Byla tam zamčena duše starého Efraima? Kdo koho vlastně zamkl? Proč po mnoho měsíců hledal někoho s jemnou myslí a slabou vůlí? Proč neustále proklínal svoji dceru za to, že není syn? Pověz mi, Danieli Uptone - jaká ďábelská proměna byla spáchána v tom dome hrůzy, kde bylo oné bezbožné zrůdě vydáno na milost její důvěřivé dítě, ten človíček se slabou vůlí? A neprovedl to náhodou nastálo - tak, jak to nakonec udělá ona se mnou? Řekni mi, proč ta věc, která si říká Asenath, píše jinak, když si nedává pozor, takže její rukopis je k nerozeznání od-"
Vtom se to stalo. Jak Derby blouznil, křičel neustále vyšší a tenčí fistulí, a tu byl jeho hlas náhle přerušen jakýmsi téměř mechanickým cvaknutím. Vzpomněl jsem si na všechny případy u mne doma, kdy se mi pokaždé zničehonic přestal svěřovat a vytušil jsem, že zasáhla nějaká tajemná telepatická vlna Asenathiny mentální síly, a umlčela jej. Tentokrát to však bylo něco naprosto jiného a měl jsem pocit, že je to daleko strašnější. Obličej vedle mne se na okamžik téměř neznatelně zkřivil a celým tělem projel záchvěv - jako by se všechny kosti, orgány, svaly, nervy a žlázy přizpůsobovaly radikálně odlišné postavě, napjetí, tlakům a celkové osobnosti. Za nic na světe bych nedokázal říct, v čem přesně spočívala největší hrůza; přesto mnou projela taková mokvavá vlna hnusu a odporu - takový ledově zkoprnělý pocit naprostého odcizení a abnormálnosti, že jsem najednou držel volant chabě a nejistě. Postava vedle mne nevypadala vůbec jako přítel, s nímž jsem se znal po celý život, nýbrž spíše jako nějaký nestvůrný vetřelec z kosmu - jakési prokleté, nanejvýš zavrženíhodné ohnisko neznámých, zhoubných kosmických sil. Ochabl jsem pouze na okamžik, ale hned v následující chvíli můj spolucestující uchopil volant a přinutil mne, abych si s ním vyměnil místo. Tma nyní velice zhoustla a světla Portlandu zůstala daleko za námi, a tak jsem mu skoro vůbec neviděl do obličeje. Jeho oči však neobyčejně žáhly a já jsem si uvědomil, že je nyní zcela určitě v tom podivném excitovaném stavu - tak nepodobném jeho obvyklému já -, kterého si povšimlo tolik lidí. Zdálo se neuvěřitelně podivné, že by mi apatický Edward Derby - který se sám nikdy neumel prosadit a který se nikdy nenaučil řídit - něco nařizoval a dokonce si sedl za volant mého vozu, a presto se přesně tohle stalo. Nějakou dobu mlčel a já jsem tomu byl vzhledem k nevysvětlitelnému děsu ve svém nitru rád. Ve světlech Biddefordu a Saca jsem spatřil jeho pevně sevřená ústa a z žáru jeho očí mne zamrazilo v zádech. Lidé měli pravdu - v tomto stavu se zatraceně podobal své žene a starému Efraimovi. Vůbec se nedivím, že se to nikomu nelíbilo - bylo v tom zcela jistě něco nepřirozeného a ďábelského a já jsem pociťoval zlověstnou podstatu jeho stavu tím víc, že jsem o onom šíleném deliriu již slyšel. Ačkoli jsem Edwarda Pickmana Derbyho znal po celý svůj život, tohle byl někdo jiný - nezvaný host z černé propasti. Začal hovořit až na temném úseku silnice. Když promluvil, jeho hlas zněl naprosto cize. Byl hlubší, pevnější a rozhodnější, než jak jsem ho znal; měl úplně jiný přízvuk a výslovnost - ačkoli mi nejasně, vzdáleně a dost znepokojivě připomínal něco, co jsem nedokázal přesně zařadit. Zdálo se mi, že v jeho tónu zaznívá prvek velmi hluboké a velice ryzí ironie - nikoli laciná, nesmyslně okázalá pseudoironie povrchního "světáka", již Derby obvykle stavěl na odiv, nýbrž něco ponurého, základního, všeprostupujícího a skrytě zlého. Žasl jsem nad sebejistotou, jež tak brzy vystřídala záchvat zdušeného blábolení. "Doufám, že zapomeneš na to, jak jsem před chvílí na tebe vyjel, Uptone," řekl. "Víš, v jakém stavu mám nervy, tak mi to snad odpustíš. Jsem ti samozřejmé nesmírně zavázán za svezení domů. A musíš taky pustit z hlavy všechny ty nesmysly, které jsem ti zřejmě napovídal o své žene - a vůbec o všem. Takhle to dopadá, když člověk příliš dlouho studuje takové věci jako já. Moje filozofie je plná bizarních pojmů, a když se vědomí příliš unaví, vymýšlí si všechny možné pomyslné konkrétní aplikace. Nyní si potřebuji odpočinout - nějakou dobu se se mnou pravděpodobně neuvidíš, a nemusíš z toho obviňovat Asenath. Tento výlet byl poněkud zvláštní, ale vysvětlení je opravdu velmi prosté. V lesích na severu se nacházejí některé indiánské památky - menhiry a podobné věci -, které mají značnou folklorní hodnotu, a my se s Asenath tímto materiálem zabýváme. Bylo to náročné bádání, proto se může zdát, že jsem se zbláznil. Až přijedu domů, musím někoho poslat pro auto. Měsíční odpočinek mě postaví na nohy." Nedovedu si vybavit svoji vlastní účast na rozhovoru, neboť záhadné odcizení mého partnera zaplnilo veškeré mé vědomí. Každou chvílí ve mne vzrůstal pocit nedefinovatelné kosmické hrůzy, až jsem nakonec dosáhl skutečného deliria touhy po ukončení této jízdy. Derby nemel v úmyslu předat mi řízení a já jsem měl radost, jak rychle jsme minuli Portsmouth a Newburyport. Trochu jsem se obával, že na křižovatce, ze které vede hlavní silnice do vnitrozemí a míjí Innsmouth, odbočí můj řidič na pustou pobřežní cestu vedoucí pres to prokleté místo. Avšak nestalo se tak a rotili jsme se pres Rowley a Ipswich směrem k našemu cíli. Do Arkhamu jsme dorazili před půlnocí a ve starém crowninshieldském domě se ještě svítilo. Derby vystoupil, ve spěchu zopakoval své díky a já jsem odjel se zvláštním pocitem úlevy domu. Byla to příšerná jízda - o to příšernější, že jsem nebyl schopen říct proč - a vůbec jsem nelitoval toho, že se s Derbym podle jeho vlastních slov dlouhou dobu neuvidím.
