Díky, kamaráde, ale já víno nepiji, ani když je to nejvzácnější Kanárské, nebo nejstarší Amontilladské. Víno je posměvač, opojný nápoj křikloun…a víc než kdokoli jiný mám důvod znát onu pravdu, jak ji napsal Šalamoun Král Židovský. Jestli chceš, poslouchej, a já ti povím příběh, při němž by se i ten nejzatvrzelejší pijan zarazil s napůl vypitým truňkem u rtů.
Bylo nás sedmatřicet bukanýrů, kteří rabovali ve španělských vodách pod velením Barnabyho Dwala, řečeného Rudý Barmany za prolévání krve, které ho všude provázelo. Naše loď, Černý Jestřáb, dokázala předhonit a přestřílet jakoukoli jinou šalupu plavící se pod pirátskou vlajkou. Kapitán Dwale měl ve zvyku neustále vyhledávat jeden zapadlý ostrov na východním okraji západní Indie, aby ulehčil své lodi od jejího břemene, totiž zlatých prutů a dublonů.
Ten ostrov byl na hony vzdálen běžnému kurzu námořních tras a nebyl znám ani mapám, ani ostatním námořníkům; tudíž se k našim záměrům skvěle hodil. Bylo to místo písku a palmových stromů a trsů trávy, s malým zálivem chráněným sevřenou náručí rozeklaných útesů, po nichž se temný oceán drápal a hryzal je svými tesáky bílé pěny, aniž by zčeřil poklidné vody za nimi. Už ani nevím, kolikrát jsme ten ostrov navštívili; ale půda pod mnoha palmami překypovala ukrytou kořistí. Tam jsme hromadili lup z lodí obtěžkaných drahými kovy, mohutné tácy a šperky z katedrálních měst.
Jak už to na tom světě chodí, všechno dříve nebo později dospěje ke svému konci, a tak tomu bylo i v případě našich návštěv. Jednoho dne jsme nashromáždili pořádný náklad a na otevřeném moři, kudy jezdili Španěláci, jsme mohli zůstat i déle, kdyby se neschylovalo k bouři. Když obloha začala černat, jako náhodou jsme byli nedaleko ostrova; a brodě se ztěžka v dmoucích se vlnách, uprchli jsme k našemu poklidnému útočišti, jehož jsme dosáhli za soumraku. Ještě před úsvitem hurikán odumřel; a slunce vystouplo na bezmračnou oblohu jantarové a modré barvy. Pokračovali jsme s vykládkou a pohřbíváním našich beden obsahujících mince a drahokamy a zlaté pruty, což nám nějakou dobu trvalo; a potom jsme znovu naplnili naše sudy u pramene s chladnou a sladkou vodou, která vyvěrala pod palmovým kopcem nedaleko středu ostrova.
To bylo vprostřed odpoledne, a kapitán Dwale zamýšlel zakrátko zvednout kotvy a sledovat slunce na západě směrem ke Karibiku. Devět z nás nakládalo poslední sudy do člunů, přičemž Rudý Barnaby nad námi držel dozor a klel, že jsme prý pomalejší než bahenní želvy. Brodili jsme se po kolena ve vlažné, líné vodě, když tu náhle kapitán přestal nadávat, načež jsme zjistili, že si nás již nevšímá. Byl otočený zády a shýbal se nad podivným předmětem, který musel být po bouři vyplaven přílivem: na písku, částečně ve vodě, částečně pod ní, ležela ohromná věc obalená vilejšem, které si doposavad nikdo nevšiml.
Rudý Barnaby nemlčel dlouho.
„Pojďte sem, vy šankrožroutský suchozemci,“ zavolal na nás. Uposlechly jsme bez váhání a shlukli se kolem naplaveného předmětu, který si náš kapitán rozpačitě prohlížel. Při bližším pohledu se nás zmocnil stejný údiv; a nikdo z nás tu věc nedokázal pojmenovat okrajově, natož s jistotou.
Neznámý objekt před námi měl tvar velkého džbánu se zužujícím se hrdlem a hlubokým, kulovitým a baňatým tělem. Celá nádoba byla obložená mušlemi a korály, které se na ni nabalily v silné vrstvě, jako kdyby na mořském dně ležela po dlouhé věky, a byla ověnčená chaluhami a mořskými rostlinami, jaké jsme nikdy před tím neviděli; takže jsme nebyli s to zjistit, z jakého materiálu je vyrobena.
