Znovu vám říkám, pánové, že vaše vyšetřování je zbytečné. Jestli chcete, můžete mě držet ve vazbě navěky, můžete mě uvěznit nebo popravit, jestliže potřebujete oběť, kterou byste uchlácholili svou iluzi spravedlnosti, ale já vám skutečně nemohu říci více, než jsem již řekl. Naprosto otevřeně jsem vám vypověděl vše, co si pamatuji. Nic jsem nezměnil a nezamlčel, a jestliže některé věci přesto zůstávají mlhavé, je to díky temnému mraku, který zastínil moji mysl, díky tomu oblaku neurčité hrůzy, který zastřel mou paměť.
Ještě jednou opakuji, že nevím, co se stalo s Harleyem Warrenem, i když si myslím, nebo alespoň doufám, že odpočívá v klidu a zapomnění, jestli něco tak požehnaného vůbec existuje. Je pravda, že jsem během posledních pěti let byl jeho nejbližším přítelem a že jsem se částečně podílel i na jeho výzkumech věcí neznámých. Nepopírám, i když má paměť je nejistá a nepřesná, že nás váš svědek mohl oné hrozné noci vidět jít po gainsvillské silnici asi o půl dvanácté směrem k Velkému cypřišovému močálu. Potvrdím vám dokonce, že jsme skutečně nesli elektrické svítilny, rýče a podivnou cívku drátu s připojeným přístrojem, poněvadž tyto věci sehrály důležitou roli v hrůzné scéně, která jediná zůstala vypálena v mé otřesené paměti. Co ale následovalo po ní, a proč a jak jsem se ocitl sám a v bezvědomí na okraji močálu, kde mě našli další den ráno, o tom skutečně nevím nic kromě toho, co jsem vám tu už několikrát opakoval. Tvrdíte, že v močále nebo jeho blízkosti není nic, co by odpovídalo popisu místa oné hrůzné události; a mně nezbývá než opakovat, že nevím nic víc než to, co jsem viděl. Přelud či noční můra? Snad. Vroucně doufám, že to jsou jen přeludy a noční můry, ale je to to jediné, nač si vzpomínám, že se stalo během těch několika hodin hrůzy a šoku, které následovaly poté, co jsme se vzdálili od lidí. A proč se Harley Warren nevrátil, to může říci jen on nebo jeho stín, nebo cosi nepojmenovatelného, co prostě nemohu popsat.
Jak jsem již řekl, věděl jsem o tajemných studiích Harleye Warrena a do jisté míry jsem s ním spolupracoval. Věděl jsem i o jeho sbírce podivných a vzácných knih pojednávajících o věcech zapovězených a četl jsem ty, které byly napsány v jazycích pro mne srozumitelných; avšak většina knih byla v jazycích, kterým jsem nerozuměl. Myslím, že hlavně v arabštině; a ta ďáblem inspirovaná kniha, která nás přivedla až k tomuto konci a kterou Warren odnesl v kapse s sebou z tohoto světa, byla napsána písmeny, jaká jsem nikdy nikde neviděl. Warren mi vlastně neřekl, co bylo v knize napsáno. Co se týče povahy našich studií, není snad ani nutné, abych opakoval, že jsem v posledku už přesně nechápal, oč jde. Zdá se mi to docela milosrdné, poněvadž to byla studia hrůzná, a já se jich účastnil puzen spíš nepřekonatelnou zvědavostí než skutečným zájmem. Warren vždy dominoval, někdy jsem se ho i bál. Pamatuji si, jak mě mrazilo při pohledu do jeho tváře, když mi před tou hroznou událostí překotně vysvětloval své dohady o tom, proč se některé mrtvoly nikdy nerozloží a naopak dokonale zachovalé odpočívají ve svých hrobech tisíce let. Nyní se ho už nebojím; musel zažít hrůzy, které si já ani nedokážu představit. Nyní se bojím o něj.
