Necrosphere webzine

Častokrát jsem si položil otázku, zda se většina lidí alespoň občas pozastaví nad nesmírným významem některých snů a nad tajemným světe, do něhož patří. Zatímco větší část našich nočních vizí jsou zřejmě pouze mdlé a fantastické odrazy našich zážitků z doby bdění - v rozporu s Freudem a jeho dětinským symbolismem - pořád zde ještě něco zbývá, něco, co svým nadpozemským a éterickým charakterem nepřipouští obvyklé vysvětlení a svým mlhavě vzrušujícím a zneklidňujícím účinkem přináší případné minutové záblesky vědomí do sféry duchovní existence neméně důležité než fyzický život, a přesto od tohoto života oddělené téměř nepřekonatelnou bariérou. Na základě svých zkušeností vůbec nepochybuji o tom, že člověk při ztrátě pozemského vědomí žije opravdu jiným, netělesným životem, velice odlišným od života, který známe, životem, z něhož po probuzení zůstanou pouze nepatrné a zcela nezřetelné vzpomínky. Z těchto zastřených a zlomkovitých vzpomínek můžeme mnohé vyvodit, ale velice málo dokázat. Můžeme se domnívat, že život, hmota a vitalita, jak je známe na Zemi, nemusí být ve snech neměnné, a že čas a prostor neexistují v té formě, jak je chápe naše bdělé já. Někdy si myslím, že tento méně materiální život je naším skutečnějším životem a že naše bezvýznamná existence na zeměkouli, sestávající ze země a vody, je vlastně druhotným či pouze zdánlivým jevem. Jednoho odpoledne v zimě na přelomu let 1900-1901 jsem se právě nechával unášet mladickými představami tohoto druhu, když do státního psychiatrického ústavu, ve kterém jsem sloužil jako ordinář, přivezli muže, jehož případ mne od té doby neustále pronásleduje. V dokumentaci byl uveden pod jménem Joe Slater či Slaader a vypadal jako typický obyvatel oblasti Catskillských hor -jeden z těch zvláštních, odpudivých potomků primitivních koloniálních zemědělských rodin, které následkem téměř třistaleté izolace v horských usedlostech polozapomenutého venkova podlehly jakési barbarské degeneraci, místo aby se rozvíjely jako jejich šťastněji usazení bratři v hustě osídlených oblastech. Mezi těmito podivnými lidmi, kteří jsou přesným protějškem úpadkové "bílé spodiny" na Jihu, neplatí zákon ani morálka a jejich všeobecná duševní úroveň je zřejmě nižší než úroveň jakékoliv jiné skupiny původních Američanů. Joe Slater přišel do ústavu pod ostražitým dozorem čtyř státních policistů a byl označen za velice nebezpečného jedince. Když jsem ho poprvé spatřil, žádný důkaz svých nebezpečných schopností nepředvedl. I když byl spíše vyšší než střední postavy a poněkud podsaditějšího typu, bledá, ospalá modř jeho úzkých vodnatých očí, řídký, zanedbaný a nikdy neholený žlutý plnovous a apaticky pokleslý dolní ret mu dodávaly absurdní výraz nevinné přihlouplosti. Nikdo nevěděl, kolik je mu let, neboť u lidí jeho druhu neexistují žádné rodinné záznamy ani stálé rodinné svazky, ale protože měl vpředu na hlavě pleš a měl zkažené zuby, vrchní lékař zapsal, že mu je asi čtyřicet. Z lékařských a soudních spisů jsme se dozvěděli vše, co jsme k jeho případu potřebovali, tento muž, tulák, lovec a traper, byl v očích svých primitivních společníků odjakživa považován za podivína. V noci obvykle spával déle, než bylo běžné, a když se probudil, hovořil často o neznámých věcech, a to tak prapodivným způsobem, že dokázal vyvolat strach i v srdcích lidí bez fantazie. Jeho