Když jsem se obracel, ucítil jsem shora škubnutí, z čehož jsem vyvodil, že provaz, na kterém jsem byl spuštěn, je stále spojen s povrchem. Jestli Arabové konec lana stále drželi nebo ne, to jsem nevěděl. Také jsem neměl představu, jak hluboko pod zemí jsem. Věděl jsem, že kolem se prostírá naprostá nebo téměř naprostá tma, protože skrz pásku na očích nepronikl ani paprsek měsíce. Nevěřil jsem však svým smyslům, které mi podle trvání pádu napovídaly, že jsem se ocitl v nepředstavitelné hloubce.
Poznal jsem pouze, že jsem se ocitl v rozlehlém prostoru, kam jsem se dostal přímo shora průrvou ve skále. Dospěl jsem zatím k závěru, že mé vězení tvoří pohřební údolní chrám starého Chefrena – chrám Sfingy – snad jsem se ocitl v některé vnitřní chodbě, kterou nám průvodci při dopoledním výletu neukázali, a odkud budu moci lehce uniknout, pokud najdu zatarasený vchod. Čekala mě cesta bludištěm, ne však horší než ty, které jsem už v minulosti mnohokrát podstoupil.
Nejdříve jsem se musel osvobodit z pout, zbavit se roubíku a pásky; věděl jsem, že to nebude žádný zvláštní úkol, protože daleko zběhlejší odborníci než ti Arabové zkoušeli všemožná pouta v průběhu mé dlouhé a pestré kariéry mistra útěků, a žádnému se nepodařilo překonat moje metody.
Pak mě napadlo, že Arabové by se mohli na mě připravit a napadnout mě u východu z chodby, jakmile zjistí, že jsem se z pout osvobodil, což poznají, jakmile pořádně zatáhnou za provaz, který asi pořád ještě drží v rukou. To by znamenalo, že moje vězení je skutečně uvnitř Chefrenova chrámu Sfingy. Určitě nebude nemožné dostat se k otvoru ve stropu, a ať vyúsťuje na povrch kdekoli, nebude daleko od novodobého vchodu poblíž Sfingy; skutečně to nemusí být velká vzdálenost, protože oblast přístupná turistům není vůbec rozsáhlá. V průběhu svého denního putování jsem si sice žádného takového otvoru nevšiml, ale věděl jsem, že podobnou věc lze v pohyblivém písku lehce přehlédnout.
Když jsem tak přemýšlel, zkroucený a svázaný, leže na kamenné podlaze, téměř jsem zapomněl na hrůzy propastného sestupu a houpání v prostoru, které mě nedávno přiblížilo komatu. Nyní jsem se zabýval pouze myšlenkami, jak přelstít Araby, a proto jsem se rozhodl osvobodit se co nejrychleji a přitom netahat za lano, které by mohlo přivést vniveč úspěšný či nepatrně obtížný pokus o útěk.
Lépe se však rozhodovalo než vykonávalo. Stačilo několik předběžných zkoušek a bylo mi jasné, že těžko mohu něco dělat, aniž bych se zřetelně nepohnul; nepřekvapilo mě, když po jednom zvlášť důrazném trhnutí jsem pocítil, jak se na mně a kolem mě vrší smyčky padajícího lana. Samozřejmě, pomyslel jsem si, beduíni ucítili moje pohyby a lano pustili; bylo mi jasné, že mě budou čekat s vražednými úmysly u východu z chrámu.
Nebyly to růžové vyhlídky – ale už jsem ve svém životě musel čelit horším, aniž jsem ucouvl, a necouvl jsem ani teď. Nyní se musím nejprve zbavit pout a potom vynaložit všechen důmysl na to, abych unikl z chrámu nezraněn. Je zvláštní, jak lehce jsem předpokládal, že jsem ve starém Chefrenově chrámu vedle Sfingy, jen kousek pod zemí.
Moje smysly přestaly vnímat a všechny dřívější pocity nezměrné hloubky a ďábelského mystéria se vrátily díky okolnosti, která nabývala na hrůznosti a významu už ve chvíli, když jsem spřádal svůj filozofický plán. Řekl jsem, že na mně a kolem mě se vršil padající provaz. Viděl jsem teď, že padá stále, což se u provazu běžné délky nemůže stát. Ve chvíli se lano proměnilo v úplnou lavinu konopí, vršilo se na podlaze do výše a napůl mě pohřbilo pod svými rychle přibývajícími smyčkami. Brzy jsem byl zcela zavalený a sotva jsem mohl dýchat pod stále rostoucí záplavou, která mi nedovolila se pohnout.
Moje smysly znovu začaly bláznit a já se marně snažil bojovat s nebezpečím tak zoufalým a zákeřným. Trpěl jsem nejen tím, že jsem byl týrán víc, než člověk snese – zdálo se, že život a dech je ze mě pomalu vymačkáván – bylo tu však poznání, které souviselo s nepřirozenou délkou provazu, a vědomí, jaké neznámé a nevypočitatelné meandry podzemí mě v té chvíli obklopují. Pak můj nekonečný sestup a houpavý let prostorem musel být pravdivý, a teď musím ležet bezmocně kdesi v bezejmenném světě jeskyní přímo u zemského jádra. Ten náhlý nápor hrůzy jsem nevydržel a podruhé jsem upadl do milosrdného bezvědomí.
Když říkám bezvědomí, nemyslím tím, že jsem neměl sny. Naopak, skutečnost, že jsem se vzdálil světu vědomí, byla poznamenána vizemi nejzazší hrůzy. Bože!… Kéž bych nebyl tolik četl o egyptologii, než jsem přišel do této země, která je zřídlem vší temnoty a strachu! Tohle druhé prokletí bezvědomí naplnilo mou spící mysl novým mrazivým poznáním této země a jejích prastarých tajemství, a jakousi proklatou náhodou se mé sny stočily ke starým učením o mrtvých a jejich přežívání v duších a tělech mimo tato mysteriózní sklepení, která byla spíše domy než hroby. Připomněl jsem si, a jsem rád, že už si nevzpomínám přesně, podivnou a pracnou konstrukci egyptských hrobek; a také neuvěřitelně jednoduché a příšerné učení, které tuto konstrukci odůvodňovalo.
Vše, nač tito lidé mysleli, byla smrt a mrtví. Vycházeli z předpokladu, že tělo vstane z mrtvých, což je nutilo, aby mrtvé s hrůznou pečlivostí mumifikovali a životně důležité orgány uchovávali v kanopských nádobách blízko mrtvoly; věřili, že kromě těla existují další dva elementy, duše, která po vstoupení na nebesa a přijetí Osirisem žije v ráji, a temné a zlověstné ka čili životní princip, které se pohybuje vyššími i nižšími světy hrůzným způsobem, vyžaduje, aby mělo kdykoli přístup k zachovanému tělu, pojídá potravu, nabízenou kněžími a zbožnými příbuznými v zádušním chrámu, a někdy – jak se mezi lidmi povídá – si také vezme své tělo či dřevěného dvojníka, který je vždycky pohřben vedle těla, a podniká příšerné, odpudivé pochůzky.
Tisíce let tato těla odpočívala uvězněná v nádheře, skelné pohledy upřené vzhůru, protože ka s nimi nepobývalo, a čekala na den, kdy Osiris oživí zároveň ka i duši a vyvede ztuhlé zástupy mrtvých ze zatuchlých domů spánku. Mělo to být slavné znovuzrození – avšak ne všechny duše jsou povolány, ne všechny hrobky nedotčeny, takže se daly očekávat drobné chyby a ohavné abnormality. Až dodneška si Arabové povídají o bezbožných shromážděních a odporných uctívačských slavnostech, které se odbývají v zapomenutých podzemních sklepeních, kterých se mohou účastnit a zase je bez úhony opustit pouze neviditelná okřídlená ka a bezduché mumie.
