnému kroku došlo v prosinci, a právě když neochotní, bázliví dělníci vyklízeli bývalý Gilmanův pokoj, začaly řeči.
Mezi změtí, která propadla starobylým šikmým stropem, bylo několik věcí, jež přiměly dělníky přerušit práci a zavolat policii. Policie zase později povolala koronera a několik profesorů z univerzity. Byly tam kosti – silně zpřelámané a roztříštěné, ale zřetelně lidské – Jejichž zjevně čerstvé datum zaráželo a neodpovídalo dávné době, kdy bylo to jediné místo, kde se daly utajit, ta nízká půda se šikmou podlahou nahoře, podle mínění všech zcela znepřístupněno lidem. Koronerův lékař usoudil, že některé kosti patří malému dítěti, kdežto jisté jiné – obalené cáry plesnivé hnědavé látky – patřily dosti podměrečné shrbené osobě ženského pohlaví a pokročilého věku. Pečlivé prosévání trosek odhalilo také mnoho kůstek krys zastižených zborcením a také starších krysích kostí, ohlodaných malými tesáky způsobem, který tu a tam vyvolával nemálo polemik a úvah.
K jiným nalezeným předmětům patřily smíšené fragmenty mnoha knih a papírů spolu se zažloutlým prachem zbylým po úplném rozpadu ještě starších knih a papírů. Všechny bez výjimky se zdály pojednávat o černé magii v jejích nejpokročilejších a nejhroznějších formách: zjevně nedávný původ jistých předmětů je dosud záhadou stejně nerozřešenou jako záhada novodobých lidských kostí. Ještě větší záhadou je naprostá stejnorodost kostrbatého starobylého písma nalezeného na množství papírů, jejichž stav a vodotisk svědčí o časovém rozmezí nejméně 150 až 200 let. Pro některé je však ze všeho největší záhadou spousta naprosto nevysvětlitelných předmětů – předmětů, jejichž tvar, materiál, zpracování a účel jsou naprosto nevytušitelné – a které se, očividně různou měrou poškozené, našly roztroušené v troskách. Jedna z těch věcí – jež hluboce vzrušila několik profesorů z Miskatonické univezity – je hodně poškozená obludnost zjevně podobná zvláštní sošce, kterou věnoval Gilman univerzitnímu muzeu, až na to, že je větší, je vyrobena z nějakého zvláštního namodralého kamene a ne z kovu a má podivně mnohoúhelný podstavec s nerozluštitelnými hieroglyfy.
Archeologové a antropologové se dosud snaží vysvětlit bizarní vzory vyryté na pomačkané misce z lehkého kovu, jejíž vnitřek měl na sobě při nálezu zlověstné hnědé skvrny. Cizinci a lehkověrné stařenky také hodně vykládají o moderním niklovém křížku s přetrženým řetízkem, který se našel v troskách a který roztřeseně identifikoval Joe Mazurewicz jako ten, jejž dal před mnoha lety nebohému Gilmanovi. Někteří věří, že byl tento křížek zatažen na zatlučenou půdu krysami, kdežto jiní si myslí, že musel být po celý čas někde v koutě na podlaze Gilmanova bývalého pokoje. Ještě jiní, včetně samotného Joea, mají teorie příliš divoké a fantastické na to, aby se jim dalo střízlivě věřit.
Když byla vytrhána šikmá stěna Gilmanova pokoje, v dříve uzavřeném trojúhelníkovém prostoru mezi přepážkou a severní zdí domu se našlo mnohem méně trosek ze střechy v poměru k jeho velikosti než v samotném pokoji: byla tam však příšerná vrstva staršího materiálu, nad nímž bourací četa strnula hrůzou. Krátce: byla to hotová kostnice kostřiček malých dětí – některé byly poměrně novodobé, ale jiné pocházely z dob stále starších, ba tak vzdálených, že se již téměř rozpadly. Na této hluboké vrstvě kostí spočíval veliký, zjevně starobylý nůž groteskního, zdobného a exotického zpracování – a nad ním kupa trosek.
Uprostřed těchto trosek, uvízlý mezi spadlým prknem a slepencem cihel ze starého komína, byl předmět, který způsobil v Arkhamu víc zmatku, zahaleného děsu a nepokrytých pověrčivých řečí než cokoli jiného, co se našlo ve strašidelné a prokleté budově.