V
V následujících dvou měsících začaly kolovat různé pověsti. Lidé tvrdili, že Derby se stále častěji objevuje ve svém novém excitovaném stavu, a když přišel občas někdo navštívit Asenath, nebyla skoro nikdy doma. Edward se u mne zastavil pouze jednou a jen na okamžik; přijel v Asenathine aute - právě se v pořádku vrátil odněkud ze státu Maine, kde vůz naposledy nechal - a chtěl si vzít několik knih, které mi kdysi půjčil. Byl ve svém novém stavu a zdržel se pouze tak dlouho, aby mohl prohodit pár neurčitých zdvořilých poznámek. Bylo zřejmé, že když byl v tomto stavu, nemel si se mnou co říct - a všiml jsem si, že se dokonce ani neobtěžoval použít starý trojitý a dvojitý signál, když zvonil. A stejně jako onoho večera ve voze jsem pocítil nejasnou, nekonečnou hrůzu, již jsem nebyl schopen vysvětlit; jeho rychlý odjezd byl tudíž pro mne obrovskou úlevou. V polovině září Derby na týden odjel a někteří členové dekadentní skupiny z univerzity o tom zasvěceně hovořili - činili narážky na setkání s nechvalně známým vůdcem nějaké sekty, který byl nedávno vyhoštěn z Anglie a který si zřídil hlavní stan v New Yorku. Pokud jde o mne, stále jsem nemohl zapomenout na onu podivnou jízdu ze státu Maine. Proměna, jíž jsem byl svědkem, na mne hluboce zapůsobila a už několikrát jsem se přistihl, jak se ji snažím objasnit - a stejně tak se snažím vysvětlit si strašlivý děs, který ve mne vyvolala. Avšak nejpodivnější byly pověsti o tom, že ze starého crowninshieldského domu se ozývá něčí vzlykot. Zdálo se, že je to ženský hlas, a někteří mladí lidé soudili, že zní jako hlas Asenath. Bylo jej slyšet jen zřídka a někdy býval jakoby násilím umlčen. Hovořilo se o tom, že celá záležitost by mela být prošetřena, avšak pochyby byly jednoho dne zaplašeny, když se Asenath objevila na ulici a živě rozprávěla se spoustou svých známých - omlouvala se za to, že poslední dobou vůbec nechodí ven, a uváděla to do souvislosti s nervovým zhroucením a záchvatem hysterie přítelkyně z Bostonu, která u ní byla na návštěvě. Přítelkyni sice nikdo neviděl, avšak všichni viděli Asenath a k tomu nebylo co dodat. A pak kdosi celou záležitost zkomplikoval tím, že prý jednou či dvakrát bylo slyšet vzlykání mužského hlasu. Jednoho večera v půli října jsem uslyšel důvěrně známé trojí a dvojí zazvonění. Šel jsem sám otevřít a spatřil jsem na schodech Edwarda; ihned jsem si uvědomil, že je to jeho původní osobnost, se kterou jsem se setkal naposledy při jeho záchvatech během oné strašné jízdy z Chesuncooku. Tvář měl zkřivenou směsicí podivných emocí, v nichž převládal strach a pocit vítězství, a když jsem za ním zavíral dveře, kradmo se ohlédl. Nemotorně mne následoval do mé pracovny a požádal o trochu whisky na uklidnění. Na nic jsem se ho nevyptával, jen jsem čekal, až bude sám chtít začít, ať už jde o cokoli. Konečně se rozechvělým hlasem odvážil říct, co se stalo. "Asenath odjela, Dane. Když byli sluhové včera večer pryč, měli jsme spolu dlouhý rozhovor a Asenath mi musela slíbit, že mě přestane pronásledovat. Mám samozřejmě jisté - jisté okultní obranné schopnosti, o nichž jsem se ti nikdy nezmínil. Musela se poddat, ale hrozne se rozzuřila. Okamžitě si sbalila věci a vyrazila, do New Yorku - odešla přesně včas, aby chytila vlak v osm dvacet do Bostonu. Zřejmě vzniknou řeči, ale nemůžu s tím nic dělat. Nemusíš nikomu vykládat, že mezi námi k něčemu došlo - řekni jen, že odjela na dlouhou průzkumnou cestu. Hodlá zřejmě navštívit některou z těch svých hrozných sekt. Doufám, že odjede na západ a požádá o rozvod - v každém případě jsem si na ní vynutil slib, že mě nechá na pokoji. Bylo to strašné, Dane - kradla mi tělo - vyháněla mě ven - dělala ze mne zajatce. Držel jsem se a předstíral, že mi to nevadí, ale musel jsem se mít na pozoru. Mohl jsem se opatrně připravovat, neboř Asenath nedokáže číst úplně a dopodrobna všechny mé myšlenky. Z mých plánu mohla pochytit nanejvýš celkově vzpurnou náladu - a Asenath byla vždy přesvědčena, že jsem zcela bezmocný. Nikdy ji ani nenapadlo, že bych nad ní mohl zvítězit... ale já jsem použil několika kouzelných formulí, které zapůsobily. " Derby se pokradmu ohlédl a dolil si whisky." Když se dnes ráno vrátili ti proklatí sluhové, propustil jsem je. Hádali se se mnou a nepříjemně se vyptávali, ale nakonec odešli. Byli jako ona - z Innsmouthu - a byli s ní jedna ruka. Doufám, že mě nechají na pokoji - vůbec se mi nelíbilo, jak se smáli, když odcházeli. Musím sehnat pokud možno co nejvíc starých sloužících mého otce. Vrátím se teď domů. Zřejmě si o mne myslíš, že jsem blázen, Dane, ale v historii Arkhamu existují věci, které dokazují vše, co jsem ti řekl a co ti ještě chci říct. Jednu z těch proměn jsi viděl na vlastní oči - když jsme se tenkrát vraceli tvým vozem domů ze státu Maine a já ti vyprávěl o Asenath. Tehdy mě dostala - vyhnala mě z mého těla. Nevzpomínám si na víc, než že jsem se ti v rozrušení snažil vysvětlit, jaká je to čarodějnice. Pak mě dostala a v mžiku jsem byl zpátky v domě - v knihovně, kde mě ti zpropadení sluhové drželi pod zámkem - a v tom prokletém satanském tele... které ani nepatří člověku... Abys věděl, byla to ona, s kým jsi tenkrát musel jet domu - ta dravá vlčice v mém tele, měl sis ten rozdíl uvědomit! " Derby se odmlčel a mne přejel mráz po zádech. Jistě, uvědomil jsem si ten rozdíl - ale copak jsem mohl přijmout tak šílené vysvětlení? Avšak můj silně rozrušený host pokračoval dál." Musel jsem se zachránit - musel jsem, Dane! Byla by mě nadobro dostala o Všech svatých - pořádali poblíž Chesuncooku sabat a vše melo být stvrzeno obětí. Byla by mě nadobro dostala - ona by byla já a já bych byl ona - navždy... příliš pozdě... Mé tělo by bylo navždy její... Stala by se mužem a úplným člověkem, přesně tak, jak chtěla... Myslím, že by mě odstranila - zabila by své vlastní bývalé tělo se mnou uvnitř, čert ji vem, přesně tak, jak to udělala již dřív - přesně tak, jak to ona, on, či to udělali již dřív." Edward měl nyní ohavné zkřivený obličej a nepříjemně jej přiblížil k mé tváři, přičemž hlasem klesl až do šepotu. "Musím ti dopovědět, co jsem naznačoval ve voze - že to ve skutečnosti vůbec není Asenath, nýbrž sám starý Efraim. Rok a půl jsem to tušil, teď to vím bezpečně. Dokazuje to její rukopis, když si nedává pozor - občas si něco poznamená písmem, které jako by z oka vypadlo písmu jejího otce, písmeno po písmenu - a někdy říká věci, které by nemohl říct nikdo jiný než starec, jako byl Efraim. Vyměnil si s ní podobu, když vycítil, že se blíží smrt - byla jediným člověkem s vhodným mozkem a dostatečně slabou vůlí, jakého mohl najít -, vzal si její tělo nastálo, přesně tak, jak si ona téměř vzala moje, a pak to staré tělo, do kterého ji vložil, otrávil. Cožpak jsi nesčíslněkrát neviděl zářit z očí toho ďábla v ženské podobě duši starého Efraima - a stejně tak z mých, když ovládla moje tělo?" Zalapal po dechu a na chvíli se odmlčel. Neodpověděl jsem; když znovu začal, měl hlas téměř normální. Byl podle mého soudu zralý pro blázinec, ale já sám bych ho tam nikdy neposlal. Čas a nezávislost na Asenath snad vykonají své. Bylo mi jasné, že se již nikdy více nebude chtít zabývat morbidním okultismem. "Později ti řeknu víc - teď si musím pořádně odpočinout. Budu ti vyprávět o některých zakázaných hrůzách, do kterých mě uvedla - o některých prastarých hrůzách, jež dokonce ještě dnes zahnívají v různých zapomenutých zákoutích díky několika zvrhlým kněžím, kteří je udržují při živote. Někteří lidé znají takové věci o vesmíru, jež by nemel znát nikdo, a dovedou dělat takové věci, jež by nikdo nemel být schopen dělat. Vězel jsem v tom až po uši, ale nyní je všemu konec. Být knihovníkem na Miskatonické univerzitě, spálil bych ten prokletý Necronomicon a všechno ostatní. Ale ona mě teď nemůže dostat. Musím co nejdřív odejít pryč z toho proklatého domu a usadit se doma. Vím, že mi pomůžeš, když budu potřebovat pomoc. To pekelné služebnictvo, chápeš - a jestli lidé začnou být příliš zvědaví, pokud jde o Asenath. Nemohu jim přece dát její adresu... A pak jsou tady jisté skupiny badatelů - jisté kulty, chápeš -, jež by mohly náš rozchod špatně pochopit... někteří z nich mají zatraceně podivné nápady a způsoby. Vím, že ať se stane cokoli, budeš stát při mně - i když ti budu muset říct mnoho věcí, které tě budou šokovat..." Přesvědčil jsem Edwarda, aby dnes v noci přespal v jednom z pokojů pro hosty; ráno vypadal o něco klidněji. Probírali jsme všechny možné záležitosti týkající se jeho přestěhování zpět do derbyovského sídla a já jsem jen doufal, že nebude ztrácet čas a ihned tak učiní. Druhý den večer nepřišel, ale během následujících týdnů jsme se často scházeli. Hovořili jsme o podivných a nepříjemných věcech co nejméně, ale zato jsme diskutovali o opravě starého domu Derbyů a o cestě, kterou mel Edward - jak slíbil - podniknout se mnou a mým synem příští léto. O Asenath jsme téměř nemluvili, neboť jsem věděl, že tohle téma Edwarda zvlášť rozrušuje. Vynořilo se samozřejmě množství klepu, avšak ve spojitosti s podivnou domácností ve starém crowninshieldském domě to nebylo nic nového. Nelíbilo se mi, že Derbyův bankéř přemrštěně velkorysým způsobem finančně prospívá Miskatonickému klubu, a šlo mi rovněž o šeky, které Edward pravidelně posílal jakémusi Mosesovi a Abigail Sargentovým a jisté Eunice Babsonové do Innsmouthu. Vypadalo to, jako by si ti zlovolní sluhové na něm vynutili nějakou penzi - i když se mi o celé záležitosti ani slovem nezmínil. Přál jsem si, aby už přišlo léto - a prázdniny mého syna, který studoval na Harvardově univerzitě -, abychom mohli vzít Edwarda do Evropy. Brzy jsem si uvědomil, že se nezotavuje tak rychle, jak jsem si přál - v jeho občasném veselí bylo něco trochu hysterického a až příliš často upadal do vystrašené a depresivní nálady. V prosinci byl starý derbyovský dům připraven k obývání, ale Edward presto stehování neustále odkládal. Ačkoli crowninshieldské sídlo nenáviděl a zřejmě v něm budilo hrůzu, byl jím zároveň záhadným způsobem zotročen. Nezdálo se, že začne vyklízet své věci, a všemožným způsobem se vymlouval, jen aby mohl celou záležitost odložit. Když jsem mu to vytkl, vyděsil se, aniž jsem věděl proč. Starý komorník jeho otce - jenž byl v domě spolu s dalšími znovu přijatými sluhy - se mi jednoho dne svěřil, že Edwardovo občasné chození sem a tam po domě a zvlášť do sklepa mu připadá divné a nenormální. Zajímalo mne, zda mu Asenath nepíše dopisy, jež by ho vyváděly z rovnováhy, ale komorník prohlásil, že od ní žádná pošta nepřišla.