Ještě jednou opakuji, že nemám přesnou představu o tom, jaký cíl jsme tu noc sledovali. Jistě to mělo mnoho společného s knihou, kterou s sebou Warren nesl - tou prastarou knihou psanou nerozluštitelným písmem. Warren ji obdržel asi měsíc předtím z Indie, ale mohu vám odpřísáhnout, že skutečně nevím, co jsme tu noc chtěli nalézt. Váš svědek říká, že nás viděl půl hodiny před půlnocí jít přes gainsvillskou silnici směrem k Velkému cypřišovému močálu. Je to asi pravda, i když si to přesně nepamatuji. Scéna, jejíž obraz se mi doslova vryl do vědomí, se musela odehrát dlouho po půlnoci, poněvadž srpek ustupujícího měsíce na zaraženém nebi byl již velmi vysoko.
Byli jsme na starém hřbitově; až jsem se zachvěl při pohledu na všechny ty připomínky nekonečně dávných časů. Hřbitov se nacházel v hluboké, zavlhlé proláklině zarostlé vysokou trávou, mechem a podivným plazivým býlím, plné neurčitého zápachu, který si moje mdlá fantazie absurdně spojovala s představou hnijícího kamene. Na každém kroku jsme potkávali známky opuštěnosti a rozkladu a trochu mne strašila představa, že Warren a já jsme první dvě lidské bytosti, které pronikly do mrtvého ticha staletí. Nad okrajem prolákliny zářil v nezdravých parách srpek ustupujícího měsíce, v jehož mdlém, mihotavém světle jsem uviděl hrozivou řadu prastarých desek, uren a štítů hrobek, vše rozpadlé, provlhlé, porostlé mechem a částečně ukryté pod hustým porostem nezdravé vegetace.
Svou skutečnou přítomnost v této hrůzné nekropoli jsem si uvědomil, až když jsme se s Warrenem zastavili u těžko rozeznatelného obrysu hrobu a shodili náklad, který jsme s sebou podle všeho přinesli. Až v souvislosti s touto chvílí si nyní vzpomínám, že jsem nesl elektrickou svítilnu a dva rýče a můj přítel byl vybaven podobnou svítilnou a přenosnou telefonní soupravou. Nevyměnili jsme mezi sebou ani slovo, místo a náš cíl nám byly zřejmě známy. Chopili jsme se rýčů a bez dalšího zdržování jsme začali odstraňovat trávu, plevel a naplavenou hlínu z ploché, prastaré umrlčí komory. Odhalili jsme vlastní povrch, skládající se ze tří velikých žulových desek, kousek jsme poodstoupili a přehlíželi takto odhalenou scénu. Zdálo se mi, že Warren o něčem usilovně přemýšlí. Pak se k hrobce vrátil a pomocí rýče se pokoušel vypáčit desku ležící nejblíže kamennému zbytku, který kdysi mohl být pomníkem. Po chvíli bezvýsledného snažení mě pokynem ruky přivolal na pomoc. Spojenými silami jsme kámen uvolnili a odvalili stranou.
Odvalením desky se otevřel černý otvor, z něhož se vyvalil oblak miazmatických plynů tak odporných, že jsme v hrůze ustoupili zpět. Po chvíli jsme však k jámě přistoupili znovu; zápach už nebyl tak nesnesitelný. Paprsky našich svítilen dopadly na vrchol kamenného schodiště pokapaného odpornou jíchou, vytékající snad z nitra země, a stěny podél schodů byly vlhké a potažené ledkem. A tehdy, jak si vzpomínám, jsme spolu poprvé promluvili. Warren začal zeširoka svým měkkým hlasem, zcela nepoznamenaným hrůzou, jež nás obklopovala:
"Je mi to líto, ale musím vás požádat, abyste zůstal na povrchu," řekl. "Byl by to hřích, nechat jít tam dolů někoho, jehož nervová soustava je tak křehká jako vaše. Z toho, co jste četl nebo co jsem vám říkal, si nedokážete představit věci, které tam dole uvidím, a co tam budu dělat. Chápejte, je to ďábelská věc. Pochybuji, že by ji někdo, kdo nebyl předem zocelen, mohl vůbec spatřit a nezešílet. Nechci vás urazit, bůh ví, že bych vás vzal radši s sebou; ale mám v tomto smyslu určitou zodpovědnost, a nemohu přece vléct uzlíček nervů, jako jste vy, vstříc smrti nebo šílenství. Věřte mi, tu věc si prostě nedokážete představit! Ale slibuji vám, že vás budu po telefonu informovat o každém svém pohybu - vidíte přece, že mám drátu dost až do středu země a zpátky."
