Legenda o Mmatmuorovi a Sodosmovi přijde k životu až v posledních dnech pozemských, až budou radostné pověsti o stvoření dávno zapomenuty. Ještě než nadejde čas k jejímu vyprávění, mine mnoho věků, moře se propadnou do svých loží, zrodí se nové světadíly. Onoho dne snad pak na chvíli báje pomůže obelstít temnou zemdlelost umírající rasy, bezmocné a skoro zapomenuté. Vyprávím příběh, jak jej budou vyprávět lidé v Zothique, posledním kontinentu, pod vyhasínajícím sluncem a chmurnými nebesy, kde hvězdy vpředvečer vysvitnou s úděsnou jasností.
I
Mmatmuor a Sodosma byli nekromanti, kteří přitáhli z pochmurného ostrova Naat, aby se oddávali svým ohavným dovednostem v Tinarathu, onde za ubývajícími moři. Než v Tinarathu se jim nevedlo: poněvadž smrt byla lidem oné šeravé země považována za cosi zbožného; a nicota věčného hrobu se nedala snadno znesvětit; a oživování mrtvých rukou nekromantie bylo považováno za nestvůrnost.
Vbrzku tak vyhnáni hněvem tamějšího lidu Mmatmuor a Sodosma musili prchnout směrem ku Cincoru, poušti na jihu obývané toliko kostmi a mumiemi rodu, který v dřívějších údobích vyhladil mor.
Tak vkročili do země, která se rozléhala pod sluncem barvy žhavého popela, vyschlá a zešedlá a prostoupená malomocenstvím. Její rozvrácené skály a mrtvolná samota písku byli by bývali srdce obyčejného smrtelníka obestřeli děsem; a poněvadž oba čarodějové byli uvrženi právě na toto zpustlé, neúrodné místo bez potravy, mohlo se jejich postavení zdát zoufalé. Ale s radostným úsměvem dobyvatelů stojících na pokraji dlouho hledaného území, Sodosma a Mmatmuor pevně vstoupili do Cincoru.
Před nimi se rozebíhala široká, neporušená silnice, která kdysi pojila ruch mezi Cincorem a Tinarathem a která se nyní plazila mezi pustými planinami bez stromů a přemosťovala vyschlá řečiště. Tu nepotkali nic živého; leč vbrzku dospěli ku kostrám jezdce a koně, které ležely vprostřed cesty a které doposavad zahalovali honosná zbroj a háv, jež za života obnášeli. I zastavili Mmatmuor a Sodosma před těmito žalostnými kostmi a zlověstně se na sebe pousmáli.
„Oř budiž tvůj,“ pravil Mmatuor, „ježto jsi z nás dvou o něco starší a máš právem přednost; jezdec pak poslouží oběma a bude prvním z těch, kdož nám v Cancoru odpřísáhne věrnost.“
Nato v popelavém písku vedle cesty načrtli trojitý kruh a vstoupiv do jeho středu vykonali ohavné rituály, které nutí mrtvé povstat z pokojné nicoty a nadále ve všem uposlechnout temné vůli nekromantika. Posléze posypali chřípí koně i muže magickým práškem a bílé kosti se z truchlivým vrzáním postavily na místě, aby sloužily svým pánům.
A jak mezi sebou smluvili, Sodosma se posadil na kostru oře, chopil se vyšperkované uzdy a ujížděl v škodolibém výsměchu samotné smrti na svém bělavém koni, zatímco Mmatmuor se plahočil po jeho boku opíraje se o ebenovou hůl; a lidský kostlivec ve svém drahém, volně povlávajícím hávu kráčel za nimi jako posluhovač.
O chvíli později v této šedivé pustině narazili na zbytky dalšího jezdce a koně, které šakali ušetřili a které slunce vysušilo do podoby prastarých mumií. Ti byli taktéž vzkříšeni k životu; načež Mmatmuot vsedl na koně a oba šamani jsa cválali dál jako bloudící vladaři s umrlci a holými kostrami, jež je měly doprovázet. Další a další kosti a ostatky lidí a zvířat, které potkávali, byli náležitě oživeny týmž způsobem; takže během cesty napříč Cincorem shromažďovali stále se rozrůstající zástup.
Když se přiblížili k hlavnímu městu Yethlyreomu, připadli na bezpočet hrobek a pohřebišť nedotknutých po dlouhá léta a schraňujících zabalené mumie, které během smrti jen sotva vybledly. Ty všechny oživili a přivolali je ze záhrobní noci, aby jim byly po vůli. Některým nařídili osít a obdělávat pole jakožto čerpat vodu ze zapadaných studnic; jiným zase určili úkoly, které mumie vykonávaly za svého života. Staleté ticho bylo prolomeno hlukem bezpočtu činností; vyzáblí umrlci tkadlen se lopotily u člunků; a mrtvoly oráčů následovaly brázdu za mršinami dobytka.
Znaveni podivnou poutí a ustavičným zaklínáním Mmatmuor a Sodosma nakonec z jednoho písčitého kopce uzřeli nadýchané věže a nádherné, neporušené dómy Ywthlyreomu, které strměli v tmavnoucí stojaté červeni hrozivého západu slunce.
