Na svěže zeleném svahu hory Maenalus v Arkádii kolem trosek venkovského sídla se rozprostírá olivový háj. Hned u něj je hrobka, kdysi krásná, zdobená přeněžnými sochami, ale teď rozpadlá, stejně jako ten dům. Na jedné straně hrobky roste mimořádně mohutná a zvláštním způsobem odpuzující oliva, jejíž kořeny vytlačují zubem času poznamenané kvádry pentelického mramoru. Oliva se tolik podobá grotesknímu člověku nebo smrtí znetvořenému tělu, že v noci, když měsíc prozařuje bledým světlem pokřivené silné větve, se venkované bojí kolem stromu procházet. Horu Maenalus si zvolil pro své rejdy obávaný Pan, který má přemnoho prapodivných společníků, a prostí mladí venkované věří, že strom musí být nějak hrůzně spřízněn s těmi nadpřirozenými blíženci Pana. Starý včelař v sousední chalupě mi ale vyprávěl úplně jiný příběh.
Před mnoha léty, když sídlo na stráni bylo nové a skvoucí, přebývali v něm dva sochaři Kalos a Musides. Krása jejich práce byla opěvaná od Lydie až k Neapoli a nikdo by se byl neodvážil tvrdit, že tvorba jednoho z nich je dokonalejší než dílo druhého. Kalův Hermes stál v mramorové svatyni v Korintu a Musidova Pallas trůnila na sloupu v Aténách poblíž Parthenonu. Kala a Musida všichni ctili a obdivovali se, že vroucí bratrské přátelství nezkalil ani stín umělecké žárlivosti.
Ale ačkoliv Kalos a Musides setrvávali v nenarušeném souladu, na němž nebylo poskvrnky, jejich povahy nebyly stejné. Zatímco se Musides po večerech oddával městským radovánkám Tegeje, Kalos zůstával doma. Tiše se vytrácel z dohledu svých otroků do chladivého útočiště olivového háje. Tam meditoval nad svými představami, kterých měl plnou hlavu, a tam vymýšlel tvary krásy posléze nesmrtelně vtělené do mramoru, jemuž jako by vdechl duši. Lelkující venkované vyprávěli, že Kalos rozmlouval s duchy háje a že jeho sochy skutečně byly obrazy faunů a dryád, které tam vídal - protože mu k práci nestála modelem nikdy žádná živoucí bytost.
Kalos a Musides byli tak slavní, že se nikdo nepodivoval, když k nim Tyrant ze Syrakus poslal vyslance, aby s nimi pohovořili o nádherné soše Tyche, kterou hodlal postavit ve svém městě. Socha musí být obrovská a nanejvýš vytříbeně vypracovaná, protože má vyvolávat obdiv národů a stát se cílem poutníků z daleka široka. Ten, jehož dílo by bylo přijato, by byl nepředstavitelně poctěn a Kalos a Musides byli vyzváni, aby o tuto poctu soutěžili. Jejich vzájemná bratrská láska byla obecně známa a vychytralý Tyrant se domýšlel, že nikdo z nich nebude svou práci tajit a skrývat, nýbrž poskytne pomoc a radu druhému. Výsledkem takové dobré vůle budou dvě díla neslýchané krásy, z nichž krásnější výtvor překoná i sny básníků.
S radostným nadšením uvítali sochaři Tyrantovu nabídku a v následujících dnech slýchali jejich otroci nepřetržité a neutuchající údery dlát. Kalos a Musides neskrývali svou práci jeden před druhým, ale jejich díla byla přístupná pouze jejich očím - kromě nich nespatřil ničí zrak obě božské postavy, uvězněné od stvoření světa v hrubých kamenných kvádrech a teď odhalované mistrnými údery dlát.
Večer vyhledával Musides jako dřív taneční sály v Tegeji, zatímco Kalos bloudil sám olivovým hájem.