Mám ta chladně pronesená slova stále v živé paměti a stále si pamatuji, jak jsem mu odporoval. Byl jsem přesvědčen, že je mou povinností doprovázet svého přítele do hlubin hrobu, ale on zůstal neoblomný. V jedné chvíli dokonce hrozil ukončením celé expedice, když budu na svém požadavku trvat. To rozhodlo, poněvadž pouze on znal klíč ke všem záhadám. Toto vše si pamatuji, i když už nevím, jakou to věc jsme vlastně hledali. Poté co jsem nakonec neochotně souhlasil, Warren uchopil cívku s drátem a nastavil oba přístroje. Na jeho pokyn jsem si vzal jeden z nich a usedl jsem na vybledlý náhrobek poblíž nově otevřeného vstupu. Potom mi potřásl rukou, přehodil si cívku s drátem přes rameno a zmizel v nitru nepopsatelné umrlčí komory.
Ještě minutu jsem viděl záři jeho svítilny a slyšel šustot drátu, který za sebou pokládal, ale záře rázem zmizela jakoby za ohybem kamenného schodiště, a také zvuky umlkly. Byl jsem sám, avšak stále svázán s hlubinami magickými dráty, jejichž zelená izolace se leskla v mdlých paprscích ubývajícího měsíce.
Ve světle elektrické svítilny jsem se neustále díval na hodinky a s horečnatou úzkostí jsem tiskl k uchu sluchátko telefonu, avšak více než čtvrt hodiny nebylo slyšet nic. Potom se v aparátu ozvalo slabé klapnutí a já napjatým hlasem zavolal do mluvítka jméno svého přítele. I když jsem byl pln očekávání, slova vycházející z hloubi tajemného hrobu mne stejně překvapila, neboť nikdy předtím jsem Warrena neslyšel mluvit tak vyděšeně. Před malou chvíli mne chladnokrevně opustil, a nyní zněl jeho roztřesený šepot hrozivěji než nejhlasitější křik:
"Bože! Kdybyste teď viděl to, co já!"
Nebyl jsem s to mu odpovědět. Oněmělý jsem pouze čekal, co bude dál, a pak se mrazivý hlas ozval znovu:
"Cartere, to je příšerné - obludné - neuvěřitelné!"
Tentokrát mne hlas nezradil a překotně jsem spustil do mluvítka celou záplavu otázek. Předěšen jsem opakoval pořád dokola:
"Warrene, co to je? Co to je?"
Hlas mého přítele se ozval ještě jednou, stále zaškrcený strachem a nyní zjevně prosycený zoufalstvím:
"To vám nemohu říct, Cartere, je to úplně nepředstavitelné. To prostě nemohu říct! Žádný člověk by nemohl žít a přitom o tom vědět. Bože můj, to jsem neviděl ani v nejdivočejším snu!"
A opět ticho, do něhož se prodral příval mých vyděšených otázek. Pak se ozval hysterický a zděšený Warrenův hlas znovu:
"Cartere, pro lásku boží, vraťte tu desku zpět a utečte, dokud můžete. Rychle! Nechtě všeho a prchejte, je to vaše jediná šance! Udělejte, co vám říkám, a na nic se neptejte!"
