Požádal jste mne, abych vám vysvětlil, proč se bojím, když zavane ledový průvan; proč se zachvěji silněji než druzí, vstoupím-li do studené místnosti, a proč mne odpuzuje a budí ve mně pocit nevolnosti první závan večerního chladu plížící se do tepla vlídného podzimního dne. Jsou takoví, co tvrdí, že reaguji na chlad tak jako jiní na nepříjemný zápach, a já jsem poslední, kdo by to popíral. Co učiním, bude, že vám vylíčím nejhrůznější okolnosti, v nichž jsem se kdy ocitl, a nechám na vás, abyste posoudil, zda to vysvětluje onu mou zvláštnost.
Je chybné představovat si, že hrůza se nezbytně asociuje s tmou, tichem a samotou. Já se s ní setkal za prudkého odpoledního slunce, uprostřed lomozu metropole a banální špíny přeplněného penziónu s prozaickou majitelkou a dvěma hřmotnými chlapíky po boku. Na jaře roku 1923 jsem získal jakousi monotónní, málo placenou práci pro jistý časopis v New Yorku; a jelikož jsem nebyl s to zaplatit vyhovující byt, začal jsem se vláčet od jednoho levného nájmu k druhému a snažil se najít si pokoj, který by v sobě spojoval kvality přiměřené čistoty, snesitelného vybavení a rozumné ceny. Brzy jsem odhalil, že jen volím mezi různými zly, ale po čase jsem narazil na dům v Západní Čtrnácté ulici, který mi byl méně odporný než jiné, do nichž jsem nahlížel.
Bylo to třípatrové honosné obydlí z hnědého dekorativního pískovce asi z konce čtyřicátých let minulého století, uvnitř s dřevěným obkládáním a mramorem, jehož potřísněná nádhera zkaženého lesku potvrzovala úpadek vysokých nároků vkusu plynoucího ze zámožnosti. V pokojích, velikých a vznosných, vyzdobených nemožnými tapetami a směšně vyumělkovanými štukovými římsami, se udržovala tísnivá zatuchlost se stopovou příměsí pachů z obskurní kuchyně; pokoje však byly čisté, povlečení v mezích přijatelnosti a horká voda tekla málokdy vlažná, natož aby vůbec netekla, takže jsem došel k náhledu, že pokud tu člověk nemůže trvale žít, lze tu alespoň nějakou dobu hibernovat. Domácí, ušmudlaná, takřka vousatá Španělka, která se jmenovala Herrerová, mě neobtěžovala vykládáním drbů ani tím, že by mi vyčítala, že u mne v předním pokoji v druhém patře do noci svítí elektrické světlo. Mí spolubydlící - většinou šlo o Španěly jen o málo lepší než té nejsprostší a nejprimitivnější sorty - byli tak klidní a nekomunikativní, jak si jen člověk může přát. Jedinou vážnou obtíží byl hluk pouliční dopravy na vozovce venku před domem.
Byl jsem tam asi tři týdny, když došlo k první podivné příhodě. Jednoho večera okolo osmé jsem uslyšel, jak něco kape na podlahu, a náhle jsem si uvědomil, že cítím už nějakou dobu pronikavý zápach čpavku. Rozhlédnuv se, spatřil jsem, že strop je vlhký a prokapává; promáčet se zřejmě začal v rohu směrem k ulici. Abych tomu učinil přítrž rovnou u zdroje, spěchal jsem do přízemí povědět to bytné. Ujistila mne, že věc hned uvede do pořádku.
„Doktorr Munoz," volala, jak přede mnou běžela nahoru po schodech, „brryndá svou drrogerrii. Je moc chorrý, aby se sám kurrýrroval - chorrý furrt víc a víc - ale od drruhýho nechce pomoc. On je s tou chorrobou hrrozně prraštěnej - celej den berre ty srrandovní smrradlavý koupele a nemůže se prrobrrat ani zahřát. Celou domácnost si prro sebe obstarrává - mrrňavej pokojík má plnej flaštiček a přístrrojů a doktorra nedělá. Ale bejval dobrrej. Můj paddre v Barrceloně o něm slyšel - a ted'konc akorrát srrovnal rruku jednomu klempířovi, co si ji zrrovna zrranil. Von vůbec nepřijde ven, akorrát na střechu, a můj kluk, Esteban, rnu nosí strravu a prrádlo a medicíny a chemikálie. Bože můj, to je ten salmiak, kerrej ten chlap používá, aby vydrržel takhle studenej!"
Paní Herrerová zmizela na schodišti do třetího patra a já se vrátil do svého pokoje. Amoniak přestal kapat, a když jsem vytíral, co nakapalo, a otevíral okno, abych vyvětral, slyšet jsem nad sebou těžké kroky bytné. Doktora Munoze jsem nikdy neslýchal, neboť našlapoval měkce a tiše, jen nějaké zvuky jakoby od jakéhosi benzínem poháněného mechanismu ke mně doléhaly. Na chvíli jsem strnul v údivu nad tím, jakou to podivnou chorobou může trpět a zdali jeho posedlé odmítání pomoci zvenčí nemůže být důsledkem nějaké bezdůvodné výstřednosti. Je v tom kus bezhraničného patosu, došel jsem k banálnímu závěru, když v tomhle stavu schází ze světa druhdy význačná osobnost.
S doktorem Munozem bych se možná nikdy neseznámil, kdybych jednoho dopoledne, když jsem seděl ve svém pokoji a psal, nedostal najednou srdeční záchvat. Lékaři mě na nebezpečí těchto záchvatů upozorňovali, a tak jsem věděl, že nesmím ztrácet čas. Když jsem si tedy připomněl invalidovu pomoc zraněnému řemeslníkovi, o níž vyprávěla bytná, dovlekl jsem se po schodech nahoru a zaklepal chabě na dveře nad mými. Na klepání se z pokoje odněkud zprava ozval nezvyklý hlas a dobrou angličtinou se otázal na mé jméno a důvod příchodu; když jsem odpověděl, otevřely se druhé dveře vedle těch, před nimiž jsem stál.
