Za střed časového uzlu (tj.dobu kataklysmatu) považuji rok 9564 př.n.l.. Věnujme se nyní analýze druhého (mladšího) časového uzlu, který je současně i úsvitem dějin naší civilizace.
Ve zlomovém kaňonu na Islandu byl v lávě nalezen zbytek kmene stromu, jehož stáří bylo radiokarbonovou metodou stanoveno na rok 3500 ± 500 př.n.l.,z čehož vyplývá, že kolem roku 3500 př.n.l. došlo k prudkému zvýšení sopečné aktivity provázené rozsáhlými výlevy lávy. Podle provedených logických výzkumů dochází v období mezi 3000-4000 př.n.l. k ostrému zpomalení tání pevninských ledovců a k drastickému měnění přírodní scenérie a podnebí v Mezopotámii (Ur). V období kolem 3500 př.n.l. se tedy udalo cosi, co mělo odezvu globálního charakteru. Mezi 3000-3500 př.n.l. dochází k prudkému lomu ve vývoji neolitických kultur na Maltě, Krétě, Kypru, Rahrajnech a na Britských ostrovech, projevující se přerušením vývoje na několik století. Přitom tyto kultury byly na vyšší úrovni než například obdobná kultura v té době v Egyptě. Podle starobylé fríské kroniky "Oera Linda Boek" došlo v severní Evropě k rozsáhlé potopě v roce 3449 př.n.l.. Potopa byla datována do roku 3553 př.n.l. podle údajů pravoslavného kněze, skrývajícího se za iniciály F.R.. Podle řecké verze bible bylo vypočteno datum potopy k roku 3213 př.n.L. Kolem 3500 př.n.l. došlo podle mýtů k rozsáhlým zátopám a obrovským příbojovým vlnám na celém pobřeží západní Evropy, které zničily tamní kvetoucí střediska kultury. Současně dochází ke zničení kultur a přerušení kontinuity vývoje v celé oblasti Středomoří, především v Attice. V oblasti jižní Ameriky byly nalezeny mnohočetné krátery po meteorickém dešti (Chile, Peru, Argentina). Podle radiokarbonové analýzy zbytků stromů nalezených v těchto kráterech, došlo k meteorickému dešti v roce 3835 ± 500 př.n.L. Je nesporné, že někdy kolem roku 3500 př.n.l. došlo opět ke globální katastrofě, která tentokrát postihla především Evropu. Stopy však pocházejí i z jižní Ameriky. Rozdrcené kultury atlantického a středomořského pásu během 2.-3.století se pomalu vzpamatovávají a stěhují se do bezpečnějších oblastí. Tak rok 3113 př.n.l. je nultým rokem kalendáře Mayů, kteří přicházejí ze zničené pravlasti na východě do oblasti střední Ameriky. Kolem roku 3000 př.n.l. se začíná rozvoj nové civilizace v Equadoru, mezi 3000-3200 př.n.l. přichází do Egypta "gizský lid" a zakládá později první dynastii faraónů Staré říše (farao Meni). V téže době vznikají i prvé královské dynastie v Uru, Uruku v Mesopotamii. Rozvíjí se znovu činnost starých civilizačních center a dochází ke snahám o obnovení zaniklé teokracie Skopce. K potlačení primitivního nimrudismu, který se rozšířil bezprostředně jako reakce na následky katastrofy, přichází do Indie v roce 3150 př.n.l. Christua (Šrí Kršna), který sestupuje u vesnice Vrndáván u Dílí a zahajuje obtížný boj o renesanci civilizace v Indii. Kolem roku 3200 př.n.l. začíná v témže duchu působit v Persii Zoroaster a v roce 2950 př.n.l. Fo-hi (Fu-ši) v Číně. Kolem roku 3150 př.n.l. vstupují na práh Indie prvé árijské kmeny.