Slyšel jsem, co mi říká, ale to jediné, čeho jsem byl schopen, bylo nepříčetně opakovat svoje otázky. Kolem mne hroby a stíny a temnota, pode mnou nebezpečí přesahující hranice lidského chápání. Ale můj přítel byl ve větším nebezpečí než já, a přes veškeré zděšení jsem cítil neurčitou lítost, že si myslí, že bych ho mohl v takovéto situaci opustit. Další zacvakání přístroje a po chvíli zoufalý Warrenův křik:
"Vypadněte, práskněte do bot, prokristapána, vraťte tu desku zpátky a upalujte!"
Klukovské výrazy, kterých můj zjevně otřesený druh použil, mne probudily z nemohoucnosti. Rázem jsem dospěl k rozhodnutí, které jsem vzápětí zakřičel do telefonu: "Držte se, Warrene! Jdu dolů!" Avšak v odpověď na tento návrh se ozval výkřik čirého zoufalství:
"Ne! Copak nechápete? Je pozdě! Je to moje chyba. Vraťte tu desku zpět a utečte! Teď už mi nemůžete pomoci, nikdo už mi nepomůže!"
Jeho tón se opět změnil, jako by změkl v zoufalé rezignaci. Avšak stále v něm zůstávala úzkost o můj osud. "Rychle - než bude pozdě!"
Snažil jsem se nedbat toho, co říká, snažil jsem se překonat děs, který mne paralyzoval, a splnit svůj slib vrhnout se dolů příteli na pomoc. Ale zašeptání, které se ozvalo vzápětí, mne zastihlo v netečné strnulosti, spoutaného řetězy absolutní hrůzy.
"Cartere - spěchejte! Nemá to cenu - musíte jít - lépe jeden než dva - desku - desku!"
Pauza, pak cvaknutí a slabý Warrenův hlas:
"Už je skoro pozdě - nedělejte to horší, než to je - zataraste to prokleté schodiště a zachraňte si život - ztrácíte čas - sbohem, Cartere - už se nikdy neuvidíme."
Zde se Warrenův šepot náhle změnil v křik a ten postupně přerůstal v jek prosycený prastarým děsem:
"Prokletí zplozenci pekel - jsou jich legie - můj bože! Prchejte! Upalujte! UPALUJTE!"
A potom ticho. Nevím, snad uběhly nekonečné věky, zatímco já tam otupěle seděl a šeptal, mumlal, volal a ječel do telefonu. Pořád dokola po celou tu nekonečně dlouhou dobu jsem šeptal, mumlal, volal, křičel a řval: "Warrene! Warrene! Odpovězte, jste tam? Jste tam?"
A pak přišla ta nejhorší hrůza, neuvěřitelná, nemyslitelná věc, která se vzpírá popisu. Jak jsem řekl, zdálo se mi, že od chvíle, kdy dozněl poslední Warrenův výkřik zoufalého varování, uběhly celé věky a hrůzné ticho narušovala jen má vlastní úpěnlivá slova. Avšak po chvíli to ve sluchátku opět zacvakalo. Napjal jsem sluch. Znovu jsem zavolal: "Warrene, jste tam?" To, co jsem uslyšel v odpověď, zahalilo mou mysl temnotou. Pánové, ani se nechci pokoušet věc vysvětlit, ten hlas, bylo by marné ho detailně popisovat, poněvadž už první slova mne zbavila vědomí, a toto zatmění mysli trvalo až do mého procitnutí v nemocnici. Mám snad říkat, že ten hlas byl hluboký, dutý, rozplizlý, vzdálený, nezemský, nelidský, nehmotný? Co mám říct? Byl to konec mé zkušenosti, konec mého příběhu. Slyšel jsem ho a nic víc nevím. Slyšel jsem ho, sedě na neznámém hřbitově v proláklině mezi rozpadajícími se náhrobky, propadlými hroby zarostlými pýrem v oblacích miazmatických par, slyšel jsem ho z nejvnitrnějších hlubin oné otevřené hrobky, zatímco kolem prokletého srpku měsíce tančily beztvaré stíny mrtvolné morbidity.
