"Pro Ubbo Satha jest zdrojem a zánikem. Před Zhothaqquah příchodem či Yok Zothoth příchodem či Kthulhu příchodem z hvězd. Ten Ubbo Sathla dlel v pařících močálech Země nové. Skupenství bez hlav či končetin třící se beztvaří čolci prvotní a stašlivé pravzory života zemského.... A veškerého života pozemského jak praveno bylo nakonec vrátí se skrze velký kruh času k Ubbo Sathla." Kniha Eibon
Paul Tregardis našel v malé hromádce podivností z mnoha zemí a ér mléčný kámen. Vešel do obchodu s kuriozitami bez sebemenšího cíle a žádnou zvláštní ideou, než jen nečině pohledem a prsty toulat po rozmanitostech věcí z dalekých koutů. Těkavost pohledu zbystřila a jeho pozornost nasměrovala na těžkopádný záblesk z jednoho ze stolů. Z temného přeplněného místa, mezi aztéckým idolem a fosilizovaným vejcem vyhynulého ptáka a obscéní z dřeva vyřeznaou černou modlou z Nigerie.,vyprostil podivný jako koule vypadající kámen.
Předmět byl velký asi jako malý pomeranč a mírně polehlý na koncích jako planeta na svých pólech. Pro Tregardise to byla hádanka, nebyl to totiž obyčejný krystal, jsoucí oblačný a měnivý se žhnoucím středem, jako kdyby zevnitř střídavě zářil a pohasínal. Za upřeného mrazivého pohledu úkaz chvíli sledoval a nebyl sto určit tajemství tohoto zvláštního a pravidelného střídání. Rozpačitost byla brzy ještě spletitější a svíravější jak se stávaly jeho smysly nejasnými s nesmiřitelnou známostí. Snad jako by tu věc už někdy viděl, ale za okolností které byly teď zcela zapomenuty.
Přišel k překupníkovi, ten byl trpasičitý hebrejec s nádechem prašné starobylosti. Budil dojem bytosti s žádnou touhou po zisku, jen spletenou v pavučině kabalistických ctí.
"Můžete mi něco o tomto říct?"
Obchodník nevylíčitelně pokrčil rameny a obočím.
"Je to velmi staré - paleocén smím li říct. Nemohu vám toho moc povědět, neboť tak málo se o tom ví. Geolog to našel u Gronska, v myocenských vrstvách glacialního ledu. Kdo ví? Možná to patřilo nějakému čaroději z prvotní Thule. Gronsko, pod sluncem myocénských dob bylo teplé a úrodné. Není pochyb že se jedná a magický křišťál. Cizí vize by člověk mohl spatřit v jeho srdci, pakliže by naň dlouho koukal."
Tregardis byl dost zděšen. Překupník mu patrně vnklu myšlenku jeho vlastního oboru temné tradice. Na mysli mu vytanula Kniha Eibon, vzácná a cizí kniha zapomenutých okultních svazků. Které měli vzniknout ručním přepsáním a přeložením z prehistorického originálu psaného ztraceným jazykem Hyperborey. Tregardis měl mnoho obtíží než získal středověký francouzský překlad. Opis který vlastnilo mnoho generací mágů a satanistů. Nikdy však nedohledal řecký rukopis z kterého tato verse byla odvozená.
Vzdálený bájný originál měl sepsat velký Hyperborejský mág, po kterém kniha dostala jméno. Byla to sbírka temných a zlověstných mýtů, liturgií obřadů a zaklínání. Obé zlé a určené jen zasvěceným. Studium té knihy je plné strachu a obav, a tedy by průměrný člověk měl zvážit více než pozoruhodný zda knihu číst. Tregardis porovnával francouzský svazek s ohyzdným Necronomiconem šíleného Araba Abdula Alhazreda. Dohromady s množstvím zakázaných údajů neznámých Arabovi, vynechanými jím či překladateli. Našel mnoho shod nejčernějších a nejděsivějších významů.
Bylo to to na co si snažil Tregardis vzpomenout? výtah, neurčitý odkaz z Knihy Eibon vztahující se k oblačnému křišťálu který patřil mágovi Zon Mezzamelechovi z Mhu Thulan? Samozřejmě to bylo všechno příliš neskutečné, příliš domnělé a příliš neuvěřitelné. Ale Mhu Thulan nejsevernější část prastaré Hyperboreje měla zhruba korespondovat s moderním Gronskem, které mělo být dříve spojené s hlavní pevninou. Mohl snad být kámen co držel v ruce, jakousi bájnou nahodilostí právě onen křišťál Zon Mezzamelecha? Tregardis se smál sám sobě s vnitřní ironii vůbec za zformování tak nesmyslné myšlenky. Taková věc se nemůže stát. Už vůbec ne v současném Londýně. A stejně byla Kniha Eibon pravděpodobně čirou fantazii. Přesto však bylo v krystalu cosi co ho stále škádlilo a lákalo. Ukončil to koupí za slušnou mírnou cenu. Cena byla vyřčena obchodníkem a platba proběhla bez smlouvání.