Uvítal mne závan ledového vzduchu, a ačkoliv byl jeden z nejparnějších dnů konce června, otřásl jsem se, když jsem přes práh vcházel do velkého apartmá, jehož bohaté a vkusné zařízení mne uprostřed tohoto sprostého a zchátralého hnízda šokovalo. Rozkládací pohovka zde teď plnila roli denního sofa a mahagonový nábytek, přepychové závěsy, staré obrazy a regály s vyrovnanými knihami, to vše prozrazovalo spíše studovnu gentlemana než nájemnou ložnici v penziónu. Pochopil jsem, že pokoj nad mým - onen „mrňavý pokojík" s láhvemi a přístroji, o němž se zmiňovala paní Herrerová - byl pouze lékařovou laboratoří, a že jeho hlavní obydlí se nacházelo v prostorném pokoji sousedním, v němž příhodné výklenky a velká přilehlá koupelna doktorovi umožňovaly ukrýt všechny šatníky a jiná, až obtížně nápadná, leč užitečná zařízení. Doktor Muňoz byl tedy bezpochyby dobrého původu, vzdělání a vkusu.
Člověk, který stál přede mnou, byl menší, ale znamenitě vyvážených proporcí, oblečený poněkud formálně do společenského oděvu dokonalého střihu a švihu. Kultivované tváři pánovitého, nikoli však arogantního výrazu dodával na přitažlivosti krátký, ocelově šedý plnovous a staromódní cvikr clonil. velké tmavé oči a částečně překrýval orlí nos, jenž vtiskoval poněkud maurský nádech fyziognomii jinak převážně keltsko-iberské. Husté, dobře udržované vlasy, které svědčily o pravidelnosti holičových návštěv, byly nad vysokým čelem elegantně rozčísnuty; celkově to byl obraz vynikající inteligence, vznešené krve a prvotřídního chování.
Nicméně jakmile jsem spatřil doktora Munoze v onom závanu ledového vzduchu, pocítil jsem antipatii, již nemohlo ospravedlnit nic v jeho vzezření. Pouze téměř popelavý odstín jeho pleti a chlad jeho doteku mohly skýtat fyzikální základ tomuto pocitu, přičemž i tyto věci byly omluvitelné, uvážíme-li, co jsem věděl o jeho invaliditě. Mohl to také být onen zvláštní chlad, jenž mi ho odcizoval; neboli taková mrazivost byla v tak horkém dni nenormální, a abnormální vždycky vzbuzuje nechuti, nedůvěru a obavy.
Ale nechuť brzy pominula a proměnila se v obdiv, poněvadž neobyčejné schopnosti tohoto podivného lékaře byly navzdory ledovému chladu a třesu jeho bezkrevně vyhlížejících rukou okamžitě patrny. Evidentně už prvním pohledem seznal, co potřebuji, a věnoval se mým obtížím s mistrovskou zručností. Mezitím mne jemně modulovaným, jakkoli divně dutým a nezvučným hlasem ujišťoval, že je nejrozhořčenějším ze zapřisáhlých nepřátel smrti a že vložil veškeré jmění do celoživotního bizarního experimentu zasvěceného jejímu zmaru a vykořenění, během něhož ztratil všechny přátele. Byl v něm asi kus nezištného nadšence; bezmála mnohomluvně přeskakoval od jedné myšlenky k druhé a přitom poslouchal mé srdeční ozvy a míchal vhodný lék z drog, jež přinášel z laboratoře v menším pokoji. Zřejmě shledával společnost někoho, kdo pocházel z lepší rodiny, v tomto pochybném prostředí báječnou novinkou, a jak ho ve vlnách zaplavovaly vzpomínky na lepší časy, mely ho k neobvyklé řečnosti.
Jeho hlas, jakkoli prapodivný, působil přinejmenším konejšivě; dokonce jsem ani nepostřehl, že by se nadechoval, když pronášel se zdvořilým důrazem své uhlazené věty. S ohledem na můj stav se snažil odvést mou mysl jinam a vyprávěl o svých teoriích a experimentech; vzpomínám si, jak taktně mě utěšoval stran srdeční slabostí. Naznačoval, že vůle a vědomí jsou silnější než organický život sám, takže byla-li tělesná schránka původně zdravá a dobře udržovaná, je možno pomocí vědeckého rozhojnění těchto schopností uchovat si jistý druh nervové čilosti navzdory nejvážnějším poškozením a defektům, dokonce i tehdy, chybí-li některý z jejích specifických orgánů. Může mě, pravil napůl v žertu, jednoho dne ba i naučit žít - nebo minimálně mě obmyslit nějakým druhem vědomé existence - aniž bych měl srdce vůbec! Co se jeho týkalo, byl postižen komplexem nemocí vyžadujících přesné dodržování velmi přísného režimu, stálý chlad v to počítaje. Jakýkoli zaznamenatelný vzestup teploty ho mohl, trval-li by déle, fatálně ovlivnit; chlad jeho obydlí - nějakých padesát pět či padesát šest stupňů Fahrenheita - byl dochován absorpčním systémem ochlazování na bázi čpavku. Benzínový motor pump tohoto absorpčního systému jsem často slýchal ve svém pokoji dole.