Na kapitánův rozkaz jsme ji vykulili ven z vody do stínu nejbližších palem; ačkoliv pohnout s tou věcí, která byla podivně těžká, vyžadovalo úsilí čtyř mužů. Zjistili jsme, že kdyby se postavila na dno, sahala by vrcholem takřka k ramenům vysokého muže. Když jsme se lopotili s tou velkou nádobou, zaslechli jsme zevnitř žbluňkání, jako kdyby byla naplněna nějakou tekutinou.
Jako náhodou byl náš kapitán znalý muž.
„U Satanovy kadidelnice!“ zaklel. „Jestli tohle není antická nádoba na víno, tak sem blázen. Přesně tyhle – ačkoli možná ne tak velký – se vyráběly Římany k uskladnění dobrých ročníků Falernského a Cecubského. Dokonce i dneska existuje španělský víno – Valdepenas je to –, který se stáčí do hliněnejch nádob. Ale tohle, pakliže se nemejlim, není ani ze Španělska, ani ze starýho Říma. Podle prastarýho vzhledu by klidně mohla pocházet z onoho dávno potopenýho ostrva Atlantidy, vo níž se zmiňuje Platon. Jak jinak, vevnitř musí bejt vzácný víno, který uzrálo v dobách, kdy byla země mladá, před založením Říma a Atén; a který snad staletími získalo říz a sílu. Hola! Vy zatracený darebáci! Neodplujeme z přístavu, dokud se tenhle džbán nenarazí. A jestli to uvnitř nebude zkažený a pitný, uděláme si dnes večer na písku flám.“
„Zrovna tak to může bejt urna plná morového popela,“ pravil první důstojník, Roger Galone, jemuž se hlavou honily pochmurné myšlenky.
Rudý Barnaby vytáhl svou mačetu a z uzávěru nádoby pracně odlupoval skořápku z vilejšů a zvláštní fantastické mořské vegetace. Vrstvu za vrstvou je odlupoval, přičemž náležitě klel nad touto kořistí z dávných časů. Konečně se mu podařilo odhalit zátku zapečetěnou čistým voskem, který však časem zatvrdnul víc než jantar. Do samotné zátky byla vyryta podivná písmena neznámého jazyka, zřetelně viditelná; ovšem vosk odolával hrotu mačety. A tak, ztrativ všecku trpělivost, kapitán popadl mohutný úlomek kamene, který by menší muž jen sotva zdvihl, a tím rozbil hrdlo nádoby.
Jako že se Stephen Marbane jmenuji, nejsem, a ani v těch časech, jako jediný puritán mezi onou bezbožnou posádkou, jsem nebyl žádný pijan vína nebo lihovin, nýbrž zapřísáhlý Rechabita, a to bez výjimky. Proto jsem se držel stranou, cítě sice malý zájem, ovšem ten se netýkal očekávaného spuštění, zatímco ostatní se mačkali kolem nádoby a dychtivě čmuchali nad jejím obsahem. Ovšem takřka zároveň s otevřením té věci do mého chřípí pronikla vůně pohanských koření, silná a podivná; a samotné vdechnutí zapříčinilo, že jsem pocítil jakousi závrať, takže jsem uznal za vhodné poodstoupit ještě o něco dál. Ale ostatní byli chtiví jak hejno much kolem kvasné kádi na podzim.
„Kruci! To je královskej ročník!“ zařval kapitán, když ponořil prst do nádoby a olízl purpurové krůpěje, které z něj odkapávaly.
„Stát, vy nenažranci! Ukliďte sudy s vodou na palubu a svolejte celou posádku sem na břeh, ať na plavidle zůstane jen hlídka. Uděláme si parádní noc, než vyrabujeme nějaký další Španěláky.“
I uposlechli jsme jeho příkazu; přičemž novina ohledně nálezu a skutečnost, že je plavba odložena, vzbudily mezi posádkou vlnu radosti. Tři muži, kteří tuze hudrovali nad svou neúčastí na pikniku, zůstali na palubě; ačkoliv taková opatrnost v onom poklidném zálivu byla naprosto zbytečná. My ostatní jsme se vrátili na břeh, nesouce zásobu pohárů, do nichž mělo být podáváno víno, také pak potraviny na hostinu. Posléze jsme shromáždili kusy naplaveného dříví k založení velkého ohně, pochytali několik mohutných želv a vyhrabali jejich ukrytá vejce, takže proviant skýtal jak hojnost, tak rozmanitost.