Avšak jak čas plynul, povšimli si lidé, že kdysi tak jiskřící Musides ztrácí své veselí. Je to podivné, povídali si mezi sebou, že člověk, který má velkou naději získat nejvznešenější odměnu umění, propadá sklíčenosti. Uplynulo mnoho měsíců, ale v zatrpklé tváři Musidově se nezračila dychtivá naděje, již v něm měly podněcovat jeho vyhlídky.
Pak se jednoho dne Musides zmínil, že je Kalos nemocný, a nikdo se už nepodivoval nad jeho smutkem, protože všichni znali hlubokou a posvátnou náklonnost, která oba sochaře vázala. Mnozí navštívili Kala a vskutku postřehli, jak je bledý, byl však naplněn jakousi šťastnou vyrovnaností a ta dodávala jeho pohledu většího kouzla, než jaké vyzařovalo z pohledu Musidova, který byl očividně bez sebe úzkostí, a odehnal všechny otroky, protože dychtil krmit a opatrovat přítele vlastníma rukama. Skryté za těžkými závěsy stály dvě nedokončené sochy Tyche, jichž se v poslední době nemocný ani jeho věrný přítel téměř nedotkli.
Když Kalos z nevysvětlitelných příčin slábl čím dál tím víc navzdory péči zmatených lékařů a svého úslužného přítele, často si přál, aby ho odnesli do olivového háje, který tolik miloval. Přál si tam zůstat sám, jako by chtěl hovořit s neviditelným. Musides vždycky vyhověl jeho prosbě, ačkoliv měl oči plné slz při pomyšlení, že Kalos má raději fauny a dryády než jeho. Blížil se konec a Kalos hovořil o posmrtných záležitostech. Plačící Musides mu přislíbil hrobku nádhernější než hrobka Mausolova, Kalos ho však napomenul, aby nehovořil o slávě mramoru. Umírající muž byl posedlý jedinou myšlenkou - aby spolu s ním byly u jeho odpočívající hlavy pohřbeny větve určitých stromů z olivového háje. A jedné noci Kalos, sedící sám v temnotě olivového háje, zemřel.
Nevýslovně nádherný byl pomník, který zármutkem sklíčený Musides pro svého milovaného přítele vytesal. Nikdo jiný než sám Kalos by nedokázal vytvořit takové basreliéfy, do nichž byly vtěleny všechny krásy Elysia. Musides nezapomněl ani pohřbít vedle Kalovy hlavy větve z olivového háje.
Když první záchvat prudkého Musidova žalu ustoupil rezignaci, pracoval Musides pilně a usilovně na své postavě Tyche. Všechny pocty patřily teď jemu, protože Tyrant ze Syrakus nechtěl přijmout dílo nikoho jiného než Kala či Musida. Ulevoval svému citu a lopotil se každým dnem úporněji a vyhýbal se radovánkám, v nichž si dřív liboval. Večery trávil u hrobky svého přítele, vedle jehož spící hlavy vyrazil mladý olivový stromek. Stromek rostl tak rychle a měl tak zvláštní tvar, že každý, kdo ho spatřil, překvapeně vykřikl. Musida jako by ten stromek fascinoval a současně plnil odporem.
Tři roky po smrti Kalově vyslal Musides posla k Tyrantovi a po tegejském tržišti se šeptalo, že obrovská socha je dokončena. V té době dorostl strom u hrobky nevídaných rozměrů, převýšil všechny ostatní stromy a jednou, mimořádně těžkou větví sahal nad příbytek, v němž úporně pracoval Musides. Mnoho návštěvníků přicházelo zhlédnout velikánský strom a mnozí přicházeli obdivovat sochařské umění, takže Musides byl málokdy sám. Ale množství návštěvníků mu nevadilo, naopak se zdálo, že teď, když skončila práce, která ho tolik pohlcovala, se samoty bojí. Chmurný horský vítr vzdychající v olivovém háji jako by zlověstně vydával téměř srozumitelné zvuky.