Snad nejhroznější pověsti, při kterých tuhne krev v žilách, se vztahují k určitým zvrácenostem dekadentních kněží – složené mumie, vytvořené z lidského trupu a končetin, ovšem s hlavami zvířat, aby tak napodobily staré bohy. Z historie víme, že posvátná zvířata byla mumifikována, aby svatí býkové, kočky, ibisové, krokodýlové a další mohli jednoho dne dojít věčné slávy. Ale jen v období úpadku byla skládána těla lidská a zvířecí v jednu mumii – jen za úpadku, kdy nebyla dobře chápána práva a výsady ka a duse.
O tom, co se s těmito složenými mumiemi stane, se nepovídá – alespoň ne veřejně – a jisté je, že egyptologové dosud žádnou nenašli. Povídačky Arabů jsou hodně divoké a nedá se na ně spoléhat. Naznačují dokonce, že starý Chefren – ten, který postavil Sfingu, Druhou pyramidu a rozšklebený údolní chrám – žije v podzemí, kde se oženil s královnou ghúlů Nitocris a vládne všem mumiím, které nepatří ani lidem, ani zvířatům.
Právě o nich – o Chefrenovi jeho choti a děsivé armádě hybridních mrtvol – se mi zdálo, a jsem velmi rád, že přesné obrysy snů se mi v hlavě už zamlžily. Nejstrašnější představy mám spojeny s neurčitou otázkou, kterou jsem si kladl den předtím, kdy jsem si prohlížel tajuplnou poušť a ptal se sám sebe, jaké neznámé hlubiny mohou být ke chrámu napojeny. Ta otázka, tehdy tak nevinná a vlastně pouhý vrtoch, se proměnila v mém snu ve frenetické, hysterické šílenství… jakou obrovskou příšeru měla Sfinga původně představovat?
Na své druhé probuzení – pokud to probuzení bylo – mám vzpomínku plnou čiré hrůzy, se kterou se nic v mém životě – až na jednu událost, která přišla později, nedá srovnat; a to můj život je bohatý a dobrodružný víc než u většiny ostatních lidí. Vzpomeňte si, že jsem ztratil vědomí, zatímco mě pohřbívaly kaskády padajícího lana, jehož délka prozrazovala nezměrné hlubiny, ve kterých jsem se nalézal. Nyní, kdy se mi vrátilo vnímání, jsem cítil, že celá ta váha zmizela; když jsem se převalil, zjistil jsem, že jsem sice stále svázaný, v ústech mám roubík a na očích pásku, ale nějaká síla odvalila ze mě tu dusivou hromadu, která mě zavalila. Význam této skutečnosti jsem si samozřejmě uvědomoval pouze postupně, ale i tak si myslím, že od dalšího bezvědomí mě uchránilo pouze citové vyčerpání, takže žádná další hrůza už nepůsobila. Byl jsem ponechán samoten… s kým?
Než jsem se začal mučit novým usilovným přemýšlením či se znovu pokusil zbavit se pout, objevila se další okolnost. Bolest, kterou jsem dříve necítil, začala drásat mé paže a nohy, a připadalo mi, že jsem pokrytý nánosem uschlé krve tak silným, jaký jsem při svých dosavadních poraněních a odřeninách nikdy neměl. Zdálo se, že i moje hruď je posetá stovkou ran, jako by do ní kloval nějaký zlý, obrovský ibis. Ta síla, která odstranila provaz, byla určitě nepřátelská, nemilosrdně mě napadla, ale cosi ji vyrušilo. Přesto v té chvíli pocity, které jsem prožíval, byly přesně opačné, než by se dalo očekávat. Místo abych propadal zoufalství, ponoukalo mě všechno k nové odvaze a činům, neboť jsem cítil, že zlé síly mají tělesnou podstatu a že nebojácný muž se s nimi může utkat jako rovný s rovným.
Pod vlivem takových myšlenek jsem se znovu opřel do pout, jak jsem byl zvyklý činit tak často uprostřed záře světel a rozjásaných davů. Důvěrně známé podrobnosti vysvobozování mě povzbudily a teď, kdy dlouhé lano zmizelo, jsem znovu zpola podlehl víře, že předchozí hrůzy byly halucinace, že tu není žádná příšerná šachta, žádná nezměrná propast s nekonečným lanem. Nebyl jsem nakonec v údolním Chefrenově chrámu vedle Sfingy a neunesli mě Arabové, aby mě mučili, zatímco jsem tu ležel bezmocný? V každém případě musím uniknout. Umožněte mi vstát bez pout, bez roubíku a s očima otevřenýma, abych mohl zachytit i nejslabší paprsek světla, které sem snad odněkud proniká, a pak dokáži skutečně vychutnat souboj se. zákeřnými, zrádnými nepřáteli!
Nevím, jak dlouho jsem se zbavoval provazu. Určitě déle, než při představení, protože jsem byl raněný, vyčerpaný a vysílený dosavadními zážitky. Když jsem se konečně osvobodil a nadechl se zhluboka studeného, vlhkého, zatuchlého vzduchu, který se mi zdál ještě odpornější, než když jsem ho dýchal skrz roubík, zjistil jsem, že jsem příliš potlučený, než abych se mohl ihned hýbat. Tak jsem ležel, nevím, jak dlouho, a snažil se protáhnout si zkroucené, zmrzačené tělo a namáhal se zahlédnout záblesk světla, který by mi napověděl, kde se nalézám.
Postupně se mi vrátila síla i pružnost, ale oči nemohly nic zachytit. Potácivě jsem se zdvihl a usilovně upíral pohled do tmy, obklopovala mě však jenom černočerná tma, stejná, jako kdybych měl pásku stále nasazenou. Zkusil jsem, jak mi slouží nohy, které byly pod roztrhanými kalhotami pokryté krvavými strupy, a zjistil jsem, že chodit mohu; jenže jsem se nemohl rozhodnout, kterým směrem se dát. Samozřejmě jsem nesměl chodit dokola a snad jít právě opačným směrem, než je vchod; proto jsem se zastavil, abych zjistil, odkud táhne ten studený, pachem natronu nasycený průvan, který jsem stále cítil. Předpokládal jsem, že jeho zdrojem je patrně vchod do propasti; zaměřil jsem se k tomuto orientačnímu bodu a vydal se přímo k němu.
Měl jsem s sebou krabičku zápalek a dokonce malou elektrickou svítilnu, jenomže z kapes mého potrhaného a děravého obleku už dávno všechny těžší předměty vypadaly. Opatrně jsem kráčel temnotou a cítil, že průvan je stále silnější, až posléze se proměnil v husté výpary, prýštící z jakéhosi otvoru, jako džin z láhve v orientální pohádce. Orient… Egypt… opravdu, tahle temná kolébka civilizace byla úplnou studnicí hrůz a nevýslovných kouzel!
Čím více jsem zkoumal průvan, který vál jeskyní, tím více rostl můj neklid; neboť i přes nepříjemný zápach jsem v něm hledal alespoň nepřímý klíč k východisku, ale teď jsem jasně viděl, že v tomhle vanu není jediná příměs čistého vzduchu Libyjské pouště, naopak: spíše ho zvrátily zlověstné hlubiny, klesající stále níž. V tom případě jsem šel špatným směrem!
Po chvíli rozmýšlení jsem se rozhodl, že se vracet nebudu. Kromě průvanu jsem neměl žádné orientační body, protože hrubá skála postrádala výraznější výčnělky. Když budu sledovat podivné proudění, pak nepochybně narazím na nějaký otvor a kolem jeho ústí se snad dostanu podle zdi na druhou stranu této kyklopské a orientaci neumožňující chodby. Dobře jsem si uvědomoval, že se mohu mýlit. Viděl jsem, že tohle není součást Chefrenova údolního chrámu, která je přístupná turistům, a také mě napadlo, že právě tato chodba nemusí být známa ani archeologům a že na ni narazili jenom zvědaví a zlomyslní Arabové, kteří mě uvěznili. Jestli je to tak, byl tu nějaký východ do známých částí nebo vůbec na čerstvý vzduch?