„Jest to dobrá zem,“ pravil Mmatmuor, „oba se o ni podělíme a budeme držet vládu nade všemi mrtvými a zítra se v Yethlyreomu necháme prohlásit za vladaře.“
„Baže,“ odvětil Sodosma, „ježto není nikoho, kdo by se nám postavil; a ti, kteréž jsme přivolali z věčného hrobu, se budou pohybovat a dýchat toliko na náš rozkaz, není možná, aby se nám vzepjali.“
A tak uprostřed tohoto krvavě rudého soumraku, který dostával hluboký, purpurový odstín, vstoupili do Yethlyreomu, projížděli mezi nadutými, neosvícenými domy, a se svou otřesnou družinou se uvedli do nádherného a neobydleného paláce, kde císařové dynastie Nimboth vládli Cincoru po dvě tisícovky let.
V zaprášených pozlacených síních rozsvítili svým prohnaným čarodějnictvím lampy a povečeřeli královských lahůdek, které vyvolali z přešlých let stejným způsobem. Bezmasé ruce posluhovačů vlévaly do číší z měsíčního kamene stará a výtečná vína; a oba pili, hodovali a veselili se vprostřed fantasmagorické okázalosti. Vzkříšení mrtvých v Yethlyreomu odložili až na den příští.
Zavčas za temně krvavého úsvitu vstali z vznosných palácových loží, ježto na ně čekala spousta práce. Sem a tam chodili tím zapomenutým městem, nevynechali jediný kout, užívaje svá zaříkadla na lidi, které rok předtím schvátil mor a kteří leželi nepohřbeni. A když to bylo dokončeno, zašli za Yethlyreom do dalšího města vysokých hrobek a mohutných mauzoleí, ve kterých odpočívali vládci dynastie Nimboth spolu s význačnými měšťany a Cincorskou šlechtou.
Zde nařídili svým kostnatým otrokům kladivy rozbít zapečetěné dveře a posléze pomocí svých bezbožných, krutovládných zaklínadel přivolali mumie vladařů až k nejstarší dynastii, všecky do jedné kráčely ztuhle s očima bez lesku a v drahých plenách, do nichž byly všity ohnivě zbarvené šperky. Později rovněž přivedli k životní podobě mnoho generací dvořanů a hodnostářů.
Kráčeje ve slavnostním průvodu s temnými a hrdými a prázdnými tvářemi, mrtví císařové a císařovny Cincornu vzdali hold Mmatmuorovi a Sodosmovi a následovali je jak zástup zajatců všemi ulicemi Yehtlyreomu. Poté v paláci v rozlehlé vladařské síni nekromanti usedli na dvojitý trůn, kde sedávali právoplatní vládcové se svými chotěmi. Přede imperátory nashromážděnými ve velkolepém a pohřebním postavení jim byla složena absolutní moc z vyschlých rukou mumie Hestaiyona, nejrannějšího vladaře rodu Nimbothů, který panoval v dobách opředených mýty. Nato všichni Hestainovoi následovníci, zaplňujíc místnost v nesčetném davu, pozdravili prázdnými, ozvěnám podobnými hlasy vládu Mmatmuora a Sodosmi.
Tak si vyvržení nekromanti nalezli říši a poddané v oné pusté, neúrodné zemi, kam je lidé Tinarathu vyhnali zemřít. Za pomoci zlovolných kouzel spravovali svou ohavnou krutovládu a neomezeně panovali nade všemi mrtvými Cincoru. Bezmasé ruce jim z odlehlých království snášely daně; morem rozvrácené mrtvoly a vysoké mumie zavánějící balzámem křižovaly Yethlyreom, aby splnili zavdané úkoly anebo aby před jejich nenasytnýma očima vršili zčernalé, pavučincem pokryté zlato či zaprášené drahokamy z přešlých dní, které vynášeli z nevyčerpatelných pokladnic v podzemí.
Mrtví nádeníci jim vypěstovali vznosné palácové zahrady z dávno uvadlých růží; lišejem porostlé mrtvoly a kostlivci se lopotili v dolech nebo stavěli honosné, fantastické věže vstříc umírajícímu slunci. Komoří a princové jim sloužili coby šenkýři a strunné nástroje byly rozčesávány pro jejich potěšení vychrtlýma rukama panovnic se zlatými vlasy, které v temnotě kobky nepozbyly nic ze svého dřívějšího lesku. Ty z nich, které mor a červy nerozvrátili přespříliš, pak pojali za svoje nevěstky a nutili je ukojit jejich zvrácený chtíč.
II
V každém ohledu lidé Cincoru vykonávali obvyklé úkony dle vůle Mmatmuora a Sodosmi. Mluvili, pohybovali se, jedli a pili jako za života. Slyšeli, viděli a cítili podobně jako před smrtí; leč jejich smysly byly ujařmeny strašlivou nekromantikou. Jen mlhavě si pamatovali svou předešlou existenci; a stav, do kterého byli přivedeni, byl prázdný, útrpný a zastřený. Tělem jim kolovala chladná a lenivá krev smíšená s vodou Lethe; a stejně tak páry Lethe zamlžily jejich oči
Němě se podřizovali příkazům svých tyranských vládců, bez odporu a známek revolty, avšak naplněni nejasnou, nekonečnou zemdlelostí, jakou musí pocítit každý mrtvý, který napojiv se ze zřídel věčného spánku byl přiveden zpět k smrtelnosti. Neznali žádnou vášeň, radost či potěchu, jen temnou otupělost svého probuzení z Lethe, a šerou, nepřestajnou touhu vrátit se k dřímotě, z níž byli vyrušeni.