Těchto příprav jsem se neúčastnil s kdovíjakým nadšením. Kapitán Dwale, znaje mé abstinenční návyky a maje poněkud zlomyslnou a trýznivou povahu, výslovně nařídil mou přítomnost na hostině. Nicméně, neočekával jsem víc než trocha neurvalosti na můj účet, jak bývalo v takových dobách zvykem; a jelikož jsem se stranil čerstvého želvího masa, plně jsem se oddal svému osudu svědka babylonského opilství ostatních.
Hodovat a popíjet se začalo za soumraku; a oheň z naplaveného dříví, planoucí tajemnými odstíny modré a zelené a bílé barvy uvnitř plamene, vyskočil vysoko do šera, zatímco západ slunce se jevil jen jako hrst rudých uhlíků v dáli na purpurově zabarvených vlnách.
Bylo to zvláštní víno, které do sebe posádka a kapitán vylévali. Viděl jsem, že je husté a tmavé, jako by bylo smíšeno s krví; zatímco vzduch byl naplněn pachem oněch pohanských koření, horkým a hutným a bezbožným, jaký by se mohl linout z rozbité hrobky pradávných vládců. Omámení po víně bylo čím dál tím podivnější; ježto ti, kdož je pili, se stávali čím dál tím zamyšlenější a zádumčivějšími; nedošlo k žádnému zpívání oplzlých odrhovaček, ani šaškoviny s opičením a napodobováním.
Rudý Barnaby popíjel o něco déle než ostatní, poněvadž víno koštoval už v době, kdy posádka chystala přípravy na večírek. Po první číši nám k úžasu všech přestal nadávat, již nás nebazíroval a popravdě řečeno nám přestal věnovat jakoukoli pozornost, jen se posadil a strnule zíral na západ slunce očima, v nichž se odrážel údiv nad neznámými sny. A jak tak ostatní muži pili, jeden po druhém začínali být stejně postiženi, a já žasl nad neobvyklou silou toho vína. Nikdy před tím jsem podobný druh opilosti neviděl; neboť ostatní nemluvili ani nejedli a hýbali se jenom proto, aby si znovu naplnili své poháry z té mohutné nádoby.
Noc za hranicemi světla plápolajícího ohně zatím zčernala jak inkoust, měsíc nesvítil a záře plamenů zastínila hvězdy. Jeden po druhém se pijáci postupně zvedali ze svých míst a vestoje zírali do temnoty ve směru moře. Stáli neklidně, tu a tam naklonili hlavu vpřed a civěli mnohem pozorněji jako někdo, kdo vidí cosi úžasného, a nesrozumitelnými slovy si mezi sebou o čemsi mumlali. Pakliže se jich nezmocnila nějaká poblouzněnost pramenící z požívání vína, tak opravdu neznám příčinu jejich strnulých pohledů a huhlání; poněvadž ve tmě nebylo nic vidět, já neslyšel nic krom tichého šumění vlnek na písku. Jejich řeč byla zanedlouho hlasitější; a někteří zvedli ruce a ukazovali na moře, přičemž blekotali jakoby v deliriu. Všimnuv si jejich chování a nevěda, kterým směrem se jejich poblouzněnost může v příštím okamžiku otočit, rozhodl jsem se odebrat se podél pobřeží. Ale jakmile jsem se pohnul k odchodu, ti, kdož stáli nejblíže, jako kdyby procitli ze snu, a zarazili mne. Vzápětí jsem byl bezmocný v jejich drsných rukách, naslouchaje jejich opilým, nesrozumitelným slovům, která nedávala smysl, zatímco jeden z nich mě nutil napít se z poháru naplněného tím nachově zbarveným vínem.
Snažil jsem se jim vzepřít a měl dvojnásobnou nechuť přihnout si onoho bezejmenného vína, ale i tak mi ho do mě spoustu vlili. Ten nápoj chutnal jako tekuté cukrátko, ale v hrdle pálil jako oheň pekelný. Dostal jsem závrať; a mé smysly začaly být poznenáhlu zastřeny zmatkem; a já najednou viděl a slyšel jakoby v narůstající zimnici tropické horečky.
Zdálo se, že vzduch kolem mě začal jasnět přízračnou, krvavou rudí, která byla najednou všude, přičemž světlo nevycházelo z ohně ani nočních nebes. Uzřel jsem tváře a postavy pijáků vystupující ze stínu, jakoby zahalené narudlou fosforescencí. A za nimi, kam rozrušeně a udiveně zírali, byla temnota ozářena podivným světlem.
