Untitled Page

V Ultharu, jenž leží za řekou Skai, prý nikdo nesmí usmrtit kočku. Když se upřené dívám na kočku sedící a předoucí u mého krbu, jsem ochoten tomu věřit, neboť kočka je tajemná a má blízko k podivným úkazům, jež lidé nevidí. Kočka je duší starobylého Egypta, to ona přenášela příběhy ze zapomenutých měst v Meroe a Ofiru. Je spřízněna s vládci džungle a zdědila tajnosti důstojné a zlověstné Afriky. Je sestřenicí Sfingy a promlouvá jejím jazykem, ale poněvadž je starodávnější než Sfinga, pamatuje to, co ona již zapomněla. Ještě dříve než ultharští občané zakázali zabíjet kočky, přebýval v Ultharu jeden stařec se svou manželkou a ti s potěšením chytali do pasti a zabíjeli kočky svých sousedů. Proč tak činili, nevím. Snad se jim zprotivilo noční mňoukání nebo zazlívali kocourům, že za soumraku slídivě přebíhají po dvorech a zahradách. Ať už byl důvod jakýkoli, staroch s babicí s oblibou lapali a ubíjeli každou kočku, která se přiblížila k jejich chatrči, a mnoho vesničanů podle zvuků slýchaných po setmění soudilo, že způsob, jakým staří manželé kočky utráceli, je nadmíru zvláštní. O takových věcech však vesničané se starochem a jeho ženou nehovořili. Způsoboval to nejen zarputilý výraz ve vrásčitých tvářích zlostné dvojice, leč i temný stín, vrhaný rozkošatělými duby v zapadlém koutě zanedbaného dvora, v němž se ukrývala malá chýše. Po pravdě řečeno, třebaže majitelé koček podivínský pár nenáviděli, mnohem víc se oné dvojice báli, a než aby je obvinili jako ukrutné vrahy, dbali pouze o to, aby se žádná micka nebo lovkyně myší nezatoulala ke vzdálené chatrči pod temnými stromy. Jestliže se nedopatřením některá kočka přesto ztratila a po setmění se rozléhaly příšerné zvuky, člověku, který takto o kočku přišel, nezbylo než nemohoucně bědovat nebo se utěšovat a děkovat Osudu, že mu nezmizelo dítě. Neboť lidé z Ultharu byli prostí a netušili, odkud všechny kočky pocházejí. Jednoho dne vstoupila do úzkých dlážděných ulic Ultharu karavana podivných poutníků z jihu. Byli to snědí lidé a nepodobali se žádným kočovníkům, kteří procházeli vesnicí dvakrát do roka. Na tržišti za stříbro hádali lidem budoucnost a od obchodníků nakupovali pestré korálky. Nikdo nemohl říci, z které země poutníci pocházejí, ale vesničanům neuniklo, že se oddávají záhadným modlitbám a že si postranice vozů pomalovali nevídanými lidskými postavami s hlavami koček, jestřábů, beranů a lvů. Sám vůdce karavany nosil čelenku se dvěma rohy, mezi nimiž se nezvykle vyjímal lesklý kotouč. S touto zvláštní karavanou přijel i jeden malý chlapec, neměl otce ani matku, jen drobounké černé kotě, které choval v lásce. Morová nákaza se k chlapci zachovala krutě, ale aby ukonejšila jeho žal, zanechala mu černého huňáče, v jehož rozpustilých kouscích může člověk v mladém věku nacházet velkou útěchu. Proto se chlapec, kterému snědí lidé říkali Menes, častěji smál, než plakal, vysedával na schůdcích neobvykle pomalovaného vozu a hrál si se svým krásným kotětem. Ráno třetího dne pobytu poutníků v Ultharu Menes kotě pohřešil, a když se na tržišti rozvzlykal, někteří vesničané mu pověděli o starci, jeho ženě a o zvucích ozývajících se po nocích. Menes vesničany vyslechl, jeho pláč přešel v zamyšlení a nakonec v úpěnlivou prosbu. Vztáhl ruce ke slunci a snažně zaprosil jazykem, jemuž nikdo z vesničanů neporozuměl, jejich pozornost zcela zaujala obloha a fantastické útvary tvořící se z mraků. A div divoucí! Sotva malý