VI
Jednoho prosincového večera se Derby během návštěvy u mne duševně zhroutil. Snažil jsem se hovořit o cestě, kterou jsme chtěli podniknout příští léto, když vtom Edward náhle vykřikl a vyskočil z křesla s výrazem příšerného, neovladatelného zděšení - takové kosmické hrůzy a hnusu, jež by někomu zdravému mohly přijít na mysl pouze za přispění podsvětních propastí děsu. "Můj mozek! Můj mozek! Bože, Dane - táhne mě to - odtamtud - tluče - škrábe - ta ďáblice - a teď dokonce - Efraim - Kamog! Kamog! Jeskyně shaggothu - Ia! Shub-Niggurath! Koza s tisícem kůzlat...! Plamen - plamen - mimo tělo, mimo život - na Zemi - ach, Bože...!" Jakmile se záchvat změnil v tupou netečnost, posadil jsem ho zpět do křesla a nalil mu do úst trochu vína. Nekladl odpor, avšak i nadále pohyboval rty, jako by si mluvil pro sebe. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že se mi snaží něco říct, a přiblížil jsem ucho k jeho ústům, abych ta sotva znatelná slova zachytil.
"Zase - zase to zkouší - měl jsem to vědět - tu sílu nemůže nic zastavit: ani vzdálenost, ani zaklínadlo, ani smrt - stále to přichází, většinou v noci - nemůžu odejít - je to příšerné - ach Bože, Dane, kdybys jen věděl, jak je to příšerné..." Když upadl do letargie, obložil jsem ho polštáři, aby mohl normálně usnout. Nezavolal jsem lékaře, protože jsem věděl, jak by se vyjádřil o jeho duševním zdraví, a chtěl jsem nechat působit přírodu, pokud to vůbec ještě bylo možné. O půlnoci se probudil a já jsem ho uložil nahoře do postele, ale do rána byl pryč. Tichounce se vykradl z domu, a když jsem zatelefonoval jeho komorníkovi, sdělil mi, že je doma a neklidně přechází po knihovně. Od té chvíle se Edwardova osobnost začala rychle rozkládat. Už mne nenavštěvoval, ale já jsem za ním denně chodil. Neustále vysedával v knihovně, hleděl do prázdna a vypadal, jako by velice intenzivně naslouchal. Občas mluvil rozumně, ale vždycky o banálních záležitostech. Jakákoli zmínka o jeho nesnázích, plánech do budoucna či o Asenath ho nesmírně rozrušovala. Komorník mi řekl, že v noci mívá strašné záchvaty, při kterých by si mohl i ublížit. Měl jsem dlouhý rozhovor s Edwardovým lékařem, bankéřem a právníkem, a nakonec jsem doktora spolu s dvěma jeho kolegy specialisty přivedl, aby ho prohlédli. Hned první dotazy vyvolaly u Edwarda prudké a žalostné křeče - a uzavřený vůz odvezl toho večera jeho ubohé zápasící tělo do Arkhamského sanatoria. Prohlásili mne jeho opatrovníkem a já jsem ho dvakrát týdne navštěvoval - skoro jsem plakal, když jsem slyšel jeho ostré výkřiky, bázlivý šepot a děsivé, monotónní opakování vět jako: "Musel jsem to udělat - musel jsem to udělat - dostane mě to - dostane mě to - tam dole - tam dole ve tmě... Maminko! Maminko! Dane! Zachraňte mě, - zachraňte mě - "
Nikdo nevěděl, je-li naděje na uzdravení, ale já jsem se ze všech sil snažil pohlížet na věc optimisticky. Kdyby se z toho Edward dostal, musí mít domov; přestěhoval jsem tedy jeho služebnictvo do sídla Derbyů, do kterého by se určitě za normálních okolností vrátil. Nemohl jsem se rozhodnout, co udělat s crowninshieldským domem, vším jeho zařízením a sbírkami zcela nevysvětlitelných předmětů, a tak jsem dům zatím nechal nedotčený - a služebné Derbyových jsem nařídil, aby tam jednou týdne zašla, setřela prach v hlavních pokojích a topič aby v těch dnech zatopil. Největší děs se však dostavil před Hromnicemi - krutou ironií ohlášen zábleskem falešné naděje. Jednoho rána koncem ledna telefonovali ze sanatoria a oznámili, že Edwardovi se náhle vrátil rozum. Jeho souvislá paměť je prý těžce poškozena; je však jisté, že je příčetný. Samozřejmě tam bude muset nějakou dobu zůstat na pozorování, ale o výsledku není třeba pochybovat. Když všechno půjde dobře, za týden ho určitě propustí. V záplavě radosti jsem přispěchal do sanatoria, ale když mne ošetřovatelka uvedla do Edwardova pokoje, zůstal jsem zmateně stát. Pacient vstal a se zdvořilým úsměvem mne přivítal podáním ruky; okamžitě jsem si uvědomil, že mám co do činění s onou podivné excitovanou osobností, jejíž povaha se tolik odlišovala od jeho vlastní - s onou aktivní osobností, která ve mne vzbuzovala nedefinovatelnou hrůzu a o které sám Edward jednou odpřísáhl, že to je neodbytná duše jeho ženy. Tentýž planoucí pohled, jako mela Asenath a starý Efraim, a tatáž pevně sevřená ústa; když promluvil, cítil jsem v jeho hlase tutéž zlověstnou, pronikavou ironii - hlubokou ironii, tak zavánějící skrytým zlem. Tohle byla ta osoba, která před pěti měsíci řídila v noci můj vůz - člověk, kterého jsem neviděl od oné krátké návštěvy, kdy zapomněl na dávný signál při zvonění a vzbudil ve mne neurčitý strach - a nyní mne naplňoval týmž nejasným pocitem rouhačského odcizení a nevýslovného kosmického hnusu. Přátelsky hovořil o opatřeních týkajících se jeho propuštění - a já jsem nemohl udělat nic jiného než mu dát za pravdu, navzdory několika pozoruhodným mezerám v jeho vzpomínkách z poslední doby. Presto jsem cítil, že se zde děje něco otřesného, nevysvětlitelně špatného a nenormálního. Skrýval se v tom děs, jejž jsem nebyl s to obsáhnout. Byl to duševně zdravý člověk - ale byl to skutečně ten Edward Derby, kterého jsem znal? Pokud ne, kdo nebo co to tedy je - a kde je Edward? Má to být na svobodě, nebo pod zámkem - nebo by to melo být vyhlazeno z povrchu Země? Ve všem, co ta stvůra řekla, byl náznak bezbřehého cynismu - její jakoby Asenathiny oči se zvláštním a záhadným způsobem vysmívaly slovům o "brzké svobodě, získané zvlášť tuhou samovazbou"! Určité jsem se choval velmi nepatřičné a byl jsem rád, když jsem měl návštěvu za sebou. Po celý zbytek dne a den následující jsem si nad tím problémem lámal hlavu. Co se stalo? Čí duše to vlastně hleděla těma cizíma, očima v Edwardove obličeji? Neměl jsem pomyšlení na nic jiného než na tuhle mlhavou, strašlivou záhadu a vzdal jsem se všeho úsilí věnovat se své obvyklé práci. Druhý den ráno volali ze sanatoria, že stav uzdraveného pacienta se nezměnil, a já jsem byl večer blíže k nervovému zhroucení - což přiznávám, i když všichni kolem budou místopřísežně prohlašovat, že to později ovlivnilo moji představivost. Nemám k tomu co dodat kromě toho, že mému vlastnímu šílenství nelze přičíst na vrub všechno, co se stalo.