Vzápětí jsem uviděl šílenou a nezemskou podívanou: neboť jemné vlnění se v zálivu přestalo plížit na písek, a celé moře dočista zmizelo. Černý Jestřáb byl pryč a k místům, kde byly útesy, nyní vystupovaly mohutné mramorové zdi, rdící se jakoby v záři dávných západů slunce. Nad nimi se vypínaly naduté kupole pohanských chrámů a věže barbarských paláců; a dole byly ulice a dlážděné cesty, po nichž plynul nekonečný zástup lidí. Napadlo mne, že hledím na nějaké pradávné město, takové, jaké mohlo vzkvétat v prvopočátku Země; a spatřil jsem stromy jeho terasovitých zahrad, krásnější než palmy Edenu. Nato jsem uslyšel zvuk dulcimorů, který byl lahodný jako sténání žen; a ryk lesních rohů, jenž vyprávěl o zapomenutých velkolepostech; a divoký sladký zpěv lidí, kteří plynuli na nějakou skrytou, posvátnou slavnost uvnitř těch obrovitých zdí.
Viděl jsem, že ono světlo proudí vzhůru přímo z města a že se rodí z jeho ulic a budov. Zaslepovalo nebesa, a vzdálený horizont byl skryt v zářící mlhovině. Z jedné budovy, vysokého chrámu, jenž převyšoval ostatní, světlo tryskalo v kalném přívalu; a z jeho otevřených portálů se linula hudba, čarovná a mámivá jako ony hlasy dávných dní. A rozmařilci vesele vplývali do jeho vchodů, ale žádný nevyšel ven. Zdálo se, že mne ta podivná hudba volá a zlákává; a tu se mi najednou zachtělo vkročit do ulic onoho cizího města, a pocítil jsem hlubokou touhu vmísit se mezi jeho obyvatele a zamířit do zářícího chrámu.
Nyní jsem již věděl, proč ostatní zírali do temnoty a užasle mezi sebou huhlali, a neuniklo mi, že také touží sestoupat dolů do toho města. A pak jsem uviděl širokou cestu zbudovanou z mramoru a lesknoucí se rubínovou září, která zbíhala přímo od jejich nohou dolů, vedouce přes louky s neznámými květy k prvním budovám.
Pak, jak jsem se díval a poslouchal, zpěv najednou zlahodněl, hudba byla podivnější a načervenalá zář jasnější. Potom, aniž by se byť jen ohlédl, aniž by pronesl jediného slova či pokynul svým mužům, kapitán Dwale pozvolna vyrazil vpřed, kráčeje onou mramorovou cestou jako náměsíčník ve snu. A po něm, jeden po druhém, následovali týmž způsobem Roger Aglone s celou posádkou, a postupně mířili směrem k městu.
Snad bych býval také následoval, váben tou čaromocnou hudbou. Neboť se opravdu zdálo, že jsem v dávných časech kráčel cestami toho města, a poznal věci, o nichž mluvila hudba a zpívaly hlasy. Pak bych si dobře vzpomenul, proč lidé plynuli do chrámu, a proč nevycházely ven; a tam, zdálo se, bych poznal známé a milované tváře, a zúčastnil se tajuplností přivolaných nazpět z potopených let. To vše, co si víno zapamatovalo během svého spánku v hlubinách oceánu, jsem dokázal uzřít a pochopit jen na okamžik. A bylo dobře, že jsem toho podlého a pohanského nápoje vypil méně než ostatní, a byl tak méně oblouzen tou vábivou vizí než oni. Neboť jak kapitán Dwale a jeho posádka šli směrem k městu, zdálo se mi, že rubínová záře vybledá. Zdi se začali rozplývat v jakémsi chvění a kupole zvolna pozbývaly svou hmotnost. Růžová barva zmizela, a světlo bylo bledé jako fosfor z hrobky; a lidé chodili sem a tam jako fantómové za slábnoucího halasení lesních rohů a přízračného zpívání. Nad ponořenou cestu se vrátily mírné vlny; a Rudý Barnaby se svými muži vkráčeli pod ně. Nad mizejícími věžemi a zdmi pomalu tmavla voda; moře se ponořilo do černočerné noci; a město se ztratilo jako vínové bubliny.
Při pomyšlení nad osudem ostatních se mne zmocnil děs. Dal jsem se na útěk, klopýtaje temnotou směrem k palmovému kopci, který korunoval ostrov. Po načervenalém světle již nebylo ani památky a oblohu znovu zaplnily navrátivší se hvězdy. Když jsem vyšplhal na vrchol, podíval jsem se směrem k oceánu a uviděl lucernu, která hořela na Černém Jestřábovi v zálivu, a rozeznal jsem uhlíky našeho ohně, které doutnaly v písku. Pak, pln strachu a horečnatě se modle, jsem vyčkal úsvitu.