A toto mi řekl:
"Ty blázne, Warren je MRTVÝ!"
Ještě jednou opakuji, že nevím, co se stalo s Harleyem Warrenem, i když si myslím, nebo alespoň doufám, že odpočívá v klidu a zapomnění, jestli něco tak požehnaného vůbec existuje. Je pravda, že jsem během posledních pěti let byl jeho nejbližším přítelem a že jsem se částečně podílel i na jeho výzkumech věcí neznámých. Nepopírám, i když má paměť je nejistá a nepřesná, že nás váš svědek mohl oné hrozné noci vidět jít po gainsvillské silnici asi o půl dvanácté směrem k Velkému cypřišovému močálu. Potvrdím vám dokonce, že jsme skutečně nesli elektrické svítilny, rýče a podivnou cívku drátu s připojeným přístrojem, poněvadž tyto věci sehrály důležitou roli v hrůzné scéně, která jediná zůstala vypálena v mé otřesené paměti. Co ale následovalo po ní, a proč a jak jsem se ocitl sám a v bezvědomí na okraji močálu, kde mě našli další den ráno, o tom skutečně nevím nic kromě toho, co jsem vám tu už několikrát opakoval. Tvrdíte, že v močále nebo jeho blízkosti není nic, co by odpovídalo popisu místa oné hrůzné události; a mně nezbývá než opakovat, že nevím nic víc než to, co jsem viděl. Přelud či noční můra? Snad. Vroucně doufám, že to jsou jen přeludy a noční můry, ale je to to jediné, nač si vzpomínám, že se stalo během těch několika hodin hrůzy a šoku, které následovaly poté, co jsme se vzdálili od lidí. A proč se Harley Warren nevrátil, to může říci jen on nebo jeho stín, nebo cosi nepojmenovatelného, co prostě nemohu popsat.
Jak jsem již řekl, věděl jsem o tajemných studiích Harleye Warrena a do jisté míry jsem s ním spolupracoval. Věděl jsem i o jeho sbírce podivných a vzácných knih pojednávajících o věcech zapovězených a četl jsem ty, které byly napsány v jazycích pro mne srozumitelných; avšak většina knih byla v jazycích, kterým jsem nerozuměl. Myslím, že hlavně v arabštině; a ta ďáblem inspirovaná kniha, která nás přivedla až k tomuto konci a kterou Warren odnesl v kapse s sebou z tohoto světa, byla napsána písmeny, jaká jsem nikdy nikde neviděl. Warren mi vlastně neřekl, co bylo v knize napsáno. Co se týče povahy našich studií, není snad ani nutné, abych opakoval, že jsem v posledku už přesně nechápal, oč jde. Zdá se mi to docela milosrdné, poněvadž to byla studia hrůzná, a já se jich účastnil puzen spíš nepřekonatelnou zvědavostí než skutečným zájmem. Warren vždy dominoval, někdy jsem se ho i bál. Pamatuji si, jak mě mrazilo při pohledu do jeho tváře, když mi před tou hroznou událostí překotně vysvětloval své dohady o tom, proč se některé mrtvoly nikdy nerozloží a naopak dokonale zachovalé odpočívají ve svých hrobech tisíce let. Nyní se ho už nebojím; musel zažít hrůzy, které si já ani nedokážu představit. Nyní se bojím o něj.