Tento předmět byl zčásti rozdrcená kostra obrovské chorobné krysy, jejíž tvarové abnormality jsou dosud předmětem sporu a příčinou pozoruhodné mlčenlivosti mezi členy Miskatonické katedry srovnávací anatomie. O této kostře proniklo na veřejnost jen málo, ale dělníci, kteří ji našli, šeptají otřeseně o dlouhých hnědých chlupech, které s ní byly spojeny.
Povídá se, že kůstky maličkých tlapek mají chápavé rysy příznačnější pro zakrslou opici než pro krysu, kdežto malá lebka se žlutými dravčími tesáky je naprosto anomální a z jistých úhlů se jeví jako zmenšená, obludně pokleslá parodie na lidskou lebku. Dělníci se v úleku křižovali, když na tu rouhavost přišli, později však vděčně zapálili svíčky v kostele svatého Stanislava, protože soudili, že už nikdy neuslyší pronikavé, přízračné chichotání.
Ve svém snovém delíriu slyšel Gilman z nekonečné dálky pekelný zpěv v cizokrajném rytmu a věděl, že černý muž musí být tam, na sabatu. Do matematiky se mu pletly zmatené vzpomínky, a věřil, že jeho podvědomí obsahuje úhly, které potřebuje, aby se dostal zpět do normálního světa – poprvé sám a bez pomoci. Cítil jistotu, že je na odnepaměti zatlučené půdě nad svým pokojem, ale velmi pochyboval, že by se mu někdy podařilo uniknout šikmou podlahou nebo dávno uzavřeným východem. A nepřivedl by ho únik ze snové půdy jen do snového domu – nenormálního průmětu skutečného místa, které hledal? Byl naprosto zmaten vztahy mezi snem a skutečností ve všech svých zážitcích.
Cesta neurčitými propastmi bude strašná, protože bude vibrovat Valpuržin rytmus a on bude muset konečně slyšet doposud zahalené kosmické pulsování, jehož se tak smrtelně děsí. I teď byl schopen rozpoznat tiché, obludné chvění, jehož tempo až příliš dobře tušil. O sabatu vždy zesílí a dolehne do světů, aby povolalo zasvěcence k bezejmenným obřadům. Polovina sabatních zpěvů byla založena na tomto slabě slyšeném pulsování, jež žádné pozemské ucho nemohlo snést v jeho nezahalené prostorové plnosti. Gilman také uvažoval, zda může důvěřovat svému instinktu, že jej dovede zpět do správné části prostoru. Jak si může být jist, že nepřistane na tom zeleném úbočí daleké planety, na zdobené terase nad městem příšer s chapadly někde mimo galaxii, nebo ve spirálových černých vírech toho nejzazšího prázdna chaosu, kde panuje nemyslící démonsky sultán Azathoth?
Těsně předtím, než se vrhl do neznáma, zhaslo fialové světlo a zanechalo ho v černočerné tmě. Čaroděj nice – stará Kezia – Nahab – muselo to znamenat její smrt. A do vzdáleného sabatního zpěvu a fňukání Hnědého Jenkina v jámě dole se vmísilo jiné a divočejší kvílení z neznámých hlubin. Joe Mazurewicz – modlitby proti Hemživému chaosu se teď proměňovaly v nevysvětlitelně vítězoslavný výkřik – světy sardonické skutečnosti dotýkající se vírů horečného snu – Iä! Shub-Niggurath! Koza s tisíci kůzlaty…
Gilmana našli na podlaze jeho divně zaúhleného starého podkrovního pokoje dlouho před svítáním, protože strašný výkřik hned přilákal Desrocherse, Choynskiho, Dombrowskiho a Mazurewicze a vzbudil i tvrdě spícího Elwooda na jeho židli. Byl živ, měl oči otevřené dokořán, ale zdálo se, že je více méně v bezvědomí. Na hrdle měl stopy vražedných rukou a na levém kotníku ošklivé krysí kousnutí. Šaty měl zle pomačkané a Joeův křížek byl pryč. Elwood se třásl, bál se i pomyslet na to, jaké nové podoby nabylo přítelovo chození ve spánku. Mazurewicz se zdál přiomámený kvůli „znamení“, které prý dostal v odpověď na své modlitby, a zběsile se křižoval, když se za šikmou přepážkou ozvalo pištění a fňukání krysy.