Bylo nás sedmatřicet bukanýrů, kteří rabovali ve španělských vodách pod velením Barnabyho Dwala, řečeného Rudý Barmany za prolévání krve, které ho všude provázelo. Naše loď, Černý Jestřáb, dokázala předhonit a přestřílet jakoukoli jinou šalupu plavící se pod pirátskou vlajkou. Kapitán Dwale měl ve zvyku neustále vyhledávat jeden zapadlý ostrov na východním okraji západní Indie, aby ulehčil své lodi od jejího břemene, totiž zlatých prutů a dublonů.
Ten ostrov byl na hony vzdálen běžnému kurzu námořních tras a nebyl znám ani mapám, ani ostatním námořníkům; tudíž se k našim záměrům skvěle hodil. Bylo to místo písku a palmových stromů a trsů trávy, s malým zálivem chráněným sevřenou náručí rozeklaných útesů, po nichž se temný oceán drápal a hryzal je svými tesáky bílé pěny, aniž by zčeřil poklidné vody za nimi. Už ani nevím, kolikrát jsme ten ostrov navštívili; ale půda pod mnoha palmami překypovala ukrytou kořistí. Tam jsme hromadili lup z lodí obtěžkaných drahými kovy, mohutné tácy a šperky z katedrálních měst.
Jak už to na tom světě chodí, všechno dříve nebo později dospěje ke svému konci, a tak tomu bylo i v případě našich návštěv. Jednoho dne jsme nashromáždili pořádný náklad a na otevřeném moři, kudy jezdili Španěláci, jsme mohli zůstat i déle, kdyby se neschylovalo k bouři. Když obloha začala černat, jako náhodou jsme byli nedaleko ostrova; a brodě se ztěžka v dmoucích se vlnách, uprchli jsme k našemu poklidnému útočišti, jehož jsme dosáhli za soumraku. Ještě před úsvitem hurikán odumřel; a slunce vystouplo na bezmračnou oblohu jantarové a modré barvy. Pokračovali jsme s vykládkou a pohřbíváním našich beden obsahujících mince a drahokamy a zlaté pruty, což nám nějakou dobu trvalo; a potom jsme znovu naplnili naše sudy u pramene s chladnou a sladkou vodou, která vyvěrala pod palmovým kopcem nedaleko středu ostrova.
To bylo vprostřed odpoledne, a kapitán Dwale zamýšlel zakrátko zvednout kotvy a sledovat slunce na západě směrem ke Karibiku. Devět z nás nakládalo poslední sudy do člunů, přičemž Rudý Barnaby nad námi držel dozor a klel, že jsme prý pomalejší než bahenní želvy. Brodili jsme se po kolena ve vlažné, líné vodě, když tu náhle kapitán přestal nadávat, načež jsme zjistili, že si nás již nevšímá. Byl otočený zády a shýbal se nad podivným předmětem, který musel být po bouři vyplaven přílivem: na písku, částečně ve vodě, částečně pod ní, ležela ohromná věc obalená vilejšem, které si doposavad nikdo nevšiml.
Rudý Barnaby nemlčel dlouho.
„Pojďte sem, vy šankrožroutský suchozemci,“ zavolal na nás. Uposlechly jsme bez váhání a shlukli se kolem naplaveného předmětu, který si náš kapitán rozpačitě prohlížel. Při bližším pohledu se nás zmocnil stejný údiv; a nikdo z nás tu věc nedokázal pojmenovat okrajově, natož s jistotou.
Neznámý objekt před námi měl tvar velkého džbánu se zužujícím se hrdlem a hlubokým, kulovitým a baňatým tělem. Celá nádoba byla obložená mušlemi a korály, které se na ni nabalily v silné vrstvě, jako kdyby na mořském dně ležela po dlouhé věky, a byla ověnčená chaluhami a mořskými rostlinami, jaké jsme nikdy před tím neviděli; takže jsme nebyli s to zjistit, z jakého materiálu je vyrobena.
Na kapitánův rozkaz jsme ji vykulili ven z vody do stínu nejbližších palem; ačkoliv pohnout s tou věcí, která byla podivně těžká, vyžadovalo úsilí čtyř mužů. Zjistili jsme, že kdyby se postavila na dno, sahala by vrcholem takřka k ramenům vysokého muže. Když jsme se lopotili s tou velkou nádobou, zaslechli jsme zevnitř žbluňkání, jako kdyby byla naplněna nějakou tekutinou.