VII
V noci - po onom druhém večeru - mne přepadla naprostá, absolutní hrůza a obtížila mého ducha černou svíravou panikou, kterou už nikdy nedokážu setřást. Začalo to tak, že krátce před půlnocí zazvonil telefon. Byl jsem jediný, kdo byl vzhůru, a ospale jsem v knihovně zvedl sluchátko. Zdálo se, že na dráte nikdo není, a už jsem se chystal zavěsit a jít spát, když jsem na druhém konci linky zaslechl slabounký náznak zvuku. Snaží se někdo s velikými obtížemi hovořit? Poslouchal jsem a zdálo se mi, že slyším jakýsi mokvavý, bublavý zvuk - "glo... glo... glo"-, který připomínal neartikulované, nesrozumitelné části slov a slabik. Zvolal jsem: "Kdo je to?" Ale jedinou odpovědí bylo: "Glo - glo - glo - glo." Nenapadlo mne nic jiného, než že zvuk je mechanického původu; a protože jsem měl podezření, že telefonní aparát je porouchaný, schopný přijímat, avšak nikoli vysílat, ještě jsem dodal: "Neslyším vás. Nejlépe uděláte, když zavěsíte a zavoláte na informace." Okamžitě jsem uslyšel, jak sluchátko na druhém konci zapadá do vidlice. To bylo, jak říkám, kolem půlnoci. Při pozdějším pátrání vyšlo najevo, že hovor přišel ze starého crowninshieldského domu, ačkoli už uplynulo několik dní od chvíle, kdy tam naposled byla uklízečka. Naznačím pouze, co bylo v dome nalezeno - nepořádek v odlehlém sklepním skladišti, nečí stopy, špína, ve spěchu vyházený šatník, záhadné šmouhy na telefonu, neobratně použité psací potřeby a všude kolem vtíravý, odporný zápach. Policisté, chudáci zabednění, mají své uhlazené miniteorie a stále ještě pátrají po onom podezřelém propuštěném služebnictvu, které v nastalém zmatku zmizelo ze scény. Hovoří o zvrhlé pomstě za spáchané činy, jež prý se týká také mne, neboť jsem byl Edwardův nejlepší přítel a rádce. Hlupáci! Cožpak si myslí, že ti primitivové mohli padělat ten rukopis? Cožpak si myslí, že mohli způsobit to, co přišlo později? Jsou snad slepí ke změnám v tele, jež patřilo Edwardovi? Pokud jde o mne, věřím nyní všemu, co mi Edward Derby kdy řekl. Za hranicí života existují hrůzy, o kterých nic netušíme, a jednou za čas je nešťastná lidská všetečnost přivolá na dosah. Efraim - Asenath - ten ďábel je přivolal a ony zachvátily Edwarda, jako teď zachvacují mne. Mohu si být jist, že jsem v bezpečí? Tyto síly přežívají tělesnou formu. Příští den - odpoledne, když jsem překonal šok a byl schopen chodit a souvisle mluvit - jsem šel do blázince a zastřelil ho, v zájmu Edwarda a všeho světa, ale copak si mohu být jist, dokud nebude zpopelněn? Nechávají si jeho tělo, aby na něm doktoři mohli provádět nesmyslné pitvy - já však tvrdím, že musí být zpopelněn. Musí být zpopelněn - ten, jenž nebyl Edward Derby, když jsem ho zastřelil. Zblázním se, jestli to neudělají, protože já mohu být ten příští. Já však nemám slabou vůli - a nenechám si ji podkopat hrůzami, vířícími všude kolem. Jeden život - Efraim, Asenath a Edward - kdo to bude teď? Já nechci být vyvlečen ze svého těla... nechci si vyměnit duši s tou kulkami provrtanou mrtvolou v blázinci! Pokusím se vyprávět o té poslední hrůze souvisle. Vynechám to, co policie vytrvale ignorovala - historky o zakrslé, bizarní, odporně páchnoucí věci, kterou potkali přinejmenším tři chodci těsně před druhou hodinou na High Street -, a nebudu se zmiňovat ani o povaze jednotlivých šlépějí na některých místech. Řeknu jen tolik, že právě okolo druhé hodiny mne probudilo zvonění a klepání na dveře - zvonek a klepátko se v jakémsi chabém zoufalství nejistě střídaly a v obou případech byla patrná snaha o starý Edwardův signál - tři a dva údery. V mé mysli, probuzené z hlubokého spánku, nastal zmatek. Derby u dveří - a pamatuje si starý kód! Ta nová osobnost si ho nepamatovala... že by byl Edward náhle zpět ve svém patřičném stavu? Proč sem v takovém stresu přispěchal? Byl předčasně propuštěn, nebo utekl? Hodil jsem na sebe župan a hnal se po schodech dolu; pomyslel jsem si, že jeho návrat k vlastnímu já možná vyústil v zuřivost a násilí, takže odvolali jeho propuštění a dohnali ho k zoufalé honbě za svobodou. Ať se stalo cokoliv, je to opět starý dobrý Edward a já mu pomohu! Když jsem otevřel dveře do temnoty vroubené jilmy, téměř mne srazil k zemi prudký závan nesnesitelného puchu. Dusil jsem se hnusem a chvíli jsem jen stěží rozeznával zakrslou hrbatou postavu na schodech. Zvonil a klepal Edward, ale kdo byla tato smrdutá, zakrslá karikatura? Kam mohl Edward tak rychle zmizet? Zvonil ještě chvilku předtím, než jsem otevřel dveře. Návštěvník měl na sobě jeden z Edwardových převlečníku -jeho okraj se téměř dotýkal země a rukávy byly vyhrnuté, ale presto zakrývaly ruce. Na hlavě měl hluboko naražený klobouk s klopenou střechou a obličej měl zakrytý černým hedvábným šálem. Nejistě jsem vykročil kupředu a vtom ze sebe postava vydala mokvavý zvuk, jaký jsem slyšel už v telefonu - "glo... glo..." -, a strčila mi pod nos velký, hustě popsaný list papíru, napíchnutý na konci dlouhé tužky. Stále ještě jsem se třásl nevysvětlitelným, morbidním puchem, když jsem papír uchopil a pokusil se ho ve světle pootevřených dveří přečíst. Byl to Edwardův rukopis, o tom není pochyb. Ale proč psal, když byl tak blízko, že zazvonil - a proč měl tak nemotorné, hrubé a roztřesené písmo? V temném pološeru jsem nemohl rozluštit ani slovo, a tak jsem ustoupil zpět do předsíně; zakrslá postava se bezděčně vlekla za mnou, ale na prahu dveří se zastavila. Zápach tohoto zvláštního posla byl vskutku úděsný a já jen doufal, díky bohu nikoli nadarmo, že se nevzbudí moje žena a nesetká se s ním. Jakmile jsem ten list papíru začal číst, cítil jsem, jak mi podklesávají kolena, a zatmělo se mi před očima. Když jsem se probral, ležel jsem na podlaze a v rukou ztuhlých strachem jsem stále svíral ten prokletý list. Stálo v něm toto:
"Dane - běž do sanatoria a zabij to. Zlikviduj to. Už to není Edward Derby. Dostala mne - je to Asenath - a je už tři a půl měsíce mrtvá. Lhal jsem, když jsem tvrdil, že odjela. Zabil jsem ji. Musel jsem. Stalo se to náhle, ale byli jsme sami a já jsem byl ve svém pravém těle. Roztříštil jsem jí hlavu svícnem. Byla by mne navždy dostala o Všech svatých. Pohřbil jsem ji v zadním sklepním skladišti pod několika starými bednami a zahladil všechny stopy. Druhý den ráno sluhové něco tušili, ale sami byli zasvěceni do takových tajemství, že se neodvážili policii nic říct. Poslal jsem je pryč, ale bůhví, co oni - a ostatní z té sekty - udělají. Nějakou dobu jsem si myslel, že je všechno v pořádku, a pak jsem začal pociťovat cukání v mozku. Věděl jsem, co to je - na to nebylo možné zapomenout. Taková duše, jakou má ona - nebo Efraim - existuje zčásti sama o sobě a přetrvává po smrti tak dlouho, dokud se nerozpadne tělo. Pomalu a jistě mne dostávala - nutila mne, abych si s ní vyměnil tělo - zmocňovala se mého těla a mne cpala do toho svého, pochovaného ve sklepě. Věděl jsem, co přijde - proto jsem se zhroutil a musel jsem jít do blázince. Pak to přišlo - najednou jsem se dusil v temnotě - v Asenathine hnijící mrtvole tam dole ve sklepě pod bednami, kam jsem ji pochoval. A věděl jsem, že ona je zcela jistě v mém těle v sanatoriu - nastálo, protože již bylo po Všech svatých a oběť zapůsobila i bez její přítomnosti - duševně zdravá a připravená odejít na svobodu jako hrozba světu. Byl jsem zoufalý a navzdory všemu jsem se vydrápal ven. Již příliš dlouho se rozkládám, než abych mohl mluvit - nebyl jsem schopen ani zatelefonovat -, ale stále ještě dokážu psát. Nějak se dám dohromady a sdělím ti tato poslední slova a varování. Zabij toho ďábla, pokud si vážíš klidu a míru ve světe. Dohlédni, aby to zpopelnili. Jestli to neuděláš, bude to žít dál a dál, navždy, od těla k tělu, a nemohu ti říct, co všechno napáchá. Varuj se černé magie, Dane, je to dílo ďáblovo. Sbohem - byl jsi skvělý přítel. Policii řekni cokoliv, čemu bude věřit - je mi hrozně líto, že jsem tě do toho všeho zatáhl. Zanedlouho budu mít klid - tohle už nebude dlouho držet pohromadě. Doufám, že to přečteš. A zabij tu věc - zabij ji.
Tvůj Ed".
Druhou polovinu listu jsem dočetl až později, protože na konci třetího odstavce jsem omdlel. Omdlel jsem znovu, když jsem spatřil a v závanu teplého vzduchu ucítil tu věc, která zaneřádila práh. Posel se už nehýbal a nebyl při vědomí. Komorník, otrlejší než já, neomdlel, když na tu věc ráno v hale narazil. Místo toho zatelefonoval na policii. Když dorazila, odnesli mne nahoru a uložili do postele, ale ta druhá hromada zůstala ležet tam, kde se v noci zhroutila. Muži si přitiskli k nosu kapesníky. To, co nakonec našli pod Edwardovými prazvláštními šaty, byla většinou topící se hrůza . Byly tam kosti - a roztříštěná lebka. Podle chrupu byla lebka s jistotou identifikována jako Asenathina.