Nejmladším a posledním z Nimbothských vládců byl Illeiro, který zemřel během prvního měsíce morové pohromy a který před příchodem nekromantů ležel po dvě sta let ve vysokém mausoleu.
Probuzen se svými lidmi a svými otci, aby přisluhoval krutovládcům, podřídil se Illeiro prázdnotě bytí beze slova či údivu. Své zmrtvýchvstání a zmrtvýchvstání svých předků přijal tak, jako člověk přijímá pokoření a zázraky ve snu. Věděl, že se navrátil pod umírající slunce, do prázdného a přeludného světa, k řetězci věcí, ve kterém neznamenal víc, než oddaný stín. Ale i on zpočátku pociťoval jen neurčitou a zkrušující zemdlelost a hlad po ztraceném zapomnění.
Ujařmen magií svých vládců, znaven dlouhověkou nicotou smrti, přihlížel jako náměsíčník obludnosti páchané na svých otcové. Přesto po několika dnech v jeho zatemnělé mysli zakmitala slabá jiskra.
Jen mlhavě, jako by to bylo ztraceno v nenávratnu za nesmírnými horami, vzpomenul si na pompu své vlády v Yethlyeromu a na zářnou slávu a pýchu, jež v mládí požíval. Tyto vzpomínky v něm probudily zárodek revolty, přízračný odpor vůči čarodějům, kteří jej přivlekli do této ubohé napodobeniny života. Začal se rmoutit nad svým ponížením a bědným postavením svých předků a svého lidu.
Den za dnem Illeiro vídal coby šenkýř v halách, ve kterých kdysi vládl, počínání Mmatmura a Sodosmi. Sledoval jejich kruté a zvrácené rozmary, jejich rostoucí opilost a obžerství. Pozoroval, kterak si libují ve svém nekromantickém přepychu, slábnou nečinností a tloustnou požitkářstvím. Čím dál víc zanedbávali své dovednosti, zapomněli mnohé ze svých čar. Ale stále vládli, mocní a hroziví; a povalujíc se na purpurových a růžových ložích spřádali plány, jak potáhnou s armádou mrtvých proti Tinarathu.
Snili o výbojích a nekonečné nekromantice, tloustli a lenivěli jako červi zavrtavší se do zetlelé mrtvoly. A čím víc rostla jejich línost a krutovláda, tím mohutněji se ve stínu srdce Illeira zaněcoval oheň rebelie, připomínající zápas plamene s mrtvolným vlhkem. S narůstajícím hněvem se mu pozvolna navrátilo cosi z jeho síly a odhodlanosti, kterými slul za života. Vidě zvrhlost utiskovatelů a vědom si zla, jež bylo na bezmocných mrtvých pácháno, tu uslyšel ve svém mozku křik potlačených hlasů volajících po pomstě.
Illeiro procházel síněmi mezi svými předky, mlčky konal dle příkazů svých pánů anebo nehybně stál vyčkávaje dalších nařízení. Plnil jejich onyxové číše medovinou přinesenou čarodějnictvím z kopců pod mladším sluncem; přijímal jejich posměch a urážky. A noc co noc pozoroval, jak jim v opilosti padají hlavy, dokud celí zardělí a otylí neusnuli uprostřed své neoprávněné slávy.
Obživlí mrtví spolu takřka nemluvili; a tak syn a otec, dcera a matka, milý a milá, chodili sem a tam, aniž by se poznávali a ohledně svého zlého údělu nepronesli jediného slova. Až konečně jednou o půlnoci, když krutovládci upadli v dřímotu a plameny v lampách pohasly, rozhodl se Illeiro poradit se svým nejstarším prapředkem Hestaiyonem, jehož báje vyličovaly jako velkého čaroděje a který prý znal tajemství starověkého vědění.
Hestaiyon stál v rohu potemnělé haly, stranou od ostatních. Byl hnědý a povadlý ve svém mumifikačním zábalu; a jeho matné oči obsidiána vypadaly, jako kdyby stále zahlížely do prázdnoty. Zdálo se, že Illeirovy otázky vůbec nevnímá; až nakonec suchým, šelestivým hlasem zašeptal v odpověď:
„Jsem stár a noc hrobu byla dlouhá, mnohé jsem zapomněl. Avšak když se pokusím prohlédnout nicotu smrti, snad znovu nabudu cosi z mého byvšího vědění; a pospolu přijdeme na způsob, kterak dosáhnout vysvobození.“ A Hestaiyon zapátral v cárech vlastní paměti jako člověk hledající na místě, kde řádil červ a kde skryté archivy dávných dní shnily ve svých pouzdrech; dokud si konečně nerozpomenul a řekl:
„Pamatuji, že kdysi jsem býval mocný čaroděj; a krom jiných věcí jsem znal zaklínadla nekromantiky; leč nepoužíval jsem je, ježto jejich užívání a probouzení mrtvých jsem považoval za opovrženíhodný skutek. Též jsem vládl dalšími vědomostmi a snad mezi zbytky prastarého učení existuje něco, co nám může pomoci. Vzpomínám si na nejasné, pochybné proroctví, které bylo vyřčeno v prvotních letech při založení Yethlyreomu a říše Cancoru. Věštba zněla, že zlo hrozivější než smrt stihne vládce a lid Cancoru v časech budoucích; a že první a poslední z dynastie Nimbothu poradiv se mezi sebou naleznou způsob jak popustit a zničit klatbu. Ono zlo nebylo pojmenováno: než bylo řečeno, že tito dva vladaři naleznou rozřešení otázky zničením starodávného monumentu z jílu, který stráží nejhlubší kryptu pod vladařským palácem v Yethlyreomu.“
Po tomto proroctví vyřčeném uvadlými ústy svého prapředka Illeiro na okamžik zadumal, pak řekl:
„Nyní si vzpomínám na ranné dětství, kdy jsem jednou bloudil nazdařbůh nepoužívanými sklepeními našeho paláce, jak to chlapec dělá, a dospěl jsem k poslední kobce a tam nalezl zaprášený, neforemný předmět z jílu, jehož tvar a vzezření mi připadali podivné. Leč ono proroctví jsem neznal, pročež jsem se otočil pryč a zmizel zpátky tak rychle, jak jsem přišel, abych vyhledal denního světla.“
Poté se odkradli od svého zaslepeného příbuzenstva a nesouc lampy, které s sebou vzali v hale, Hestaiyon a Illeiro sešli dolů po podzemním schodišti pod palácem; a kráčeje jako dva nesmiřitelné, plíživé stíny spletí temných chodeb nakonec dorazili k nejdolnější kryptě.