jazyk nebyl nikterak neobvyklý, neboť nikdy nemluvil jinak než vulgárním nářečím svého okolí, intonace a ráz jeho projevu však dosahovaly takové záhadné divokosti, že ho nikdo nedokázal poslouchat bez obav. On sám býval obvykle stejně vyděšený a zmatený jako jeho posluchači a hodinu po probuzení zapomněl všechno, co říkal, nebo alespoň všechno, co ho přimělo k tomu, že to říkal, a znovu upadl do tupého a celkem vzato roztomilého normálního stavu jako každý jiný horal. Čím byl Slater starší, tím bylo jeho ranní blouznění častější a intenzivnější, asi měsíc před jeho příchodem do ústavu se stala ona strašlivá tragédie, kvůli níž ho zavřeli. Jednoho dne kolem poledne, po hlubokém spánku, zahájeném den předtím asi v pět hodin odpoledne deliriem z whisky, se náhle probudil, vydávaje ze sebe tak děsný a nelidský jekot, až přiběhlo několik sousedů k jeho chatrči - zavšivenému brlohu, ve kterém žil s rodinou, stejně nepopsatelnou jako on sám. Vyběhl do sněhu, rozhodil ruce a začal vyskakovat do výše, vykřikoval v té chvíli své odhodlání dostat se do jakéhosi "velikého, obrovského srubu se zářící střechou, stěnami a podlahou a hlasitou hudbou přicházející z dáli". Dva muži střední postavy se ho pokusili zkrotit, avšak rval se jako zuřivý šílenec a stále přitom vykřikoval své přání a že prý chce najít a zabít jistou "věc, která září, chvěje se a směje se". Nakonec, poté, co na chvíli jednoho z mužů, kteří mu bránili v pohybu, srazil náhlým úderem k zemi, vrhl se v šíleném záchvatu krvežíznivosti na toho druhého, s ďábelským řevem, že "vyskočí vysoko do vzduchu a spálí všechno, co se mu postaví do cesty". Rodina a sousedé se nyní v panice rozprchli, a když se ti odvážnější z nich vrátili, Slater byl pryč a na místě zbyla jakási nepopsatelná beztvará hmota, která byla ani ne před hodinou živým člověkem. Nikdo z horalů se Slatera neopovážil pronásledovat a je pravděpodobné, že by uvítali, kdyby venku zmrzl, když však o několik dní později uslyšeli ze vzdálené rokle jeho výkřiky, uvědomili si, že se mu nějakým způsobem podařilo přežít a že ho tak či onak budou muset odstranit. Byla vytvořena ozbrojená pátrací skupina, z níž se stal (ať už jejím původním záměrem bylo cokoli) šerifův policejní oddíl, neboť jeden z málo populárních státních policistů náhodou pátrače spatřil, položil jim několik otázek a nakonec se k nim přidal. Třetího dne Slatera našli v bezvědomí v jednom vykotlaném stromu a odvezli ho do nejbližší věznice, kde ho - jakmile přišel k sobě - vyšetřili soudní psychiatři z Albany. Těmto lidem Slater vyprávěl prostý příběh. Řekl, že jednoho dne vypil velké množství alkoholu, a když zapadlo slunce, šel spát. Probudil se se zkrvavenýma rukama ve sněhu před svou chatrčí a u nohou mu ležela znetvořená mrtvola jeho souseda Petera Sladera. Naplněn hrůzou utekl do lesa, v neurčité snaze uniknout výjevu, který byl jistě jeho zločinem. Zdálo se, že ničeho dalšího si není vědom, a ani odborný výslech jeho vyšetřovatelů nepřinesl žádný údaj navíc. Té noci spal Slater klidně a druhý den ráno se probudil bez jakýchkoliv příznaků kromě jisté změny výrazu. Doktor Barnard, který pacienta sledoval, měl pocit, že se v jeho bleděmodrých očích objevil podivný záblesk a v ochablých rtech sotva postřehnutelné napětí jako při inteligentním uvažování. Ale když se ho na to zeptal, Slater znovu upadl do obvyklé