chlapec prosbu vyslovil, ze shluků mračen se začaly vynořovat stínové, mlžné, exotické postavy s těly lidí, ale hlavami zvířat a ty korunovaly kotouče s rohy po stranách. Takových přeludů působících na představivost je v přírodě plno. Té noci poutníci z Ultharu odešli a víckrát je už nikdo nespatřil. Když však hospodáři zjistili, že v celé vesnici není jediná kočka, velice se znepokojili. Ode všech krbů totiž zmizely kočky, které patřily k rodině, kočky malé i velké, černé, šedé, mourované, plavé i bílé. Starý Kranon, starosta obce, tvrdil, že kočky odvedli snědí poutníci, aby se pomstili za smrt Menesova kotěte, a karavanu i malého chlapce proklel. Leč vyzáblý notář Nith prohlásil, že podezření padá spíše na starocha a jeho ženu, neboť o jejich stále rostoucí nenávisti ke kočkám věděl snad kdekdo. Buď jak buď, nikdo si nedodal odvahy jít si stěžovat přímo ke zlovolné dvojici, dokonce ani když malý Atal, synek hostinského, přísahal, že za soumraku zahlédl pod stromy na prokletém dvorku všechny kočky z Ultharu, jak pozvolna a slavnostně kráčejí v kruhu kolem chatrče, dvě a dvě vedle sebe, jako by vykonávaly jakýsi zvířecí obřad, o němž nikdo nikdy neslyšel. Vesničané nevěděli, nakolik mají tak malému chlapci věřit, a byť se obávali, že zlomyslný pár kočky očaroval a posléze usmrtil, raději se dohodli, že mrzoutského starce pokárají, až ho potkají jinde než na tmavém a odpudivém dvoře. Tak se Ulthar uložil k spánku v marném hněvu, a když lidé za rozbřesku procitli - div se světe! Všechny kočky se vrátily a jakoby nic se rozvalovaly u ohně! Malé i velké, černé, šedé, mourované, plavé i bílé, ani jedna nechyběla. Kočky vypadaly velice ulízaně a vykrmeně, a ozývaly se spokojeným předením. Občané o této události rozmlouvali a nemálo se divili. Starý Kranon opětně trval na svém, že je odvedli snědí lidé, neboť z chatrče letitého starocha a jeho ženy se kočky nikdy živé nevrátily. Ale do jednoho se shodli v tom, že všechny kočky odmítly pozřít příděl masa a vypít talířek mléka. A to bylo opravdu neobvyklé. Ty ulízané, líné ultharské kočky se celé dva dny nedotkly žrádla a jen podřimovaly u ohně nebo na slunci. Celý týden trvalo, než si vesničané všimli, že se v oknech chýše pod stromy večer neobjevují světla. Pak hubený Nith poznamenal, že po starochovi a jeho ženě nebylo od noci, kdy odešly kočky, ani vidu ani slechu. Za další týden se starosta obce odhodlal překonat strach, splnil svou povinnost a navštívit záhadné ztichlé obydlí, byl však natolik obezřetný, že si jako svědky přizval kováře Šanga a kameníka Thula. A když vylomili chatrné dveře, na hliněné podlaze nalezli pouze dvě čisté obrané lidské kostry a spoustu podivných brouků, jimiž se kouty plné stínů jen hemžily. Poté se mezi občany Ultharu vedly vleklé rozpravy. Ohledávač mrtvol Zath se zdlouhavě přel s hubeným notářem Nithem a na Kranona, Šanga i Thula dotazy jen pršely. Pozorně vyslechli i malého Atala, syna šenkýře, a odměnili ho pamlsky a cukrovím. Mluvilo se o starochovi a jeho ženě, o karavaně snědých poutníků, o malém Menesovi a jeho černém kotěti, o Menesově prosbě a o obloze, když prosbu vyslovil, a o tom, co provedly kočky tu noc, kdy odtáhla karavana, i o tom, co se později našlo v zákoutí ošklivého dvora, v chýši pod temnými stromy. A nakonec vydali občané onen pozoruhodný zákon, o němž vyprávějí kupci v Hethegu a o němž hovoří i poutníci až v Niru. Zákon, podle něhož v Ultharu nikdo nesmí zabít kočku.