Následující stránky pocházejí ze zápisníku, jenž byl nalezen na zemi vedle dubu u Lincolnovy dálnice, mezi Bowmanem a Aburnem. Dalo by se nad nimi mávnout rukou jako nad výplodem chorobné mysli, nebýt záhadného zmizení Jamese Buckinghama a Edgara Halpina, k němuž došlo před osmi dny. Odborníci dosvědčili, že rukopis patří bezpochyby Buckinghamovi. Rovněž stříbrný dolar, jakožto kapesník opatřený Buckinghamovými iniciály, se nacházely poblíž zápisníku.
* * *
Nikdo snad ani neuvěří, že má deset let trvající nenávist vůči Edgaru Halpinovi byla hnací silou, díky níž jsem dovedl k dokonalosti nanejvýš jedinečný vynález. Pouze ti, kdož nesnášeli a nenáviděli druhého člověka s temnou horlivostí vyvěrající z pocitu, který jsem výše formuloval, porozumí, s jakou trpělivostí jsem se snažil vymyslit odplatu, která by byla bezpečná a zároveň adekvátní. Příkoří, jež mi způsobil, se řadilo mezi ty, kterým musí být dříve či později učiněno zadost; a jediným přiměřeným trestem byla jeho smrt. Buď jak buď, neměl jsem v úmyslu nechat se pověsit, rozhodně ne kvůli zločinu, který jsem považoval za spravedlivý výkon trestu; a jakožto právník jsem dobře věděl, jak obtížné, jak prakticky nemožné je spáchat vraždu, která by nezanechala žádné zrazující důkazy. Velmi dlouho a bezvýsledně jsem hloubal nad způsobem, jakým by měl Halpin zemřít, než jsem získal inspiraci.
K nenávisti vůči Halpinovi jsem měl velice pádný důvod. Během času stráveného na škole a v prvních letech naší právnické spolupráce jsme byli důvěrní přátelé. Pak se ale Halpin oženil s jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval s naprostou oddaností, a celé kamarádství z mé strany přestalo, načež je vystřídala ledová hradba nesmiřitelného nepřátelství. Ba ani smrt Alice pět let po svatbě nepřinesla žádnou změnu, poněvadž jsem nedokázal zapomenout na štěstí, o něž jsem byl ošizen – štěstí, o které se po celý ten čas dělili jak dva zloději. Cítil jsem, že by o mne bývala také stála, kdyby nebylo Halpina – popravdě řečeno, byli jsme již zasnoubeni, ale pak se do toho vložil můj sok.
Nikdo si ale nesmí myslet, že jsem byl natolik nerozvážný, abych dával najevo své pocity – to nikdy. Halpin byl mým každodenním kolegou v právnické kanceláři Auburnu, pod níž jsme spadali; a i nadále jsem byl u něho doma častým a velice vítaným hostem. Bezpochyby neměl ani tušení, že jsem do Alice celý blázen: jsem tajnůstkář, povahou reservovaný; a navíc mám svou hrdost. Krom Alice o mém citovém strádání nikdo nevěděl; a dokonce ani ona neměla sebemenší potuchy o mé zášti. Halpin osobně mi důvěřoval, a já se měl na pozoru, aby tomu tak bylo i nadále, zatímco jsem přiživoval pomyšlení na odvetu někdy v budoucnu. Všemi možnými způsoby jsem se snažil být pro něho nepostradatelný, pomáhal jsem mu, když se mé srdce podobalo kotli vroucí nenávisti, říkal jsem mu slova o bratrské lásce a plácal ho po zádech, zatímco jsem měl sto chutí vrazit mu do nich dýku. Poznal jsem všechna muka a všecek hnus pokrytců. A den za dnem, rok za rokem jsem spřádal všemožné plány na konečnou odplatu.
Během oněch deseti let jsem se krom obvyklých právních studií a povinností důkladně obeznámil se všemi dostupnými materiály, které se týkaly způsobů vražd. Studoval jsem zbraně a jedy, přičemž jsem si představoval Halpinovu smrt na všechny myslitelné způsoby, v kteroukoli denní či noční hodinu a bezpočet lokalit k samotnému činu. Jedinou vadou těchto snění byla má neschopnost přijít na to správné místo, které by zajistilo naprostou bezpečnost před následným pátráním.
Nakonec to byla má záliba ve vědeckých spekulacích a pokusech, která mi poskytla hledané vodítko. Již dlouho jsem byl seznámen s teorií, že další světy a dimenze mohou současně existovat v tomtéž prostoru jako ty naše, a to vzhledem k odlišné molekulární struktuře a vibrační rychlosti, které je činí pro nás nehmotné. Jednoho dne, když jsem se zrovna oddával svému vražednému fantazírování, v němž jsem si snad desettisíckrát představoval, jak rdousím Halpina holýma rukama, mne napadlo, že nějaký neviditelný rozměr by byl ideálním místem ke spáchání vražedného zločinu, jen kdyby do něj člověk dokázal proniknout. Všechny nepřímé důkazy, včetně mrtvoly, by chyběly – jinými slovy, byla by zde naprostá absence toho, co je známo jako corpus delicti. Otázkou samozřejmě bylo, jak se do takové dimenze dostat; ovšem neměl jsem pocit, že právě tohle by měl být neřešitelný rébus. Okamžitě jsem začal zvažovat překážky, které bude nutno překročit, zrovna tak i různé způsoby a prostředky.
Z jistých důvodů se v tomto pojednání nezmíním o detailech různých pokusů, které jsem vyvodil během následujících třech let. Teorie, která stála základem mých experimentů a bádání, byla nanejvýš jednoduchá; ovšem samotné postupy byly velice složité a komplikované. V krátkosti, předpoklad, z něhož jsem vycházel, byl, že vibrační rychlost objektů v čtvrtém rozměru mohla být uměle navozena pomocí jistého mechanismu a že předměty nebo lidé, vystavení vlivu vibrací, mohou být transportováni do této zapovězené říše.