bezmyšlenkovosti horala a pouze opakoval, co již řekl den předtím. Třetí den ráno dostal první duševní záchvat. Nejprve jevil známky neklidu ve spánku, pak ho posedla taková zuřivost, že bylo zapotřebí společného úsilí čtyř mužů, než se podařilo nasadit mu svěrací kazajku. Soudní psychiatři velice pozorně naslouchali jeho slovům, neboť jejich zvědavost byla vybičována na nejvyšší míru sugestivními, leč většinou protiřečícími si a nesouvislými příběhy o jeho rodině a sousedech. Slater blouznil skoro patnáct minut -blábolil svým zálesáckým dialektem o zelených světelných palácích, vesmírných oceánech, podivné hudbě a přízračných horách a údolích. Ale nejvíc hovořil o jakési tajemné zářící bytosti, která se třásla, chechtala a vysmívala se mu. Ta obrovská neurčitá bytost mu zřejmě strašlivě ublížila, jeho největším přáním bylo zabít ji a triumfálně se jí tak pomstít. Aby ji dostihl, vzlétne prý do propasti prázdnoty a spálí každou překážku, která se mu postaví do cesty. Tak hovořil, dokud neskončil, jako když utne. Šílený žár v jeho očích pohasl a Slater se nechápavě podíval na své vyšetřovatele a zeptal se, proč ho svázali. Dr. Barnard uvolnil kožené popruhy a znovu je utáhl až večer, kdy se mu podařilo Slatera přesvědčit, aby si je nechal nasadit ze své vlastní vůle, pro své dobro. Slater nyní připustil, že občas divně mluví, ačkoliv neví proč. Do týdne se objevily další dva záchvaty, ale doktoři se z nich mnoho nedozvěděli. Důkladně se zamýšleli nad zdrojem Slaterových vizí, vzhledem k tomu, že neuměl číst ani psát a patrně nikdy neslyšel žádnou pověst či pohádku, jeho úžasná představivost se zcela vymykala chápání. Bylo naprosto zřejmé, že jeho vize nemohou pocházet z žádného známého mýtu ani románu, protože ten nešťastný blázen se vyjadřoval pouze svým vlastním primitivním způsobem. Blouznil o věcech, kterým nerozuměl a které neuměl vysvětlit, o věcech, které prý zažil, ale o kterých se nemohl dozvědět prostřednictvím žádného normálního souvislého vyprávění. Soudní psychiatři se brzy shodli na tom, že zdrojem choroby jsou abnormální sny - sny tak živé, že mohou po nějakou dobu zcela dominovat nad bdělou myslí onoho v podstatě méněcenného člověka. Slater byl s patřičnými formalitami postaven před soud za vraždu, pro nesvéprávnost zproštěn viny a předán ústavu, v němž jsem já zastával tak důstojnou funkci. Už jsem se zmínil o tom, že neustále uvažuji o snovém životě, a z toho můžete usoudit, s jakou dychtivostí jsem se oddal studiu našeho nového pacienta, hned jak jsem se dopodrobna seznámil s okolnostmi jeho případu. Zřejmě ve mně vycítil jistou míru přátelství, pramenícího nepochybně ze zájmu, který jsem nedokázal skrývat, a ze zdvořilosti, se kterou jsem mu kladl otázky. Ne že by mne poznával během svých záchvatů, kdy jsem bez dechu hltal jeho zmatené, ale kosmické slovní obrazy, avšak poznával mne, když byl v klidu. Seděl u zamřížovaného okna, pletl košíky ze slámy a vrbového proutí a možná se trápil touhou po svobodě v horách, ze které se už nemohl těšit. Jeho rodina ho nikdy nepřišla navštívit, pravděpodobně si našla jinou dočasnou hlavu, jak bylo u primitivních horalů zvykem. Postupně jsem nad šílenými, fantastickými představami Joa Slatera stále více žasl. Ten muž byl sám o sobě na žalostně nízké duševní i vyjadřovací úrovni, ale jeho zářící, titánské vize, i když popisované