Zde pod nánosem černého prachu a v chuchvalcích pavučince nevýslovného stáří nalezli, jak se žádalo v proroctví, jílovitou sochu, jejíž hrubé tvary znázorňovaly jakéhosi zapomenutého pozemského boha. I roztříštil Illeiro sochu úlomkem kamene; načež pospolu s Hestaiyonem vyňali z dutiny velký meč z neporušené oceli, a těžký klíč z neposkvrněného bronzu, a tabulky z lesklé mosazi, na kterých bylo vypsáno, co se musí učinit, aby byl Cincor zbaven temné vlády nekromantů, a aby lidé mohli nabýt zpět ztracenou smrt.
Illeiro následně klíčem z bronzu odemkl nízké a úzké dveře za roztříštěnou sochou, jak mu ukládaly nápisy na destičkách; a tak pospolu s Hestaiyonem uzřeli točité stupně z tmavého kamene, jenž vedly dolů k neznámé propasti, kde doposavad hořely propadlé ohně země. A nechaje Illeira na stráži u otevřených dveří, Hestaiyon uchopil meč z netknuté oceli a odešel nazpět do síně, v níž se povalovali nekromanti na purpurových a růžových ložích, obstoupeni trpělivými šiky pobledlých, bezkrevných mrtvol.
Veden prastarým proroctvím a moudrem lesklých tabulek, pozdvihl Hestaiyon velký meč a setnul hlavu Mmatmuora a hlavu Sodosmi, každou jedinou ranou. Poté, jak se vyžadovalo, mohutnými údery rozčtvrtil zbytky těl. Tak nekromanti opustili svůj špinavý život, leželi nehybně a smutný purpur jejich loží začínal dostávat jasnější odstín, zatímco růžový nádech se pozvolna prohluboval do krvavé červeně.
A pak, jako král kázající svým dětem, věkovitá mumie Hestaiyona promluvila suchým, leč rozhodným hlasem ku svému příbuzenstvu, které stálo mlčky a netečně a jen sotva vědělo o svém vysvobození. Mrtvý vládcové a vladařky se zachvěli jako podzimní listí v náhlém závanu větru, zvěst se šepotem rozptýlila v davu a vyrazila ven z paláce, aby se donesla všem mrtvým Cincoru.
Celou noc za svitu rozechvělých plamenů pochodní a během následujícího krvavě tmavého dne prostoupeného světlem vyhasínajícího slunce se nekonečná armáda morem rozvrácených mrtvol a odraných kostlivců valila jako úděsná řeka ulicemi Yethlyreomu k palácové síni, ve které Hestaiyon stál na stráži u zabitých nekromantů. Aniž by se zde zastavili, kráčeli dál s prázdnými, strnulými pohledy jak nekonečný zástup stínů, ubírali se k podzemním sklepením pod palácem, proudili skrze otevřené dveře v poslední kryptě, kde stál Illero a sestupovali po tisících stupňů k okraji propasti, ve které žhnuly pohasínající ohně země. Odtud se vrhali do náruče druhé smrti a konečné zkázy bezedných plamenů.
Vzdor vysvobození Hestaiyon stále prodléval v uvadajícím západu slunce vedle rozsekaných mrtvol Mmatmuora a Sodosmi. Následně, jak mu ukládalo písmo na tabulkách, použil čar, jež zvěděl ve svém předešlém bytí, a zaklel rozkouskovaná těla k věčnému životu ve smrti, který se Mmatmuor a Sodosma pokusili vnutit Cincorskému lidu. A tu se z bledých úst vydraly kletby, hlavy se rozkoulely s úděsně žhnoucíma očima a údy a torsa se začali svíjet na vladařských ložích mezi zaschlou krví. Nyní Hestaiyon věděl, že vše jest vykonáno tak, jak bylo od počátku předurčeno a přikázáno; a aniž by se ohlédl, ponechal nekromanty svému osudu a znaveně se odplížil labyrintem chodeb, aby se připojil k Illerovi.
Pak v pokojném tichu, vždyť dalších slov nebylo třeba, Illeiro a Hestaiyon prostoupili otevřenými dveřmi krypty, a Illeiro za oběma uzamkl klíčem z neposkvrněného bronzu. Nato se po točitých schodech ubrali k okraji propadlých plamenů a splynuli se svým příbuzenstvem a svým lidem v konečné, věčné nicotě.