Pravděpodobná datace je 3449 ± 200 let př.n.l., kdežto datace staršího časového uzlu vychází k roku 9564 ± 500 let př.n.l.. Interpolací získáme dobu odpovídající délce oběhu Nimiru mezi jednotlivými kataklysmaty = 6115 ±100 let. Zkusme nyní odkrýt jízdní řád Nimiru jak do budoucího času, tak i do minulosti, kam až dohlédneme. Podotýkám, že při odhadu chyby datace jsem vycházel z předpokladu stabilní dráhy Nimiru. Došlo-li skutečně ke kolizi s Venuší a Marsem, nemusí tento předpoklad platit a dráha Nimiru (i její rychlost) může být nestabilní. Extrapolace časových uzlů minulých kataklysmat je založena na stabilní hodnotě intervalu 6115 let.
Kataklysmatické cykly v porovnání s vypočítanými časovými uzly
Pořadí cyklu vypočtený čas.uzel interval odhadu (př.n.l.) datace jevu (př.n.l.)
1. 40 139 - 44 000 ±3 500 popis jevu : nejstarší masové vymírání mamutů
2. 34 024 - 35 800 ±2 700 popis jevu : druhé masové vymírání mamutů
3. 27 909 - 28 000 ±32 000 popis jevu : prudké ochlazení podnebí
4. 21 794 - 18 000 ±22 000 popis jevu : první exploze sopky Strohghylli na ostrově Santorin, vrchol wurmského zalednění
5. 15 679 - 15 000 ±18 000 popis jevu : potopa dle Lindberga
6. 9 564 - 9 200 ±9 700 nopis jevu : oscilace Allerod, nejmladší masové vymírání mamutů, začátek zalednění Grónska a Antarktidy, exploze Nemruthu, průnik Golfského proudu do Severního moře
7. 3 449 - 3 200 ±3 600 popis jevu : zánik středomořských kultur Malty, Kypru, Kréty, Bahrainu, Britských ostrovů, potopa dle fríské kroniky, dle řecké Bible, dle kněze F.R., změny Venuše a Marsu.
Časová diference mezi časovými uzly 6115 let dovoluje konfrontovat nejen přílet Nimiru s výraznými kataklysmatickými jevy v minulosti, ale můžeme extrapolovat i datum budoucího příletu. Z výpočtu plyne, že naši potomci mohou očekávat přílet Nimiru kolem roku 2666 ± 100 let n.L Jelikož zatím nelze odhadnout změny rychlosti Nimiru po kolizi s Venuší, nelze ani odhadnout změnu dráhy a tím odchylku datace příletu od vypočítaného "jízdního řádu". Zde leží zdroj možných překvapení. Je pochopitelné, že čím hlouběji hledáme v minulosti výrazné katastrofické jevy či jejich sekundární projevy (důsledky), tím méně jich nacházíme. Přesto je souhlas vypočteného jízdního řádu Nimiru s rozličnými jevy, které přímo či nepřímo souvisí s kataklysmaty, nečekaně dobrý. Tajemstvím zůstává datace prvého příletu Nimiru. Je pravděpodobné, že Nimiru (někdy také Nibiru) je zbytkem hypotetické desáté planety Phaětonu a jeho zbytek tvořící odhadem 2/3 původní hmotnosti, přešel na novou oběhovou dráhu se značnou výstředností, svírající s ekliptikou úhel asi 46°. Zbytek Phaětonu se pohybuje jako pás trosek na jeho původní dráze.