barbarským, nesouvislým žargonem, byly nepochybně něčím, co mohl vymyslet jen vynikající nebo výjimečně nadaný mozek. Často jsem se v duchu ptal, jak může netečná představivost degenerovaného obyvatele Catskillu vykouzlit vize, jejichž pouhé vědomí vyžaduje skrytou jiskru génia. Jak může přihlouplý zálesák vůbec pomyslet na ty jiskřivé říše božského jasu a prostoru, o kterých Slater blábolil v zuřivém deliriu? Stále více a více jsem byl přesvědčen, že v tom zuboženém člověku, jenž se choulí přede mnou, leží neuspořádané jádro něčeho, co přesahuje mé chápání, něčeho, co je nekonečně vzdáleno chápání mých lékařských a vědeckých kolegů s většími zkušenostmi, ale menší představivostí. Ale přesto jsem z toho muže nemohl vytáhnout nic určitého. Výsledkem celého mého pátrání bylo vědomí, že Slater se toulal či proplouval v jakémsi polotělesném snovém životě zářivými, fantastickými údolími, loukami, zahradami, městy a paláci světla v nezměrném, člověku neznámém světě, v tomto světě nebyl rolníkem ani primitivem, ale důležitou bytostí plnou života, pohyboval se pyšně a vladařsky a byl podroben pouze jistému smrtelnému nepříteli, což byla zřejmě bytost viditelná, ale éterická, a která zřejmě nebyla podobná člověku, protože Slater o ní nikdy nehovořil jako o člověku, nýbrž pouze jako o věci. Tato věc Slaterovi nějak strašlivě ublížila, ale nikdo nevěděl jak, a maniak (byl-li to maniak) prahl po pomstě. Ze způsobu, jakým Slater narážel na jejich vzájemné styky, jsem usoudil, že byl s tou svítící věcí na stejné úrovni, že v jeho snové existenci i on sám je svítící věcí stejného druhu jako jeho nepřítel. Slater tento dojem potvrzoval častými zmínkami o létání prostorem a spálení všeho, co se mu postavilo do cesty. Ačkoliv tyto představy byly vyjádřeny prostými, zcela nevhodnými slovy, došel jsem díky nim k závěru, že pokud snový svět skutečně existuje, myšlenky se v něm nepřenášejí prostřednictvím mluvené řeči. Možná, že snová duše, obývající toto podřízené tělo, se zoufale snaží vyjádřit věci, které jednoduchý, koktavý a hloupý jazyk není schopen vyslovit. Možná, že jsem se střetl s intelektuálními emanacemi, které by mi onu záhadu objasnily, jen kdybych pochopil, jak je odhalit a číst. Starším lékařům jsem nic neřekl, protože střední věk je skeptický, cynický a neochotný přijímat nové myšlenky. Kromě toho mne ředitel ústavu nedávno svým otcovským způsobem varoval, že prý jsem přepracovaný a potřebuji si duševně odpočinout. Už dlouho jsem byl přesvědčen, že lidská myšlenka se v podstatě skládá z atomového či molekulárního pohybu, který se může přeměnit v éterické vlny či zářivou energii jako teplo, světlo a elektřina. Toto přesvědčení mne brzy dovedlo k úvahám o možnosti telepatie nebo mentální komunikace pomocí vhodného přístroje, a ještě jako student jsem zhotovil soubor vysílacích a přijímacích přístrojů, připomínajících těžkopádná zařízení používaná v bezdrátové telegrafii v zaostalém období před vynálezem rádia. S jedním kolegou jsem tyto přístroje vyzkoušel, ale nedosáhli jsme žádných výsledků, a tak jsem je spolu s dalším vědeckým harampádím brzy odložil stranou pro strýčka Příhodu. Nyní, veden nesmírnou touhou proniknout do snového života Joa Slatera, jsem přístroje znovu vyhledal a několik dní je spravoval. Když byly opět smontovány, využil jsem každé příležitosti, abych je vyzkoušel. Kdykoliv Slater