Ještě jednou opakuji, že nemám přesnou představu o tom, jaký cíl jsme tu noc sledovali. Jistě to mělo mnoho společného s knihou, kterou s sebou Warren nesl - tou prastarou knihou psanou nerozluštitelným písmem. Warren ji obdržel asi měsíc předtím z Indie, ale mohu vám odpřísáhnout, že skutečně nevím, co jsme tu noc chtěli nalézt. Váš svědek říká, že nás viděl půl hodiny před půlnocí jít přes gainsvillskou silnici směrem k Velkému cypřišovému močálu. Je to asi pravda, i když si to přesně nepamatuji. Scéna, jejíž obraz se mi doslova vryl do vědomí, se musela odehrát dlouho po půlnoci, poněvadž srpek ustupujícího měsíce na zaraženém nebi byl již velmi vysoko.
Byli jsme na starém hřbitově; až jsem se zachvěl při pohledu na všechny ty připomínky nekonečně dávných časů. Hřbitov se nacházel v hluboké, zavlhlé proláklině zarostlé vysokou trávou, mechem a podivným plazivým býlím, plné neurčitého zápachu, který si moje mdlá fantazie absurdně spojovala s představou hnijícího kamene. Na každém kroku jsme potkávali známky opuštěnosti a rozkladu a trochu mne strašila představa, že Warren a já jsme první dvě lidské bytosti, které pronikly do mrtvého ticha staletí. Nad okrajem prolákliny zářil v nezdravých parách srpek ustupujícího měsíce, v jehož mdlém, mihotavém světle jsem uviděl hrozivou řadu prastarých desek, uren a štítů hrobek, vše rozpadlé, provlhlé, porostlé mechem a částečně ukryté pod hustým porostem nezdravé vegetace.
Svou skutečnou přítomnost v této hrůzné nekropoli jsem si uvědomil, až když jsme se s Warrenem zastavili u těžko rozeznatelného obrysu hrobu a shodili náklad, který jsme s sebou podle všeho přinesli. Až v souvislosti s touto chvílí si nyní vzpomínám, že jsem nesl elektrickou svítilnu a dva rýče a můj přítel byl vybaven podobnou svítilnou a přenosnou telefonní soupravou. Nevyměnili jsme mezi sebou ani slovo, místo a náš cíl nám byly zřejmě známy. Chopili jsme se rýčů a bez dalšího zdržování jsme začali odstraňovat trávu, plevel a naplavenou hlínu z ploché, prastaré umrlčí komory. Odhalili jsme vlastní povrch, skládající se ze tří velikých žulových desek, kousek jsme poodstoupili a přehlíželi takto odhalenou scénu. Zdálo se mi, že Warren o něčem usilovně přemýšlí. Pak se k hrobce vrátil a pomocí rýče se pokoušel vypáčit desku ležící nejblíže kamennému zbytku, který kdysi mohl být pomníkem. Po chvíli bezvýsledného snažení mě pokynem ruky přivolal na pomoc. Spojenými silami jsme kámen uvolnili a odvalili stranou.
Odvalením desky se otevřel černý otvor, z něhož se vyvalil oblak miazmatických plynů tak odporných, že jsme v hrůze ustoupili zpět. Po chvíli jsme však k jámě přistoupili znovu; zápach už nebyl tak nesnesitelný. Paprsky našich svítilen dopadly na vrchol kamenného schodiště pokapaného odpornou jíchou, vytékající snad z nitra země, a stěny podél schodů byly vlhké a potažené ledkem. A tehdy, jak si vzpomínám, jsme spolu poprvé promluvili. Warren začal zeširoka svým měkkým hlasem, zcela nepoznamenaným hrůzou, jež nás obklopovala:
"Je mi to líto, ale musím vás požádat, abyste zůstal na povrchu," řekl. "Byl by to hřích, nechat jít tam dolů někoho, jehož nervová soustava je tak křehká jako vaše. Z toho, co jste četl nebo co jsem vám říkal, si nedokážete představit věci, které tam dole uvidím, a co tam budu dělat. Chápejte, je to ďábelská věc. Pochybuji, že by ji někdo, kdo nebyl předem zocelen, mohl vůbec spatřit a nezešílet. Nechci vás urazit, bůh ví, že bych vás vzal radši s sebou; ale mám v tomto smyslu určitou zodpovědnost, a nemohu přece vléct uzlíček nervů, jako jste vy, vstříc smrti nebo šílenství. Věřte mi, tu věc si prostě nedokážete představit! Ale slibuji vám, že vás budu po telefonu informovat o každém svém pohybu - vidíte přece, že mám drátu dost až do středu země a zpátky."