Jako náhodou byl náš kapitán znalý muž.
„U Satanovy kadidelnice!“ zaklel. „Jestli tohle není antická nádoba na víno, tak sem blázen. Přesně tyhle – ačkoli možná ne tak velký – se vyráběly Římany k uskladnění dobrých ročníků Falernského a Cecubského. Dokonce i dneska existuje španělský víno – Valdepenas je to –, který se stáčí do hliněnejch nádob. Ale tohle, pakliže se nemejlim, není ani ze Španělska, ani ze starýho Říma. Podle prastarýho vzhledu by klidně mohla pocházet z onoho dávno potopenýho ostrva Atlantidy, vo níž se zmiňuje Platon. Jak jinak, vevnitř musí bejt vzácný víno, který uzrálo v dobách, kdy byla země mladá, před založením Říma a Atén; a který snad staletími získalo říz a sílu. Hola! Vy zatracený darebáci! Neodplujeme z přístavu, dokud se tenhle džbán nenarazí. A jestli to uvnitř nebude zkažený a pitný, uděláme si dnes večer na písku flám.“
„Zrovna tak to může bejt urna plná morového popela,“ pravil první důstojník, Roger Galone, jemuž se hlavou honily pochmurné myšlenky.
Rudý Barnaby vytáhl svou mačetu a z uzávěru nádoby pracně odlupoval skořápku z vilejšů a zvláštní fantastické mořské vegetace. Vrstvu za vrstvou je odlupoval, přičemž náležitě klel nad touto kořistí z dávných časů. Konečně se mu podařilo odhalit zátku zapečetěnou čistým voskem, který však časem zatvrdnul víc než jantar. Do samotné zátky byla vyryta podivná písmena neznámého jazyka, zřetelně viditelná; ovšem vosk odolával hrotu mačety. A tak, ztrativ všecku trpělivost, kapitán popadl mohutný úlomek kamene, který by menší muž jen sotva zdvihl, a tím rozbil hrdlo nádoby.
Jako že se Stephen Marbane jmenuji, nejsem, a ani v těch časech, jako jediný puritán mezi onou bezbožnou posádkou, jsem nebyl žádný pijan vína nebo lihovin, nýbrž zapřísáhlý Rechabita, a to bez výjimky. Proto jsem se držel stranou, cítě sice malý zájem, ovšem ten se netýkal očekávaného spuštění, zatímco ostatní se mačkali kolem nádoby a dychtivě čmuchali nad jejím obsahem. Ovšem takřka zároveň s otevřením té věci do mého chřípí pronikla vůně pohanských koření, silná a podivná; a samotné vdechnutí zapříčinilo, že jsem pocítil jakousi závrať, takže jsem uznal za vhodné poodstoupit ještě o něco dál. Ale ostatní byli chtiví jak hejno much kolem kvasné kádi na podzim.
„Kruci! To je královskej ročník!“ zařval kapitán, když ponořil prst do nádoby a olízl purpurové krůpěje, které z něj odkapávaly.
„Stát, vy nenažranci! Ukliďte sudy s vodou na palubu a svolejte celou posádku sem na břeh, ať na plavidle zůstane jen hlídka. Uděláme si parádní noc, než vyrabujeme nějaký další Španěláky.“
I uposlechli jsme jeho příkazu; přičemž novina ohledně nálezu a skutečnost, že je plavba odložena, vzbudily mezi posádkou vlnu radosti. Tři muži, kteří tuze hudrovali nad svou neúčastí na pikniku, zůstali na palubě; ačkoliv taková opatrnost v onom poklidném zálivu byla naprosto zbytečná. My ostatní jsme se vrátili na břeh, nesouce zásobu pohárů, do nichž mělo být podáváno víno, také pak potraviny na hostinu. Posléze jsme shromáždili kusy naplaveného dříví k založení velkého ohně, pochytali několik mohutných želv a vyhrabali jejich ukrytá vejce, takže proviant skýtal jak hojnost, tak rozmanitost.
Těchto příprav jsem se neúčastnil s kdovíjakým nadšením. Kapitán Dwale, znaje mé abstinenční návyky a maje poněkud zlomyslnou a trýznivou povahu, výslovně nařídil mou přítomnost na hostině. Nicméně, neočekával jsem víc než trocha neurvalosti na můj účet, jak bývalo v takových dobách zvykem; a jelikož jsem se stranil čerstvého želvího masa, plně jsem se oddal svému osudu svědka babylonského opilství ostatních.