Jelikož se můj stav ve chvíli zázračně krátké zlepšil, opustil jsem to husí kůži nahánějící místo jako oddaný následovník a ctitel toho mnoha talenty obdařeného poustevníka. Poté jsem ho začal, teple oblečen, často navštěvovat; naslouchal jsem a on mi vyprávěl o tajných výzkumech a jejich téměř děsivých výsledcích. Chvěje se poněkud, listoval jsem neobvyklými, úžasně starobylými svazky z jeho knihovny. Mohu k tomu připojit, že jsem byl nakonec, díky jeho dovedné péči, ze své choroby skoro vyléčen. Zdálo se, že neopovrhoval ani zaříkáváním středověkých praktiků a věřil, že tyto kryptické formule obsahují vzácné psychologické stimuly, které možná mohou mimořádně ovlivnit základy nervového systému, z něhož vyprchaly organické pulsace. Udělala na mě dojem jeho zpráva o letitém dr. Torresovi z Valencie, jenž se podílel na Munozových dřívějších experimentech a ošetřoval ho před osmnácti lety při těžké chorobě, která pokračovala nynějšími potížemi. Vzápětí poté, co zachránil svého kolegu, tento ctihodný praktický lékař sám podlehl nelítostnému nepříteli, proti němuž bojoval. Snad bylo jeho vypětí pňliš veliké; neboť, jak šeptem - ačkoli ne detailně - objasnil doktor Munoz, použité léčebné metody byly nanejvýš nezvyklé a zahrnovaly i fáze a postupy staromódním a konzervativním následovatelům Galenovým nevítané.
Jak týdny míjely, pozoroval jsem s lítostí, že můj nový přítel - naznačovala to už paní Herrerová - sice pomalu, ale neodvratně tělesně chátrá. Zsinalost jeho tváře se stupňovala, hlas se stával stále dutějším a nezřetelnějším, svalová koordinace se zhoršovala a mysl i vůle projevovaly méně pružnosti a iniciativy. Beze všech pochyb si nebyl těchto smutných změn vědom, a přece jeho výraz i hovor poznenáhlu nabývaly na strašlivé ironii, která ve mně oživovala něco z toho sotva patrného odporu, jejž jsem vůči němu původně cítil.
Osvojil si některé podivné vrtochy, včetně záliby v exotickém koření a egyptském kadidlu, až jeho pokoj páchnul jako hrobka faraóna v Údolí králů. Současně potřeboval stále víc studeného vzduchu, a s mou pomocí zmnožil trubky čpavkové aparatury ve svém pokoji a upravil pumpy a napájení tak, že mohl udržovat teplotu na pouhých třiceti čtyřech až čtyřiceti stupních Fahrenheita a nakonec jen na dvaceti osmi. V koupelně a v laboratoři ovšem musela být teplota vyšší, aby nezamrzla voda a ony chemické procesy se nepřerušily. Nájemník s ním sousedící si stěžoval na ledový průvan táhnoucí ze spojovacích dveří, a tak jsem mu pomohl nainstalovat těžký závěs, který tomu zamezil. Zdálo se, že na doktora padá stále větší hrůza, hrůza bizarního, morbidního odstínu. Nepřetržitě hovořil o smrti, ale jakmile uslyšel byt' jen jemnou narážku na pohřeb či cokoliv s ním spojené, dutě se tomu smál.
Celkem vzato, stal se znepokojivým až příšerným společníkem; já jsem mu nicméně vděčil za léčbu a nemohl jsem ho dost dobře opustit a nechat na holičkách mezi cizími lidmi, a tak jsem každodenně uklízel a utíral prach v jeho pokoji a obstarával, co potřeboval, zachumlaný v těžkém dlouhém zimníku, který jsem zakoupil speciálně k tomu účelu. Podobně jsem mu pořizoval většinu nákupů a zajíkal se ve zmatku nad názvy některých z chemikálií, které si objednával u drogistů či z obchodů zásobujících laboratoře.
Kolem jeho obydlí, tak mi to alespoň připadalo, houstla ničím nevysvětlitelná atmosféra paniky. Jak už jsem říkal, celý dům zatuchle páchl; zápach v jeho pokoji byl však ještě horší, a vzdor všemu koření a kadidlu a chemikáliím, čpícím z nyní neustálých koupelí, při nichž si zakazoval jakoukoli pomoc, jsem si uvědomil, že to musí být ve spojitosti s jeho onemocněním. Zachvěl jsem se při myšlence, co že to může být za nemoc. Jakmile ho znovu spatřila paní Herrerová, pokřižovala se a bez dalšího mi ho přenechala; ani svému synovi Estebanovi už nedovolovala, aby pro něj vykonával posílky. Když jsem navrhl konzultovat věc s jinými lékaři, trpitel vzplanul takovým hněvem, jaký si jen ve svém stavu mohl dovolit. Bylo patrno, že se bojí fyzického dopadu silných emocí, nicméně jeho vůle a to další, co ho pohánělo, spíše sílilo než ochabovalo a on odmítal být upoután na lůžko. Malátnost dřívějších dnů jeho nemoci uvolnila místo zanícenému záměru, takže se zdálo, jako by vrhal vzdornou výzvu démonu smrti, přestože ho ten dávný nepřítel již již uchvacoval. Předstírá ní, že jí, neboť jídlo pro něj i dřív bylo jakousi formalitou, prakticky zcela zanechal; byla to jen pouhá mentální síla, jež ho podle všeho chránila před definitivním kolapsem.
Pojal zvyk psát všelijaké dlouhé písemnosti. Pečlivě je pečetil a provázel přísnými příkazy stran odeslání po jeho smrti jistým osobám, které jmenoval - z největší části jakýmsi východoindickým esoterikům, avšak i kdysi proslulému francouzskému lékaři, o němž se nyní obecně soudilo, že je mrtev, a jenom šeptem se o něm šířily ty nejneuvěřitelnější pověsti. Náhodou se stalo, že jsem tyto dokumenty spálil, aniž bych je doručil či otevřel. Jeho vzhled, o hlasu nemluvě, se stával nanejvýš děsivým a být v jeho blízkostí už bylo nesnesitelné. Jednoho zářijového dne si řemeslník, který přišel opravit elektrickou stolní lampu, přivodil pouhým pohlédnutím na něj epileptický záchvat, proti němuž doktor Muňoz naordinoval účinný lék, zatímco sám se držel ku prospěchu věci z dohledu. Elektrikář, což je zvláštní, přitom pršel hrůzami světové války, aniž by byl jimi tak absolutně šokován.