S křišťálem v kapse Paul Tregardis spěchal do svého bytu místo aby pokračoval v klidné procházce. Nainstaloval jemný glob na psací stůl, kam ho postavil jedním ze zploštělých konců. Pak stále se smějící vlastní absurditě vyndal zažloutlý rukopis pergamenu svazku Eibon z poněkud obsáhlé sbírky exkluzivního písemnictví. Otevřel sofistikovaný kožený potah s petlicemi z kalené oceli. A sám pro sebe si četl překlad v archaické francouzštině, odstavec který odkazoval na Zon Mezzamalech.
"Mág to byl mocný mezi čaroději, našel zamračený kámen jako sféře tvarý na obou koncích zploštělý. Tam mnoho vizí uzřít mohl, zemské minulosti a dokonce, začátků kdy Ubbo Sathla, nezplozený pramen ležel oteklý a obrovský pěniv uprostřed dýmajícího kalu... Avšak čeho Zon Mezzamalech spatřil jen málo zapsal. Tvrdí lidé že způsobem zmizel který znám není. A s ním i krystal zamračený. "
Paul Tregardis odložil manuskript stranou. Znovu zde bylo něco co ho trápilo a okouzlovalo. Jako ztracený sen či vzpomínka propadnuvší v zapomnění. Hnán pocitem nebo otázkou kterou neprohlédl se posadil ke stolu a začal upřeně hledět do chladné mlhavé koule. Cítil očekávání, které mu nějakým způsobem bylo důvěrně známé. Tak prostupující součást jeho vědomí že jí ani neuměl sám sobě pojmenovat.
Minutu za minutou seděl a sledoval střídající se pulsace tajemného světla v srdci křišťálu. Z nepatrných odchylek se vkrádaly pocity snové duality, obojí, vnímání jeho samého tak i okolí. Stále byl Pault Tregardis a ještě někdo jiný. Místnost, londýnská garsonka a současně komora na nějakém cizím ale známém místě. A v obou světech stále koukal do stejného krystalu.
Bez sebemenšího překvapení ze strany Tregardise se po mezidobí proces znovu reidentifikace dokončil. Věděl že byl Zon Mezzamalech, mág z Mhu Thulan, badatel veškerého předcházejícího učení jeho vlastní epochy. Moudrý, se strašnými tajemstvími která nebyla známa Paulu Tregardisovi amatérskému antropologovi a okultnímu badateli současného Londýna. Hleděl přes mléčný křišťál dál a do ještě starších a strašnějších znalostí.
Získal ten kámen pochybnými stezkami, z více než jen zlověstného zdroje. Kámen byl jedinečný, bez sobě rovného ve všech zemích či dobách. Z hloubek veškerých odešlých let, věci které vůbec kdy byly se pravděpodobně zrcadlily a odkrývaly sama sebe trpělivému vizionáři. Skrze křišťál Zon Mezzamalech snil o znovunabyté moudrosti bohů jež zanikli než Země se zrodila. Odešli do bezsvětelné prázdnoty, opouštějíc své tradice, vepsané na tabulkách ultrastelárního kamene. A ty tabulky hlídané byly v původním močálu beztvarého slabomyslného demiurga, stvořitele, Ubbo Sathla. Pouze přes krystal mohl doufat že tabulky bude schopen najít a studovat.
Poprvé uznal údajné přednosti glóbu. Slonovinou vykládaná komora naplněná jeho magickými knihami a příslušenstvím pomalu uvadala z jeho vědomí. Předním, na stole z tmavého Hyperborejského dřeva, který byl pokryt rytinami podivných znaků, se zdálo že se krystal zvětšil a ztmavl. A v jeho průsvitné hloubce spatřil rychlé a lomené víření matných scén jako bublání mlýnského náhonu. Jako by zhlížel na nynější svět. Města, lesy, hory a louky pod ním tekly. Světlo a tma jako při cyklech dnů a nocí v nějak podivně zrychleném proudu času.
