Podle mého názoru nemůže být nic absurdnějšího než ustálená představa, že ten, kdo žije prostě, žije zároveň i spořádaně, což, jak se zdá, je názor valné většiny lidí. Začnu-li však své vyprávění líčením amerického venkova, popisem nespolehlivého vesnického hrobníka drsné povahy a nehody, ke které z jeho nedbalosti došlo v hrobce, průměrný čtenář nebude očekávat víc než ukázku veselé až rozverné komedie. Bůh však ví, že příběh, který vám mohu vyprávět díky tomu, že George Birch je už po smrti, má v sobě něco, vedle čeho některé naše nejtemnější tragédie ztrácejí chmurné odstíny.
Birch změnil v roce 1881 zaměstnání, a pokud mohl, nikdy o příhodě, která se mu stala, nemluvil. Stejně tak nikdy nepromluvil jeho starý lékař, doktor Davis, který zemřel už před lety. Všeobecně se mělo za to, že celé to utrpení a šok byly následkem nešťastného uklouznutí, kterým se Birch uvěznil na devět hodin v márnici hřbitova v Peck Valley, odkud se dostal jen za pomoci nešťastně volených a nevybíravých mechanických prostředků; tohle všechno byla nepochybně pravda, ale odehrály se tehdy ještě jiné, hrůznější věci, o kterých mi ten muž šeptával v opileckém deliriu, když se blížil jeho konec. Zpovídal se mi, protože jsem byl jeho lékařem a protože patrně cítil potřebu říct všechno někomu dalšímu, když doktor Davis zemřel. Byl starý mládenec, žádné příbuzné neměl.
Před rokem 1881 byl Birch vesnickým hrobníkem v Peck Valley. Byl hrubý a primitivní, jak už takoví chlapíci bývají. To, co jsem slyšel o jeho práci, by dnes znělo neuvěřitelně, aspoň pro městského člověka; dokonce i Peck Valley by se trochu otřáslo, kdyby vědělo o nenuceném chování mistra hrobaře, které se projevovalo například tím, že si přivlastňoval drahé rubáše, které stejně nebyly pod víkem rakve vidět, a úcta, se kterou se má mrtvé tělo upravovat a očím skryté údy přizpůsobovat dřevěným schránkám, ne vždy zahrnovala obzvláštní ohleduplnost. Bylo zjevné, že Birch je lhostejný, bezcitný a pro svou profesi se nehodí; myslím ale, že nebyl zlý člověk. Měl jenom drsnou povahu i úřad - byl bezstarostný, lajdácký pijan, jak dokazuje ona nehoda, které se mohl lehce vyhnout, a bez zrnka představivosti, která udržuje každého občana v rámci určitých mezí, jež diktuje vkus.
Těžko se rozhoduji, kde se pustit do Birchova příběhu, protože nejsem zkušený vypravěč. Myslím, že bych měl začít studeným prosincem roku 1880, kdy půda zmrzla a kopáči hrobů zjistili, že až do jara se hroby kopat nedají. Vesnice byla naštěstí malá a úmrtí nebylo mnoho, takže bylo možné všechny Birchovy svěřence dočasně umístit v jedné starodávné hrobce, která sloužila jako márnice. Hrobník v tom ledovém počasí zlhostejněl dvojnásob a zdálo se, že překoná sebe sama v nevšímavosti. Do té doby nikdy nestloukal rakve tak chatrné a ubohé, nikdy se tak okázale nevyhýbal opravě zrezivělého zámku u dveří márnice, které s nonšalantní bezstarostností otvíral i zavíral kopancem.
Nakonec přišlo jarní tání a pro devět tichých obětí zubaté, které čekaly v márnici, byly pracně připraveny hroby. Birch, i když se mu do převážení a pohřbívání těl nechtělo, začal plnit tento úkol jednoho nepříjemného dubnového rána; skončil ale už před polednem, protože se spustil liják, který, jak se zdálo, plašil jeho koně, takže Birch stačil uložit k věčnému spánku jen jedno tělo. Byl to Darius Peck, devadesátník, jehož hrob nebyl od márnice daleko. Birch se rozhodl, že druhý den začne s drobným starým Matthewem Fennerem, který měl hrob také blízko; ale nakonec práci odložil o tři dny a do práce se pustil až patnáctého, na Velký pátek. Nebyl pověrčivý a vůbec si nevšiml, co je za den; od té doby ale odmítal v nešťastný pátek dělat cokoli důležitého. Události toho večera dozajista George Birche změnily.
V pátek odpoledne, patnáctého dubna, se tedy Birch vydal k márnici s koněm a vozem, aby převezl tělo Matthewa Fennera. Později se přiznal, že nebyl úplně střízlivý; i když vskutku ohavně se začal opíjet až později, aby určité věci zapomněl. Tehdy se jenom trochu motal, dost na to, aby to vadilo jeho citlivému koni, který, zatímco Birch mizerně kočíroval vůz k márnici, celou dobu řehtal, hrabal kopyty a potřásal hlavou, daleko víc, než když ho naposledy soužil liják. Byl jasný den, ale zvedl se silný vítr; Birch byl rád, že se dostal do závětří, když předtím odemkl železné dveře a vstoupil do sklepem v úbočí kopce. Jiný by si ve vlhké, smrduté komnatě s osmi nedbale rozmístěnými rakvemi neliboval; ale Birch byl v té době naprosto necitelný a zajímalo ho jenom to, aby dostal správnou rakev do správného hrobu. Ještě nezapomněl, jaká vlna výčitek se zvedla, když příbuzní Hannah Bixbyové, kteří se přestěhovali do města a chtěli převézt její tělo na tamější hřbitov, našli pod jejím náhrobkem rakev soudce Capwella.