Dobu oběhu Nimiru kolem Slunce (sluneční rok) se zatím nedaří zjistit podle některých indicií činí doba oběhu 600-1000 let. V roce 1982 vyslala NASA do Vesmíru družicový teleskop IRAS pro výzkum infračerveného záření kosmu. 30.12.1983 bylo oznámeno, že teleskop IRAS objevil ve směru souhvězdí Orion planetu, o níž se NASA domnívá, že by velmi pravděpodobně mohla patřit k naší sluneční soustavě jako její desátá planeta. Dobu oběhu této desáté planety odhadují vědci NASA nejméně na 1000 let a vzdálenost bodu obratu asi na 80 miliard km od Země. Toto sdělení bylo potvrzeno další zprávou uveřejněnou v Newsweeku ze dne 13.7.1987, v níž se hovoří o možnosti existence desáté planety pohybující se po velmi excentrické dráze kolem Slunce. Problémem Nimiru se zabývám ve své připravované knize Předpeklí ráje, v souvislosti s fenoménem výměny sluncí, která se měla odehrát asi před 100 000 lety. Výměna sluncí zřejmě způsobila částečný kolaps sluneční soustavy a jedním z jeho důsledků bylo uvolnění slapových sil, které roztrhaly Phaěton a jeho zbytek vymrštily na novou oběhovou dráhu jako Nimiru. Vznik Nimiru lze patrně odhadnout asi do období před 89 000 lety a první katastrofický kontakt se Zemí se odehrál v roce 70 714 př.n.l., což se ve svých důsledcích projevilo jako počátek poslední doby ledové (wurm), kterou geologové datují do doby před 70 000 až 80 000 lety.
Staří Sumerové a Babyloňané (a nejen oni) znali deset planet sluneční soustavy, ale my jich známe pouze devět. Proč? Podle Sumerských zpráv má mít desátá planeta velmi protáhlou eliptickou dráhu s dobou oběhu kolem slunce 3600 let. Tuto desátou planetu pojmenovali Sumerové "Nimiru", kdežto Babyloňané ji poctili jménem "Marduk". J.Anderson zkoumal dráhy sond Pioneer 10 a 11 a ze zjištěných odchylek došel k závěru, že desátá planeta naší sluneční soustavy se nepohybuje v rovině blízké ekliptice, ale její oběžná dráha s ní svírá úhel 45°. Astronom B.Harrington zjistil, že v letech mezi daty 1810 a 1910 došlo k odklonu planet Neptunu a Uranu od obvyklých oběžných drah. Soudí, že příčinou byla desátá planeta. Ta se má podle B.Harringtona pohybovat po velmi protáhlé eliptické dráze s dobou oběhu asi 800 let. Nyní má být tato kometa ve vzdálené části oběžné dráhy, ale v době přiblížení jí lze pozorovat výhradně z jižní polokoule. Astronom O.Oděkov vypočetl, že desátá planeta se jednou za 3600 let dostane do polohy kdy je nejblíže Zemi. Avšak tato doba oběhu je v rozporu s teorii cyklu 6115 let, kterou jsem nalezl já. Řešení by bylo v tom, že vlastně existují dvě planety. Nimiru A) s dobou oběhu 800 let, která se jedenkrát za 3600 let přiblíží Zemi a Nimiru B), která má dobu oběhu 800 nebo 3600 let a pouze jednou za 6115 let se přiblíží k Zemi. Třetí možnost, že Nimiru má dobu oběhu 6115 let byla výpočty vyloučena, protože její dráha by musela mít tak velkou excentricitu, že by byla nestabilní a nedokončila by ani jediný oběh. Pouze v případě, že obíhá kolem dvou stabilních těžišť, přičemž jedním by bylo Slunce a druhým jiná hvězda ve vzdálenosti asi 25 až 29 miliard km by byla dráha stabilní. V této oblasti však žádná hvězda neexistuje a je prokázáno, že sluneční soustava není soustavou dvouhvězdnou. Jediným, logicky přijatelným vysvětlením této nejasnosti je to, že Nimiru je jediná planeta s dobou oběhu cca 800 let, pohybující se po dráze svírající s rovinou ekliptiky 45°, ale vždy po 6115 letech se velmi těsně přiblíží k Zemi (ale někdy i k Venuši a Marsu) a způsobí globální katastrofy ničící periodicky lidské civilizace. Existence