Když položili snícího na lůžko v Elwoodově pokoji, poslali pro doktora Malkowskiho – místního lékaře, který nebude vykládat nic tam, kde by to mohlo vyvolat rozpaky – a ten dal Gilmanovi dvě podkožní injekce, díky nimž se uvolnil v něco podobného normálnímu spánku. Během dne se pacientovi chvílemi vracelo vědomí a nesouvisle popsal svůj nejnovější sen Elwoodovi. Byl to bolestný proces a hned na počátku vysvitlo cosi nového a znepokojivého.
Gilman – jehož uši byly nedávno abnormálně citlivé – byl nyní hluchý jako pařez. Dr. Malkowski, kterého spěšně povolali znovu, řekl Elwoodovi, že oba ušní bubínky jsou prasklé jakoby nárazem nějakého drtivého zvuku, tak intenzivního, že je pro člověka naprosto nesnesitelný. Jak mohl být slyšen takový zvuk během několika posledních hodin, aniž to vzburcovalo celé údolí Miskatonicu, to nedokázal počestný lékař říci.
Elwood psal své otázky a odpovědi na papír, takže se jim dařilo obstojně se dorozumět. Ani jeden nevěděl, co si z celé té zmatené záležitosti vybrat, a rozhodli se, že bude lepší, když na ni budou myslet co nejméně. Oba se však shodli na tom, že musí opustit ten starobylý a prokletý dům, jakmile to půjde zařídit. Večerní noviny psaly o policejním přepadu účastníků nějaké podivné slavnosti v rokli za Luční horou těsně před svítáním a zmiňovaly se, že tamní bílý kámen byl už po věky předmětem pověrčivé bázně. Nikdo nebyl chycen, ale mezi prchajícími byl spatřen mohutný černoch. V jiném sloupci se uvádělo, že po zmizelém dítěti Ladislasi Wolejkovi se nenašla ani stopa.
Vyvrcholení hrůzy přišlo ještě té noci. Elwood na to nikdy nezapomene a pro následné nervové zhroucení musel na celý zbytek semestru opustit školu. Celý večer se mu zdálo, že slyší v přepážkách krysy, ale nevěnoval jim pozornost. Pak, dlouho po tom, co si s Gilmanem lehli, začaly ty hrozné skřeky. Elwood vyskočil, rozsvítil a vrhl se k hostovu lůžku. Ležící na něm vydával vpravdě nelidské zvuky, jako by podstupoval zcela nepopsatelná muka. Zmítal se pod pokrývkami a vzápětí na nich začala vyvstávat veliká rudá skvrna.
Elwood se ho stěží odvažoval dotknout, ale skřeky a zmítání postupně ustávaly. To už se do dveří tlačili Dombrowski, Choynski, Desrochers, Mazurewicz a nájemník z horního patra a domácí poslal manželku telefonovat doktoru Malkowskimu. Všichni vyjekli, když zpod zkrvavených pokrývek náhle vyskočilo cosi podobného veliké kryse a přeběhlo přes podlahu k nedaleké nově prohlodané díře. Když lékař dorazil a začal stahovat ty strašné pokrývky, byl Walter Gilman mrtev.
Bylo by barbarské neomezit se jen na náznak toho, co Gilmana zabilo. V jeho těle byl doslova prohryzán tunel – cosi mu vyžralo srdce. Dombrowski, zoufalý nad nezdarem svých stálých pokusů o trávení krys, zavrhl každé pomyšlení na pronájem a do týdne se se všemi svými staršími nájemníky přestěhoval do zatuchlého, ale méně starobylého domu v Kaštanové ulici. Nejhorší bylo po nějakou dobu udržet Joea Mazurewicze potichu: zádumčivý opravář stavů totiž nikdy nezůstával střízlivý a ustavičně kňoural a mumlal o přízračných a strašných věcech.