A pak, uprostřed října, s omračující prudkostí přišla hrůza všech hrůz. Jedné noci okolo jedenácté se pumpa chladicího zařízení porouchala, takže během tří hodin byl proces chlazení na bázi čpavku nemožný. Doktor Muňoz mě přivolal bušením na podlahu a já zoufale pracoval, abych poruchu opravil, zatímco můj hostitel klel tónem, jehož neživotná chrčivá prázdnota vzdoruje popisu. Moje amatérské úsilí se však ukázalo být k ničemu, a když jsem přivedl mechanika ze sousední garáže s celonočním provozem, dozvěděli jsme se, že se až do rána, kdy je nutno obstarat nový píst, nedá nic dělat. Hněv a smrtelná hrůza umírajícího poustevníka, nabývající groteskních proporcí, jako by otřásaly tím, co zbývalo z jeho chátrající tělesné schránky; pak ho náhlá křeč donutila zaclonit si oči a vřítit se do koupelny. Tápavě odtamtud vyšel s tváří pevně zabandážovanou a v životě jsem mu už znovu do očí nepohlédl.
Mráz v obydlí nyní citelně polevoval a okolo páté ráno se doktor uchýlil do koupelny s příkazem, abych ho zásoboval vším ledem, který se podaří sehnat z dragstórů a kaváren s nočním provozem. Když jsem se navracel z chvílemi deprimujících pochůzek a vykládal ho před zavřenými dveřmi koupelny, slýchal jsem zevnitř nervózní šplíchání a zastřený hlas krákající příkaz: „Více - více!" Konečně po noci nastal teplý den a obchody se jeden po druhém otevíraly. Požádal jsem Estebana, aby mi buď pomohl se sháněním ledu, zatímco já bych obstaral píst k pumpě, nebo aby sehnal píst, mezitímco já budu dál nosit led; on však, instruován matkou, rozhodně odmítl.
Nakonec jsem si zjednal ošumělého pobudu, kterého jsem náhodně potkal na rohu Osmé avenue, aby pacienta zásoboval ledem z obchodu, kam jsem ho zavedl. Já sám se věnoval horlivě úkolu sehnat píst k pumpě a najmout řemeslníky, kteří by ho dovedli namontovat. Připadalo mi, že úkol nebere konce, a já zuřil téměř se stejnou vervou jako onen samotář, když jsem viděl, jak hodiny míjejí v bezdechém chvatu, zatímco jsem o hladu marně telefonoval a štval se z místa na místo, sem a tam, podzemní drahou i tramvajemi nahoře v ulicích. Teprve okolo poledne, až daleko v centru města, jsem narazil na dobře zásobený obchod a přibližně v půl druhé toho odpoledne dorazil do penziónu s nezbytným vybavením a dvěma zdatnými a šikovnými mechaniky. Udělal jsem vše, co se dalo, a doufal jsem, že včas.
Avšak předešla mne ta nejčernější hrůza. Dům byl ve stavu naprostého zmatku a nad brebentěním vystrašených hlasů jsem slyšel kohosi se modlit hlubokým basem. Ďábelské věci byly ve vzduchu a nájemníci drmolili růženec, jak zacítili pach linoucí se zpoza zamčených doktorových dveří. Povaleč, kterého jsem najal, jak se ukázalo, uprchl s vřískáním a vytřeštěnýma očima nedlouho po své opakované donášce ledu; snad to byl následek přílišné zvědavosti. Ovšemže za sebou nemohl zamknout; ale nyní byly dveře uzavřeny, podle všeho zevnitř. Uvnitř bylo naprosté ticho, až na nepojmenovatelné pomalé a těžké odkapávání.
Po krátké poradě s paní Herrerovou a řemeslníky a vzdor neurčitému strachu, který hlodal v hloubi mé duše, jsem doporučil dveře vyrazit. Bytná však přišla na způsob, jak otočit klíčem zvenčí pomocí jakéhosi drátěného instrumentu. Předtím jsme otevřeli dveře všech ostatních pokojů vedoucích do haly a úplně dokořán i okna. Pak, s nosy chráněnými kapesníky, jsme s rozechvěním vnikli do toho prokletého pokoje obráceného k jihu, který se teď koupal v horkém slunci časného odpoledne.
Jakási temná slizovitá stopa vedla z otevřených dveří koupelny ke dveřím do haly a potom k psacímu stolu, kde se utvořila děsivá loužička. Cosi tam bylo načmáráno naslepo tužkou hrůzu nahánějícím škrabopisem na kousku papíru, ohavně umatlaném jakoby týmiž pařáty, které s obtížemi načrtly ta spěšná poslední slova. Pak stopa vedla k pohovce, kde - nevýslovně - končila.
Co bylo či bývalo na pohovce, tu nemohu a ani nemám odvahu vypovědět. Avšak tady je, co jsem v rozechvění vyluštil z papíru potřísněného lepkavou mastnotou, nežli jsem škrtnut sirkou a spálil jej na škvarek; co jsem s hrůzou vyrozuměl, zatímco bytná a oba mechanikové prchali z toho ďábelského hnízda, aby pak vyblábolili své nesouvislé příběhy na nejbližší policejní stanici. K zvracení nutkající slova se zdála takřka neuvěřitelná v té žluté sluneční záři, za rachocení a řinčení tramvají a náklaďáků stoupajícího lomozivě z rušné Čtrnácté ulice. Přiznávám se ale, že jsem jim tenkrát uvěřil. Jestli jim věřím i dnes, nemohu na mou duši říci. Existují věci, o nichž je lépe neuvažovat, a tak mohu jen konstatovat, že nenávidím zápach čpavku a při kromobyčejně chladných závanech vzduchu jdou na mne mdloby.