dvou planet je nepravděpodobná, protože by jejich přítomnost musela ovlivňovat sluneční soustavu mnohem výrazněji, než samotná Nimiru. Připusťme, že se Oděkov nemýlil, takže vždy přibližně po 3600 letech se Nimiru přiblíží Zemi na dohled, ale zůstává tak vzdálená, že nezpůsobuje katastrofické jevy. Doba posledního přiblížení "na dohled" by tedy spadala k přelomu letopočtu (k roku 1 n.l.), takže pak by Nimiru mohla být onou biblickou hvězdou zvěstující narození Krista. Zvažujme tedy pracovní hypotézu, že Nimiru je desátou planetou a je odpovědná za cyklická pozemská kataklysmata v intervalech asi 6115 let. Další zkoumání důsledků katastrofických návratů Nimiru k Zemi naznačuje, že chyba interpolace délky tohoto cyklu je mnohem menší, než jsem původně odhadoval a to 6115 ± 5 let. Dále se ukazuje, že každý třetí cyklus počínaje rokem 70 714 př.n.l. způsobuje kataklysmata s globálním ničivým účinkem, který nachází zřetelné odezvy v tradicích a mýtech starých civilizací. Tak cyklus uzavřený v roce 52 369 př.n.l. zasáhl ničivě oblast Tichomoří a Ameriky a byl příčinou zániku Kaskary (země Mu) západně od dnešní Austrálie a vynoření do té doby zatopeného šelfu Austrálie. Toto kataklysma je patrně příčinou vyhynutí neandrtálského člověka a je i zřejmě datem první "biblické" potopy. Další trojnásobný ničivý cyklus připadá na rok 34 024 př.n.l. a je totožný s druhou (babylonskou) potopou světa, která vyhubila zbytky "satanských plemen". Bezprostředně po tomto kataklysmatu vstupuje na scénu dějin Země cromagnonský člověk. Podle některých indicií kataklysma v roce 34024 př.n.l. byla i první fází postupného ničení Atlantidy. Další cyklus v roce 15679 př.n.l. se uzavřel druhou fází ničení Atlantidy a zatopením značné plochy šelfu západní a severní Evropy. Do té doby byla Britanie a Skandinávie součástí evropské pevniny. Je to také poslední biblická potopa, při níž vyhynulo velké množství druhů fauny a flory. Příští trojnásobný ničivý cyklus globálního dosahu se uzavře pravděpodobně v roce 2666 n.L Toto datum se shoduje s biblickým datem konce světa a Posledního soudu, v témže duchu to říkají i další svaté knihy dávných civilizací. Našim potomkům tedy není opravdu co závidět.
Z analýzy zlomových struktur Atlantického a Tichooceánských podmořských hřbetů vyplývá, že vznikly jako důsledek výrazného namáhání tahem za ohybu, přičemž původcem takových sil byla gravitace Nimiru. Z průměrné pevnosti příslušných hornin, velikosti a šíře zlomových struktur lze odhadnout gravitaci a potažmo i hmotnost planety Nimiru řádově mezi hmotností Marsu a Venuše. Směrová orientace zlomů současně určuje směr pohybu gravitačního epicentra, tj .Nimiru, od jiho jihovýchodu k severozápadu nad zemským povrchem a dráha pohybu Nimiru protíná oběžnou dráhu Země přibližně pod úhlem 46°, což dobře souhlasí s výpočty J.Andersona.
Je velmi pravděpodobné, že Nimiru ukončila existenci nejméně tří civilizačních cyklů a je zcela nejisté, jak to dopadne se časnou civilizací, má-li vůbec reálné východisko k přežití.
Předem limitovaná délka rozvoje každé civilizace pouhými 6115 lety je mementem, které zřejmě žádná ze zaniklých civilizací buďto pochopila nebo podcenila. Lidstvu zbývá odhadem 672 ± 100 let a soustředění veškerého intelektuálního a hmotného potenciálu k nalezení a uskutečnění akcí, které by nebezpečí úderu Nimiru ne-li odstranily, tedy alespoň výrazně omezily. Nalezne naše civilizace vnitřní sílu k tomu, aby potlačila nesoulad, vášně a nenávisti, které ji oslabují a posunují k okraji propasti totálního zániku?