Jaký mám důkaz, že tohle je údolní chrám? Na okamžik mě zaplavily zase všechny předchozí divoké dohady a já si uvědomil podivnou směsici zážitků – nečekaný útok, let volným prostorem, lano, zranění a sny, určitě to byly jen sny. Měl jsem snad zemřít? Nebylo by milosrdnější, kdyby v této chvíli můj život skutečně skončil? Nenašel jsem odpověď na jedinou ze svých otázek, jen jsem tápal dál, až mě Osud potřetí vyslal do zapomnění.
Tentokrát se mi nezdálo nic, protože další událost byla tak náhlá, že mi vytřásla z hlavy myšlenky ať vědomé či nevědomé. Klopýtl jsem nečekaně ze schodu v místě, kde obtížný průvan zesílil tak, že jsem se téměř musel prodírat vpřed, a já se po hlavě řítil dolů temnotou po obrovských kamenných stupních do tůně nezbadatelné hrůzy.
Znovu jsem nabral dech Jen díky vrozené vitalitě zdravého lidského organismu. Často jsem se ve vzpomínkách vracel do této noci a cítil jsem, že je cosi skutečně groteskního v mých opakovaných záchvatech bezvědomí; svou pravidelností mi připomínaly krutá filmová melodramata tehdejší doby. Samozřejmě je možné, že jsem do bezvědomí vůbec neupadal a že všechny podrobnosti podzemní noční můry byly pouhým snem odehrávajícím se během dlouhého komatu, které začalo šokem při sestupu do propasti a skončilo hojivým balzámem venkovního vzduchu a vycházejícího slunce, které mě zastihlo ležícího v písku Gízy před sardonickým a úsvitem zardělým obličejem Velké Sfingy.
Snažím se věřit raději tomu druhému vysvětlení, a byl jsem rád, když mi policie sdělila, že našli uzávěr Chefrenova údolního chrámu vylomený a že v rohu stále zasypané části chrámu skutečně existovala velká trhlina. Byl jsem také rád, že lékaři prohlásili má zranění za výsledek bitky, příliš utažených pout, spouštění po provaze, zápasu s pouty, pádu z nějaké výšky, úsilí protáhnout se k vnějšímu uzávěru a útěku odtud, a podobných zážitků… velmi uklidňující diagnóza. A přece vím, že za tím je něco víc než se navenek zdá. Na příkrý sestup mám příliš živou vzpomínku, než aby se dala vymazat – a je také zvláštní, že nikdo nedokázal najít člověka, který by uměl podle popisu najít mého průvodce Abdula Reise el Drogmana – průvodce se záhrobním hlasem, který vypadal a usmíval se jako král Chefren.
Odbočil jsem od svého souvislého vyprávění – snad v marné naději, že se vyhnu popisu posledního zážitku; a tento zážitek je jistě nanejvýš halucinací. Slíbil jsem však, že vám o něm povím, a já sliby neruším. Když jsem se vzpamatoval – alespoň zdánlivě – po pádu z černého kamenného schodiště, byl jsem stejně jako předtím osamocen a ponechán napospas temnotě. Závany pachu, už dříve dosti nepříjemné, se teď staly nesnesitelnými; jenomže teď už mi zápach byl natolik důvěrně znám, že jsem ho přijímal stoicky. Tápavě jsem se začal plazit pryč od místa, odkud odporný puch přicházel, a krvácejícíma rukama jsem hmatal po obrovitých kamenech mohutné dlažby. Najednou jsem hlavou narazil do čehosi tvrdého, a když jsem to ohmatal, zjistil jsem, že je to pata jakéhosi sloupu – neuvěřitelně obrovitého sloupu – , který, jak jsem hmatem jasně cítil, je na povrchu pokryt velkými tesanými hieroglyfy.
Plazil jsem se dál, až jsem narazil na další titánský sloup, nedokázal jsem ale odhadnout, v jaké vzdálenosti od prvého; tu mou pozornost náhle zaujalo cosi, co muselo v podvědomí dorážet na můj sluch už dlouho předtím, než jsem si to uvědomil.
Z ještě hlubších propastí v zemské kůře se ozývaly jakési zvuky, odměřené a jasné, nepodobné ničemu, co jsem dříve slyšel. Téměř intuitivně jsem cítil, že jsou to zvuky starobylé a určitě obřadné; sečtělost v egyptologii mé představy spojila s flétnou, sambuke, sistrem a tympánem. V jejich rytmickém pískání, troubení, chřestění a bubnování jsem cítil děs hrůznější než cokoli na světě: děs podivně oddělený od osobního strachu. Nabýval formy jakési lítosti nad naší planetou, která musí skrývat ve svých hlubinách takové hrůzy, které se určitě vážou k této aegipanické kakofonii. Zvuky stále sílily a já cítil, že se blíží. Potom – kéž by bohové všech panteonů nedopustili, abych to slyšel znovu – jsem zaslechl slabé a vzdálené, morbidní a mnohohlasé dusání pochodu.
Bylo příšerné, že dopady chodidel tak různorodých se mohou sladit v dokonalý rytmus. Za tímto pochodem nejzazší monstróznosti, jakou zem může nosit, se musely skrývat bezbožné tisíce let cvičení… Všechno dusalo, klapalo, kráčelo, plížilo se, dunělo, vleklo se, plazilo se… To vše za zvuků odpudivé disharmonie šalebných nástrojů. A pak – kéž Bůh nedovolí vzpomínce na arabské legendy proniknout do mých myšlenek! – mumie bez duší… místo, kde se setkávají bludná ka… houfy Ďáblem prokletých faraónů zemřelých za čtyřicet století… složené mumie, kráčející nejpustšími onyxovými pustinami v čele s králem Chefrenem a královnou duchů Nitocris… Průvod se blížil – nebesa, uchraňte mě před zvukem těch nohou a tlap a kopyt a pařátů a drápů, který byl stále zřetelnější. V dálce, v jedovatém vanu nad temným dlážděním, zablikala jiskřička světla a já se skryl za obrovité tělo kyklopského sloupu, abych aspoň na chvíli unikl nelidsky strašlivé a fobicky prastaré hrůze, která se ke mně na miliónech nohou plížila mezi gigantickými hypostyly. Světla rostla, dunění a neladný rytmus se stával nepříjemně hlasitým. V mihotavém oranžovém světle nedaleko ode mě se mým očím naskytl pohled tak hrůzostrašný, že jsem zalapal po dechu čirým úžasem, který byl dokonce silnější než strach či odpor. Paty sloupů sahaly výše, než kam oko člověka dohlédne… byly to pouhé paty věcí, před kterými se Eiffelova věž bezvýznamně krčí… hieroglyfy, vyryté nepředstavitelnýma rukama ve skalních propadlinách, kde sluneční světlo může být pouhou zapomenutou legendou…
Já se na ten pochodující průvod nechtěl dívat. Tak jsem se zoufale rozhodl, když jsem slyšel vrzající klouby a dušné sípáni, které přehlušovalo mrtvou hudbu a mrtvý marš. Jaké milosrdenství, že nemluvili… ale Bože! jejich plápolavé pochodně už vrhaly stíny na povrch obrovitých sloupů. Hippopotamové by neměli mít lidské ruce a neměli by nést pochodně… lidé by neměli mít hlavy krokodýlů…
Snažil jsem se odvrátit se, ale stíny a zvuky a zápach byly všude. Pak jsem si vzpomněl na něco, co jsem dělával jako malý chlapec, když mě, polovědomého, posedla noční můra, a začal jsem si opakovat: „Je to sen! Je to sen!“ Nemělo to však žádného účinku, a já mohl pouze zavřít oči a modlit se… Alespoň si myslím, že jsem to dělal, protože člověk si nikdy nemůže být jist svými vizemi – a já vím, že to nemohlo být nic jiného. Napadlo mě, jestli ještě někdy znovu spatřím svět, a chvílemi jsem pootevíral oči, abych viděl, jestli rozeznám něco jiného než vánek nasáklý hnilobou, nekonečné sloupoví, mihotavé, hrůzyplné stíny. Třaslavá záře množících se pochodní osvětlovala prostranství, a pokud to pekelné místo nebylo zcela beze zdí, určitě by se mi bylo podařilo brzy zahlédnout nějaké ohraničení či pevné orientační body. Ale znovu jsem musel zavřít oči, když jsem si uvědomil, jaké množství těch přízraků se shromáždilo – a když jsem zahlédl jakýsi předmět, který tápavě a toporně kráčel, přičemž mu chybělo tělo od pasu nahoru.