dostal záchvat zuřivosti, přiložil jsem k jeho čelu vysílač a ke svému přijímač, přičemž jsem neustále jemně ladil různé předpokládané vlnové délky intelektuální energie. Měl jsem jen matnou představu o tom, jakým způsobem myšlenkové vjemy - pokud budou úspěšně přeneseny - vyvolají v mém mozku inteligentní odpověď, ale byl jsem si jist, že je budu schopen určit a vysvětlit. Proto jsem v pokusech pokračoval, ale nikomu jsem neobjasnil jejich podstatu. Stalo se to jednadvacátého února 1901. Když se po všech těch letech ohlížím zpět, uvědomuji si, jak to vypadá nepřirozeně, a občas se sám sebe ptám, zda starý doktor Fenton neměl pravdu, když všechno připsal na vrub mé vybičované představivosti. Vzpomínám si, že mi velmi trpělivě a laskavě naslouchal, když jsem mu to vyprávěl, ale potom mi dal prášek na uklidnění a zařídil mi půlroční dovolenou, na kterou jsem odjel následující týden. Té osudné noci jsem byl silně rozrušen a zmaten, protože navzdory skvělé péči, které se mu dostávalo, Joe Slater nepochybně, umíral. Možná, že postrádal svobodný život v horách, možná, že jeho mozek se vzhledem k jeho dosti netečnému tělu příliš rozbouřil, tak či tak, plamínek života v jeho těle skomíral. Slater byl malátný, a když se setmělo, upadl do neklidného spánku. Nenatáhl jsem mu svěrací kazajku, jak bylo zvykem, když spal, protože jsem viděl, že je příliš slabý, než aby byl nebezpečný, i kdyby se před smrtí ještě jednou v duševním pomatení probudil. Umístil jsem však na jeho a na svou hlavu oba dva konce svého kosmického "rádia", nevzdávaje se naděje na první a poslední zprávu ze světa snů v tom krátkém čase který zbýval. V cele byl s námi jeden ošetřovatel průměrného intelektu, který nechápal účel přístroje a ani ho nenapadlo plést se do mých záměrů. S přibývajícími hodinami jsem viděl, jak mu těžce klesá hlava a on usíná, ale nerušil jsem ho. Ukolébán rytmickým oddechováním zdravého a umírajícího muže jsem o chvíli později usnul i já. Probudila mne zvláštní, lyrická melodie. Všude kolem zněly vášnivé akordy, vibrace a harmonické extáze a před mým okouzleným zrakem propuklo ohromující představení dokonalé krásy. Kolem místa, kde jsem se jakoby vznášel ve vzduchu, zářivě planuly zdi, sloupy a architrávy z živého ohně a vyrůstaly nahoru do nekonečné vysokého klenutého dómu nepopsatelné nádhery. Do této přehlídky honosné velkoleposti se mísily - či spíše ji tu a tam v kaleidoskopickém víření nahrazovaly - letmé pohledy na rozlehlé pláně a půvabná údolí, vysoké hory a lákavé jeskyně, honosící se všemi půvabnými doplňky scenérie, které mé okouzlené oči mohly vstřebat, ale všechno bylo stvořeno z nějaké zářivé, éterické, tvárné entity, která v sobě obsahovala stejné množství ducha jako hmoty. Uvědomil jsem si, že klíč k těmto kouzelným proměnám se nachází v mém vlastním mozku, protože každý pohled, který se mi naskytl, byl právě tím pohledem, který si má nestálá mysl nejvíce přála spatřit. Uprostřed této elysejské říše jsem se necítil jako cizinec, neboť všechny pohledy a zvuky mi byly známé, přesně jako tomu bylo po nesčetné aeony věčnosti předtím a bude po stejné aeony věčnosti budoucí. Pak ke mně připlula zářivá aura mého světelného bratra a vedla se mnou rozhovor, duše s duší, s tichou a dokonalou výměnou myšlenek. Ta hodina byla hodinou blížícího se triumfu, cožpak můj druh konečně neunikl z