Ve zlomovém kaňonu na Islandu byl v lávě nalezen zbytek kmene stromu, jehož stáří bylo radiokarbonovou metodou stanoveno na rok 3500 ± 500 př.n.l.,z čehož vyplývá, že kolem roku 3500 př.n.l. došlo k prudkému zvýšení sopečné aktivity provázené rozsáhlými výlevy lávy. Podle provedených logických výzkumů dochází v období mezi 3000-4000 př.n.l. k ostrému zpomalení tání pevninských ledovců a k drastickému měnění přírodní scenérie a podnebí v Mezopotámii (Ur). V období kolem 3500 př.n.l. se tedy udalo cosi, co mělo odezvu globálního charakteru. Mezi 3000-3500 př.n.l. dochází k prudkému lomu ve vývoji neolitických kultur na Maltě, Krétě, Kypru, Rahrajnech a na Britských ostrovech, projevující se přerušením vývoje na několik století. Přitom tyto kultury byly na vyšší úrovni než například obdobná kultura v té době v Egyptě. Podle starobylé fríské kroniky "Oera Linda Boek" došlo v severní Evropě k rozsáhlé potopě v roce 3449 př.n.l.. Potopa byla datována do roku 3553 př.n.l. podle údajů pravoslavného kněze, skrývajícího se za iniciály F.R.. Podle řecké verze bible bylo vypočteno datum potopy k roku 3213 př.n.L. Kolem 3500 př.n.l. došlo podle mýtů k rozsáhlým zátopám a obrovským příbojovým vlnám na celém pobřeží západní Evropy, které zničily tamní kvetoucí střediska kultury. Současně dochází ke zničení kultur a přerušení kontinuity vývoje v celé oblasti Středomoří, především v Attice. V oblasti jižní Ameriky byly nalezeny mnohočetné krátery po meteorickém dešti (Chile, Peru, Argentina). Podle radiokarbonové analýzy zbytků stromů nalezených v těchto kráterech, došlo k meteorickému dešti v roce 3835 ± 500 př.n.L. Je nesporné, že někdy kolem roku 3500 př.n.l. došlo opět ke globální katastrofě, která tentokrát postihla především Evropu. Stopy však pocházejí i z jižní Ameriky. Rozdrcené kultury atlantického a středomořského pásu během 2.-3.století se pomalu vzpamatovávají a stěhují se do bezpečnějších oblastí. Tak rok 3113 př.n.l. je nultým rokem kalendáře Mayů, kteří přicházejí ze zničené pravlasti na východě do oblasti střední Ameriky. Kolem roku 3000 př.n.l. se začíná rozvoj nové civilizace v Equadoru, mezi 3000-3200 př.n.l. přichází do Egypta "gizský lid" a zakládá později první dynastii faraónů Staré říše (farao Meni). V téže době vznikají i prvé královské dynastie v Uru, Uruku v Mesopotamii. Rozvíjí se znovu činnost starých civilizačních center a dochází ke snahám o obnovení zaniklé teokracie Skopce. K potlačení primitivního nimrudismu, který se rozšířil bezprostředně jako reakce na následky katastrofy, přichází do Indie v roce 3150 př.n.l. Christua (Šrí Kršna), který sestupuje u vesnice Vrndáván u Dílí a zahajuje obtížný boj o renesanci civilizace v Indii. Kolem roku 3200 př.n.l. začíná v témže duchu působit v Persii Zoroaster a v roce 2950 př.n.l. Fo-hi (Fu-ši) v Číně. Kolem roku 3150 př.n.l. vstupují na práh Indie prvé árijské kmeny.