Uvnitř bylo šero, ale Birch měl dobrý zrak a nedal se splést rakví Asapha Sawyera, i když byla velmi podobná. Původně rakev udělal pro Matthewa Fennera, ale protože byla příliš odbytá a vetchá, odložil ji v záchvatu podivné sentimentality stranou, neboť si vzpomněl, jak laskavý a velkorysý k němu drobný stařík byl, když Birch před pěti roky přišel o všechny peníze. Vynaložil na starého Matta veškerou zručnost, jaké byl schopen, ale byl natolik spořivý, že odložený kousek nevyhazoval a využil ho, když Asaph Sawyer umřel na zlou horkost. Sawyera neměl nikdo rád a hodně se povídalo o jeho skoro nelidské mstivosti a houževnatosti, s jakou si pamatoval křivdy skutečné i domnělé. Birch vůči němu neměl žádné výčitky, když mu určil nedbale stlučenou rakev; nyní ji odstrčil stranou, aby se dostal k Fennerově schránce.
Právě ve chvíli, kdy rozeznal rakev starého Matta, vítr přibouchl dveře, a zanechal ho tak v šeru ještě hustším, než jaké v hrobce vládlo předtím. Úzký světlík propouštěl jen slaboučké paprsky a větrací komín vůbec žádné. Mohl tedy jenom bezbožně klít, když si mezi dlouhými bednami váhavě hledal cestu k závoře. Lomcoval v tom pohřebním přítmí rezivými petlicemi, bušil do železných plátů a divil se, proč jsou masivní dveře náhle tak vzpurné. V šeru si také začal uvědomovat, co se vlastně stalo, a dal se do křiku, jako by kůň venku mohl dělat něco jiného než řehtat nesoucitnou odpověď. Dlouho zanedbávaný zámek byl zjevně zlomený a lapil nedbalého hrobníka ve sklepení jako oběť jeho vlastní lehkomyslnosti.
To se muselo přihodit asi o půl čtvrté odpoledne. Birch, od přírody povahy flegmatické a praktické, dlouho nekřičel; namísto toho se tápavě vydal pro nějaké nástroje, které, jak si vzpomínal, viděl ležet v rohu márnice. Pochybuji, že se ho dotkla hrůznost a mimořádná zvláštnost postavení, ve kterém se nacházel, ale prostý fakt, že je uvězněn tak daleko od cest, kudy se za dne ubírají lidé, ho stačil důkladně rozrušit. Jeho práce byla žalostně přerušena, a pokud by náhoda nezavedla do jeho blízkosti nějakého tuláka, mohl být nucen zůstat zavřený celou noc nebo i déle. Birch brzy našel hromádku nástrojů, vybral si kladivo a dláto a vrátil se přes rakve ke dveřím. Vzduch uvnitř začal být nepříjemný, ale takovým podrobnostem nevěnoval žádnou pozornost. Lopotil se, napůl podle hmatu, s těžkým zrezavělým kovem zámku. Co by jen dal za svítilnu nebo kus svíčky; ale protože nic takového neměl, mořil se po paměti, jak nejlépe dovedl.
Když pochopil, že nad západkou nezvítězí, aspoň ne s tak ubohými nástroji a v takové tmě, poohlédl se Birch po dalších možnostech úniku. Hrobka byla vykopána do úbočí kopce a úzký větrací komín procházel několika metry půdy, takže o tomto směru se uvažovat nedalo. Ale nade dveřmi se ve výšce rýsovala štěrbina světlíku a cihlová fasáda, kterou procházel, slibovala, že se nechá pilným úsilím rozšířit; jeho oči se k otvoru dlouho upíraly, zatímco mozek týral usilovným pátráním, jak do výšky dosáhnout. V hrobce nebylo nic, co by nahradilo žebřík, a výklenky na rakve vzadu a po stranách, které se Birch málokdy obtěžoval použít, neumožňovaly nad dveře dosáhnout. Jako možné stupně schodiště zůstaly jen samotné rakve, a jakmile ho tohle napadlo, ihned uvažoval, jak nejlépe je uspořádat. Tři výšky rakve, počítal, mu dovolí dosáhnout ke světlíku; ale lepší to bude se čtyřmi. Bedny byly rovné a mohly se naskládat na sebe jako kvádry; začal tedy počítat, jak nejstabilněji postavit těch osm, aby vznikly čtyři stupně. Při svých plánech mohl jen litovat, že dílce zamýšleného schodiště nevyrobil pevnější. O tom, jestli měl dost představivosti na to, aby si také přál, aby byly prázdné, se dá silně pochybovat.