Vtom se to stalo. Jak Derby blouznil, křičel neustále vyšší a tenčí fistulí, a tu byl jeho hlas náhle přerušen jakýmsi téměř mechanickým cvaknutím. Vzpomněl jsem si na všechny případy u mne doma, kdy se mi pokaždé zničehonic přestal svěřovat a vytušil jsem, že zasáhla nějaká tajemná telepatická vlna Asenathiny mentální síly, a umlčela jej. Tentokrát to však bylo něco naprosto jiného a měl jsem pocit, že je to daleko strašnější. Obličej vedle mne se na okamžik téměř neznatelně zkřivil a celým tělem projel záchvěv - jako by se všechny kosti, orgány, svaly, nervy a žlázy přizpůsobovaly radikálně odlišné postavě, napjetí, tlakům a celkové osobnosti. Za nic na světe bych nedokázal říct, v čem přesně spočívala největší hrůza; přesto mnou projela taková mokvavá vlna hnusu a odporu - takový ledově zkoprnělý pocit naprostého odcizení a abnormálnosti, že jsem najednou držel volant chabě a nejistě. Postava vedle mne nevypadala vůbec jako přítel, s nímž jsem se znal po celý život, nýbrž spíše jako nějaký nestvůrný vetřelec z kosmu - jakési prokleté, nanejvýš zavrženíhodné ohnisko neznámých, zhoubných kosmických sil. Ochabl jsem pouze na okamžik, ale hned v následující chvíli můj spolucestující uchopil volant a přinutil mne, abych si s ním vyměnil místo. Tma nyní velice zhoustla a světla Portlandu zůstala daleko za námi, a tak jsem mu skoro vůbec neviděl do obličeje. Jeho oči však neobyčejně žáhly a já jsem si uvědomil, že je nyní zcela určitě v tom podivném excitovaném stavu - tak nepodobném jeho obvyklému já -, kterého si povšimlo tolik lidí. Zdálo se neuvěřitelně podivné, že by mi apatický Edward Derby - který se sám nikdy neumel prosadit a který se nikdy nenaučil řídit - něco nařizoval a dokonce si sedl za volant mého vozu, a presto se přesně tohle stalo. Nějakou dobu mlčel a já jsem tomu byl vzhledem k nevysvětlitelnému děsu ve svém nitru rád. Ve světlech Biddefordu a Saca jsem spatřil jeho pevně sevřená ústa a z žáru jeho očí mne zamrazilo v zádech. Lidé měli pravdu - v tomto stavu se zatraceně podobal své žene a starému Efraimovi. Vůbec se nedivím, že se to nikomu nelíbilo - bylo v tom zcela jistě něco nepřirozeného a ďábelského a já jsem pociťoval zlověstnou podstatu jeho stavu tím víc, že jsem o onom šíleném deliriu již slyšel. Ačkoli jsem Edwarda Pickmana Derbyho znal po celý svůj život, tohle byl někdo jiný - nezvaný host z černé propasti. Začal hovořit až na temném úseku silnice. Když promluvil, jeho hlas zněl naprosto cize. Byl hlubší, pevnější a rozhodnější, než jak jsem ho znal; měl úplně jiný přízvuk a výslovnost - ačkoli mi nejasně, vzdáleně a dost znepokojivě připomínal něco, co jsem nedokázal přesně zařadit. Zdálo se mi, že v jeho tónu zaznívá prvek velmi hluboké a velice ryzí ironie - nikoli laciná, nesmyslně okázalá pseudoironie povrchního "světáka", již Derby obvykle stavěl na odiv, nýbrž něco ponurého, základního, všeprostupujícího a skrytě zlého. Žasl jsem nad sebejistotou, jež tak brzy vystřídala záchvat zdušeného blábolení. "Doufám, že zapomeneš na to, jak jsem před chvílí na tebe vyjel, Uptone," řekl. "Víš, v jakém stavu mám nervy, tak mi to snad odpustíš. Jsem ti samozřejmé nesmírně zavázán za svezení domů. A musíš taky pustit z hlavy všechny ty nesmysly, které jsem ti zřejmě napovídal o své žene - a vůbec o všem. Takhle to dopadá, když člověk příliš dlouho studuje takové věci jako já. Moje filozofie je plná bizarních pojmů, a když se vědomí příliš unaví, vymýšlí si všechny možné pomyslné konkrétní aplikace. Nyní si potřebuji odpočinout - nějakou dobu se se mnou pravděpodobně neuvidíš, a nemusíš z toho obviňovat Asenath. Tento výlet byl poněkud zvláštní, ale vysvětlení je opravdu velmi prosté. V lesích na severu se nacházejí některé indiánské památky - menhiry a podobné věci -, které mají značnou folklorní hodnotu, a my se s Asenath tímto materiálem zabýváme. Bylo to náročné bádání, proto se může zdát, že jsem se zbláznil. Až přijedu domů, musím někoho poslat pro auto. Měsíční odpočinek mě postaví na nohy." Nedovedu si vybavit svoji vlastní účast na rozhovoru, neboť záhadné odcizení mého partnera zaplnilo veškeré mé vědomí. Každou chvílí ve mne vzrůstal pocit nedefinovatelné kosmické hrůzy, až jsem nakonec dosáhl skutečného deliria touhy po ukončení této jízdy. Derby nemel v úmyslu předat mi řízení a já jsem měl radost, jak rychle jsme minuli Portsmouth a Newburyport. Trochu jsem se obával, že na křižovatce, ze které vede hlavní silnice do vnitrozemí a míjí Innsmouth, odbočí můj řidič na pustou pobřežní cestu vedoucí pres to prokleté místo. Avšak nestalo se tak a rotili jsme se pres Rowley a Ipswich směrem k našemu cíli. Do Arkhamu jsme dorazili před půlnocí a ve starém crowninshieldském domě se ještě svítilo. Derby vystoupil, ve spěchu zopakoval své díky a já jsem odjel se zvláštním pocitem úlevy domu. Byla to příšerná jízda - o to příšernější, že jsem nebyl schopen říct proč - a vůbec jsem nelitoval toho, že se s Derbym podle jeho vlastních slov dlouhou dobu neuvidím.
V
V následujících dvou měsících začaly kolovat různé pověsti. Lidé tvrdili, že Derby se stále častěji objevuje ve svém novém excitovaném stavu, a když přišel občas někdo navštívit Asenath, nebyla skoro nikdy doma. Edward se u mne zastavil pouze jednou a jen na okamžik; přijel v Asenathine aute - právě se v pořádku vrátil odněkud ze státu Maine, kde vůz naposledy nechal - a chtěl si vzít několik knih, které mi kdysi půjčil. Byl ve svém novém stavu a zdržel se pouze tak dlouho, aby mohl prohodit pár neurčitých zdvořilých poznámek. Bylo zřejmé, že když byl v tomto stavu, nemel si se mnou co říct - a všiml jsem si, že se dokonce ani neobtěžoval použít starý trojitý a dvojitý signál, když zvonil. A stejně jako onoho večera ve voze jsem pocítil nejasnou, nekonečnou hrůzu, již jsem nebyl schopen vysvětlit; jeho rychlý odjezd byl tudíž pro mne obrovskou úlevou. V polovině září Derby na týden odjel a někteří členové dekadentní skupiny z univerzity o tom zasvěceně hovořili - činili narážky na setkání s nechvalně známým vůdcem nějaké sekty, který byl nedávno vyhoštěn z Anglie a který si zřídil hlavní stan v New Yorku. Pokud jde o mne, stále jsem nemohl zapomenout na onu podivnou jízdu ze státu Maine. Proměna, jíž jsem byl svědkem, na mne hluboce zapůsobila a už několikrát jsem se přistihl, jak se ji snažím objasnit - a stejně tak se snažím vysvětlit si strašlivý děs, který ve mne vyvolala. Avšak nejpodivnější byly pověsti o tom, že ze starého crowninshieldského domu se ozývá něčí vzlykot. Zdálo se, že je to ženský hlas, a někteří mladí lidé soudili, že zní jako hlas Asenath. Bylo jej slyšet jen zřídka a někdy býval jakoby násilím umlčen. Hovořilo se o tom, že celá záležitost by mela být prošetřena, avšak pochyby byly jednoho dne zaplašeny, když se Asenath objevila na ulici a živě rozprávěla se spoustou svých známých - omlouvala se za to, že poslední dobou vůbec nechodí ven, a uváděla to do souvislosti s nervovým zhroucením a záchvatem hysterie přítelkyně z Bostonu, která u ní byla na návštěvě. Přítelkyni sice nikdo neviděl, avšak všichni viděli Asenath a k tomu nebylo co dodat. A pak kdosi celou záležitost zkomplikoval tím, že prý jednou či dvakrát bylo slyšet vzlykání mužského hlasu. Jednoho večera v půli října jsem uslyšel důvěrně známé trojí a dvojí zazvonění. Šel jsem sám otevřít a spatřil jsem na schodech Edwarda; ihned jsem si uvědomil, že je to jeho původní osobnost, se kterou jsem se setkal naposledy při jeho záchvatech během oné strašné jízdy z Chesuncooku. Tvář měl zkřivenou směsicí podivných emocí, v nichž převládal strach a pocit vítězství, a když jsem za ním zavíral dveře, kradmo se ohlédl. Nemotorně mne následoval do mé pracovny a požádal o trochu whisky na uklidnění. Na nic jsem se ho