Ale lidé říkají, že rozčtvrcená těla Mmatmuora a Sodosmi se plazí až do těchto dní v Yethlyreomu, žijí ve smrti, nemohou nalézt klidu a úlevy a marně hledají v spletitých katakombách dveře, které Illeiro uzamkl.
I
Mmatmuor a Sodosma byli nekromanti, kteří přitáhli z pochmurného ostrova Naat, aby se oddávali svým ohavným dovednostem v Tinarathu, onde za ubývajícími moři. Než v Tinarathu se jim nevedlo: poněvadž smrt byla lidem oné šeravé země považována za cosi zbožného; a nicota věčného hrobu se nedala snadno znesvětit; a oživování mrtvých rukou nekromantie bylo považováno za nestvůrnost.
Vbrzku tak vyhnáni hněvem tamějšího lidu Mmatmuor a Sodosma musili prchnout směrem ku Cincoru, poušti na jihu obývané toliko kostmi a mumiemi rodu, který v dřívějších údobích vyhladil mor.
Tak vkročili do země, která se rozléhala pod sluncem barvy žhavého popela, vyschlá a zešedlá a prostoupená malomocenstvím. Její rozvrácené skály a mrtvolná samota písku byli by bývali srdce obyčejného smrtelníka obestřeli děsem; a poněvadž oba čarodějové byli uvrženi právě na toto zpustlé, neúrodné místo bez potravy, mohlo se jejich postavení zdát zoufalé. Ale s radostným úsměvem dobyvatelů stojících na pokraji dlouho hledaného území, Sodosma a Mmatmuor pevně vstoupili do Cincoru.
Před nimi se rozebíhala široká, neporušená silnice, která kdysi pojila ruch mezi Cincorem a Tinarathem a která se nyní plazila mezi pustými planinami bez stromů a přemosťovala vyschlá řečiště. Tu nepotkali nic živého; leč vbrzku dospěli ku kostrám jezdce a koně, které ležely vprostřed cesty a které doposavad zahalovali honosná zbroj a háv, jež za života obnášeli. I zastavili Mmatmuor a Sodosma před těmito žalostnými kostmi a zlověstně se na sebe pousmáli.
„Oř budiž tvůj,“ pravil Mmatuor, „ježto jsi z nás dvou o něco starší a máš právem přednost; jezdec pak poslouží oběma a bude prvním z těch, kdož nám v Cancoru odpřísáhne věrnost.“
Nato v popelavém písku vedle cesty načrtli trojitý kruh a vstoupiv do jeho středu vykonali ohavné rituály, které nutí mrtvé povstat z pokojné nicoty a nadále ve všem uposlechnout temné vůli nekromantika. Posléze posypali chřípí koně i muže magickým práškem a bílé kosti se z truchlivým vrzáním postavily na místě, aby sloužily svým pánům.
A jak mezi sebou smluvili, Sodosma se posadil na kostru oře, chopil se vyšperkované uzdy a ujížděl v škodolibém výsměchu samotné smrti na svém bělavém koni, zatímco Mmatmuor se plahočil po jeho boku opíraje se o ebenovou hůl; a lidský kostlivec ve svém drahém, volně povlávajícím hávu kráčel za nimi jako posluhovač.
O chvíli později v této šedivé pustině narazili na zbytky dalšího jezdce a koně, které šakali ušetřili a které slunce vysušilo do podoby prastarých mumií. Ti byli taktéž vzkříšeni k životu; načež Mmatmuot vsedl na koně a oba šamani jsa cválali dál jako bloudící vladaři s umrlci a holými kostrami, jež je měly doprovázet. Další a další kosti a ostatky lidí a zvířat, které potkávali, byli náležitě oživeny týmž způsobem; takže během cesty napříč Cincorem shromažďovali stále se rozrůstající zástup.
Když se přiblížili k hlavnímu městu Yethlyreomu, připadli na bezpočet hrobek a pohřebišť nedotknutých po dlouhá léta a schraňujících zabalené mumie, které během smrti jen sotva vybledly. Ty všechny oživili a přivolali je ze záhrobní noci, aby jim byly po vůli. Některým nařídili osít a obdělávat pole jakožto čerpat vodu ze zapadaných studnic; jiným zase určili úkoly, které mumie vykonávaly za svého života. Staleté ticho bylo prolomeno hlukem bezpočtu činností; vyzáblí umrlci tkadlen se lopotily u člunků; a mrtvoly oráčů následovaly brázdu za mršinami dobytka.
Znaveni podivnou poutí a ustavičným zaklínáním Mmatmuor a Sodosma nakonec z jednoho písčitého kopce uzřeli nadýchané věže a nádherné, neporušené dómy Ywthlyreomu, které strměli v tmavnoucí stojaté červeni hrozivého západu slunce.
„Jest to dobrá zem,“ pravil Mmatmuor, „oba se o ni podělíme a budeme držet vládu nade všemi mrtvými a zítra se v Yethlyreomu necháme prohlásit za vladaře.“
„Baže,“ odvětil Sodosma, „ježto není nikoho, kdo by se nám postavil; a ti, kteréž jsme přivolali z věčného hrobu, se budou pohybovat a dýchat toliko na náš rozkaz, není možná, aby se nám vzepjali.“
A tak uprostřed tohoto krvavě rudého soumraku, který dostával hluboký, purpurový odstín, vstoupili do Yethlyreomu, projížděli mezi nadutými, neosvícenými domy, a se svou otřesnou družinou se uvedli do nádherného a neobydleného paláce, kde císařové dynastie Nimboth vládli Cincoru po dvě tisícovky let.