Toho večera, kdy do Tegeje dorazili Tyrantovi vyslanci, byla obloha tmavá. Bezpečně se vědělo, že přišli, aby odvezli obrovskou sochu Tyche a odměnili Musida věčnou slávou, proto je zástupci obce vřele přijali. S blížící se nocí vypukla nad hřebenem hory Maenalus bouřlivá vichřice a muži z dalekých Syrakus byli rádi, že pohodlně odpočívali v městě. Vyprávěli o svém proslulém Tyrantovi a o nádheře jeho sídelního města a nadšeně jásali nad slávou sochy, kterou Musides pro město vytesal. A pak muži z Tegeje vychvalovali dobrotu Musida, jak hluboce truchlil pro svého přítele a jak ho ani nadcházející vavřín slávy nedokáže utěšit, když Kalos není přítomen. Mluvili také o stromu, který rostl u hrobky, poblíž hlavy Kalovy. Vítr skučel ještě příšerněji a Syrakusané i Arkaďané se modlili k Aiolovi.
Ráno, za slunečního svitu, vedli zástupci obce Tyrantovy vyslance vzhůru po stráni k sochařovu příbytku. Ale noční vichřice způsobila podivné věci. Výkřiky otroků se nesly nad scénou zkázy a uprostřed olivového háje se netyčily lesklé ochozy prostorné síně, v níž se Musides lopotil a snil. Pošpiněné dvory a nízké zdi čněly osiřele a otřeseně, protože na nádherné nádvoří s ochozem padla těžká převislá větev toho zvláštního nového stromu a s podivuhodnou nesmlouvavostí proměnila velkolepou mramorovou báseň v hromadu nevzhledných trosek. Cizinci i Tegeané patřili bez dechu z trosek na velký, podivný strom, který se zvláštním způsobem podobal člověku a jehož kořeny sahaly do vytesaného náhrobku Kalova. A jejich strach a hrůza byly ještě větší, když prohledali rozpadlý dům a po laskavém Musidovi a báječně stvořené podobě Tyche nevypátrali ani stopu. Uprostřed ohromné spousty trosek panoval jen chaos a zástupci obou měst zklamaně odešli. Syrakusané neměli sochu, kterou by přivezli domů, Tegeané neměli umělce, kterého by korunovali. Nicméně Syrakusanům se po čase dostalo nádherné sochy Athény a Tegeané se utěšili tím, že vystavěli na náměstí mramorový chrám na památku talentu, ctnosti a bratrské lásky Musida.
Olivový háj ale stále přetrvává, právě tak, jako strom vyrůstající z Kalovy hrobky a starý včelař mi říkal, že si větve mezi sebou šeptají v nočním větru a znovu a znovu opakují: "Oida! Oida! - Já vím! Já vím!"
Před mnoha léty, když sídlo na stráni bylo nové a skvoucí, přebývali v něm dva sochaři Kalos a Musides. Krása jejich práce byla opěvaná od Lydie až k Neapoli a nikdo by se byl neodvážil tvrdit, že tvorba jednoho z nich je dokonalejší než dílo druhého. Kalův Hermes stál v mramorové svatyni v Korintu a Musidova Pallas trůnila na sloupu v Aténách poblíž Parthenonu. Kala a Musida všichni ctili a obdivovali se, že vroucí bratrské přátelství nezkalil ani stín umělecké žárlivosti.
Ale ačkoliv Kalos a Musides setrvávali v nenarušeném souladu, na němž nebylo poskvrnky, jejich povahy nebyly stejné. Zatímco se Musides po večerech oddával městským radovánkám Tegeje, Kalos zůstával doma. Tiše se vytrácel z dohledu svých otroků do chladivého útočiště olivového háje. Tam meditoval nad svými představami, kterých měl plnou hlavu, a tam vymýšlel tvary krásy posléze nesmrtelně vtělené do mramoru, jemuž jako by vdechl duši. Lelkující venkované vyprávěli, že Kalos rozmlouval s duchy háje a že jeho sochy skutečně byly obrazy faunů a dryád, které tam vídal - protože mu k práci nestála modelem nikdy žádná živoucí bytost.