Pravděpodobná datace je 3449 ± 200 let př.n.l., kdežto datace staršího časového uzlu vychází k roku 9564 ± 500 let př.n.l.. Interpolací získáme dobu odpovídající délce oběhu Nimiru mezi jednotlivými kataklysmaty = 6115 ±100 let. Zkusme nyní odkrýt jízdní řád Nimiru jak do budoucího času, tak i do minulosti, kam až dohlédneme. Podotýkám, že při odhadu chyby datace jsem vycházel z předpokladu stabilní dráhy Nimiru. Došlo-li skutečně ke kolizi s Venuší a Marsem, nemusí tento předpoklad platit a dráha Nimiru (i její rychlost) může být nestabilní. Extrapolace časových uzlů minulých kataklysmat je založena na stabilní hodnotě intervalu 6115 let.
Kataklysmatické cykly v porovnání s vypočítanými časovými uzly
Pořadí cyklu vypočtený čas.uzel interval odhadu (př.n.l.) datace jevu (př.n.l.)
1. 40 139 - 44 000 ±3 500 popis jevu : nejstarší masové vymírání mamutů
2. 34 024 - 35 800 ±2 700 popis jevu : druhé masové vymírání mamutů
3. 27 909 - 28 000 ±32 000 popis jevu : prudké ochlazení podnebí
4. 21 794 - 18 000 ±22 000 popis jevu : první exploze sopky Strohghylli na ostrově Santorin, vrchol wurmského zalednění
5. 15 679 - 15 000 ±18 000 popis jevu : potopa dle Lindberga
6. 9 564 - 9 200 ±9 700 nopis jevu : oscilace Allerod, nejmladší masové vymírání mamutů, začátek zalednění Grónska a Antarktidy, exploze Nemruthu, průnik Golfského proudu do Severního moře
7. 3 449 - 3 200 ±3 600 popis jevu : zánik středomořských kultur Malty, Kypru, Kréty, Bahrainu, Britských ostrovů, potopa dle fríské kroniky, dle řecké Bible, dle kněze F.R., změny Venuše a Marsu.
Časová diference mezi časovými uzly 6115 let dovoluje konfrontovat nejen přílet Nimiru s výraznými kataklysmatickými jevy v minulosti, ale můžeme extrapolovat i datum budoucího příletu. Z výpočtu plyne, že naši potomci mohou očekávat přílet Nimiru kolem roku 2666 ± 100 let n.L Jelikož zatím nelze odhadnout změny rychlosti Nimiru po kolizi s Venuší, nelze ani odhadnout změnu dráhy a tím odchylku datace příletu od vypočítaného "jízdního řádu". Zde leží zdroj možných překvapení. Je pochopitelné, že čím hlouběji hledáme v minulosti výrazné katastrofické jevy či jejich sekundární projevy (důsledky), tím méně jich nacházíme. Přesto je souhlas vypočteného jízdního řádu Nimiru s rozličnými jevy, které přímo či nepřímo souvisí s kataklysmaty, nečekaně dobrý. Tajemstvím zůstává datace prvého příletu Nimiru. Je pravděpodobné, že Nimiru (někdy také Nibiru) je zbytkem hypotetické desáté planety Phaětonu a jeho zbytek tvořící odhadem 2/3 původní hmotnosti, přešel na novou oběhovou dráhu se značnou výstředností, svírající s ekliptikou úhel asi 46°. Zbytek Phaětonu se pohybuje jako pás trosek na jeho původní dráze.