V zaprášených pozlacených síních rozsvítili svým prohnaným čarodějnictvím lampy a povečeřeli královských lahůdek, které vyvolali z přešlých let stejným způsobem. Bezmasé ruce posluhovačů vlévaly do číší z měsíčního kamene stará a výtečná vína; a oba pili, hodovali a veselili se vprostřed fantasmagorické okázalosti. Vzkříšení mrtvých v Yethlyreomu odložili až na den příští.
Zavčas za temně krvavého úsvitu vstali z vznosných palácových loží, ježto na ně čekala spousta práce. Sem a tam chodili tím zapomenutým městem, nevynechali jediný kout, užívaje svá zaříkadla na lidi, které rok předtím schvátil mor a kteří leželi nepohřbeni. A když to bylo dokončeno, zašli za Yethlyreom do dalšího města vysokých hrobek a mohutných mauzoleí, ve kterých odpočívali vládci dynastie Nimboth spolu s význačnými měšťany a Cincorskou šlechtou.
Zde nařídili svým kostnatým otrokům kladivy rozbít zapečetěné dveře a posléze pomocí svých bezbožných, krutovládných zaklínadel přivolali mumie vladařů až k nejstarší dynastii, všecky do jedné kráčely ztuhle s očima bez lesku a v drahých plenách, do nichž byly všity ohnivě zbarvené šperky. Později rovněž přivedli k životní podobě mnoho generací dvořanů a hodnostářů.
Kráčeje ve slavnostním průvodu s temnými a hrdými a prázdnými tvářemi, mrtví císařové a císařovny Cincornu vzdali hold Mmatmuorovi a Sodosmovi a následovali je jak zástup zajatců všemi ulicemi Yehtlyreomu. Poté v paláci v rozlehlé vladařské síni nekromanti usedli na dvojitý trůn, kde sedávali právoplatní vládcové se svými chotěmi. Přede imperátory nashromážděnými ve velkolepém a pohřebním postavení jim byla složena absolutní moc z vyschlých rukou mumie Hestaiyona, nejrannějšího vladaře rodu Nimbothů, který panoval v dobách opředených mýty. Nato všichni Hestainovoi následovníci, zaplňujíc místnost v nesčetném davu, pozdravili prázdnými, ozvěnám podobnými hlasy vládu Mmatmuora a Sodosmi.
Tak si vyvržení nekromanti nalezli říši a poddané v oné pusté, neúrodné zemi, kam je lidé Tinarathu vyhnali zemřít. Za pomoci zlovolných kouzel spravovali svou ohavnou krutovládu a neomezeně panovali nade všemi mrtvými Cincoru. Bezmasé ruce jim z odlehlých království snášely daně; morem rozvrácené mrtvoly a vysoké mumie zavánějící balzámem křižovaly Yethlyreom, aby splnili zavdané úkoly anebo aby před jejich nenasytnýma očima vršili zčernalé, pavučincem pokryté zlato či zaprášené drahokamy z přešlých dní, které vynášeli z nevyčerpatelných pokladnic v podzemí.
Mrtví nádeníci jim vypěstovali vznosné palácové zahrady z dávno uvadlých růží; lišejem porostlé mrtvoly a kostlivci se lopotili v dolech nebo stavěli honosné, fantastické věže vstříc umírajícímu slunci. Komoří a princové jim sloužili coby šenkýři a strunné nástroje byly rozčesávány pro jejich potěšení vychrtlýma rukama panovnic se zlatými vlasy, které v temnotě kobky nepozbyly nic ze svého dřívějšího lesku. Ty z nich, které mor a červy nerozvrátili přespříliš, pak pojali za svoje nevěstky a nutili je ukojit jejich zvrácený chtíč.
II
V každém ohledu lidé Cincoru vykonávali obvyklé úkony dle vůle Mmatmuora a Sodosmi. Mluvili, pohybovali se, jedli a pili jako za života. Slyšeli, viděli a cítili podobně jako před smrtí; leč jejich smysly byly ujařmeny strašlivou nekromantikou. Jen mlhavě si pamatovali svou předešlou existenci; a stav, do kterého byli přivedeni, byl prázdný, útrpný a zastřený. Tělem jim kolovala chladná a lenivá krev smíšená s vodou Lethe; a stejně tak páry Lethe zamlžily jejich oči
Němě se podřizovali příkazům svých tyranských vládců, bez odporu a známek revolty, avšak naplněni nejasnou, nekonečnou zemdlelostí, jakou musí pocítit každý mrtvý, který napojiv se ze zřídel věčného spánku byl přiveden zpět k smrtelnosti. Neznali žádnou vášeň, radost či potěchu, jen temnou otupělost svého probuzení z Lethe, a šerou, nepřestajnou touhu vrátit se k dřímotě, z níž byli vyrušeni.
Nejmladším a posledním z Nimbothských vládců byl Illeiro, který zemřel během prvního měsíce morové pohromy a který před příchodem nekromantů ležel po dvě sta let ve vysokém mausoleu.