Té poslední ohavné noci se totiž Joe zřejmě shýbl a podíval na rudé krysí stopy, jež vedly od Gilmanova lůžka k blízké díře. Na koberci byly nezřetelné, ale mezi ostěním a krajem koberce byl kus holé podlahy. Tam našel Mazurewicz něco obludného – nebo si to aspoň myslel, protože nikdo jiný s ním plně nesouhlasil, přestože byly stopy nepopiratelně divné. Otisky na podlaze byly rozhodně nepodobné obvyklým stopám krysy, ale ani Choynski ani Desrochers nechtěli připustit, že se podobaly stopám čtyř maličkých lidských ručiček.
Dům už nikdy nebyl pronajat. Jakmile jej opustil Dombrowski, snesl se na něj příkrov konečného zpustnutí, protože lidé se mu vyhýbali jednak pro jeho starou pověst, jednak pro nový dusivý puch. Snad jed bývalého domácího přece zapůsobil, protože nedlouho po jeho odchodu se z místa stalo veřejné pohoršení. Zdravotníci vystopovali, že zdroj zápachu je v uzavřených prostorách nad východním podkrovním pokojem a vedle něho, a shodli se, že počet mrtvých krys musí být obrovský. Rozhodli však, že nestojí za to prosekávat se do dávno zatlučených prostor a dezinfikovat je: puch brzy přejde a okolí není takové, aby trvalo na štítivé čistotnosti. Vždy přece kolovaly neurčité místní pověsti o nevysvětlitelném puchu v podstřeší čarodějnického domu těsně po prvním máji a po dušičkách. Sousedé bručeli, ale smířili se s tou netečností – ale nicméně zápach ještě přispěl k nepopularitě místa. Nakonec byl dům domovním inspektorem prohlášen za neobyvatelný.
Gilmanovy sny a jejich průvodní okolnosti nebyly nikdy objasněny. Elwood, jehož myšlenky o celé epizodě jsou někdy téměř k zešílení, se vrátil na školu příští podzim a v červnu pak studium ukončil. Zjistil, že řeči o strašidlech v městě značně utichly, a také je pravda, že – kromě jistých zpráv o přízračném chichotání v opuštěném domě, které trvalo téměř tak dlouho jako budova sama – se po Gilmanově smrti nešeptalo o žádném dalším zjevení staré Kezie ani Hnědého Jenkina. Je velké štěstí, že Elwood nebyl v Arkhamu v onom pozdějším roce, kdy jisté události rázem obnovily místní povídačky o prastarých hrůzách. Později se o tom samozřejmě doslechl a protrpěl nevýslovná muka černých a zmatených dohadů, ale to nebylo tak zlé, jako by bývala osobní přítomnost a možná některé pohledy.
V březnu 1931 vichřice pobořila střechu a velký komín prázdného čarodějnického domu, takže se na půdu zřítila změť drolících se cihel, zčernalých mechovatých šindelů a trouchnivých prken a trámů a probořila se její podlahou.
Celé podkroví bylo zavaleno troskami shora, ale nikdo se nenamáhal té spouště dotknout před nevyhnutelným stržením celé zvetšelé stavby. K tomu konečnému kroku došlo v prosinci, a právě když neochotní, bázliví dělníci vyklízeli bývalý Gilmanův pokoj, začaly řeči.
Mezi změtí, která propadla starobylým šikmým stropem, bylo několik věcí, jež přiměly dělníky přerušit práci a zavolat policii. Policie zase později povolala koronera a několik profesorů z univerzity. Byly tam kosti – silně zpřelámané a roztříštěné, ale zřetelně lidské – Jejichž zjevně čerstvé datum zaráželo a neodpovídalo dávné době, kdy bylo to jediné místo, kde se daly utajit, ta nízká půda se šikmou podlahou nahoře, podle mínění všech zcela znepřístupněno lidem. Koronerův lékař usoudil, že některé kosti patří malému dítěti, kdežto jisté jiné – obalené cáry plesnivé hnědavé látky – patřily dosti podměrečné shrbené osobě ženského pohlaví a pokročilého věku. Pečlivé prosévání trosek odhalilo také mnoho kůstek krys zastižených zborcením a také starších krysích kostí, ohlodaných malými tesáky způsobem, který tu a tam vyvolával nemálo polemik a úvah.