Zon Mezzamalech zapoměl. Paul Tregardis ztratil vzpomínku vlastního bytí a okolí v Mhu Thulan. Moment za momentem se stávaly tekoucí vize z křišťálu stále pevnějšími a vzdálenějšími. Orb sám se prohluboval dokud nerostla závrať jako kdyby civěl z nejisté výše do nikdy neprozkoumaných propastí. Věděl že čas v krystalu uhání zpět aby mu vyjevil obraz všech minulých dnů. Avšak neznámý strach ho zadržel, a on se bál zírat do orbu déle. Jako ten kdo téměř padal ze srázu, přistihl sebe sama jak začíná násilně odtahovat svůj zrak z mystické koule.
Opět obrovský vířivý svět do kterého nahlížel byl malý a v zamračeném krystalu na jeho runami tepaném stole v Mhu Thulan. Pak se zdálo že ohromná místnost se tvarovanými panely z mamutí slonoviny se postupně zužuje do jiného a omšelejšího místa. A Zon Mezzamalech zratil svou nadpřirozenou moudrost a magickou moc. Vrátil se podivnou regresí do Paula Tregardise.
A přece se zdálo že se nebyl schopen zcela vrátit. Tregardis oblouzen a podivený, našel sebe sama před psacím stolem na, který umístil zploštělou sféru. Cítil se jako zmatený po částečném probuzený ze sna. Místnost ho vyhýbavě mátla. Jakoby bylo něco špatně s její velikostí a bytovým vybavením. Jeho vzpomínka na nákup krystalu z obchodu s kuriozitami byla odlišná a smíšená s dojmem že ho získal velmi rozdílnou cestou.
Cítíl že se mu stalo něco velice divného a neznámého když hleděl do krystalu. Ale co to bylo nebyl sto si vybavit. Zanechalo to v něm druh duševní otupělosti jež nastává po požití hašiše. Ujistil se že je Paul Tregardis, že žije v jisté Londýnské ulici a že je rok 1932. Ale všední skutečnost nějak ztratila svůj význam a platnost. A vše kolem bylo stínové a neskutečné. Všechny zdi zdály se kolísat jako kouř. Lidé na ulicích byli přeludy přeludů. A on sám byl ztraceným stínem potulujícím se jako ozvěna něčeho dlouho zapomenutého.
Rozhodl se že nebude opakovat hledění do křišťálu. účinky to mělo příliš nepříjemné a pochybné. Ale hned příštího dne, iracionální popud, který se vynořoval téměř mechanicky bez odporu, ho posadil před zamženou kouli. Opět se stal mágem Zon Mezzamalechem z Mhu Thulan a opět snil o znovu získané moudrosti zašlých bohů. Znovu byl vtažen do houstnoucího krystalu s hrůzou toho kdož strachuje se pádu. A ještě jednou - ale pochybně a matně jako chybějící zjevení byl Paul Tregardis.
Třikráte po sobě opakoval Tregardis zážitek. A pokaždé se jeho osoba i svět staly řidčími a zmatenějšími. Pocity snílka co je na pokraji probuzení. A Londýn sám byl zdánlivý, jak země klouzala pryč z dosahu snílkova poznání, ustupující v průsvitné mlze a oblačném světle. Za tím vším cítil zjevující se zástup rozlehlých obrazů, cizích ale z pola důvěrně známých. Byla to fantasmagorie času a prostoru co se v něm rozplývalo aby odhalilo jakousi opravdovou realitu. či další sen o času a prostoru.
Pak přišel den, kdy se posadil před křišťál ... a nevrátil se jako Paul Tregardis. Byl to den kdy Zon Mezzamalech odvážně bez ohledu na jistá zla a zlověstná varování, rozhodl se překonat nezvyklý strach z tělesného upadnutí do přízračného světa který spatřil. Strach který až dosud bránil aby následoval zpětný tok času do jakýchkoliv distancí. Musel se ujistit. Podrobit si ten strach aby vůbec kdy spatřil a četl ztracená tabulky bohů. Nespatřil víc než pár zlomků minulých let Mhu Thulan až do současných roků jeho vlastní doby. Cykly mezi Počátkem a současností byly neodhadnutelné.
Znovu hleděl, křišťál se nezměrně prohluboval. Se scenériemi a děním tekoucím proti proudu. A opět magické znaky tmavého stolu bledly díky dosavadnímu poznání a mágovy tesané zdi jeho komory splynuly v méně než sen. Ještě jednou v něm rostla závrať ze strašných vertikál jak se tak skláněl nad vířením milionů hrozných zátok času ve světové kouli. V bázni navzdory svému rozhodnutí chtěl zrak odvrátit. Ale viděl a naučil se příliš mnoho. Cítil propastný pád a sání neodvratných větrů malestormů, které ho nesly skrze nestále vize plynoucí z vlastního minulého života do prenatalních roků a dimensí. Zdálo se že setrvá v bodavé bolesti obráceného rozpuštění. A pak už nebyl déle Zon Mezzamalech, moudrý a učený strážce krystalu, ale část pitvorného uspěchaného proudu který běžel zpět aby dosáhl Počátek.