Mám ta chladně pronesená slova stále v živé paměti a stále si pamatuji, jak jsem mu odporoval. Byl jsem přesvědčen, že je mou povinností doprovázet svého přítele do hlubin hrobu, ale on zůstal neoblomný. V jedné chvíli dokonce hrozil ukončením celé expedice, když budu na svém požadavku trvat. To rozhodlo, poněvadž pouze on znal klíč ke všem záhadám. Toto vše si pamatuji, i když už nevím, jakou to věc jsme vlastně hledali. Poté co jsem nakonec neochotně souhlasil, Warren uchopil cívku s drátem a nastavil oba přístroje. Na jeho pokyn jsem si vzal jeden z nich a usedl jsem na vybledlý náhrobek poblíž nově otevřeného vstupu. Potom mi potřásl rukou, přehodil si cívku s drátem přes rameno a zmizel v nitru nepopsatelné umrlčí komory.
Ještě minutu jsem viděl záři jeho svítilny a slyšel šustot drátu, který za sebou pokládal, ale záře rázem zmizela jakoby za ohybem kamenného schodiště, a také zvuky umlkly. Byl jsem sám, avšak stále svázán s hlubinami magickými dráty, jejichž zelená izolace se leskla v mdlých paprscích ubývajícího měsíce.
Ve světle elektrické svítilny jsem se neustále díval na hodinky a s horečnatou úzkostí jsem tiskl k uchu sluchátko telefonu, avšak více než čtvrt hodiny nebylo slyšet nic. Potom se v aparátu ozvalo slabé klapnutí a já napjatým hlasem zavolal do mluvítka jméno svého přítele. I když jsem byl pln očekávání, slova vycházející z hloubi tajemného hrobu mne stejně překvapila, neboť nikdy předtím jsem Warrena neslyšel mluvit tak vyděšeně. Před malou chvíli mne chladnokrevně opustil, a nyní zněl jeho roztřesený šepot hrozivěji než nejhlasitější křik:
"Bože! Kdybyste teď viděl to, co já!"
Nebyl jsem s to mu odpovědět. Oněmělý jsem pouze čekal, co bude dál, a pak se mrazivý hlas ozval znovu:
"Cartere, to je příšerné - obludné - neuvěřitelné!"
Tentokrát mne hlas nezradil a překotně jsem spustil do mluvítka celou záplavu otázek. Předěšen jsem opakoval pořád dokola:
"Warrene, co to je? Co to je?"
Hlas mého přítele se ozval ještě jednou, stále zaškrcený strachem a nyní zjevně prosycený zoufalstvím:
"To vám nemohu říct, Cartere, je to úplně nepředstavitelné. To prostě nemohu říct! Žádný člověk by nemohl žít a přitom o tom vědět. Bože můj, to jsem neviděl ani v nejdivočejším snu!"
A opět ticho, do něhož se prodral příval mých vyděšených otázek. Pak se ozval hysterický a zděšený Warrenův hlas znovu:
"Cartere, pro lásku boží, vraťte tu desku zpět a utečte, dokud můžete. Rychle! Nechtě všeho a prchejte, je to vaše jediná šance! Udělejte, co vám říkám, a na nic se neptejte!"
Slyšel jsem, co mi říká, ale to jediné, čeho jsem byl schopen, bylo nepříčetně opakovat svoje otázky. Kolem mne hroby a stíny a temnota, pode mnou nebezpečí přesahující hranice lidského chápání. Ale můj přítel byl ve větším nebezpečí než já, a přes veškeré zděšení jsem cítil neurčitou lítost, že si myslí, že bych ho mohl v takovéto situaci opustit. Další zacvakání přístroje a po chvíli zoufalý Warrenův křik:
"Vypadněte, práskněte do bot, prokristapána, vraťte tu desku zpátky a upalujte!"