Hodovat a popíjet se začalo za soumraku; a oheň z naplaveného dříví, planoucí tajemnými odstíny modré a zelené a bílé barvy uvnitř plamene, vyskočil vysoko do šera, zatímco západ slunce se jevil jen jako hrst rudých uhlíků v dáli na purpurově zabarvených vlnách.
Bylo to zvláštní víno, které do sebe posádka a kapitán vylévali. Viděl jsem, že je husté a tmavé, jako by bylo smíšeno s krví; zatímco vzduch byl naplněn pachem oněch pohanských koření, horkým a hutným a bezbožným, jaký by se mohl linout z rozbité hrobky pradávných vládců. Omámení po víně bylo čím dál tím podivnější; ježto ti, kdož je pili, se stávali čím dál tím zamyšlenější a zádumčivějšími; nedošlo k žádnému zpívání oplzlých odrhovaček, ani šaškoviny s opičením a napodobováním.
Rudý Barnaby popíjel o něco déle než ostatní, poněvadž víno koštoval už v době, kdy posádka chystala přípravy na večírek. Po první číši nám k úžasu všech přestal nadávat, již nás nebazíroval a popravdě řečeno nám přestal věnovat jakoukoli pozornost, jen se posadil a strnule zíral na západ slunce očima, v nichž se odrážel údiv nad neznámými sny. A jak tak ostatní muži pili, jeden po druhém začínali být stejně postiženi, a já žasl nad neobvyklou silou toho vína. Nikdy před tím jsem podobný druh opilosti neviděl; neboť ostatní nemluvili ani nejedli a hýbali se jenom proto, aby si znovu naplnili své poháry z té mohutné nádoby.
Noc za hranicemi světla plápolajícího ohně zatím zčernala jak inkoust, měsíc nesvítil a záře plamenů zastínila hvězdy. Jeden po druhém se pijáci postupně zvedali ze svých míst a vestoje zírali do temnoty ve směru moře. Stáli neklidně, tu a tam naklonili hlavu vpřed a civěli mnohem pozorněji jako někdo, kdo vidí cosi úžasného, a nesrozumitelnými slovy si mezi sebou o čemsi mumlali. Pakliže se jich nezmocnila nějaká poblouzněnost pramenící z požívání vína, tak opravdu neznám příčinu jejich strnulých pohledů a huhlání; poněvadž ve tmě nebylo nic vidět, já neslyšel nic krom tichého šumění vlnek na písku. Jejich řeč byla zanedlouho hlasitější; a někteří zvedli ruce a ukazovali na moře, přičemž blekotali jakoby v deliriu. Všimnuv si jejich chování a nevěda, kterým směrem se jejich poblouzněnost může v příštím okamžiku otočit, rozhodl jsem se odebrat se podél pobřeží. Ale jakmile jsem se pohnul k odchodu, ti, kdož stáli nejblíže, jako kdyby procitli ze snu, a zarazili mne. Vzápětí jsem byl bezmocný v jejich drsných rukách, naslouchaje jejich opilým, nesrozumitelným slovům, která nedávala smysl, zatímco jeden z nich mě nutil napít se z poháru naplněného tím nachově zbarveným vínem.
Snažil jsem se jim vzepřít a měl dvojnásobnou nechuť přihnout si onoho bezejmenného vína, ale i tak mi ho do mě spoustu vlili. Ten nápoj chutnal jako tekuté cukrátko, ale v hrdle pálil jako oheň pekelný. Dostal jsem závrať; a mé smysly začaly být poznenáhlu zastřeny zmatkem; a já najednou viděl a slyšel jakoby v narůstající zimnici tropické horečky.
Zdálo se, že vzduch kolem mě začal jasnět přízračnou, krvavou rudí, která byla najednou všude, přičemž světlo nevycházelo z ohně ani nočních nebes. Uzřel jsem tváře a postavy pijáků vystupující ze stínu, jakoby zahalené narudlou fosforescencí. A za nimi, kam rozrušeně a udiveně zírali, byla temnota ozářena podivným světlem.