Po dlouhou dobu byly mé pokusy odsouzeny k nezdaru, neboť jsem tápal mezi záhadnými silami a skrytými zákony, jejichž podstatu - základ jsem cele nepochopil. Rovněž pomlčím o základní povaze plánu, který mne dovedl ke konečnému úspěchu, neboť nechci, aby další následovali tam, kam jsem zmizel já, a ocitli se ve stejně zoufalém postavení. Řeknu jenom to, že požadovaných vibrací bylo dosaženo zhuštěním ultrafialového záření v světlolomném aparátu, vyrobeném z jistých velice citlivých materiálů, jejichž jméno si nechám pro sebe.
Výsledná energie byla uskladněna v baterii a mohla být vysílána z vibračního disku, zavěšeného nad obyčejnou kancelářskou židlí, pod nímž bylo vše vystaveno účinku nových vibrací. Rozsah takového vlivu bylo možné regulovat pomocí izolované přípojky se spínačem. Použitím tohoto aparátu jsem konečně s úspěchem přemístil rozličné předměty do čtvrtého rozměru: mělký talíř, Dantova bysta, Bible, jeden francouzský román a domácí kočka, to vše zmizelo z dohledu a pozbylo hmotnosti jen pár okamžiků poté, co na ně byla namířena ultrafialová energie. Od toho okamžiku jsem věděl, že nyní působí coby atomové entity ve světě, kde všechny věci mají stejnou vibrační rychlost, která byla uměle navozena pomocí mého mechanismu.
Než jsem se mohl opovážit do oné neviditelné oblasti, bylo ovšemže nezbytné získat nějaký prostředek k návratu. Tak jsem vyvinul druhou baterii a další disk, skrze něž, užitím jistého infračerveného záření, bylo možné vyvolat vibrace našeho vlastního světa. Když jsem tuto sílu namířil z disku na to samé místo, ze kterého talíř a další věci zmizeli, znovu se mi je podařilo obnovit. Všechny byly absolutně nedotčené; a třebaže uplynulo několik měsíců, kočka po svém návratu ze žaláře čtvrtého rozměru nevykazovala sebemenší újmu. Infračervený vynález byl přenosný; a tak jsem zamýšlel, že ho vezmu s sebou na výlet do onoho nového království ve společnosti Edgara Halpina. Ovšem měl jsem to být já, ne Halpin, kdo se vrátí, aby znovu napředl nit světského bytí.
Vývoj všech mých pokusů podléhal přísnému utajení. Abych zamaskoval jejich pravou povahu a zároveň zajistil potřebné soukromí, zbudoval jsem malou laboratoř v lesích na jednom opuštěném ranči, který jsem vlastnil a který se nacházel napůl cesty mezi Auburnem a Bowmanem. Tam jsem se pravidelně odebíral, když mi to čas dovolil, abych navenek prováděl jisté chemické pokusy, jenž měly výzkumný, ale vcelku obyčejný charakter. Dovnitř jsem nikdy nikoho nevpustil; krom toho testům, které jsem vyváděl, se nikdo z okruhu mých přátel a známých valně nezajímal. Před nikým jsem jakživ nevyřkl jedinou hlásečku, která by mohla odhalit pravý cíl těchto bádání.
Nikdy nezapomenu na výbuch jásotu, který jsem spustil poté, co infračervený přístroj prokázal svou funkčnost aportováním talíře, bysty, obou dvou svazků a kočky. Byl jsem natolik zaslepen touhou dotáhnout do konce mé dlouhotrvající plány na pomstu, že na předběžný osobní výlet do čtvrté dimenze jsem ani nepomyslel. Rozhodl jsem, že Halpin musí mít v tomto směru přednost, teprve po něm půjdu já. Rovněž jsem měl pocit, že by nebylo dobré říkat mu cokoliv ohledně pravé povahy mého vynálezu, či zamyšlené exkurse.
Halpin tou dobou trpěl opakovanými a nesnesitelnými záchvaty neuralgie. Jednoho dne, když si stěžoval víc než kdy jindy, jsem mu pod záštitou naprosté vážnosti sdělil, že jsem pracoval na vibračním vynálezu, který přináší úlevu při takovýchto neduhách a že jsem jej konečně dovedl k dokonalosti.
„Dnes večer tě vezmu do laboratoře, tam si to můžeš ozkoušet," navrhl jsem. „Během chvilky tě to dá do kupy: stačí, když si sedneš na židli a necháš mne celou věc zapnout. Ale nikomu ani muk."
„Díky, starý brachu," odvětil replikou. „Zajisté ti budu vděčný, pakliže dokážeš učinit přítrž těm zatraceným bolestem. Celou dobu mám pocit, jako kdyby mi hlavou projížděly elektrické vrtačky."
Akci jsem načasoval dobře, neboť všechny okolnosti byly nakloněny potřebnému utajení, jak jsem si přál. Halpin žil na okraji města a zrovna byl sám, jeho domácí odešel navštívit nějakého nemocného příbuzného. Noc byla zasmušilá a mlhavá; k Halpinovu domu jsem přijel a zastavil se pro něj v době po večeři, když bylo venku jen pár lidí. Nemyslím, že by nás někdo viděl opouštět město. Po většinu cesty k mé laboratoři jsem sledoval hrbolatou a málo používanou vedlejší cestu, což jsem odůvodnil slovy, že v té husté mlze nechci střetnout žádná jiná auta, pakliže to bude možné. Nepotkali jsme nikoho, což jsem považoval za dobré znamení, a zmocnil se mne pocit, že vše přesně zapadá do mého plánu.
Sotvaže jsem ve své laboratoři rozsvítil světla, Halpin udiveně vykřikl.
„To by mne ani nenapadlo, že tu máš takových krámů," povídal, pokukujíce s patřičnou zvědavostí na dlouhou řadu přístrojů, které jsem během svých výzkumů v laboratoři odhodil stranou jako nepotřebně.
Ukázal jsem k židli, nad níž byl zavěšen vibrátor ultrafialového záření.
„Vezmi místo, Ede," vybídl jsem ho. „Vbrzku vyléčíme vše, co tě trápí."
„Nechystáš se mě popravit elektrickým proudem, že ne?" vtipkoval, zatímco plnil mé pokyny.