Do atmosféry vtrhlo nelidské naříkavé mrtvolné chroptění či smrtelná křeč – do příšerné atmosféry, otrávené nafthovými a živičnými výpary – a záhrobní legie bezbožnosti se spojila v jediném koncertním chorálu. Mé rozevřené oči okamžik zvrhle zíraly na cosi, co si žádná lidská bytost nedokáže představit, aniž by zakoušela pocit strachu, paniky a fyzického“ vyčerpání. Ty příšery se obřadně seřadily jedním směrem podle bezhlasého větru a světlo pochodní ukázalo jejich skloněné hlavy – ať byly jakékoli. Klečely před velkým černým otvorem vydechujícím zápach; jeho ústí se rozvíralo směrem vzhůru téměř mimo dosah mých očí a kolem něho vedla dvě ohromná schodiště svírající pravý úhel, a jejichž vrcholy byly skryty daleko ve stínu. Po jednom z těchto schodišť jsem nepochybně padl dolů i ja.
Rozměry otvoru byly zcela přiměřené rozměrům sloupů – obyčejný dům by se v něm ztratil a středně velká úřední budova by lehce prošla tam i zpět. Byl tak obrovský, že pouze očima mohl člověk obsáhnout jeho rozměry… Tak ohromný, tak příšerně černý a tak nepředstavitelně zapáchající… Přímo před tato zející Polyfémova vrata stvůry házely jakési předměty – zjevně oběti nebo náboženské obětiny, soudě podle gest. Chefren byl jejich vůdcem; šklebící se král Chefren či průvodce A bdul Reis, korunován zlatým pshentem a notující nekonečné formule dutým hlasem mrtvého. Po jeho boku klečela krásná královna Nitocris, kterou jsem na okamžik zahlédl z profilu a stačil jsem si všimnout, že polovinu obličeje ji ohryzaly krysy či jiní ďáblové. A já semknul víčka, když jsem viděl, jaké že to předměty jsou házeny jako oběti k smrdutému otvoru či božstvu, které se za ním snad ukrývá.
Podle složitosti náboženského obřadu mi připadalo, že skryté božstvo musí patřit k těm nejdůležitějším. Byl to Osiris nebo Isis, Horus nebo Anubis, nebo jiný veliký neznámý Bůh Mrtvých, ještě nadřazenější a vyšší? Existuje legenda, že na počest Neznámému byly vztyčovány příšerné oltáře a kolosy už dřív, než byli uctíváni nám známí bohové…
A ve chvíli, když jsem se nutil dále pozorovat záhrobní hold bezejmenných kreatur, bleskla mi hlavou myšlenka na útěk. Chodba byla šerá a sloupoví ztěžklo stíny. Jenomže příšery z hrůzného průvodu, ponořené do otřesného vytržení, mi téměř znemožňovaly plížit se za nimi ke vzdálenému konci jednoho schodiště a neviděn po něm stoupat; důvěřoval jsem osudu a obratnosti, že mě vysvobodí z jejich dosahu. Nevěděl jsem, kde jsem, neměl jsem o tom ani seriózní představu – a na okamžik mi připadalo zábavné, že zcela vážně plánuji útěk z čehosi, co jsem považoval za sen. Byl jsem v nějaké skryté a netušené, hlouběji položené říši Chefrenova údolního chrámu – toho chrámu, který celé generace vytrvale nazývaly chrámem Sfingy? Neměl jsem tušení, rozhodl jsem se ale stoupat k životu a vědomí, pokud mě ponesou mé svaly a důvtip.
Přitisknutý břichem k zemi započal jsem strastiplnou cestu k patě schodiště po levé straně, které se mi zdálo z obou lépe dosažitelné. Nemohu popsat pocity a průběh mého plížení, ale dokážete šije představit, když si uvědomíte, že jsem musel neustále pozorovat děsivé, třepotavé světlo pochodní, abych nebyl spatřen. Pata schodiště byla, jak už jsem řekl, daleko ve stínu, neboť schodiště se muselo zdvíhat bez jediného zákrutu k plošině v závratné výši nad titánským otvorem. Tam jsem se doplazil neviděn hlučným stádem, i když podívaná, poměrně vzdálena po mé pravé ruce, mě mrazila.
Konečně se mi podařilo dosáhnout stupňů a začal jsem stoupat; držel jsem se u zdi, která, jak jsem si všiml, byla pokryta nejhrůznějšími ozdobami, a spoléhal jsem se, že budu v bezpečí díky všepohlcujícímu, extatickému zájmu, se kterým příšery pozorovaly otvor, z něhož vanul smrdutý průvan, a bezbožné předměty sloužící za potravu, které pohodily na dlažbu před něj. Výstup po obrovském a příkrém schodišti, vytvořeném z ohromných poríyrových bloků jakoby pro chodidla obra, zdál se mi téměř nekonečný. Strach z odhalení a bolest, kterou toto další tělesné cvičení znovu probudilo v mých ranách, se spikly a naplnily vzpomínku na tento šplh vzhůru utrpením. Měl jsem v úmyslu, jakmile dosáhnu plošiny, okamžitě lézt dál po čemkoli, co se může zdvíhat dál nad schody; nezastavil jsem se, abych se naposled podíval na mršiny, které přešlapovaly a poklekávaly dvacet či pětadvacet metrů pode mnou – když tu ve chvíli, kdy jsem téměř dosáhl vrcholu svého letu, se náhle ozvala repetice hromového mrtvolného chroptění a chóru chrastění mrtvol; svým obřadným rytmem však ukazovala, že se nejedná o poplach souvisící s mým odhalením; to mě přinutilo, abych se zastavil a opatrně shlédl dolů přes římsu.
Příšery zdravily cosi, co se vysouvalo ze smrdutého otvoru, aby uchvátilo nabízenou potravu. Bylo to cosi poměrně neohrabaného, jak jsem viděl i ze své výše; bylo to žlutavé a srstnaté, a obdařené poněkud nervózními pohyby. Bylo to velké snad jako vzrostlý hippopotamus, ale zvláštního tvaru. Zdálo se, že to nemá žádný krk, ale pět oddělených chlupatých hlav vyrážejících v řadě z přibližně válcovitého těla; první hlava byla velmi malá, druhá střední, třetí a čtvrtá byly stejné a největší ze všech, a pátá poněkud menší, i když ne tak drobná jako prvá.
Z hlav trčely podivné tvrdé rohy, které dychtivě uchopovaly neúměrně velké množství nepopsatelné potravy, umístěné před otvorem. Občas to stvoření nadskočilo a chvílemi se stáhlo do své nory velice podivným způsobem. Jeho pohyb byl tak nevysvětlitelný, že jsem na ně zíral jako uhranutý a přál si, aby se vynořilo více z jeskynního pelechu pode mnou.
Pak se to vynořilo… vynořilo se to a při tom pohledu jsem se otočil a prchal do temnoty vzhůru po dalších schodech, které se zdvíhaly přede mnou; prchal jsem bezhlavě vzhůru po neuvěřitelných stupních a žebřících a svážnými chodbami, po kterých mě nevedl lidský zrak ani úvahy, a které musím pro nedostatek důkazů navždy odkázat do světa vidin. Musel to být sen, neboť jinak by mě úsvit nikdy nezastihl dýchajícího na písku Gízy před sardonickým, červánky zbarveným obličejem Velké Sfingy.
Velká Sfinga! Bože! O den dříve za slunného rána jsem si kladl nedbalou otázku… Jakou obrovskou a hnusnou příšeru měla Sfinga původně zobrazovat? Proklát buď ten poslední pohled, ať už byl snem či nikoliv, neboť mi odhalil nejvyšší hrůzu – neznámého Boha Mrtvých, který olizoval svá ohromná sousta, skryt v nezměrné propasti, krmen hnusnými pochoutkami bezduchých stvůr, které nemají vůbec existovat. Ta pětihlavá příšera, která se vynořila… ta pětihlavá příšera, velká jako hippopotamus… ta pětihlavá příšera – je pouhou přední tlapou čehosi..