„Konec," stálo v té. odporně páchnoucí škrábanici, „je tu. Už nemám led - ten člověk se podíval a utekl. Každou minutou je tepleji a tkáně nemohou vydržet. Tuším, že vy jste věděl - co jsem říkal o vůli a nervech a uchování těla po tom, co orgány přestaly pracovat. Byla to dobrá teorie, ale udržitelná nikoli neomezeně. Nastalo postupné chátrání, jež jsem nepředvídal. Dr. Torres to pochopil, a šok z toho ho zabil. Nedokázal udělat, co měl. Když už uposlechl mého dopisu a vyléčil mě, měl mě uložit na zvláštní místo, co nejvíc tmavé. A orgány by znovu nikdy nepracovaly. Muselo se to udělat mou metodou - umělou konzervací - protože, víte, já zemřel už tenkrát před osmnácti lety. "
Je chybné představovat si, že hrůza se nezbytně asociuje s tmou, tichem a samotou. Já se s ní setkal za prudkého odpoledního slunce, uprostřed lomozu metropole a banální špíny přeplněného penziónu s prozaickou majitelkou a dvěma hřmotnými chlapíky po boku. Na jaře roku 1923 jsem získal jakousi monotónní, málo placenou práci pro jistý časopis v New Yorku; a jelikož jsem nebyl s to zaplatit vyhovující byt, začal jsem se vláčet od jednoho levného nájmu k druhému a snažil se najít si pokoj, který by v sobě spojoval kvality přiměřené čistoty, snesitelného vybavení a rozumné ceny. Brzy jsem odhalil, že jen volím mezi různými zly, ale po čase jsem narazil na dům v Západní Čtrnácté ulici, který mi byl méně odporný než jiné, do nichž jsem nahlížel.
Bylo to třípatrové honosné obydlí z hnědého dekorativního pískovce asi z konce čtyřicátých let minulého století, uvnitř s dřevěným obkládáním a mramorem, jehož potřísněná nádhera zkaženého lesku potvrzovala úpadek vysokých nároků vkusu plynoucího ze zámožnosti. V pokojích, velikých a vznosných, vyzdobených nemožnými tapetami a směšně vyumělkovanými štukovými římsami, se udržovala tísnivá zatuchlost se stopovou příměsí pachů z obskurní kuchyně; pokoje však byly čisté, povlečení v mezích přijatelnosti a horká voda tekla málokdy vlažná, natož aby vůbec netekla, takže jsem došel k náhledu, že pokud tu člověk nemůže trvale žít, lze tu alespoň nějakou dobu hibernovat. Domácí, ušmudlaná, takřka vousatá Španělka, která se jmenovala Herrerová, mě neobtěžovala vykládáním drbů ani tím, že by mi vyčítala, že u mne v předním pokoji v druhém patře do noci svítí elektrické světlo. Mí spolubydlící - většinou šlo o Španěly jen o málo lepší než té nejsprostší a nejprimitivnější sorty - byli tak klidní a nekomunikativní, jak si jen člověk může přát. Jedinou vážnou obtíží byl hluk pouliční dopravy na vozovce venku před domem.
Byl jsem tam asi tři týdny, když došlo k první podivné příhodě. Jednoho večera okolo osmé jsem uslyšel, jak něco kape na podlahu, a náhle jsem si uvědomil, že cítím už nějakou dobu pronikavý zápach čpavku. Rozhlédnuv se, spatřil jsem, že strop je vlhký a prokapává; promáčet se zřejmě začal v rohu směrem k ulici. Abych tomu učinil přítrž rovnou u zdroje, spěchal jsem do přízemí povědět to bytné. Ujistila mne, že věc hned uvede do pořádku.
„Doktorr Munoz," volala, jak přede mnou běžela nahoru po schodech, „brryndá svou drrogerrii. Je moc chorrý, aby se sám kurrýrroval - chorrý furrt víc a víc - ale od drruhýho nechce pomoc. On je s tou chorrobou hrrozně prraštěnej - celej den berre ty srrandovní smrradlavý koupele a nemůže se prrobrrat ani zahřát. Celou domácnost si prro sebe obstarrává - mrrňavej pokojík má plnej flaštiček a přístrrojů a doktorra nedělá. Ale bejval dobrrej. Můj paddre v Barrceloně o něm slyšel - a ted'konc akorrát srrovnal rruku jednomu klempířovi, co si ji zrrovna zrranil. Von vůbec nepřijde ven, akorrát na střechu, a můj kluk, Esteban, rnu nosí strravu a prrádlo a medicíny a chemikálie. Bože můj, to je ten salmiak, kerrej ten chlap používá, aby vydrržel takhle studenej!"
Paní Herrerová zmizela na schodišti do třetího patra a já se vrátil do svého pokoje. Amoniak přestal kapat, a když jsem vytíral, co nakapalo, a otevíral okno, abych vyvětral, slyšet jsem nad sebou těžké kroky bytné. Doktora Munoze jsem nikdy neslýchal, neboť našlapoval měkce a tiše, jen nějaké zvuky jakoby od jakéhosi benzínem poháněného mechanismu ke mně doléhaly. Na chvíli jsem strnul v údivu nad tím, jakou to podivnou chorobou může trpět a zdali jeho posedlé odmítání pomoci zvenčí nemůže být důsledkem nějaké bezdůvodné výstřednosti. Je v tom kus bezhraničného patosu, došel jsem k banálnímu závěru, když v tomhle stavu schází ze světa druhdy význačná osobnost.
S doktorem Munozem bych se možná nikdy neseznámil, kdybych jednoho dopoledne, když jsem seděl ve svém pokoji a psal, nedostal najednou srdeční záchvat. Lékaři mě na nebezpečí těchto záchvatů upozorňovali, a tak jsem věděl, že nesmím ztrácet čas. Když jsem si tedy připomněl invalidovu pomoc zraněnému řemeslníkovi, o níž vyprávěla bytná, dovlekl jsem se po schodech nahoru a zaklepal chabě na dveře nad mými. Na klepání se z pokoje odněkud zprava ozval nezvyklý hlas a dobrou angličtinou se otázal na mé jméno a důvod příchodu; když jsem odpověděl, otevřely se druhé dveře vedle těch, před nimiž jsem stál.