Nakonec se rozhodl, že tři položí jako základy souběžně se zdí, na dvě z nich umístí další dvě a nahoru jedinou, která bude sloužit jako podklad. Po takhle uspořádaných rakvích se dalo vylézt s minimálním nebezpečím a dosáhnout požadované výše. Ještě lepší však by bylo, kdyby použil na základy jenom dvě bedny a jednu by si nechal až nahoru, až se bude doopravdy snažit vylézt ven, protože potom bude muset být ještě výš. A tak se vězeň v šeru lopotil, s pramalou úctou zdvíhal lhostejné pozůstatky smrtelníků a jeho miniaturní babylónská věž stupeň po stupni rostla. Některé rakve začaly při takovém zacházení praskat, a tak si naplánoval, že nahoru si nechá poctivě stlučenou rakev malého Matthewa Fennera, aby měl pod nohama co nejjistější oporu. V pološeru se spoléhal spíše na hmat, když vybíral tu pravou, a skutečně na ni přišel skoro náhodou, protože ji předtím chybně umístil do třetí vrstvy; vklouzla mu do rukou, jako by ji někdo postrčil.
Nakonec věž dokončil a poté, co svým bolavým rukám dopřál odpočinku ve chvilce, kdy si sedl na prvý stupeň pochmurné stavby, opatrně i s nástroji vystoupil nahoru a ve výšce prsou se ocitl u úzkého světlíku. Okraje otvoru byly celé z cihel a zdálo se, že nic nebrání tomu, aby za chvíli vydlabal dostatečný otvor, kterým by se protáhl. Když se ozvaly první údery kladiva, kůň venku táhle zařehtal tónem, který mohl být jak povzbudivý, tak posměvačný. Obojí bylo na místě, protože namáhavost snadno vyhlížející práce byla vskutku sardonickým komentářem smrtelných nadějí a proměnila se v úkol, jehož provedení si zasluhovalo veškerá možná povzbuzení.
Padající soumrak zastihl Birche v plné práci. Pracoval nyní z větší částí po hmatu, protože připluvší mraky zakryly měsíc; a i když teď pokračoval pomalu, síly mu dodávalo vědomí, že otvor se po stranách i dole podstatně rozšířil. Byl si jistý, že kolem půlnoci bude venku; bylo pro něj ovšem charakteristické, že z této myšlenky nevyvodil žádné děsivé závěry. Tíživá vidina času, místa a společnosti pod jeho nohama ho neznepokojovala, a tak soustředěně štípal kamenné zdivo, klel, když mu odštěpek vlétl do tváře, a smál se, když jeden doletí až na stále neklidnějšího koně, který hrabal kopyty pod cypřišem. Po čase se zdálo, že díra je dost velká, takže se chvílemi pokoušel nasoukat do ní tělo a posunoval se sem a tam, až rakve pod ním skřípaly a praskaly. Zjistil, že nebude muset pokládat nahoru další bednu, protože otvor byl teď v přesně takové výšce, aby se dal použít, jakmile to bude možné.
Musela už být půlnoc, když se Birch konečně rozhodl, že se světlíkem protáhne. Unavený a upocený, přestože často odpočíval, sestoupil na podlahu a sedl si na chvilku na spodní bednu, aby sebral sílu k tomu, až se konečně bude soukat ven a seskočí na zem. Hladový kůň znovu a znovu, skoro zlověstně řehtal a Birch si malátně přál, aby přestal. Zvláštní bylo, že skutečnost, že konečně vyvázne, ho nijak nevzrušovala, a skoro se toho výkonu bál, protože jeho tělo již mělo zavalité tvary počínajícího středního věku. Když znovu vylézal na rozviklané rakve, pronikavě si uvědomoval, jak je těžký; zejména když vystoupil na tu nejvyšší a slyšel stále ostřejší praskot, který prozrazoval, že se štěpí celá prkna. Zdálo se, že jeho plán se obrátí vniveč, když si pod nohy vybral nejpevnější rakev; neboť sotva se na ní znovu plnou vahou ocitl, práchnivějící víko povolilo a on se propadl o dvě stopy níže na cosi, co se ani on neodvažoval si představit. Čekajícího koně ten zvuk, nebo zápach, který se vyvalil do ovzduší, zdivočil a zvíře vydalo šílený skřek, splašeně vyrazilo do noci a vůz za ním bláznivě poskakoval.
Birch se v té příšerné situaci ocitl příliš nízko pod otvorem, než aby se jím mohl bez nesnází vyškrábat, ale napjal všechny síly, aby se o to pokusil. Chytil se pevně okrajů otvoru a přitahoval se vzhůru, když tu si povšiml, že ho cosi podivně zadržuje, jako by ho chytilo za oba kotníky. V příští chvíli poprvé této noci poznal hrůzu; neboť ať sebou zmítal jak chtěl, nemohl se osvobodit z nepochopitelného sevření, které drželo jeho nohy v neúprosném zajetí. Do lýtek mu vystřelila strašlivá bolest, kterou jako by působila krutá poranění, a jeho mysl se proměnila ve vír strachu smíšeného s neústupným materialismem, který napovídal, že to jsou třísky, uvolněné hřebíky nebo něco jiného, co může způsobit praskající dřevěná bedna. Možná křičel. V každém případě kopal a instinktivně, divoce se zmítal, zatímco jeho vědomí bylo téměř zatemněno polovičními mdlobami.
Pudově se prodral světlíkem ven, a poté co dopadl na vlhkou zem, se plazil pořád pryč. Vypadalo to, že nemůže chodit, a vykukující měsíc musel být svědkem hrozné scény, když Birch táhl své krvácející kotníky do hrobařského domku a v bezhlavém spěchu zatínal prsty do černé hlíny, zatímco jeho tělo odpovídalo k zešílení pomalu, jak je tomu u člověka, kterého pronásledují fantomy noční můry. Avšak zcela zjevně ho nikdo nepronásledoval; byl totiž sám a živ, když Armington, obyvatel domku, otevřel na jeho slabé škrábání dveře.