Když si vzápětí sedal, projela mnou vlna divokého triumfu, podobná závratnému účinku nějakého vzácného životabudiče. Nyní jsem měl vše ve své moci a okamžik pomsty za mé desetileté ponižování byl na dosah. Halpin neměl sebemenší podezření: pomyšlení na jeho vlastní nebezpečí nebo úkladnost z mé strany pro něj zůstávalo s kryto v oblastech nejdivočejších fantazií. Vložil jsem ruku pod kabát a pohladil jílec loveckého nože, který jsem měl s sebou.
„Tak připraven?" optal jsem se.
„Zajisté, Miku. Do toho, jen to zmáčkni."
Nastavil jsem pole působnosti disku tak, že přímo zabíralo celé Halpinovo tělo, aniž by byla zasažena židle. S pohledem upřeným do jeho tváře jsem stiskl knoflík, který spustil proud vibračních paprsků. Výsledek byl takřka okamžitý, jelikož se zdálo, že se Halpin vypařil jako obláček slábnoucího dýmu. Ještě okamžik jsem matně rozeznával jeho obrysy a výraz neskutečného údivu v jeho obličeji. A pak zmizel – dočista byl pryč.
Možná vzbudí úžas, že ačkoliv jsem Halpina zničil, alespoň co se jeho pozemské existence týkalo, to, že pouze zmizel do neviditelné, nehmotné úrovně, kam byl přenesen, mne plně neuspokojilo. Snad by mi tento počin za jiných okolností postačil, ovšem příkoří, která jsem zakoušel, mne spalovala a rozežírala jako rakovina; a já nedokázal snést pomyšlení, že je stále naživu, nezáleže na tom, v jaké podobě a v jaké dimenzi. Nic než absolutní smrt nemohlo ukojit mou zlost; a smrt samotná musela být vykonána mou vlastní rukou. Nyní tedy zbývalo následovat Halpina do oné zapovězené říše, kterou žádná živá duše nikdy před tím nenavštívila a o jejíž podmínkách a vzhledu jsem neměl sebemenší představu. Nicméně byl jsem si naprosto jistý, že tam mohu vstoupit a znovu se vrátit, jakmile odstraním svou oběť. Vždyť návrat kočky nenechal v tomto směru žádné místo k pochybnostem.
Zhasnul jsem tedy světla; a posadiv se na židli s přenosným infračerveným vibrátorem v náruči, zapnul jsem ultrafialové záření. Můj následující pocit se podobal pocitům člověka, který se uprostřed hrůzného snu řítí do nesmírného víru. Nesnesitelné dunění mne během pádu ohlušovalo, přepadla mě děsná nevolnost a na okamžik jsem takřka pozbyl vědomí, jak jsem závratnou rychlostí letěl temným vířícím prostorem, který jako by mne prováděl nejhlubšími propastmi směrem k nadiru.
Pak se rychlost mého pádu postupně zpomalila a já nohama zvolna dosedl na pevný podklad. Uvědomil jsem si přítomnost jakéhosi matného kmitavého světla, jež sílilo, jak jsem mu pozvolna přivykl očima, a v tomto světle jsem zahlédl Halpina stojícího pár kroků ode mě. Za ním byly temné, beztvaré skály a nejasné obrysy pusté krajiny nízkých náspů a rovin bez jakékoli vegetace. Ačkoliv jsem sotva věděl, co zde mohu očekávat, byl jsem poněkud udiven charakterem prostředí, v němž jsem se ocitl. Odhadem bych byl býval řekl, že čtvrtý rozměr bude mnohem barevnější, spletitější a rozmanitější – krajina bezpočtu odstínů a tvarů o mnoha úhlech. Tak či onak, vzhledem ke své chmurné a primitivní zpustlosti to místo bylo ideální pro spáchání zločinu, který jsem zamýšlel spáchat.
Halpin v onom neurčitém světle vykročil v mém směru. Ve tváři se mu zračil udivený, připitomělý údiv, a když se snažil mluvit, koktal.
„C-Co s-se stalo?" odhláskoval konečně.
„Na tom nezáleží. Co se stalo, není nic proti tomu, co se stane nyní."
Přenosný vibrátor jsem během řeči odložil na zem.
Přihlouplý výraz stále zdobil Halpinovu tvář, když jsem vytáhl nůž a jediným bodnutím mu vrazil ostří do těla. Tímto bodnutím bylo potlačované nenávisti, vší té zhoubné zášti deseti nesnesitelných let učiněno zadost. Svalil se na zem jak hrouda, chvilku sebou škubal a záhy znehybněl. Vedle jeho těla se začala utvářet kaluž krve, která velice pomalu vytékala z jeho boku. Ještě nyní vzpomínám na svůj údiv, jelikož se zdálo, že červená kapalina z něj vytéká celé hodiny ba dny.
Jak jsem tam stál, najednou mne zaplavil neuvěřitelný pocit. Není pochyb, že ono dlouhodobé napětí, v němž jsem žil, každodenní stres pramenící z potlačovaných pocitů a po dekádu odkládaných nadějí, zapříčinily, že jsem nebyl schopen uvědomit si konečné naplnění mé touhy v okamžiku, kdy se skutečně dostavila. Celá věc mi připadala jako jedno z těch vražedných snění, v nichž jsem si představoval sám sebe, jak probodávám Halpinovo srdce a vidím před sebou mrtvolu jeho nenáviděného těla.
Konečně jsem se rozhodl, že nadešel čas k návratu; neboť zbytečné otálení vedle Halpinovy mrtvoly uprostřed té nevýslovně pusté krajiny čtvrtého rozměru nemělo žádný význam. Postavil jsem vibrátor do takové polohy, aby jeho paprsky byly vysílány přímo na mou osobu, a stiskl jsem vypínač.
Uvědomil jsem si náhlou závrať a měl pocit, že již každým okamžikem započnu sestup do nezměrných, otáčivých vírů. Ovšem vzdor přetrvávající závrati se nic nestalo a já zjistil, že se stále nacházím vedle mrtvoly v tom samém prostředí.