Uvítal mne závan ledového vzduchu, a ačkoliv byl jeden z nejparnějších dnů konce června, otřásl jsem se, když jsem přes práh vcházel do velkého apartmá, jehož bohaté a vkusné zařízení mne uprostřed tohoto sprostého a zchátralého hnízda šokovalo. Rozkládací pohovka zde teď plnila roli denního sofa a mahagonový nábytek, přepychové závěsy, staré obrazy a regály s vyrovnanými knihami, to vše prozrazovalo spíše studovnu gentlemana než nájemnou ložnici v penziónu. Pochopil jsem, že pokoj nad mým - onen „mrňavý pokojík" s láhvemi a přístroji, o němž se zmiňovala paní Herrerová - byl pouze lékařovou laboratoří, a že jeho hlavní obydlí se nacházelo v prostorném pokoji sousedním, v němž příhodné výklenky a velká přilehlá koupelna doktorovi umožňovaly ukrýt všechny šatníky a jiná, až obtížně nápadná, leč užitečná zařízení. Doktor Muňoz byl tedy bezpochyby dobrého původu, vzdělání a vkusu.
Člověk, který stál přede mnou, byl menší, ale znamenitě vyvážených proporcí, oblečený poněkud formálně do společenského oděvu dokonalého střihu a švihu. Kultivované tváři pánovitého, nikoli však arogantního výrazu dodával na přitažlivosti krátký, ocelově šedý plnovous a staromódní cvikr clonil. velké tmavé oči a částečně překrýval orlí nos, jenž vtiskoval poněkud maurský nádech fyziognomii jinak převážně keltsko-iberské. Husté, dobře udržované vlasy, které svědčily o pravidelnosti holičových návštěv, byly nad vysokým čelem elegantně rozčísnuty; celkově to byl obraz vynikající inteligence, vznešené krve a prvotřídního chování.
Nicméně jakmile jsem spatřil doktora Munoze v onom závanu ledového vzduchu, pocítil jsem antipatii, již nemohlo ospravedlnit nic v jeho vzezření. Pouze téměř popelavý odstín jeho pleti a chlad jeho doteku mohly skýtat fyzikální základ tomuto pocitu, přičemž i tyto věci byly omluvitelné, uvážíme-li, co jsem věděl o jeho invaliditě. Mohl to také být onen zvláštní chlad, jenž mi ho odcizoval; neboli taková mrazivost byla v tak horkém dni nenormální, a abnormální vždycky vzbuzuje nechuti, nedůvěru a obavy.
Ale nechuť brzy pominula a proměnila se v obdiv, poněvadž neobyčejné schopnosti tohoto podivného lékaře byly navzdory ledovému chladu a třesu jeho bezkrevně vyhlížejících rukou okamžitě patrny. Evidentně už prvním pohledem seznal, co potřebuji, a věnoval se mým obtížím s mistrovskou zručností. Mezitím mne jemně modulovaným, jakkoli divně dutým a nezvučným hlasem ujišťoval, že je nejrozhořčenějším ze zapřisáhlých nepřátel smrti a že vložil veškeré jmění do celoživotního bizarního experimentu zasvěceného jejímu zmaru a vykořenění, během něhož ztratil všechny přátele. Byl v něm asi kus nezištného nadšence; bezmála mnohomluvně přeskakoval od jedné myšlenky k druhé a přitom poslouchal mé srdeční ozvy a míchal vhodný lék z drog, jež přinášel z laboratoře v menším pokoji. Zřejmě shledával společnost někoho, kdo pocházel z lepší rodiny, v tomto pochybném prostředí báječnou novinkou, a jak ho ve vlnách zaplavovaly vzpomínky na lepší časy, mely ho k neobvyklé řečnosti.
Jeho hlas, jakkoli prapodivný, působil přinejmenším konejšivě; dokonce jsem ani nepostřehl, že by se nadechoval, když pronášel se zdvořilým důrazem své uhlazené věty. S ohledem na můj stav se snažil odvést mou mysl jinam a vyprávěl o svých teoriích a experimentech; vzpomínám si, jak taktně mě utěšoval stran srdeční slabostí. Naznačoval, že vůle a vědomí jsou silnější než organický život sám, takže byla-li tělesná schránka původně zdravá a dobře udržovaná, je možno pomocí vědeckého rozhojnění těchto schopností uchovat si jistý druh nervové čilosti navzdory nejvážnějším poškozením a defektům, dokonce i tehdy, chybí-li některý z jejích specifických orgánů. Může mě, pravil napůl v žertu, jednoho dne ba i naučit žít - nebo minimálně mě obmyslit nějakým druhem vědomé existence - aniž bych měl srdce vůbec! Co se jeho týkalo, byl postižen komplexem nemocí vyžadujících přesné dodržování velmi přísného režimu, stálý chlad v to počítaje. Jakýkoli zaznamenatelný vzestup teploty ho mohl, trval-li by déle, fatálně ovlivnit; chlad jeho obydlí - nějakých padesát pět či padesát šest stupňů Fahrenheita - byl dochován absorpčním systémem ochlazování na bázi čpavku. Benzínový motor pump tohoto absorpčního systému jsem často slýchal ve svém pokoji dole.
Jelikož se můj stav ve chvíli zázračně krátké zlepšil, opustil jsem to husí kůži nahánějící místo jako oddaný následovník a ctitel toho mnoha talenty obdařeného poustevníka. Poté jsem ho začal, teple oblečen, často navštěvovat; naslouchal jsem a on mi vyprávěl o tajných výzkumech a jejich téměř děsivých výsledcích. Chvěje se poněkud, listoval jsem neobvyklými, úžasně starobylými svazky z jeho knihovny. Mohu k tomu připojit, že jsem byl nakonec, díky jeho dovedné péči, ze své choroby skoro vyléčen. Zdálo se, že neopovrhoval ani zaříkáváním středověkých praktiků a věřil, že tyto kryptické formule obsahují vzácné psychologické stimuly, které možná mohou mimořádně ovlivnit základy nervového systému, z něhož vyprchaly organické pulsace. Udělala na mě dojem jeho zpráva o letitém dr. Torresovi z Valencie, jenž se podílel na Munozových dřívějších experimentech a ošetřoval ho před osmnácti lety při těžké chorobě, která pokračovala nynějšími potížemi. Vzápětí poté, co zachránil svého kolegu, tento ctihodný praktický lékař sám podlehl nelítostnému nepříteli, proti němuž bojoval. Snad bylo jeho vypětí pňliš veliké; neboť, jak šeptem - ačkoli ne detailně - objasnil doktor Munoz, použité léčebné metody byly nanejvýš nezvyklé a zahrnovaly i fáze a postupy staromódním a konzervativním následovatelům Galenovým nevítané.