Ale přežil jsem, a tak vím, že to byl jen sen.
Poznal jsem pouze, že jsem se ocitl v rozlehlém prostoru, kam jsem se dostal přímo shora průrvou ve skále. Dospěl jsem zatím k závěru, že mé vězení tvoří pohřební údolní chrám starého Chefrena – chrám Sfingy – snad jsem se ocitl v některé vnitřní chodbě, kterou nám průvodci při dopoledním výletu neukázali, a odkud budu moci lehce uniknout, pokud najdu zatarasený vchod. Čekala mě cesta bludištěm, ne však horší než ty, které jsem už v minulosti mnohokrát podstoupil.
Nejdříve jsem se musel osvobodit z pout, zbavit se roubíku a pásky; věděl jsem, že to nebude žádný zvláštní úkol, protože daleko zběhlejší odborníci než ti Arabové zkoušeli všemožná pouta v průběhu mé dlouhé a pestré kariéry mistra útěků, a žádnému se nepodařilo překonat moje metody.
Pak mě napadlo, že Arabové by se mohli na mě připravit a napadnout mě u východu z chodby, jakmile zjistí, že jsem se z pout osvobodil, což poznají, jakmile pořádně zatáhnou za provaz, který asi pořád ještě drží v rukou. To by znamenalo, že moje vězení je skutečně uvnitř Chefrenova chrámu Sfingy. Určitě nebude nemožné dostat se k otvoru ve stropu, a ať vyúsťuje na povrch kdekoli, nebude daleko od novodobého vchodu poblíž Sfingy; skutečně to nemusí být velká vzdálenost, protože oblast přístupná turistům není vůbec rozsáhlá. V průběhu svého denního putování jsem si sice žádného takového otvoru nevšiml, ale věděl jsem, že podobnou věc lze v pohyblivém písku lehce přehlédnout.
Když jsem tak přemýšlel, zkroucený a svázaný, leže na kamenné podlaze, téměř jsem zapomněl na hrůzy propastného sestupu a houpání v prostoru, které mě nedávno přiblížilo komatu. Nyní jsem se zabýval pouze myšlenkami, jak přelstít Araby, a proto jsem se rozhodl osvobodit se co nejrychleji a přitom netahat za lano, které by mohlo přivést vniveč úspěšný či nepatrně obtížný pokus o útěk.
Lépe se však rozhodovalo než vykonávalo. Stačilo několik předběžných zkoušek a bylo mi jasné, že těžko mohu něco dělat, aniž bych se zřetelně nepohnul; nepřekvapilo mě, když po jednom zvlášť důrazném trhnutí jsem pocítil, jak se na mně a kolem mě vrší smyčky padajícího lana. Samozřejmě, pomyslel jsem si, beduíni ucítili moje pohyby a lano pustili; bylo mi jasné, že mě budou čekat s vražednými úmysly u východu z chrámu.
Nebyly to růžové vyhlídky – ale už jsem ve svém životě musel čelit horším, aniž jsem ucouvl, a necouvl jsem ani teď. Nyní se musím nejprve zbavit pout a potom vynaložit všechen důmysl na to, abych unikl z chrámu nezraněn. Je zvláštní, jak lehce jsem předpokládal, že jsem ve starém Chefrenově chrámu vedle Sfingy, jen kousek pod zemí.
Moje smysly přestaly vnímat a všechny dřívější pocity nezměrné hloubky a ďábelského mystéria se vrátily díky okolnosti, která nabývala na hrůznosti a významu už ve chvíli, když jsem spřádal svůj filozofický plán. Řekl jsem, že na mně a kolem mě se vršil padající provaz. Viděl jsem teď, že padá stále, což se u provazu běžné délky nemůže stát. Ve chvíli se lano proměnilo v úplnou lavinu konopí, vršilo se na podlaze do výše a napůl mě pohřbilo pod svými rychle přibývajícími smyčkami. Brzy jsem byl zcela zavalený a sotva jsem mohl dýchat pod stále rostoucí záplavou, která mi nedovolila se pohnout.
Moje smysly znovu začaly bláznit a já se marně snažil bojovat s nebezpečím tak zoufalým a zákeřným. Trpěl jsem nejen tím, že jsem byl týrán víc, než člověk snese – zdálo se, že život a dech je ze mě pomalu vymačkáván – bylo tu však poznání, které souviselo s nepřirozenou délkou provazu, a vědomí, jaké neznámé a nevypočitatelné meandry podzemí mě v té chvíli obklopují. Pak můj nekonečný sestup a houpavý let prostorem musel být pravdivý, a teď musím ležet bezmocně kdesi v bezejmenném světě jeskyní přímo u zemského jádra. Ten náhlý nápor hrůzy jsem nevydržel a podruhé jsem upadl do milosrdného bezvědomí.
Když říkám bezvědomí, nemyslím tím, že jsem neměl sny. Naopak, skutečnost, že jsem se vzdálil světu vědomí, byla poznamenána vizemi nejzazší hrůzy. Bože!… Kéž bych nebyl tolik četl o egyptologii, než jsem přišel do této země, která je zřídlem vší temnoty a strachu! Tohle druhé prokletí bezvědomí naplnilo mou spící mysl novým mrazivým poznáním této země a jejích prastarých tajemství, a jakousi proklatou náhodou se mé sny stočily ke starým učením o mrtvých a jejich přežívání v duších a tělech mimo tato mysteriózní sklepení, která byla spíše domy než hroby. Připomněl jsem si, a jsem rád, že už si nevzpomínám přesně, podivnou a pracnou konstrukci egyptských hrobek; a také neuvěřitelně jednoduché a příšerné učení, které tuto konstrukci odůvodňovalo.
Vše, nač tito lidé mysleli, byla smrt a mrtví. Vycházeli z předpokladu, že tělo vstane z mrtvých, což je nutilo, aby mrtvé s hrůznou pečlivostí mumifikovali a životně důležité orgány uchovávali v kanopských nádobách blízko mrtvoly; věřili, že kromě těla existují další dva elementy, duše, která po vstoupení na nebesa a přijetí Osirisem žije v ráji, a temné a zlověstné ka čili životní princip, které se pohybuje vyššími i nižšími světy hrůzným způsobem, vyžaduje, aby mělo kdykoli přístup k zachovanému tělu, pojídá potravu, nabízenou kněžími a zbožnými příbuznými v zádušním chrámu, a někdy – jak se mezi lidmi povídá – si také vezme své tělo či dřevěného dvojníka, který je vždycky pohřben vedle těla, a podniká příšerné, odpudivé pochůzky.
Tisíce let tato těla odpočívala uvězněná v nádheře, skelné pohledy upřené vzhůru, protože ka s nimi nepobývalo, a čekala na den, kdy Osiris oživí zároveň ka i duši a vyvede ztuhlé zástupy mrtvých ze zatuchlých domů spánku. Mělo to být slavné znovuzrození – avšak ne všechny duše jsou povolány, ne všechny hrobky nedotčeny, takže se daly očekávat drobné chyby a ohavné abnormality. Až dodneška si Arabové povídají o bezbožných shromážděních a odporných uctívačských slavnostech, které se odbývají v zapomenutých podzemních sklepeních, kterých se mohou účastnit a zase je bez úhony opustit pouze neviditelná okřídlená ka a bezduché mumie.
Snad nejhroznější pověsti, při kterých tuhne krev v žilách, se vztahují k určitým zvrácenostem dekadentních kněží – složené mumie, vytvořené z lidského trupu a končetin, ovšem s hlavami zvířat, aby tak napodobily staré bohy. Z historie víme, že posvátná zvířata byla mumifikována, aby svatí býkové, kočky, ibisové, krokodýlové a další mohli jednoho dne dojít věčné slávy. Ale jen v období úpadku byla skládána těla lidská a zvířecí v jednu mumii – jen za úpadku, kdy nebyla dobře chápána práva a výsady ka a duse.