Byl jsem ohromen a postupně se mne začal zmocňovat děs. Z nějakého neznámého důvodu vibrátor očividně nepracoval tak, jak jsem neochvějně předpokládal. Nové okolí v sobě dost možná skrývalo nějakou překážku, která tlumila plnou výkonnost infračervené energie. To nevím přesně; ovšem na každý pád jsem se ocitl v nanejvýš nepříjemném postavení.
Nemám ponětí, jak dlouho jsem se babral s mechanismem vibrátoru, s narůstající zuřivostí a v bláhové naději, že něco dočasně vypovědělo službu a může být opraveno, jen co se najde závada. Buď jak buď, má fušeřina neměla žádného účinku; stroj byl v naprostém pořádku, ale požadovaná síla chyběla. Pokoušel jsem se vystavit malé předměty vlivu záření. Stříbrný dolar a kapesník se rozplývaly a zmizely velice pomalu, a já nabyl dojmu, že opět získaly úrovně své pozemské existence. Ale vibrační síla nebyla očividně dostatečně silná, aby dokázala transportovat lidskou bytost.
Nakonec jsem se vzdal dalších pokusů a mrštil vibrátorem na zem. Zalila mne vlna naprostého zoufalství a já pocítil nutnost pohybu; a tak jsem se vydal na cestu, abych prozkoumal onu prapodivnou říši, v níž jsem byl proti své vůli uvězněn.
Byla to nezemská krajina – krajina, která mohla snad existovat před stvořením života. Viděl jsem zvlněné, pusté náspy, nahoře se klenula šedivá nebesa bez měsíce, slunce, hvězd či oblak, která na svět pod sebou vrhala nejasné a roztroušené světélkování. Nebylo zde žádných stínů, jako kdyby světlo vyzařovalo ze všech směrů. Půda byla na místech poseta popelavým prachem, na jiných naopak jakýmsi vazkým bahnem šedé barvy; a náspy, jak jsem je již zmínil, připomínaly hřbety prehistorických ještěrů procitajících z předpotopní letargie. Ani památky nebylo po hmyzu či živočišném životě, neexistovaly žádné stromy, rostliny, neviděl jsem jediné stéblo trávy, kus mechu, lišeje nebo náznak řas. Napříč tou pustinou byla chaoticky rozházena skaliska a jejich tvary vyhlížely, jako kdyby se nějaký pomatený démon snažil napodobit dílo samotného Boha. Světlo bylo natolik matné, že okolí se v krátké vzdálenosti vytrácelo do prázdna, takže jsem nebyl schopen určit, jak daleko je obzor.
Zdá se mi, že jsem musel bloudit několik hodin, snaže se udržovat přímý směr postupu, jak jen to bylo možné. Měl jsem s sebou kompas – věc, kterou neustále nosím; ale ten odmítal fungovat, což mne dovedlo k závěru, že v tomto neznámém světě nejsou žádné magnetické póly.
A tu náhle, když jsem obešel hromadu ohromných beztvarých balvanů, jsem přišel k lidskému tělu schoulenému na zemi, načež jsem nevěřícně zjistil, že je to Halpin. Krev stále vytékala z látky jeho kabátu, přičemž kaluž, která tím vznikala, nebyla větší, než na začátku mé cesty
Byl jsem si jistý, že jsem nemohl bloudit v kruhu, jak to prý lidé dělají v neznámém prostředí. Ale jak tedy bylo možné, že jsem se vrátil na místo mého zločinu? Zvažování tohoto neřešitelného problému mne přivádělo k šílenství, načež jsem prudce a rázně vyrazil opačným směrem, než byl ten, kterým jsem se prvně vydal.
Scenérie, kterou jsem procházel, byla po všech stránkách identická s tou, jež ležela v opačném směru od Halpinovy mrtvoly. Stěží jsem mohl uvěřit, že nízké náspy, ponuré roviny prachu a bahna a monstrózních balvanů, nejsou totožné s těmi, mezi nimiž jsem vedl svou předešlou cestu. Jak jsem šel, vytáhl jsem svoje hodinky s tím, že si změřím svůj postup; ale ručičky se zastavily v tom samém okamžiku, kdy jsem se z laboratoře vrhl do neznámého prostoru; a přestože jsem je pečlivě natáhl, odmítaly se rozeběhnout.
Poté, co jsem urazil značnou vzdálenost, během níž jsem k svému údivu nepocítil žádnou únavu, jsem znovu dospěl mrtvému tělu, které jsem se snažil opustit. Myslím, že v té chvíli jsem opravdu na okamžik zešílel.
Nyní, po uplynutí určité doby – snad věčnosti – k jejímuž měření nemám žádné prostředky, sepisuji perem tuto zprávu na listy mého notesu. Píši ji vedle mrtvoly Edgara Halpina, před níž nejsem s to uniknout; poněvadž mnoho výprav do ponurého okolí, vedených všemi směry, mne po jisté době vždy přivedlo zpátky k jeho tělu. Mrtvola nevykazuje žádnou změnu a krev dosud nezaschla. Očividně věc, kterou známe jako čas, v tomto světě neexistuje, přinejmenším funguje nepravidelně; a většina průvodních jevů času taktéž chybí; zatímco prostor má tu vlastnost, že vždy svede vždy k tomu samému bodu. Pohyby, které jsem zde dobrovolně provedl, mohou být považovány za jakousi časovou sekvenci; ale s ohledem na mimovolné věci existuje jen malý nebo žádný časový posun. Nezakouším ani fyzickou únavu ani hlad; ale hrůzu, pramenící z mého postavení, nelze vylíčit pozemskými slovy; snad ani samo peklo by ji nedokázalo pojmenovat.
Až dokončím toto vyprávění, svrhnu zápisník pomocí infračerveného vibrátoru do úrovní pozemského života. Jakási temná potřeba přiznat svůj zločin a povědět o mé tísni ostatním mne vede k činu, o kterém bych býval nikdy nevěřil, že jsem ho schopen, jelikož od přírody jsem ten nejzamlklejší ze všech. Krom toho, že takto uspokojím svou potřebu, sepisování tohoto pojednání mne alespoň na chvíli zaměstná; je to dočasná úleva před zoufalstvím a šílenstvím, jež mne co nevidět zachvátí; a také před šerou, věčnou hrůzou žaláře, do něhož jsem odsoudil sám sebe ve společnosti nerozkládající se mrtvolou mé oběti.