Zdálo se že bude žít nesčíslné životy aby nesčíslněkrát zemřel. Myriáda úmrtí, zapomenutí smrtí a životů jež šli předtím. Bojoval jako válečník ve zpola bájných bitvách. Byl dítětem hrajícím si v rozvalinách dávného města Mhu Thulan. Byl králem jenž vládl městu na jeho vrcholu. Prorok jež předpověděl jeho stavbu a jeho zkázu. žena vzlykající pro mrtvé na dlouho drolícím se pohřebišti. Starobylý mág, mumlající primitivní kouzla dřívějšího čarodějnictví. Kněz nějakého před lidského boha, vládnoucí obětním nožem v jeskynních chrámem ze sloupového bazaltu. život za životem, éru za érou. Znovu stopoval dlouhé cykly tápání a divokosti z kterých Hyperborea povstala ve vyspělou kulturu.
Stal se divochem troglodytického kmenu, utíkajíc z pomalu se táhnoucího ledu bývalé doby ledové do zemí ozářených rudou září věčných vulkánů. Pak po nespočet rocích již více nebyl mužem, ale člověkem jako zvíře, toulajícím se po lesích velkých kapradin a kalamit či stavějíc hrubé hnízdo ve větvích pozoruhodných cykasů.
Napříč eony předcházejících vnímání syrové touhy a hladu primitivní hrůzy a šílenství tam bylo někdo ... nebo něco ... Co vůbec nešlo nazpět časem. Smrt stala se zrozením a zrození smrtí. V pomalé vizi obrácené změny, se země zdála mizet. A kopce a hory z pozdějších souvrství opadávaly dolů. Stále se zdálo Slunce větším a žhavějším, nad dýmajícími močály jež se hemžily hloupým životem a odpudivou květenou. A věc která dříve byla Paul Tregardis která dříve byla Zon Mezzamalech byla součástí jedné gigantické de evoluce (degenerace). Letělo to s drápy zakončenými křídly pterodaktila. Plavalo ve vlahých mořích ohromné, vinoucí se jako ichthyosaurus. Křepčilo neotesaným obrněným hrdel zapomenutého behemota ku ohromnému Měsíci který propaloval skrze prvotní mlhy.
Dlouze po eonech nepamětných zvířectví se stal jedním z prohnaných hadích lidí pěstujících svá města z černé ruly a bojující jedovaté války na prvním světovém kontinentu. Vlnitě to pochodovalo v předlidských ulicích neznámých pokřivených kleneb. Zíralo na prehistorické hvězdy z vysokých Bábelských věží. Klanělo se za syčivých litanii ohromným hadím modlám. Skrze roky a věky ophidianské hadí éry se to vracelo a bylo věcí, která se plazí v bahně, věcí, která se ještě nenaučila myslet, snít a budovat. A čas plynul do dob kdy již žádná pevnina nebyla, jen rozlehlá zmatená mokřina moře slizu bez omezení či horizontu. Bez břehu či vyvýšenin. Kypělo to slepým svíjením beztvarých výparů.
Tam na šedém počátku Země, beztvará masa Ubbo Sathla odpočívala uprostřed slizu a par. Nemajíce hlavu, bez orgánů či končetin. Odpadávalo to z jejích bahnitých stran. V pomalé nekonečné vlně amébovité formy jež prototypem byly pozemských životů. Hrůzné to bylo pokud hrůzu mohlo to pochopit. A hnusné pokud tam bylo cokoli co hnus dokázalo cítit. Tam přikryté zaražené v močálu ležely mocné tabulky z hvězdného těžkého kamene, kde písmo s nepředstavitelnou moudrostí před pozemských bohů bylo. A tam u cíle zapomenutého hledání vězela věc ... či jednou bude ... Paul Tregardis a Zon Mezzamalech. Stávajíc se beztvarým mlokem na vrcholu plazíc se mdle, zapomětliv přes padlé tabulky bohů. On bojoval a hltal slepě s potěrem jiným vzešlým z Ubbo Sathla.