Kalos a Musides byli tak slavní, že se nikdo nepodivoval, když k nim Tyrant ze Syrakus poslal vyslance, aby s nimi pohovořili o nádherné soše Tyche, kterou hodlal postavit ve svém městě. Socha musí být obrovská a nanejvýš vytříbeně vypracovaná, protože má vyvolávat obdiv národů a stát se cílem poutníků z daleka široka. Ten, jehož dílo by bylo přijato, by byl nepředstavitelně poctěn a Kalos a Musides byli vyzváni, aby o tuto poctu soutěžili. Jejich vzájemná bratrská láska byla obecně známa a vychytralý Tyrant se domýšlel, že nikdo z nich nebude svou práci tajit a skrývat, nýbrž poskytne pomoc a radu druhému. Výsledkem takové dobré vůle budou dvě díla neslýchané krásy, z nichž krásnější výtvor překoná i sny básníků.
S radostným nadšením uvítali sochaři Tyrantovu nabídku a v následujících dnech slýchali jejich otroci nepřetržité a neutuchající údery dlát. Kalos a Musides neskrývali svou práci jeden před druhým, ale jejich díla byla přístupná pouze jejich očím - kromě nich nespatřil ničí zrak obě božské postavy, uvězněné od stvoření světa v hrubých kamenných kvádrech a teď odhalované mistrnými údery dlát.
Večer vyhledával Musides jako dřív taneční sály v Tegeji, zatímco Kalos bloudil sám olivovým hájem.
Avšak jak čas plynul, povšimli si lidé, že kdysi tak jiskřící Musides ztrácí své veselí. Je to podivné, povídali si mezi sebou, že člověk, který má velkou naději získat nejvznešenější odměnu umění, propadá sklíčenosti. Uplynulo mnoho měsíců, ale v zatrpklé tváři Musidově se nezračila dychtivá naděje, již v něm měly podněcovat jeho vyhlídky.
Pak se jednoho dne Musides zmínil, že je Kalos nemocný, a nikdo se už nepodivoval nad jeho smutkem, protože všichni znali hlubokou a posvátnou náklonnost, která oba sochaře vázala. Mnozí navštívili Kala a vskutku postřehli, jak je bledý, byl však naplněn jakousi šťastnou vyrovnaností a ta dodávala jeho pohledu většího kouzla, než jaké vyzařovalo z pohledu Musidova, který byl očividně bez sebe úzkostí, a odehnal všechny otroky, protože dychtil krmit a opatrovat přítele vlastníma rukama. Skryté za těžkými závěsy stály dvě nedokončené sochy Tyche, jichž se v poslední době nemocný ani jeho věrný přítel téměř nedotkli.
Když Kalos z nevysvětlitelných příčin slábl čím dál tím víc navzdory péči zmatených lékařů a svého úslužného přítele, často si přál, aby ho odnesli do olivového háje, který tolik miloval. Přál si tam zůstat sám, jako by chtěl hovořit s neviditelným. Musides vždycky vyhověl jeho prosbě, ačkoliv měl oči plné slz při pomyšlení, že Kalos má raději fauny a dryády než jeho. Blížil se konec a Kalos hovořil o posmrtných záležitostech. Plačící Musides mu přislíbil hrobku nádhernější než hrobka Mausolova, Kalos ho však napomenul, aby nehovořil o slávě mramoru. Umírající muž byl posedlý jedinou myšlenkou - aby spolu s ním byly u jeho odpočívající hlavy pohřbeny větve určitých stromů z olivového háje. A jedné noci Kalos, sedící sám v temnotě olivového háje, zemřel.
Nevýslovně nádherný byl pomník, který zármutkem sklíčený Musides pro svého milovaného přítele vytesal. Nikdo jiný než sám Kalos by nedokázal vytvořit takové basreliéfy, do nichž byly vtěleny všechny krásy Elysia. Musides nezapomněl ani pohřbít vedle Kalovy hlavy větve z olivového háje.