* * *
Nikdo snad ani neuvěří, že má deset let trvající nenávist vůči Edgaru Halpinovi byla hnací silou, díky níž jsem dovedl k dokonalosti nanejvýš jedinečný vynález. Pouze ti, kdož nesnášeli a nenáviděli druhého člověka s temnou horlivostí vyvěrající z pocitu, který jsem výše formuloval, porozumí, s jakou trpělivostí jsem se snažil vymyslit odplatu, která by byla bezpečná a zároveň adekvátní. Příkoří, jež mi způsobil, se řadilo mezi ty, kterým musí být dříve či později učiněno zadost; a jediným přiměřeným trestem byla jeho smrt. Buď jak buď, neměl jsem v úmyslu nechat se pověsit, rozhodně ne kvůli zločinu, který jsem považoval za spravedlivý výkon trestu; a jakožto právník jsem dobře věděl, jak obtížné, jak prakticky nemožné je spáchat vraždu, která by nezanechala žádné zrazující důkazy. Velmi dlouho a bezvýsledně jsem hloubal nad způsobem, jakým by měl Halpin zemřít, než jsem získal inspiraci.
K nenávisti vůči Halpinovi jsem měl velice pádný důvod. Během času stráveného na škole a v prvních letech naší právnické spolupráce jsme byli důvěrní přátelé. Pak se ale Halpin oženil s jedinou ženou, kterou jsem kdy miloval s naprostou oddaností, a celé kamarádství z mé strany přestalo, načež je vystřídala ledová hradba nesmiřitelného nepřátelství. Ba ani smrt Alice pět let po svatbě nepřinesla žádnou změnu, poněvadž jsem nedokázal zapomenout na štěstí, o něž jsem byl ošizen – štěstí, o které se po celý ten čas dělili jak dva zloději. Cítil jsem, že by o mne bývala také stála, kdyby nebylo Halpina – popravdě řečeno, byli jsme již zasnoubeni, ale pak se do toho vložil můj sok.
Nikdo si ale nesmí myslet, že jsem byl natolik nerozvážný, abych dával najevo své pocity – to nikdy. Halpin byl mým každodenním kolegou v právnické kanceláři Auburnu, pod níž jsme spadali; a i nadále jsem byl u něho doma častým a velice vítaným hostem. Bezpochyby neměl ani tušení, že jsem do Alice celý blázen: jsem tajnůstkář, povahou reservovaný; a navíc mám svou hrdost. Krom Alice o mém citovém strádání nikdo nevěděl; a dokonce ani ona neměla sebemenší potuchy o mé zášti. Halpin osobně mi důvěřoval, a já se měl na pozoru, aby tomu tak bylo i nadále, zatímco jsem přiživoval pomyšlení na odvetu někdy v budoucnu. Všemi možnými způsoby jsem se snažil být pro něho nepostradatelný, pomáhal jsem mu, když se mé srdce podobalo kotli vroucí nenávisti, říkal jsem mu slova o bratrské lásce a plácal ho po zádech, zatímco jsem měl sto chutí vrazit mu do nich dýku. Poznal jsem všechna muka a všecek hnus pokrytců. A den za dnem, rok za rokem jsem spřádal všemožné plány na konečnou odplatu.
Během oněch deseti let jsem se krom obvyklých právních studií a povinností důkladně obeznámil se všemi dostupnými materiály, které se týkaly způsobů vražd. Studoval jsem zbraně a jedy, přičemž jsem si představoval Halpinovu smrt na všechny myslitelné způsoby, v kteroukoli denní či noční hodinu a bezpočet lokalit k samotnému činu. Jedinou vadou těchto snění byla má neschopnost přijít na to správné místo, které by zajistilo naprostou bezpečnost před následným pátráním.
Nakonec to byla má záliba ve vědeckých spekulacích a pokusech, která mi poskytla hledané vodítko. Již dlouho jsem byl seznámen s teorií, že další světy a dimenze mohou současně existovat v tomtéž prostoru jako ty naše, a to vzhledem k odlišné molekulární struktuře a vibrační rychlosti, které je činí pro nás nehmotné. Jednoho dne, když jsem se zrovna oddával svému vražednému fantazírování, v němž jsem si snad desettisíckrát představoval, jak rdousím Halpina holýma rukama, mne napadlo, že nějaký neviditelný rozměr by byl ideálním místem ke spáchání vražedného zločinu, jen kdyby do něj člověk dokázal proniknout. Všechny nepřímé důkazy, včetně mrtvoly, by chyběly – jinými slovy, byla by zde naprostá absence toho, co je známo jako corpus delicti. Otázkou samozřejmě bylo, jak se do takové dimenze dostat; ovšem neměl jsem pocit, že právě tohle by měl být neřešitelný rébus. Okamžitě jsem začal zvažovat překážky, které bude nutno překročit, zrovna tak i různé způsoby a prostředky.
Z jistých důvodů se v tomto pojednání nezmíním o detailech různých pokusů, které jsem vyvodil během následujících třech let. Teorie, která stála základem mých experimentů a bádání, byla nanejvýš jednoduchá; ovšem samotné postupy byly velice složité a komplikované. V krátkosti, předpoklad, z něhož jsem vycházel, byl, že vibrační rychlost objektů v čtvrtém rozměru mohla být uměle navozena pomocí jistého mechanismu a že předměty nebo lidé, vystavení vlivu vibrací, mohou být transportováni do této zapovězené říše.
Po dlouhou dobu byly mé pokusy odsouzeny k nezdaru, neboť jsem tápal mezi záhadnými silami a skrytými zákony, jejichž podstatu - základ jsem cele nepochopil. Rovněž pomlčím o základní povaze plánu, který mne dovedl ke konečnému úspěchu, neboť nechci, aby další následovali tam, kam jsem zmizel já, a ocitli se ve stejně zoufalém postavení. Řeknu jenom to, že požadovaných vibrací bylo dosaženo zhuštěním ultrafialového záření v světlolomném aparátu, vyrobeném z jistých velice citlivých materiálů, jejichž jméno si nechám pro sebe.