***
O zmizení Zon Mezzamelecha není žádné zmínky jinde než v krátké pasáži z Knihy Eibon. Ohledně Paula Tregardise který také zmizel. Bylo strohé oznámení v několika Londýnských novinách. Nikdo zdá se o něm nic nevěděl. Odešel jako by nikdy nebyl. Podle všeho zmizel i křišťál. Alespoň nikdo ho nenašel...
Paul Tregardis našel v malé hromádce podivností z mnoha zemí a ér mléčný kámen. Vešel do obchodu s kuriozitami bez sebemenšího cíle a žádnou zvláštní ideou, než jen nečině pohledem a prsty toulat po rozmanitostech věcí z dalekých koutů. Těkavost pohledu zbystřila a jeho pozornost nasměrovala na těžkopádný záblesk z jednoho ze stolů. Z temného přeplněného místa, mezi aztéckým idolem a fosilizovaným vejcem vyhynulého ptáka a obscéní z dřeva vyřeznaou černou modlou z Nigerie.,vyprostil podivný jako koule vypadající kámen.
Předmět byl velký asi jako malý pomeranč a mírně polehlý na koncích jako planeta na svých pólech. Pro Tregardise to byla hádanka, nebyl to totiž obyčejný krystal, jsoucí oblačný a měnivý se žhnoucím středem, jako kdyby zevnitř střídavě zářil a pohasínal. Za upřeného mrazivého pohledu úkaz chvíli sledoval a nebyl sto určit tajemství tohoto zvláštního a pravidelného střídání. Rozpačitost byla brzy ještě spletitější a svíravější jak se stávaly jeho smysly nejasnými s nesmiřitelnou známostí. Snad jako by tu věc už někdy viděl, ale za okolností které byly teď zcela zapomenuty.
Přišel k překupníkovi, ten byl trpasičitý hebrejec s nádechem prašné starobylosti. Budil dojem bytosti s žádnou touhou po zisku, jen spletenou v pavučině kabalistických ctí.
"Můžete mi něco o tomto říct?"
Obchodník nevylíčitelně pokrčil rameny a obočím.
"Je to velmi staré - paleocén smím li říct. Nemohu vám toho moc povědět, neboť tak málo se o tom ví. Geolog to našel u Gronska, v myocenských vrstvách glacialního ledu. Kdo ví? Možná to patřilo nějakému čaroději z prvotní Thule. Gronsko, pod sluncem myocénských dob bylo teplé a úrodné. Není pochyb že se jedná a magický křišťál. Cizí vize by člověk mohl spatřit v jeho srdci, pakliže by naň dlouho koukal."
Tregardis byl dost zděšen. Překupník mu patrně vnklu myšlenku jeho vlastního oboru temné tradice. Na mysli mu vytanula Kniha Eibon, vzácná a cizí kniha zapomenutých okultních svazků. Které měli vzniknout ručním přepsáním a přeložením z prehistorického originálu psaného ztraceným jazykem Hyperborey. Tregardis měl mnoho obtíží než získal středověký francouzský překlad. Opis který vlastnilo mnoho generací mágů a satanistů. Nikdy však nedohledal řecký rukopis z kterého tato verse byla odvozená.
Vzdálený bájný originál měl sepsat velký Hyperborejský mág, po kterém kniha dostala jméno. Byla to sbírka temných a zlověstných mýtů, liturgií obřadů a zaklínání. Obé zlé a určené jen zasvěceným. Studium té knihy je plné strachu a obav, a tedy by průměrný člověk měl zvážit více než pozoruhodný zda knihu číst. Tregardis porovnával francouzský svazek s ohyzdným Necronomiconem šíleného Araba Abdula Alhazreda. Dohromady s množstvím zakázaných údajů neznámých Arabovi, vynechanými jím či překladateli. Našel mnoho shod nejčernějších a nejděsivějších významů.
Bylo to to na co si snažil Tregardis vzpomenout? výtah, neurčitý odkaz z Knihy Eibon vztahující se k oblačnému křišťálu který patřil mágovi Zon Mezzamelechovi z Mhu Thulan? Samozřejmě to bylo všechno příliš neskutečné, příliš domnělé a příliš neuvěřitelné. Ale Mhu Thulan nejsevernější část prastaré Hyperboreje měla zhruba korespondovat s moderním Gronskem, které mělo být dříve spojené s hlavní pevninou. Mohl snad být kámen co držel v ruce, jakousi bájnou nahodilostí právě onen křišťál Zon Mezzamelecha? Tregardis se smál sám sobě s vnitřní ironii vůbec za zformování tak nesmyslné myšlenky. Taková věc se nemůže stát. Už vůbec ne v současném Londýně. A stejně byla Kniha Eibon pravděpodobně čirou fantazii. Přesto však bylo v krystalu cosi co ho stále škádlilo a lákalo. Ukončil to koupí za slušnou mírnou cenu. Cena byla vyřčena obchodníkem a platba proběhla bez smlouvání.