Armington pomohl Birchovi do prázdné postele a poslal svého synka Edwina pro doktora Davise. Postižený muž byl zcela při vědomí, ale mluvil nesouvisle a jen mumlal cosi jako: "Ach, moje kotníky!", "Nech mě!" nebo "… zavřený v márnici." Pak přišel lékař se svým kufříkem, položil pacientovi několik stručných otázek a svlékl mu svrchní oděv, boty a ponožky. Zranění - oba kotníky byly kolem Achillovy šlachy hrozivě potrhané - jako by starého lékaře velice překvapila a téměř vyděsila. Jeho otázky byly čím dál naléhavější a ruce se mu třásly, když ošetřoval pohmožděné údy, a ovazoval je tak, jako by si přál, aby mu rány zmizely z očí co nejrychleji.
Jak se doktor Davis snažil vytáhnout ze zesláblého hrobníka každičkou podrobnost příšerného zážitku, stával se křížový výslech stále zlověstnějším, a jindy chladnokrevného lékaře jako by jímala posvátná hrůza. Podivné bylo, jak úzkostlivě vyzvídal, jestli si Birch byl jistý - naprosto jistý -, čí byla ta rakev nahoře, jak ji vybral, jak Fennerovu rakev ve tmě poznal a jak ji odlišil od její horší napodobeniny, ve které ležel zloduch Asaph Sawyer. Probořila by se Fennerova rakev tak snadno? Davis, starý vesnický praktik, samozřejmě na obou pohřbech byl a Fennera a Sawyera navštěvoval, když byli naposled nemocní. Při Sawyerově pohřbu ho také udivilo, jak může mstivý farmář rovně ležet v bedně vyrobené na míru maličkému Fennerovi.
Po plných dvou hodinách doktor Davis odešel s důrazným naléháním, aby Birch vždy trval na tom, že jeho zranění způsobily pouze hřebíky a trčící třísky. Koneckonců, dodal, co jiného by se dalo dokázat nebo čemu by se dalo věřit? Bude ale dobře, když o tom bude mluvit co nejméně a nedovolí jinému lékaři, aby se mu na zranění podíval. Birch dbal této rady do konce života a svůj příběh pověděl až mně, a když jsem spatřil jeho jizvy - tehdy již staré a zbělalé -, uznal jsem, že bylo moudré, když rady uposlechl. Zůstal nadále chromý, protože měl zhmožděné velké šlachy; myslím ale, že nejzhmožděnější byla jeho duše. Jeho myšlení, kdysi tak flegmatické a logické, bylo nenapravitelně rozvráceno, a člověka naplňovalo soucitem, když viděl jeho reakce na náhodné narážky jako "pátek", "hrobka", "rakev" a další slova ne tak zřetelně spojená s jeho zážitkem. Jeho poplašený kůň se vrátil domů, ale Birchovým zdivočelým smyslům se to nikdy nepodařilo. Změnil zaměstnání, ale cosi jej neustále pronásledovalo. Mohl to být prostě strach, a mohl to být strach smíšený s děsivými, opožděnými výčitkami pro krutosti, kterých se kdysi dopustil. Jeho pití samozřejmě jen umocňovalo to, co se snažil utišit.
Když tu noc doktor Davis od Birche odešel, vzal lucernu a vydal se do staré márnice. Měsíc svítil na poházené úlomky cihel a poničenou fasádu a závora u velkých dveří pod dotykem zvenčí ihned povolila. Doktor, dávno obrněný zkušenostmi z pitevny, vstoupil a rozhlédl se, potlačuje nevolnost duševní i tělesnou, kterou pohled i zápach vyvolávaly. Náhle hlasitě vykřikl a hned nato zalapal po dechu způsobem, který byl hroznější než křik. Pak se rozběhl zpátky do domku, porušil všechna pravidla svého povolání, pacienta chytil a třásl s ním, a jeho mrazivé překotné sípáni se vpalovalo do zmatených uší jako syčení vitriolu.
"Byla to Asaphova rakev, Birchi, přesně jak jsem si myslel! Vím, jaké měl zuby, v horní čelisti mu chyběl přední řezák - nikdy, pro Boha živého, neukazujte ta zranění! Tělo už bylo silně rozložené, ale nikdy jsem neviděl na žádném obličeji - bývalém obličeji - strašnější pomstychtivost! … Víte přece, že na odplatu nikdy nezapomněl - že zničil starého Raymonda třicet let po tom, co měli spor o hranice pozemků, že zašlápl štěně, které na něho předloni v srpnu zaštěkalo… Byl to vtělený ďábel, Birchi, a já věřím, že jeho posedlost po pomstě mohla zvítězit nad časem i nad smrtí! Bože, ta jeho zuřivost - nechtěl bych se stát jejím cílem!
Proč jste to udělal, Birchi? Byl to lotr a já vám nemám za zlé, že jste mu dal odloženou rakev, ale vy jste, zatraceně, vždycky zacházel příliš daleko! Na věcech se dá jistě šetřit, ale přece jste věděl, jak malý byl starý Fenner.