nevyptával, jen jsem čekal, až bude sám chtít začít, ať už jde o cokoli. Konečně se rozechvělým hlasem odvážil říct, co se stalo. "Asenath odjela, Dane. Když byli sluhové včera večer pryč, měli jsme spolu dlouhý rozhovor a Asenath mi musela slíbit, že mě přestane pronásledovat. Mám samozřejmě jisté - jisté okultní obranné schopnosti, o nichž jsem se ti nikdy nezmínil. Musela se poddat, ale hrozne se rozzuřila. Okamžitě si sbalila věci a vyrazila, do New Yorku - odešla přesně včas, aby chytila vlak v osm dvacet do Bostonu. Zřejmě vzniknou řeči, ale nemůžu s tím nic dělat. Nemusíš nikomu vykládat, že mezi námi k něčemu došlo - řekni jen, že odjela na dlouhou průzkumnou cestu. Hodlá zřejmě navštívit některou z těch svých hrozných sekt. Doufám, že odjede na západ a požádá o rozvod - v každém případě jsem si na ní vynutil slib, že mě nechá na pokoji. Bylo to strašné, Dane - kradla mi tělo - vyháněla mě ven - dělala ze mne zajatce. Držel jsem se a předstíral, že mi to nevadí, ale musel jsem se mít na pozoru. Mohl jsem se opatrně připravovat, neboř Asenath nedokáže číst úplně a dopodrobna všechny mé myšlenky. Z mých plánu mohla pochytit nanejvýš celkově vzpurnou náladu - a Asenath byla vždy přesvědčena, že jsem zcela bezmocný. Nikdy ji ani nenapadlo, že bych nad ní mohl zvítězit... ale já jsem použil několika kouzelných formulí, které zapůsobily. " Derby se pokradmu ohlédl a dolil si whisky." Když se dnes ráno vrátili ti proklatí sluhové, propustil jsem je. Hádali se se mnou a nepříjemně se vyptávali, ale nakonec odešli. Byli jako ona - z Innsmouthu - a byli s ní jedna ruka. Doufám, že mě nechají na pokoji - vůbec se mi nelíbilo, jak se smáli, když odcházeli. Musím sehnat pokud možno co nejvíc starých sloužících mého otce. Vrátím se teď domů. Zřejmě si o mne myslíš, že jsem blázen, Dane, ale v historii Arkhamu existují věci, které dokazují vše, co jsem ti řekl a co ti ještě chci říct. Jednu z těch proměn jsi viděl na vlastní oči - když jsme se tenkrát vraceli tvým vozem domů ze státu Maine a já ti vyprávěl o Asenath. Tehdy mě dostala - vyhnala mě z mého těla. Nevzpomínám si na víc, než že jsem se ti v rozrušení snažil vysvětlit, jaká je to čarodějnice. Pak mě dostala a v mžiku jsem byl zpátky v domě - v knihovně, kde mě ti zpropadení sluhové drželi pod zámkem - a v tom prokletém satanském tele... které ani nepatří člověku... Abys věděl, byla to ona, s kým jsi tenkrát musel jet domu - ta dravá vlčice v mém tele, měl sis ten rozdíl uvědomit! " Derby se odmlčel a mne přejel mráz po zádech. Jistě, uvědomil jsem si ten rozdíl - ale copak jsem mohl přijmout tak šílené vysvětlení? Avšak můj silně rozrušený host pokračoval dál." Musel jsem se zachránit - musel jsem, Dane! Byla by mě nadobro dostala o Všech svatých - pořádali poblíž Chesuncooku sabat a vše melo být stvrzeno obětí. Byla by mě nadobro dostala - ona by byla já a já bych byl ona - navždy... příliš pozdě... Mé tělo by bylo navždy její... Stala by se mužem a úplným člověkem, přesně tak, jak chtěla... Myslím, že by mě odstranila - zabila by své vlastní bývalé tělo se mnou uvnitř, čert ji vem, přesně tak, jak to udělala již dřív - přesně tak, jak to ona, on, či to udělali již dřív." Edward měl nyní ohavné zkřivený obličej a nepříjemně jej přiblížil k mé tváři, přičemž hlasem klesl až do šepotu. "Musím ti dopovědět, co jsem naznačoval ve voze - že to ve skutečnosti vůbec není Asenath, nýbrž sám starý Efraim. Rok a půl jsem to tušil, teď to vím bezpečně. Dokazuje to její rukopis, když si nedává pozor - občas si něco poznamená písmem, které jako by z oka vypadlo písmu jejího otce, písmeno po písmenu - a někdy říká věci, které by nemohl říct nikdo jiný než starec, jako byl Efraim. Vyměnil si s ní podobu, když vycítil, že se blíží smrt - byla jediným člověkem s vhodným mozkem a dostatečně slabou vůlí, jakého mohl najít -, vzal si její tělo nastálo, přesně tak, jak si ona téměř vzala moje, a pak to staré tělo, do kterého ji vložil, otrávil. Cožpak jsi nesčíslněkrát neviděl zářit z očí toho ďábla v ženské podobě duši starého Efraima - a stejně tak z mých, když ovládla moje tělo?" Zalapal po dechu a na chvíli se odmlčel. Neodpověděl jsem; když znovu začal, měl hlas téměř normální. Byl podle mého soudu zralý pro blázinec, ale já sám bych ho tam nikdy neposlal. Čas a nezávislost na Asenath snad vykonají své. Bylo mi jasné, že se již nikdy více nebude chtít zabývat morbidním okultismem. "Později ti řeknu víc - teď si musím pořádně odpočinout. Budu ti vyprávět o některých zakázaných hrůzách, do kterých mě uvedla - o některých prastarých hrůzách, jež dokonce ještě dnes zahnívají v různých zapomenutých zákoutích díky několika zvrhlým kněžím, kteří je udržují při živote. Někteří lidé znají takové věci o vesmíru, jež by nemel znát nikdo, a dovedou dělat takové věci, jež by nikdo nemel být schopen dělat. Vězel jsem v tom až po uši, ale nyní je všemu konec. Být knihovníkem na Miskatonické univerzitě, spálil bych ten prokletý Necronomicon a všechno ostatní. Ale ona mě teď nemůže dostat. Musím co nejdřív odejít pryč z toho proklatého domu a usadit se doma. Vím, že mi pomůžeš, když budu potřebovat pomoc. To pekelné služebnictvo, chápeš - a jestli lidé začnou být příliš zvědaví, pokud jde o Asenath. Nemohu jim přece dát její adresu... A pak jsou tady jisté skupiny badatelů - jisté kulty, chápeš -, jež by mohly náš rozchod špatně pochopit... někteří z nich mají zatraceně podivné nápady a způsoby. Vím, že ať se stane cokoli, budeš stát při mně - i když ti budu muset říct mnoho věcí, které tě budou šokovat..." Přesvědčil jsem Edwarda, aby dnes v noci přespal v jednom z pokojů pro hosty; ráno vypadal o něco klidněji. Probírali jsme všechny možné záležitosti týkající se jeho přestěhování zpět do derbyovského sídla a já jsem jen doufal, že nebude ztrácet čas a ihned tak učiní. Druhý den večer nepřišel, ale během následujících týdnů jsme se často scházeli. Hovořili jsme o podivných a nepříjemných věcech co nejméně, ale zato jsme diskutovali o opravě starého domu Derbyů a o cestě, kterou mel Edward - jak slíbil - podniknout se mnou a mým synem příští léto. O Asenath jsme téměř nemluvili, neboť jsem věděl, že tohle téma Edwarda zvlášť rozrušuje. Vynořilo se samozřejmě množství klepu, avšak ve spojitosti s podivnou domácností ve starém crowninshieldském domě to nebylo nic nového. Nelíbilo se mi, že Derbyův bankéř přemrštěně velkorysým způsobem finančně prospívá Miskatonickému klubu, a šlo mi rovněž o šeky, které Edward pravidelně posílal jakémusi Mosesovi a Abigail Sargentovým a jisté Eunice Babsonové do Innsmouthu. Vypadalo to, jako by si ti zlovolní sluhové na něm vynutili nějakou penzi - i když se mi o celé záležitosti ani slovem nezmínil. Přál jsem si, aby už přišlo léto - a prázdniny mého syna, který studoval na Harvardově univerzitě -, abychom mohli vzít Edwarda do Evropy. Brzy jsem si uvědomil, že se nezotavuje tak rychle, jak jsem si přál - v jeho občasném veselí bylo něco trochu hysterického a až příliš často upadal do vystrašené a depresivní nálady. V prosinci byl starý derbyovský dům připraven k obývání, ale Edward presto stehování neustále odkládal. Ačkoli crowninshieldské sídlo nenáviděl a zřejmě v něm budilo hrůzu, byl jím zároveň záhadným způsobem zotročen. Nezdálo se, že začne vyklízet své věci, a všemožným způsobem se vymlouval, jen aby mohl celou záležitost odložit. Když jsem mu to vytkl, vyděsil se, aniž jsem věděl proč. Starý komorník jeho otce - jenž byl v domě spolu s dalšími znovu přijatými sluhy - se mi jednoho dne svěřil, že Edwardovo občasné chození sem a tam po domě a zvlášť do sklepa mu připadá divné a nenormální. Zajímalo mne, zda mu Asenath nepíše dopisy, jež by ho vyváděly z rovnováhy, ale komorník prohlásil, že od ní žádná pošta nepřišla.