Klukovské výrazy, kterých můj zjevně otřesený druh použil, mne probudily z nemohoucnosti. Rázem jsem dospěl k rozhodnutí, které jsem vzápětí zakřičel do telefonu: "Držte se, Warrene! Jdu dolů!" Avšak v odpověď na tento návrh se ozval výkřik čirého zoufalství:
"Ne! Copak nechápete? Je pozdě! Je to moje chyba. Vraťte tu desku zpět a utečte! Teď už mi nemůžete pomoci, nikdo už mi nepomůže!"
Jeho tón se opět změnil, jako by změkl v zoufalé rezignaci. Avšak stále v něm zůstávala úzkost o můj osud. "Rychle - než bude pozdě!"
Snažil jsem se nedbat toho, co říká, snažil jsem se překonat děs, který mne paralyzoval, a splnit svůj slib vrhnout se dolů příteli na pomoc. Ale zašeptání, které se ozvalo vzápětí, mne zastihlo v netečné strnulosti, spoutaného řetězy absolutní hrůzy.
"Cartere - spěchejte! Nemá to cenu - musíte jít - lépe jeden než dva - desku - desku!"
Pauza, pak cvaknutí a slabý Warrenův hlas:
"Už je skoro pozdě - nedělejte to horší, než to je - zataraste to prokleté schodiště a zachraňte si život - ztrácíte čas - sbohem, Cartere - už se nikdy neuvidíme."
Zde se Warrenův šepot náhle změnil v křik a ten postupně přerůstal v jek prosycený prastarým děsem:
"Prokletí zplozenci pekel - jsou jich legie - můj bože! Prchejte! Upalujte! UPALUJTE!"
A potom ticho. Nevím, snad uběhly nekonečné věky, zatímco já tam otupěle seděl a šeptal, mumlal, volal a ječel do telefonu. Pořád dokola po celou tu nekonečně dlouhou dobu jsem šeptal, mumlal, volal, křičel a řval: "Warrene! Warrene! Odpovězte, jste tam? Jste tam?"
A pak přišla ta nejhorší hrůza, neuvěřitelná, nemyslitelná věc, která se vzpírá popisu. Jak jsem řekl, zdálo se mi, že od chvíle, kdy dozněl poslední Warrenův výkřik zoufalého varování, uběhly celé věky a hrůzné ticho narušovala jen má vlastní úpěnlivá slova. Avšak po chvíli to ve sluchátku opět zacvakalo. Napjal jsem sluch. Znovu jsem zavolal: "Warrene, jste tam?" To, co jsem uslyšel v odpověď, zahalilo mou mysl temnotou. Pánové, ani se nechci pokoušet věc vysvětlit, ten hlas, bylo by marné ho detailně popisovat, poněvadž už první slova mne zbavila vědomí, a toto zatmění mysli trvalo až do mého procitnutí v nemocnici. Mám snad říkat, že ten hlas byl hluboký, dutý, rozplizlý, vzdálený, nezemský, nelidský, nehmotný? Co mám říct? Byl to konec mé zkušenosti, konec mého příběhu. Slyšel jsem ho a nic víc nevím. Slyšel jsem ho, sedě na neznámém hřbitově v proláklině mezi rozpadajícími se náhrobky, propadlými hroby zarostlými pýrem v oblacích miazmatických par, slyšel jsem ho z nejvnitrnějších hlubin oné otevřené hrobky, zatímco kolem prokletého srpku měsíce tančily beztvaré stíny mrtvolné morbidity.
A toto mi řekl:
"Ty blázne, Warren je MRTVÝ!"
Výpověď Randolpha Cartera
(The Statement of Randolph Carter)
H.P. Lovecraft