O tom, co se s těmito složenými mumiemi stane, se nepovídá – alespoň ne veřejně – a jisté je, že egyptologové dosud žádnou nenašli. Povídačky Arabů jsou hodně divoké a nedá se na ně spoléhat. Naznačují dokonce, že starý Chefren – ten, který postavil Sfingu, Druhou pyramidu a rozšklebený údolní chrám – žije v podzemí, kde se oženil s královnou ghúlů Nitocris a vládne všem mumiím, které nepatří ani lidem, ani zvířatům.
Právě o nich – o Chefrenovi jeho choti a děsivé armádě hybridních mrtvol – se mi zdálo, a jsem velmi rád, že přesné obrysy snů se mi v hlavě už zamlžily. Nejstrašnější představy mám spojeny s neurčitou otázkou, kterou jsem si kladl den předtím, kdy jsem si prohlížel tajuplnou poušť a ptal se sám sebe, jaké neznámé hlubiny mohou být ke chrámu napojeny. Ta otázka, tehdy tak nevinná a vlastně pouhý vrtoch, se proměnila v mém snu ve frenetické, hysterické šílenství… jakou obrovskou příšeru měla Sfinga původně představovat?
Na své druhé probuzení – pokud to probuzení bylo – mám vzpomínku plnou čiré hrůzy, se kterou se nic v mém životě – až na jednu událost, která přišla později, nedá srovnat; a to můj život je bohatý a dobrodružný víc než u většiny ostatních lidí. Vzpomeňte si, že jsem ztratil vědomí, zatímco mě pohřbívaly kaskády padajícího lana, jehož délka prozrazovala nezměrné hlubiny, ve kterých jsem se nalézal. Nyní, kdy se mi vrátilo vnímání, jsem cítil, že celá ta váha zmizela; když jsem se převalil, zjistil jsem, že jsem sice stále svázaný, v ústech mám roubík a na očích pásku, ale nějaká síla odvalila ze mě tu dusivou hromadu, která mě zavalila. Význam této skutečnosti jsem si samozřejmě uvědomoval pouze postupně, ale i tak si myslím, že od dalšího bezvědomí mě uchránilo pouze citové vyčerpání, takže žádná další hrůza už nepůsobila. Byl jsem ponechán samoten… s kým?
Než jsem se začal mučit novým usilovným přemýšlením či se znovu pokusil zbavit se pout, objevila se další okolnost. Bolest, kterou jsem dříve necítil, začala drásat mé paže a nohy, a připadalo mi, že jsem pokrytý nánosem uschlé krve tak silným, jaký jsem při svých dosavadních poraněních a odřeninách nikdy neměl. Zdálo se, že i moje hruď je posetá stovkou ran, jako by do ní kloval nějaký zlý, obrovský ibis. Ta síla, která odstranila provaz, byla určitě nepřátelská, nemilosrdně mě napadla, ale cosi ji vyrušilo. Přesto v té chvíli pocity, které jsem prožíval, byly přesně opačné, než by se dalo očekávat. Místo abych propadal zoufalství, ponoukalo mě všechno k nové odvaze a činům, neboť jsem cítil, že zlé síly mají tělesnou podstatu a že nebojácný muž se s nimi může utkat jako rovný s rovným.
Pod vlivem takových myšlenek jsem se znovu opřel do pout, jak jsem byl zvyklý činit tak často uprostřed záře světel a rozjásaných davů. Důvěrně známé podrobnosti vysvobozování mě povzbudily a teď, kdy dlouhé lano zmizelo, jsem znovu zpola podlehl víře, že předchozí hrůzy byly halucinace, že tu není žádná příšerná šachta, žádná nezměrná propast s nekonečným lanem. Nebyl jsem nakonec v údolním Chefrenově chrámu vedle Sfingy a neunesli mě Arabové, aby mě mučili, zatímco jsem tu ležel bezmocný? V každém případě musím uniknout. Umožněte mi vstát bez pout, bez roubíku a s očima otevřenýma, abych mohl zachytit i nejslabší paprsek světla, které sem snad odněkud proniká, a pak dokáži skutečně vychutnat souboj se. zákeřnými, zrádnými nepřáteli!
Nevím, jak dlouho jsem se zbavoval provazu. Určitě déle, než při představení, protože jsem byl raněný, vyčerpaný a vysílený dosavadními zážitky. Když jsem se konečně osvobodil a nadechl se zhluboka studeného, vlhkého, zatuchlého vzduchu, který se mi zdál ještě odpornější, než když jsem ho dýchal skrz roubík, zjistil jsem, že jsem příliš potlučený, než abych se mohl ihned hýbat. Tak jsem ležel, nevím, jak dlouho, a snažil se protáhnout si zkroucené, zmrzačené tělo a namáhal se zahlédnout záblesk světla, který by mi napověděl, kde se nalézám.
Postupně se mi vrátila síla i pružnost, ale oči nemohly nic zachytit. Potácivě jsem se zdvihl a usilovně upíral pohled do tmy, obklopovala mě však jenom černočerná tma, stejná, jako kdybych měl pásku stále nasazenou. Zkusil jsem, jak mi slouží nohy, které byly pod roztrhanými kalhotami pokryté krvavými strupy, a zjistil jsem, že chodit mohu; jenže jsem se nemohl rozhodnout, kterým směrem se dát. Samozřejmě jsem nesměl chodit dokola a snad jít právě opačným směrem, než je vchod; proto jsem se zastavil, abych zjistil, odkud táhne ten studený, pachem natronu nasycený průvan, který jsem stále cítil. Předpokládal jsem, že jeho zdrojem je patrně vchod do propasti; zaměřil jsem se k tomuto orientačnímu bodu a vydal se přímo k němu.
Měl jsem s sebou krabičku zápalek a dokonce malou elektrickou svítilnu, jenomže z kapes mého potrhaného a děravého obleku už dávno všechny těžší předměty vypadaly. Opatrně jsem kráčel temnotou a cítil, že průvan je stále silnější, až posléze se proměnil v husté výpary, prýštící z jakéhosi otvoru, jako džin z láhve v orientální pohádce. Orient… Egypt… opravdu, tahle temná kolébka civilizace byla úplnou studnicí hrůz a nevýslovných kouzel!
Čím více jsem zkoumal průvan, který vál jeskyní, tím více rostl můj neklid; neboť i přes nepříjemný zápach jsem v něm hledal alespoň nepřímý klíč k východisku, ale teď jsem jasně viděl, že v tomhle vanu není jediná příměs čistého vzduchu Libyjské pouště, naopak: spíše ho zvrátily zlověstné hlubiny, klesající stále níž. V tom případě jsem šel špatným směrem!
Po chvíli rozmýšlení jsem se rozhodl, že se vracet nebudu. Kromě průvanu jsem neměl žádné orientační body, protože hrubá skála postrádala výraznější výčnělky. Když budu sledovat podivné proudění, pak nepochybně narazím na nějaký otvor a kolem jeho ústí se snad dostanu podle zdi na druhou stranu této kyklopské a orientaci neumožňující chodby. Dobře jsem si uvědomoval, že se mohu mýlit. Viděl jsem, že tohle není součást Chefrenova údolního chrámu, která je přístupná turistům, a také mě napadlo, že právě tato chodba nemusí být známa ani archeologům a že na ni narazili jenom zvědaví a zlomyslní Arabové, kteří mě uvěznili. Jestli je to tak, byl tu nějaký východ do známých částí nebo vůbec na čerstvý vzduch?
Jaký mám důkaz, že tohle je údolní chrám? Na okamžik mě zaplavily zase všechny předchozí divoké dohady a já si uvědomil podivnou směsici zážitků – nečekaný útok, let volným prostorem, lano, zranění a sny, určitě to byly jen sny. Měl jsem snad zemřít? Nebylo by milosrdnější, kdyby v této chvíli můj život skutečně skončil? Nenašel jsem odpověď na jedinou ze svých otázek, jen jsem tápal dál, až mě Osud potřetí vyslal do zapomnění.