Výsledná energie byla uskladněna v baterii a mohla být vysílána z vibračního disku, zavěšeného nad obyčejnou kancelářskou židlí, pod nímž bylo vše vystaveno účinku nových vibrací. Rozsah takového vlivu bylo možné regulovat pomocí izolované přípojky se spínačem. Použitím tohoto aparátu jsem konečně s úspěchem přemístil rozličné předměty do čtvrtého rozměru: mělký talíř, Dantova bysta, Bible, jeden francouzský román a domácí kočka, to vše zmizelo z dohledu a pozbylo hmotnosti jen pár okamžiků poté, co na ně byla namířena ultrafialová energie. Od toho okamžiku jsem věděl, že nyní působí coby atomové entity ve světě, kde všechny věci mají stejnou vibrační rychlost, která byla uměle navozena pomocí mého mechanismu.
Než jsem se mohl opovážit do oné neviditelné oblasti, bylo ovšemže nezbytné získat nějaký prostředek k návratu. Tak jsem vyvinul druhou baterii a další disk, skrze něž, užitím jistého infračerveného záření, bylo možné vyvolat vibrace našeho vlastního světa. Když jsem tuto sílu namířil z disku na to samé místo, ze kterého talíř a další věci zmizeli, znovu se mi je podařilo obnovit. Všechny byly absolutně nedotčené; a třebaže uplynulo několik měsíců, kočka po svém návratu ze žaláře čtvrtého rozměru nevykazovala sebemenší újmu. Infračervený vynález byl přenosný; a tak jsem zamýšlel, že ho vezmu s sebou na výlet do onoho nového království ve společnosti Edgara Halpina. Ovšem měl jsem to být já, ne Halpin, kdo se vrátí, aby znovu napředl nit světského bytí.
Vývoj všech mých pokusů podléhal přísnému utajení. Abych zamaskoval jejich pravou povahu a zároveň zajistil potřebné soukromí, zbudoval jsem malou laboratoř v lesích na jednom opuštěném ranči, který jsem vlastnil a který se nacházel napůl cesty mezi Auburnem a Bowmanem. Tam jsem se pravidelně odebíral, když mi to čas dovolil, abych navenek prováděl jisté chemické pokusy, jenž měly výzkumný, ale vcelku obyčejný charakter. Dovnitř jsem nikdy nikoho nevpustil; krom toho testům, které jsem vyváděl, se nikdo z okruhu mých přátel a známých valně nezajímal. Před nikým jsem jakživ nevyřkl jedinou hlásečku, která by mohla odhalit pravý cíl těchto bádání.
Nikdy nezapomenu na výbuch jásotu, který jsem spustil poté, co infračervený přístroj prokázal svou funkčnost aportováním talíře, bysty, obou dvou svazků a kočky. Byl jsem natolik zaslepen touhou dotáhnout do konce mé dlouhotrvající plány na pomstu, že na předběžný osobní výlet do čtvrté dimenze jsem ani nepomyslel. Rozhodl jsem, že Halpin musí mít v tomto směru přednost, teprve po něm půjdu já. Rovněž jsem měl pocit, že by nebylo dobré říkat mu cokoliv ohledně pravé povahy mého vynálezu, či zamyšlené exkurse.
Halpin tou dobou trpěl opakovanými a nesnesitelnými záchvaty neuralgie. Jednoho dne, když si stěžoval víc než kdy jindy, jsem mu pod záštitou naprosté vážnosti sdělil, že jsem pracoval na vibračním vynálezu, který přináší úlevu při takovýchto neduhách a že jsem jej konečně dovedl k dokonalosti.
„Dnes večer tě vezmu do laboratoře, tam si to můžeš ozkoušet," navrhl jsem. „Během chvilky tě to dá do kupy: stačí, když si sedneš na židli a necháš mne celou věc zapnout. Ale nikomu ani muk."
„Díky, starý brachu," odvětil replikou. „Zajisté ti budu vděčný, pakliže dokážeš učinit přítrž těm zatraceným bolestem. Celou dobu mám pocit, jako kdyby mi hlavou projížděly elektrické vrtačky."
Akci jsem načasoval dobře, neboť všechny okolnosti byly nakloněny potřebnému utajení, jak jsem si přál. Halpin žil na okraji města a zrovna byl sám, jeho domácí odešel navštívit nějakého nemocného příbuzného. Noc byla zasmušilá a mlhavá; k Halpinovu domu jsem přijel a zastavil se pro něj v době po večeři, když bylo venku jen pár lidí. Nemyslím, že by nás někdo viděl opouštět město. Po většinu cesty k mé laboratoři jsem sledoval hrbolatou a málo používanou vedlejší cestu, což jsem odůvodnil slovy, že v té husté mlze nechci střetnout žádná jiná auta, pakliže to bude možné. Nepotkali jsme nikoho, což jsem považoval za dobré znamení, a zmocnil se mne pocit, že vše přesně zapadá do mého plánu.
Sotvaže jsem ve své laboratoři rozsvítil světla, Halpin udiveně vykřikl.
„To by mne ani nenapadlo, že tu máš takových krámů," povídal, pokukujíce s patřičnou zvědavostí na dlouhou řadu přístrojů, které jsem během svých výzkumů v laboratoři odhodil stranou jako nepotřebně.
Ukázal jsem k židli, nad níž byl zavěšen vibrátor ultrafialového záření.
„Vezmi místo, Ede," vybídl jsem ho. „Vbrzku vyléčíme vše, co tě trápí."
„Nechystáš se mě popravit elektrickým proudem, že ne?" vtipkoval, zatímco plnil mé pokyny.
Když si vzápětí sedal, projela mnou vlna divokého triumfu, podobná závratnému účinku nějakého vzácného životabudiče. Nyní jsem měl vše ve své moci a okamžik pomsty za mé desetileté ponižování byl na dosah. Halpin neměl sebemenší podezření: pomyšlení na jeho vlastní nebezpečí nebo úkladnost z mé strany pro něj zůstávalo s kryto v oblastech nejdivočejších fantazií. Vložil jsem ruku pod kabát a pohladil jílec loveckého nože, který jsem měl s sebou.