S křišťálem v kapse Paul Tregardis spěchal do svého bytu místo aby pokračoval v klidné procházce. Nainstaloval jemný glob na psací stůl, kam ho postavil jedním ze zploštělých konců. Pak stále se smějící vlastní absurditě vyndal zažloutlý rukopis pergamenu svazku Eibon z poněkud obsáhlé sbírky exkluzivního písemnictví. Otevřel sofistikovaný kožený potah s petlicemi z kalené oceli. A sám pro sebe si četl překlad v archaické francouzštině, odstavec který odkazoval na Zon Mezzamalech.
"Mág to byl mocný mezi čaroději, našel zamračený kámen jako sféře tvarý na obou koncích zploštělý. Tam mnoho vizí uzřít mohl, zemské minulosti a dokonce, začátků kdy Ubbo Sathla, nezplozený pramen ležel oteklý a obrovský pěniv uprostřed dýmajícího kalu... Avšak čeho Zon Mezzamalech spatřil jen málo zapsal. Tvrdí lidé že způsobem zmizel který znám není. A s ním i krystal zamračený. "
Paul Tregardis odložil manuskript stranou. Znovu zde bylo něco co ho trápilo a okouzlovalo. Jako ztracený sen či vzpomínka propadnuvší v zapomnění. Hnán pocitem nebo otázkou kterou neprohlédl se posadil ke stolu a začal upřeně hledět do chladné mlhavé koule. Cítil očekávání, které mu nějakým způsobem bylo důvěrně známé. Tak prostupující součást jeho vědomí že jí ani neuměl sám sobě pojmenovat.
Minutu za minutou seděl a sledoval střídající se pulsace tajemného světla v srdci křišťálu. Z nepatrných odchylek se vkrádaly pocity snové duality, obojí, vnímání jeho samého tak i okolí. Stále byl Pault Tregardis a ještě někdo jiný. Místnost, londýnská garsonka a současně komora na nějakém cizím ale známém místě. A v obou světech stále koukal do stejného krystalu.
Bez sebemenšího překvapení ze strany Tregardise se po mezidobí proces znovu reidentifikace dokončil. Věděl že byl Zon Mezzamalech, mág z Mhu Thulan, badatel veškerého předcházejícího učení jeho vlastní epochy. Moudrý, se strašnými tajemstvími která nebyla známa Paulu Tregardisovi amatérskému antropologovi a okultnímu badateli současného Londýna. Hleděl přes mléčný křišťál dál a do ještě starších a strašnějších znalostí.
Získal ten kámen pochybnými stezkami, z více než jen zlověstného zdroje. Kámen byl jedinečný, bez sobě rovného ve všech zemích či dobách. Z hloubek veškerých odešlých let, věci které vůbec kdy byly se pravděpodobně zrcadlily a odkrývaly sama sebe trpělivému vizionáři. Skrze křišťál Zon Mezzamalech snil o znovunabyté moudrosti bohů jež zanikli než Země se zrodila. Odešli do bezsvětelné prázdnoty, opouštějíc své tradice, vepsané na tabulkách ultrastelárního kamene. A ty tabulky hlídané byly v původním močálu beztvarého slabomyslného demiurga, stvořitele, Ubbo Sathla. Pouze přes krystal mohl doufat že tabulky bude schopen najít a studovat.
Poprvé uznal údajné přednosti glóbu. Slonovinou vykládaná komora naplněná jeho magickými knihami a příslušenstvím pomalu uvadala z jeho vědomí. Předním, na stole z tmavého Hyperborejského dřeva, který byl pokryt rytinami podivných znaků, se zdálo že se krystal zvětšil a ztmavl. A v jeho průsvitné hloubce spatřil rychlé a lomené víření matných scén jako bublání mlýnského náhonu. Jako by zhlížel na nynější svět. Města, lesy, hory a louky pod ním tekly. Světlo a tma jako při cyklech dnů a nocí v nějak podivně zrychleném proudu času.
Zon Mezzamalech zapoměl. Paul Tregardis ztratil vzpomínku vlastního bytí a okolí v Mhu Thulan. Moment za momentem se stávaly tekoucí vize z křišťálu stále pevnějšími a vzdálenějšími. Orb sám se prohluboval dokud nerostla závrať jako kdyby civěl z nejisté výše do nikdy neprozkoumaných propastí. Věděl že čas v krystalu uhání zpět aby mu vyjevil obraz všech minulých dnů. Avšak neznámý strach ho zadržel, a on se bál zírat do orbu déle. Jako ten kdo téměř padal ze srázu, přistihl sebe sama jak začíná násilně odtahovat svůj zrak z mystické koule.