ponižujícího, opakujícího se pouta? Neunikl snad navždy a nechystal se pronásledovat svého proklatého utlačovatele až do nejzazších polí éteru, aby na něm mohl vykonat planoucí kosmickou pomstu, která otřese sférami? Chvíli jsme takto pluli, ale pak jsem si začal uvědomovat, že předměty kolem nás blednou a pohasínají, jako by mne nějaká síla volala zpět na Zem - kam se mi vůbec nechtělo. Útvar vedle mne zřejmě také pocítil změnu, protože se snažil svoji řeč postupně ukončit a chystal se opustit scénu, rozplýval se mi před očima o něco pomaleji než ostatní předměty. Vyměnili jsme si ještě několik myšlenek a já jsem věděl, že můj zářivý druh a já jsme byli povoláni zpět do područí, ačkoliv můj světelný bratr již naposled. Již brzy, za necelou hodinu, odhodí můj druh ubohou pozemskou skořápku a bude svobodný, aby mohl pronásledovat utlačovatele po Mléčné dráze a okolních hvězdách až na samé hranice nekonečna. Hluboký otřes odděluje mé poslední dojmy z rozplývající se světelné scenérie od náhlého, poněkud zahanbeného procitnutí, narovnal jsem se v židli a spatřil, jak se umírající na lůžku pomalu pohybuje. Joe Slater se vskutku probouzel, i když pravděpodobně naposled. Když jsem se podíval pozorněji, spatřil jsem na jeho bledých tvářích barevné skvrny, které tam nikdy předtím nebyly. I rty vypadaly neobvykle, byly pevně sevřené, jakoby silou pevnějšího charakteru, než měl Slater. Obličej byl stále strnulejší a hlava se zavřenýma očima se neklidně otáčela. Nevzbudil jsem spícího ošetřovatele, ale znovu jsem upevnil mírně sesunutou čelenku svého telepatického "rádia", abych zachytil vzkaz na rozloučenou, který snad spící bude chtít předat. Hlava se náhle otočila přímo ke mně, oči se otevřely a já jsem v němém úžasu zíral na to, co bylo přede mnou. Muž, který býval Joem Slaterem, prosťáčkem z Catskillu, na mne hleděl párem zářivých, pronikavých očí, jejichž modř se jakoby mírně prohloubila. V tom pohledu nebyla posedlost ani degenerovanost, a já jsem mimo veškerou pochybnost cítil, že vidím tvář, za níž se skrývá aktivní mozek vyššího řádu. V tom okamžiku si můj mozek uvědomil, že na něj působí nějaký stálý vnější vliv. Zavřel jsem oči, abych hlouběji soustředil své myšlenky, a byl jsem odměněn jistotou, že duchovní poselství, které jsem tak dlouho hledal, konečně přichází. Každá předaná myšlenka se rychle formovala v mé mysli, a přestože nebylo vlastně použito žádného jazyka, má vrozená schopnost spojování představ a pojmů byla tak veliká, až se mi zdálo, že toto poselství ke mně přichází v obyčejné angličtině. "Joe Slater je mrtev," promluvil ze světa za stěnou spánku hlas, při němž tuhla v žilách krev. V podivném děsu jsem otevřel oči a pohlédl na lůžko umírajícího, ale modré oči se stále klidně dívaly a tvář byla pořád oživena inteligentním výrazem. "Je lepší, že zemřel, protože nebyl schopen unést aktivní intelekt kosmické entity. Jeho hrubé tělo nebylo schopno podstoupit potřebné vzájemné přizpůsobení éterického a planetárního života. Byl příliš moc zvířetem a příliš málo člověkem, díky jeho nedokonalosti jsi mne objevil, protože kosmické a planetární bytosti by se správně nikdy neměly setkat. Utrpení a ustavičné věznění trvalo čtyřicet dva vašich pozemských let. Jsem takovou entitou, jakou se stáváš i ty ve svobodném bezesném spánku. Jsem tvůj světelný bratr a proplouvám s tebou zářivými údolími. Není