Když první záchvat prudkého Musidova žalu ustoupil rezignaci, pracoval Musides pilně a usilovně na své postavě Tyche. Všechny pocty patřily teď jemu, protože Tyrant ze Syrakus nechtěl přijmout dílo nikoho jiného než Kala či Musida. Ulevoval svému citu a lopotil se každým dnem úporněji a vyhýbal se radovánkám, v nichž si dřív liboval. Večery trávil u hrobky svého přítele, vedle jehož spící hlavy vyrazil mladý olivový stromek. Stromek rostl tak rychle a měl tak zvláštní tvar, že každý, kdo ho spatřil, překvapeně vykřikl. Musida jako by ten stromek fascinoval a současně plnil odporem.
Tři roky po smrti Kalově vyslal Musides posla k Tyrantovi a po tegejském tržišti se šeptalo, že obrovská socha je dokončena. V té době dorostl strom u hrobky nevídaných rozměrů, převýšil všechny ostatní stromy a jednou, mimořádně těžkou větví sahal nad příbytek, v němž úporně pracoval Musides. Mnoho návštěvníků přicházelo zhlédnout velikánský strom a mnozí přicházeli obdivovat sochařské umění, takže Musides byl málokdy sám. Ale množství návštěvníků mu nevadilo, naopak se zdálo, že teď, když skončila práce, která ho tolik pohlcovala, se samoty bojí. Chmurný horský vítr vzdychající v olivovém háji jako by zlověstně vydával téměř srozumitelné zvuky.
Toho večera, kdy do Tegeje dorazili Tyrantovi vyslanci, byla obloha tmavá. Bezpečně se vědělo, že přišli, aby odvezli obrovskou sochu Tyche a odměnili Musida věčnou slávou, proto je zástupci obce vřele přijali. S blížící se nocí vypukla nad hřebenem hory Maenalus bouřlivá vichřice a muži z dalekých Syrakus byli rádi, že pohodlně odpočívali v městě. Vyprávěli o svém proslulém Tyrantovi a o nádheře jeho sídelního města a nadšeně jásali nad slávou sochy, kterou Musides pro město vytesal. A pak muži z Tegeje vychvalovali dobrotu Musida, jak hluboce truchlil pro svého přítele a jak ho ani nadcházející vavřín slávy nedokáže utěšit, když Kalos není přítomen. Mluvili také o stromu, který rostl u hrobky, poblíž hlavy Kalovy. Vítr skučel ještě příšerněji a Syrakusané i Arkaďané se modlili k Aiolovi.
Ráno, za slunečního svitu, vedli zástupci obce Tyrantovy vyslance vzhůru po stráni k sochařovu příbytku. Ale noční vichřice způsobila podivné věci. Výkřiky otroků se nesly nad scénou zkázy a uprostřed olivového háje se netyčily lesklé ochozy prostorné síně, v níž se Musides lopotil a snil. Pošpiněné dvory a nízké zdi čněly osiřele a otřeseně, protože na nádherné nádvoří s ochozem padla těžká převislá větev toho zvláštního nového stromu a s podivuhodnou nesmlouvavostí proměnila velkolepou mramorovou báseň v hromadu nevzhledných trosek. Cizinci i Tegeané patřili bez dechu z trosek na velký, podivný strom, který se zvláštním způsobem podobal člověku a jehož kořeny sahaly do vytesaného náhrobku Kalova. A jejich strach a hrůza byly ještě větší, když prohledali rozpadlý dům a po laskavém Musidovi a báječně stvořené podobě Tyche nevypátrali ani stopu. Uprostřed ohromné spousty trosek panoval jen chaos a zástupci obou měst zklamaně odešli. Syrakusané neměli sochu, kterou by přivezli domů, Tegeané neměli umělce, kterého by korunovali. Nicméně Syrakusanům se po čase dostalo nádherné sochy Athény a Tegeané se utěšili tím, že vystavěli na náměstí mramorový chrám na památku talentu, ctnosti a bratrské lásky Musida.
Olivový háj ale stále přetrvává, právě tak, jako strom vyrůstající z Kalovy hrobky a starý včelař mi říkal, že si větve mezi sebou šeptají v nočním větru a znovu a znovu opakují: "Oida! Oida! - Já vím! Já vím!"
H.P. Lovecraft
(The Tree)
Strom