Opět obrovský vířivý svět do kterého nahlížel byl malý a v zamračeném krystalu na jeho runami tepaném stole v Mhu Thulan. Pak se zdálo že ohromná místnost se tvarovanými panely z mamutí slonoviny se postupně zužuje do jiného a omšelejšího místa. A Zon Mezzamalech zratil svou nadpřirozenou moudrost a magickou moc. Vrátil se podivnou regresí do Paula Tregardise.
A přece se zdálo že se nebyl schopen zcela vrátit. Tregardis oblouzen a podivený, našel sebe sama před psacím stolem na, který umístil zploštělou sféru. Cítil se jako zmatený po částečném probuzený ze sna. Místnost ho vyhýbavě mátla. Jakoby bylo něco špatně s její velikostí a bytovým vybavením. Jeho vzpomínka na nákup krystalu z obchodu s kuriozitami byla odlišná a smíšená s dojmem že ho získal velmi rozdílnou cestou.
Cítíl že se mu stalo něco velice divného a neznámého když hleděl do krystalu. Ale co to bylo nebyl sto si vybavit. Zanechalo to v něm druh duševní otupělosti jež nastává po požití hašiše. Ujistil se že je Paul Tregardis, že žije v jisté Londýnské ulici a že je rok 1932. Ale všední skutečnost nějak ztratila svůj význam a platnost. A vše kolem bylo stínové a neskutečné. Všechny zdi zdály se kolísat jako kouř. Lidé na ulicích byli přeludy přeludů. A on sám byl ztraceným stínem potulujícím se jako ozvěna něčeho dlouho zapomenutého.
Rozhodl se že nebude opakovat hledění do křišťálu. účinky to mělo příliš nepříjemné a pochybné. Ale hned příštího dne, iracionální popud, který se vynořoval téměř mechanicky bez odporu, ho posadil před zamženou kouli. Opět se stal mágem Zon Mezzamalechem z Mhu Thulan a opět snil o znovu získané moudrosti zašlých bohů. Znovu byl vtažen do houstnoucího krystalu s hrůzou toho kdož strachuje se pádu. A ještě jednou - ale pochybně a matně jako chybějící zjevení byl Paul Tregardis.
Třikráte po sobě opakoval Tregardis zážitek. A pokaždé se jeho osoba i svět staly řidčími a zmatenějšími. Pocity snílka co je na pokraji probuzení. A Londýn sám byl zdánlivý, jak země klouzala pryč z dosahu snílkova poznání, ustupující v průsvitné mlze a oblačném světle. Za tím vším cítil zjevující se zástup rozlehlých obrazů, cizích ale z pola důvěrně známých. Byla to fantasmagorie času a prostoru co se v něm rozplývalo aby odhalilo jakousi opravdovou realitu. či další sen o času a prostoru.
Pak přišel den, kdy se posadil před křišťál ... a nevrátil se jako Paul Tregardis. Byl to den kdy Zon Mezzamalech odvážně bez ohledu na jistá zla a zlověstná varování, rozhodl se překonat nezvyklý strach z tělesného upadnutí do přízračného světa který spatřil. Strach který až dosud bránil aby následoval zpětný tok času do jakýchkoliv distancí. Musel se ujistit. Podrobit si ten strach aby vůbec kdy spatřil a četl ztracená tabulky bohů. Nespatřil víc než pár zlomků minulých let Mhu Thulan až do současných roků jeho vlastní doby. Cykly mezi Počátkem a současností byly neodhadnutelné.
Znovu hleděl, křišťál se nezměrně prohluboval. Se scenériemi a děním tekoucím proti proudu. A opět magické znaky tmavého stolu bledly díky dosavadnímu poznání a mágovy tesané zdi jeho komory splynuly v méně než sen. Ještě jednou v něm rostla závrať ze strašných vertikál jak se tak skláněl nad vířením milionů hrozných zátok času ve světové kouli. V bázni navzdory svému rozhodnutí chtěl zrak odvrátit. Ale viděl a naučil se příliš mnoho. Cítil propastný pád a sání neodvratných větrů malestormů, které ho nesly skrze nestále vize plynoucí z vlastního minulého života do prenatalních roků a dimensí. Zdálo se že setrvá v bodavé bolesti obráceného rozpuštění. A pak už nebyl déle Zon Mezzamalech, moudrý a učený strážce krystalu, ale část pitvorného uspěchaného proudu který běžel zpět aby dosáhl Počátek.