Probuzen se svými lidmi a svými otci, aby přisluhoval krutovládcům, podřídil se Illeiro prázdnotě bytí beze slova či údivu. Své zmrtvýchvstání a zmrtvýchvstání svých předků přijal tak, jako člověk přijímá pokoření a zázraky ve snu. Věděl, že se navrátil pod umírající slunce, do prázdného a přeludného světa, k řetězci věcí, ve kterém neznamenal víc, než oddaný stín. Ale i on zpočátku pociťoval jen neurčitou a zkrušující zemdlelost a hlad po ztraceném zapomnění.
Ujařmen magií svých vládců, znaven dlouhověkou nicotou smrti, přihlížel jako náměsíčník obludnosti páchané na svých otcové. Přesto po několika dnech v jeho zatemnělé mysli zakmitala slabá jiskra.
Jen mlhavě, jako by to bylo ztraceno v nenávratnu za nesmírnými horami, vzpomenul si na pompu své vlády v Yethlyeromu a na zářnou slávu a pýchu, jež v mládí požíval. Tyto vzpomínky v něm probudily zárodek revolty, přízračný odpor vůči čarodějům, kteří jej přivlekli do této ubohé napodobeniny života. Začal se rmoutit nad svým ponížením a bědným postavením svých předků a svého lidu.
Den za dnem Illeiro vídal coby šenkýř v halách, ve kterých kdysi vládl, počínání Mmatmura a Sodosmi. Sledoval jejich kruté a zvrácené rozmary, jejich rostoucí opilost a obžerství. Pozoroval, kterak si libují ve svém nekromantickém přepychu, slábnou nečinností a tloustnou požitkářstvím. Čím dál víc zanedbávali své dovednosti, zapomněli mnohé ze svých čar. Ale stále vládli, mocní a hroziví; a povalujíc se na purpurových a růžových ložích spřádali plány, jak potáhnou s armádou mrtvých proti Tinarathu.
Snili o výbojích a nekonečné nekromantice, tloustli a lenivěli jako červi zavrtavší se do zetlelé mrtvoly. A čím víc rostla jejich línost a krutovláda, tím mohutněji se ve stínu srdce Illeira zaněcoval oheň rebelie, připomínající zápas plamene s mrtvolným vlhkem. S narůstajícím hněvem se mu pozvolna navrátilo cosi z jeho síly a odhodlanosti, kterými slul za života. Vidě zvrhlost utiskovatelů a vědom si zla, jež bylo na bezmocných mrtvých pácháno, tu uslyšel ve svém mozku křik potlačených hlasů volajících po pomstě.
Illeiro procházel síněmi mezi svými předky, mlčky konal dle příkazů svých pánů anebo nehybně stál vyčkávaje dalších nařízení. Plnil jejich onyxové číše medovinou přinesenou čarodějnictvím z kopců pod mladším sluncem; přijímal jejich posměch a urážky. A noc co noc pozoroval, jak jim v opilosti padají hlavy, dokud celí zardělí a otylí neusnuli uprostřed své neoprávněné slávy.
Obživlí mrtví spolu takřka nemluvili; a tak syn a otec, dcera a matka, milý a milá, chodili sem a tam, aniž by se poznávali a ohledně svého zlého údělu nepronesli jediného slova. Až konečně jednou o půlnoci, když krutovládci upadli v dřímotu a plameny v lampách pohasly, rozhodl se Illeiro poradit se svým nejstarším prapředkem Hestaiyonem, jehož báje vyličovaly jako velkého čaroděje a který prý znal tajemství starověkého vědění.
Hestaiyon stál v rohu potemnělé haly, stranou od ostatních. Byl hnědý a povadlý ve svém mumifikačním zábalu; a jeho matné oči obsidiána vypadaly, jako kdyby stále zahlížely do prázdnoty. Zdálo se, že Illeirovy otázky vůbec nevnímá; až nakonec suchým, šelestivým hlasem zašeptal v odpověď:
„Jsem stár a noc hrobu byla dlouhá, mnohé jsem zapomněl. Avšak když se pokusím prohlédnout nicotu smrti, snad znovu nabudu cosi z mého byvšího vědění; a pospolu přijdeme na způsob, kterak dosáhnout vysvobození.“ A Hestaiyon zapátral v cárech vlastní paměti jako člověk hledající na místě, kde řádil červ a kde skryté archivy dávných dní shnily ve svých pouzdrech; dokud si konečně nerozpomenul a řekl:
„Pamatuji, že kdysi jsem býval mocný čaroděj; a krom jiných věcí jsem znal zaklínadla nekromantiky; leč nepoužíval jsem je, ježto jejich užívání a probouzení mrtvých jsem považoval za opovrženíhodný skutek. Též jsem vládl dalšími vědomostmi a snad mezi zbytky prastarého učení existuje něco, co nám může pomoci. Vzpomínám si na nejasné, pochybné proroctví, které bylo vyřčeno v prvotních letech při založení Yethlyreomu a říše Cancoru. Věštba zněla, že zlo hrozivější než smrt stihne vládce a lid Cancoru v časech budoucích; a že první a poslední z dynastie Nimbothu poradiv se mezi sebou naleznou způsob jak popustit a zničit klatbu. Ono zlo nebylo pojmenováno: než bylo řečeno, že tito dva vladaři naleznou rozřešení otázky zničením starodávného monumentu z jílu, který stráží nejhlubší kryptu pod vladařským palácem v Yethlyreomu.“
Po tomto proroctví vyřčeném uvadlými ústy svého prapředka Illeiro na okamžik zadumal, pak řekl:
„Nyní si vzpomínám na ranné dětství, kdy jsem jednou bloudil nazdařbůh nepoužívanými sklepeními našeho paláce, jak to chlapec dělá, a dospěl jsem k poslední kobce a tam nalezl zaprášený, neforemný předmět z jílu, jehož tvar a vzezření mi připadali podivné. Leč ono proroctví jsem neznal, pročež jsem se otočil pryč a zmizel zpátky tak rychle, jak jsem přišel, abych vyhledal denního světla.“
Poté se odkradli od svého zaslepeného příbuzenstva a nesouc lampy, které s sebou vzali v hale, Hestaiyon a Illeiro sešli dolů po podzemním schodišti pod palácem; a kráčeje jako dva nesmiřitelné, plíživé stíny spletí temných chodeb nakonec dorazili k nejdolnější kryptě.