Jak týdny míjely, pozoroval jsem s lítostí, že můj nový přítel - naznačovala to už paní Herrerová - sice pomalu, ale neodvratně tělesně chátrá. Zsinalost jeho tváře se stupňovala, hlas se stával stále dutějším a nezřetelnějším, svalová koordinace se zhoršovala a mysl i vůle projevovaly méně pružnosti a iniciativy. Beze všech pochyb si nebyl těchto smutných změn vědom, a přece jeho výraz i hovor poznenáhlu nabývaly na strašlivé ironii, která ve mně oživovala něco z toho sotva patrného odporu, jejž jsem vůči němu původně cítil.
Osvojil si některé podivné vrtochy, včetně záliby v exotickém koření a egyptském kadidlu, až jeho pokoj páchnul jako hrobka faraóna v Údolí králů. Současně potřeboval stále víc studeného vzduchu, a s mou pomocí zmnožil trubky čpavkové aparatury ve svém pokoji a upravil pumpy a napájení tak, že mohl udržovat teplotu na pouhých třiceti čtyřech až čtyřiceti stupních Fahrenheita a nakonec jen na dvaceti osmi. V koupelně a v laboratoři ovšem musela být teplota vyšší, aby nezamrzla voda a ony chemické procesy se nepřerušily. Nájemník s ním sousedící si stěžoval na ledový průvan táhnoucí ze spojovacích dveří, a tak jsem mu pomohl nainstalovat těžký závěs, který tomu zamezil. Zdálo se, že na doktora padá stále větší hrůza, hrůza bizarního, morbidního odstínu. Nepřetržitě hovořil o smrti, ale jakmile uslyšel byt' jen jemnou narážku na pohřeb či cokoliv s ním spojené, dutě se tomu smál.
Celkem vzato, stal se znepokojivým až příšerným společníkem; já jsem mu nicméně vděčil za léčbu a nemohl jsem ho dost dobře opustit a nechat na holičkách mezi cizími lidmi, a tak jsem každodenně uklízel a utíral prach v jeho pokoji a obstarával, co potřeboval, zachumlaný v těžkém dlouhém zimníku, který jsem zakoupil speciálně k tomu účelu. Podobně jsem mu pořizoval většinu nákupů a zajíkal se ve zmatku nad názvy některých z chemikálií, které si objednával u drogistů či z obchodů zásobujících laboratoře.
Kolem jeho obydlí, tak mi to alespoň připadalo, houstla ničím nevysvětlitelná atmosféra paniky. Jak už jsem říkal, celý dům zatuchle páchl; zápach v jeho pokoji byl však ještě horší, a vzdor všemu koření a kadidlu a chemikáliím, čpícím z nyní neustálých koupelí, při nichž si zakazoval jakoukoli pomoc, jsem si uvědomil, že to musí být ve spojitosti s jeho onemocněním. Zachvěl jsem se při myšlence, co že to může být za nemoc. Jakmile ho znovu spatřila paní Herrerová, pokřižovala se a bez dalšího mi ho přenechala; ani svému synovi Estebanovi už nedovolovala, aby pro něj vykonával posílky. Když jsem navrhl konzultovat věc s jinými lékaři, trpitel vzplanul takovým hněvem, jaký si jen ve svém stavu mohl dovolit. Bylo patrno, že se bojí fyzického dopadu silných emocí, nicméně jeho vůle a to další, co ho pohánělo, spíše sílilo než ochabovalo a on odmítal být upoután na lůžko. Malátnost dřívějších dnů jeho nemoci uvolnila místo zanícenému záměru, takže se zdálo, jako by vrhal vzdornou výzvu démonu smrti, přestože ho ten dávný nepřítel již již uchvacoval. Předstírá ní, že jí, neboť jídlo pro něj i dřív bylo jakousi formalitou, prakticky zcela zanechal; byla to jen pouhá mentální síla, jež ho podle všeho chránila před definitivním kolapsem.
Pojal zvyk psát všelijaké dlouhé písemnosti. Pečlivě je pečetil a provázel přísnými příkazy stran odeslání po jeho smrti jistým osobám, které jmenoval - z největší části jakýmsi východoindickým esoterikům, avšak i kdysi proslulému francouzskému lékaři, o němž se nyní obecně soudilo, že je mrtev, a jenom šeptem se o něm šířily ty nejneuvěřitelnější pověsti. Náhodou se stalo, že jsem tyto dokumenty spálil, aniž bych je doručil či otevřel. Jeho vzhled, o hlasu nemluvě, se stával nanejvýš děsivým a být v jeho blízkostí už bylo nesnesitelné. Jednoho zářijového dne si řemeslník, který přišel opravit elektrickou stolní lampu, přivodil pouhým pohlédnutím na něj epileptický záchvat, proti němuž doktor Muňoz naordinoval účinný lék, zatímco sám se držel ku prospěchu věci z dohledu. Elektrikář, což je zvláštní, přitom pršel hrůzami světové války, aniž by byl jimi tak absolutně šokován.
A pak, uprostřed října, s omračující prudkostí přišla hrůza všech hrůz. Jedné noci okolo jedenácté se pumpa chladicího zařízení porouchala, takže během tří hodin byl proces chlazení na bázi čpavku nemožný. Doktor Muňoz mě přivolal bušením na podlahu a já zoufale pracoval, abych poruchu opravil, zatímco můj hostitel klel tónem, jehož neživotná chrčivá prázdnota vzdoruje popisu. Moje amatérské úsilí se však ukázalo být k ničemu, a když jsem přivedl mechanika ze sousední garáže s celonočním provozem, dozvěděli jsme se, že se až do rána, kdy je nutno obstarat nový píst, nedá nic dělat. Hněv a smrtelná hrůza umírajícího poustevníka, nabývající groteskních proporcí, jako by otřásaly tím, co zbývalo z jeho chátrající tělesné schránky; pak ho náhlá křeč donutila zaclonit si oči a vřítit se do koupelny. Tápavě odtamtud vyšel s tváří pevně zabandážovanou a v životě jsem mu už znovu do očí nepohlédl.