VI
Jednoho prosincového večera se Derby během návštěvy u mne duševně zhroutil. Snažil jsem se hovořit o cestě, kterou jsme chtěli podniknout příští léto, když vtom Edward náhle vykřikl a vyskočil z křesla s výrazem příšerného, neovladatelného zděšení - takové kosmické hrůzy a hnusu, jež by někomu zdravému mohly přijít na mysl pouze za přispění podsvětních propastí děsu. "Můj mozek! Můj mozek! Bože, Dane - táhne mě to - odtamtud - tluče - škrábe - ta ďáblice - a teď dokonce - Efraim - Kamog! Kamog! Jeskyně shaggothu - Ia! Shub-Niggurath! Koza s tisícem kůzlat...! Plamen - plamen - mimo tělo, mimo život - na Zemi - ach, Bože...!" Jakmile se záchvat změnil v tupou netečnost, posadil jsem ho zpět do křesla a nalil mu do úst trochu vína. Nekladl odpor, avšak i nadále pohyboval rty, jako by si mluvil pro sebe. V tom okamžiku jsem si uvědomil, že se mi snaží něco říct, a přiblížil jsem ucho k jeho ústům, abych ta sotva znatelná slova zachytil.
"Zase - zase to zkouší - měl jsem to vědět - tu sílu nemůže nic zastavit: ani vzdálenost, ani zaklínadlo, ani smrt - stále to přichází, většinou v noci - nemůžu odejít - je to příšerné - ach Bože, Dane, kdybys jen věděl, jak je to příšerné..." Když upadl do letargie, obložil jsem ho polštáři, aby mohl normálně usnout. Nezavolal jsem lékaře, protože jsem věděl, jak by se vyjádřil o jeho duševním zdraví, a chtěl jsem nechat působit přírodu, pokud to vůbec ještě bylo možné. O půlnoci se probudil a já jsem ho uložil nahoře do postele, ale do rána byl pryč. Tichounce se vykradl z domu, a když jsem zatelefonoval jeho komorníkovi, sdělil mi, že je doma a neklidně přechází po knihovně. Od té chvíle se Edwardova osobnost začala rychle rozkládat. Už mne nenavštěvoval, ale já jsem za ním denně chodil. Neustále vysedával v knihovně, hleděl do prázdna a vypadal, jako by velice intenzivně naslouchal. Občas mluvil rozumně, ale vždycky o banálních záležitostech. Jakákoli zmínka o jeho nesnázích, plánech do budoucna či o Asenath ho nesmírně rozrušovala. Komorník mi řekl, že v noci mívá strašné záchvaty, při kterých by si mohl i ublížit. Měl jsem dlouhý rozhovor s Edwardovým lékařem, bankéřem a právníkem, a nakonec jsem doktora spolu s dvěma jeho kolegy specialisty přivedl, aby ho prohlédli. Hned první dotazy vyvolaly u Edwarda prudké a žalostné křeče - a uzavřený vůz odvezl toho večera jeho ubohé zápasící tělo do Arkhamského sanatoria. Prohlásili mne jeho opatrovníkem a já jsem ho dvakrát týdne navštěvoval - skoro jsem plakal, když jsem slyšel jeho ostré výkřiky, bázlivý šepot a děsivé, monotónní opakování vět jako: "Musel jsem to udělat - musel jsem to udělat - dostane mě to - dostane mě to - tam dole - tam dole ve tmě... Maminko! Maminko! Dane! Zachraňte mě, - zachraňte mě - "
Nikdo nevěděl, je-li naděje na uzdravení, ale já jsem se ze všech sil snažil pohlížet na věc optimisticky. Kdyby se z toho Edward dostal, musí mít domov; přestěhoval jsem tedy jeho služebnictvo do sídla Derbyů, do kterého by se určitě za normálních okolností vrátil. Nemohl jsem se rozhodnout, co udělat s crowninshieldským domem, vším jeho zařízením a sbírkami zcela nevysvětlitelných předmětů, a tak jsem dům zatím nechal nedotčený - a služebné Derbyových jsem nařídil, aby tam jednou týdne zašla, setřela prach v hlavních pokojích a topič aby v těch dnech zatopil. Největší děs se však dostavil před Hromnicemi - krutou ironií ohlášen zábleskem falešné naděje. Jednoho rána koncem ledna telefonovali ze sanatoria a oznámili, že Edwardovi se náhle vrátil rozum. Jeho souvislá paměť je prý těžce poškozena; je však jisté, že je příčetný. Samozřejmě tam bude muset nějakou dobu zůstat na pozorování, ale o výsledku není třeba pochybovat. Když všechno půjde dobře, za týden ho určitě propustí. V záplavě radosti jsem přispěchal do sanatoria, ale když mne ošetřovatelka uvedla do Edwardova pokoje, zůstal jsem zmateně stát. Pacient vstal a se zdvořilým úsměvem mne přivítal podáním ruky; okamžitě jsem si uvědomil, že mám co do činění s onou podivné excitovanou osobností, jejíž povaha se tolik odlišovala od jeho vlastní - s onou aktivní osobností, která ve mne vzbuzovala nedefinovatelnou hrůzu a o které sám Edward jednou odpřísáhl, že to je neodbytná duše jeho ženy. Tentýž planoucí pohled, jako mela Asenath a starý Efraim, a tatáž pevně sevřená ústa; když promluvil, cítil jsem v jeho hlase tutéž zlověstnou, pronikavou ironii - hlubokou ironii, tak zavánějící skrytým zlem. Tohle byla ta osoba, která před pěti měsíci řídila v noci můj vůz - člověk, kterého jsem neviděl od oné krátké návštěvy, kdy zapomněl na dávný signál při zvonění a vzbudil ve mne neurčitý strach - a nyní mne naplňoval týmž nejasným pocitem rouhačského odcizení a nevýslovného kosmického hnusu. Přátelsky hovořil o opatřeních týkajících se jeho propuštění - a já jsem nemohl udělat nic jiného než mu dát za pravdu, navzdory několika pozoruhodným mezerám v jeho vzpomínkách z poslední doby. Presto jsem cítil, že se zde děje něco otřesného, nevysvětlitelně špatného a nenormálního. Skrýval se v tom děs, jejž jsem nebyl s to obsáhnout. Byl to duševně zdravý člověk - ale byl to skutečně ten Edward Derby, kterého jsem znal? Pokud ne, kdo nebo co to tedy je - a kde je Edward? Má to být na svobodě, nebo pod zámkem - nebo by to melo být vyhlazeno z povrchu Země? Ve všem, co ta stvůra řekla, byl náznak bezbřehého cynismu - její jakoby Asenathiny oči se zvláštním a záhadným způsobem vysmívaly slovům o "brzké svobodě, získané zvlášť tuhou samovazbou"! Určité jsem se choval velmi nepatřičné a byl jsem rád, když jsem měl návštěvu za sebou. Po celý zbytek dne a den následující jsem si nad tím problémem lámal hlavu. Co se stalo? Čí duše to vlastně hleděla těma cizíma, očima v Edwardove obličeji? Neměl jsem pomyšlení na nic jiného než na tuhle mlhavou, strašlivou záhadu a vzdal jsem se všeho úsilí věnovat se své obvyklé práci. Druhý den ráno volali ze sanatoria, že stav uzdraveného pacienta se nezměnil, a já jsem byl večer blíže k nervovému zhroucení - což přiznávám, i když všichni kolem budou místopřísežně prohlašovat, že to později ovlivnilo moji představivost. Nemám k tomu co dodat kromě toho, že mému vlastnímu šílenství nelze přičíst na vrub všechno, co se stalo.