„Tak připraven?" optal jsem se.
„Zajisté, Miku. Do toho, jen to zmáčkni."
Nastavil jsem pole působnosti disku tak, že přímo zabíralo celé Halpinovo tělo, aniž by byla zasažena židle. S pohledem upřeným do jeho tváře jsem stiskl knoflík, který spustil proud vibračních paprsků. Výsledek byl takřka okamžitý, jelikož se zdálo, že se Halpin vypařil jako obláček slábnoucího dýmu. Ještě okamžik jsem matně rozeznával jeho obrysy a výraz neskutečného údivu v jeho obličeji. A pak zmizel – dočista byl pryč.
Možná vzbudí úžas, že ačkoliv jsem Halpina zničil, alespoň co se jeho pozemské existence týkalo, to, že pouze zmizel do neviditelné, nehmotné úrovně, kam byl přenesen, mne plně neuspokojilo. Snad by mi tento počin za jiných okolností postačil, ovšem příkoří, která jsem zakoušel, mne spalovala a rozežírala jako rakovina; a já nedokázal snést pomyšlení, že je stále naživu, nezáleže na tom, v jaké podobě a v jaké dimenzi. Nic než absolutní smrt nemohlo ukojit mou zlost; a smrt samotná musela být vykonána mou vlastní rukou. Nyní tedy zbývalo následovat Halpina do oné zapovězené říše, kterou žádná živá duše nikdy před tím nenavštívila a o jejíž podmínkách a vzhledu jsem neměl sebemenší představu. Nicméně byl jsem si naprosto jistý, že tam mohu vstoupit a znovu se vrátit, jakmile odstraním svou oběť. Vždyť návrat kočky nenechal v tomto směru žádné místo k pochybnostem.
Zhasnul jsem tedy světla; a posadiv se na židli s přenosným infračerveným vibrátorem v náruči, zapnul jsem ultrafialové záření. Můj následující pocit se podobal pocitům člověka, který se uprostřed hrůzného snu řítí do nesmírného víru. Nesnesitelné dunění mne během pádu ohlušovalo, přepadla mě děsná nevolnost a na okamžik jsem takřka pozbyl vědomí, jak jsem závratnou rychlostí letěl temným vířícím prostorem, který jako by mne prováděl nejhlubšími propastmi směrem k nadiru.
Pak se rychlost mého pádu postupně zpomalila a já nohama zvolna dosedl na pevný podklad. Uvědomil jsem si přítomnost jakéhosi matného kmitavého světla, jež sílilo, jak jsem mu pozvolna přivykl očima, a v tomto světle jsem zahlédl Halpina stojícího pár kroků ode mě. Za ním byly temné, beztvaré skály a nejasné obrysy pusté krajiny nízkých náspů a rovin bez jakékoli vegetace. Ačkoliv jsem sotva věděl, co zde mohu očekávat, byl jsem poněkud udiven charakterem prostředí, v němž jsem se ocitl. Odhadem bych byl býval řekl, že čtvrtý rozměr bude mnohem barevnější, spletitější a rozmanitější – krajina bezpočtu odstínů a tvarů o mnoha úhlech. Tak či onak, vzhledem ke své chmurné a primitivní zpustlosti to místo bylo ideální pro spáchání zločinu, který jsem zamýšlel spáchat.
Halpin v onom neurčitém světle vykročil v mém směru. Ve tváři se mu zračil udivený, připitomělý údiv, a když se snažil mluvit, koktal.
„C-Co s-se stalo?" odhláskoval konečně.
„Na tom nezáleží. Co se stalo, není nic proti tomu, co se stane nyní."
Přenosný vibrátor jsem během řeči odložil na zem.
Přihlouplý výraz stále zdobil Halpinovu tvář, když jsem vytáhl nůž a jediným bodnutím mu vrazil ostří do těla. Tímto bodnutím bylo potlačované nenávisti, vší té zhoubné zášti deseti nesnesitelných let učiněno zadost. Svalil se na zem jak hrouda, chvilku sebou škubal a záhy znehybněl. Vedle jeho těla se začala utvářet kaluž krve, která velice pomalu vytékala z jeho boku. Ještě nyní vzpomínám na svůj údiv, jelikož se zdálo, že červená kapalina z něj vytéká celé hodiny ba dny.
Jak jsem tam stál, najednou mne zaplavil neuvěřitelný pocit. Není pochyb, že ono dlouhodobé napětí, v němž jsem žil, každodenní stres pramenící z potlačovaných pocitů a po dekádu odkládaných nadějí, zapříčinily, že jsem nebyl schopen uvědomit si konečné naplnění mé touhy v okamžiku, kdy se skutečně dostavila. Celá věc mi připadala jako jedno z těch vražedných snění, v nichž jsem si představoval sám sebe, jak probodávám Halpinovo srdce a vidím před sebou mrtvolu jeho nenáviděného těla.
Konečně jsem se rozhodl, že nadešel čas k návratu; neboť zbytečné otálení vedle Halpinovy mrtvoly uprostřed té nevýslovně pusté krajiny čtvrtého rozměru nemělo žádný význam. Postavil jsem vibrátor do takové polohy, aby jeho paprsky byly vysílány přímo na mou osobu, a stiskl jsem vypínač.
Uvědomil jsem si náhlou závrať a měl pocit, že již každým okamžikem započnu sestup do nezměrných, otáčivých vírů. Ovšem vzdor přetrvávající závrati se nic nestalo a já zjistil, že se stále nacházím vedle mrtvoly v tom samém prostředí.
Byl jsem ohromen a postupně se mne začal zmocňovat děs. Z nějakého neznámého důvodu vibrátor očividně nepracoval tak, jak jsem neochvějně předpokládal. Nové okolí v sobě dost možná skrývalo nějakou překážku, která tlumila plnou výkonnost infračervené energie. To nevím přesně; ovšem na každý pád jsem se ocitl v nanejvýš nepříjemném postavení.