Tentokrát se mi nezdálo nic, protože další událost byla tak náhlá, že mi vytřásla z hlavy myšlenky ať vědomé či nevědomé. Klopýtl jsem nečekaně ze schodu v místě, kde obtížný průvan zesílil tak, že jsem se téměř musel prodírat vpřed, a já se po hlavě řítil dolů temnotou po obrovských kamenných stupních do tůně nezbadatelné hrůzy.
Znovu jsem nabral dech Jen díky vrozené vitalitě zdravého lidského organismu. Často jsem se ve vzpomínkách vracel do této noci a cítil jsem, že je cosi skutečně groteskního v mých opakovaných záchvatech bezvědomí; svou pravidelností mi připomínaly krutá filmová melodramata tehdejší doby. Samozřejmě je možné, že jsem do bezvědomí vůbec neupadal a že všechny podrobnosti podzemní noční můry byly pouhým snem odehrávajícím se během dlouhého komatu, které začalo šokem při sestupu do propasti a skončilo hojivým balzámem venkovního vzduchu a vycházejícího slunce, které mě zastihlo ležícího v písku Gízy před sardonickým a úsvitem zardělým obličejem Velké Sfingy.
Snažím se věřit raději tomu druhému vysvětlení, a byl jsem rád, když mi policie sdělila, že našli uzávěr Chefrenova údolního chrámu vylomený a že v rohu stále zasypané části chrámu skutečně existovala velká trhlina. Byl jsem také rád, že lékaři prohlásili má zranění za výsledek bitky, příliš utažených pout, spouštění po provaze, zápasu s pouty, pádu z nějaké výšky, úsilí protáhnout se k vnějšímu uzávěru a útěku odtud, a podobných zážitků… velmi uklidňující diagnóza. A přece vím, že za tím je něco víc než se navenek zdá. Na příkrý sestup mám příliš živou vzpomínku, než aby se dala vymazat – a je také zvláštní, že nikdo nedokázal najít člověka, který by uměl podle popisu najít mého průvodce Abdula Reise el Drogmana – průvodce se záhrobním hlasem, který vypadal a usmíval se jako král Chefren.
Odbočil jsem od svého souvislého vyprávění – snad v marné naději, že se vyhnu popisu posledního zážitku; a tento zážitek je jistě nanejvýš halucinací. Slíbil jsem však, že vám o něm povím, a já sliby neruším. Když jsem se vzpamatoval – alespoň zdánlivě – po pádu z černého kamenného schodiště, byl jsem stejně jako předtím osamocen a ponechán napospas temnotě. Závany pachu, už dříve dosti nepříjemné, se teď staly nesnesitelnými; jenomže teď už mi zápach byl natolik důvěrně znám, že jsem ho přijímal stoicky. Tápavě jsem se začal plazit pryč od místa, odkud odporný puch přicházel, a krvácejícíma rukama jsem hmatal po obrovitých kamenech mohutné dlažby. Najednou jsem hlavou narazil do čehosi tvrdého, a když jsem to ohmatal, zjistil jsem, že je to pata jakéhosi sloupu – neuvěřitelně obrovitého sloupu – , který, jak jsem hmatem jasně cítil, je na povrchu pokryt velkými tesanými hieroglyfy.
Plazil jsem se dál, až jsem narazil na další titánský sloup, nedokázal jsem ale odhadnout, v jaké vzdálenosti od prvého; tu mou pozornost náhle zaujalo cosi, co muselo v podvědomí dorážet na můj sluch už dlouho předtím, než jsem si to uvědomil.
Z ještě hlubších propastí v zemské kůře se ozývaly jakési zvuky, odměřené a jasné, nepodobné ničemu, co jsem dříve slyšel. Téměř intuitivně jsem cítil, že jsou to zvuky starobylé a určitě obřadné; sečtělost v egyptologii mé představy spojila s flétnou, sambuke, sistrem a tympánem. V jejich rytmickém pískání, troubení, chřestění a bubnování jsem cítil děs hrůznější než cokoli na světě: děs podivně oddělený od osobního strachu. Nabýval formy jakési lítosti nad naší planetou, která musí skrývat ve svých hlubinách takové hrůzy, které se určitě vážou k této aegipanické kakofonii. Zvuky stále sílily a já cítil, že se blíží. Potom – kéž by bohové všech panteonů nedopustili, abych to slyšel znovu – jsem zaslechl slabé a vzdálené, morbidní a mnohohlasé dusání pochodu.
Bylo příšerné, že dopady chodidel tak různorodých se mohou sladit v dokonalý rytmus. Za tímto pochodem nejzazší monstróznosti, jakou zem může nosit, se musely skrývat bezbožné tisíce let cvičení… Všechno dusalo, klapalo, kráčelo, plížilo se, dunělo, vleklo se, plazilo se… To vše za zvuků odpudivé disharmonie šalebných nástrojů. A pak – kéž Bůh nedovolí vzpomínce na arabské legendy proniknout do mých myšlenek! – mumie bez duší… místo, kde se setkávají bludná ka… houfy Ďáblem prokletých faraónů zemřelých za čtyřicet století… složené mumie, kráčející nejpustšími onyxovými pustinami v čele s králem Chefrenem a královnou duchů Nitocris… Průvod se blížil – nebesa, uchraňte mě před zvukem těch nohou a tlap a kopyt a pařátů a drápů, který byl stále zřetelnější. V dálce, v jedovatém vanu nad temným dlážděním, zablikala jiskřička světla a já se skryl za obrovité tělo kyklopského sloupu, abych aspoň na chvíli unikl nelidsky strašlivé a fobicky prastaré hrůze, která se ke mně na miliónech nohou plížila mezi gigantickými hypostyly. Světla rostla, dunění a neladný rytmus se stával nepříjemně hlasitým. V mihotavém oranžovém světle nedaleko ode mě se mým očím naskytl pohled tak hrůzostrašný, že jsem zalapal po dechu čirým úžasem, který byl dokonce silnější než strach či odpor. Paty sloupů sahaly výše, než kam oko člověka dohlédne… byly to pouhé paty věcí, před kterými se Eiffelova věž bezvýznamně krčí… hieroglyfy, vyryté nepředstavitelnýma rukama ve skalních propadlinách, kde sluneční světlo může být pouhou zapomenutou legendou…
Já se na ten pochodující průvod nechtěl dívat. Tak jsem se zoufale rozhodl, když jsem slyšel vrzající klouby a dušné sípáni, které přehlušovalo mrtvou hudbu a mrtvý marš. Jaké milosrdenství, že nemluvili… ale Bože! jejich plápolavé pochodně už vrhaly stíny na povrch obrovitých sloupů. Hippopotamové by neměli mít lidské ruce a neměli by nést pochodně… lidé by neměli mít hlavy krokodýlů…
Snažil jsem se odvrátit se, ale stíny a zvuky a zápach byly všude. Pak jsem si vzpomněl na něco, co jsem dělával jako malý chlapec, když mě, polovědomého, posedla noční můra, a začal jsem si opakovat: „Je to sen! Je to sen!“ Nemělo to však žádného účinku, a já mohl pouze zavřít oči a modlit se… Alespoň si myslím, že jsem to dělal, protože člověk si nikdy nemůže být jist svými vizemi – a já vím, že to nemohlo být nic jiného. Napadlo mě, jestli ještě někdy znovu spatřím svět, a chvílemi jsem pootevíral oči, abych viděl, jestli rozeznám něco jiného než vánek nasáklý hnilobou, nekonečné sloupoví, mihotavé, hrůzyplné stíny. Třaslavá záře množících se pochodní osvětlovala prostranství, a pokud to pekelné místo nebylo zcela beze zdí, určitě by se mi bylo podařilo brzy zahlédnout nějaké ohraničení či pevné orientační body. Ale znovu jsem musel zavřít oči, když jsem si uvědomil, jaké množství těch přízraků se shromáždilo – a když jsem zahlédl jakýsi předmět, který tápavě a toporně kráčel, přičemž mu chybělo tělo od pasu nahoru.