Do konce života nezapomenu na ten obrázek. Kopal jste pořádně, protože Asaphova rakev se ocitla až na zemi. Hlavu měl rozbitou, všechno bylo rozházené. Už jsem viděl leccos, ale tohle bylo příliš. Oko za oko! Nebesa, Birchi, dostal jste, co vám patří! Nad tou lebkou se mi obrátil žaludek, ale to druhé bylo horší - ty kotníky, které jste mu uřezal, aby se vešel do rakve po Mattu Fennerovi!"
Birch změnil v roce 1881 zaměstnání, a pokud mohl, nikdy o příhodě, která se mu stala, nemluvil. Stejně tak nikdy nepromluvil jeho starý lékař, doktor Davis, který zemřel už před lety. Všeobecně se mělo za to, že celé to utrpení a šok byly následkem nešťastného uklouznutí, kterým se Birch uvěznil na devět hodin v márnici hřbitova v Peck Valley, odkud se dostal jen za pomoci nešťastně volených a nevybíravých mechanických prostředků; tohle všechno byla nepochybně pravda, ale odehrály se tehdy ještě jiné, hrůznější věci, o kterých mi ten muž šeptával v opileckém deliriu, když se blížil jeho konec. Zpovídal se mi, protože jsem byl jeho lékařem a protože patrně cítil potřebu říct všechno někomu dalšímu, když doktor Davis zemřel. Byl starý mládenec, žádné příbuzné neměl.
Před rokem 1881 byl Birch vesnickým hrobníkem v Peck Valley. Byl hrubý a primitivní, jak už takoví chlapíci bývají. To, co jsem slyšel o jeho práci, by dnes znělo neuvěřitelně, aspoň pro městského člověka; dokonce i Peck Valley by se trochu otřáslo, kdyby vědělo o nenuceném chování mistra hrobaře, které se projevovalo například tím, že si přivlastňoval drahé rubáše, které stejně nebyly pod víkem rakve vidět, a úcta, se kterou se má mrtvé tělo upravovat a očím skryté údy přizpůsobovat dřevěným schránkám, ne vždy zahrnovala obzvláštní ohleduplnost. Bylo zjevné, že Birch je lhostejný, bezcitný a pro svou profesi se nehodí; myslím ale, že nebyl zlý člověk. Měl jenom drsnou povahu i úřad - byl bezstarostný, lajdácký pijan, jak dokazuje ona nehoda, které se mohl lehce vyhnout, a bez zrnka představivosti, která udržuje každého občana v rámci určitých mezí, jež diktuje vkus.
Těžko se rozhoduji, kde se pustit do Birchova příběhu, protože nejsem zkušený vypravěč. Myslím, že bych měl začít studeným prosincem roku 1880, kdy půda zmrzla a kopáči hrobů zjistili, že až do jara se hroby kopat nedají. Vesnice byla naštěstí malá a úmrtí nebylo mnoho, takže bylo možné všechny Birchovy svěřence dočasně umístit v jedné starodávné hrobce, která sloužila jako márnice. Hrobník v tom ledovém počasí zlhostejněl dvojnásob a zdálo se, že překoná sebe sama v nevšímavosti. Do té doby nikdy nestloukal rakve tak chatrné a ubohé, nikdy se tak okázale nevyhýbal opravě zrezivělého zámku u dveří márnice, které s nonšalantní bezstarostností otvíral i zavíral kopancem.
Nakonec přišlo jarní tání a pro devět tichých obětí zubaté, které čekaly v márnici, byly pracně připraveny hroby. Birch, i když se mu do převážení a pohřbívání těl nechtělo, začal plnit tento úkol jednoho nepříjemného dubnového rána; skončil ale už před polednem, protože se spustil liják, který, jak se zdálo, plašil jeho koně, takže Birch stačil uložit k věčnému spánku jen jedno tělo. Byl to Darius Peck, devadesátník, jehož hrob nebyl od márnice daleko. Birch se rozhodl, že druhý den začne s drobným starým Matthewem Fennerem, který měl hrob také blízko; ale nakonec práci odložil o tři dny a do práce se pustil až patnáctého, na Velký pátek. Nebyl pověrčivý a vůbec si nevšiml, co je za den; od té doby ale odmítal v nešťastný pátek dělat cokoli důležitého. Události toho večera dozajista George Birche změnily.
V pátek odpoledne, patnáctého dubna, se tedy Birch vydal k márnici s koněm a vozem, aby převezl tělo Matthewa Fennera. Později se přiznal, že nebyl úplně střízlivý; i když vskutku ohavně se začal opíjet až později, aby určité věci zapomněl. Tehdy se jenom trochu motal, dost na to, aby to vadilo jeho citlivému koni, který, zatímco Birch mizerně kočíroval vůz k márnici, celou dobu řehtal, hrabal kopyty a potřásal hlavou, daleko víc, než když ho naposledy soužil liják. Byl jasný den, ale zvedl se silný vítr; Birch byl rád, že se dostal do závětří, když předtím odemkl železné dveře a vstoupil do sklepem v úbočí kopce. Jiný by si ve vlhké, smrduté komnatě s osmi nedbale rozmístěnými rakvemi neliboval; ale Birch byl v té době naprosto necitelný a zajímalo ho jenom to, aby dostal správnou rakev do správného hrobu. Ještě nezapomněl, jaká vlna výčitek se zvedla, když příbuzní Hannah Bixbyové, kteří se přestěhovali do města a chtěli převézt její tělo na tamější hřbitov, našli pod jejím náhrobkem rakev soudce Capwella.