Dobu oběhu Nimiru kolem Slunce (sluneční rok) se zatím nedaří zjistit podle některých indicií činí doba oběhu 600-1000 let. V roce 1982 vyslala NASA do Vesmíru družicový teleskop IRAS pro výzkum infračerveného záření kosmu. 30.12.1983 bylo oznámeno, že teleskop IRAS objevil ve směru souhvězdí Orion planetu, o níž se NASA domnívá, že by velmi pravděpodobně mohla patřit k naší sluneční soustavě jako její desátá planeta. Dobu oběhu této desáté planety odhadují vědci NASA nejméně na 1000 let a vzdálenost bodu obratu asi na 80 miliard km od Země. Toto sdělení bylo potvrzeno další zprávou uveřejněnou v Newsweeku ze dne 13.7.1987, v níž se hovoří o možnosti existence desáté planety pohybující se po velmi excentrické dráze kolem Slunce. Problémem Nimiru se zabývám ve své připravované knize Předpeklí ráje, v souvislosti s fenoménem výměny sluncí, která se měla odehrát asi před 100 000 lety. Výměna sluncí zřejmě způsobila částečný kolaps sluneční soustavy a jedním z jeho důsledků bylo uvolnění slapových sil, které roztrhaly Phaěton a jeho zbytek vymrštily na novou oběhovou dráhu jako Nimiru. Vznik Nimiru lze patrně odhadnout asi do období před 89 000 lety a první katastrofický kontakt se Zemí se odehrál v roce 70 714 př.n.l., což se ve svých důsledcích projevilo jako počátek poslední doby ledové (wurm), kterou geologové datují do doby před 70 000 až 80 000 lety.
Staří Sumerové a Babyloňané (a nejen oni) znali deset planet sluneční soustavy, ale my jich známe pouze devět. Proč? Podle Sumerských zpráv má mít desátá planeta velmi protáhlou eliptickou dráhu s dobou oběhu kolem slunce 3600 let. Tuto desátou planetu pojmenovali Sumerové "Nimiru", kdežto Babyloňané ji poctili jménem "Marduk". J.Anderson zkoumal dráhy sond Pioneer 10 a 11 a ze zjištěných odchylek došel k závěru, že desátá planeta naší sluneční soustavy se nepohybuje v rovině blízké ekliptice, ale její oběžná dráha s ní svírá úhel 45°. Astronom B.Harrington zjistil, že v letech mezi daty 1810 a 1910 došlo k odklonu planet Neptunu a Uranu od obvyklých oběžných drah. Soudí, že příčinou byla desátá planeta. Ta se má podle B.Harringtona pohybovat po velmi protáhlé eliptické dráze s dobou oběhu asi 800 let. Nyní má být tato kometa ve vzdálené části oběžné dráhy, ale v době přiblížení jí lze pozorovat výhradně z jižní polokoule. Astronom O.Oděkov vypočetl, že desátá planeta se jednou za 3600 let dostane do polohy kdy je nejblíže Zemi. Avšak tato doba oběhu je v rozporu s teorii cyklu 6115 let, kterou jsem nalezl já. Řešení by bylo v tom, že vlastně existují dvě planety. Nimiru A) s dobou oběhu 800 let, která se jedenkrát za 3600 let přiblíží Zemi a Nimiru B), která má dobu oběhu 800 nebo 3600 let a pouze jednou za 6115 let se přiblíží k Zemi. Třetí možnost, že Nimiru má dobu oběhu 6115 let byla výpočty vyloučena, protože její dráha by musela mít tak velkou excentricitu, že by byla nestabilní a nedokončila by ani jediný oběh. Pouze v případě, že obíhá kolem dvou stabilních těžišť, přičemž jedním by bylo Slunce a druhým jiná hvězda ve vzdálenosti asi 25 až 29 miliard km by byla dráha stabilní. V této oblasti však žádná hvězda neexistuje a je prokázáno, že sluneční soustava není soustavou dvouhvězdnou. Jediným, logicky přijatelným vysvětlením této nejasnosti je to, že Nimiru je jediná planeta s dobou oběhu cca 800 let, pohybující se po dráze svírající s rovinou ekliptiky 45°, ale vždy po 6115 letech se velmi těsně přiblíží k Zemi (ale někdy i k Venuši a Marsu) a způsobí globální katastrofy ničící periodicky lidské civilizace. Existence