Do atmosféry vtrhlo nelidské naříkavé mrtvolné chroptění či smrtelná křeč – do příšerné atmosféry, otrávené nafthovými a živičnými výpary – a záhrobní legie bezbožnosti se spojila v jediném koncertním chorálu. Mé rozevřené oči okamžik zvrhle zíraly na cosi, co si žádná lidská bytost nedokáže představit, aniž by zakoušela pocit strachu, paniky a fyzického“ vyčerpání. Ty příšery se obřadně seřadily jedním směrem podle bezhlasého větru a světlo pochodní ukázalo jejich skloněné hlavy – ať byly jakékoli. Klečely před velkým černým otvorem vydechujícím zápach; jeho ústí se rozvíralo směrem vzhůru téměř mimo dosah mých očí a kolem něho vedla dvě ohromná schodiště svírající pravý úhel, a jejichž vrcholy byly skryty daleko ve stínu. Po jednom z těchto schodišť jsem nepochybně padl dolů i ja.
Rozměry otvoru byly zcela přiměřené rozměrům sloupů – obyčejný dům by se v něm ztratil a středně velká úřední budova by lehce prošla tam i zpět. Byl tak obrovský, že pouze očima mohl člověk obsáhnout jeho rozměry… Tak ohromný, tak příšerně černý a tak nepředstavitelně zapáchající… Přímo před tato zející Polyfémova vrata stvůry házely jakési předměty – zjevně oběti nebo náboženské obětiny, soudě podle gest. Chefren byl jejich vůdcem; šklebící se král Chefren či průvodce A bdul Reis, korunován zlatým pshentem a notující nekonečné formule dutým hlasem mrtvého. Po jeho boku klečela krásná královna Nitocris, kterou jsem na okamžik zahlédl z profilu a stačil jsem si všimnout, že polovinu obličeje ji ohryzaly krysy či jiní ďáblové. A já semknul víčka, když jsem viděl, jaké že to předměty jsou házeny jako oběti k smrdutému otvoru či božstvu, které se za ním snad ukrývá.
Podle složitosti náboženského obřadu mi připadalo, že skryté božstvo musí patřit k těm nejdůležitějším. Byl to Osiris nebo Isis, Horus nebo Anubis, nebo jiný veliký neznámý Bůh Mrtvých, ještě nadřazenější a vyšší? Existuje legenda, že na počest Neznámému byly vztyčovány příšerné oltáře a kolosy už dřív, než byli uctíváni nám známí bohové…
A ve chvíli, když jsem se nutil dále pozorovat záhrobní hold bezejmenných kreatur, bleskla mi hlavou myšlenka na útěk. Chodba byla šerá a sloupoví ztěžklo stíny. Jenomže příšery z hrůzného průvodu, ponořené do otřesného vytržení, mi téměř znemožňovaly plížit se za nimi ke vzdálenému konci jednoho schodiště a neviděn po něm stoupat; důvěřoval jsem osudu a obratnosti, že mě vysvobodí z jejich dosahu. Nevěděl jsem, kde jsem, neměl jsem o tom ani seriózní představu – a na okamžik mi připadalo zábavné, že zcela vážně plánuji útěk z čehosi, co jsem považoval za sen. Byl jsem v nějaké skryté a netušené, hlouběji položené říši Chefrenova údolního chrámu – toho chrámu, který celé generace vytrvale nazývaly chrámem Sfingy? Neměl jsem tušení, rozhodl jsem se ale stoupat k životu a vědomí, pokud mě ponesou mé svaly a důvtip.
Přitisknutý břichem k zemi započal jsem strastiplnou cestu k patě schodiště po levé straně, které se mi zdálo z obou lépe dosažitelné. Nemohu popsat pocity a průběh mého plížení, ale dokážete šije představit, když si uvědomíte, že jsem musel neustále pozorovat děsivé, třepotavé světlo pochodní, abych nebyl spatřen. Pata schodiště byla, jak už jsem řekl, daleko ve stínu, neboť schodiště se muselo zdvíhat bez jediného zákrutu k plošině v závratné výši nad titánským otvorem. Tam jsem se doplazil neviděn hlučným stádem, i když podívaná, poměrně vzdálena po mé pravé ruce, mě mrazila.
Konečně se mi podařilo dosáhnout stupňů a začal jsem stoupat; držel jsem se u zdi, která, jak jsem si všiml, byla pokryta nejhrůznějšími ozdobami, a spoléhal jsem se, že budu v bezpečí díky všepohlcujícímu, extatickému zájmu, se kterým příšery pozorovaly otvor, z něhož vanul smrdutý průvan, a bezbožné předměty sloužící za potravu, které pohodily na dlažbu před něj. Výstup po obrovském a příkrém schodišti, vytvořeném z ohromných poríyrových bloků jakoby pro chodidla obra, zdál se mi téměř nekonečný. Strach z odhalení a bolest, kterou toto další tělesné cvičení znovu probudilo v mých ranách, se spikly a naplnily vzpomínku na tento šplh vzhůru utrpením. Měl jsem v úmyslu, jakmile dosáhnu plošiny, okamžitě lézt dál po čemkoli, co se může zdvíhat dál nad schody; nezastavil jsem se, abych se naposled podíval na mršiny, které přešlapovaly a poklekávaly dvacet či pětadvacet metrů pode mnou – když tu ve chvíli, kdy jsem téměř dosáhl vrcholu svého letu, se náhle ozvala repetice hromového mrtvolného chroptění a chóru chrastění mrtvol; svým obřadným rytmem však ukazovala, že se nejedná o poplach souvisící s mým odhalením; to mě přinutilo, abych se zastavil a opatrně shlédl dolů přes římsu.
Příšery zdravily cosi, co se vysouvalo ze smrdutého otvoru, aby uchvátilo nabízenou potravu. Bylo to cosi poměrně neohrabaného, jak jsem viděl i ze své výše; bylo to žlutavé a srstnaté, a obdařené poněkud nervózními pohyby. Bylo to velké snad jako vzrostlý hippopotamus, ale zvláštního tvaru. Zdálo se, že to nemá žádný krk, ale pět oddělených chlupatých hlav vyrážejících v řadě z přibližně válcovitého těla; první hlava byla velmi malá, druhá střední, třetí a čtvrtá byly stejné a největší ze všech, a pátá poněkud menší, i když ne tak drobná jako prvá.
Z hlav trčely podivné tvrdé rohy, které dychtivě uchopovaly neúměrně velké množství nepopsatelné potravy, umístěné před otvorem. Občas to stvoření nadskočilo a chvílemi se stáhlo do své nory velice podivným způsobem. Jeho pohyb byl tak nevysvětlitelný, že jsem na ně zíral jako uhranutý a přál si, aby se vynořilo více z jeskynního pelechu pode mnou.
Pak se to vynořilo… vynořilo se to a při tom pohledu jsem se otočil a prchal do temnoty vzhůru po dalších schodech, které se zdvíhaly přede mnou; prchal jsem bezhlavě vzhůru po neuvěřitelných stupních a žebřících a svážnými chodbami, po kterých mě nevedl lidský zrak ani úvahy, a které musím pro nedostatek důkazů navždy odkázat do světa vidin. Musel to být sen, neboť jinak by mě úsvit nikdy nezastihl dýchajícího na písku Gízy před sardonickým, červánky zbarveným obličejem Velké Sfingy.
Velká Sfinga! Bože! O den dříve za slunného rána jsem si kladl nedbalou otázku… Jakou obrovskou a hnusnou příšeru měla Sfinga původně zobrazovat? Proklát buď ten poslední pohled, ať už byl snem či nikoliv, neboť mi odhalil nejvyšší hrůzu – neznámého Boha Mrtvých, který olizoval svá ohromná sousta, skryt v nezměrné propasti, krmen hnusnými pochoutkami bezduchých stvůr, které nemají vůbec existovat. Ta pětihlavá příšera, která se vynořila… ta pětihlavá příšera, velká jako hippopotamus… ta pětihlavá příšera – je pouhou přední tlapou čehosi..
Ale přežil jsem, a tak vím, že to byl jen sen.