Uvnitř bylo šero, ale Birch měl dobrý zrak a nedal se splést rakví Asapha Sawyera, i když byla velmi podobná. Původně rakev udělal pro Matthewa Fennera, ale protože byla příliš odbytá a vetchá, odložil ji v záchvatu podivné sentimentality stranou, neboť si vzpomněl, jak laskavý a velkorysý k němu drobný stařík byl, když Birch před pěti roky přišel o všechny peníze. Vynaložil na starého Matta veškerou zručnost, jaké byl schopen, ale byl natolik spořivý, že odložený kousek nevyhazoval a využil ho, když Asaph Sawyer umřel na zlou horkost. Sawyera neměl nikdo rád a hodně se povídalo o jeho skoro nelidské mstivosti a houževnatosti, s jakou si pamatoval křivdy skutečné i domnělé. Birch vůči němu neměl žádné výčitky, když mu určil nedbale stlučenou rakev; nyní ji odstrčil stranou, aby se dostal k Fennerově schránce.
Právě ve chvíli, kdy rozeznal rakev starého Matta, vítr přibouchl dveře, a zanechal ho tak v šeru ještě hustším, než jaké v hrobce vládlo předtím. Úzký světlík propouštěl jen slaboučké paprsky a větrací komín vůbec žádné. Mohl tedy jenom bezbožně klít, když si mezi dlouhými bednami váhavě hledal cestu k závoře. Lomcoval v tom pohřebním přítmí rezivými petlicemi, bušil do železných plátů a divil se, proč jsou masivní dveře náhle tak vzpurné. V šeru si také začal uvědomovat, co se vlastně stalo, a dal se do křiku, jako by kůň venku mohl dělat něco jiného než řehtat nesoucitnou odpověď. Dlouho zanedbávaný zámek byl zjevně zlomený a lapil nedbalého hrobníka ve sklepení jako oběť jeho vlastní lehkomyslnosti.
To se muselo přihodit asi o půl čtvrté odpoledne. Birch, od přírody povahy flegmatické a praktické, dlouho nekřičel; namísto toho se tápavě vydal pro nějaké nástroje, které, jak si vzpomínal, viděl ležet v rohu márnice. Pochybuji, že se ho dotkla hrůznost a mimořádná zvláštnost postavení, ve kterém se nacházel, ale prostý fakt, že je uvězněn tak daleko od cest, kudy se za dne ubírají lidé, ho stačil důkladně rozrušit. Jeho práce byla žalostně přerušena, a pokud by náhoda nezavedla do jeho blízkosti nějakého tuláka, mohl být nucen zůstat zavřený celou noc nebo i déle. Birch brzy našel hromádku nástrojů, vybral si kladivo a dláto a vrátil se přes rakve ke dveřím. Vzduch uvnitř začal být nepříjemný, ale takovým podrobnostem nevěnoval žádnou pozornost. Lopotil se, napůl podle hmatu, s těžkým zrezavělým kovem zámku. Co by jen dal za svítilnu nebo kus svíčky; ale protože nic takového neměl, mořil se po paměti, jak nejlépe dovedl.
Když pochopil, že nad západkou nezvítězí, aspoň ne s tak ubohými nástroji a v takové tmě, poohlédl se Birch po dalších možnostech úniku. Hrobka byla vykopána do úbočí kopce a úzký větrací komín procházel několika metry půdy, takže o tomto směru se uvažovat nedalo. Ale nade dveřmi se ve výšce rýsovala štěrbina světlíku a cihlová fasáda, kterou procházel, slibovala, že se nechá pilným úsilím rozšířit; jeho oči se k otvoru dlouho upíraly, zatímco mozek týral usilovným pátráním, jak do výšky dosáhnout. V hrobce nebylo nic, co by nahradilo žebřík, a výklenky na rakve vzadu a po stranách, které se Birch málokdy obtěžoval použít, neumožňovaly nad dveře dosáhnout. Jako možné stupně schodiště zůstaly jen samotné rakve, a jakmile ho tohle napadlo, ihned uvažoval, jak nejlépe je uspořádat. Tři výšky rakve, počítal, mu dovolí dosáhnout ke světlíku; ale lepší to bude se čtyřmi. Bedny byly rovné a mohly se naskládat na sebe jako kvádry; začal tedy počítat, jak nejstabilněji postavit těch osm, aby vznikly čtyři stupně. Při svých plánech mohl jen litovat, že dílce zamýšleného schodiště nevyrobil pevnější. O tom, jestli měl dost představivosti na to, aby si také přál, aby byly prázdné, se dá silně pochybovat.
Nakonec se rozhodl, že tři položí jako základy souběžně se zdí, na dvě z nich umístí další dvě a nahoru jedinou, která bude sloužit jako podklad. Po takhle uspořádaných rakvích se dalo vylézt s minimálním nebezpečím a dosáhnout požadované výše. Ještě lepší však by bylo, kdyby použil na základy jenom dvě bedny a jednu by si nechal až nahoru, až se bude doopravdy snažit vylézt ven, protože potom bude muset být ještě výš. A tak se vězeň v šeru lopotil, s pramalou úctou zdvíhal lhostejné pozůstatky smrtelníků a jeho miniaturní babylónská věž stupeň po stupni rostla. Některé rakve začaly při takovém zacházení praskat, a tak si naplánoval, že nahoru si nechá poctivě stlučenou rakev malého Matthewa Fennera, aby měl pod nohama co nejjistější oporu. V pološeru se spoléhal spíše na hmat, když vybíral tu pravou, a skutečně na ni přišel skoro náhodou, protože ji předtím chybně umístil do třetí vrstvy; vklouzla mu do rukou, jako by ji někdo postrčil.