dvou planet je nepravděpodobná, protože by jejich přítomnost musela ovlivňovat sluneční soustavu mnohem výrazněji, než samotná Nimiru. Připusťme, že se Oděkov nemýlil, takže vždy přibližně po 3600 letech se Nimiru přiblíží Zemi na dohled, ale zůstává tak vzdálená, že nezpůsobuje katastrofické jevy. Doba posledního přiblížení "na dohled" by tedy spadala k přelomu letopočtu (k roku 1 n.l.), takže pak by Nimiru mohla být onou biblickou hvězdou zvěstující narození Krista. Zvažujme tedy pracovní hypotézu, že Nimiru je desátou planetou a je odpovědná za cyklická pozemská kataklysmata v intervalech asi 6115 let. Další zkoumání důsledků katastrofických návratů Nimiru k Zemi naznačuje, že chyba interpolace délky tohoto cyklu je mnohem menší, než jsem původně odhadoval a to 6115 ± 5 let. Dále se ukazuje, že každý třetí cyklus počínaje rokem 70 714 př.n.l. způsobuje kataklysmata s globálním ničivým účinkem, který nachází zřetelné odezvy v tradicích a mýtech starých civilizací. Tak cyklus uzavřený v roce 52 369 př.n.l. zasáhl ničivě oblast Tichomoří a Ameriky a byl příčinou zániku Kaskary (země Mu) západně od dnešní Austrálie a vynoření do té doby zatopeného šelfu Austrálie. Toto kataklysma je patrně příčinou vyhynutí neandrtálského člověka a je i zřejmě datem první "biblické" potopy. Další trojnásobný ničivý cyklus připadá na rok 34 024 př.n.l. a je totožný s druhou (babylonskou) potopou světa, která vyhubila zbytky "satanských plemen". Bezprostředně po tomto kataklysmatu vstupuje na scénu dějin Země cromagnonský člověk. Podle některých indicií kataklysma v roce 34024 př.n.l. byla i první fází postupného ničení Atlantidy. Další cyklus v roce 15679 př.n.l. se uzavřel druhou fází ničení Atlantidy a zatopením značné plochy šelfu západní a severní Evropy. Do té doby byla Britanie a Skandinávie součástí evropské pevniny. Je to také poslední biblická potopa, při níž vyhynulo velké množství druhů fauny a flory. Příští trojnásobný ničivý cyklus globálního dosahu se uzavře pravděpodobně v roce 2666 n.L Toto datum se shoduje s biblickým datem konce světa a Posledního soudu, v témže duchu to říkají i další svaté knihy dávných civilizací. Našim potomkům tedy není opravdu co závidět.
Z analýzy zlomových struktur Atlantického a Tichooceánských podmořských hřbetů vyplývá, že vznikly jako důsledek výrazného namáhání tahem za ohybu, přičemž původcem takových sil byla gravitace Nimiru. Z průměrné pevnosti příslušných hornin, velikosti a šíře zlomových struktur lze odhadnout gravitaci a potažmo i hmotnost planety Nimiru řádově mezi hmotností Marsu a Venuše. Směrová orientace zlomů současně určuje směr pohybu gravitačního epicentra, tj .Nimiru, od jiho jihovýchodu k severozápadu nad zemským povrchem a dráha pohybu Nimiru protíná oběžnou dráhu Země přibližně pod úhlem 46°, což dobře souhlasí s výpočty J.Andersona.
Je velmi pravděpodobné, že Nimiru ukončila existenci nejméně tří civilizačních cyklů a je zcela nejisté, jak to dopadne se časnou civilizací, má-li vůbec reálné východisko k přežití.
Předem limitovaná délka rozvoje každé civilizace pouhými 6115 lety je mementem, které zřejmě žádná ze zaniklých civilizací buďto pochopila nebo podcenila. Lidstvu zbývá odhadem 672 ± 100 let a soustředění veškerého intelektuálního a hmotného potenciálu k nalezení a uskutečnění akcí, které by nebezpečí úderu Nimiru ne-li odstranily, tedy alespoň výrazně omezily. Nalezne naše civilizace vnitřní sílu k tomu, aby potlačila nesoulad, vášně a nenávisti, které ji oslabují a posunují k okraji propasti totálního zániku?
[NEXT>>>]