VII
V noci - po onom druhém večeru - mne přepadla naprostá, absolutní hrůza a obtížila mého ducha černou svíravou panikou, kterou už nikdy nedokážu setřást. Začalo to tak, že krátce před půlnocí zazvonil telefon. Byl jsem jediný, kdo byl vzhůru, a ospale jsem v knihovně zvedl sluchátko. Zdálo se, že na dráte nikdo není, a už jsem se chystal zavěsit a jít spát, když jsem na druhém konci linky zaslechl slabounký náznak zvuku. Snaží se někdo s velikými obtížemi hovořit? Poslouchal jsem a zdálo se mi, že slyším jakýsi mokvavý, bublavý zvuk - "glo... glo... glo"-, který připomínal neartikulované, nesrozumitelné části slov a slabik. Zvolal jsem: "Kdo je to?" Ale jedinou odpovědí bylo: "Glo - glo - glo - glo." Nenapadlo mne nic jiného, než že zvuk je mechanického původu; a protože jsem měl podezření, že telefonní aparát je porouchaný, schopný přijímat, avšak nikoli vysílat, ještě jsem dodal: "Neslyším vás. Nejlépe uděláte, když zavěsíte a zavoláte na informace." Okamžitě jsem uslyšel, jak sluchátko na druhém konci zapadá do vidlice. To bylo, jak říkám, kolem půlnoci. Při pozdějším pátrání vyšlo najevo, že hovor přišel ze starého crowninshieldského domu, ačkoli už uplynulo několik dní od chvíle, kdy tam naposled byla uklízečka. Naznačím pouze, co bylo v dome nalezeno - nepořádek v odlehlém sklepním skladišti, nečí stopy, špína, ve spěchu vyházený šatník, záhadné šmouhy na telefonu, neobratně použité psací potřeby a všude kolem vtíravý, odporný zápach. Policisté, chudáci zabednění, mají své uhlazené miniteorie a stále ještě pátrají po onom podezřelém propuštěném služebnictvu, které v nastalém zmatku zmizelo ze scény. Hovoří o zvrhlé pomstě za spáchané činy, jež prý se týká také mne, neboť jsem byl Edwardův nejlepší přítel a rádce. Hlupáci! Cožpak si myslí, že ti primitivové mohli padělat ten rukopis? Cožpak si myslí, že mohli způsobit to, co přišlo později? Jsou snad slepí ke změnám v tele, jež patřilo Edwardovi? Pokud jde o mne, věřím nyní všemu, co mi Edward Derby kdy řekl. Za hranicí života existují hrůzy, o kterých nic netušíme, a jednou za čas je nešťastná lidská všetečnost přivolá na dosah. Efraim - Asenath - ten ďábel je přivolal a ony zachvátily Edwarda, jako teď zachvacují mne. Mohu si být jist, že jsem v bezpečí? Tyto síly přežívají tělesnou formu. Příští den - odpoledne, když jsem překonal šok a byl schopen chodit a souvisle mluvit - jsem šel do blázince a zastřelil ho, v zájmu Edwarda a všeho světa, ale copak si mohu být jist, dokud nebude zpopelněn? Nechávají si jeho tělo, aby na něm doktoři mohli provádět nesmyslné pitvy - já však tvrdím, že musí být zpopelněn. Musí být zpopelněn - ten, jenž nebyl Edward Derby, když jsem ho zastřelil. Zblázním se, jestli to neudělají, protože já mohu být ten příští. Já však nemám slabou vůli - a nenechám si ji podkopat hrůzami, vířícími všude kolem. Jeden život - Efraim, Asenath a Edward - kdo to bude teď? Já nechci být vyvlečen ze svého těla... nechci si vyměnit duši s tou kulkami provrtanou mrtvolou v blázinci! Pokusím se vyprávět o té poslední hrůze souvisle. Vynechám to, co policie vytrvale ignorovala - historky o zakrslé, bizarní, odporně páchnoucí věci, kterou potkali přinejmenším tři chodci těsně před druhou hodinou na High Street -, a nebudu se zmiňovat ani o povaze jednotlivých šlépějí na některých místech. Řeknu jen tolik, že právě okolo druhé hodiny mne probudilo zvonění a klepání na dveře - zvonek a klepátko se v jakémsi chabém zoufalství nejistě střídaly a v obou případech byla patrná snaha o starý Edwardův signál - tři a dva údery. V mé mysli, probuzené z hlubokého spánku, nastal zmatek. Derby u dveří - a pamatuje si starý kód! Ta nová osobnost si ho nepamatovala... že by byl Edward náhle zpět ve svém patřičném stavu? Proč sem v takovém stresu přispěchal? Byl předčasně propuštěn, nebo utekl? Hodil jsem na sebe župan a hnal se po schodech dolu; pomyslel jsem si, že jeho návrat k vlastnímu já možná vyústil v zuřivost a násilí, takže odvolali jeho propuštění a dohnali ho k zoufalé honbě za svobodou. Ať se stalo cokoliv, je to opět starý dobrý Edward a já mu pomohu! Když jsem otevřel dveře do temnoty vroubené jilmy, téměř mne srazil k zemi prudký závan nesnesitelného puchu. Dusil jsem se hnusem a chvíli jsem jen stěží rozeznával zakrslou hrbatou postavu na schodech. Zvonil a klepal Edward, ale kdo byla tato smrdutá, zakrslá karikatura? Kam mohl Edward tak rychle zmizet? Zvonil ještě chvilku předtím, než jsem otevřel dveře. Návštěvník měl na sobě jeden z Edwardových převlečníku -jeho okraj se téměř dotýkal země a rukávy byly vyhrnuté, ale presto zakrývaly ruce. Na hlavě měl hluboko naražený klobouk s klopenou střechou a obličej měl zakrytý černým hedvábným šálem. Nejistě jsem vykročil kupředu a vtom ze sebe postava vydala mokvavý zvuk, jaký jsem slyšel už v telefonu - "glo... glo..." -, a strčila mi pod nos velký, hustě popsaný list papíru, napíchnutý na konci dlouhé tužky. Stále ještě jsem se třásl nevysvětlitelným, morbidním puchem, když jsem papír uchopil a pokusil se ho ve světle pootevřených dveří přečíst. Byl to Edwardův rukopis, o tom není pochyb. Ale proč psal, když byl tak blízko, že zazvonil - a proč měl tak nemotorné, hrubé a roztřesené písmo? V temném pološeru jsem nemohl rozluštit ani slovo, a tak jsem ustoupil zpět do předsíně; zakrslá postava se bezděčně vlekla za mnou, ale na prahu dveří se zastavila. Zápach tohoto zvláštního posla byl vskutku úděsný a já jen doufal, díky bohu nikoli nadarmo, že se nevzbudí moje žena a nesetká se s ním. Jakmile jsem ten list papíru začal číst, cítil jsem, jak mi podklesávají kolena, a zatmělo se mi před očima. Když jsem se probral, ležel jsem na podlaze a v rukou ztuhlých strachem jsem stále svíral ten prokletý list. Stálo v něm toto:
"Dane - běž do sanatoria a zabij to. Zlikviduj to. Už to není Edward Derby. Dostala mne - je to Asenath - a je už tři a půl měsíce mrtvá. Lhal jsem, když jsem tvrdil, že odjela. Zabil jsem ji. Musel jsem. Stalo se to náhle, ale byli jsme sami a já jsem byl ve svém pravém těle. Roztříštil jsem jí hlavu svícnem. Byla by mne navždy dostala o Všech svatých. Pohřbil jsem ji v zadním sklepním skladišti pod několika starými bednami a zahladil všechny stopy. Druhý den ráno sluhové něco tušili, ale sami byli zasvěceni do takových tajemství, že se neodvážili policii nic říct. Poslal jsem je pryč, ale bůhví, co oni - a ostatní z té sekty - udělají. Nějakou dobu jsem si myslel, že je všechno v pořádku, a pak jsem začal pociťovat cukání v mozku. Věděl jsem, co to je - na to nebylo možné zapomenout. Taková duše, jakou má ona - nebo Efraim - existuje zčásti sama o sobě a přetrvává po smrti tak dlouho, dokud se nerozpadne tělo. Pomalu a jistě mne dostávala - nutila mne, abych si s ní vyměnil tělo - zmocňovala se mého těla a mne cpala do toho svého, pochovaného ve sklepě. Věděl jsem, co přijde - proto jsem se zhroutil a musel jsem jít do blázince. Pak to přišlo - najednou jsem se dusil v temnotě - v Asenathine hnijící mrtvole tam dole ve sklepě pod bednami, kam jsem ji pochoval. A věděl jsem, že ona je zcela jistě v mém těle v sanatoriu - nastálo, protože již bylo po Všech svatých a oběť zapůsobila i bez její přítomnosti - duševně zdravá a připravená odejít na svobodu jako hrozba světu. Byl jsem zoufalý a navzdory všemu jsem se vydrápal ven. Již příliš dlouho se rozkládám, než abych mohl mluvit - nebyl jsem schopen ani zatelefonovat -, ale stále ještě dokážu psát. Nějak se dám dohromady a sdělím ti tato poslední slova a varování. Zabij toho ďábla, pokud si vážíš klidu a míru ve světe. Dohlédni, aby to zpopelnili. Jestli to neuděláš, bude to žít dál a dál, navždy, od těla k tělu, a nemohu ti říct, co všechno napáchá. Varuj se černé magie, Dane, je to dílo ďáblovo. Sbohem - byl jsi skvělý přítel. Policii řekni cokoliv, čemu bude věřit - je mi hrozně líto, že jsem tě do toho všeho zatáhl. Zanedlouho budu mít klid - tohle už nebude dlouho držet pohromadě. Doufám, že to přečteš. A zabij tu věc - zabij ji.
Tvůj Ed".
Druhou polovinu listu jsem dočetl až později, protože na konci třetího odstavce jsem omdlel. Omdlel jsem znovu, když jsem spatřil a v závanu teplého vzduchu ucítil tu věc, která zaneřádila práh. Posel se už nehýbal a nebyl při vědomí. Komorník, otrlejší než já, neomdlel, když na tu věc ráno v hale narazil. Místo toho zatelefonoval na policii. Když dorazila, odnesli mne nahoru a uložili do postele, ale ta druhá hromada zůstala ležet tam, kde se v noci zhroutila. Muži si přitiskli k nosu kapesníky. To, co nakonec našli pod Edwardovými prazvláštními šaty, byla většinou topící se hrůza . Byly tam kosti - a roztříštěná lebka. Podle chrupu byla lebka s jistotou identifikována jako Asenathina.