Nakonec věž dokončil a poté, co svým bolavým rukám dopřál odpočinku ve chvilce, kdy si sedl na prvý stupeň pochmurné stavby, opatrně i s nástroji vystoupil nahoru a ve výšce prsou se ocitl u úzkého světlíku. Okraje otvoru byly celé z cihel a zdálo se, že nic nebrání tomu, aby za chvíli vydlabal dostatečný otvor, kterým by se protáhl. Když se ozvaly první údery kladiva, kůň venku táhle zařehtal tónem, který mohl být jak povzbudivý, tak posměvačný. Obojí bylo na místě, protože namáhavost snadno vyhlížející práce byla vskutku sardonickým komentářem smrtelných nadějí a proměnila se v úkol, jehož provedení si zasluhovalo veškerá možná povzbuzení.
Padající soumrak zastihl Birche v plné práci. Pracoval nyní z větší částí po hmatu, protože připluvší mraky zakryly měsíc; a i když teď pokračoval pomalu, síly mu dodávalo vědomí, že otvor se po stranách i dole podstatně rozšířil. Byl si jistý, že kolem půlnoci bude venku; bylo pro něj ovšem charakteristické, že z této myšlenky nevyvodil žádné děsivé závěry. Tíživá vidina času, místa a společnosti pod jeho nohama ho neznepokojovala, a tak soustředěně štípal kamenné zdivo, klel, když mu odštěpek vlétl do tváře, a smál se, když jeden doletí až na stále neklidnějšího koně, který hrabal kopyty pod cypřišem. Po čase se zdálo, že díra je dost velká, takže se chvílemi pokoušel nasoukat do ní tělo a posunoval se sem a tam, až rakve pod ním skřípaly a praskaly. Zjistil, že nebude muset pokládat nahoru další bednu, protože otvor byl teď v přesně takové výšce, aby se dal použít, jakmile to bude možné.
Musela už být půlnoc, když se Birch konečně rozhodl, že se světlíkem protáhne. Unavený a upocený, přestože často odpočíval, sestoupil na podlahu a sedl si na chvilku na spodní bednu, aby sebral sílu k tomu, až se konečně bude soukat ven a seskočí na zem. Hladový kůň znovu a znovu, skoro zlověstně řehtal a Birch si malátně přál, aby přestal. Zvláštní bylo, že skutečnost, že konečně vyvázne, ho nijak nevzrušovala, a skoro se toho výkonu bál, protože jeho tělo již mělo zavalité tvary počínajícího středního věku. Když znovu vylézal na rozviklané rakve, pronikavě si uvědomoval, jak je těžký; zejména když vystoupil na tu nejvyšší a slyšel stále ostřejší praskot, který prozrazoval, že se štěpí celá prkna. Zdálo se, že jeho plán se obrátí vniveč, když si pod nohy vybral nejpevnější rakev; neboť sotva se na ní znovu plnou vahou ocitl, práchnivějící víko povolilo a on se propadl o dvě stopy níže na cosi, co se ani on neodvažoval si představit. Čekajícího koně ten zvuk, nebo zápach, který se vyvalil do ovzduší, zdivočil a zvíře vydalo šílený skřek, splašeně vyrazilo do noci a vůz za ním bláznivě poskakoval.
Birch se v té příšerné situaci ocitl příliš nízko pod otvorem, než aby se jím mohl bez nesnází vyškrábat, ale napjal všechny síly, aby se o to pokusil. Chytil se pevně okrajů otvoru a přitahoval se vzhůru, když tu si povšiml, že ho cosi podivně zadržuje, jako by ho chytilo za oba kotníky. V příští chvíli poprvé této noci poznal hrůzu; neboť ať sebou zmítal jak chtěl, nemohl se osvobodit z nepochopitelného sevření, které drželo jeho nohy v neúprosném zajetí. Do lýtek mu vystřelila strašlivá bolest, kterou jako by působila krutá poranění, a jeho mysl se proměnila ve vír strachu smíšeného s neústupným materialismem, který napovídal, že to jsou třísky, uvolněné hřebíky nebo něco jiného, co může způsobit praskající dřevěná bedna. Možná křičel. V každém případě kopal a instinktivně, divoce se zmítal, zatímco jeho vědomí bylo téměř zatemněno polovičními mdlobami.
Pudově se prodral světlíkem ven, a poté co dopadl na vlhkou zem, se plazil pořád pryč. Vypadalo to, že nemůže chodit, a vykukující měsíc musel být svědkem hrozné scény, když Birch táhl své krvácející kotníky do hrobařského domku a v bezhlavém spěchu zatínal prsty do černé hlíny, zatímco jeho tělo odpovídalo k zešílení pomalu, jak je tomu u člověka, kterého pronásledují fantomy noční můry. Avšak zcela zjevně ho nikdo nepronásledoval; byl totiž sám a živ, když Armington, obyvatel domku, otevřel na jeho slabé škrábání dveře.