Mráz v obydlí nyní citelně polevoval a okolo páté ráno se doktor uchýlil do koupelny s příkazem, abych ho zásoboval vším ledem, který se podaří sehnat z dragstórů a kaváren s nočním provozem. Když jsem se navracel z chvílemi deprimujících pochůzek a vykládal ho před zavřenými dveřmi koupelny, slýchal jsem zevnitř nervózní šplíchání a zastřený hlas krákající příkaz: „Více - více!" Konečně po noci nastal teplý den a obchody se jeden po druhém otevíraly. Požádal jsem Estebana, aby mi buď pomohl se sháněním ledu, zatímco já bych obstaral píst k pumpě, nebo aby sehnal píst, mezitímco já budu dál nosit led; on však, instruován matkou, rozhodně odmítl.
Nakonec jsem si zjednal ošumělého pobudu, kterého jsem náhodně potkal na rohu Osmé avenue, aby pacienta zásoboval ledem z obchodu, kam jsem ho zavedl. Já sám se věnoval horlivě úkolu sehnat píst k pumpě a najmout řemeslníky, kteří by ho dovedli namontovat. Připadalo mi, že úkol nebere konce, a já zuřil téměř se stejnou vervou jako onen samotář, když jsem viděl, jak hodiny míjejí v bezdechém chvatu, zatímco jsem o hladu marně telefonoval a štval se z místa na místo, sem a tam, podzemní drahou i tramvajemi nahoře v ulicích. Teprve okolo poledne, až daleko v centru města, jsem narazil na dobře zásobený obchod a přibližně v půl druhé toho odpoledne dorazil do penziónu s nezbytným vybavením a dvěma zdatnými a šikovnými mechaniky. Udělal jsem vše, co se dalo, a doufal jsem, že včas.
Avšak předešla mne ta nejčernější hrůza. Dům byl ve stavu naprostého zmatku a nad brebentěním vystrašených hlasů jsem slyšel kohosi se modlit hlubokým basem. Ďábelské věci byly ve vzduchu a nájemníci drmolili růženec, jak zacítili pach linoucí se zpoza zamčených doktorových dveří. Povaleč, kterého jsem najal, jak se ukázalo, uprchl s vřískáním a vytřeštěnýma očima nedlouho po své opakované donášce ledu; snad to byl následek přílišné zvědavosti. Ovšemže za sebou nemohl zamknout; ale nyní byly dveře uzavřeny, podle všeho zevnitř. Uvnitř bylo naprosté ticho, až na nepojmenovatelné pomalé a těžké odkapávání.
Po krátké poradě s paní Herrerovou a řemeslníky a vzdor neurčitému strachu, který hlodal v hloubi mé duše, jsem doporučil dveře vyrazit. Bytná však přišla na způsob, jak otočit klíčem zvenčí pomocí jakéhosi drátěného instrumentu. Předtím jsme otevřeli dveře všech ostatních pokojů vedoucích do haly a úplně dokořán i okna. Pak, s nosy chráněnými kapesníky, jsme s rozechvěním vnikli do toho prokletého pokoje obráceného k jihu, který se teď koupal v horkém slunci časného odpoledne.
Jakási temná slizovitá stopa vedla z otevřených dveří koupelny ke dveřím do haly a potom k psacímu stolu, kde se utvořila děsivá loužička. Cosi tam bylo načmáráno naslepo tužkou hrůzu nahánějícím škrabopisem na kousku papíru, ohavně umatlaném jakoby týmiž pařáty, které s obtížemi načrtly ta spěšná poslední slova. Pak stopa vedla k pohovce, kde - nevýslovně - končila.
Co bylo či bývalo na pohovce, tu nemohu a ani nemám odvahu vypovědět. Avšak tady je, co jsem v rozechvění vyluštil z papíru potřísněného lepkavou mastnotou, nežli jsem škrtnut sirkou a spálil jej na škvarek; co jsem s hrůzou vyrozuměl, zatímco bytná a oba mechanikové prchali z toho ďábelského hnízda, aby pak vyblábolili své nesouvislé příběhy na nejbližší policejní stanici. K zvracení nutkající slova se zdála takřka neuvěřitelná v té žluté sluneční záři, za rachocení a řinčení tramvají a náklaďáků stoupajícího lomozivě z rušné Čtrnácté ulice. Přiznávám se ale, že jsem jim tenkrát uvěřil. Jestli jim věřím i dnes, nemohu na mou duši říci. Existují věci, o nichž je lépe neuvažovat, a tak mohu jen konstatovat, že nenávidím zápach čpavku a při kromobyčejně chladných závanech vzduchu jdou na mne mdloby.
„Konec," stálo v té. odporně páchnoucí škrábanici, „je tu. Už nemám led - ten člověk se podíval a utekl. Každou minutou je tepleji a tkáně nemohou vydržet. Tuším, že vy jste věděl - co jsem říkal o vůli a nervech a uchování těla po tom, co orgány přestaly pracovat. Byla to dobrá teorie, ale udržitelná nikoli neomezeně. Nastalo postupné chátrání, jež jsem nepředvídal. Dr. Torres to pochopil, a šok z toho ho zabil. Nedokázal udělat, co měl. Když už uposlechl mého dopisu a vyléčil mě, měl mě uložit na zvláštní místo, co nejvíc tmavé. A orgány by znovu nikdy nepracovaly. Muselo se to udělat mou metodou - umělou konzervací - protože, víte, já zemřel už tenkrát před osmnácti lety. "
Chladný vzduch
(Cool Air)
H.P. Lovecraft