Vzápětí jsem uviděl šílenou a nezemskou podívanou: neboť jemné vlnění se v zálivu přestalo plížit na písek, a celé moře dočista zmizelo. Černý Jestřáb byl pryč a k místům, kde byly útesy, nyní vystupovaly mohutné mramorové zdi, rdící se jakoby v záři dávných západů slunce. Nad nimi se vypínaly naduté kupole pohanských chrámů a věže barbarských paláců; a dole byly ulice a dlážděné cesty, po nichž plynul nekonečný zástup lidí. Napadlo mne, že hledím na nějaké pradávné město, takové, jaké mohlo vzkvétat v prvopočátku Země; a spatřil jsem stromy jeho terasovitých zahrad, krásnější než palmy Edenu. Nato jsem uslyšel zvuk dulcimorů, který byl lahodný jako sténání žen; a ryk lesních rohů, jenž vyprávěl o zapomenutých velkolepostech; a divoký sladký zpěv lidí, kteří plynuli na nějakou skrytou, posvátnou slavnost uvnitř těch obrovitých zdí.
Viděl jsem, že ono světlo proudí vzhůru přímo z města a že se rodí z jeho ulic a budov. Zaslepovalo nebesa, a vzdálený horizont byl skryt v zářící mlhovině. Z jedné budovy, vysokého chrámu, jenž převyšoval ostatní, světlo tryskalo v kalném přívalu; a z jeho otevřených portálů se linula hudba, čarovná a mámivá jako ony hlasy dávných dní. A rozmařilci vesele vplývali do jeho vchodů, ale žádný nevyšel ven. Zdálo se, že mne ta podivná hudba volá a zlákává; a tu se mi najednou zachtělo vkročit do ulic onoho cizího města, a pocítil jsem hlubokou touhu vmísit se mezi jeho obyvatele a zamířit do zářícího chrámu.
Nyní jsem již věděl, proč ostatní zírali do temnoty a užasle mezi sebou huhlali, a neuniklo mi, že také touží sestoupat dolů do toho města. A pak jsem uviděl širokou cestu zbudovanou z mramoru a lesknoucí se rubínovou září, která zbíhala přímo od jejich nohou dolů, vedouce přes louky s neznámými květy k prvním budovám.
Pak, jak jsem se díval a poslouchal, zpěv najednou zlahodněl, hudba byla podivnější a načervenalá zář jasnější. Potom, aniž by se byť jen ohlédl, aniž by pronesl jediného slova či pokynul svým mužům, kapitán Dwale pozvolna vyrazil vpřed, kráčeje onou mramorovou cestou jako náměsíčník ve snu. A po něm, jeden po druhém, následovali týmž způsobem Roger Aglone s celou posádkou, a postupně mířili směrem k městu.
Snad bych býval také následoval, váben tou čaromocnou hudbou. Neboť se opravdu zdálo, že jsem v dávných časech kráčel cestami toho města, a poznal věci, o nichž mluvila hudba a zpívaly hlasy. Pak bych si dobře vzpomenul, proč lidé plynuli do chrámu, a proč nevycházely ven; a tam, zdálo se, bych poznal známé a milované tváře, a zúčastnil se tajuplností přivolaných nazpět z potopených let. To vše, co si víno zapamatovalo během svého spánku v hlubinách oceánu, jsem dokázal uzřít a pochopit jen na okamžik. A bylo dobře, že jsem toho podlého a pohanského nápoje vypil méně než ostatní, a byl tak méně oblouzen tou vábivou vizí než oni. Neboť jak kapitán Dwale a jeho posádka šli směrem k městu, zdálo se mi, že rubínová záře vybledá. Zdi se začali rozplývat v jakémsi chvění a kupole zvolna pozbývaly svou hmotnost. Růžová barva zmizela, a světlo bylo bledé jako fosfor z hrobky; a lidé chodili sem a tam jako fantómové za slábnoucího halasení lesních rohů a přízračného zpívání. Nad ponořenou cestu se vrátily mírné vlny; a Rudý Barnaby se svými muži vkráčeli pod ně. Nad mizejícími věžemi a zdmi pomalu tmavla voda; moře se ponořilo do černočerné noci; a město se ztratilo jako vínové bubliny.
Při pomyšlení nad osudem ostatních se mne zmocnil děs. Dal jsem se na útěk, klopýtaje temnotou směrem k palmovému kopci, který korunoval ostrov. Po načervenalém světle již nebylo ani památky a oblohu znovu zaplnily navrátivší se hvězdy. Když jsem vyšplhal na vrchol, podíval jsem se směrem k oceánu a uviděl lucernu, která hořela na Černém Jestřábovi v zálivu, a rozeznal jsem uhlíky našeho ohně, které doutnaly v písku. Pak, pln strachu a horečnatě se modle, jsem vyčkal úsvitu.
Víno z Atlantid
(The Vintage of Atlantis)
C.A. Smith