Armington pomohl Birchovi do prázdné postele a poslal svého synka Edwina pro doktora Davise. Postižený muž byl zcela při vědomí, ale mluvil nesouvisle a jen mumlal cosi jako: "Ach, moje kotníky!", "Nech mě!" nebo "… zavřený v márnici." Pak přišel lékař se svým kufříkem, položil pacientovi několik stručných otázek a svlékl mu svrchní oděv, boty a ponožky. Zranění - oba kotníky byly kolem Achillovy šlachy hrozivě potrhané - jako by starého lékaře velice překvapila a téměř vyděsila. Jeho otázky byly čím dál naléhavější a ruce se mu třásly, když ošetřoval pohmožděné údy, a ovazoval je tak, jako by si přál, aby mu rány zmizely z očí co nejrychleji.
Jak se doktor Davis snažil vytáhnout ze zesláblého hrobníka každičkou podrobnost příšerného zážitku, stával se křížový výslech stále zlověstnějším, a jindy chladnokrevného lékaře jako by jímala posvátná hrůza. Podivné bylo, jak úzkostlivě vyzvídal, jestli si Birch byl jistý - naprosto jistý -, čí byla ta rakev nahoře, jak ji vybral, jak Fennerovu rakev ve tmě poznal a jak ji odlišil od její horší napodobeniny, ve které ležel zloduch Asaph Sawyer. Probořila by se Fennerova rakev tak snadno? Davis, starý vesnický praktik, samozřejmě na obou pohřbech byl a Fennera a Sawyera navštěvoval, když byli naposled nemocní. Při Sawyerově pohřbu ho také udivilo, jak může mstivý farmář rovně ležet v bedně vyrobené na míru maličkému Fennerovi.
Po plných dvou hodinách doktor Davis odešel s důrazným naléháním, aby Birch vždy trval na tom, že jeho zranění způsobily pouze hřebíky a trčící třísky. Koneckonců, dodal, co jiného by se dalo dokázat nebo čemu by se dalo věřit? Bude ale dobře, když o tom bude mluvit co nejméně a nedovolí jinému lékaři, aby se mu na zranění podíval. Birch dbal této rady do konce života a svůj příběh pověděl až mně, a když jsem spatřil jeho jizvy - tehdy již staré a zbělalé -, uznal jsem, že bylo moudré, když rady uposlechl. Zůstal nadále chromý, protože měl zhmožděné velké šlachy; myslím ale, že nejzhmožděnější byla jeho duše. Jeho myšlení, kdysi tak flegmatické a logické, bylo nenapravitelně rozvráceno, a člověka naplňovalo soucitem, když viděl jeho reakce na náhodné narážky jako "pátek", "hrobka", "rakev" a další slova ne tak zřetelně spojená s jeho zážitkem. Jeho poplašený kůň se vrátil domů, ale Birchovým zdivočelým smyslům se to nikdy nepodařilo. Změnil zaměstnání, ale cosi jej neustále pronásledovalo. Mohl to být prostě strach, a mohl to být strach smíšený s děsivými, opožděnými výčitkami pro krutosti, kterých se kdysi dopustil. Jeho pití samozřejmě jen umocňovalo to, co se snažil utišit.
Když tu noc doktor Davis od Birche odešel, vzal lucernu a vydal se do staré márnice. Měsíc svítil na poházené úlomky cihel a poničenou fasádu a závora u velkých dveří pod dotykem zvenčí ihned povolila. Doktor, dávno obrněný zkušenostmi z pitevny, vstoupil a rozhlédl se, potlačuje nevolnost duševní i tělesnou, kterou pohled i zápach vyvolávaly. Náhle hlasitě vykřikl a hned nato zalapal po dechu způsobem, který byl hroznější než křik. Pak se rozběhl zpátky do domku, porušil všechna pravidla svého povolání, pacienta chytil a třásl s ním, a jeho mrazivé překotné sípáni se vpalovalo do zmatených uší jako syčení vitriolu.
"Byla to Asaphova rakev, Birchi, přesně jak jsem si myslel! Vím, jaké měl zuby, v horní čelisti mu chyběl přední řezák - nikdy, pro Boha živého, neukazujte ta zranění! Tělo už bylo silně rozložené, ale nikdy jsem neviděl na žádném obličeji - bývalém obličeji - strašnější pomstychtivost! … Víte přece, že na odplatu nikdy nezapomněl - že zničil starého Raymonda třicet let po tom, co měli spor o hranice pozemků, že zašlápl štěně, které na něho předloni v srpnu zaštěkalo… Byl to vtělený ďábel, Birchi, a já věřím, že jeho posedlost po pomstě mohla zvítězit nad časem i nad smrtí! Bože, ta jeho zuřivost - nechtěl bych se stát jejím cílem!
Proč jste to udělal, Birchi? Byl to lotr a já vám nemám za zlé, že jste mu dal odloženou rakev, ale vy jste, zatraceně, vždycky zacházel příliš daleko! Na věcech se dá jistě šetřit, ale přece jste věděl, jak malý byl starý Fenner.
Do konce života nezapomenu na ten obrázek. Kopal jste pořádně, protože Asaphova rakev se ocitla až na zemi. Hlavu měl rozbitou, všechno bylo rozházené. Už jsem viděl leccos, ale tohle bylo příliš. Oko za oko! Nebesa, Birchi, dostal jste, co vám patří! Nad tou lebkou se mi obrátil žaludek, ale to druhé bylo horší - ty kotníky, které jste mu uřezal, aby se vešel do rakve po Mattu Fennerovi!"
V kryptě
(In the Vault)
H.P. Lovecraft