Zdálo se že bude žít nesčíslné životy aby nesčíslněkrát zemřel. Myriáda úmrtí, zapomenutí smrtí a životů jež šli předtím. Bojoval jako válečník ve zpola bájných bitvách. Byl dítětem hrajícím si v rozvalinách dávného města Mhu Thulan. Byl králem jenž vládl městu na jeho vrcholu. Prorok jež předpověděl jeho stavbu a jeho zkázu. žena vzlykající pro mrtvé na dlouho drolícím se pohřebišti. Starobylý mág, mumlající primitivní kouzla dřívějšího čarodějnictví. Kněz nějakého před lidského boha, vládnoucí obětním nožem v jeskynních chrámem ze sloupového bazaltu. život za životem, éru za érou. Znovu stopoval dlouhé cykly tápání a divokosti z kterých Hyperborea povstala ve vyspělou kulturu.
Stal se divochem troglodytického kmenu, utíkajíc z pomalu se táhnoucího ledu bývalé doby ledové do zemí ozářených rudou září věčných vulkánů. Pak po nespočet rocích již více nebyl mužem, ale člověkem jako zvíře, toulajícím se po lesích velkých kapradin a kalamit či stavějíc hrubé hnízdo ve větvích pozoruhodných cykasů.
Napříč eony předcházejících vnímání syrové touhy a hladu primitivní hrůzy a šílenství tam bylo někdo ... nebo něco ... Co vůbec nešlo nazpět časem. Smrt stala se zrozením a zrození smrtí. V pomalé vizi obrácené změny, se země zdála mizet. A kopce a hory z pozdějších souvrství opadávaly dolů. Stále se zdálo Slunce větším a žhavějším, nad dýmajícími močály jež se hemžily hloupým životem a odpudivou květenou. A věc která dříve byla Paul Tregardis která dříve byla Zon Mezzamalech byla součástí jedné gigantické de evoluce (degenerace). Letělo to s drápy zakončenými křídly pterodaktila. Plavalo ve vlahých mořích ohromné, vinoucí se jako ichthyosaurus. Křepčilo neotesaným obrněným hrdel zapomenutého behemota ku ohromnému Měsíci který propaloval skrze prvotní mlhy.
Dlouze po eonech nepamětných zvířectví se stal jedním z prohnaných hadích lidí pěstujících svá města z černé ruly a bojující jedovaté války na prvním světovém kontinentu. Vlnitě to pochodovalo v předlidských ulicích neznámých pokřivených kleneb. Zíralo na prehistorické hvězdy z vysokých Bábelských věží. Klanělo se za syčivých litanii ohromným hadím modlám. Skrze roky a věky ophidianské hadí éry se to vracelo a bylo věcí, která se plazí v bahně, věcí, která se ještě nenaučila myslet, snít a budovat. A čas plynul do dob kdy již žádná pevnina nebyla, jen rozlehlá zmatená mokřina moře slizu bez omezení či horizontu. Bez břehu či vyvýšenin. Kypělo to slepým svíjením beztvarých výparů.
Tam na šedém počátku Země, beztvará masa Ubbo Sathla odpočívala uprostřed slizu a par. Nemajíce hlavu, bez orgánů či končetin. Odpadávalo to z jejích bahnitých stran. V pomalé nekonečné vlně amébovité formy jež prototypem byly pozemských životů. Hrůzné to bylo pokud hrůzu mohlo to pochopit. A hnusné pokud tam bylo cokoli co hnus dokázalo cítit. Tam přikryté zaražené v močálu ležely mocné tabulky z hvězdného těžkého kamene, kde písmo s nepředstavitelnou moudrostí před pozemských bohů bylo. A tam u cíle zapomenutého hledání vězela věc ... či jednou bude ... Paul Tregardis a Zon Mezzamalech. Stávajíc se beztvarým mlokem na vrcholu plazíc se mdle, zapomětliv přes padlé tabulky bohů. On bojoval a hltal slepě s potěrem jiným vzešlým z Ubbo Sathla.
***
O zmizení Zon Mezzamelecha není žádné zmínky jinde než v krátké pasáži z Knihy Eibon. Ohledně Paula Tregardise který také zmizel. Bylo strohé oznámení v několika Londýnských novinách. Nikdo zdá se o něm nic nevěděl. Odešel jako by nikdy nebyl. Podle všeho zmizel i křišťál. Alespoň nikdo ho nenašel...
Ubbo Sathla
C.A. Smith