mi dovoleno, abych rozlišoval mezi tvým bdělým pozemským já a tvým skutečným já, ale všichni jsme tuláci rozlehlých prostorů a cestovatelé mnoha věky. Napřesrok mohu přebývat v Egyptě, kterému říkáte Starý, nebo v kruté říši Tsan Chán, která bude nastolena za tři tisíce let. My dva jsme spolu odletěli do světů, jež se otáčejí kolem rudého Arkturu, a přebývali jsme v tělech hmyzích filozofů, kteří pyšně lezou po čtvrtém měsíci Jupiteru. Jak málo ví pozemské já o životě a jeho šíři! Vskutku, jak málo by mělo vědět, pro svůj vlastní klid! O utlačovateli nemohu mluvit. Vy pozemšťané bezděky cítíte jeho vzdálenou přítomnost - vy, kteří jste nevědomky povrchně pojmenovali to blikající světélko Algolem - Ďáblovou hvězdou. Marně jsem se po celé věky snažil utlačovatele porazit - byl jsem zadržován břemenem těla. Dnes večer odcházím jako Nemesis, chystající se na spravedlivou a plamenně převratnou pomstu. Spatříš mne na obloze poblíž Ďáblovy hvězdy. Už nemohu déle mluvit, protože tělo Joa Slatera chladne a tuhne a hrubý mozek přestává vibrovat podle mého přání. Na této planetě jsi byl mým jediným přítelem - jedinou duší, která mne tušila a hledala v odpudivém těle, ležícím na tomto lůžku. Znovu se setkáme - snad v zářících mlhovinách Orionova meče, snad na pusté pláni prehistorické Asie, snad v zapomenutých snech dnešní noci, snad v jiné formě za další aeon, až bude rozmetána Sluneční soustava. V tomto okamžiku myšlenkové vlny náhle ustaly a bledé oči snícího muže - či mohu říci mrtvého? - začaly nabývat skelného výrazu. Napůl omámen jsem přistoupil k lůžku a nahmatal Slaterovo zápěstí, ale bylo chladné, ztuhlé a bez pulsu. Sinalá tvář ještě více zbledla a tlusté rty se rozevřely a odhalily odporně vykotlané tesáky primitiva Joa Slatera. Otřásl jsem se, přetáhl přes odporný obličej pokrývku a vzbudil ošetřovatele. Pak jsem odešel z cely a tiše zamířil do svého pokoje. Nevýslovně jsem toužil po okamžitém spánku, jehož sny si nebudu pamatovat. A pointa? Který prostý vědecký příběh se může pochlubit takovým řečnickým obratem? Uvedl jsem pouze jisté věci, které se mi zdály být fakty, a nechávám na vás, ať si z nich vyberete, co chcete. Jak už jsem řekl, můj nadřízený, starý doktor Fenton, popírá reálnost všeho, co jsem mu řekl. Přísahá, že jsem se nervově zhroutil a že jsem bezpodmínečně potřeboval dlouhou placenou dovolenou, kterou mi tak velkomyslně udělil. Ujišťuje mne na svou profesionální čest, že Joe Slater byl pouze podřadný paranoik, jehož fantastické představy jistě pocházely z obhroublých povídaček, děděných z pokolení na pokolení, které obíhají i v těch nejúpadkovějších komunitách. Přes všechna doktorova slova nemohu zapomenout na to, co jsem spatřil na obloze noc poté, co Slater zemřel. Abyste si nemysleli, že jsem zaujatý svědek, musí závěrečné svědectví pocházet z jiného pera a snad nahradí pointu, kterou očekáváte. Ocituji doslova následující zprávu o hvězdě Nova Persei z díla význačné astronomické autority, profesora Garretta P. Servisse: "22. února 1901 objevil doktor Anderson z Edinburghu nádhernou novou hvězdu, nepříliš vzdálenou od Algolu. Na tomto místě nebyla předtím pozorována žádná hvězda. Během dvaceti čtyř hodin nabyla nova takového jasu, že zastínila Capellu. Asi za jeden či dva týdny viditelně pohasla a během několika měsíců začala být stěží rozeznatelná pouhým okem."