Zde pod nánosem černého prachu a v chuchvalcích pavučince nevýslovného stáří nalezli, jak se žádalo v proroctví, jílovitou sochu, jejíž hrubé tvary znázorňovaly jakéhosi zapomenutého pozemského boha. I roztříštil Illeiro sochu úlomkem kamene; načež pospolu s Hestaiyonem vyňali z dutiny velký meč z neporušené oceli, a těžký klíč z neposkvrněného bronzu, a tabulky z lesklé mosazi, na kterých bylo vypsáno, co se musí učinit, aby byl Cincor zbaven temné vlády nekromantů, a aby lidé mohli nabýt zpět ztracenou smrt.
Illeiro následně klíčem z bronzu odemkl nízké a úzké dveře za roztříštěnou sochou, jak mu ukládaly nápisy na destičkách; a tak pospolu s Hestaiyonem uzřeli točité stupně z tmavého kamene, jenž vedly dolů k neznámé propasti, kde doposavad hořely propadlé ohně země. A nechaje Illeira na stráži u otevřených dveří, Hestaiyon uchopil meč z netknuté oceli a odešel nazpět do síně, v níž se povalovali nekromanti na purpurových a růžových ložích, obstoupeni trpělivými šiky pobledlých, bezkrevných mrtvol.
Veden prastarým proroctvím a moudrem lesklých tabulek, pozdvihl Hestaiyon velký meč a setnul hlavu Mmatmuora a hlavu Sodosmi, každou jedinou ranou. Poté, jak se vyžadovalo, mohutnými údery rozčtvrtil zbytky těl. Tak nekromanti opustili svůj špinavý život, leželi nehybně a smutný purpur jejich loží začínal dostávat jasnější odstín, zatímco růžový nádech se pozvolna prohluboval do krvavé červeně.
A pak, jako král kázající svým dětem, věkovitá mumie Hestaiyona promluvila suchým, leč rozhodným hlasem ku svému příbuzenstvu, které stálo mlčky a netečně a jen sotva vědělo o svém vysvobození. Mrtvý vládcové a vladařky se zachvěli jako podzimní listí v náhlém závanu větru, zvěst se šepotem rozptýlila v davu a vyrazila ven z paláce, aby se donesla všem mrtvým Cincoru.
Celou noc za svitu rozechvělých plamenů pochodní a během následujícího krvavě tmavého dne prostoupeného světlem vyhasínajícího slunce se nekonečná armáda morem rozvrácených mrtvol a odraných kostlivců valila jako úděsná řeka ulicemi Yethlyreomu k palácové síni, ve které Hestaiyon stál na stráži u zabitých nekromantů. Aniž by se zde zastavili, kráčeli dál s prázdnými, strnulými pohledy jak nekonečný zástup stínů, ubírali se k podzemním sklepením pod palácem, proudili skrze otevřené dveře v poslední kryptě, kde stál Illero a sestupovali po tisících stupňů k okraji propasti, ve které žhnuly pohasínající ohně země. Odtud se vrhali do náruče druhé smrti a konečné zkázy bezedných plamenů.
Vzdor vysvobození Hestaiyon stále prodléval v uvadajícím západu slunce vedle rozsekaných mrtvol Mmatmuora a Sodosmi. Následně, jak mu ukládalo písmo na tabulkách, použil čar, jež zvěděl ve svém předešlém bytí, a zaklel rozkouskovaná těla k věčnému životu ve smrti, který se Mmatmuor a Sodosma pokusili vnutit Cincorskému lidu. A tu se z bledých úst vydraly kletby, hlavy se rozkoulely s úděsně žhnoucíma očima a údy a torsa se začali svíjet na vladařských ložích mezi zaschlou krví. Nyní Hestaiyon věděl, že vše jest vykonáno tak, jak bylo od počátku předurčeno a přikázáno; a aniž by se ohlédl, ponechal nekromanty svému osudu a znaveně se odplížil labyrintem chodeb, aby se připojil k Illerovi.
Pak v pokojném tichu, vždyť dalších slov nebylo třeba, Illeiro a Hestaiyon prostoupili otevřenými dveřmi krypty, a Illeiro za oběma uzamkl klíčem z neposkvrněného bronzu. Nato se po točitých schodech ubrali k okraji propadlých plamenů a splynuli se svým příbuzenstvem a svým lidem v konečné, věčné nicotě.
Ale lidé říkají, že rozčtvrcená těla Mmatmuora a Sodosmi se plazí až do těchto dní v Yethlyreomu, žijí ve smrti, nemohou nalézt klidu a úlevy a marně hledají v spletitých katakombách dveře, které Illeiro uzamkl.
Impérium Nekromantů
(The Empire Of The Necromancers)
C.A. Smith