Nemám ponětí, jak dlouho jsem se babral s mechanismem vibrátoru, s narůstající zuřivostí a v bláhové naději, že něco dočasně vypovědělo službu a může být opraveno, jen co se najde závada. Buď jak buď, má fušeřina neměla žádného účinku; stroj byl v naprostém pořádku, ale požadovaná síla chyběla. Pokoušel jsem se vystavit malé předměty vlivu záření. Stříbrný dolar a kapesník se rozplývaly a zmizely velice pomalu, a já nabyl dojmu, že opět získaly úrovně své pozemské existence. Ale vibrační síla nebyla očividně dostatečně silná, aby dokázala transportovat lidskou bytost.
Nakonec jsem se vzdal dalších pokusů a mrštil vibrátorem na zem. Zalila mne vlna naprostého zoufalství a já pocítil nutnost pohybu; a tak jsem se vydal na cestu, abych prozkoumal onu prapodivnou říši, v níž jsem byl proti své vůli uvězněn.
Byla to nezemská krajina – krajina, která mohla snad existovat před stvořením života. Viděl jsem zvlněné, pusté náspy, nahoře se klenula šedivá nebesa bez měsíce, slunce, hvězd či oblak, která na svět pod sebou vrhala nejasné a roztroušené světélkování. Nebylo zde žádných stínů, jako kdyby světlo vyzařovalo ze všech směrů. Půda byla na místech poseta popelavým prachem, na jiných naopak jakýmsi vazkým bahnem šedé barvy; a náspy, jak jsem je již zmínil, připomínaly hřbety prehistorických ještěrů procitajících z předpotopní letargie. Ani památky nebylo po hmyzu či živočišném životě, neexistovaly žádné stromy, rostliny, neviděl jsem jediné stéblo trávy, kus mechu, lišeje nebo náznak řas. Napříč tou pustinou byla chaoticky rozházena skaliska a jejich tvary vyhlížely, jako kdyby se nějaký pomatený démon snažil napodobit dílo samotného Boha. Světlo bylo natolik matné, že okolí se v krátké vzdálenosti vytrácelo do prázdna, takže jsem nebyl schopen určit, jak daleko je obzor.
Zdá se mi, že jsem musel bloudit několik hodin, snaže se udržovat přímý směr postupu, jak jen to bylo možné. Měl jsem s sebou kompas – věc, kterou neustále nosím; ale ten odmítal fungovat, což mne dovedlo k závěru, že v tomto neznámém světě nejsou žádné magnetické póly.
A tu náhle, když jsem obešel hromadu ohromných beztvarých balvanů, jsem přišel k lidskému tělu schoulenému na zemi, načež jsem nevěřícně zjistil, že je to Halpin. Krev stále vytékala z látky jeho kabátu, přičemž kaluž, která tím vznikala, nebyla větší, než na začátku mé cesty
Byl jsem si jistý, že jsem nemohl bloudit v kruhu, jak to prý lidé dělají v neznámém prostředí. Ale jak tedy bylo možné, že jsem se vrátil na místo mého zločinu? Zvažování tohoto neřešitelného problému mne přivádělo k šílenství, načež jsem prudce a rázně vyrazil opačným směrem, než byl ten, kterým jsem se prvně vydal.
Scenérie, kterou jsem procházel, byla po všech stránkách identická s tou, jež ležela v opačném směru od Halpinovy mrtvoly. Stěží jsem mohl uvěřit, že nízké náspy, ponuré roviny prachu a bahna a monstrózních balvanů, nejsou totožné s těmi, mezi nimiž jsem vedl svou předešlou cestu. Jak jsem šel, vytáhl jsem svoje hodinky s tím, že si změřím svůj postup; ale ručičky se zastavily v tom samém okamžiku, kdy jsem se z laboratoře vrhl do neznámého prostoru; a přestože jsem je pečlivě natáhl, odmítaly se rozeběhnout.
Poté, co jsem urazil značnou vzdálenost, během níž jsem k svému údivu nepocítil žádnou únavu, jsem znovu dospěl mrtvému tělu, které jsem se snažil opustit. Myslím, že v té chvíli jsem opravdu na okamžik zešílel.
Nyní, po uplynutí určité doby – snad věčnosti – k jejímuž měření nemám žádné prostředky, sepisuji perem tuto zprávu na listy mého notesu. Píši ji vedle mrtvoly Edgara Halpina, před níž nejsem s to uniknout; poněvadž mnoho výprav do ponurého okolí, vedených všemi směry, mne po jisté době vždy přivedlo zpátky k jeho tělu. Mrtvola nevykazuje žádnou změnu a krev dosud nezaschla. Očividně věc, kterou známe jako čas, v tomto světě neexistuje, přinejmenším funguje nepravidelně; a většina průvodních jevů času taktéž chybí; zatímco prostor má tu vlastnost, že vždy svede vždy k tomu samému bodu. Pohyby, které jsem zde dobrovolně provedl, mohou být považovány za jakousi časovou sekvenci; ale s ohledem na mimovolné věci existuje jen malý nebo žádný časový posun. Nezakouším ani fyzickou únavu ani hlad; ale hrůzu, pramenící z mého postavení, nelze vylíčit pozemskými slovy; snad ani samo peklo by ji nedokázalo pojmenovat.
Až dokončím toto vyprávění, svrhnu zápisník pomocí infračerveného vibrátoru do úrovní pozemského života. Jakási temná potřeba přiznat svůj zločin a povědět o mé tísni ostatním mne vede k činu, o kterém bych býval nikdy nevěřil, že jsem ho schopen, jelikož od přírody jsem ten nejzamlklejší ze všech. Krom toho, že takto uspokojím svou potřebu, sepisování tohoto pojednání mne alespoň na chvíli zaměstná; je to dočasná úleva před zoufalstvím a šílenstvím, jež mne co nevidět zachvátí; a také před šerou, věčnou hrůzou žaláře, do něhož jsem odsoudil sám sebe ve společnosti nerozkládající se mrtvolou mé oběti.
Vražda ve čtvrtém rozměru
(The Murder in the Fourth Dimension)
C.A. Smith