K jiným nalezeným předmětům patřily smíšené fragmenty mnoha knih a papírů spolu se zažloutlým prachem zbylým po úplném rozpadu ještě starších knih a papírů. Všechny bez výjimky se zdály pojednávat o černé magii v jejích nejpokročilejších a nejhroznějších formách: zjevně nedávný původ jistých předmětů je dosud záhadou stejně nerozřešenou jako záhada novodobých lidských kostí. Ještě větší záhadou je naprostá stejnorodost kostrbatého starobylého písma nalezeného na množství papírů, jejichž stav a vodotisk svědčí o časovém rozmezí nejméně 150 až 200 let. Pro některé je však ze všeho největší záhadou spousta naprosto nevysvětlitelných předmětů – předmětů, jejichž tvar, materiál, zpracování a účel jsou naprosto nevytušitelné – a které se, očividně různou měrou poškozené, našly roztroušené v troskách. Jedna z těch věcí – jež hluboce vzrušila několik profesorů z Miskatonické univezity – je hodně poškozená obludnost zjevně podobná zvláštní sošce, kterou věnoval Gilman univerzitnímu muzeu, až na to, že je větší, je vyrobena z nějakého zvláštního namodralého kamene a ne z kovu a má podivně mnohoúhelný podstavec s nerozluštitelnými hieroglyfy.
Archeologové a antropologové se dosud snaží vysvětlit bizarní vzory vyryté na pomačkané misce z lehkého kovu, jejíž vnitřek měl na sobě při nálezu zlověstné hnědé skvrny. Cizinci a lehkověrné stařenky také hodně vykládají o moderním niklovém křížku s přetrženým řetízkem, který se našel v troskách a který roztřeseně identifikoval Joe Mazurewicz jako ten, jejž dal před mnoha lety nebohému Gilmanovi. Někteří věří, že byl tento křížek zatažen na zatlučenou půdu krysami, kdežto jiní si myslí, že musel být po celý čas někde v koutě na podlaze Gilmanova bývalého pokoje. Ještě jiní, včetně samotného Joea, mají teorie příliš divoké a fantastické na to, aby se jim dalo střízlivě věřit.
Když byla vytrhána šikmá stěna Gilmanova pokoje, v dříve uzavřeném trojúhelníkovém prostoru mezi přepážkou a severní zdí domu se našlo mnohem méně trosek ze střechy v poměru k jeho velikosti než v samotném pokoji: byla tam však příšerná vrstva staršího materiálu, nad nímž bourací četa strnula hrůzou. Krátce: byla to hotová kostnice kostřiček malých dětí – některé byly poměrně novodobé, ale jiné pocházely z dob stále starších, ba tak vzdálených, že se již téměř rozpadly. Na této hluboké vrstvě kostí spočíval veliký, zjevně starobylý nůž groteskního, zdobného a exotického zpracování – a nad ním kupa trosek.
Uprostřed těchto trosek, uvízlý mezi spadlým prknem a slepencem cihel ze starého komína, byl předmět, který způsobil v Arkhamu víc zmatku, zahaleného děsu a nepokrytých pověrčivých řečí než cokoli jiného, co se našlo ve strašidelné a prokleté budově.
Tento předmět byl zčásti rozdrcená kostra obrovské chorobné krysy, jejíž tvarové abnormality jsou dosud předmětem sporu a příčinou pozoruhodné mlčenlivosti mezi členy Miskatonické katedry srovnávací anatomie. O této kostře proniklo na veřejnost jen málo, ale dělníci, kteří ji našli, šeptají otřeseně o dlouhých hnědých chlupech, které s ní byly spojeny.
Povídá se, že kůstky maličkých tlapek mají chápavé rysy příznačnější pro zakrslou opici než pro krysu, kdežto malá lebka se žlutými dravčími tesáky je naprosto anomální a z jistých úhlů se jeví jako zmenšená, obludně pokleslá parodie na lidskou lebku. Dělníci se v úleku křižovali, když na tu rouhavost přišli, později však vděčně zapálili svíčky v kostele svatého Stanislava, protože soudili, že už nikdy neuslyší pronikavé, přízračné chichotání.